Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 6.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 6.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 6. "Směr Visla"


Ovládnutí Těšína čs. vojskem dne 27. ledna 1919, znamenalo pro doposud vládnoucí místní polskou garnituru a její sympatizanty, doslova a do písmene „balení kufrů“. Takřka v patách postupujících čs. jednotek totiž přicházeli, respektive se vraceli všelijací úředníci, učitelé, železničáři, zkrátka čs. státní aparát. Změnu nájemníka rovněž zažil těšínský zámek, když opuštěné místo po polském vojenském okruhu zabralo Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku. Výměna „zámeckého personálu“ však nebyla zdaleka to jediné, co tehdy otřásalo Evropou. Právě díky československo-polskému válečnému konfliktu, byla nemalému zemětřesení vystavena rovněž mírová konference ve Francii a to de facto hned na samém jejím počátku. Pro lepší pochopení, co se tehdy vlastně v Paříži dělo, se však musím vrátit o pár dní nazpět, na samý počátek sedmidenní války.

Přestože jsme si ve druhé části řekli, že čs. strana byla do silového řešení sporu svým způsobem natlačena polskou ignorancí a nezájmem Dohody. Samotné načasování konfliktu nemohlo být horší. Dne 18. ledna 1919 totiž na Pařížské mírové konferenci odstartovaly první, z nekonečného maratónu jednání, která s několika přestávkami trvala více než jeden rok. A právě do těchto mnohostranných rozhovorů, vedených za účelem poválečného mírového uspořádání Evropy, jako blesk zasáhla zpráva o čs. agresi. Jaké to bylo náhle překvapení. Jakoby snad dřívější opakované žádosti a urgence čs. pařížské diplomacie o vyslání dohodového vojska do Slezska ani neexistovaly 1).
Zástupci RČS v Paříži, E. Beneš s K. Kramářem, tak v těchto dnech zažívali nejednu horkou chvilku, umocněnou minimem aktuálních zpráv o těšínském dění. Značnou míru nevole vůči československému postupu projevil rovněž i G. Clemenceau, jenž požadoval okamžité zastavení vojenských akcí. Ačkoliv jen stěží se ubránit dojmu, že tehdejší francouzský ministerský předseda byl zcela prost, byť sebemenších informací o snaze Prahy, řešit prozatím těšínskou otázku pomocí dohodových jednotek. A v této souvislosti také i jistých, pro čs. věc pozitivně znějících příslibů, zaznívajících paradoxně i ze strany francouzských politických a vojenských představitelů 2)!

1) Pařížská mírová konference (18. 01. 1919 – 21. 01. 1920). Celkem se konference účastnilo 32 států, avšak zdaleka největší vliv na rozhodování měla tzv. „Velká pětka“. Jinými slovy, státy mající na vítězství ve Velké válce zdaleka největší podíl. Byly to: Velká Británie, Francie, USA, Itálie a Japonsko. Stvrzování konečných rozhodnutí spadalo do kompetence Nejvyšší rady, známé z počátku jako „Rada deseti“, později zúžené na „Radu čtyř“, respektive „Radu tří“.

2) Zejména v souvislosti s prosincovým jednáním E. Beneše s francouzským maršálem F. Fochem. Zrovna tak nelze opominout nótu francouzského ministra zahraničí S. Pichona, byť byla koncipována primárně proti nárokům Německa a Rakouska. V poslední řadě lze zmínit podporu vlády V. Británie, ale i italského generála L. Piccioneho, velitele čs. armádního legionářského sboru.


Obrázek

Francouzský ministerský předseda. Jeden z nejmocnějších mužů své doby.

Konečně, dne 29. ledna na jedenáctou hodinu odpolední, byli na „pařížský kobereček“ před zástupce „Velké pětky“ pozváni E. Beneš s K. Kramářem. Kromě výše uvedených, zde byla v podobě R. Dmowskiho zastoupena i polská strana. Přestože následné vystoupení polského politika před přítomnými zástupci Dohody je v literatuře obecně hodnoceno jako excelentní, kupodivu v samotném závěru zasedání převládla chladná argumentace čs. strany. Jenž se mj. opírala o polské porušení úmluvy z 5. listopadu, vzmáhající se bolševismus v uhelném revíru a hospodářské důvody. Ať tak či onak, v samé podstatě faktem je, že silný nátlak Dohody pomohl v této fázi války formovat čs. strategii směrem k rychlému ukončení bojů. Ale to zase poněkud předbíhám, pojďme tedy zpět do Těšína.

Ve večerních hodinách dne 27. ledna 1919, zasedal na těšínském zámku štáb čs. velitelství. Účelem porady nebylo nic jiného, než stanovení následujících kroků. Dle Šnejdárkova názoru, se mělo čs. jednotkám za úspěchy v předchozích dnech, dopřát trocha klidu a odpočinku. Zvláště, když noční hodiny navázání na dosavadní bezproblémový postup značně limitovaly. Na druhou stranu, dle obecně známých vojenských pouček, ústup silně demoralizovaného nepřítele, bylo nutno za každou cenu náležitě využít. Tento názor nalezl oporu zejména u kpt. Vozky a plk. Gillaina. Šnejdárek samozřejmě nemohl s těmito argumenty nesouhlasit, přesto váhal. Jako zkušený voják velmi dobře věděl, jak obtížný je noční boj, zvláště, chyběl-li dostatek informací o pozicích ustoupivších polských jednotek. Pomyslný trn z paty mu však posléze vytrhl telefonický rozhovor se zastupujícím místopředsedou vlády a tehdejším ministrem vnitra RČS Antonínem Švehlou. Kromě nezbytných gratulací k doposud dobře odvedené práci, došla na přetřes i otázka následujících dní, zvláště pak termínu plánovaného dosažení Visly. Závěrem bylo čs. veliteli sděleno, že po obsazení břehů řeky, bude operace z čs. strany ukončena.

Pomineme-li z taktického hlediska faktor Visly jakožto ideální, k obraně vhodné přírodní překážky. Můžeme změnu v dosavadním postoji vlády, směřujícího původně k obsazení celého historického území Koruny České, pravděpodobně přičíst již výše zmíněnému postoji Dohody. Každopádně po ukončení rozhovoru měl Šnejdárek jasno, nebylo kam spěchat. A tak se čs. jednotky po nezbytném zabezpečení nově získaných pozic dočkaly krátkého odpočinku, když s pokračováním operace se mělo započít v následujících dnech. V této souvislosti, by nemělo být od věci menší pozastavení nad Šnejdárkovým velitelským myšlením.

Již v předchozí části jsme si řekli, že krátce po boji u Žibridovic dne 26. ledna, kdy se čs. jednotkám otevřela cesta do týlu řídké polské linie, byl právě rozkaz jejich velitele tím, jenž využití slibně rozvíjející se možnosti zastavil. Zrovna tak pozdější těšínské pochyby o pronásledování ustupujících Poláků, příliš dobře nezapadají do obecně známého obrazu přísného legionáře Šnejdárka. Legionáře dobrodruha, rváče a válečníka, pro něhož byl boj vším. Na první pohled opatrné, takřka váhavé jednání nám tak čs. velitele spíše vykresluje jako vojenského praktika – profesionála, jehož dlouhodobý život v poli naučil vážit si nejen života svých podřízených, ale i nejen jich.

Obrázek

Po ovládnutí Těšína rozdělil čs. štáb doposud získané území na tři pásma, pod jednotným velením velitele 2. pěší brigády plk. Hanáka, přičemž brigádní velitelství bylo situováno do Těšína. První pásmo, od severní německé hranice až po Velké Kunčice, dostala na starost skupina ppl. Mrákavy. Od Velkých Kunčic až po Ohrazenou (Ogrodzona/Ogrodzon) vedlo pásmo druhé, jenž bylo svěřeno skupině ppl. Marchana. A konečně třetí pásmo, od Ohrazené až po na jihu nacházející se Třinec, bylo přiděleno skupině rotmistra Aujeského. Zálohy byly umístěny do Těšína, Louky a Fryštátu.

Dle rozkazů čs. těšínského velitelství pak můžeme detailní rozmístění čs. jednotek na Těšínsku, k němuž došlo v průběhu 28. ledna rozklíčovat do této podoby:

- prapor 102. p. pl. ze „severní“ skupiny plk. Mrákavy vystřídal ve dvoře Pudlov u Bohumína a Velkých Kunčicích oddíl 21. stř. pl. a II/54 p. pl.. Rázem uvolněné jednotky tak posléze vešly do zálohy čs. velitelství v Těšíně. Na východ od Malých Kunčic se nacházející výšiny byly obsazeny praporem 12. stř. pl., zrovna tak výšiny východně od železniční stanice Žibřidovice obsadil prapor 8. stř. pl.. Dělostřelecká podpora v tomto pásmu byla svěřena baterii 1/4 děl. pl., nacházející se severně od Velkých Kunčic,

- k obsazení Hažlachu a Zámrsku byl vyčleněn prapor 14. stř. pl. ze „střední“ skupiny ppl. Marschana a k čemuž také bez větších komplikací došlo. Poněkud hlouběji na východ ležící Ohrazená byla předurčena polnímu praporu I/75 p. pl., přičemž zde se to již bez boje neobešlo. Skupinové dělostřelectvo spočívalo v jedné baterii „Praha 1“ situované na severním okraji Krásné a jedné baterie „Praha 3“ nacházející se na pozicích severozápadně od Zámrsku. Ještě téhož dne připochodoval do Krásné prapor 11. p. pl., jenž zde utvořil Marschanovu zálohu 3),

- „jižní“ skupina rot. Aujeského zajistila pomocí III/35 stř. pl. Třinec, Kojkovice, Děhylov a Bažanovice. K blízké dělostřelecké podpoře byla určena baterie 1/19 děl. pl. umístěná západně od Bažanovic. Druhý prapor 35. stř. pl. italských legií vč. praporu 3. p. pl. a baterie 3/6 děl. pl. italských legií utvořily na jižním předměstí Těšína zálohu skupiny,

- Hanákovu hlavní zálohu pak tvořil kompletní 21. stř. pl. francouzské legie a dvě setniny II/54 p. pl. v Těšíně. 17. prapor pol. myslivců v Louce a dvě setniny II/54 p. pl., z toho jedna kulometná, ve Fryštátě.

3) v případě obou baterií se pravděpodobně jednalo o jednotky z 1. polního dělostřeleckého pluku.

Obrázek

Momentka z bojiště. Vojenské operace probíhaly na pozadí velmi silných mrazů, pohybujících se často kolem hodnoty minus 20 stupňů Celsia.

Přestože 28. a 29. leden byl čs. velitelstvím vyčleněn k upevnění získaných pozic a doplnění výzbroje a výstroje vč. nezbytného proviantu, zároveň měly vybrané jednotky začít s pozvolným pochodem na výchozí pozice, z kterých měl být zahájen konečný útok. Z logiky věci a jak už z již výše uvedeného vyplývá, ani tyto dny nebyly na vzájemné střety obou stran zrovna skoupé. Přičemž jedním z aktérů těchto šarvátek, byl i nám z předchozí části dobře známý polní prapor I/75 p. pl. z Jindřichova Hradce. Ještě v den obsazení Těšína došlo k vyslání jeho 3. setniny, jako předsunuté zajišťující stráže na Ohrazenou. Mj. právě v těchto dnech se do života setnin polního praporu promítly problémy s nedostatečným zásobením proviantem, naštěstí v tomto případě zafungovala nezištná výpomoc trénu čerstvě příchozích praporů 11. p. pl.. Konec konců, Písek není od Jindřichova Hradce zas tak daleko.
Hned následujícího dne, mělo kolem dvanácté hodiny odpolední dojít k vystřídání 3. setniny. Avšak než k tomu mohla 2. setnina přistoupit, přijela do Těšína jízdní spojka se zprávou, že „třetí“ byla v Ohrazené napadena Poláky. A tak „druhá“ chtě nechtě, musela rázně přidat do kroku a promptně vyrazila svým spolubojovníkům na pomoc. Odpoledne se k doposud na východních přístupech k Ohrazené držícím setninám přidala i 1. setnina vč. praporní kulometné setniny, načež po dalším posílení, v podobě dělostřelecké baterie se v 15:30 Čechoslováci odhodlali k útoku. Jak bylo tehdy obvyklé, útok byl veden po jediné smysluplné komunikaci, kterou tvořila silnice na Loučku. Nalevo od cesty tak postupovala 2. setnina posílená jednou četou od 1. setniny a četou kulometů, napravo se pak nacházela 3. setnina a dvě čety 1. setniny podporované taktéž kulometnou četou. To vše za palebného krytu vlastního dělostřelectva.

A jak tehdy takovéto menší střetnutí v reálu vlastně vypadalo? Díky zachovanému plukovnímu deníku jindřichohradeckých si můžeme události toho dne přiblížit krátkou citací: ... Postupováno ve slabém ohni šrapnelů as 800 kroků, když 3. setnina obdržela slabý oheň z pušek z pravého boku. 3. setnina stáhla se zpět do Ogrodzony, 2. setnina zůstala na místě, vyslala hlídky dopředu a čekala dalších rozkazů, v 6 hodin stáhla se setnina zpět do Ogrodzony … . Na tomto místě mohu ještě dodat, že Ohrazená po té poskytla „pětasedmdesátníkům“ trocha komfortnějšího zázemí k spořádání večerního oběda o sedmé, a konečně na pár dní i střechu nad hlavou. Což ostatně mělo v tehdy panujících třesknutých mrazech cenu zlata. A přestože je citace poněkud zkratkovitá, plně vystihuje charakter vzájemných srážek v před večer bitvy u Skočova.

K podobným střetnutím, tu více tu méně intenzivním, ovšem docházelo na vícero místech. Mezisvětí, Kyselov, železniční a silniční most u Drahomyšle, Dubovec, Malé Ochaby aj., zde všude se střílelo. Dle současného vojenské terminologie, bychom pak všechna tato vzájemná oťukávání a zjišťování pozic protivníka mohli nazvat jako průzkum bojem. V rámci těchto přestřelek o sobě dala také občas vědět polská artilérie, jako tomu bylo například v dopoledních hodinách 29. ledna u Loučky. Předcházejícího dne se také na bojišti poprvé objevila úderná síla, vzbuzující díky svým parametrům zasloužený respekt. Polský pancéřový vlak Hallerczyk 4).

Obrázek Obrázek

4) První práce na polském pancéřovém vlaku č. 4 „Hallerczyk“ byly zahájeny na krakovském nádraží dne 30. listopadu 1918. Jako základ improvizované bojové soupravy posloužila, zrovna tak jako v případě čs. Brna, ex-lokomotiva c. a k. Rakouských státních drah, tentokrát však řady 229. Dítě Ing. Karla Gölsdorfa bylo vyráběno v rozmezí let 1904 – 1917, přičemž celková produkce se zastavila na úctyhodných 239 kusech. Samotné realizace přestavby se zhostila krakovská továrna podnikatele Zieleniewskiego. Pancíř lokomotivy byl tvořen z většího množství pancéřových plátů o tloušťce 10 až 15 mm, když ve své finální podobě zakrýval pohonné ústrojí, kola, boky kotle, a z části také kabinu strojvedoucího. Z horních úhlů byl kotel nekrytý, zrovna tak komín. Dle polských zdrojů tvořilo soupravu Hallerczyku, vyjma předběhových vozů, celkem 7 jednotek, z nichž byly 3 dělové a 4 útočné/pěchotní. Kromě jediného, který měl svůj kanón umístěn v čele nástavby, byly u zbylých dělostřeleckých vozů kanóny situovány na bok. Přičemž dle potřeby se pravděpodobně s nimi mohlo uvnitř vozu manipulovat z jedné strany na druhou. Výzbroj pěchotních vozů pak mělo tvořit 15 kulometů. Celkově tak Hallerczyk disponoval 4 kanóny M 1894 ráže 8 cm a již zmíněnými kulomety. Posádku vlaku tvořilo 12 důstojníků, 2 kadeti a 90 mužů. Obsluha mašiny byla doménou dvojice strojvůdců a stejného počtu pomocníků.

Doposud v Krakově se nacházející vlak dostal rozkaz k posílení polských jednotek již 27. ledna, tedy v den obsazení Těšína. Na frontové linii se objevil ve 04:00 hod. dne následujícího, přičemž hned v 11:30 hod. vyrazil v oblasti obce Chyby do první ostré akce. Dle polských zdrojů, vysadila početná polská posádka někde na trati mezi Chyby a Pruchnou, menší, šestičlenný desant, jenž měl provést průzkum směrem k předpokládaným nepřátelským pozicím u Pruchné. V rámci této akce pak Poláci narazili na 20-ti člennou čs. jednotku, která po vzájemné přestřelce ustoupila. Později na opuštěné železniční stanici Pruchná, měla rozvědka zjistit čerstvě zřízené ležení pro asi 40-ti člennou jednotku. Zároveň zde byly ukořistěno 6 pušek, několik kulometných kastlíků a 3 velké polní.
Ačkoliv časové rozmezí mezi 28. a 29. lednem, využilo čs. velitelství zejména k přísunu posil a doplnění zásob nezbytných k pokračování ofenzivy. Dosavadní průběh dvoudenních střetů mu zároveň poskytl dostatek informací, k vytvoření alespoň částečného obrazu postavení polských sil před Vislou.

Díky včasnému a prozřetelnému stáhnutí jednotek z okolí Těšína, získal plk. Latinik dostatek času ke konsolidaci a zorganizování pevnější obrany a přestože přislíbené posily měly stále dost daleko do ideálu, postupně nabývaly na síle. Dle čs. zpravodajských zpráv, získaných mj. i s pomocí domácího obyvatelstva, se centry polské obrany na Visle stala zejména oblast kolem Pruchné, kde měly operovat dva nepřátelské prapory. Nepočetnými jednotkami měly být obsazeny Mitterhof, Jiskřičín a jihovýchodně směrem se nacházející výšiny až po Loučku. Kyselov byl držen jedním praporem, zrovna tak okolí Holešova a Helmbergu. Zálohy polského velitelství se pak měly nacházet v Ustroni a zejména ve Skočově, kde se počítalo s umístěním jednotek o síle jednoho až tří praporů.
Čs. zraku neušly ani pohyby nepřátelského dělostřelectva, přičemž se tak povedlo zmapovat polohu tří polských baterií. A to: na západním okraji Skočova jedné, 1 km dále na východ další a poslední, situované na jihovýchodě Skočova u Bajerkahofu.

Obrázek

Znázornění čs. zpravodajstvím předpokládaných polských jednotek a dvě polské obranné linie. Opět bez záruky a díky za shovívavost.

Toliko pravili tehdejší čs. zpravodajci. Na rozdíl od nich, mi si můžeme dovolit využít výdobytků dnešní civilizace a nahlédnout do současných polských zdrojů. Jak tedy na tom Poláci v předvečer bitvy u Skočova vlastně byli?

Po ústupu od Těšína zachoval plk. Latinik dosavadní model členění obranné linie do čtyř sekcí, respektive pásem, opírajících se zejména o horní tok Visly. S označením si polský plukovník zrovna hlavu nedělal, když pásma jednoduše nazval jako A, B, C, D. Obranné postavení polských jednotek začínalo u Vislic, nacházejících se na samém severu linie. Na západním břehu Visly, přes Semorád a Mirowu Góre?, se dále vinulo jižním směrem, aby za Kyselovem uhnulo poněkud východněji k Nierodzimu. U Kamence pak linie končila. Pro případ proražení obranné čáry útočícími Čechoslováky, nechal Latinik zbudovat za využití civilního obyvatelstva rovněž druhou linii. Tato začínala u Rudic a dále pokračovala přes Jílovnice, Bílovicko, Hradec, končíce u Velké Hůrky.

Jak již bylo výše zmíněno, v průběhu krátkého mezidobí od 27. do 30. ledna, docházely průběžně k Latinikovým jednotkám další nevelké posily. Ovšem, přestože se stále jednalo o část požadovaného, posilování mělo postupně sílící charakter. Nově příchozí jednotky pocházely zejména z Krakova, Čenstochové, Lodže, Radomi, Kielcí, Kališe, Ostrova Mazovského a Varšavy. Celková síla Latinikových jednotek na Visle po té zahrnovala 35 pěších setnin, 3 jízdní švadrony a 5 dělostřeleckých baterií. K dispozici bylo celkem 33 kulometů z toho 3 těžké, 7 rychlopalných kanónů, 14 pěchotních děl, 2 houfnice a 1 pancéřový vlak 5). Po příchodu II. praporu 7. pluku pěchoty (mjr. E. Godziejewski), který se u Visly objevil na večer 30. ledna, tedy až po utichnutí bojů, čítalo polské vojsko cca. 4 800 mužů.

Obrázek

5) V případě rychlopalných kanónů se mohlo pravděpodobně jednat o fr. doprovodné dělo pěchoty Cannon de 37 mm TR (tir rapide) Hotchkiss modéle 1916, které bylo od Francie zakoupeno v počtu několika desítek kusů. Nicméně vzhledem k poměrně ranému datu se mohlo I jednat o kanóny z výzbroje tzv. Modré armády, de facto polské obdoby čs. francouzských legií. 

Zrovna tak jako Poláci, posilovali své útočné voje samozřejmě i Čechoslováci. Zvláště, když čs. velitelstvím plánovaný útok na sedmou hodinu ranní dne 30. ledna, měl po dosažení operačního cíle, kterým bylo dosažení západního břehu Visly, ukončit na tomto bojišti jakékoliv další voj. operace RČS. Ale o tom až v další, závěrečné části.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36& ... ze#p247444

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.info
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
http://prachatickydenik.cz
http://www.oswiecim.wku.wp.mil.pl
http://www.rowery.olsztyn.pl
http://www.rotanazdar.cz
http://ceskatelevize.cz
http://www.fotopolska.eu
http://www.fotohistorie.cz
http://www.vhu.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
POLSKO-CZECHOSŁOWACKIE WALKI O ŚLĄSK CIESZYŃSKI W STYCZNIU 1919 ROKU, PIOTR KOŁAKOWSKI
Co jsem prožil, Josef Šnejdárek
Československá obrněná vozidla 1918 – 1948, Vladimír Francev, Charles K. Kliment
Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, Petr Jelínek
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“