Stránka 1 z 1

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 5.

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 17:08
od Zemakt
Obrázek


Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 5. "Zkáza oddílu kpt. Hallera a obsazení Těšína"


Obsazením karvinnské uhelné oblasti, ke kterému došlo v pátečních, pozdně odpoledních hodinách dne 24. ledna, můžeme de facto první fázi sedmidenní války uzavřít. V této souvislosti lze bezesporu konstatovat, že postup čs. jednotek probíhal rychle a bez větších komplikací, čemuž jistě napomáhala hustota tamější železniční sítě, kompaktnost bojiště, zejména však nevelká síla polského vojska.

Poslední lednovou sobotu a neděli roku 1919 hodlal Šnejdárek využít k zabezpečení nově obsazených oblastí a upevnění pozic. O klid v zázemí se postaralo několik asistenčních setnin vč. Orlovského praporu. Dlužno podotknout, že ony dva dny „volna“ přivítaly doposud bojující jednotky s nemalým povděkem. Zároveň pak v těchto dnech začal sílit přiliv posil, se kterýma čs. velení počítalo pro finální část těšínské ofenzívy. Z nově na bojišti se objevivších jednotek lze jmenovat zejména prapory domácího vojska II. pěší brigády plk. Hanáka a dva prapory 35. střeleckého pluku italských legií rotmistra Aujeského (psaný někdy jako Aujezdský).

Na rozdíl od legionářských formací, představovala onehdy „druhá pěší“ prakticky jedinou vyšší jednotku domácího vojska, čemuž ostatně odpovídalo její poněkud improvizované složení. Samotná brigáda byla organizována do III. a IV. kombinovaného pluku vč. dělostřelecké podpory a oddílu jezdectva, ve složení:

- ?. kombinovaný prapor ( prapor 102 p. pl. - Benešov)

- II. kombinovaný prapor (I. polní prapor 75 p. pl. - Jindřichův Hradec)

- ?. kombinovaný prapor (prapor 8 p. pl. – Brno)

- ?. kombinovaný prapor (prapor 12 stř. pl. – Čáslav)

- ?. kombinovaný prapor (prapor 13 stř. pl. – Olomouc)

- ?. kombinovaný prapor (prapor 14 stř. pl. – Brno)

- 1 baterie 1 děl. pl. - Praha

- 1 baterie 19 děl. pl. - Olomouc

- 1 švadrona jízdy - Olomouc

S prvními brigádními transporty, směřovanými z Uherského Hradiště na Těšínsko se započalo již v noci z 24. na 25. ledna, když jízda v otevřených vagónech ledovou nocí znamenala pro nejednoho muže skutečný očistec. Ta trocha sena válejícího se na podlaze vozů pak představovala pomoc pouze symbolickou. Nicméně krátce po příjezdu na místo, postoupily některé jednotky svůj první střet s nepřítelem a tak alespoň u nich, se tělesná teplota mužstva vrátila brzy do normálu 1). Někdy v těchto dnech obdržel svůj rozkaz k přesunu také rotmistr Aujeský, jehož skupina ve složení II a III/35 stř. pl. s podporou 1. baterie 6. dělostřeleckého pluku italských legií, se měla na bojiště dopravit ze směru Jablůnkov – Vlárský průsmyk – Moravská Ostrava – Frýdek. Přímé využití Košicko-Bohumínské dráhy totiž nebylo v těchto dnech, jak se později dozvíme, z bezpečnostních důvodů vůbec možné. A tak čs. velení přijalo s povděkem alespoň možnost využití této delší, ale zabezpečené trasy. Do výchozího shromaždiště, Frýdku, dorazil Aujeský ráno dne 26. ledna.

1) Údaj o přesném respektive alespoň přibližném početním stavu II. pěší brigády na počátku bojů o Těšínsko je mi doposud neznámý, avšak alespoň částečnou představu nám může poskytnout deník I. polního praporu 75 p. pl.. Po svém příjezdu do Uherského Hradiště dne 15. ledna, disponoval prapor 23 důstojníky, 714 muži, 5 koňmi, 4 kuchyněmi a 7 povozy. Dalších 20 tun tvořila zavazadla a ostatní materiál.

Obrázek

Mapa Železnic republiky Československé 1920-1938.

Ovšem ani Poláci nespali. Rázný a zcela nekompromisní postup čs. vojsk nenechal polského velitele těšínského okruhu ani náhodou na pochybách, že to Čechoslováci myslí smrtelně vážně. Zvláště jednalo-li se o tak zkušeného vojáka, jakým plk. Latinik bezesporu byl. Přesto většina žádostí o přísun dostatečných posil zůstala s ohledem na polskou situaci na východní frontě nevyslyšena. A tak se polský velitel musel spokojit i s tím málem, co mu krakovský Generální okres č. V mohl poskytnout. První posily v podobě dvou švadron, z toho jedna opěšalá, od 2. pluku švališérského (por. J. Pryziński) dorazily Latinikovi již v noci z 23. na 24. ledna, přičemž i v dalších dnech toto řídké posilování pokračovalo. Do 26. ledna, tedy den před plánovaným čs. útokem na Těšín, se místní polské jednotky ještě rozrostly o:

- 4 setniny 12. pluku pěchoty – Bělá, Olkusz, Żywiec (por. Mazura)

- 3 záložní setniny 12. pluku pěchoty – Osvětim (kpt. C. Haller)

- 4 setniny 16. pluku pěchoty – Tarnov (por. Hajnowski)

- 1 setnina z pluku střelců

- 3 setniny – Krakov, Bílá

- 1 těžká baterie - Krakov

- 2½ polní baterie

K výše uvedenému datu disponoval tedy plk. Latinik celkem 21 pěšími setninami, 1 jezdeckou švadronou, 1 opěšalou a čtyřmi děl. bateriemi, z toho jednou baterií dělostřelectva hrubého. V samé podstatě se počet jeho jednotek v několika málo dnech takřka zdvojnásobil. Přesto, tak jak se nově příchozí jednotky objevovaly na bojišti, polskému velení se je jen těžko dařilo stmelovat do vyšších organizačních celků, o vytvoření nějaké souvislejší obranné linie nemluvě. A co víc, nově rekrutovaní polští vojáci přílišnou bojovou horlivostí neoplývali a když mohli, tak po anglicku mizeli. Oproti tomu nálada v čs. vojsku opírajícím se z valné části o zkušené, takřka elitní legionářské útvary a nemálo dobrovolníků, byla naprosto odlišná. Faktor „mateřské hroudy“ zkrátka v tomto případě fungoval na výbornou.

Každopádně i přes omezené možnosti, se polský velitel vůči postupujícím Čechoslovákům pokusil o vytvoření "obrané linie", rozdělené na čtyři pásma. Severní pásmo respektive pravé křídlo obrany pod vedením kpt. Hallera vedlo od železniční stanice Žibřidovice, přes Horní Žibřidovice a Malé Kunčice. Zde na něj navazovalo pásmo plk. W Hupera, a to ve směru na Velké Kunčice, Stonavu a Albrechtice. Dalšímu úseku, umístěnému přímo před Těšínem a vinoucímu se po linii Lhota (zřejmě Chotěbuz), Mistřovice, Koňákov, Žukov a Ropice, velel por. L. Reyman. Poslední pásmo pod vedením mjr. Zönera, pak vedlo od samotného Těšína až do Jablůnkovskéh průsmyku. Prakticky tak tvořilo jižní křídlo Latinikovo obrané linie.

Obrázek

Polská "obranná pásma" před Těšínem (bez záruky). Rovněž bych poprosil o trochu shovívavosti s mým neumělým dílem.

Přestože čs. velitelstvím plánovaná dvoudenní pauza ve vedení operace, měla posloužit k oddychu a zejména zajištění a přeskupení jednotlivých útočných proudů čs. vojska. Rozhodně se nedá říci, že tyto dny byly prosty mimořádných okolností, ba naopak. Již 25. ledna tak XVIII. asistenční setnina v součinnosti s čerstvě příchozím praporem /13 stř. pl. od II. pěší brigády postupovala přes Suchou na Albrechtice. Během akce došlo k menšímu střetu s ustupujícími Poláky, v jehož rámci padl 1 příslušník asistenční setniny a dva byli raněni. Tento střet znamenal pro Orlovský prapor v této válce de facto labutí píseň, neboť i tato setnina byla posléze zařazena do strážní služby.

V blízkém okolí Albrechtic tentýž den rovněž operovala švadrona jízdní Národní gardy, přičleněná momentálně k tělesu II. pěší brigády a zabezpečující tak severní křídlo v rámci jejího pochodu do výchozích pozic. U albrechtického nádraží pak jezdci narazili na oddíl polských legionářů, opevněných v nedalekých staveních. Za následný útok a vypuzení Poláků až za řeku Olši, zaplatili čs. kavaleristé zraněním svého velitele rytm. Eliáše, kterého nahradil por. Cihelka. Do boje ovšem zasáhla i detašovaná jízdní četa Národní gardy, původně přičleněná k Orlovskému praporu. V rámci koordinovaného postupu s I/21 stř. pl. ve směru Horní Suchá – Dolanky, se u Solce střetla s polskou hlídkou, následkem čehož putovalo 24 polských vojáků do čs. zajetí.

S polským podplukovníkem Springwaldem, jsme se naposledy setkali v části věnované bojům o Karvinnou. A zrovna on, respektive jednotky pod jeho velením se staly jedním z aktérů vzájemného střetu, který i v dnešní době budí zejména na polské straně nemálo emocí. Z tohoto důvodu nebude od věci připomenout, že v rámci ústupu od Karvinné dne 24. ledna, byl podplukovník donucen zaujmout obranné postavení v prostoru Kačice - Pohvizdov. Ovšem již druhého dne se daly do pohybu dva prapory 21. stř. pl., jimž plán finálního útoku na Těšín přiřkl výchozí shromaždiště v okolí Stonavy a Louky. A právě u Stonavy, tehdy psané jako Steinau, narazil I a II/21 stř. p. na předsunuté Springwaldovy jednotky. Přestože k detailnějšímu průběhu střetnutí čs. prameny nic bližšího nezmiňují, s velkou mírou pravděpodobnosti mělo zcela jednoznačný průběh, neboť polské jednotky posléze ustoupily na čáru Chotěbuz - Markovice. Ovšem jak jsou čs. zdroje na slovo skoupé, o polských se dá pravit pravý opak.

Události ve Stonavě ze dne 25. ledna, jak jsem už ostatně zmínil, jsou na polské straně doposud velmi živé a mnohdy slouží jako propagandistický argument o čs. zlovůli na nevinných Polácích. Dle vyjádření přímých účastníků mělo totiž v rámci obsazování Stonavy dojít k ubití asi 20-ti do zajetí padlých polských vojáků. To vše doloženo fotografií těl, která ovšem kromě preciznosti vojenského dokumentátora a faktu, že se ve válce umírá, nevypovídá prakticky o ničem. Každopádně účelem mého článku, rozhodně není vnést více světla do tohoto kontroverzního případu. Toto by mělo spočinout zejména na bedrech profesionálních a především seriózních historiků. Taktéž jsem dalek toho, abych uměle vytvářel jistou glorifikovanou podobu čs. vojáka té doby. Doba to byla složitá a zlá, možné bylo prakticky vše. Nicméně myslím, že v souvislosti s tehdejší agresivní a štvavou polskou propagandou, zejména pak kontextem okolností spojených se smrtí kpt. Hallera, je třeba býti v jakýchkoliv odsudcích hodně opatrný. A tak pojďme tedy dál.

Obrázek Obrázek

Jeden z praporů 21. stř. pl. na těšínském "marši" a dále klasická "kouřová", nezbytný to průvodce vojska na pochodu.

Den po Stonavě, dorazil III/21 stř. pl. zesílený několika četami domácího vojska do blízkosti žibřidovického nádraží, hájeného třemi záložními setninami 12. pl. pěch. pod osobním vedením velitele severního obraného pásma kapitána Cezary Hallera 3). Co vše tehdy předcházelo událostem pro Poláky tolik bolestným, je bohužel opět obestřeno tajemstvím. Dovolím si proto na základě pozdější decimace polských jednotek trochu zaspekulovat. Aureola kpt. Hallera, jakožto poměrně známé veřejně činné osoby a bratra polského národního hrdiny, zřejmě zapůsobila na jím vedený oddíl do té míry, že na čtyři sta polských vojáků v sobě našlo dostatek odhodlání a nechalo se strhnout k několika nesmyslným čelním útokům na postupující čs. legionáře. Tomuto by ostatně mohla napovídat zmínka o Hallerem osobně vedeném útoku, v jehož rámci byl zasažen kulometnou dávkou. Buď jak buď, v samém důsledku tohoto střetu zůstalo na bojišti, vedle svého velitele, ležet 50 mrtvých Poláků. Raněno bylo 48 mužů vč. 1 důstojníka, když do zajetí putovalo dalších 77 mužů a 1 důstojník. Zároveň došlo k ukořistění 4 kulometů. Na tehdejší poměry, ale i na poměry nedávno skončené Velké války se tak jednalo o skutečný masakr, jenž polským sebevědomým značně otřásl a jenž měl na další dění nemalý vliv.

2) Cezary Wojciech Haller Rudolf de Hallenburg (1875 – 1919). Na rozdíl od svého bratra Józefa Hallera, velitele Modré armády, Pomořanského a Severovýchodního frontu polské armády, je osoba Cezary Hallera relativně méně známa a stále se tak trochu nachází ve stínu staršího sourozence. Cezary, jako jedno z pěti dětí šlechtice Henryho Hallera von Hallenburg a Olgy z Treterówa se narodil v Krakově a již od útlého věku byl vychováván k povinnostem vůči svému národu a vlasti. Po absolvování německého gymnázia ve Lvově, nastoupil na košickou vojenskou reálku, aby později ve svém studiu pokračoval na vyšší vojenské škole v Hranicích a vídeňské technické akademii. V roce 1911 se stal poslancem rakouského parlamentu, v jehož rámci mj. prosazoval polskou těšínskou věc.

Takřka ihned po Hallerově skonu se opětovně vyrojila řada „zaručeně pravdivých“, barvitě líčených zpráv, popisujících bližší okolnosti jeho smrti. Pominu-li tvrzení o jeho „doražení“ čs. bodákem, které v případě jeho pravdivosti nemuselo nutně znamenat špatný úmysl, neboť historie je plná nezměrného utrpení zraněných, zakončeného právě nepřátelským bodákem. Tak nařčení o následném vypíchnutí očí lze jednoznačně odkázat do říše bajek. Což ostatně prokázala později Šnejdárkem nařízená exhumace Hallerova hrobu. Ovšem ani to nezabránilo k silnému zakořenění tohoto mýtu mezi polskou veřejnost. Inu, sto krát opakovaná lež se stává pravdou 3).

3) O okolnostech exhumace Hallerova hrobu zřejmě nejlépe vypoví citace samotného Šnejdárka:...Dověděl jsem se, že jistá propaganda rozšířila zprávu, že „česká soldateska“ mrtvému – či živému – kapitánu Hallerovi vypíchla oči. Byla to ovšem lež, ale lež, v kterou začnou věřit tisíce lidí, je potom těžko rozlišitelná od pravdy. Proto jsem jel ihned poklonit se k ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem kondukt a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. - Řeči ztichly.. .

Obrázek Obrázek

Mrazivé pondělní ráno dne 27. ledna 1919, se v blízkém okolí Těšína neslo ve znamení onoho pověstného ticha před bouří. Jednotlivé prapory, čs. velitelstvím v Moravské Ostravě předurčené k útoku na Těšín, se již nějaký čas nacházely na rozkazem stanovených shromaždištích. Přičemž o pozitivním vlivu dosavadních úspěchů na bojové nadšení a morálku Čechoslováků zřejmě nelze příliš pochybovat. Nicméně i tak se našel dostatek vůle k zabránění zbytečného krveprolití a potencionálnímu zničení města. Ke slovu tedy přišel čs. parlamentář. Ovšem před tím, než se seznámíme s okolnostmi předcházejícími samotnému obsazení Těšína, měli bychom si něco málo říci o čs. plánu k jeho ovládnutí.

V souladu s operačními rozkazy Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku byly k hlavnímu útoku na město vyčleněny tři bojové skupiny. Nejvýše na severu položená skupina tří francouzských legionářských praporů 21. stř. pl. mjr. Černocha, dostala za úkol obsadit již dobytou oblast Žibřidovice – Kačice – Podlesí a na rozdíl od dalších dvou skupin, tak plnila úlohu zejména krycí. Hlavní tíha útoku spočinula na skupině mjr. Hanáka, stojícího v čele "domácí" II. pěší brigády, která měla na město postupovat ze severozápadního a západního směru (Těrlicko, Stanislavice). Směr jihozápadní pak byl předurčen další ryze legionářské skupině, avšak v tomto případě skupině italské. Pod vedením rotmistra Aujeského, měly na tomto směru (Frýdek, Tošanovice) stanoven nástupní prostor dva prapory 35. stř. pl.. V rámci finálního útoku „pětatřicátníků“ na město, byla rovněž nezanedbatelná úloha svěřena Pancéřovému vlaku „Brno II“. Jenž po ovládnutí těšínské železniční stanice, měl právě z tohoto místa poskytnout útočícím legionářům palebnou podporu 4).

4) Prvním obrněným vlakem vyrobeným v ČSR byl právě „Brno“. A stalo se tak zejména zásluhou velitele brněnské posádky mjr. S. Vody. Velký podíl na existenci vlaku však měla rovněž parta dělníků z brněnské Královopolské strojírny Lederer & Porges, které se pod vedením por. v zál. F. Bergra během tří prosincových týdnů roku 1918 podařilo, improvizovaný obrněný vlak vůbec postavit. Jako základ byla použita ex-lokomotiva c. a k. Rakouských státních drah 478.12 výrobce s nádherným názvem Maschinen Fabrik der p.-riv. Östereichisch – Statsbahn – Vídeň, a dva uhelné vagóny typu Ik (622.016 a 604.621). Později k nim ještě přibyl předběhový vagon, postavený na základě vogónu typu In. Jednotlivé jednotky v soupravě vlaku byly jenoduše opancéřovány, opatřeny výzbrojí a vyrazilo se do boje. Zpočátku vlak působil na jižní Moravě, ovšem 15. listopadu se jedna jeho větší část objevila v Moravské Ostravě, aby posléze zasáhla do bojů sedmidenní války. V této době se vlak oficiálně nazýval Pancéřový vlak „Brno II“ a kromě lokomotivy byl jeho součástí dělový (1 x 7,5 cm M15, 2 x TK M07/12) a kulometný vogón (2 x TK M07/12, 2 x LK M07/12). Dle zachovaného filmového záznamu, byl vlak na Těšínsku nasazen zřejmě bez předběhového vagónu. Posádku tehdy tvořilo celkem 21 vojáků, v čele s jeho otcem por. v zál. Bergrem a jeho zástupcem rtm. J. Štipčákem. V prosinci 1920 došlo k jeho demobilizaci a následnému předání lokomotivy Československým státním drahám. U ČSD byla mašina odstrojena a nadále sloužila v civilní službě, od roku 1923 jako 400.1012. Na rozdíl od lokomotivy, se ostatní jednotky civilu nedočkaly. V roce 1925 byly v milovického skladu „oprášeny“, aby následně postoupily redukční kůru, díky níž mohly dále sloužit jako předběhové vagóny opravdových, neimprovizovaných obrněných vlaků.

Obrázek Obrázek

Lokomotiva Pancéřového vlaku "Brno II" a její původní podoba.

Rozdrcením Hallerových jednotek u Žibřidovic se ovšem pro Čechoslováky vcelku překvapivě naskytla příležitost vpadnout do zad řídké nepřátelské linie a odříznout tak polským obráncům ústupovou cestu. Nicméně v této chvíli opět „zaúřadoval“ Šnejdárek a po dosažení prostoru Malých a Velkých Kunčic slibně se rozvíjející akci zastavil. Odhalit jednoznačně důvody vedoucí k takovému to rozhodnutí čs. velitele je poměrně nesnadné. Jednou z variant tak mohla být snaha o držení se původního plánu a předejití tak případným zmatkům v nástupních sestavách jednotek, ale třeba i jeho prostá nechuť k dalšímu krveprolití. Čemuž by ostatně mohlo napovídat, již výše zmíněné pozdější vyslání parlamentáře. Každopádně jakkoliv byla možnost využití žibřidovického úspěchu pro čs. stranu překvapivá, pro Poláky a jejich obranu Těšína znamenala takřka šok.

Informace o smrti kpt. Hallera se samozřejmě brzo donesla na velitelství těšínského vojenského okruhu k plk. Latinikovi. Pro polského velitele zahlceného množstvím zpráv o pohybech silných čs. formací, pak tato Jobova zvěst představovala zřejmě onen poslední hřebíček do rakve plánované obrany města. Latinik se musel blesku rychle rozhodnout co dál. Kontaktoval tedy generála Gołogórskiho, velitele krakovského Generálního okresu č. V a navrhl mu stažení veškerých polských jednotek za řeku Vislu. Zde se měla polská obrana opřít o přirozenou přírodní překážku, jakou Visla bezesporu byla, odolávat čs. tlaku a vyčkávat příchodu posil. Polský generál se v této věci projevil jako realista a udělil plukovníkovu návrhu zelenou. Ovšem, zde je však nutné podotknout, že s možností ústupu za Vislu, se polské velení seriózně zabývalo již od 24. ledna, tedy už na samotném počátku vojenských operací na Těšínsku.

Se stahováním polských jednotek se začalo neprodleně, ještě navečer téhož dne, a aniž by to někdo na čs. straně zaregistroval. Příchod noci z 26. na 27. ledna ostatně byl pro odpoutání se z bojové linie takřka ideální. Takto získaný čas Latinik zužitkoval bezezbytku. Kromě spořádaného a nikým neobtěžovaného ústupu polských jednotek z okolí Těšína na novou linii rovněž nařídil, aby u Jablůnkova byly zataraseny oba železniční tunely. Čímž se mělo pokud možno zamezit, či alespoň pozdržet přísunu čerstvých čs. sil po Košicko-Bohumínské dráze ze Slovenska. K danému účelu byly následně s úspěchem využity vykolejené vagóny, umně proložené výbušnými nástrahami. Zrovna tak, úmyslem polského velení bylo zahájit na Čechoslováky obsazeném území všelijaké záškodnické akce, zcela ve stylu partyzánské války. Nicméně o tom, že by k něčemu takovému do konce sedmidenní války došlo, se dosud známé prameny nezmiňují. Vyjma ustupujících vojenských kolon se blízké těšínské komunikace v těchto dnech rovněž zaplnily nemalým počtem civilních osob. Z valné míry se jednalo o příslušníky milic a jejich rodinných příslušníků, ale taktéž o osoby, které podlehly polské propagandě o „českém ráji“.

Obrázek

Polská propaganda.

Jak je z výše uvedených skutečností patrné, čs. ultimátum, doručené hned po ránu 27. ledna na polské velitelství v těšínském zámku, mělo vliv na stažení polských vojsk vskutku marginální. Ovšem i tak jeho případná akceptace, nic neměnila na všeobecném čs. rozkazu pro tento den. V 9:00 hod tedy zahájila celá sestava československých jednotek pochod na Těšín. Před jednotlivými prapory se pohybovaly ...předzvědné a předvojové hlídky… , přesto na nepřítele ne a ne narazit. Předpokládaná obranná čára byla prakticky opuštěná, jen tu a tam třeskl osamocený výstřel. Namísto odporu obránců pak čelní čs. jednotky míjeli množství prchajících civilistů, od nichž se dozvídali, že město je polskými vojáky prakticky opuštěné. Tedy, ne až tak docela. Dle plukovního deníku II. pěší brigády, se ve městě měla zdržovat „nekalá soldateska“, která měla rabovat a ohrožovat těšínské občany na životě 5).

5) Zde musím upozornit, že v této době čs. oficiální propaganda a nejen ona, takovýmto způsobem velmi často ospravedlňovala, ať už oprávněný či neoprávněný zábor cizího území, viz např. čs. vpád do Maďarska na počátku léta 1919.

Ač by se dalo očekávat, že velitel druhé pěší, bude postup jednotek koordinovat z brigádního velitelství, nacházejícího se v bezpečné vzdálenosti za čs. kolonami, opak byl pravdou. Plk. Hanák se totiž hned od počátku dne pohyboval na čele svých jednotek. Přičemž, jakmile se dozvěděl o probíhajících excesech, nechal si urychleně přistavit štábní vozidlo a osadit jej kulometem. Z cca 30 dobrovolníků vybral čtveřici šťastlivců (víc se jich do auta prostě nevešlo) a neprodleně s nimi vyrazil do Těšína. Pomineme-li v této věci tu skutečnost, že plukovník měl pro strach uděláno, nebylo to od něj zrovna moudré rozhodnutí, neboť stačila jedna krátká kulometná dávka zapomenuté polské stráže a hlavní síla čs. vojsk na Těšínsku by v mžiku přišla o svého velitele. Přesto, i nyní se potvrdilo, že odváženému štěstí přeje a plukovníkovo jízda po uprchlíky přeplněné komunikaci proběhla bez větších komplikací.

Ihned po příjezdu do města, kolem 10:30 hod., zamířil vůz bez větších okolků přímo na těšínské náměstí. Zde plukovník nařídil svému doprovodu vybudovat kulometné postavení a sám se vydal za místním starostou. Avšak tou dobou již na radniční věži vlál bílý prapor s červeným kalichem uprostřed, standarta to „jindřichohradeckých“ z 75. pěšího pluku. S trochou nadsázky tak mohu konstatovat, že okamžik triumfu, „vyfoukla“ překvapenému plukovníku přímo před nosem předzvědná skupina od II. kombinovaného praporu, respektive I. pol. pr. /75 p. pl.. A aby si to „pětasedmdesátníci“ užili do sytosti, v 11:30 hod. dorazili do města v kompletní sestavě, tj. jako vůbec první čs. prapor.

Obrázek

Těšínská radnice.

V následujících hodinách pak do města přibývaly další a další čs. jednotky, díky nimž došlo k rychlému získání kontroly nad dosud neobsazenými částmi Těšína, ale i jeho blízkého okolí. Celá těšínská operace, tak z čs. pohledu proběhla v relativní rychlosti, bez větších komplikací a ztrát na lidských životech. A nic na tom nezměnily ani problémy skupiny rotmistra Aujeského, která se někde na jihozápadních přístupech do města zdržela, přičemž spojení s ní se nepodařilo až do večerních hodin navázat. Mimochodem, právě z tohoto důvodu, si tak „pancéřák“ Brno II musel na svůj těšínský debut ještě chvilku počkat.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA viewtopic.php?f=36&t=7273

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.info
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
http://prachatickydenik.cz
http://www.oswiecim.wku.wp.mil.pl
http://www.rowery.olsztyn.pl
http://www.rotanazdar.cz
http://ceskatelevize.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
POLSKO-CZECHOSŁOWACKIE WALKI O ŚLĄSK CIESZYŃSKI W STYCZNIU 1919 ROKU, PIOTR KOŁAKOWSKI
Co jsem prožil, Josef Šnejdárek
Československá obrněná vozidla 1918 – 1948, Vladimír Francev, Charles K. Kliment