Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 3.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 3.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 3. "Čs. dilema a obsazení Bohumína"


Přestože československo-polská úmluva signovaná 5. listopadu 1918, stanovovala vcelku zřejmé mantinely, kam až můžou jednotlivé strany ve svých do správy svěřených obcích zajít. Brzkým obsazením těšínského Krajského soudu Poláky, na začátku druhé listopadové dekády, došlo prakticky vzápětí k jejímu porušení a to hned v bodě tzv. statu quo, v bodě pro čs. stranu tolik důležitém. Vystřízlivění čs. představitelů Zemského národního výboru a ztráta veškerých iluzí o polské důvěryhodnosti, bylo o to horší, neboť pražská vláda stále hrála roli „mrtvého brouka“. Marné byly apely na Radu Narodowou, či ke vlastní vládě. Marné byly žádosti o vyslání dohodového vojska. Místní političtí činovníci si v rámci stabilizace poměrů museli prostě vystačit sami.

V té době uplynulo sotva pár dní od úspěšného obsazení Opavy a převzetí tamějších správy pod čs. státní moc (18. prosince) 1). A tak v euforii relativně snadného opavského úspěchu, oslovil Dr. F. Pelc velitele moravskoostravské posádky št. kap. v zál. V. Běhala o poskytnutí vojska k násilnému obsazení celého Těšínska. Přestože št. kapitán projevil s Pelcovou žádostí jisté porozumění, striktně ji odmítl. Jako správný voják poslouchal rozkazy a jako takový měl příkaz, nepouštět se na Těšínsku do jakýchkoliv vojenských operací bez předchozího schválení pražskou vládou. Ovšem vláda stále trvala na stanovisku v souladu s přáním Dohody, nepouštět se jednostranně do jakýchkoliv akcí, zvláště vůči spojencům. Když na pozadí stále se vyhrocující situace, stále doufala ve smířlivé řešení. A tak doktor odešel od posádkového velitele s nepořízenou. V této souvislosti a s přihlédnutím k věcem pozdějším, mohu jen konstatovat, že to bylo více než dobře.

1) Opava v té době tvořila centrum rakouskými Němci jednostranně vyhlášené autonomní provincie, tzv. Sudetenlandu. Na jejím obsazení, dopoledne 18. prosince 1918, se podílelo cca 2 000 mužů se dvěma děly pod vedením setníka Peška. Celá akce proběhla až překvapivě snadno a bez větších komplikací.

Mezitím Poláci stále stupňovali svůj tlak, kdy po soudech přišly na pořad dne poštovní a finanční úřady, železničáři, aj. správní Instituce. Neklidu a politikaření, mnohdy infikovaného bolševismem, nebyli ušetřeni ani karvinští horníci. Zde se na jednotlivých jamách stávali terči nevybíravé agrese zejména inženýři, závodní a dozorci, kteří byli mnohdy pod výhružkou smrti nuceni k odchodu. Stěhování jejich rodin hlouběji do vnitrozemí pak nebylo výjimkou. Namátkou lze jmenovat jámy v Dolní Suché a Žofinku v Porubě. V této situaci zřejmě málo koho překvapí, že v polovině ledna klesla těžba uhlí na 50 % měsíčního průměru. Zrovna tak denní spotřeba uhlí na Ostravsku klesla z původních 6 770 na 3 097 tun. Díky prudkému poklesu průmyslové výroby se tak nad téměř 70 000 dělníky začal pozvolna vznášet Damoklův meč nezaměstnanosti.

Kam až je schopna polská strana dojít mj. ukázala vyhláška o odvodech mužů slovanského původu, českého nevyjímaje. Byť byla posléze odvolána, určitá pachuť po ní stále setrvávala. A aby toho nebylo zrovna málo, opětovně se na scéně objevil problém s vyživováním obyvatelstva. Nicméně to se už na scéně objevil faktor, kdy i doposud netečně přihlížející pražská vláda, musela začít brát těšínské události smrtelně vážně. Oním faktorem respektive bodem zlomu, bylo vyhlášení voleb do polského ústavodárného sejmu na 26. leden 1919. S jistou mírou zjednodušení, tak právě v tomto aktu varšavské vlády ze dne 29. listopadu 1918, můžeme nalézt primární příčinu, jejímž důsledkem byla právě sedmidenní válka. Vydáním volební vyhlášky, vztahující se mj. i na doposud sporné území Těšínska, polská vláda de facto oficiálně schválila dosavadní postoj Rady Narodowe, tj. nebrat společnou československo-polskou úmluvu příliš vážně. Ba naopak. Varšava paradoxně její existenci využila k prosazení svých cílů, byť se to tehdy a konec konců i dnes mohlo jevit, s ohledem na jasně deklarované a signované body úmluvy, jako argumentačně naprosto nepochopitelné. Těžko říci, zda se v jednání polské vlády zrcadlila prostá naivita, nedostatek zkušeností, či sebevědomý kalkul. Každopádně sázka na řešení sporné těšínské otázky formou tzv. fait accompli, jednostranného aktu stavícího oponenta před hotovou věc, vedla pochopitelně k vystavení se témuž 2).

2) Fait accompli. Po rozpadu Rakouska-Uherska a v rámci následného postnatálního vývoje nově vzniklých národních pohrobků monarchie, vcelku častá metoda řešení sporů. V této souvislosti není žádným tajemstvím, že rovněž i čs. vláda na tento způsob několikrát přistoupila. Vzpomeňme jen „horké léto“ 1919 na Slovensku a zrovna tak mnohem úspěšnější obsazení Petržalky tamtéž.

Obrázek

První premiér RČS, Karel Kramář.

O tom kolik uhodilo, si byla Praha vědoma takřka ihned. Přestože se v čs. vládě nacházelo nemálo idealistů, svým způsobem se pořád jednalo o politické matadory, jimž schopnost reflektovat nově nastalou realitu ani zdaleka nechyběla. Zvláště, když protestní telegram adresovaný varšavské vládě zůstal bez odpovědi a navíc selhal pokus čs. krakovského konzula o osobní setkání s polským ministrem zahraniční L. Wasilewskim, jenž byl pod trapnou záminkou neexistující akreditace odmítnut. Polská taktika se prostě zdála více než zřejmá.

Bezvýsledné pak byly pařížské snahy čs. vlády o vyslání francouzského či italského dohodového vojska, které by zabezpečilo setrvalý stav do konečného rozhodnutí mezinárodní komise. O potencionálním zásahu čs. vojska nemluvě. Veškeré tyto žádosti marně čekající na odpověď, následně nasvědčovaly faktu, že šlápnout do „těšínského lejna“ se nechtělo ani členům Dohody. Pokud bych chtěl být v těchto souvislostech škodolibý, mohu jen konstatovat, že pražská vláda byla de facto vystavena témuž přístupu, který Zemský národní výbor pro Slezsko zažíval již nějaký ten pátek.

Cirka po třech týdnech od vyhlášení voleb, učinila polská vláda vůči té československé první „vstřícný“ krok v podobě osobního dopisu J. Pilsudskiho, adresovaného T. G. Masarykovi. Čs. president v souladu s ústavou, postoupil následně dopis tehdejšímu ministerskému předsedovi K. Kramářovi. Každopádně to nic neubralo na faktu, že jeho obsah musel nutně způsobit obecné rozčarování. Pomineme-li tehdejší složitou vnitropolitickou situaci Polska, v níž bylo sotva patrné kdo vládne. Tak nabídka navození diplomatických styků nešla čs. stranou chápat jinak, než jako zcela evidentní a velmi naivní hra na zdržovanou. Zrovna tak mezi řečí premiérovi nabídnutá společná komise, která by za základní premisu jednání brala dosavadní společnou hranici dle úmluvy z  5. listopadu, musela z čs. pohledu hraničit s drzostí. Není tak divu, že K. Kramář z titulu své funkce veškeré tyto návrhy odmítl a dal přednost závěrům mírové konference. Ovšem čas voleb se neúprosně blížil, přičemž o vlivu na mírovou konferenci jejich predikovaného výsledku, ne zrovna pro čs. stranu pozitivního, nešlo vůbec pochybovat. Jako poslední z hřebíčků do rakve společných československo-polských vztahů, můžeme označit akt polské vlády ze dne 10. ledna 1919, o schválení statutu správní komise pro Těšínsko, Oravu a Spiš vč. Haliče. Zde již nebylo zbytí, a tak se na stole objevila varianta vojenského zákroku, nesoucí se zcela v duchu přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Rozhodování to však nebylo vůbec jednoduché.

Otázka silového řešení těšínské otázky byla pod tlakem blížícího se termínu voleb na čs. vládě projednána celkem dvakrát, mj. i za přítomnosti presidenta. Přestože díky aktuálnímu jmenování polské koaliční vlády I. J. Paderewského, došlo k jistému odkladu definitivního rozhodnutí (17. ledna 1919), neúprosně běžící čas však nešlo ošálit. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že za onoho pomyslného jestřába ve vládě platil právě K. Kramář, na rozdíl od ministra zahraničí E. Beneše, jenž zastával postoj spíše zdrženlivý. Nicméně s přihlédnutím k ujištění fr. velvyslance Clémenta-Simoneho, že francouzská vláda zaujme k vojenskému řešení čs. strany zdrženlivé pochopení a pod tlakem blížícího se termínu voleb, T. G. M. dne 20. ledna s konečnou platností rozhodl, aby vojenský zákrok započal nejpozději 23. ledna 1919. Tedy tři dny do začátku polskou vládou vyhlášených, nelegitimních voleb na Těšínsku 3). Ovšem i tak, byla vládou konsenzuálně schválena podmínka o 48 hodinovém ultimátu, předcházejícímu samotné vojenské akci.

3) Zde je nutné rovněž připomenout, že volební vyhláška se nevztahovala na území tzv. pruského záboru a ani na východní území!

Obrázek

T. G. M. v roce 1919.

V návaznosti na výše uvedené, by však bylo zcela mylné se domnívat, že čs. přípravy na vojenský zákrok nebyly onehdy již v plném proudu. Už 14. ledna dorazil totiž na perón Uhersko Hradišťského nádraží I/75 p. pl. z Jindřichova Hradce, jeden ze základních stavebních prvků nově budované II. pěší brigády. Brigády, jejíž výstavbou a vedením byl pověřen plk. J. Hanák a která sehrála v druhé fázi československo-polského konfliktu jednu z hlavních rolí 4). Současně se v okolí Moravské Ostravy začala tvořit útočná sestava, jejíž jádro tvořil kompletní 21. stř. pl. francouzských legií, II/54 olomouckého p. pl., I/93 šumperského p. pl., 17. prapor pol. myslivců z Brna a dva místní dobrovolnické prapory, Bohumínský a Orlovský. Do čela tohoto uskupení byl jmenován tehdy čerstvě povýšený francouzský důstojník, ppl. J. Šnejdárek.

4) Osoba plukovníka J. Hanáka, tohoto ex rakusko-uherského důstojníka s nemalými zkušenostmi z front Velké války, si jistě nezaslouží odbít jedním řádkem. A tak v níže uvedené příloze je se svolením autora umístěn jeho stručný medailonek.

Myslím, že rozepisovat se zde poněkud obšírněji o Šnejdárkově fenoménu. O tomto vojenském profesionálovi, jenž ve svých třiačtyřiceti létech, v době kdy stanul v čele Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku měl za sebou 18 polních tažení a více jak 40 zranění, je vcelku zbytečné. Konec konců, i zde na Palbě o něm máme kvalitní článek. Přesto si neodpustím zmínit několik zcela výstižných Šnejdárkových charakteristik, pocházejících z pera J. A. Roye, cituji...„Vedoucím duchem na straně české je plukovník Šnejdárek, důstojník francouzské armády, původem Čechoslovák, který převzal kromě velení český pluků na Těšínské frontě, též administrační kontrolu v obsazeném území. Šnejdárek je silný muž mimořádných schopností, který dlouhým stykem s Araby a podobnými národy nabyl zvláštní schopnosti úsudku, mnohdy těžce pochopitelného, vždy však originálního a – nejlepšího! Jest dobrým organizátorem a dělá na každého dojem dobrého vojáka, muže činu, inteligence a velké síly charakteru.“ ...

Jako konkrétní datum, kdy přesně budoucí čs. armádní generál vstoupil do hry o Těšínsko můžeme označit 15. leden, když právě v tento den došlo k Šnejdárkovu jmenování velitelem vojenského inspektorátu v Moravské Ostravě. Ovšem hned dne následujícího, bylo vše jinak. Za velitele čs. operujících vojsk na Těšínsku, byl totiž původně vybrán fr. pplk. A. P. Gillain. Nicméně tento s poukazem na fakt, že jako Francouz nemůže bojovat proti spojeneckým Polákům a s tím spojeným rizikem postihu, velení odmítl. A tak dne 16. ledna, byl v rámci audience u ministra národní obrany V. Klofáče velením pověřen právě Šnejdárek. Z toho, že jako fr. důstojník se prakticky vystavuje „nemlich“ stejnému riziku vojenského tribunálu jako Gillanin, si však Šnejdárek evidentně moc těžkou hlavu nedělal. Ostatně, co čekat od …rváče a vojáka, milujícího boj… .A tak, v čele Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku stanul důstojník nadmíru povolaný.
Nyní ovšem nechme Šnejdárka Šnejdárkem a pojďme se podívat, jak na tom byl vlastně protivník.

Zběžným pohledem se někomu může zdát nepochopitelné, že navzdory neutěšené těšínské situaci, ne nepodobné časované bombě, byla vojenská stránka věci z polské strany zcela zanedbána. Zvláště, poté co tehdejší velitel vojenského těšínského okruhu plukovník F. K. Latinik obdržel dostatečné množství informací o formujících se čs. jednotkách 5). Ovšem uvědomíme-li si, že na pozadí těšínských událostí se v paralelně vedené Polsko-ukrajinské válce začala válečná štěstěna pomalu obracet ve prospěch Západoukrajinské lidové republiky, nemusíme to s kritikou Poláků zase tak přehánět 6). Každopádně, na rozdíl od počáteční nástupní sestavy osmi čs. praporů, disponoval polský plukovník silou pěti zeslabených praporů, podporovaných dělostřeleckou baterií, četou jezdectva, 550 četníky a cca 6 500 dobrovolníky. V konečném součtu, teoreticky solidní silou. Polští dobrovolníci se však na rozdíl od těch československých, v následných bojích projevili jako element spíše marginální, s takřka nulovou bojovou hodnotou. A tak hlavní tíhu počátečních bojů s Čechoslováky absorbovala zhruba tisícovka mužů pravidelného polského vojska.

5) Plukovník-brigadýr Francizsek Ksavery Latinik (1864 – 1949): opět jeden z bývalých vojáků jeho císařské milosti, jejichž um a charakter pomohla formovat Velká válka. V čele 100. pěšího pluku bojoval mj. u Gorlice, v osmnátctém roce pak již jako velitel VIII. pěší brigády na horské frontě v Tyrolsku, kde byl také v červnu raněn. Ve vzájemném duelu se Šnejdárkem si jeden jak druhý nemohli přát lepšího protivníka.

6) Zhruba na přelomu ledna a února 1918 se díky překvapivě dobře zvládnuté mobilizaci, podařilo Ukrajincům zaskočit Poláky a vzít Lvov ze tří stran do kleští.


Obrázek Obrázek

Protivníci.

Plk. Latinik, jakožto životem protřelý voják, si byl samozřejmě velmi dobře vědom postupně sílící čs. převahy, a to jak kvantitativní, tak kvalitativní. Přesto, veškeré jeho urgence a žádosti o alespoň částečné posílení těšínského vojenského okruhu, Varšava s poukazem na čs. komplikace na Slovensku bagatelizovala. V souvislosti se zatčením polských agitátorů-agentů na čs. straně Těšínska dne 21. ledna, však muselo být všem zainteresovaným jasné, že jde opravdu do tuhého. Když navíc téhož dne, došla do Varšavy diplomatická nóta, v níž mj. pražská vláda vyzývala ke stažení na Dohodou schválenou společnou hranici vč. vzdání se správy nad spornými oblastmi, muselo být zcela jasno. Na tomto místě je pak nutno podotknout, že bez ohledu na případnou odpověď, které se stejně Praha nedočkala, rozhodnutí o silovém řešení situace bylo definitivní. Obzvláště, když 20. ledna přišla z Paříže od ministra zahraničí E. Beneše zpráva, že Francie je připravena RČS podpořit vysláním vlastního kontingentu.

V návaznosti na veškeré výše uvedené okolnosti by se pak mohlo zdát, že k 21. lednu 1919 nebylo jiného řešení těšínského sporu, než cestou války. Zatáhnout na poslední chvílí za záchrannou brzdu, se však ještě krátce před vypuknutím bojů pokusil člověk, jenž kromě toho, že miloval ryk boje, …neměl rád zbytečné vdovy a sirotky… . Ano, jednalo se o velitele čs. operujících vojsk na Těšínsku pplk. Šnejdárka!

Oč vlastně šlo? Hned brzy po ránu 23. ledna, vyrazilo z čs. velitelství v Moravské Ostravě několik osobních automobilů s cílem mise Těšínským zámkem. Sídlem štábu těšínského vojenského okruhu. Kromě několika chytře přibraných novinářů, se hlavní část výpravy skládala z podivuhodné směsky pěti dohodových důstojníků. Kdy, vedle pplk. Šnejdárka a jeho francouzského kolegy pplk. Gillaina, to ještě byli italský pplk. Nosseda, anglický mj. Crrosfield a poradce T. G. M. ve věcech amerických, americký kapitán a čs. agent v jedné osobě, E. Vozka. Samotná cesta netrvala příliš dlouho, ovšem velitel okruhu plk. Latinik se právě nacházel na obchůzce, tak se muselo čekat. Ač byli na zámku přítomni vysocí představitelé Rady Narodowe kněz Lodzina a Dr. Michejda, s nikým jiným než polským velitelem nehodlal Šnejdárek diskutovat. Po návratu plk. Latinika to však šlo hezky po vojensku, ráz na ráz. Hovor byl veden v němčině a bez žádných větších okolků, když Šnejdárek na Latinika rovnou spustil …“Pane generále, z pověření své vlády vás vyzývám, abyste opustil i se svým vojskem území Těšínského Slezska, které jste obsadil neprávem“… .Polský plukovník zbrunátněl, nicméně zůstal nerozhozen. Oněch pět důstojníků s nejvýše podplukovnickou hodností se mu prostě nezdálo. Ovšem, ať tak či onak, i Latinik měl své příkazy a tak ve shodě s nimi nehodlal ze svých pozic ani o píď ustoupit. Šnejdárkovi muselo být zcela jasné, že „audience“ nebude mít ve shodě s Latinikovým postojem příliš dlouhého trvání. Přesto to ještě nevzdával, přičemž diplomaticky nadhodil, že na případnou odpověď vyčká do 13:00 hod. Latinik byl však neoblomný a na rozloučenou prohlásil,…“Těšínsko nevydám, ale budu jej bránit do poslední kapky krve“…, a bylo!
Zpáteční cestu nařídil Šnejdárek, jat bohatými zkušenostmi získanou intuicí, jet pokut možno co nejvyšší rychlostí. Což bylo opravdu na místě, neboť Latinik se po delší chvilce rozhoupal a ve snaze přijít právě skončené „habaďuře“ na kloub, vyslal za čs. výpravou jízdní četu. V oné době byl však vítěz souboje „čtvernožec vs. spalovací motor“ dávno známý a tak čs. velitel dorazil do Moravské Ostravy včas, aby ještě téhož dne vydal rozkaz k pochodu na Bohumín a Karvinou.

Obrázek

Čechoameričan kpt. Emanuel Viktor Voska, velice zajímavá postava počínající čs. státnosti

Bohumín. Tato již od středověku důležitá křižovatka obchodních cest se historií sedmidenní války vine jako tenká červená niť. V předcházejících částech tohoto cyklu jsem Bohumín, respektive jeho nádraží, opakovaně zmínil jako pro RČS životně důležité město. Město, jehož nádraží tvořilo cílovou stanici Košicko-Bohumínské dráhy, jediné tehdejší železnice spojující Slovensko se zeměmi Koruny české. V této souvislosti lze však zmínit další, často opomíjenou skutečnost a to, že na Severní dráhu císaře Ferdinanda přímo navazovala Pruská hornoslezská dráha prince Viléma, která tak zajišťovala propojení RČS se severním Německem, ale i Polskem a Haličí. Zájem republiky o bohumínské nádraží, jakožto strategického dopravního uzle evropského významu, byl pak zcela pochopitelný. Nicméně podoba dnešního Bohumína je té, z přelomu druhé a třetí dekády 20. století, na hony vzdálená. Pod Bohumínem roku 1919 si tak můžeme spíše představit několik nedaleko sebe ležících obcí, zasazených v poměrně rovinatém a zalesněném kraji, nedaleko hraničního soutoku dvou řek. A právě Odra a Olše, byly a de facto stále jsou, příčinou výskytu mnoha bažin a mokřadů na které je blízké okolí Bohumína tak bohaté. Jediný dominantní bod široko daleko pak tvořil 248 m vysoký vrch Záblatí (něm. Sablath, pol. Zablocie), když oněmi obcemi (dnešními městskými částmi) byly: Starý Bohumín, Nový Bohumín vč. zmiňovaného nádraží, dále Záblatí, Skřečoň, Pudlov, Vrbice, Šunychl a Nová Ves. Ačkoliv boj o opanování Bohumínska mezi sebou svedly národy Čechoslováků a Poláků, samotnou oblast z demografického hlediska tehdy nešlo nenazvat jinak, než německou. A právě zde v dnešním Bohumíně, padli úplně první výstřely sedmidenní války 7).

7) Dle již v první části cyklu uvedeného sčítání lidu z roku 1910, žilo ve Starém Bohumíně 396 Čechů, 2 959 rakouských Němců a 2 072 Poláků. V Novém Bohumíně byly jednotlivé národnosti zastoupeny v poměru: 573 Čechů, 4 397 rakouských Němců a 2 132 Poláků. Na tomto místě mohu jen připomenout, že místní starousedlíci - Šlonzáci a Židé byli v rámci sčítání zahrnuti mezi Poláky a Němce.

Pplk. Šnejdárka, velitele čs. vojska na Těšínsku jsme opustili v momentě, kdy ve svém štábním voze uháněl zpět k čs. pozicím. Co vše, se mu v těchto chvílích honilo hlavou, věděl pouze jen on sám. Nicméně historickou pravdou je, že těsně před tím (8:00 hod.), než se vydal na svoji „mírotvornou misi“, osobně zaúkoloval velitele bohumínské posádky mjr. Sýkoru, aby se pokusil vyjednat se svým polským protějškem pplk. Mroczkowskim, dobrovolné vzdání se Nového Bohumína. A v případě že by neuspěl, konal by dle již vydaného rozkazu, tjs. v 13:00 hod. zahájit postup na Nový Bohumín. Ostatně, rannímu rozdílení neušel ani mjr. Vlasák, pověřený úkolem obsadit Karvinou. Ovšem o tom až v příští části, nyní pojďme zpět k Bohumínu.

V té době se na základě čl. 5 a 6 úmluvy z 5. listopadu, na bohumínském nádraží nacházela 1. setnina Bohumínského praporu pod vedením por. Dostalíka, jejíž početní stav v souladu s úmluvou činil 170 mužů a 2 kul.. Tedy 1/3 početního stavu polské posádky. Na rozdíl od listopadové nádražní olejovny, aktuální ubytování bývalé IV. asistenční setniny tvořila válcovna. Nedaleko v Pudlově, pak byla umístěna 2. setnina npor. Mlčocha a poněkud dále v Hrušově 3. setnina npor. Miserovského. Kulometnou setninu praporu tvořila setnina I/54 npor. Schwetze, dlící tehdy ve Vrbici. Velitelství praporu bylo umístěno rovněž do Hrušova, přičemž zástupcem velitele praporu (mjr. Sýkora) byl jmenován již zmíněný velitel 3. setniny. V samé podstatě však npor. Miserovský celému praporu za postupu a v boji velel. Celkový početní stav Bohumínského praporu činil 17 důst., 400 mužů a 6 kul..
Jak je již z výše uvedeného zřejmé, zastoupení polského vojska na samotném nádraží vč. blízkého okolí muselo být nutně početnější. Vezmeme-li v potaz, že 170 mužů 1. setniny Bohumínského praporu tvořilo 1/3 polské posádky, jednoduchým výpočtem můžeme dospět k počtu cca pěti set mužů polského ½ III. praporu Wadowického p. pl.. a dobrovolníků. V případě pěšího pluku se konkrétně jednalo o jeho 9. a 11. setninu pod vedením kpt. Mielnika, podporovanou 4 kul..
Nicméně, tou dobou již v Moravské Ostravě setrvával v pohotovosti čs. 21. stř. pl. francouzských legií, respektive jeho třetí prapor (mjr. Bláha), který jak se později ukázalo, se stal oním rozhodujícím činitelem samotného obsazení Bohumína, ale to poněkud předbíhám. Pojďme se tedy podívat na čtvrteční ráno dne 23. ledna 1919, kdy začala válka.

Onoho dne, mezi sedmou až osmou hodinou raní, vyslal kpt. Mielnik z bohumínského nádraží směrem k čs. pozicím několik průzkumných hlídek. Ne, že by se jednalo o nějakou rutinu, ovšem množící se zprávy, že Čechoslováci na tento den něco chystají, se prostě nedaly přehlédnout. Jedna z hlídek byla směrovnána k jížnímu okraji nádraží, druhá na kótu 241 Záblatí, přičemž třetí k samotnému Pudlovu. A právě tato třetí průzkumná hlídka v 8:00 hod. spatřila 2. setninu Bohumínského praporu, jak pochoduje do výchozího shromaždiště. V tuto chvíli by se dalo vcelku očekávat, že polský průzkum se od čs. jednotky bude držet s větším odstupem, ve snaze odhalit její úmysly. Avšak hlídka téměř vzápětí a poněkud neuváženě, zahájila na pohybující se setninu palbu a to i přesto, že byla ve velmi silné početní nevýhodě. Následovala tedy krátká přestřelka, v jejímž rámci nebyl pro 2. setninu problém, vzít Poláky do kleští a po sléze je zajmout. Netrvalo však příliš dlouho a o proběhlém incidentu se dozvěděl kpt. Mielnik. Polský velitel vyhodnotil situaci jako jednoznačné porušení společné úmluvy z 5. listopadu, přičemž rozkázal zaujmout pozice na jižním cípu nádraží a následně obsadit celou trať až do Starého Bohumína. Zároveň vydal rozkaz k eliminaci 1. setniny Bohumínského praporu, nevědomky dlící v nádražní válcovně. Ač můžeme s odstupem doby nad absencí, alespoň minimálních zpráv o vývoji situace u 1. setniny jen nevěřícně kroutit hlavou. Holým faktem byla ta skutečnost, že po krátké přetahované došlo v 11:00 hod. k odzbrojení a zajetí zcela překvapené čs. jednotky. I tak se celá událost neobešla bez ztráty dvou padlých na polské straně. V samém důsledku pak zajetím 174 mužů, na tehdejší poměry nebývale silné setniny, došlo k redukování početního stavu Bohumínského praporu téměř na polovic, kdy zároveň padla nepříteli do rukou celá její výzbroj vč. dvou kulometů 8).

8) Snadno nabytou čs. výzbroj se téměř vzápětí pokusil kpt. Mielnik přidělit mezi bojovné a pro polskou věc zapálené dělnictvo okolních fabrik a továren. Nicméně, ona bojovnost se tváří v tvář blížícímu se nebezpečí začala rychle vytrácet, ač se kapitánův pobočník prap. Jesiwe snažil sebevíc. Celkem se mu podařilo získat 6 mužů!

Obrázek

Situační mapa tehdejšího Bohumínska.

Mezitím se od Hrušova k bohumínskému nádraží nezadržitelně blížil „obrněný“ vůz s mjr. Sýkorou. Čs. posádkový velitel se totiž po skončené poradě s pplk. Šnejdárkem vrátil kolem 10:00 hod. zpět na velitelství Bohumínského praporu, kde v doprovodu dvou legionářských důstojníků zabavil první nákladní auto, které se mu dostalo do ruky. Shodou okolností se na voze nacházel náklad kamen s místem určení Starý Bohumín. S jeho vykládkou se zřejmě nikdo neobtěžoval, proč také, a tak krátce na to mjr. Sýkora vyrazil do Nového Bohumína vyjednávat. Ovšem tou dobou se již 1. setnina Bohumínského praporu nacházela v přistavených vagónech, které ji po chvilce odvezly do přechodného zajetí v Petrovicích.
Přestože se Hrušov od Nového Bohumína nachází jen pár kilometrů vzdušnou čarou, tehdejší zledovatělé silnice nedovolily vozidlu vyvinout vyšší cestovní rychlost. A navíc, když se k tomu přidalo ostřelovaní polskými hlídkami, pravděpodobně zmatenými podivuhodně vyhlížejícím náklaďákem, není divu, že mjr. Sýkora dorazil na bohumínské nádraží až v 12:00 hod..

Po svém příjezdu vyhledal čs. major svého polského protějška pplk. Mroczkowskiho, aby mu předal písemný vzkaz od francouzského pplk. Gillaina. Ve zkratce lze obsah tohoto dopisu, přesněji spíše ultimáta, interpretovat takto: tímto Vás vyzýváme, aby jste opustili Bohumín a okolí. Stane-li se tak do 18:00 hod., zaručujeme Vám čestný odchod včetně výzbroje a výstroje. Zároveň mjr. Sýkora požádal o zastavení palby, čemuž bylo po chvilce vyhověno. Avšak Mroczkowski byl příliš malá „šajba“, aby mohl sám rozhodnout, zvláště o tak důležité věci jako bylo opuštění důležité železniční stanice. Pokusil se tedy telefonicky spojit s velením těšínského vojenského okruhu, což se mu také po delší chvíli podařilo. Ovšem v těchto odpoledních hodinách bylo společné jednání Šnejdárka s Latinikem již historií a tak není divu, že došlá odpověď se nesla v duchu: čs. vojsko postupuje protiprávně, jakýkoliv další jeho postup zastavte palbou. Nicméně, v průběhu čekání na polskou odpověď se shodou okolností Sýkora dozvěděl o zajetí 1. setniny a jejím následném transportu do Petrovic. Tato zpráva zřejmě musela na majora zapůsobit jako vosí bodnutí, neboť během chvíle přitvrdil. A zcela bez váhání svoji nabídku čestného odchodu podmínil propuštěním čs. jednotky. Vzhledem ke skutečnosti, že momentální stav jeho dvou setnin byl výrazně pod polskými možnostmi, musí se Sýkorovi nechat, že měl pro strach uděláno.
Přestože se může jevit, že situace v té chvíli nutně směřovala k patu, byli to právě Čechoslováci, kteří svojí aktivitou dali věci do pohybu. Zatímco totiž Sýkora vyjednával, 2. a 3. setnina za osobního velení npor. Miserovského obešla železniční stanici ze severu a na železničním můstku ve směru na Petrovice zaujmula pozice. Po následném obsazení úseku silnice Nový Bohumín – Skřečoň pak tyto setniny prakticky polskou nádražní posádku odřízly. Jakmile se pplk. Mroczkowski dozvěděl, že se mu v týlu pohybuje nepřítel, ani chvilku neváhal a nařídil ústup. Bohužel pro něj, cesty ze stanice byly již čs. vojáky obsazeny a tak polskému praporu nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět.

Obrázek

Příslušníci 22. stř. pl. francouzských legií.

V 16:00 hod. se po nevydařeném jednání s plk. Latinikem vrátil na moravskoostravské Velitelství operujících čs. vojsk na Těšínsku jeho velitel, kterému již k plné realizaci operace nestálo nic v cestě. Pplk. Šnejdárek tak vzápětí instruoval velitele III/21 stř. pl. mjr. Bláhu, aby navagonoval svůj prapor a neprodleně vyrazil do Nového Bohumína, kde se měl spojit s již bojujícími dobrovolnickými setninami. Krátce po čtvrté hodině odpolední legionáři z Moravské Ostravy skutečně vyrazili, projeli Hrušovem, přičemž po dosažení jižního okraje nádraží na úrovni Pudlova, je nepřátelská střelba donutila sesednout. Pod stále pokračující palbou rozvinul mjr. Bláha prapor po jednotlivých rotách do tří směrů. Když zleva situovaná rota postupovala k železniční stanici z jihozápadu, ta napravo z jihovýchodu a ve středu sestavy se nacházející rota si cestu k nádraží razila přímo. V té době již ze severu se tlačící dvě setniny Bohumínského praporu pronikly na okraj nádraží, přesto nebyly schopny nepřátelský odpor definitivně zlomit. Každopádně, stále se utahující smyčka kolem železniční stanice a čím dál tím více zoufalejší situace obránců ve své podstatě způsobila, že polský velitel ve snaze zachránit co se dá, se pokusil o rychlou evakuaci. V 17:30 hod. však legionáři pronikli do samotného nitra nádraží, čemuž předcházela krátká přestřelka. Na osobním nástupišti se k odjezdu shromažďující polský ½ prapor Wadowického p. pl. tak byl zastižen takřka se „stáhnutýma kalhotama“ a rázem bylo po boji. Do čs. zajetí posléze putovalo 32 důst. a 240 mužů. Navíc, velmi vítanou kořistí při tehdejší materiální nouzi pak představovalo šest polských kulometů vč. jejich soumarů. Za celý den utrpěl Bohumínský prapor ztrátu 1 padlého a 3 raněných, zatím co legionáři byli beze ztrát. Na polské straně padli 4 muži a 16 zraněno.

Relativně snadná a téměř bezbolestná operace čs. vojska vedoucí k ovládnutí bohumínského nádraží, byla následně korunována osvobozením 1. setniny Bohumínského praporu. Ještě téhož večera totiž přijel do Nového Bohumína ešalon s II/54 p. pl., jehož 5. setnina kolem desáté hodiny dorazila do Petrovic a osvobodila zde zajatou setninu. Navíc se "Olomouckým" podařilo zmocnit praporního trénu Wadowického pluku. Po návratu do Nového Bohumína však pro muže II/54 p. pl. a III/21 stř. pl. den ani zdaleka nekončil. Po navogonování odjely oba prapory ve 23:00 hod. opět do Petrovic, kde utvořily severní krytí skupiny mjr. Vlasáka, momentálně útočící na Karvinnou. Ovšem o obsazení Karvinné až příště.

Příloha:

Jindřich Lev Hanák

Obrázek

Narodil se 11. dubna 1867 v Rokycanech. Po vystudování reálného gymnázia ve svém městě absolvoval od roku 1881 čtyřletou kadetní školu pěchoty v Praze, kde ukončil studium v listopadu 1885. Díky mírové době měl přiměřený hodnostní a funkční růst, který mu začal dne 18. 08. 1885 kdy se z něj stal kadet rakousko-uherské branné moci a současně převzal své první velitelské místo jako velitel pěší čety u Praporu polních myslivců č.1 v Kadani. Dne 1. listopadu 1888 byl povýšen na poručíka a současně převzal místo praporního pobočníka u Praporu polních myslivců č. 1 v Josefově a od září 1891 byl přeložen k Praporu polních myslivců č. 1 v Terezíně, kde byl také 1. listopadu 1892 povýšen na nadporučíka. Od září 1893 byl opět přemístěn jako velitel čety k Praporu polních myslivců č. 1v Bihači. Odtud byl přeložena do Terstu jako učitel a Kadetní školy - v roce 1894 a setrval zde do roku 1898, kdy byl přeložen do Čech, konkrétně do Liberce jako velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 1. Dne 1. května 1900 se dočkal jmenování do hodnosti kapitána, ve které zamrzl na dlouhých 11 let, než byl jmenován do hodnosti majora. V těchto letech sloužil v Liberci, Petrinji a Záhřebu, třikrát jako velitel roty u polních myslivců a nakonec se stal v září 1910 velitelem Praporu polních myslivců č. 6 v Prachaticích kde setrval rok, aby byl přeložen k Pěšímu pluku č.1 v Opavě. Odtud byl přeložen do Krakowa jako důstojník velitelství 1. armádního sboru a odtud šel také do Velké války na frontu proti Rusku, ale ve funkci velitele praporu Domobraneckého pluku č. 15.

Dne 1. října 1914 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a současně převzal jako velitel Prapor polních myslivců č. 5, který na této frontě bojoval. Od června 1916 po celý zbytek války sloužil na východní frontě jako velitel pěšího pluku č. 90. a v hodnosti plukovníka, kterou obdržel k 1. listopadu 1916.

Dne 29. října 1918 se dal k dispozici právě vniklé republice československé a dne 3. listopadu mu byla přiznána hodnost plukovníka pěchoty a převzal velení nad posádkovým velitelstvím Písek. Jenže republika se ocitla v bojových střetech a zkušený důstojník byl potřeba jinde. Byl pověřen převzít organizaci a velení II. brigády, která se vytvářela na Moravě s předpokladem bojového nasazení na Slovensku. Po jejím sestavení v polovině ledna 1919 s ní bojoval v dalších dvou lokálních válkách. Tedy proti Polákům a následně proti Maďarské republice rad. Díky jeho dobrému velení a celkově příznivým výsledkům jeho pořízených sil, měl před sebou dalších deset let v ozbrojených silách.

V srpnu 1919 převzal velení III. brigády, velitelství v Lučenci. Tato byla k 1. lednu 1920 přejmenována na Pěší brigádu 3, opět s velitelstvím v Lučenci, ale brigáda byla v červenci téhož roku přemístěna do Plzně. Dlouho se zde ale neohřál – už v listopadu byl jmenován na významný post velitele Divize 11 s velitelstvím v Košicích a velel jí 2 roky. Ke dni 20. července 1921 byl povýšen na generála V. hodnostní třídy. V listopadu 1922 převzal velení Divize 8 s velitelstvím v Opavě a vele jí až do konce ledna 1930. Během této doby byl vyslán na studium na informační kurs pro generály a plukovníky v Praze. K 31. lednu 1930 byl penzionován a s dokonale čistým štítem odešel do zálohy.

Od počátků naší republiky byl významným představitelem československé branné moci. Za bojové nasazení včetně nesmírně významného dobití Zvolena na maďarské Rudé armádě, byl dvakrát vyznamenán československým válečným křížem. S jeho prací byl spokojen i prezident republiky Masaryk, který mu při své návštěvě Opavy v červnu 1924 vyslovil pochvalu. Jako velitel divize v Opavě se stal osobností, která dokázala trvale udržovat skvělé vztahy mezi orgány civilní správy, obyčejnými lidmi a armádou, mimo jiné organizováním promenádních koncertů, vojenských přehlídek, a něčím, co bychom dnes nazvali dny otevřených dveří. Osobně organizoval a sponzoroval výstavbu památníku padlým ve Velké válce a udržoval i dobré vztahy s vojenskými penzisty obou armád. Té zaniklé, jejíž čeští vojáci v poslední válce monarchie zanechali nesmazatelnou stopu, i té nové, kterou pomáhal budovat. Velmi dobré vztahy měl mimo jiné i s maršálem ve výslužbě Eduardem svobodným pánem von Böhm-Ermollim. Citovaný památník byl odhalen 1. listopadu 1927 a dodnes je to místo konání pietních aktů ke Dni veteránů. Po odchodu do zálohy ale nerezignoval. Až do roku 1937 pracoval v Masarykově Letecké lize.

Divizní generál v záloze Jindřich Lev Hanák zemřel 30. ledna 1939. Zažil tak Mnichov, vznik Druhé republiky a potupnou degradaci armády, které věnoval 10 let poctivé služby.


Autor: Pátrač

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7273

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.cz
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“