Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od Zemakt »

Obsazení Petržalky, 14. srpen 1919.
Obrázek
Část I.
Oproti době nedávno minulé, mohou dnešní zájemci o moderní vojenské dějiny českého a slovenského národa těžit z poměrně značného množství pramenů, jenž nám poskytují současné civilizační výdobytky. Při bližším pohledu je však nutné konstatovat, že zde stále chybí určitá míra komplexnosti či hlubšího poznání. A tak některé události spojené s osudy obou národů na své důstojné zmapování stále čekají. Popis níže uvedeného dění nebude možná pro někoho neznámým, nicméně doufám, že přinejmenším poněkud připomene a doplní vojenské souvislosti spjaté s počátkem vzniku Republiky Československé.

Obsazení bratislavského předmostí Petržalka čs. vojskem v pozdním létě roku 1919 učinilo příslovečnou tečku za Maďarsko-československou válkou, konfliktem v našich končinách známým též jako „válka o Slovensko“. Avšak, dříve než přikročím k popisu oné srpnové noci z 13. na 14., pokládám za nezbytné, alespoň v hrubých rysech načrtnout vývoj předchozích událostí.

11/1918 – 01/1919

Z faktického hlediska lze počátek války o Slovensko vystopovat již k prvním listopadovým dnům roku 1918. Slovensko v té době představovalo spíše území nikoho, natož území nově budovaného státu Čechů a Slováků. Slovenská národná rada byla prozatím velmi slabá a prakticky nedisponovala žádnou výkonnou mocí natož úřednickou agendou. A Maďarsko? Maďarsko, v jehož čele stála „Károlyiho vláda“ mělo problém spíše samo se sebou, o nějakém řešení aktuální situace na Slovensku nemohlo býti ani řeči. První dny existence republiky na Slovensku se tedy nesly ve znamení anarchie, chaosu a rabování, na kterém se nemalou měrou podíleli vojáci vracející se z fronty.

Ve snaze zamezit výše uvedeným excesům a alespoň trochu zabezpečit pořádek, vyslal Český národní výbor v rámci svých možností na Slovensko oddíl dobrovolníků bývalého c. k. náhradního praporu střeleckého pluku č. 25 pod vedením poručíka A. Ripky. Tato spíše symbolická jednotka o síle jedné roty (11 + 120) následně 1. listopadu 1918 vstoupila do Holíče, aby po sjednání pořádku pokračovala ve směru Gbely, Kůty a Malacky. Vývoj tehdejších událostí postupně nabíral na obrátkách, přičemž ani samotnému poručíkovi Ripkovi se ve snu nezdálo, že jeho spíše policejní akce se posléze zvrtne v regulérní operaci za obsazení západního Slovenska. A tak za postupného nepočetného posilování čs. vojenské moci, ať už se jednalo o dobrovolné formace, vojáky nově vznikajícího domácího vojska či četníky se krůček po krůčku postupovalo dále. V té době již ve Skalici úřadoval nově zvolený předseda prozatímní slovenské vlády Vavro Šrobár, kterého sem doprovodilo mj. 120 pražských a brněnských četníků. Způsob obsazování západního Slovenska v první půli listopadu 1918 můžeme z dnešního pohledu označit všelijak, ovšem určitě nikoliv jako nějakou centrálně řízenou voj. operaci s jasně deklarovanými cíli. Čs. jednotky zde působili jako samostatné prvky, kdy plánování a směr postupu byl dán spíše jejich vlastní iniciativou a početním stavem. Operační skupiny jako byla holičská, trenčínská a žilinská byly pro toto období typickou "z nouze ctností". Dočasná rezignace maďarské vlády na slovenské dění umožňovala těmto z valné většiny dobrovolnickým a málo početným jednotkám v relativně snadném postupu. Obsazen byl mj. Zohor, Stupava, Trenčín a Žilina.

Obrázek Obrázek

Generál Louis Franchet d'Espèrey a premiér Károlyi Mihály.

Obrat, který lze charakterizovat stavem, kdy „kosa narazila na kámen“, však nastal 13. listopadu. V tento den maďarská vláda ratifikovala v Bělehradě s francouzským velitelem východních armád generálem L. F. d'Espèreym dohodu, kde v § 17 bylo uvedeno „Dohoda nebude zasahovat do vnitřní administrativy Uherska“. Je otázkou, co k signování dohody v této podobě francouzského generála vedlo, nicméně faktem zůstává, že o dva dny později mu byla francouzským premiérem G. B. Clemenceauem za tuto nekompetentnost řádně „umyta hlava“. Maďaři na nic nečekali a v souvislosti s faktem, že demarkační linie byla zatím vytýčena pouze na italské frontě, dali ihned rozkaz k nasazení pravidelného vojska na Slovensku. Zde, neměly málo početné a nalehko vyzbrojené čs. jednotky žádnou šanci. Prakticky do konce druhé listopadové dekády byly vytlačeny z celého doposud obsazeného území, s výjimkou jihozápadního výběžku Slovenska na linii železniční tratě Holíč, Kúty, Veľké Leváre, Malacky, Zohor, Stupava a úzkou „nudli“ povážského údolí ve směru Bytča a Nové Město nad Váhom. Tomuto fiasku nepomohl ani vznik velitelství čs. vojsk operujících na Slovensku (10. listopadu, Uherské Hradiště), zřízeného za sjednocením a koordinací dosavadního amatérského postupu. Konec listopadu tedy zastihl čs. vojenskou moc téměř na stejné startovní pozici, z které 1. listopadu vyrážela.

Obrázek Obrázek

Polní podmaršálek Jan Diviš a čs. polní kuchyně za bojů o Slovensko.

Důstojníkem, který se měl zasloužit o řádný restart slovenských operací se 25. listopadu stal plukovník F. Schöbl. Muž, jenž nahradil ve funkci dosavadního málo pružného velitele čs. vojsk na Slovensku generála J. Štiku byl zcela jistě člověk na svém místě. První věcí, kterou tento absolvent vídeňské válečné školy a účastník mnoha bitev Velké války učinil, byla reorganizace stávajících jednotek. Převážně volně působící setniny byly sloučeny do praporů a pluků s jednotným velením, zároveň do čela těchto útvarů byly postaveni zkušení důstojníci s bohatou praxí. V okolí Uherského Hradiště byly vybudovány záložní sklady výzbroje a výstroje, nicméně i nadále v této oblasti panovala situace více než zoufalá. V neposlední řadě došlo k upevnění kázně mužstva, kterému dopomohl nově vydaný disciplinární řád a zbavení se problematických osob. V této době pražské Ministerstvo národní obrany odhadovalo početní stav plukovníkovo jednotek na 8 300 mužů a 500 koní.

V první prosincové dekádě 1918 posílené čs. jednotky absorbovaly holičskou a trenčianskou skupinu a po neúspěšném protiútoku jednoho maďarského praporu z 5. prosince, hned následujícího dne vstoupily bez odporu do Žiliny. Zajištění severu umožnilo jižní skupině vojsk poměrně bezpečný pochod a rychlé ovládnutí Nitry (10. prosince). Postup čs. vojska v těchto dnech byl relativně rychlý, čemuž notně nahrávala ne moc velká maďarská bojechtivost. Ztráta morálky maďarského vojska respektive obava jeho vedení z dohodových sankcí pravděpodobně pramenila z postoje náčelníka dohodové komise pro příměří podplukovníka F. Vyxe, který se k již výše zmíněnému kontroverznímu § 17 „bělehradského příměří“ vyjádřil (2. prosince) ve smyslu, že čs. vojsko má právo na obsazení Slovenska a maďarské vojsko musí ustoupit.

Obrázek Obrázek

Podplukovník Fernand Vyx a příslušníci 39. výzvědného pluku 7. divize italských legií.

Situace se pro čs. vojska operující na Slovensku tedy vyvíjela slibně a tak nebyl čas klást si malé cíle, Bratislava byla na dosah. Zde ovšem zasáhla vyšší moc v podobě vrchního velitele čs. vojsk generála J. Diviše. Rozhodnutí vrchního velitele, které usměrnilo postup Schöblovo jednotek dále na východ po Košicko-bohumínské železniční magistrále se opíralo zejména o tu skutečnost, že italský legionářský armádní sbor byl již na cestě do vlasti a pro „velké finále“ se prostě hodil více. Rovněž začaly probleskovat zprávy o průniku polských jednotek na Spiš. Plukovník Schöbl tedy přeskupil své jednotky a do čela útočného proudu o síle 6 praporů, ½ baterie, jezdecké eskadrony, ženijní roty a obrněného vlaku postavil podplukovníka A. Hrbenského. Hned na počátku postupu došlo k snadnému obsazení Popradu (15. prosince), kdy maďarská posádka město opustila a ustoupila až k Margecanom. V Popradu byl Schöbl nucen část jednotek (Hrbenský) odklonit severním směrem proti Polákům, kteří 17. prosince vstoupili do Spišské Belé a směřovali ke Kežmarku. Ve Staré Lubovni zasedly obě strany ke stolu, přesto pozdější polské obsazení Podolince (21. prosince) hodilo veškeré snahy o mírová jednání přes palubu. Následná sázka čs. strany na řešení situace v podobě praporu Gardy slovenské slobody se však vyplatila, přičemž jejím výsledkem bylo vytlačení Poláků k pohoří Magurky z které se později v lednu 1919 stáhli na staré uherské hranice. Původní posílená část útočného proudu dlícího momentálně v Popradu byla mezitím v očekávání rozkazu k „marši“. Dne 28. prosince nově ustanovený velitel této skupiny podplukovník F. Beran zavelel a se třemi prapory pěchoty, eskadronou jezdectva, dělostřelectvem a obrněným vlakem vytáhl na Košice. Zakopané Maďary u Margecan Beranova skupina překonala z chodu a záhy stála před východoslovenským městem. Rychlost postupu a evidentně ne příliš dobrá morálka ustupujících Maďarů přímo vybízela k vyslání parlamentáře. Posádka města příliš dlouho neotálela a tak následujícího dne byly Košice obsazeny bez boje. Bez boje byl rovněž obsazen Prešov, jeden a ½ praporu jej obsadilo po té, co se odtrhnul od hlavní Beranovi skupiny a zamířil severním směrem.

Druhý pokus o obsazení Slovenska se tedy čs. jednotkám povedl. Schöblova operační skupina během krátké doby obsadila většinu slovenského území, rovněž lze pozitivně chápat vyslání jasného signálu polské vládě, že i v této části republiky lze počítat s nesmlouvavým postojem. Přesto nelze tento úspěch přeceňovat. Chronický nedostatek lidského materiálu, výzbroje a výstroje, neumožňoval ponechání stálých posádek v přirozených centrech a tak prosincové tažení čs. vojska se spíše podobalo masivnímu průzkumu bojem. Tolik potřebná stabilizace místních poměrů a zabezpečení výkonu státní moci musela počkat na pozdější dobu. Svůj vliv na relativně hladký průběh tažení, měl pravděpodobně i ten fakt, že obyvatelstvo těchto území vnímalo myšlenku jednotného čs. národa mnohem pozitivněji, než tomu bylo na jihu Slovenska.

Obrázek Obrázek Obrázek

„Generale delle fucilazioni“ A. Grazziani, brig. generál Luigi Piccione a ještě jednou na společné fotografii s ministrem Vavro Šrobárem a "Mittlem" více viz níže.

Jak jsem se již výše zmínil, novou kvalitu do vedení operací na zbývajícím slovenském území měl přinést italský legionářský armádní sbor. Ještě před odjezdem italských legionářů do vlasti, byly jeho stávající střelecké pluky doplněny, nově byly postaveny sborové zbraně a pomocné služby. Změna se rovněž odehrála na pozici velitele. Kontroverzního generálmajora A. Grazzianiho, známého pod přízviskem „generale delle fucilazioni“ (generál pro tresty zastřelením) vystřídal brigádní generál L. Piccione, který se svého postu ujal dne 21. října 1918.

Ráno 6. prosince přijela na českobudějovické nádraží, zřejmě asi jako vůbec první jednotka italských legií skupina praporníka E. Konráda (9-13). Po krátkém zastavení na radnici a následném projevu vybraných legionářů občanům Č. Budějovic se tito muži pustili do zajištění bezproblémového příjezdu hlavního voje italských legií, práce měli více než dost. 17. prosince zastavila na českobudějovickém perónu první ze 73 vlakových souprav. Během 16 dní bylo v třech tisících vagonech přepraveno do republiky více než 20 000 lidí, 3 000 koní, 300 nákladních vozidel, dělostřelecký materiál, výzbroj a výstroj sboru vč. potravin pro obě divize na 21 dní. Hříčkou osudu byli přijíždějící legionáři v Českých Budějovicích vítání čestnou jednotkou od II. pluku SS (pluk Stráže svobody). V té době zřejmě málokdo tušil, že o půl roku později budou právě příslušníci II. pl. SS útočit bok po boku s italskými legionáři na Starém mostě v Bratislavě, ale nepředbíhejme.

Obrázek Obrázek

Jak asi probíhala sokolská mobilizace trochu vypoví tato fotka. Mobilizovaný sokolský dorost na Slovensku byl pod bedlivým dozorem širokého sokolského náčelnictva.

Z Českých Budějovic se legionáři bezodkladně přesunuli na Slovensko, kde 6. divize (31., 32., 35. střelecký pluk) využila obsazenou Košicko-bohumínskou magistrálu a byla disponována na jihovýchodě Slovenska, kdežto pro 7. divizi (33., 34. střelecký a 39. výzvědný pluk) byl určen úkol mnohem obtížnější. Sedmé divizi stanovil novopečený velitel čs. vojsk operujících na Slovensku brigádní generál Piccione (jmenován 25. prosince) úkol v podobě obsazení jižního území vč. Bratislavy, přičemž právě zde, v trojúhelníku Bratislava, Nové Zámky, Lučenec byl předpoklad výskytu silných maďarských uskupení. Zaujmutí pozic nedaleko Pichonovy linie (stanovena 23. prosince) pár dní před Silvestrem 1918 nenechávalo tak italské legionáře na pochybách, že na nový rok budou mít o zábavu postaráno.

Dne 30. prosince zavelel Piccione ze svého štábu v Kroměříži k postupu na Bratislavu. Obsazení samotného města bylo složeno na bedra 33. střeleckého pluku, který, za tu více, tu méně intenzivních bojů na večer nového roku pronikl na bratislavské hlavní nádraží a obsadil Poštovní úřad No. 2, kasárna a jiné vybrané objekty. Touto dobou, však byla Bratislava již prosta maďarských vojsk, v ulicích pouze řádily „rabovací tlupy“ aj. pochybné živly. Následujícího dne proběhlo dočištění zbytku města vč. zajištění Starého mostu, spojujícího Bratislavu s Petržalkou. Postup pluku byl v souladu s rozkazem velitele zastaven u obce Zlatná poblíž Komárna. Štafetový kolík následně převzal do té doby v divizní záloze vyčkávající 39. výzvědný pluk, který 5. prosince vyrazil z Bratislavy, aby již „devátého“ obsadil Nové Zámky a Komárno. Následoval Parkán (Štúrovo) a o dva dny později v souladu s operačním plánem se pluk zastavil na dolním toku Ipľu. Jako poslední ze 7. divize zasáhl do operací 34. střelecký pluk, který po menších šarvátce v Rapovci pronikl do již čs. vojskem obsazeného Lučence.

Obrázek Obrázek

Italské legie v Bratislavě.

Jak již bylo výše uvedeno, bezproblémový přesun 6. divize na výchozí pozice ve Spišské Nové Vsi (31. střelecký pluk), Spišské Sobotě, Popradě (32. střelecký pluk) a Košicích (divizní záloha v podobě 35. střeleckého pluku), byl umožněn díky předcházejícímu Schöblovu ovládnutí železniční magistrály. V rozmezí od 8. do 13. ledna obsadil 32. střelecký pluk linii Rimavská Sobota, Tornala, Perkupa, Trebišov, až k řece Laborci, přičemž 31. „střelecký“ s jednou baterií dělostřelectva přes Michalovce pronikl do Užhorodu. Jako nejvýchodněji položenou výspou lednového postupu čs. legionářů se posléze stal Užocký průsmyk.

Do 20. ledna 1919, obsadila čs. vojska prakticky veškerá větší slovenská města, vč. strategických míst jako byly mosty, silniční křižovatky, hraniční přechody, továrny či sklady s potravinami. Vzhledem k tomu, že původní administrativa a struktura veřejné správy byla prozatím zachována, čs. vojáci byli pověřeni k zabezpečení jejího výkonu, udržení obecního pořádku či ochraně občanských práv a svobod, majetku nevyjímaje. Obsazení demarkační čáry čs. brannou mocí v podobě legionářského armádního sboru však nelze chápat jako získání či zabezpečení jižní hranice, na takovouto věc byl sbor příliš slabý. Mezi jednotlivými čáry dotyku sousedících jednotek zely až příliš velké mezery, v některých případech i 25 km. V Praze tou dobou vedoucí struktury státu upadaly do blouznivého snění o cestě za světlými zítřky, ovšem to ještě netušily, že do značné míry demoralizovaní Maďaři neřekli své poslední slovo.

Obrázek Obrázek

Pár dunajských momentek.

02/1919 – 05/1919

V první polovině roku 1919 představovalo území Slovenska spíše sud se střelným prachem, než zemi oplývající mlékem a strdím. Eliminace kriminálních živlů a nastolení pořádku umožnilo maďarskému obyvatelstvu zabývat se otázkám mnohem prozaičtějším. Uvědomění si nastávající reality s představou nástupu Slováků do oblastí státního aparátu výlučným do té doby pouze Maďarům, znamenal pro mnohé šok. S tímto se končící elita nechtěla jen tak smířit. Po celé zemi byly organizovány tábory lidu, letákové akce či jiné občanské nepokoje, olej do ohně navíc přilévala domácí maďarská šlechta a jiné kapitálové skupiny. Svůj vliv na stupňování nepokojů měl rovněž nedostatek základních potravin, tímto problémem však více méně trpěla celá tehdejší poválečná Evropa. Jednou z událostí charakterizující toto období byla generální stávka organizovaná na dny 12. – 14. února. Stávka zasáhla prakticky všechna větší slovenská města, rovněž Bratislava nebyla ušetřena stávkovému chaosu, ovšem s tím rozdílem, že zde tekly potoky krve.

Na morálku čs. vojska měly výše uvedené události dozajista nemalý vliv, zároveň „promaďarské manýry“ italského důstojnického sboru, zapříčinily pokles jeho důvěry u mužstva, kdy pro slovo zrada se nechodilo daleko. Novou kvalitu do velitelského sboru měli v budoucnu přinést a dnes si můžeme říci, že přinesli, příslušníci francouzské vojenské mise. Dne 13. února přijela na čerstvě přejmenované pražské Wilsonovo nádraží první část francouzské mise v čele s budoucím náčelníkem generálního štábu čs. branné moci, divisním generálem M. Pellém. První nečekanou bitvu musel francouzský generál vybojovat téměř vzápětí, kdy ve sporu o podstatu generálního štábu získal více než důstojného protivníka v osobě tehdejšího ministra národní obrany V. Klofáče. Dnem jmenování Pellého do funkce 17. února, se mise okamžitě pustila do práce, přičemž mezi první její úkoly patřilo zhodnotit současný stav armády, náladu u mužstva, výzbroj, apod.. K 1. březnu 1919 byl početní stav čs. armády odhadován na 75 000 mužů domácího vojska, organizovaných v 45 praporech, 15 eskadronách a 60 bateriích plus kompletní italský legionářský armádní sbor a divizi francouzských legionářů. Stav čs. vojska na Slovensku v této době činil 32 praporů a 19 baterií dělostřelectva. Organizace pluků doplňovaných ze Slovenska byla stále v plenkách, přesto mohl legionářský armádní sbor počítat se severním zajištěním v podobě I., III., V. a VI. brigády.

Obrázek Obrázek Obrázek

Ministr národní obrany RČS Václav Klofáč a jeho věčný oponent divisní generál Maurice César Joseph Pellé s malířkou Zdenkou Braunerovou. Známá pražská umělkyně byla tetou Pelléovi chotě, Jarmily Braunerové. Přestože to z textu příliš nevyznívá, přes spoustu oboustranných výhrad se oba muži vzájemně v respektovali.

Březen 1919 v RČS se nesl zejména ve znamení měnové reformy a souvisejícího kolkování peněz, přičemž zjitřená nálada na Slovensku neutichala, ba spíše na opak. Další vlnu nevole maďarského obyvatelstva způsobila mobilizace slovenských ročníků 1892-1898 z patnáctého března, nicméně to nejhorší mělo teprve přijít. Dne 21. března vzniká v Budapešti jako přímý důsledek zřízení maďarsko-rumunské neutrální zóny Maďarská republika rad, která pár dní na to ustanovuje svoji rudou armádu. Jestliže doposud měly události velmi rychlý spád, tak od tohoto bodu začaly přímo akcelerovat. Reakcí čs. strany na výše uvedené, bylo vyhlášení stanného práva na Slovensku, které brzo následoval rozkaz k obsazení Podkarpatské Rusi. Vývoj událostí v Maďarsku taktéž rozhýbal Dohodu. 7. dubna přišla do Prahy žádost o participaci na spojenecké ofenzívě (Francie, Rumunsko, Srbsko) plánované na desátého téhož měsíce. Nicméně po určitém vystřízlivění den na to, byla od vrchního spojeneckého velení doručena další depeše, přikazující čs. vojskům zůstat v defenzívě. Přestože, byl plánovaný útok čs. armády odvolán, myšlenka na "vykopanou válečnou sekeru" se některým čelním představitelům státu stále honila hlavou, aby pár dní po té se stala jednou z příčin konfliktu, jenž ve své podstatě ohrozil samotnou životaschopnost mladé republiky.

Obrázek Obrázek Obrázek

Státní vlajky: RČS 1918-1920, Maďarská republika rad, Maďarská republika.


Idea vedení vojenských operací vůči Maďarům, však neopouštěla ani Rumunsko, které navzdory příkazu ze shora, zahájilo 16. dubna ofenzívu směrem k řece Tise. Zde je nutno podotknout, že na rozdíl od čs. armády, jenž se sotva dostala z prenatálního věku, byla ta rumunská neskonale silnější. V souvislosti s rumunským postupem, byly Maďaři nuceni stáhnout své jednotky z Podkarpatské Rusi a od Pichonovy demarkační linie. Ústup maďarských jednotek z čáry dotyku samozřejmě neušel pozornosti zpravodajským důstojníkům 6. divize italských legií. Praha byla zpravena 27. dubna, kdy informace zde okamžitě způsobila poprask. Na ministra národní obrany V. Klofáče musela depeše zapůsobit jako červený šátek na krocana, neboť jak jinak si vysvětlit sled následujících událostí?! Ministr Klofáč popíchnutý generálem Piccionem ve své vizi snadného dosažení území sahajícího až k prvotně navrhnuté linii České národní rady z roku 1917, k linii pro jejíž troufalost se nikdo kompetentní neopovážil její návrh přednést na mírové konferenci. Aniž by situaci konzultoval s vládou, ministerstvem zahraničí, „nedej bože“ s náčelníkem generálního štábu, rozkázal k obsazení maďarského území od východního břehu řeky Uh, přes Sátoraljaújhely k Čopu a zde navázat kontakt s Rumuny. Dále obsadit Maďary opuštěná místa na Pichonově linii. Ministr národní obrany V. Klofáč tak de facto vyhlásil Maďarské republice rad válku a bylo vymalováno.

Obrázek Obrázek

Momentky z bojů o Slovensko. Zde dělostřelci it. legií.

Rozkazy se musejí plnit a nejlépe ihned, v ten samý den se dala do pohybu 3. divize (Hennocque) a o dva dny později vyrazila 6. divize (Rossi). Jako poslední se 2. května vydala na pochod II. brigáda (Hanák) 2. divize. Zajištění východního křídla bylo svěřeno 7. divizi (Boriani). Z počátku běželo vše jak po drátkách, což mohlo poněkud ulevit na tíži autorům tohoto více než kontroverzního výpadu. Postup nejvýchodněji položené 3. divize na doposud maďarském území nenarážel na vážnější odpor, obsazen byl mj. Užhorod, Čop, Mukačevo. Dne 2. května byl navázán kontakt s Rumuny na východě, tak i s 6. divizí na západě. Postup 6. divize měl neméně obdobný charakter: Szarvaskő, Miskolc, Monok, Sárospatak. 10. května dosáhla divize cíle svého postupu v hloubce 45 – 55 km maďarského území. Operačním cílem II. brigády byla úhelná pánev Salgótarjánu, zpočátku nic nenasvědčovalo, že právě zde dojde k bodu zlomu. Brigádní jednotky překročily u Holiše Ipeľ a za lehkého odporu, který postupně sílil, postupovaly k Salgótarjánu. Zde však jednotky narazily na tuhou maďarskou obranu, která je postupně do 19. května vrhla zpět za Ipeľ. Přelom měsíců sebou rovněž přinesl první kontakty s reprezentanty nové vládnoucí garnitury Maďarska – bolševiky. Premiérové vystoupení Rudých gard si na prvního máje 1919 muselo nedobrovolně odbýt Komárno. Zejména zásluhou příslušníků 34. a 39. střeleckého pluku však nedošlo na váženější komplikace a útok byl posléze odražen.

Obrázek Obrázek

Destrukce mostu a opět polní kuchyně, tentokrát v podání 34. střeleckého pluku.

Polovina května 1919 zastihla čs. vojsko přešlapující na místě, přičemž vyhlídky na obrat nebyly vůbec růžové. Počátkem května totiž Rumuni dosáhli Tisy a následně (2. května) uzavřeli s Maďary příměří. Rozvázání rukou umožnilo Maďarům postupně soustředit hlavní síly na severní frontu proti čs. jednotkám. Nově příchozí maďarské jednotky následně zcela zvrátily situaci na bojišti. Ztracen byl Miskolc, přilehlé oblasti Salgótarjánu aj., do konce května byla čs. vojska vypuzena prakticky z celého dosud obsazeného území zpět na demarkační čáru a mělo být hůř. Krátké období od uzavření míru s Rumuny do 30. května, využila Maďarská republika rad k důkladnému posílení a reorganizaci armády. Náčelníkem hlavního štábu a de facto vrchním velitelem Rudé armády se stal bývalý plukovník c. k. armády A. Stromfeld, jenž své organizační a velitelské zkušenosti záhy promítl do rychlého zorganizování a do vyzbrojení poražené armády. O doplnění stavů mužstva se postarala všeobecná mobilizace mužů starších 18 a mladších 42 let, stavěny byly dělnické pluky aj.. Celkový početní stav armády tak brzy dosáhl celkem 126 000 mužů.

06/1919 – 07/1919

Budeme-li se snažit pochopit motivy vedoucí Maďarskou republiku rad k zahájení rozsáhlé ofenzivy vůči RČS, nemusíme dlouho chodit kolem horké kaše. Neuvážená „hurá akce“ čs. ministra národní obrany poskytla Maďarům dokonalý důvod k dobytí ztraceného území zpět a zároveň tak otevřela dveře k vývozu bolševické revoluce na Slovensko. V dlouhodobější perspektivě mohli „rudí“ rovněž pomýšlet na přímé spojení s ruskými soudruhy revolucionáři, či na morální vzpruhu adresovanou rudým kolegům v Rakousku a Německu.

Obrázek Obrázek

Maďarská rudá armáda a náčelník jejího hlavních štábu, bývalý plukovník c. k. armády Aurél Stromfeld".

Na uskutečnění operačního plánu k zpět získání Slovenska vyčlenil maďarský generální štáb celkem 73 praporů a 43 baterií dělostřelectva, což představovala téměř 80 % jeho veškerých sil. Oproti tomu čs. branná moc na Slovensku disponovala 90 prapory a 32 bateriemi. Na první pohled se síly obou stran jevily jako vcelku vyrovnané, při detailnějším pohledu však na povrch vyplavaly podstatné rozdíly. Zatímco v pěchotě měla čs. pěchota mírnou převahu u kulometných rot a zejména dělostřelectva byla situace více než tristní. Oproti Maďarům se v této oblasti nedostávalo prakticky všeho. Děla byly silně opotřebená, některé baterie se skládaly pouze ze dvou či tří „hlavní“, těžké dělostřelectvo téměř neexistovalo, nebyla munice a co víc, hipotrakce trpěla chronickým nedostatkem koní. Nezanedbatelný vliv na budoucí vývoj mělo rovněž pomalé tempo výstavby vyšších armádních jednotek. Na rozdíl od šesti nasazených maďarských divizí, mohla čs. branná moc počítat pouze se čtyřmi, přičemž značné množství vojáků bylo vázáno strážní a pořádkovou službou v samostatných praporech a plucích situovaných po celém Slovensku. Další, ne příliš viditelnou, ale neméně podstatnou okolností byla morálka rudých vojsk. Bez rozdílu vyznání, ať už se jednalo o levicově smýšlejícího vojáka či „velkomaďara“ ze staré školy, jedno měli společné. Oba byli veškerými dosavadními dohodovými ústupky a příkořími maximálně „dožráni“, přičemž náznak chybějící motivace k odplatě by se marně hledal. V ostrém kontrastu s tímto pak vypadala morálka čs. vojsk. Spousta vojáků se už viděla doma, válka skončila, monarchie skončila, republika žije, já žiji, co tady vlastně hledám!? K těmto myšlenkám honícím se v hlavách mnohých se navíc přidaly různé averze, třenice a žárlivost, jakožto nezbytný produkt neskutečného mixu jednotek domácího vojska, italských legií, francouzských legií, českých dobrovolníků, slovenských dobrovolníků, moravských dobrovolníků, slezkých dobrovolníků, sokolských dobrovolníků, dobrovolníků Dělnických tělocvičných jednot aj.. V poslední řadě zmíněnou věcí, která ve své podstatě ovlivnila počáteční úspěch maďarské ofenzívy, bylo její načasování. Použijeme-li trocha sportovní terminologie, tak tzv. „timing“ vyšel maďarskému hlavnímu štábu dokonale. V počátečních dnech maďarské ofenzívy totiž v čs. vojsku probíhala obměna velení, kdy odcházející příslušníky italské mise nahrazovali příslušníci mise francouzské. V této souvislosti došlo k rozdělení neúměrně dlouhé čáry dotyky mezi nově vzniklá operační velitelství západní (divizní generále E. D. A. Mittlehausserer) respektive východní skupiny (divisní generál D. Ch. A. Hennockque) čs. vojsk. Z těchto a jiných, mnohdy malicherných důvodů neprobíhalo "střídání stráží" u velitelského sboru zrovna hladce. Myslím, že rezignace velitele legionářského sboru brigádního generál Piccioneho následujícího dne po zahájení ofenzivy, mluví sama za sebe.

Obrázek Obrázek

"Čeští mariňáci" v Parkánu, v pozadí Ostřihom a mostní stráž na komárenském mostě.

Brzy nad ránem 30. května 1919 spustila Maďarská republika rad vůči RČS vojenskou ofenzivu, jejímž cílem bylo úplné vytlačení čs. vojsk ze slovenského území a jeho návrat do lůna „rudého/velkého“ Maďarska. Útok byl veden třemi proudy, na východě útočila 3. brigáda ve směru na Michalovce, 1. divize na Košice a severním směrem za využití údolí Bodvy postupovala 6. divize. Vedením útoku ve středu fronty pověřená 5. divize s 80. brigádou nastupovala s operačním cílem: Rožňava, Tisovec, Lučenec a Zvolen. A v poslední řadě, na západním okraji útočících vojsk situovaná 3. divize byla směrována na čáru dotyku s 80. brigádou u Zvolena, dále na Novou Baňu, Vráble, Šurany, Nové Zámky a Komárno. V armádní záloze mezitím vyčkávala 4. a 8. divize. Důrazně a silnými formacemi vedený útok nachytal čs. jednotky v nedbalkách, kdy do tří dnů došlo ke ztrátě Parkánu, Nových Zámků, Levic, Lučence, Perkupy, Moldavy aj.. Dezorientované čs. jednotky ustupovaly po celé frontě, kdy o nějaké konsolidaci nemohla být ani řeč. Mezitím v Praze panovala poklidná atmosféra, postupně docházejícím zprávám o slovenské katastrofě nikdo nevěnoval nějak zvláštní pozornost. To vše se změnilo večer 2. června ve 20:30 hod., v tento moment se totiž na zatím v klidu probíhající zasedání vlády dostavil náčelník hlavního štábu generál Pellé. Záznam o generálově vystoupení nebyl bohužel proveden, nicméně padl na úrodnou půdu, neboť od tohoto okamžiku se věci v republice pohnuly tím správným směrem. Dne 5. června byla na Slovensku vyhlášena vojenská diktatura, den po té v českých zemích výjimečný stav, následovaný vyhlášením stanného práva na celému území RČS (11. června). Současně se rozjela horečná diplomatická jednání s Dohodou ve smyslu možné spojenecké intervence. Nicméně v této otázce bylo více než zřejmé, že Dohoda nechá republiku za její nedávnou neposlušnost řádně ztrestat, inu "co jsi si nadrobil, to si také sněz".

Obrázek Obrázek

Plukovník Josef Šnejdárek a čs. štáb v akci.

Mezitím „průser“ na Slovensku pokračoval. Květnovými boji oslabená II. brigáda nevydržela dosavadní nepřátelský tlak a začala bez boje ustupovat ke Zvolenu. V této souvislosti došlo k vystřídání zmateného a vystresovaného velitele 2. divize generála V. Letovského plukovníkem J. Šnejdárkem, nicméně i jemu se v nastalém chaosu z počátku nedařilo, 7. června padl Zvolen. Na východním Slovensku 3. a 6. divize nevydržela nápor silnějších maďarských jednotek posílených ze zálohy povolanou 4. divizí, které disponovaly až čtyřnásobnou dělostřeleckou převahou a 9. června musela vyklidit Košice. Za slabého odporu padl 9. května Prešov a posléze Bardějov, tímto došlo k faktickému rozštěpení čs. východních jednotek. V této době již čs. hlavní štáb pracoval na plné obrátky. Mezi prvotní nezbytná opatření patřilo doplnění a stabilizace po Italech uvolněných velitelských postů, celkem se jednalo o 129 míst. Záhy tak byli na Slovensko povoláni bez ohledu na jejich zařazení téměř všichni příslušníci francouzské vojenské mise a postradatelní důstojníci MNO. U nižších důstojnických funkcí došlo v rámci možností a potřeby k doplnění čs. legionáři. Dosavadní pocuchané prapory byly reorganizovány, k čemuž dopomohlo průběžné doplňování z různých koutů republiky stáhnutých jednotek, rovněž na Moravě se začalo s budováním záložního armádního sboru (polní podmaršál A. Podhajský, 8. a 9. divize). Vědom si absence vyšších armádních celků stanovil dále generál Pellé novu taktiku, která se opírala o činnost samostatných bojových skupin, v jejichž čele stanuli francouzští důstojníci (zde se nabízí určitá podobnost s německými bojovými skupinami, známými z průběhu II. světové války). Rozkazem generála vykonávaly tyto různě velké skupiny bojové akce spočívající v aktivním útočném pojetí bez zřetele na odkryté boky, kdy většinou po útoku následovalo stažení. Hornatý terén Slovenska byl pro takovou činnost doslova předurčen. Tato zdržovací taktika měla rovněž sekundární vliv na rozpoložení mužstva, které si již uvědomovalo oč běží, a pomalu začalo táhnou za jeden provaz. Nicméně morálka mužstva musela být v několika případech upevňována i drakoničtějšími způsoby známými spíše z Velké války. V průběhu konfliktu došlo na základě rozsudku „náhlého soudu“ k popravám 6 příslušníků domácího vojska a 6 italských legionářů (sebepoškozování, rabování). Tyto a další zde nezmíněná opatření ve své podstatě zabránily úplnému rozvratu čs. vojska na Slovensku a do budoucna tak poskytly alespoň malou naději na obrat.

Obrázek Obrázek

Čs. vojáci ve slovenských zákopech a bojiště u Vráblů, červen 1919.

Přestože tristní situace čs. vojsk v prvním červnovém týdnu 1919 vypadala spíše na „vhození ručníku do ringu“, Pellé ve shodě s velitelem západní skupiny Mittlehausserem pomýšlel na odlehčovací protiofenzivu u západoslovenských Levic. Levice se svou železniční křižovatkou se tak posléze stala jakousi „československou Piavou", kdy právě v této oblasti se mělo rozhodnout o osudu Slovenska. Paradoxně tímto směrem zaměřil svoji pozornost i maďarský hlavní štáb, který po úspěchu na východě Slovenska začal pošilhávat po Bratislavě. Za účelem čs. protiofenzivy plánované na 7. června došlo k přeskupení 7. legionářské divize a k posílení Šnejdárkovi divize o jednotlivé fragmenty 4. divize. Maďarský štáb mezitím ve vizi konečného řešení soustředil k Levicím V. sbor čítající téměř polovinu všech dostupných sil. Maďaři byly vůči Čechoslovákům trochu ve skluzu a počáteční útok 7. legionářské divize je zastihl ve fázi přeskupování. Od 7. do 8. června tak došlo k obsazení Nových Zámků, Zlatých Moravců a Vráblů. Postup legionářů za Hron donutil Maďary povolat ze severu 80. brigádu, dotírající do té doby na 2. divizi. Zmenšení tlaku umožnilo Šnejdárkovi obnovit spojení s východní skupinou čs. vojsk a v rozmezí od 11. do 13. června obsadit Banskou Štiavnici, Novou Baňu a Zvolen. Východní skupina taktéž nestála o roli přihlížejícího a ve stejnou dobu obsadila Michalovce a Rožňavu, nicméně následující útoky na Košice a Prešov byly odraženy. Mezitím se 7. divize marně snažila prorazit k Levicím. K 13. červnu byly obě strany již vyčerpané a potřebovaly přeskupit respektive doplnit stavy.

Rudá armáda v té době rezignovala na postup severním směrem a rozhodla se vsadit vše na „západní kartu“. V Paříži pokračovala diplomatická jednání s minimálním vlivem na aktuální konflikt, ultimátum vyzývající k ukončení bojů jako by nebylo. Vyhlášení definitivní hranice (13. června) na mírové konferenci naopak v sobě přineslo urychlení přesunu maďarských posil na frontu. V bojích unavenou 3. rudou divizi měla vystřídat strategická záloha v podobě 4. a 8. divize. Tomu se však čs. jednotky snažily svojí iniciativně vedenou bojovou činností zabránit. Hrálo se o čas, z republiky na Slovensko sílil proud posil, přičemž k 20. červnu mělo být ukončeno formování Podhajského armádního sboru, ostatně 9. divize se již začala na Slovensko přesouvat. Usnesení maďarské vlády o přijetí dohodového ultimáta z 16. června přímo kontrastovalo se sílícími útoky posíleného V. armádního sboru. Maďaři ještě krátkodobě využili svojí nově získané lokální převahy a zatlačili čs. jednotky zpět za Hron, nicméně útok se brzy vyčerpal, přičemž spotřebování posledních záloh nenasvědčovalo k jeho brzkému obnovení. Cesta na Bratislavu zůstala tak čs. vojsky zablokována, zároveň 25. května měla být spuštěna další Pellém plánovaná protiofenzíva, vedená čerstvou 8. a 9. divizí armádního sboru polního podmaršála A. Podhajského. Na tu již však nedošlo, když v přímé konfrontaci s neúprosnou realitou maďarská strana na vedení dalších vojenských operací rezignovala a na základě jednání s velitelem čs. hlavního štábu v průběhu 24. června zastavila palbu. Do 30. června opustila Rudá armáda Slovensko. Dohodou nově ustanovená hraniční linie z valné většiny kopírující původní Pichonovu, byla čs. armádou obsazena k 7. červenci 1919, přičemž válka o Slovensko tak prakticky skončila. Porovnáním výčtu ztrát jednotlivých stran konfliktu zjistíme, že konečná čísla se liší zdroj od zdroje či historik od historika. Pro účely tohoto článku použiji zdroj prvorepublikový, přestože při detailnějším pohledu, může tento v někom vyvolat určité pochybnosti. V období od listopadu 1918 do července 1919 činily čs. ztráty na mužstvu 864 padlých, 2 830 raněných, 1 412 nemocných a 343 zajatých, oproti tomu maďarská strana přišla o 450 padlých, 3 691 raněných, 6 977 nemocných a 471 zajatých.

Obrázek Obrázek

Polní podmaršál Alois Podhajský a ještě jedna štábní momentka.

Pokusím-li se s odstupem času zhodnotit výkon čs. branné moci v Maďarsko-československé válce, nezbývá mi nic jiného než pouze konstatovat, že jsem pln smíšených pocitů. Těžko chápat jednotlivé kroky ministerstva národní obrany, které v pokračující euforii nad vznikem republiky, ji nahnalo do konfliktu, jenž ve svém důsledku mohl znamenat konec snů o společném státě Čechů a Slováků. Těžko chápat jednání, které nereflektovalo aktuální problémy tvořícího se vojska, ať už z pohledu organizace, výzbroje či pouze proviantu. Jak vysvětlit kroky ministra obrany, který místo toho, aby šel svému náčelníkovi hlavního štábu na ruku, mu spíše „házel klacky pod nohy“. Nemluvě, o vlivu ministrovi antimilitantní pózy a jasně deklarované snahy za nastolení miličního systému na myšlení obyčejného vojáka. Výkon čs. vojska zejména v počátku maďarské ofenzivy byl žalostný a de facto u vojska kde se důstojníkům nesalutovalo, nepochodovalo ve tvaru, oslovovalo bratře, nijak překvapivý. O to více vyniká obrat, který byl nastolen příchodem důstojníků francouzské vojenské mise. Opatření v podobě utužení kázně, řízného a kompetentního velení aj., přinesla úspěšné zastavení maďarského náporu a prvotní lokální úspěchy. Aktivace lidských a materiálních zdrojů v českém zázemí dovolila stabilizovat frontu a následně plánovat útočné operace. Oproti tomu postup rudé armády se zastavil, zálohy byly vyčerpány a nových se nedostávalo. V této době, kdy se pomyslná miska vah začala přiklánět na československou stranu, přišlo příměří. Na závěrečné zhodnocení účinkování čs. branné moci ve válce o Slovensko si vypůjčím a trochu modifikuji známou větu náčelníka hlavního štábu divizního generála M. Pellého: válku jsme nevyhráli, ale vrátila se nám čest (v originále: nevyhrál jsem válku, ale vrátil jsem armádě čest).

Zdroje: viz část druhá.
Naposledy upravil(a) Zemakt dne 23/11/2015, 14:57, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1918. Část I.

Příspěvek od Zemakt »

Bohužel jsem byl nucen článek rozdělit. Případnou diskuzi směřujte k druhému dílu. Díky :wink:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
mikhail
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1700
Registrován: 19/4/2006, 20:09

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od mikhail »

V té době již ve Skalici úřadoval nově zvolený předseda prozatímní slovenské vlády Vavro Škrobár (má byť Šrobár ), kterého sem doprovodilo mj. 120 pražských a brněnských četníků.

Máš to zle na viacerých miestach v texte tak si to oprav hromadne.
Dezoláti všech zemí, vyližte si prdel!
Uživatelský avatar
riho
rotný
rotný
Příspěvky: 98
Registrován: 8/2/2013, 08:35

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od riho »

...protiofenzivu u Levice na středním Slovensku...
Máš tam hneď dve chyby. Po prvé sú to TIE Levice a nie TÁ Levice. A po druhé, Levice ležia už na západnom Slovensku.
Obrázek

Memento Mori
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od Zemakt »

Také mne to zarazilo, ale čerpal jsem tak ze zdroje. :?:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
IgorT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1467
Registrován: 25/6/2014, 12:48
Bydliště: BA

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od IgorT »

Uver Rihovi, je to tak! :lej:
Obrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Obsazení Petržalky, 14. srpna 1919. Část I.

Příspěvek od Zemakt »

No však hej :razz: .
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“