9mm armádní pistole vz. 38

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

9mm armádní pistole vz. 38

Příspěvek od Martin Hessler »

Obrázek

Historie vzniku a vývoje v pořadí třetí čs. armádní pistole tvoří méně známou a v podstatě smutnou kapitolu předválečné československé zbrojní výroby. Příprava výroby a zavádění do výzbroje totiž probíhaly v podmínkách a atmosféře okleštěného pomnichovského Československa, a jen pár dní po náběhu sériové produkce přestala ČSR jako suverénní stát existovat. Nová pistole se již do rukou našich vojáků nedostala a celé vyrobené množství spadlo do klína německé okupační správě.

Počáteční impulsy

Počátkem druhé poloviny 30. let 20. století byla standardní krátkou služební zbraní čs. armády pistole vz. 24 ráže 9mm vz. 22. Nešlo samozřejmě ani zdaleka o jediný vzor krátké kulové zbraně, zavedený do armádní výzbroje. Vedle ní existovalo nezanedbatelné množství pistolí vz. 22 ve stejné ráži, Steyr 1912 (ráže 9mm Steyr), revolverů Rast u. Gasser vz. 1898 (8mm Gasser) zděděných po rakousko-uherské armádě, dále pistolí Praga tuzemské provenience (7,65 mm Browning) atd. Výčet zdaleka není úplný. Tyto zbraně však sloužily především u týlových a druhosledových jednotek nebo se nacházely v záložních skladech. Standardních pistolí vz. 24 byl v zásadě k dispozici dostatek.
Poněkud horší to již bylo s jejich užitnými vlastnostmi. V průběhu deseti let od zařazení do výzbroje se z vojenských kruhů stále častěji ozývaly hlasy, označující stávající osobní krátkou zbraň za nepříliš šťastné řešení s řadou nedostatků. Zejména byla kritizována zbytečná složitost mechanismu (ve srovnání se zahraničními výrobky obdobných parametrů), z ní vyplývající nižší spolehlivost a komplikovanější údržba, a dále možnost ztráty drobných součástí během rozborky v polních podmínkách. Vojákům rovněž vadila konstrukce spoušťového a bicího mechanismu, který neumožňoval pistoli bezpečně nosit s nábojem v komoře. Důsledkem byla buď nižší pohotovost k palbě, nebo stálé ohrožení střelce i jeho okolí neúmyslným výstřelem. V polovině 30. let již bylo zřejmé, že pistole vz. 24 začínají neodvolatelně zastarávat.

O několik let dříve spatřila ve strakonické zbrojovce světlo světa zajímavá zbraň: pistole ČZ vz. 28. Její vznik přímo souvisel s poptávkou polského ministerstva války, jež mělo zájem o nákup spolehlivých revolverů. Ředitel ČZ Strakonice se obrátil na konstrukční oddělení s dotazem, zda by bylo reálné vyvinout pro Polsko moderní spolehlivý revolver armádního typu. Odpověď vyzněla v tom smyslu, že samostatný vývoj revolveru by byl časově náročný a ekonomicky nerentabilní, místo toho padl návrh vybavit stávající, ve Strakonicích vyráběnou armádní pistoli vz. 24 „revolverovou spouští“. Velmi záhy byl vytvořen vysoce spolehlivý, jednoduchý a bezpečný mechanismus, aplikovatelný bez větších úprav na pistoli vz. 24. Jeho funkce byla revolverová v pravém smyslu tohoto slova, neboť kohout zde byl napínán pouze spouští a po ukončení funkčního cyklu zbraně (tj. po výstřelu, vyhození prázdné nábojnice, opětovném nabití a uzamčení závěru) zůstával v přední poloze – bicí pružina nebyla stlačena. Konstrukční řešení ale navíc umožňovalo ruční napnutí kohoutu prostřednictvím palečníku a následný výstřel pak probíhal v jednočinném režimu spuštění. Po výstřelu ale zůstal kohout opět v přední poloze.

Obrázek
Obr. 1 - Pistole vz. 28

Patentový spis č. 28 114, vztahující se k popsané konstrukci, tedy podchycuje systém dnes běžně známý jako DAO (Double Action Only), s tím rozdílem, že zde existuje možnost využít jej jako jednočinný (Single Action), avšak pouze po předchozím manuálním napnutí kohoutu.
Konstrukční řešení bylo velmi jednoduché. Celý systém se skládal ze spouště, fungující jako dvouramenná páka, spoušťového táhla, kohoutu a dvou pružin: klasické listové, použité jako bicí, a dvouramenné zkrutné pružiny, navlečené na hřídeli spouště, jež jedním ramenem odpružovala spoušť a druhým spoušťové táhlo. Mechanismus byl doplněn zásobníkovou pojistkou v podobě listového pera, uloženého vertikálně v přední polovině rukojeti. Po vyjmutí zásobníku zapadlo svým horním koncem do jednoho ze dvou výřezů v táhle spouště. Pojistka tedy fungovala v obou výchozích polohách mechanismu: s kohoutem v přední poloze i s kohoutem manuálně napnutým.

Obrázek
Obr. 2 - Spoušťový a bicí mechanismus pistole vz. 28

Pistolí vz. 28 bylo nakonec do Polska vyvezeno více než 2500 kusů, ovšem z dostupných údajů nelze spolehlivě zjistit, zda byly všechny vybaveny popsaným spoušťovým mechanismem. Stejné vzorové označení (vz. 28) totiž bylo používáno pro exportní model pistole vz. 24, opatřený prodlouženou rukojetí a dřevěnou nástavnou pažbou, ovšem s běžnou jednočinnou spouští. Konstrukce ČZ vz. 28 s dvojčinným mechanismem má ale přímý vztah k vývoji následujícího vzoru čs. armádní pistole.

Roku 1936 upozornil VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav) na to, že zavedené ČZ vz. 24 přestávají vyhovovat soudobým požadavkům kladeným na vojenskou pobočnou zbraň, a že armádní pistole by měla být řešena lépe. Pokusy o modernizaci stávajícího vzoru však nepovažoval za dostačující řešení a doporučoval konstrukci pistole zcela nové, jednodušší a spolehlivější než dosavadní. Po důkladném zvážení problému vydalo MNO výnos č. 2128 Taj.-II/2 odd. 1936, na jehož základě VTLÚ zaslal České zbrojovce ve Strakonicích dispozice o tom, jak by měla nová pistole podle představ vojenské správy vypadat.
Vývoj zbraně byl svěřen osvědčenému šéfkonstruktérovi Františku Myškovi. Ten nejprve podle zadání MNO nakreslil několik konstrukčních alternativ, přičemž výkresy byly předány k posouzení VTLÚ. Na základě výběru pak vznikly dva funkční vzorky pistole, jejíž zcela originální celková koncepce se významně lišila od všech do té doby známých sériově vyráběných zbraní uvedené kategorie.

Zrod konstrukce

Základní ideou konstruktéra bylo maximálně zjednodušit obsluhu (ovládání) zbraně s vyloučením možných chyb střelce, a naopak minimalizovat počet celků, na které by se pistole rozkládala při základní rozborce. Prvního cíle dosáhl F. Myška tím, že navrhl bicí ústrojí s permanentním spoušťovým napínáním (DAO). Takový systém nevyžaduje žádnou manuální pojistku a jeho ovládání je velmi jednoduché. Cenou za to zaplacenou je sice nižší přesnost při mířené střelbě, ale konstruktér patrně vcelku rozumně vycházel z úvahy, že vojenská služební pistole není primárně určena pro přesnou terčovou střelbu.
Druhý cíl tvůrce zbraně se odrazil v její celkové koncepci. Hlaveň je totiž uložena zcela nezvyklým způsobem: konstruktér ji upevnil do prstencového pouzdra, otočně uchyceného v přední části těla pistole. Závěr pistole je na hlavni nasunut a částečně veden jejím vnějším průměrem. Kromě toho se suvně pohybuje ve vodicích drážkách těla, čímž je dosaženo pevného spojení funkčního celku. Předsuvná pružina závěru je uložena v dutině těla pistole pod hlavní a při základní rozborce se nevyjímá. Spojení pružiny se závěrem je realizováno pomocí dutého unášecího čepu, navlečeného na předním konci pružiny. Čep je opatřen otvorem, do něhož zapadá výstupek na spodní části čela závěru. Zadní konec předsuvné pružiny odpružuje rozborkové šoupátko, jehož funkcí je zajišťovat závěr v jeho přední úvrati ve vodorovné poloze a zabránit jeho oddělení od těla zbraně. Vodicí drážky závěru jsou totiž v určité délce přerušeny kvůli možnosti rozborky. Pistole je komorována na tehdejší čs. služební náboj 9mm vz. 22 a využívá ke své činnosti zpětného rázu neuzamčeného (dynamického) závěru. Výkon tohoto náboje totiž uzamčení závěrového systému nevyžaduje, a uzamykací systém založený na rotačním pohybu hlavně, použitý u pistolí vz. 22 a vz. 24, byl z technického hlediska vlastně zbytečnou komplikací.
Uvedená konstrukce bezezbytku splnila požadavek na ni kladený. Zbraň se při rozborce rozkládá na pouhé tři celky: hlaveň, tělo, tvořící celek se závěrem a zásobník (přičemž žádný z nich nepředstavuje drobná součástka), což je až do dnešních dnů celosvětově nejmenší počet celků vzniklých při rozborce vojenské samonabíjecí pistole.

Spoušťové a bicí ústrojí, jak už jsme si řekli, pracuje v režimu DAO. Kohout je tedy napínán tlakem střelcova prstu na spoušť a v poslední fázi spuštění je vypuštěn dopředu. Dopadá na přímoběžný úderník uložený suvně v dutině závěru, který iniciuje zápalku náboje. Zatímco střela se pohybuje vývrtem hlavně dopředu, závěr je tlakem spalných plynů na dno nábojnice odsouván dozadu, přičemž vytahuje a vyhazuje prázdnou nábojnici. V zadní úvrati naráží na dorazovou plochu těla pistole, zastaví se a tlakem předsuvné pružiny je posouván dopředu. Během tohoto pohybu čelo závorníku nabírá ze zásobníku další náboj a zasouvá jej do komory. Kohout (v tomto případě by možná bylo přesnější označení bicí kladívko) však nezůstává zachycen v napnuté poloze, nýbrž se vrací spolu se závěrem do přední polohy. Pro následující výstřel je nezbytné jeho opětovné napnutí protažením spouště.

Celkově v sobě mechanismus slučuje prvky konstrukce pistolí vz. 24 a ČZ 36. Z pistole vz. 24 je převzat tvar kohoutu a jeho uložení v těle zbraně, konstrukce spoušťového táhla (včetně jeho odpružení) a zásobníkové pojistky je víceméně shodná s kapesní pistolí ČZ 36 ráže 6,35 mm Browning.
Protože s vypuštěním kohoutu nastává u DAO mechanismu prudký pokles odporu spouště, který negativně ovlivňuje přesnost střelby (zpravidla má za následek „stržení“ zbraně), umístil konstruktér do těla pistole nad přední úponou lučíku odpružený vyvažovací čep, o nějž se v této fázi spuštění opřela spoušť výstupkem na své přední části. Tím byl rázový pokles odporu minimalizován.

Od pozdějších sériových výrobků se popsaný první funkční vzorek liší především větším sklonem rukojeti, tvarem lučíku spouště (celkově oblejší), tvarem a počtem hmatníkových drážek (7 šikmých drážek místo pozdějších 8 svislých) a konstrukcí vytahovače. Ten je vyroben z pružinové oceli a zapuštěn v podélných drážkách těla závěru, obdobně jako u pistole Mauser 1896. Vzorek má černěný povrch a postrádá jakékoli značení s výjimkou číslice 1, vyražené na levé straně závěru před hmatníkovými drážkami.

Obrázek
Obr. 3 - První funkční vzorek pistole vz. 37

Druhý dochovaný prototyp se velmi podobá prvnímu exempláři celkovou konstrukcí. Má stále ještě relativně šikmou rukojeť, dřevěné střenky jsou ale celkově mohutnější a lépe vyplňují dlaň. Bicí a spoušťové ústrojí je opatřeno manuální pojistkou, osazenou na krycí bočnici mechanismu. Při jejím zajištění dojde k přerušení vazby táhlo spouště-kohout (tj. spoušťové táhlo je odkloněno směrem dolů a jeho ozub nezabírá za ozub kohoutu). Naproti tomu byla vypuštěna zásobníková pojistka, z pistole lze tedy vystřelit i při vyjmutém či povytaženém zásobníku. Odpor spouště je znatelně menší než u prvního vzorku. Tento exemplář nese dobové tormentační značky a číslo 3221, jež však bylo podle všeho na zbraň vyraženo dodatečně (až po provedení povrchové úpravy). Oba popsané vzorky jsou dnes uloženy v depozitáři Vojenského historického ústavu v Praze.

Obrázek
Obr. 4 – Druhý funkční vzorek, nesoucí číslo 3221

V listopadu roku 1936 navštívili Českou zbrojovku ve Strakonicích dva důstojníci I. odboru VTLÚ, plk. ing. Zelinka a kpt. Zeman, pověření dozorem nad vývojem nové armádní pistole. V době jejich návštěvy nebyly funkční vzorky ještě hotovy. Plukovník Zelinka požadoval jejich urychlené dohotovení a odeslání do VTLÚ, aby mohly být předloženy zbrojnímu odboru MNO. Urgence patrně pomohla, neboť během další návštěvy již mohli oba důstojníci osobně vyzkoušet první vzorek nové pistole. Konstatovali přitom, že odpor spouště (cca. 7,5 kg) je příliš vysoký a doporučili jeho snížení. Připomínka byla zřejmě zohledněna u vzorku č. 2.

Patentová ochrana

Česká zbrojovka Strakonice rovněž přihlásila některé konstrukční uzly nové zbraně k patentové ochraně. Přihláška byla podána dne 6. listopadu 1936, avšak udělení patentu se táhlo téměř tři roky. Předmětem patentového spisu č. 65 558 z 25. října 1939 byl způsob uchycení hlavně na těle prostřednictvím otočné prstencové objímky a způsob rozborky (prostřednictvím suvného členu zabíhajícího do vodicích drážek v závěru). Spoušťového a bicího mechanismu v konfiguraci DAO se patentový spis netýkal. Bylo totiž zahrnuto v již dříve uděleném patentu č. 28 114.

Záznamy VTLÚ se nicméně zmiňují o praktických zkouškách třetího vzorku, jenž se do dnešních dnů nedochoval. Ten byl zaslán na adresu zmíněné organizace dne 19. února 1937 s upozorněním od výrobce (ČZ Strakonice), že vzorek pochází z jednoho z předchozích (kterého ???, továrních prototypů tedy zjevně musel být vyroben větší počet než dva), jehož tělo bylo technologicky vyhřáto a svařeno s rukojetí. Výrobce sděloval, že pistole je tedy určena pouze k informativním účelům a nikoli k trvanlivostním zkouškám. V případě vážného zájmu ze strany MNO a přislíbení objednávky byla ČZ ochotna urychleně vyrobit další exemplář pro dlouhodobé testy.
V textu je rovněž uvedeno, že před odesláním byla pistole přímo ve zbrojovce podrobena zkušebním střelbám, při nichž z ní bylo vystřeleno 1277 nábojů. Obsahuje také zajímavý údaj o naměřené průměrné rychlosti střel, jež činí V 12,5 : 344 m/s. Pro srovnání, průměrná rychlost střel V 12,5 z pistolí vz. 24 je udávána v hodnotě 315 m/s.
Popisovaný exemplář pistole se od předchozích lišil konstrukcí spoušťového mechanismu. Ten byl doplněn přerušovačem a záchytem kohoutu vytvořeným na zadním konci spoušťového táhla, pistole tedy fungovala v režimu SA/DA.

Pistole vz. 37

Interní zkoušky strakonických pistolí ve VTLÚ probíhaly až do konce roku 1937. Teprve tehdy byl dán souhlas k výrobě zkušební série 25 pistolí. Vyrobené zbraně byly v lednu 1938 předány k vojskovým zkouškám u 12 různých útvarů, jež vybralo 5. odd. generálního štábu MNO. Jednalo se o 21., 22., 23., 24., 26., 28. a 39. pěší pluk, 6. hraničářský prapor, 2. dragounský pluk, instrukční prapor, 1. ženijní pluk, a konečně pěchotní učiliště v Milovicích. Přidělené pistole absolvovaly u útvarů zkušební střelby a připomínky získané od jednotlivých útvarů byly shrnuty v „Relaci o vyzkoušení nového vzoru pistole“ z 28. března 1938. Většina jednotek vysoce hodnotila snadný a rychlý způsob rozborky, velkou pohotovost ke střelbě danou pouze dvojčinným mechanismem spouště, absenci nutnosti zbraň zajišťovat při přerušení střelby, a dále vyšší přesnost než u pistole vz. 24. Na druhou stranu 7 z 12 útvarů si stěžovalo na vysoký odpor a dlouhý chod spouště. Od 22. pěšího pluku zazněla kritika na hladký povrch střenek, u 6. hraničářského praporu zaznamenali potíže se samovolným vysouváním dna zásobníku při střelbě. Během střeleb se rovněž vyskytly selhače, přičítané zpočátku tvrdším kalíškům zápalek nábojů z produkce Sellier&Bellot. Problémy s kvalitou střeliva z Vlašimi provázely již vývoj pistole vz. 24 a zřejmě se opakovaly i v pozdějších letech. Součástí vojskových zkoušek nebyly testy životnosti, neboť s těmi se čekalo na pistole z běžné sériové produkce.
Z písemného stanoviska VTLÚ k uvedeným připomínkám vyplývá, že odpor spouště u nové pistole je několikrát menší než u armádního revolveru Rast u. Gasser vz. 1898 a nelze jej dále snižovat. VTLÚ zdůraznil, že problémy s dlouhým chodem spouště a jejím vyšším odporem je možno odstranit nebo potlačit výcvikem. K stížnosti na hladké střenky rukojeti je uvedeno, že u sériových pistolí má být pažbička vyráběna z umělé hmoty Textoplast (místo ořechového dřeva, použitého u nulté série) a opatřena rybinovým zdrsněním. Samovolné vysouvání dna zásobníku bylo přislíbeno odstranit.
Závěrečné hodnocení výsledků zkoušek bylo označeno za velmi dobré a VTLÚ s tím předložil novou pistoli výzbrojní komisi MNO. S návrhem, aby byla zavedena do výzbroje jako náhrada za pistoli vz. 24 a označena „pistole vz. 37“.

Na jaře roku 1937 patrně spatřil světlo světa jeden zajímavý exemplář: darovací pistole určená pro tehdejšího prezidenta dr. Edvarda Beneše. Zbraň celkově odpovídá předsériovým pistolím vz. 37, je však velmi pečlivě zpracována a povrchová úprava je provedena černěním na leštěném povrchu. Do střenek z ořechového dřeva je vsazen stříbrný medailon se znakem České zbrojovky. Levá strana závěru nese označení výrobce:

ČESKÁ ZBROJOVKA AKC. SPOL. V PRAZE

za nímž je situováno výrobní číslo 1.
Na krycí bočnici spoušťového mechanismu je umístěn nápis:

STRAKONICE KVĚTEN 1937

Tato darovací pistole je dnes uložena ve sbírkách VHÚ. Celkový počet vyrobených pistolí vz. 37 tak dosáhl 26 kusů.

Obrázek
Obr. 6 – Darovací exemplář pistole vz. 37, určený pro prezidenta E. Beneše.

Výzbrojní komise MNO byla svolána na 9. dubna 1938. Programem zasedání bylo jednání o zavedení pistole vz. 38 do výzbroje čs. armády. Je zajímavé, že v zápisu z tohoto zasedání je již zbraň označována jako „vz. 38“, ačkoliv toto označení jí bylo oficiálně přiděleno až při zavedení do armádní výzbroje.
Na schůzi výzbrojní komise MNO přednesl škpt. Zeman z VTLÚ zprávu o vojskových zkouškách pistolí nulté série. Zbývalo vyřešit problém pistolí, které dlouhodobě vykazovaly větší procento selhačů, což se týkalo konkrétně šesti kusů testovaných u 23., 26. a 28. pěšího pluku. Padlo rozhodnutí otestovat uvedené kusy vystřelením většího počtu nábojů, z nichž polovina bude z produkce Sellier&Bellot, druhá pak z Čs. muničních závodů v Bratislavě (dříve Munitionsfabrik J. Roth). Dále měly proběhnout komparační zkoušky s pistolemi vz. 24, jež rozhodnutím MNO zapůjčil ze svého inventáře 28. pěší pluk. Vydání usnesení výzbrojní komise bylo odloženo do doby, než budou známy výsledky zkoušek.

Požadované zkušební střelby proběhly na střelnici VTLÚ ve dnech 25. – 26. dubna 1938. Za strakonickou zbrojovku se jich účastnil i konstruktér F. Myška. Ke zkouškám byly vybráno šest pistolí, které při vojskových zkouškách vykazovaly až 20 % selhačů. Zkoušející útvary však nedokázaly jednoznačně stanovit příčinu.
Během vyhodnocení zkoušek bylo zjištěno, že porovnávané pistole vz. 24 vykázaly 0,5 % selhačů, a to ve všech případech se střelivem S&B. U střeliva Čs. muničních závodů se nevyskytl selhač žádný. Oproti tomu čtyři z testovaných pistolí vz. 37 vykázaly až 22 % selhačů bez ohledu na výrobce střeliva. Další dvě pistole vz. 37 fungovaly naopak se střelivem obou výrobců bez závad.
Příčina tedy nebyla v používané munici a bylo třeba ji hledat jinde. Čtyři poruchové pistole šly na revizi a ta zjistila, že čelní plocha drápku vytahovače naráží na hranu výřezu pro vytahovač ve stěně nábojové komory. Důsledkem bylo neúplné dovření závěru (o 0,5 – 1 mm), zvětšení závěrové vůle a slabý nápich zápalky. Protože pro funkci pistole s dynamickým závěrem není vytahovač bezpodmínečně nutný (je potřeba jen při ručním vyhazování náboje či nábojnice z komory), byl z jedné poruchové pistole vytahovač vymontován a následná střelba probíhala zcela bez závad. Po opětovném namontování vytahovače se problémy obnovily v plné míře. Příčina tedy byla odhalena. Stačilo provést drobnou úpravu (mírné zabroušení) drápku vytahovače a výřezu na hlavni a všechny čtyři pistole vz. 37 začaly fungovat zcela spolehlivě.

Obrázek
Obr. 7 – Pistole vz. 37 (z nulté výrobní série)

Jak tedy vypadaly předsériové pistole vz. 37 ? Nutno předeslat, že základní konstrukce ani funkce nedoznaly žádných změn. Pistole funguje na principu neuzamčeného závěru a její spoušťový mechanismus pracuje v režimu DAO. Zbraň tedy nepotřebuje žádnou manuální pojistku. Je komorována pro čs. služební náboj vz. 22, jenž je rozměrově shodný s nábojem 9mm Browning Court, má však o něco vyšší výkon (viz. níže). Zásobník je ocelový, jednořadý, s vývodkami rovnoběžného typu. Záchyt zásobníku je situován na spodku rukojeti. Oproti vývojovým vzorkům doznala změn rukojeť, jež je poněkud kolmější vzhledem k tělu zbraně, dále byl v rámci zjednodušení konstrukce vypuštěn vyvažovací čep spouště a lučík získal odlišný tvar (s rovnou spodní stranou). Střenky rukojeti jsou stále ještě hladké, z ořechového dřeva. Místo původních sedmi šikmých hmatníkových drážek je na zadní části závěru osm svislých. Poslední podstatnou změnou je konstrukce unášecího čepu předsuvné pružiny závěru. U prototypů byl opatřen otvorem, do nějž zapadal výstupek na spodní straně čela závěru, zatímco u pistolí vz. 37 je tomu již naopak. Uvedené řešení se totiž ukázalo jako technologicky výhodnější.

Technické údaje:

Délka: 195 mm
Výška: 142 mm
Šířka: 28 mm
Délka hlavně: 119,5 mm
Ráže: 9mm vz. 22
Kapacita zásobníku: 9 nábojů
Hmotnost (s prázdným zásobníkem): 895 gramů
Drážkování: 6 drážek vpravo

Náboj vz 22

Vlastností prakticky každé ruční palné zbraně zásadním způsobem ovlivňuje použitý náboj. Standardní československou vojenskou pistolovou municí byl v období před 2. světovou válkou náboj 9mm vz. 22. Ten je odvozen z náboje 9mm Browning Kurz (syn.: 9mm Short Browning, .380 ACP, 380 Automatic pistol, 9mm M.34 aj.), s nímž sice není totožný, ale vzájemné odchylky jsou tak nepatrné, že z rozměrového hlediska jde o náboje zaměnitelné. Náboj vz. 22 však byl laborován na poněkud vyšší výkon. Zatímco u původní laborace Browningova náboje byla ve 30. letech udávána hmotnost střely 6,0 g a počáteční rychlost 265 - 270 m/s, u čs. služebního náboje činí při shodné hmotnosti střely tabulková hodnota Vo 300 m/s.
Mírné zvýšení výkonu náboje 9mm Browning Kurz, provedené v 50. letech (Vo = 290 m/s při 100 mm dlouhé zkušební hlavni) způsobilo, že obě uvedené ráže z balistického hlediska víceméně splynuly. Náboj vz. 22 se již nevyrábí a nikdy nebyl normalizován v C.I.P., ovšem prakticky všechny zbraně komorované pro tuto ráži budou fungovat se současným celoplášťovým střelivem 9mm Browning Kurz.
Náboj vz. 22 byl vyráběn s ogivální střelou typu FMJ (Full Metal Jacket) s plnoolověným jádrem. Výmetnou náplň tvořilo 0,29 g bezdýmného prachu vz. 11, úsťová energie střely činila 270 J. Maximální tlak byl udáván 1100 kg/cm2, tedy 108,3 MPa (měřeno metodou crusher před nábojovou komorou). Nábojnice byla osazována zápalkou Berdan s korozivní složí o průměru 4,5 mm.
Předválečné čs. provedení náboje mělo nábojnici z mosazi MS 72, za okupace se tentýž náboj vyráběl v Závodě II. Zbrojovky Brno v Považské Bystrici (dislokační kód dou) pro německé ozbrojené složky s lakovanou nábojnicí z hlubokotažné oceli. Náboje byly výrobcem baleny nepáskované v obdélníkových kartonových krabičkách po 24 kusech.
Mimo obvyklého ostrého provedení existovaly náboje školní (9mm vz. 23), bez prachové náplně. Střela tohoto náboje byla bez olověného jádra a její plášť byl protažen až ke dnu nábojnice. Nábojnice samotná měla po obvodu pět podélných prolisů a lůžko zápalky bylo vyplněno kaučukem. Tyto náboje sloužily k nácviku spouštění a manipulace se zbraní.
Zkušební náboj 9mm vz. 24 sloužil k tormentačním zkouškám nově vyrobených nebo opravených zbraní. Měl zvýšený komorový tlak na 1700 kg/cm2, tj. 167,4 MPa. Výmetnou náplň tvořilo 0,37 g bezdýmného prachu vz. 27. Nábojnice tohoto náboje byla niklovaná.
Poslední známou variantou náboje vz. 22 je cvičná munice vyrobená v nevelkém množství těsně před okupací Československa, patrně určená pro samopaly (kulometné pistole) vz. 38. Cvičné náboje byly laborovány lehkými dutými střelami z olšového dřeva. Dřevěné střely se měly při průchodu hlavní roztříštit, proto byly před osazením do nábojnic praženy kvůli zvýšení křehkosti. Nábojnice byly mosazné, standardního provedení (jako u ostrých nábojů vz. 22), rozlišovací znak představovaly střely zbarvené červeně. Uvedené střelivo již zřejmě neobdrželo vzorové označení.

Obrázek
Obr. 7 – Zleva doprava: náboj 9mm vz. 22 (ostrý), 9mm vz. 23 (školní), cvičný náboj s dřevěnou střelou (bez vzorového označení)

Sériová výroba – počátek konce

Výzbrojní komise MNO se znovu sešla již 30. dubna 1938. Jelikož výsledky střeleb i celkové hodnocení pistolí vyznělo pozitivně, podala návrh na zavedení nového vzoru pistole do armádní výzbroje. Komise rovněž označila konstrukci pistole za duchovní vlastnictví České zbrojovky ve Strakonicích.
Na základě uvedeného návrhu vydalo 1. června 1938 MNO výnos č. 2616 Taj.-hl. št. /3 odděl. 1938, jímž byla strakonická zbraň zavedena do výzbroje armády Československé republiky pod označením „pistole vz. 38“. Dne 14. června 1938 byla do Strakonic odeslána objednávka MNO na 41 000 kusů pistolí vz. 38, pro něž zbrojovka vyhradila číselnou řadu začínající číslem 250 026 (prvních 25 kusů byly předsériové vz. 37). Cena uvedená v objednávce činila 270 Kč za kus.
Druhá polovina roku 1938 probíhala v duchu příprav na rozběh sériové výroby. Dne 13. února oznámila Česká zbrojovka dopisem výzbrojnímu odboru MNO, že má k předání připraveno prvních 200 kusů sériových pistolí, a že materiál určený k výrobě celé partie je již z 96% uskladněn v továrně. Mezi 6. a 11. březnem 1939 se ve zbrojnici Ořechovka konaly komisní zkoušky 20 pistolí z první dodávky, výrobních čísel v rozsahu 250 042 až 250 061. Pouhé čtyři dny poté přišla německá okupace.

Obrázek
Obr. 8 – Pistole vz. 38 – sériová produkce

V nepřátelských rukou

Tragické události 15. března 1939 znamenaly konec nadějí, že nová pistole bude předána armádě. Ta byla ostatně vzápětí byla rozpuštěna, ochranu Protektorátu Čechy a Morava „velkoryse“ vzala na svá bedra Hitlerova Wehrmacht. Okupační správa přirozeně neměla žádný zájem na zastavení slibně se rozbíhající sériové produkce, a tak se ČZ vz. 38 ocitla na soupisu kořistních zbraní předaných německé branné mocí. Pod označením Pistole 39 (t) (=tschechisch) převzaly okupační orgány do konce roku 1939 všech 41 000 vyrobených kusů. V dubnu 1940 byl pro ně vydán služební předpis a součástkový list v němčině.
Vzhledem k tomu, že nebyly komorovány pro náboj 9mm 08 (9mm Parabellum), neobdržely pistole vz. 38 prvosledové útvary. Sloužily u různých týlových a záložních jednotek Wehrmacht, používala jich RAD (Reichsarbeitdienst – říšská pracovní služba), Todtova organizace a pozemní personál Luftwaffe. Právě pro letectvo byla dodatečně vyrobena série 3000 kusů. Jejich výrobní čísla se nacházela v rozsahu 240 000 – 242 999. Některé prameny uvádějí ještě tisícikusovou sérii (mimo rámec původní objednávky) s alfanumerickým číslováním v rozsahu B 291 000 – B 291 999, pravděpodobně určenou pro bulharské ozbrojené složky. Jejich konečný příjemce je ale dodnes neznámý. Ví se jen, že v květnu 1945 měla Česká zbrojovka ještě určitý počet těchto pistolí na skladě.
Nedílnou součástí každé pobočné zbraně je pouzdro. Pistole 39 (t) sloužící německé branné moci byly nošeny v koženém pouzdře velmi podobném standardnímu služebnímu pouzdru pro pistoli P.38, s našitou kapsou na rezervní zásobník. Pouzdro je však rozměrově dimenzováno pro danou zbraň, pistoli P.38 včetně rezervního zásobníku do něj nelze vložit. Výrobcem těchto pouzder byla firma Budischowsky ve Vídni, není však jisté, zda se jednalo o jediného dodavatele. Československé služební pouzdro sice bylo oficiálně vyvzorováno, ale jeho sériová výroba nebyla nikdy zahájena a do dnešních dnů se dochoval jediný exemplář – vzhledem k absenci značení zřejmě prototyp.

Obrázek
Obr. 9 – Pouzdra pro pistoli ČZ vz. 38: vlevo vzorek čs. typu, vpravo německý model

V průběhu války bylo 1731 pistolí vz. 38 vyexpedováno do Finska, patřícího mezi německé spojence. Součástí dodávky byly rezervní zásobníky a pouzdra německého typu. Příjemcem byly zbraně i příslušenství označeny jako armádní majetek. Pokud se tedy vyskytne pistole vz. 38, postrádající německé přejímací značky a opatřená písmeny SA, neznamená toto označení Schutz-Abteilung, jak bývá někdy mylně interpretováno, nýbrž Suomen Armeija (Finská armáda).

Rozborka a technické zhodnocení

Zcela v duchu konstruktérského záměru udělat pistoli z uživatelského hlediska co nejjednodušší, je rozborka a sborka pistole vz. 38 jednoduchost sama. Začíná vyjmutím zásobníku, stažením závěru do zadní úvrati a vizuální kontrolou nábojové komory. Po vypuštění závěru do přední polohy je třeba stlačit rozborkové šoupátko nad spouští směrem dopředu. Poté se závěr i s hlavní vyklopí vzhůru a závěr se stáhne s hlavně. Tím je základní rozborka ukončena, sborka probíhá v opačném pořadí.
Na první pohled je zřejmé jediné úskalí této procedury: z konstrukčního hlediska není stažení závěru do zadní úvrati k rozborce nezbytné. Pistoli lze tudíž v případě opomenutí rozebrat s nábojem v komoře, což bývá jeden z jejích nejčastěji kritizovaných prvků. Skutečnost je ovšem taková, že vzhledem k inerčnímu úderníku (kratšímu než jeho dutina v závěru) a spoušťovému ústrojí DAO je riziko neúmyslného výstřelu při rozborce minimální. V pistoli jednoduše není energie, jež by dokázala iniciovat zápalku náboje. Při stahování závěru s hlavně v poslední fázi rozborky pak bude případný zapomenutý náboj z komory vyhozen.
Přes určité nedostatky, dané především použitým střelivem, byla pistole vz. 38 ve své době nesmírně pokrokovou konstrukcí. Z uživatelského hlediska některými prvky předběhla svou dobu o dlouhou řadu let, služební pistole s DAO spouští se začaly pozvolna prosazovat až na samém konci 20. století. Osvědčila se jako mimořádně spolehlivá a odolná zbraň, vhodná pro polní službu – částečně zásluhou velmi kvalitního zpracování a propracovaného tolerančního systému České zbrojovky, zajišťujícího 100 % zaměnitelnost součástek u vojenských zbraní. Jejím největším handicapem zřejmě zůstává použitý náboj o relativně nízkém výkonu (ve srovnání s nejběžnější služební ráží 9mm Parabellum). Je však třeba zopakovat, že ve 20. a 30. letech šlo o standardní čs. vojenský pistolový náboj a jeho použití bylo prvotním a základním požadavkem MNO jakožto zadavatele zakázky. Výběr ráže tak byl konstruktérovi nadiktován. Nižší výkon střeliva ale zároveň umožnil zkonstruovat pistoli s dynamickým závěrem, a tedy výjimečně jednoduchou. Lze říci že v mezích požadavků, jež byly na zbraň při zadávání vývoje kladeny, konstrukce splnila očekávání a odvedla svou práci. Během šesti válečných let sice zastarala (náboj vz. 22 v druhé polovině 40. let již nebyl považován za vyhovující pro armádní účely), ale tento osud koneckonců stihl celou řadu předválečných zbraňových systémů – od ručních zbraní až po tanky, letouny a válečná plavidla.


Martin Hessler

Prameny:

F. Myatt: Modern Firearms (London 1987)
J. Skaramoušský, ing. Vl. Badalík: Československé pistole 1918 – 1985
I. Hogg: Jane´s Firearms, 1996
Výkresová dokumentace a fotografický archív VHÚ
Foto: Jan Pitálek, 2006
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Je údaj kapacity zásobníku 9 ks. správný?
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Je údaj kapacity zásobníku 9 ks. správný?
Ano, zní to sice nezvykle, ale do zásobníku pistole se opravdu vejde 9 nábojů. Totéž ostatně platí i u pistole ČZ 27 (7,65 mm Browning), i když řada odborných pramenů uvádí kapacitu o jeden náboj nižší.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Klasická otázka neználkovského typu. Byla po válce tato pistole zavedena v nějaké míře do stavu československé armády?
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Byla po válce tato pistole zavedena v nějaké míře do stavu československé armády?
Pokud se mi podařilo zjistit, tak nebyla. Nelze samozřejmě vyloučit, že pár kousků někde ve skladu zůstalo, ale celkový počet dochovaných pistolí (řádově max. v desítkách kusů) byl příliš malý na to, aby jimi bylo možno vyzbrojit některou jednotku. Dokonce i dnes, kdy se na sběratelských trzích ocitly pistole používané za války Německem, nepředstavuje vz. 38 nic běžného.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
usak007
Příspěvky: 1
Registrován: 21/7/2010, 15:20

Příspěvek od usak007 »

dělala se tahle zbraň i s prodlouženou hlavní?asi tak o 4-5 cm
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

dělala se tahle zbraň i s prodlouženou hlavní?asi tak o 4-5 cm
Sériově určitě ne. Jestli existoval nějaký prototyp s delší hlavní, nic o něm nevím, ale technicky proveditelné to samozřejmě je.
Jinak, byl vyroben zkušební vzorek v ráži 9mm Parabellum s uzamčeným závěrem, ale ten byl rozmerově podobný jako sériová pistole vz. 38. Lišil se (vizuálně) poněkud širším závěrem.
EDIT: Jen pro úplnost: Hlavně pistolí vz. 38 nejsou sčíslované s tělem a závěrem, takže pokud by byla hlaveń dodatečně vyměněna za jinou, nelze tuto skutečnost zjistit jen na základě chybějícího/odlišného čísla, jednoduše proto, že hlavně žádná čísla nemají. Hlaveň je u tohoto typu zbraně nalícovaná a začepovaná do otočné objímky na přední části těla, takže výměna je možná, osadit delší hlaveň (např. kvůli možnosti použití tlumiče hluku) v zásadě lze - ovšem takovou úpravu by musel provádět odborný zbrojíř nebo puškařská dílna. V polních podmínkách to nejde.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“