Rakousko-Uherský stíhací trojplošný letoun, prototyp
Doba vzniku 1917
Stavba 1+3 ks nedokončených prototypů
Aviatik 30.24 byl experimentálním prototypem jednomístného trojplošného stíhacího letounu, vyvinutým pro rakousko-uherské letectvo v závěru První světové války. Letoun vznikl v roce 1917 ve vídeňském závodě Österreichisch-Ungarische Flugzeugfabrik Aviatik GmbH jako součást širší snahy o hledání nových konstrukčních cest, které by zlepšily obratnost a výkony domácích stíhacích typů za současného zachování pevnosti a stability. Návrh připravil hlavní konstruktér Julius von Berg a formálně jej Fliegerarsenalu (Flars) předal do posouzení 17. září 1917 pod interním označením 30.24, které v interním číslování Aviatik znamenalo „prototyp“ (první číslo) a specifický projekt této konstrukce (druhé číslo).
Aviatik 30.24 byl „triplan“, tedy letoun se třemi nosnými plochami umístěnými nad sebou, což mělo teoreticky přinést vysoký vztlak a dobrou stoupavost při relativně kompaktních rozměrech. Konstrukčně převzal trup a ocasní partie od osvědčeného dvouplošníku Aviatik D.I, což mělo zrychlit vývoj a využít zkušeností s fungující verzí. Hlavní nosná plocha však byla zcela nová – horní křídlo mělo rozpětí 7,23 metru, střední 7,13 metru a spodní 7,00 metru, každý z nich s jedním nosníkem a plátnovým potahem. Vodorovná a svislá ocasní část byla téměř převzata z D.I, avšak s upraveným zadním krytem za kabinou pilota, čímž se zlepšil výhled dopředu a do stran.
Pohon zajišťoval výkonný jednoválec motor Austro-Daimler AD 6, který v sériové verzi dával kolem 200 koní při 2.000 otáčkách/min. Některé časné zkušební letouny byly nejprve vybaveny slabšími agregáty, ale byly rychle přeinstalovány na silnější verzi s dvoulistou vrtulí. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Schwarzlose 07/12 ráže 8 mm vpředu v trupu. První zkušební lety proběhly v říjnu 1917. Původní prototyp trojplošníku potěšil některými vlastnostmi. Ve srovnání s tehdejším Aviatik D.I vykazoval lepší stoupavost a delší klouzavý let v podélném směru, což se od něj logicky očekávalo, když se jednalo o trojplošné uspořádání. I přes tyto pozitivní stránky však zkušební výsledky ukázaly, že celková výkonnost nebyla podstatně lepší než u tehdy sériově vyráběného dvouplošného D.I. Výkony ve vodorovném letu i v manévrování byly sice uspokojivé, ale nebyly natolik převratné, aby odůvodnily přechod na novou konfiguraci s trojicí křídel.
V únoru 1918 se upravený prototyp 30.24 opět objevil v testovacím areálu v Aspernu s motorovou úpravou i s novým chladičem a dvoulistou vrtulí. Testy zahrnovaly i pokusy s různými typy chladičů a úpravami kabiny, které měly zlepšit výhled pilota směrem vpřed a dolů – typickou slabinu u trojplošných konfigurací. Nicméně výsledky byly jen okrajově zlepšené a neposkytly dostatečný důvod k dalšímu vývoji nebo sériové produkci. Po sérii zkoušek letoun přešel na konci jara 1918 k experimentálním jednotkám Flik 8 a posléze Flik 6, kde se prováděly další drobné modifikace a další testování. Tyto zkoušky však sloužily spíše k získání dat pro úpravy ostatních typů než k vlastnímu zavedení 30.24 do výzbroje.
Fliegerarsenal po vyhodnocení všech výsledků dospěl k závěru, že éra trojplošných stíhacích letounů je u konce a že složitost nové konstrukce nepřináší dostatečný užitek oproti dobře zavedeným dvouplošníkům. Prototyp 30.24 byl formálně převeden do státní inventury v září 1918, ale nebyl přijat do výroby ani zařazen do výzbroje. Další tři rozpracované prototypy byly na příkaz armádního velení rozebrány dříve, než byly dokončeny. Zajímavým postskriptem je, že v roce 1920 se tento jediný zachovaný exemplář objevil v seznamu letadel, která Československo navrhovalo k případnému odkoupení, ač nakonec ke koupi nedošlo. Tato zmínka ilustruje, že letoun byl považován i krátce po válce za technologicky vyspělý a uvažovalo se, že by mohl sloužit jako referenční konstrukce pro vznikající letectva nových středoevropských států.
Technické údaje 30.24 zahrnovaly rozpětí křídel kolem 7,22–7,23 m, délku trupu 6,86 m a prázdnou hmotnost kolem 620–730 kg s normální vzletovou hmotností cca 860–900 kg podle úprav; maximální rychlosti se udávají kolem 174 km/h, přičemž cestovní rychlost činila přibližně 156 km/h. Letoun používal dřevěnou čtyřlistou vrtuli s pevným stoupáním. Stoupavost byla hodnocena jako dobrá v nízkých a středních výškách, dostup se odhadoval na cca 6 000 m.
Zkušební lety
Zkušební lety prototypu Aviatik 30.24 probíhaly na podzim roku 1917 a na jaře 1918 především na letišti Aspern. Dochovaná hlášení zkušebních pilotů Fliegerarsenalu neobsahují nadšené reakce, ale spíše technicky střízlivé hodnocení. V jednom z hodnoticích protokolů z listopadu 1917 je uvedeno, že letoun „vykazuje dobrý vztlak při nízkých rychlostech a jistý let při stoupání, avšak reakce v podélné ose jsou těžkopádnější než u D.I“.
Další záznam z jara 1918, po instalaci silnější verze motoru Austro-Daimler, konstatuje, že „zlepšení výkonu není úměrné nárůstu konstrukční složitosti“, přičemž pilot upozorňuje na zhoršený výhled dolů a dopředu při přistání a na obtížnější údržbu tříkřídlového uspořádání v polních podmínkách. V interním shrnutí zkoušek je 30.24 popsán jako „zajímavý experiment, jehož bojová hodnota nepřevyšuje standardní stíhací dvouplošníky“.
„Letoun vykazuje dostatečný vztlak při nízké rychlosti, avšak nepřináší žádné znatelné zlepšení obratnosti ve srovnání se stávajícími dvouplošnými typy.“
(Zdroj: Zkušební protokol Fliegerarsenal Aspern, listopad 1917)
„Tříplošné uspořádání nepřináší žádnou takticky využitelnou převahu a zároveň zvyšuje konstrukční i provozní složitost.“
(Zdroj: Interní hodnoticí zpráva LFT, prosinec 1917)
„Stoupavost je uspokojivá, avšak výhled dolů a dopředu při přistání zůstává nedostatečný.“
(Zdroj: Záznam z opakovaných zkušebních letů, březen 1918)
„Jako experimentální letoun zajímavý, avšak pro frontové nasazení bez jakékoliv rozpoznatelné výhody oproti typům Aviatik D.I nebo Albatros D.III (Oef).“
(Zdroj: Shrnutí zkoušek pro Fliegerarsenal, duben 1918)
Aviatik 30.24 tak zůstává jedním z více pozoruhodných, avšak neúspěšných projektů rakousko-uherského leteckého průmyslu první světové války, který byl zajímavou experimentální snahou o rozšíření mezí tehdejší aerodynamiky a konstrukce. Jeho největší význam spočívá ve výsledcích testů a technických modifikací, které později posloužily jiným rakousko-uherským letadlům, a ve své roli jako symbolu konce éry trojplošníků v bojovém nasazení.
Technická specifikace – AVIATIK (BERG) 30.24
První vzlet: říjen 1917
Posádka: 1
Délka: 6,25 m
Výška: 2,75 m
Rozpětí křídel horní: 7,23 m
Rozpětí křídel střední: 7,13 m
Rozpětí křídel dolní: 7,00 m
Plocha křídel: 22,73 m2
Prázdná hmotnost: 730 kg
Užitečné zatížení:
Vzletová hmotnost: 900 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Austro-Daimler 6-válcový vodou chlazený
Výkon pohonné jednotky: 138 kW (185 k) / 150 kW (200 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvou nebo čtyřlistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 174 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu: 1.000 m za 2 minuty a 40 sec
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Schwarzlose ráže 8 mm
Postaveno strojů: 1 ks prototyp + 3 ks nedokončené
Srovnání Aviatik 30.24 vs. Fokker Dr.I
Ve srovnání s nejznámějším trojplošníkem První světové války, německým Fokkerem Dr.I, působí Aviatik 30.24 jako výrazně konzervativnější a těžkopádnější konstrukce. Zatímco Fokker Dr.I byl navržen s důrazem na extrémní obratnost, krátké rozpětí křídel a velmi nízké plošné zatížení, Aviatik se snažil kombinovat trojplošné uspořádání s relativně těžkým trupem a silným řadovým motorem. Dr.I, který těžil z rotační verze motoru a který poskytoval výborný poměr výkonu k hmotnosti a umožňoval prudké stoupání a ostré zatáčky, což bylo klíčové v manévrovém boji. Naproti tomu 30.24 byl stabilnější v přímém letu, ale postrádal výraznou výhodu v obratnosti i rychlosti. Zatímco Fokker Dr.I byl sice pomalý, ale extrémně „živý“ v rukou zkušeného pilota, rakousko-uherský „triplan“ nepřinášel žádnou jednoznačnou taktickou přednost oproti dvouplošným typům Albatros D.III (Oef) či Aviatik D.I. Právě toto srovnání sehrálo roli při rozhodování Fliegerarsenalu: zkušenosti z fronty ukazovaly, že trojplošník má smysl pouze tehdy, pokud nabízí zásadní výhodu v manévrovém boji. Aviatik 30.24 tak zůstal spíše technickým experimentem než skutečným konkurentem Fokkeru Dr.I a stal se jedním z důkazů, že trojplošná koncepce nebyla univerzálním řešením pro stíhací letectvo konce války.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
