Francouzské stíhací letadlo
nasazeno 1918
WW1
MoS.27C.1 – verze vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem
MoS.29C.1 – verze vyzbrojena dvěma synchronizovanými kulomety
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Oproti Britům netrpěli Francouzi takovými předsudky ohledně jednoplošné koncepce stíhacích letounů. Možná to bylo i díky jejich úspěšným konstrukcím Morane-Saulnier typ N a P. Asi nikoho nepřekvapí, že právě firma Morane-Saulnier se rozhodla navázat na své předchozí úspěšné modely a postavit následovníka verzí N a P.
První pokus o následovníka nebyl zcela úspěšný. Morane-Saulnier AC (také značen jako MoS 23) zachovával trupové tvarové části svých úspěšných předchůdců, ale nové křídlo přinášelo letové problémy. Konstruktéři se pokoušeli u modelu AC zbavit především velkého množství výztužných drátů, které mířily z křídla pod trup a před pilota. Což o to, dát pár drátů není nic těžkého, ale bylo to na úkor toho, že pod křídlem vznikla spleť pevných vzpěr podpírajících křídlo s velice tenkým profilem. Konkurenčnímu SPADu 7 se AC vůbec nemohl rovnat. Proto asi nepřekvapí, že stroj, který byl postaven a zalétán v polovině roku 1916, se dočkal jen malosériové výroby. Celkem bylo postaveno pouhých 32 strojů, které se na frontu dostaly koncem roku, ale prakticky ihned poté začaly být vyřazovány ze služby a nahrazovány lepšími stroji.
Firma se však nevzdávala a zcela koncepci stroje přepracovala. Aby mohla být konkurenceschopná, postavila hned dva stroje. Jeden byl jednoplošník a druhý dvouplošník. Dvouplošná verze pod označením AF (též jako MoS 28), se zkoušela o něco dříve. První vzlet absolvovala 23.června 1917. O necelé dva měsíce později pak byl v srpnu zkoušen i jednoplošný model pod označením A.I (A.1). Hned první letové zkoušky ukázaly jeho jasnou převahou prakticky ve všech fázích letového režimu kromě délky vzletu. Delší letová dráha však francouzským pilotům nevadila (paradoxně to byl důvod, proč nebyl ve větším měřítku nasazen na západní frontě jiný jednoplošník, Britský Bristol M.1). Britové právě pod dojmem „neúspěchu“ svého Bristolu o nový Morane-Saulnier neprojevili zájem. Navíc se domnívali, že se stejně jedná pouze o lehce přepracovanou verzi modelů N a P, která žádných oslnivých výkonů nedosáhne. Jaké pak bylo překvapení, když Morane-Saulnier A.I překonával Nieuporty 28 a držel krok i s vynikajícími SPADy 13 (SPAD XIII). Letoun SPAD 13 pak byl největším konkurentem v daném období jednoplošnému Morane, ale procházel si zrovna krizí s pohonnou jednotkou (s reduktorovými motory Hispano-Suiza). I z tohoto důvodu se nakonec Morane pod označením MoS.27.C1 a MoS.29C.1 dostal do sériové výroby s motorem Gnome Monosoupape 9Nb o výkonu 112 kW (150 k). S tímto motorem dokázal prototyp vystoupat až do výšky 8.000 m (pilot byl vybaven dýchačem).
MoS.27C.1 – verze vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm
MoS.29C.1 – verze vyzbrojena dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm
MoS.30 – výcviková verze vybavena motorem Le Rhóne 9Jb o výkonu 89 kW, nebo motorem Le Rhóne 9Jby o výkonu 101 kW.
MoS.30 bis – verze se sníženým výkonem motoru Le Rhóne 9Jby o výkonu 67 kW. Používala se k leteckému výcviku.
BOJOVÁ SLUŽBA
Stroj, do kterého francouzské letectvo podle výsledků úspěšných testů dávalo velké naděje, začal být k útvarům zařazován v lednu 1918. Bohužel prototyp a sériová výroba není vždy totéž. Zatímco u prototypu vykazovalo i velice štíhlé křídlo velkou pevnost, tak u sériových strojů spojení mezi křídlem a trupem přinášelo problémy. Nicméně do první nehody s tímto strojem byli piloti přímo nadšeni. Jisté problémy se vyskytly se spolehlivostí pohonné jednotky, rotačním motorem Gnome Monosoupape 9Nb, ale to byl běžný neduh mnoha letounů. V březnu 1918 se však stala tragická nehoda, která se pak několikrát opakovala. Na letounu, který mělo k dispozici americké letectvo, se za letu utrhla křídla. Firma tak začala vyrábět stroje se zesílenou konstrukcí a i spolehlivějším motorem Le Rhóne 9, ale nedůvěra mezi piloty již zůstala. Tři letky, které měly A.I ve výzbroji (letka č. 156, 158 a 161), se těchto letounů velice rády a rychle v květnu 1918 zbavily a tak skončila krátká bojová služba Morane-Saulnier A.I. Všechny letky převzaly 20.května náhradou stroje SPAD 13.
U francouzských jednotek se tedy A.I moc dlouho neohřál, ale Američané i přes výše uvedenou tragickou nehodu si výborně stoupající a obratný stroj velice cenili a nijak jej nešetřili. Celkem měli USA k dispozici 50 letounů. Francie pak letoun používala ve svých pilotních školách k výcviku pod označením MoS.30.
replikaZÁVĚR
Třebaže měl Morane-Saulnier A.I vpravdě jepičí bojový život u francouzských jednotek (od ledna do května 1918), stal se inspirací pozdějším velice úspěšným hornoplošníkům, jako například německý Fokker D.VIII, nebo strojům stavěným ve 20.tých letech 20.století. Samozřejmě nelze zcela pominout ani jeho hodnotu jako výcvikového stroje, který po válce sloužil u řady zemí světa. Ostatně vyrobených 1.210 strojů hovoří samo za vše.
TTD – Morane-Saulnier A.I
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,51 m
* Délka: 5,65 m
* Výška: 2,40 m
* Nosná plocha:
* Hmotnost prázdného letounu: 414 kg
* Vzletová hmotnost: 674 kg
* Maximální rychlost: 221 km/h
* Výzbroj: 1-2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
* Dostup: 7.000 m
* Stoupavost:
* Dolet: 1 hod 45 min
* Motor / Výkon: 1x rotační motor Gnome Monosoupape 9Nb / 112 kW (150 k)
* Vyrobeno kusů: 1.210 ks
* Uživatelé: Francie, Belgie, Japonsko, Sovětský svaz, Švýcarsko,
Zdroje:
Stíhací letadla 1914-1918 (2.díl) – Zbyněk Válka – 2001
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
www.internetmodeler.com
www.theaerodrome.com
www.oldrhinebeck.org
www.wikipedia.org
www.cbrnp.com
