Britské stíhací letadlo
nasazeno 1917 – 1918
WW1
VÝVOJ
Letecký vývoj v průběhu První světové války postupoval mílovými kroky a každý nový model většinou překonával ten předchozí. Ovšem neplatilo to tak vždycky a důvody nemusely být zrovna technického charakteru. Jedním ze strojů, který doplatil na špatnou pověst byl stíhací jednoplošník Bristol M-1.
Pod dojmem úspěchů francouzských jednoplošníků Morane a německých Fokkerů třídy E se rozhodl konstruktér britské letecké společnosti Bristol Aeroplane Frank Barnwall v roce 1916 na vlastní zodpovědnost zkonstruovat stíhačku, která by na britských ostrovech mohla navázat na úspěchy francouzských a německých jednoplošníků.
Jeho soukromá aktivita neušla pozornosti vyšších míst a tak bylo rozhodnuto postavit další čtyři prototypy (označené jako M.1B). Prototyp M.1A byl k dispozici již na jaře 1916 a prvního letu se dočkal 14.července 1916, tj. v době, kdy by spojenci mohli zvrátit německou leteckou nadvládu. Nový stroj by tak byl vítanou posilou Dohodových mocností. K jejich smůle ale doplatil M.1 na předválečné nehody jiných jednoplošníků ve Velké Británii a tím pádem k této konstrukci vznikla silní nedůvěra. Proto se zavedením výkonného a elegantního stroje nikdo nespěchal.
Prototyp M.1A byl poháněn rotačním motorem Clerget 9Z o výkonu 110 k, který dokázal Bristolu udělit rekordní rychlost 212 km/h na úrovni vodní hladiny (rekordní na podzim roku 1916). Což byla rychlost, která převyšovala německou konkurenci (jednoplošníky Fokker E.I – E.III) o 50-80 km/h !
Další čtyři objednané prototypy označené jako M.1B byly již vyzbrojeny synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm, ale jejich zkoušky pořád provázela nedůvěra. Když pak zkoušky ukázaly kvalitu nového stroje, pověst se rychle rozšířila mezi piloty, kteří do něj vkládali velké naděje. Nicméně armáda neustále viděla někde nějaké problémy v konstrukci a především pak kritizovala vysokou přistávací rychlost (79 až 97 km/h) a potřebu dlouhé letištní plochy. Z tohoto důvodu nebyl letoun zaveden do sériové výroby. Jeho záchranou se ale nakonec ukázala potřeba stíhacího letadla na dalších, méně exponovaných bojištích (Střední Východ, Balkán). Proto přeci jenom 3.srpna 1917 padlo rozhodnutí objednat 125 sériových strojů.
Sériová verze označená jako M.1C byla již vybavena rotačním devíti válcovým motorem Le Rhóne 9J o výkonu 110 k (82 kW). Výzbroj byla složena stejně jako u prototypů M.1B ze synchronizovaného kulometu Vickers ráže 7,7 mm, který byl umístěn na horní straně kapoty motoru před pilotem. Výrobou byla pověřena firma The British & Colonial Aeroplane Company, Ltd.
replikaBristol M.1A – první prototyp s motorem Clerget
Bristol M.1B – další čtyři prototypy objednané armádou
Bristol M.1C – sériová produkce s motorem Le Rhóne, vyrobeno 125 strojů
Bristol M.1D – jeden prototyp testovaný s motorem Bristol Lucifer
BOJOVÁ SLUŽBA
Prvních 33 strojů bylo dodáno ke službě na Střední Východ na přelomu roku 1917-1918, kde se však používaly především v roli cvičného letadla. Což vzhledem ke zpoždění se zavedením do sériové výroby je pochopitelné, protože letadla na přelomu roku 1917-1918 byla již úplně jiná liga, než v polovině roku 1916, kdy byl postaven prototyp a kdy jeho rychlost, výzbroj a obratnost postačovaly. Šest strojů bylo zasláno do Chile jako drobná reparace za zabavení dvou bitevních lodí stavěných před válkou pro Chilské námořnictvo. Jeden z těchto letounů byl použit letcem Godoyem při jeho letu z 12.prosince 1918, kdy vykonal let ze Santiaga do Mendozy (Argentina), což byl první přelet přes pohoří And.
Po válce se také jeden letoun „zatoulal“ do Austrálie. To když australský pilot Harry Butler v roce 1918 prodělal výcvik na těchto letounech u RFC ve Velké Británii. V listopadu 1918, po uzavření příměří, se rozhodl pořídit si z válečného skladu dvě letadla, Avro 504K a Bristol M.1. Obě letadla poslal lodí do Melbourne v roce 1919, kde s nimi zahájil obchodní lety na trase Melbourne – Minlaton.
V Britském královském letectvu RFC a RFA sloužil tento letoun u perutí č. 14, 47, 56, 72, 111 a 150. Esem na Bristolech se stal britský kapitán Frederick Dudley Travers, který měl na svém kontě celkem 9 vzdušných vítězství, z toho 5 na Bristolu M.1C.
ZÁVĚR
Díky neopodstatněným obavám ze strany pilotů a především pak leteckého velení nad jednoplošnou konstrukcí, nebyl Bristol M.1 přijat včas do sériové výroby, přestože se jednalo o stroj, který v roce 1916 zcela deklasoval svou konkurenci, včetně té nepřátelské. Pokud by byl stroj ihned vyráběn a dodáván k frontovým útvarům, mohl se na přelomu roku 1916-1917 postarat o leteckou nadvládu Dohodových mocností nejen na západní frontě. Takto však díky rozhodnutí pár jedinců byla promarněná jedinečná příležitost postavit se německým Fokkerům a Albatrosům uprostřed války, což by mohlo mít velký vliv i na průběh pozemních operací. Jen pro zajímavost, asi nejlepší německé stíhací letadlo na přelomu roku 1916-1917 Albatros D.III zaostávalo proti Bristolu v rychlosti o více jak 30 km/h !
TTD – Bristol M.1C
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,37 m
* Délka: 6,24 m
* Výška: 2,37 m
* Nosná plocha: 13,6 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 406 kg
* Vzletová hmotnost: 611 kg
* Maximální rychlost: 209 km/h
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
* Dostup: 6.095 m
* Stoupavost:
* Dolet: 1,75 hod
* Motor / Výkon: 1x Le Rhóne / 81 kW (110 k)
* Vyrobeno kusů: 125 ks + 5 prototypů
* Uživatelé: Velká Británie, Chile (6x ks), Austrálie (jeden stroj po válce)
Zdroje:
http://peterlewisdesign.tripod.com/aust ... nlaton.htm
http://www.btinternet.com/~duxford.lege ... s/M1C.html
Stíhací letadla 1914-1918 (2.díl) – Zbyněk Válka – 2001
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
www.theaerodrome.com
www.wwiaviation.com
www.flugzeuginfo.net
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
Poděkování Martanovi za kontrolu pravopisu
