Projekt nizozemské bitevní lodi „1914“

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Projekt nizozemské bitevní lodi „1914“

Příspěvek od kacermiroslav »

Projekt bitevní lodi „1914“
Nizozemí
rok 1913-1914


Obrázek
Nizozemské kolonie v době vrcholného rozkvětu

Nizozemská revoluce odstartovala novou éru této země, která se o pár století později řadila mezi absolutní světové velmoci. Po vzniku tzv. Utrechtské unie, která v roce 1581 vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských, se tato bohatá země hodně angažovala v námořním obchodu, z kterého jí plynuly nemalé finanční prostředky. Nizozemských provincií se sice po roce 1795 zmocnila Francie, ale po prohraných napoleonských válkách bylo v roce 1815 Vídeňským kongresem vyhlášeno Spojené království Nizozemské, ke kterému do roku 1830 náležela i Belgie a Lucembursko. Ve formě personální unie existovalo Nizozemí s Lucemburskem až do roku 1890. K rozsáhlým koloniím se Nizozemí dostalo díky vyhrané válce nad španělskými Habsburky a v průběhu 17. století se tak postupně stalo světovou koloniální velmocí. Někdy v této době prožívala tato země skutečný zlatý věk, protože jejich obchodní lodě zajišťovali přibližně polovinu světového obchodu. Přestože v průběhu 19. století došlo k výraznému ústupu ze slávy, pořád se Nizozemí stavilo mezi světové velmoci. Na počátku 20. století byla nejvýznamnější zámořskou kolonií Nizozemská východní Indie, která se rozkládala na území dnešní Indonésie a byla hlavním zdrojem příjmů v letech 1602 až 1949. Logické pak je, že námořní obchodní trasy z Nizozemské východní Indie bylo potřeba chránit. Zajímavé ale je, že právě námořní síly na počátku dvacátého věku nepatřili mezi nejpočetnější. V roce 1904 se Holandsko mohlo řadit až za flotily Rakousko-Uherska, Švédska a Norska a k dispozici mělo osm „bitevních“ lodí (lodě pobřežní obrany) postavených nebo modernizovaných po roce 1885 s výtlakem do 10.000 tun, dále pak osmi křižníky, 15 dělovými čluny a monitory, 13 torpédovými čluny (torpédovkami) nad 100 tun výtlaku, 17 torpédovými čluny do 100 tun a jednou ponorkou.

Lodě ve třídě:
- XXX (19XX – 19XX – 19XX)
- XXX (19XX – 19XX – 19XX)
- XXX (19XX – 19XX – 19XX)
- XXX (19XX – 19XX – 19XX)

* Poznámka: stavba na žádném plavidlu nebyla nikdy zahájená

Nástup éry tzv. dreadnoughtů zaregistrovali i v Holandsku a proto bylo v roce 1912 vyhlášeno výběrové řízení na stavbu moderních bitevních lodí, které by zlepšily dosavadní žalostný stav domácí flotily. Změnit dosavadní stav bylo potřeba již jen z toho důvodu, že Velká Británie stáhla v roce 1905 z tohoto prostoru velkou část svých plavidel, aby byla blíže domovským ostrovům. Navíc zde sílilo japonské císařské námořnictvo, které překvapivě porazilo Rusko v nedávné válce a Nizozemí si zde muselo tedy hájit své vlastní zájmy samo. Ochrana asijských kolonií byla všeobecně považovaná nizozemskou vládou za nedostatečnou a nic na tom nezměnila ani stavba pobřežní bitevní lodě DE ZEVEN PROVINCIEN, která byla stavěná v letech 1908 až 1910. Výzbroj v podobě čtyř děl ráže 280 mm byla proti moderním konstrukcím nedostatečná a stejně tak počet osmi torpédoborců určených k ochraně kolonií. Proto nizozemská vláda v roce 1911 rozhodla o stavbě ponorky pro koloniální službu a dalších obrněncích typu DE ZEVEN PROVNCIEN. Tedy lodí s výzbrojí dvou děl ráže 280 mm, deseti děl ráže 102 mm a tří torpédometů. První z lodí, jejíž rychlost by nepřekročila 18 uzlů, měla začít být stavěná již v roce 1912, ale odborníci a někteří politici poukázali na dreadnoughty, jejichž bojová hodnota byla výrazně vyšší. Nejdříve se uvažovalo o dreadnoughtech, které si pořídlo Španělsko (třída ESPAŇA stavěná od roku 1910), ale nakonec začali převládat názory na stavbu lodí o úroveň výše.

Za tím účelem byla plánovaná stavba hned čtyř jednotek, které by snesly konkurenci se světovou špičkou. Námořní experti ale doufali, že se jim přes dolní komoru parlamentu podaří prosadit stavbu až devíti bitevních lodí, které by poskytly dostatečnou ochranu jak domovských pobřežních vod, tak i kolonií. Královská komise, která měla zajišťovat realizaci, byla založená v červnu 1912 a v srpnu o rok později doporučila královskému námořnictvu stavbu devíti lodí s tím, že pět z nich by mělo zůstat v koloniích a čtyři pro vlastní potřeby v Evropě. V září 1912 se ministr námořních sil Hendrikus Colijn rozhodl kontaktovat německou firmu Friedrich Krupp Germaniawerft s žádostí o předložení konstrukčního návrhu a firma mu vyšla velice rychle vstříc, protože již 25. září předložila svůj návrh. Navržený projekt vycházel z třídy německých bitevních lodí KAISER, ale s těžšími britskými děly ráže 343 mm (L/45) a pouze o čtyřech dvouhlavňových věží, nikoliv pěti, jak měla výše zmiňovaná třída. Redukce pancéřové ochrany se měla podepsat na zvýšení rychlosti o 1 uzel a větší akční rádius. Navržená pancéřová ochrana odpovídala úrovni německých bitevních křižníků. Předložený koncept se nizozemské komisi vcelku zamlouval, ale výhrady byly k rozložení hlavního dělostřelectva, které kopírovalo to u třídy KAISER, tedy středově věže umístěné lichoběžníkově. Proto byla společnost Germaniawerft požádána o revidovaný návrh, kde by hlavní výzbroj ležela v ose v super pozici, tedy že středové věže byly vyvýšené, zvýšen palebný průměr a další drobná vylepšení.

V srpnu 1913 Královská komise předala svá zjištění vládě a zároveň vhledem ke zhoršení politické situace nejen v Evropě, ale i Asii doporučila, aby byla postavená silná flotila složená z moderních dreadnoughtů, které by chránili domácí vody i kolonie a prosazovali nizozemskou neutralitu. Královská komise se kromě výše uvedené německé společnosti rozhodla oslovit řadu dalších s poměrně jasným zadáním. Mělo se jednat o projekt s výtlakem 21.000 tun, rychlostí alespoň 21 uzlů, výzbrojí v podobě osmi děl ráže kolem 340 mm, šestnácti děl ráže 150 mm a dvanáct rychlopalných děl ráže 75 mm. Bitevní flota měla pak podle komise být doplněná o šest torpédových křižníků s výtlakem 1.200 tun, osm malých torpédoborců o výtlaku 510 tun, osm již existujících malých torpédových člunů, osm ponorek a dvě minonosky. Tento ambiciosní plán počítal s ročním finančním výdajem ve výši 17 milionů guldenů a to pod dobu dalších 35 let. Rozpočet na námořnictvo by se tak ztrojnásobil, ale aby nárůst nebyl tak velkou zátěží pro královskou pokladnu, tak se počítalo se snížením výdajů na koloniální armádu.

Těsně před válkou se sešlo několik návrhů, které měly řadu společných prvků, jako výběr a rozmístění hlavní výzbroje, výtlak, rychlost a další prvky. Britský návrh společnosti Vickers Ltd. počítal s dvou komínovým uspořádáním a dvojicí stejně vysokých bojových stěžňů. Střední výzbroj měla být standardně umístěná v kasematách pod úrovní hlavní paluby. Nejlehčí výzbroj pak měla být umístěná na úrovní přední i zadní velitelské věže a především pak v prostoru obou komínů, kde byla jejich největší koncentrace v počtu čtyř hlavní na každém boku. Archaicky pak působí příď s přetrvávajícím klounem, který třeba na německých projektech zcela chybí. Návrh společnosti Blohm und Voss pak počítal pouze s jediným velkým komínem a stěžněm. Střední výzbroj měla být opět umístěná v kasematách a ta nejlehčí z části v kasematách na přídi a na palubních nástavbách. Návrh společnosti Germania Werft pak působil velice moderně s veškerou výzbrojí a palubními nástavbami soustředěnými co nejvíce do středu lodi, včetně dvojice komínů a stejně vysokých bojových stěžňů. Posledně jmenovaný projekt byl nakonec vybrán jako finální. Požadavek celkem pěti lodí pro asijské kolonie počítal s tím, že čtyři z nich budou trvale ve službě a poslední pátá bude rezervní. Lodě odeslané do kolonií by se do Evropy vrátili až po dvanáctileté službě a po opravách nutných po službě v tropických mořích, by ještě dalších osm let sloužili. Kromě zajištění stavby a financí se rovněž muselo řešit personální zajištění dostatečného počtu námořníků. Znamenalo to zajistit kolem 2.800 nových námořníků, aby doplnili počty u všech plánovaných jednotek. Vzhledem k tomu, že se příliš nepočítalo s dobrovolností holandských námořníků a jejich ochotě sloužit daleko od domova, tak komise doporučila verbovat do služby indonéské muže.

Nicméně komise nebyla ve svých názorech jednotná. Jeden z členů, hlavní účetní ministerstva financí A. van Gijn, poukazoval na fakt, že pokud bude chtít Nizozemí dlouhodobě držet krok s konkurencí, tak bude vzhledem k rychlému vývoji, nuceno brzy objednávat další dreadnoughty. Tato poznámka tak byla zahrnuta do dodatku k závěrečné zprávě. Návrhy Královské komise byly velice široce diskutovány. Hendrick van Kol, který byl jedním z vůdců sociálně demokratické dělnické strany, argumentoval tím, že budování silného loďstva může být v zahraničí vnímáno jako porušení neutrality. Ani další z kritiků nesouhlasili s tím, aby se Nizozemí připojilo k závodům v námořním zbrojení, protože by to mohlo vyvolat reakci u dalších zemí a mohl by i vzniknout problém, jak zajistit transport flotily do Asie a její zásobování materiálem, který se v koloniích nedal zajistit. Rovněž armáda byla proti rozvoji námořních sil na jejích úkor. Argumentovali tím, že snížení finančních nákladů a stavů se nutně podepíše na obrany schopnosti asijských kolonií jak z útoku z vnějšku, tak i v případě povstání. Generální guvernér kolonií Alexander Willem Frederik Indenburg, pro změnu navrhoval snížit celkový počet bitevních lodí na sedm s tím, že všechny by nechal v koloniích. Domovské vody by pak chránili jen tři pobřežní obrněnci, které bylo možno pořídit za výrazně nižších pořizovacích nákladů. Zároveň obhajoval početnější pozemní jednotky jako doma v Nizozemí, tak i v koloniích. Další kritik ze „sdružení námořní advokacie“ byl toho názoru, že budování drahé flotily je zbytečné plýtvání nizozemských financí pro kolonie, jejichž výtěžnost nebyla tak vysoká, aby si na stavbu a provoz flotily vydělali (otázku výtěžnosti kolonii nedokážu hodnotit). Rovněž důstojnický sbor nizozemského královského námořnictva hojně diskutoval, jestli by nebylo místo drahých a provozně nákladných bitevních lodí určených pro domácí síly, vhodnější pořídit lehčí jednotky typů torpédoborců a torpédovek doplněných o ponorky. Bitevní lodě s jejich velkých dosahem by tak stačili jen pro kolonie a zřejmě i v menším množství, než v plánovaném počtu pěti jednotek. Po zvážení všech argumentů zastánců i odpůrců se Královská komise nakonec rozhodla doporučit koupit jen čtyři bitevní lodě, které by všechny sloužili pouze v asijských vodách. Oproti původnímu zadání se mělo jednat o lodě s poněkud větším výtlakem. Zastánce silné flotily Idenburg se pokoušel zvrátit toto rozhodnutí a prosazoval aspoň stavbu páté jednotky. Nicméně v době zrušení celého projektu stále platilo rozhodnutí stavět pouze čtyři lodě. V říjnu se roku 1913 se proslýchala informace, že bude brzy schválená stavba první bitevní lodě, jejíž náklady by nesla asijská kolonie.

Obrázek

Návrh č. 753, Germaniawerft
Německá firma Germaniawerft předložila Královské komisy revidovaný návrh bitevní lodi (číslo projektu 753) již 4. března 1913. Jak bylo požadováno, design počítal s rozmístěním hlavní výzbroje v tzv. super pozici, kde středové věže jsou umístěné výše, aby jejich děla mohla střílet přes hmotu níže položených dělových věží. Ostatní změny zahrnovaly zvýšený počet děl střední ráže (150 mm) na celkový počet šestnáct s jejich umístěním do kasemat. Změnu doznalo i rozložení pancéřové ochrany. Palebný průměr pro hlavní výzbroj se počítal v rozmezí 60 – 100 střel na hlaveň a 100 – 150 střel pro střední dělostřelectvo. Řada dalších změn pak vedla k nárůstu výtlaku z 19.535 tun na 20.040 tun. Ke konci roku 1913 předložila Germaniawerft další revizi, u které vzrostl výtlak na 20.700 tun, kde ale především bylo změněno umístění hlavní výzbroje. Tento návrh počítal pouze s dvojicí dělových věží, každá po čtyřech hlavních s děly ráže 343 mm (13,5 palce) o délce hlavně L/45. Výhodou tohoto uspořádání měla být úspora oceli, která se pak dala použít na kvalitnější pancéřování výše uvedených dvou věží. Stejným způsobem postupovali Francouzi, když plánovali své bitevní lodě třidy NORMANDIA (více na Palbě ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=344&t=4782). Tento návrh ale nebyl Královskou komisí přijat a tak se dále upřednostňoval projekt č. 753. Nicméně vedlo to ke schůzce za přítomnosti předsedy ministerstva námořnictva Jacuese Rambonneta, která se konala 10. listopadu 1913 a kde bylo upřesněné konstrukční zadání. Ta se měla skládat ze čtyř dvouhlavňových věží s děly ráže 343 mm (13,5 palců) v superpozici v ose plavidla, šestnácti děl střední ráže 152 mm a dvanácti děl ráže 75 mm. Dělostřeleckou výzbroj měly doplňovat dva nebo čtyři 533 mm torpédomety. Rychlost měla být nejméně 21 uzlů (39 km/h) a dosah více jak 5.000 námořních mil (cca 9.300 km). Pohonnou jednotku měly představovat kotle vytápěné mazutem, nebo olejem, které by poháněly turbíny, jejichž síla by se přenášela na tři nebo čtyři hřídele a lodní šrouby. Hlavní boční pancéřový pás měl dosahovat sílu až 250 mm, velitelkou citadelu mělo krýt 300 mm ocele a stejně tak i čela dělostřeleckých věží hlavní ráže. Posádku mělo tvořit 110 důstojníků a poddůstojníků a dalších 750 mužů. V případě potřeby bylo konstrukčním kancelářím dovoleno zeslabit pancéřovou ochranu na přídi a zádi, kde nebyla životně důležitá zařízení. Dne 13. března 1914 změnila nizozemská vláda specifikaci na bitevní loď o výtlaku 25.000 tun, se silnější výzbrojí v podobě 356 mm děl (14 palců), rychlostí 22 uzlů (41 km/h) a dojezdem 6.000 námořních mil (cca 11.000 km). Co se rychlosti týče, která byla vyšší, než bylo běžné v té době, ta měla být vykoupená slabší pancéřovou ochranou. Což ale vzhledem k užití v asijských vodách a především v Jávském moři nebylo na obtíž, protože díky dobré viditelnosti se předpokládalo vést boj na větší vzdálenost, na kterou by slabší pancéřování bylo dostatečné. Při větší vzdálenosti by pak projektil dopadal především na palubu, než na boční pancíř.

Návrh č. 806, Germaniawerft
Celkem bylo osloveno jedenáct společností k podání nabídky na stavbu lodí s termínem předložení 4. června 1914, ale pouze sedm jich bylo nizozemské vládě zasláno. Jednalo se společnosti Germaniawerft, Blohm & Voss, AG Vulcan ve spolupráci s Bethlehem Steel a AG Weser ty všechny z Německa, jakož i britských firem Sir WG Armstrong Whitworth & Co, Fairfield a Vickers. Předpokládá se, že jen firma Armstrong předložila nejméně pět různých návrhů. Vzhledem k tomu, že nizozemské loděnice nebyly schopné takto složité a velké bitevní lodě postavit, tak se počítalo, že kompletní stavba bude zadaná do zahraničí, buď do Německá, nebo Velké Británie. Společnost Germaniawerft předložila návrh č. 806, který je považován za finální verzi, která měla být podle všeho určená ke stavbě. Tento návrh představoval loď o výtlaku 24.605 tun s délkou 184 metrů, šířkou 28 m a ponorem 9 m. Výzbroj v podobě 356 mm, která byla požadovaná v posledním zadání, měla být zachována stejně jako děla střední ráže v kasematách umístěných 6 metrů nad čarou ponoru. Pohonnou jednotku mělo představovat šest kotlů po dvojicích, tři turbíny a tři hnací hřídele s trojicí lodních vrtulí. Pancéřová ochrana boků měla v nejvíce exponovaném místě mít sílu 250mm a zeslabovat se měla směrem ke koncům lodi na 150mm. Společnost Germaniawerft si vyhrazovala právo na uzavření smlouvy se subdodavatelem firmou Blohm & Voss, která by podle výše uvedeného projektu stavěla některou z lodí. Termín dodání první bitevní lodi by byl 28 měsíců od objednávky.

Návrh Blohm & Voss; Vickers
Tento návrh se od konkurenčního z fa Germaniawerft lišil především zesílenou pancéřovou ochranou, co že samozřejmě promítlo i do vyššího výtlaku 28.483 tun. Ta měla na přídi mít hodnotu 150 mm, ve středu se zesilovala na 250 mm a na zádi se zeslabovala na 100 mm. Pohon mě být zajištěn kotly na uhlí s přidanými hořáky na topný olej či mazut pro krátkodobé zvýšení výkonu. Celkový výkon pohonné jednotky byl navržen na 38.000 koňských sil a byl přenášen na čtyři lodní vrtule, což mělo zajistit rychlost 22 uzlů (41 km/h). Nicméně nevýhodou bylo pouze jediné kormidlo. Oproti návrhu z Germaniaerft počítali u Blohm & Voss se silnějším pancéřováním v poměru 34,8% ku 31,77%. Návrh britské loďařské firmy Vickers byl více méně podobný, pouze střední pancéřový pás o síle 250 mm byl kratší délky a nechránil tak boky v takovém rozsahu, jako u německých konstrukčních návrhů. Pohonná jednotka měla být složena výhradně z kotlů na naftu v počtu patnácti, s maximálním výkonem 34.000 koňských sil. Rychlost by opět odpovídala německým projektům.

Když si rozebereme návrh všech tří hlavních loďařských společností, tak je docela zajímavé sledovat procentuální rozložení základních parametrů.

Germaniawerft
Trup – 28,45%
Pancéřování 34,9%
Strojní zařízení – 8,14%
Výzbroj – 13,43%
Pohonné hmoty – 8,89%
Příslušenství – 6,12%
Výtlak celkem: 27.280 tun

Blohm & Voss
Trup – 29,2%
Pancéřování 34,8%
Strojní zařízení – 7,96%
Výzbroj – 10,46%
Pohonné hmoty – 11,55%
Příslušenství – 6,03%
Výtlak celkem: 26.473 tun

Vickers
Trup – 30,76%
Pancéřování 31,77%
Strojní zařízení – 8,67%
Výzbroj – 12,31%
Pohonné hmoty – 10,64%
Příslušenství – 5,85%
Výtlak celkem: 28.483 tun
Když již bylo de facto jasné, jaká konstrukce bude vybrána, tak se v parlamentu i v královské komisy řešila otázka financí. Jak správně rozdělit náklady na stavbu mezi Nizozemí a asijské kolonie. Členové Královské komise v této otázce nebyli rovněž jednotní. Menšina preferovala rovnoměrně rozdělení, ale většina byla pro, aby náklady nesli především kolonie, pro jejich ochranu měly být primárně určeny. Opozice ale argumentovala, že pořízení nákupu drahých lodí by se negativně promítlo do financování hospodářského a sociálního programu rozvoje kolonií. Rovněž tu byla obava, že by se opozice v kolonií mohla postavit proti stavbě a využila by tak této situace proti nizozemské nadvládě. Nicméně stejně tak v Nizozemí existovali kruhy, které jednoznačně stavbu silné koloniální flotily podporovaly a zahájily na její budování veřejnou sbírku. Do konce roku 1913 se na konto podařilo vybrat 120.000 zlatých guldenů, které se měli použít na stavbu druhé bitevní lodi poté, co parlament schválil stavbu první jednotky. Finanční prostředky se pak měly kromě jiného zajistit prostřednictvím zvýšení daní z vývozního cla a nákladů plynoucích z provozu soukromých železnic a lodí. Tyto debaty trvaly až do července 1914, kdy se již nezadržitelně schylovalo k válce. Nicméně komise dala vládě doporučení ke stavbě čtyř jednotek, žádost na zajištění finančních prostředků pak byla parlament předložená v červnu 1914. Po vypuknutí světového konfliktu muselo dojít k přehodnocení investic do námořnictva a další diskuse byla odložená na dobu poválečnou. V ní se pak nová královská komise rozhodla změnit svůj názor a stavbu nedoporučila. Stavba se tak nerealizovala ani v poválečné době. Přednost byla dána stavbě lehkých křižníků třídy JAVA, jejichž trupy byly založeny již v roce 1916, ale převzetí do služby se dočkaly až po neuvěřitelných deseti letech. Navíc z původně plánovaných tří jednotek byly dokončeny jen dva křižníky.

TTD – projekt bitevní lodi „1914“ (č.806)
* Země původu: Nizozemí
* Délka: 184 m
* Šířka: 28 m
* Ponor: 9 m
* Výtlak standardní: 24.605 t
* Výtlak plný: 26.851 t
* Výzbroj: 8x356 mm (4xII), 16x150 mm (16xI), 12x75 (12xI)
* Pancéř paluba: 25-50 mm
* Pancéř dělostřelecká věž:
* Pancéř kasematy:
* Pancéř velitelská věž: 200-300 mm
* Pancéř boky: 150-250 mm
* Barbety dělových věží: 110-300 mm
* Protitorpédové přepážky: 40-200 mm
* Pohonná jednotka:
* Výkon strojů: 38.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva: 2.400 tun
* Rychlost: 22 uzlů
* Dojezd: 6.000 námořních mil (11.000 km)
* Posádka: cca 860 mužů

Zhodnocení
Já vím, že se asi zase budu opakovat, pokud tuto třídu, stejně jako ostatní nerealizované projekty, budu hodnotit poměrně vysoko. Je to ostatně logické, protože snad prakticky každý nový projekt, každá realizovaná stavba, měla za úkol překonávat ty starší a konkurenční. Co oceňuji jako klad vybraného návrhu, je zvolená ráže, která je podle mě rozumným kompromisem mezi nejobvyklejší ráží 305 mm a super ráží 380/381 až 406 mm použitou u námořních velmocí. Tato děla používala dostatečně těžký projektil s dobrou penetrační schopností i ničivým účinkem v cíli, aby ohrozila i ty nejlepší bitevní lodě světa. Rychlostí by se jednalo o nadprůměrnou konstrukci, co se bitevních lodí týče, nikoliv ale bitevních křižníků, které byly konstruované ovšem jinak. Poněkud lehce bych zkritizoval pancéřovou ochranu, protože boční pancíř o síle max. 250 mm mi přijde na té spodní hranici a rovněž 50 mm pancéřová paluba jako nedostatečná. Co bych naopak vyzdvihl, je vysoký počet lodí, které Nizozemí plánovalo postavit, což by se určitě příznivě promítlo i do pořizovacích nákladů díky množstevním slevám atd. a to bez ohledu na původně plánovaný počet devíti, či čtyř. Rovněž shodné parametry by činili eskadru kompaktní při bojových akcích. Počet 75 mm děl pak považuji opět za klad, protože se jednalo nejen o děla určená proti námořním cílům, ale i proti letadlům, která začínala být pro lodě vážnou hrozbou. Pokud by se stavba realizovala, tak i v meziválečném období by po modernizaci zůstala jejich bojová hodnota značně vysoká. Nizozemí by se pak rázem, díky těmto lodím, vyšvihlo mezi světové námořní velmoci, s kterými by se v nadcházejícím konfliktu Druhé světové války muselo rovněž počítat. Nizozemí se tak vždy, k jeho smůle, rozhoupalo ke stavbě moderních bitevních lodí krátce před válkou, což podtrhuje i projekt bitevních lodí (1047), plánovaných před Druhou světovou válkou (http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=44&t=5613).

Zdroje:

• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1917 – Praha 2002
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 5. díl rok 1918 – Praha 2002
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• Hynek, Klučina – Válečné lodě 2. díl – Praha 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Projekt nizozemské bitevní lodi „1914“

Příspěvek od Polarfox »

kacermiroslav píše:a nic na tom nezměnila ani stavba pobřežní bitevní lodě DE ZEVEN PROVINCIEN, která byla stavěná v letech 1908 až 1910. Výzbroj v podobě čtyř děl ráže 280 mm byla proti moderním konstrukcím nedostatečná a stejně tak počet osmi torpédoborců určených k ochraně kolonií. Proto nizozemská vláda v roce 1911 rozhodla o stavbě ponorky pro koloniální službu a dalších obrněncích typu DE ZEVEN PROVNCIEN. Tedy lodí s výzbrojí čtyř děl ráže 280 mm, deseti děl ráže 102 mm a tří torpédometů
De Zeven Provincien měla pouze dva kanóny ráže 280mm. S těmi čtyřmi se počítalo až pro nerealizované pokračování linie pobřežních obrněnců zaseklé v roce 1912.
kacermiroslav píše:* Protitorpédové přepážky: 40-200 mm
Pouze 40mm, těch 200mm bude příčná pancéřová přepážka.
kacermiroslav píše:Pokud by se stavba realizovala, tak i v meziválečném období by po modernizaci zůstala jejich bojová hodnota značně vysoká. Nizozemí by se pak rázem, díky těmto lodím, vyšvihlo mezi světové námořní velmoci, s kterými by se v nadcházejícím konfliktu Druhé světové války muselo rovněž počítat. Nizozemí se tak vždy, k jeho smůle, rozhoupalo ke stavbě moderních bitevních lodí krátce před válkou
Já myslím, že Nizozemí mělo sakra kliku, že to dopadlo jak to dopadlo :) Nemuselo tak financovat stavbu (a posléze několik desetiletí i provoz) drahých jednotek, které by mu ve výsledku byly celkem k ničemu. Co by vlastně získalo? Bitevní lodě, které patřily do první etapy stavby dreadnoughtů, s tomu odpovídajícím v brzké době zastaralým pancéřovým schématem (horizontální pancéřování atd.) a relativně malou rychlostí (na úvodní dreadnoughty slušné, později už tolik ne). Pokud by je chtěli dostat pokud možno na úroveň doby, tak by je to stálo další nemalé peníze...a to za předpokladu, že by to vůbec šlo/bylo ekonomické (s rychlostí by toho moc nenadělali a zesílit horizontální ochranu by také nebylo jen tak). Pokud budeme vycházet z toho, že by historická linie událostí zůstala zachována, tak by tyhle lodě 20 let mezi válkami prožíraly peníze a v roce 1941 by toho proti Japoncům a jejich námořnictvu a letectvu asi moc nezmohly. Buď by se zdekovaly někam do kšá a nebo by se z nich v horším případě stal hrobeček pro pár tisíc námořníků. Takže ještě že tak...
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Projekt nizozemské bitevní lodi „1914“

Příspěvek od Scrat »

Pokud mělo druhé kolo nabídek uzávěrku v červnu 1914 tak nechápu proč by jakákoliv německá společnost nabízela projekt s 13,5 nebo 14'' děly. V té době již prakticky skončil vývoj kruppových kanónů 35cm/L 45 a bylo zřejmé že se jedná o velmi kvalitní a výkonnou konstrukci. Proto mi není jasné proč by si němečtí konstruktéři zbytečně komplikovali práci a nesáhli po nich. Ani s lafetací nebyl problém neboť použitá Drh LC/1914 byla jen mírně modifikovanou montáží Drh LC/1913 použitou pro 30,5 cm děla velkých křižníků třídy Hindenburg.
A ve prospěch kruppových děl navíc hovořila i skutečnost že nizozemské pobřežní obrněnce byly vyzbrojeny právě výrobky dělovky z Essenu.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Projekt nizozemské bitevní lodi „1914“

Příspěvek od kacermiroslav »

Scrate, já si myslím, že Nizozemci si chtěli nechat tato 356 mm děla dodat z Anglie, ale je to jen má domněnka. Nikde jsem k tomu v této souvislosti nic nenašel.

Polare, díky. Opravil jsem to. Co se provozních nákladů atd. týče, tak máš samozřejmě pravdu. Byla by to drahá záležitost, ale Nizozemci by do toho šli. Možná by nakonec nepostavili ani ty čtyři, ale jen jednu nebo dvě bitevní lodě, ale co jsem měl možnost si prostudovat, tak jejich stavbu mysleli vážně. Jejich případný úspěch či neúspěch proti Japoncům asi taky není potřeba rozebírat, protože by proti leteckým útokům na tom byli obdobně, jako jakékoliv jiné bitevní lodě té doby. Po této stránce jsem jejich bojovou hodnotu ani nehodnotil. Případná modernizace by jejich hodnotu samozřejmě zvýšila v porovnání proti dalším lodím. Její rozsah jako u italských konstrukcí, bych z ekonomických důvodů nepředpokládal.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo ostatních států“