Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

České a slovenské osobnosti, vojáci, lidé.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

Příspěvek od Rase »

img0s49.jpg

Profesor Jan Sedláček

Profesor, nadporučík rakousko-uherské armády, československý politik,
meziválečný poslanec, starosta města Prostějova a protinacistický odbojář


Jan Sedláček se narodil 12. července roku 1888 v obci Tršice, okres Hranice na Moravě. Jeho otcem byl místní zedník Theodor Sedláček (1855-1897), matkou Františka rozená Hanusová (1860-1933), původem z Dolan. Měl mladšího bratra Stanislava. Vystudoval gymnázium v Kroměříži, později na Univerzitě Karlově vystudoval slavistiku, germanistiku a tělesnou výchovu - zpočátku jen jako doplňkový předmět, později jako předmět hlavní. V období studia na Karlově Univerzitě, žil v Hlavkových kolejích v Praze. Odveden k vojsku byl roku 1909. Prodělal vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku číslo 93 v Krakově, veden zde pod jménem Sedlaček Johann. Školu nastoupil v roce 1910 a následujícího roku absolvoval jako kadet, důstojnický aspirant. Prodělal zde též kurz zásobovací, vozatajský a jezdecký. Téhož roku se vypravil do Staré Bělé, kde se potkal s přáteli Oldřichem Karlíkem a Františkem Vitáskem. Kadetem byl jmenován prvního ledna 1912. V této hodnosti prodělal 28 dní dlouhé vojenské cvičení, probíhající v srpnu a září roku 1912, v Krakově, respektive na vojenských manévrech v kraji Těšínském. Před válkou tedy odsloužil 1 rok a 28 dní. Nyní něco ke zmíněnému pluku, jehož byl součástí.
k. u. k. Infanterieregiment Nr. 93 aneb 93. pěší pluk rakousko-uherské branné moci (IR93) byl založen roku 1883. Velitelem pluku byl regiments kommandant Oberst Carl Haas. Druhou důležitou osobou byl Oberst Ferdinand Demus, který zastupoval pluk při I. armádním sboru (korpskomando) v Krakově. Co se týče národnostního složení pluku, celých 60% tvořili Němci, 35% Češi a 5% ostatní. Zde se hodí zmínit, že Jan Sedláček udává národnost českou, vyznání římskokatolické, hovořil česky, německy a polsky, což odpovídá národnostnímu složení pluku a době strávené v Krakově. Prapory číslo II, III a IV byly nasazeny v sestavě 9. pěší brigády 5. pěší divize (I. armádní sbor), určeném na haličskou frontu proti Rusku. Přímo v Krakově, byly dislokovány prapory číslo III a IV (Krakau), I. prapor byl usazen v uherském Bihaći (Bihać), II. prápor pak v Šumperku (Mährisch Schönberg). Velitelství pluku se nacházelo v ulici Grodzka (Trompeterkaserne), Krakov. Barva výložek: tmavě hnědá (Dunkelbraun) a barva knoflíků: žlutá. Doplňovací obvod Mährisch Schönberg (Šumperk). Mírové období ale nemělo vydržet dlouho a dějiny se ubíraly mílovými kroky k vypuknutí války. Roznětkou pro ni, bylo zastřelení následníka trůnu, arcivévody Ferdinanda v Sarajevu.

moje_svetnice_28studovna29_v_pri_studiu_v_Praze_v_Hlavkovych_kolejich_focen_zakem_28129-1024x980.jpg
při studiu v Praze na Univerzitě Karlově

Začátek války

Náčelník generálního štábu , AOK – Armeeoberkomando, Conrad von Hötzendorf, nařídil nástupová opatření již 2. srpna 1914. V rámci mobilizace upřesnil prostory pro soustředění sil svých polních armád, mezi řeky San a Dněstr. Zde se mohly opřít o pevnost Přemyšl a další opevněné prostory a předmostí. 1. a 4. armáda se soustředila na dolním toku řeky San, mezi Přemyšlem a ústím Sanu do Visly. K oficiálnímu vyhlášení válečného stavu mezi Ruskem a rakousko-uherskou monarchií došlo až dne 6. srpna 1914. Jan Sedláček se přihlásil u pluku již 1. srpna a byl tak u celého dění a posledních válečných příprav. Od 14. srpna již prováděla 1. a 4. armáda energický průzkum pomocí jezdectva, letounů a dokonce i německé vzducholodě. Cílem bylo zjistit co se děje v prostoru Bugu a Visly a kam až sahá ruské jižní křídlo severně od Dněstru. Jak již bylo řečeno, IR93, jeho prapory číslo II, III a IV byly nasazeny v sestavě 9. pěší brigády 5. pěší divize. První armádní sbor, kterému velel generál jezdectva Eduard von Böhm Ermolli, spadal pod 1. armádu, jejímž velitelem byl generál kavalerie Viktor Dankl (1854-1941). Ten na Haličské frontě velel celkem těmto silám:

1. Armáda, velitel generál kavalerie Viktor Dankl
I. armádní sbor, velitel generál jezdectva Eduard von Böhm Ermolli
Velel 5. pěší divizi, 12 pěší divizi, 7. jezdecké divizi, 1. brigádě polního dělostřelectva a 2. brigádě pevnostního dělostřelectva (Krakov).
V. armádní sbor, velitel polní zbrojmistr Pavel Puhallo von Brlog.
Velel 14. pěší divizi, 33 pěší divizi, 2. jezdecké divizi, 5. brigádě polního dělostřelectva.
X. armádní sbor, velitel generál pěchoty Hugo Meixner von Zweinenstammu.
Velel 2. pěší divizi, 24 pěší divizi, 6. jezdecké divizi, 10. brigádě polního dělostřelectva.
Dále pak:
čtyřem brigádám domobranecké pěchoty
třem pochodovým brigádám
dvěma jezdeckým divizím
Polské legii

Po prvotních potížích s přepravou vojáků, byly tyto jednotky jako první, schopny operačního nasazení. Prostor pro útočné operace byl zvolen mezi Bugem a Vislou. Právě území na západ od Varšavy a Visly, Rusové evakuovali. Proti 1. rakousko-uherské armádě stála 4. ruská armáda a proti 4. rakousko-uherské armádě pak stála 5. ruská armáda. Dne 20. srpna 1914 vydal von Hötzendorf rozkaz k postupu na sever, k invazi do hlubin Polska. Rakouská 1. armáda – Danklova měla jako první úkol obsadit pásmo výšin mezi Vislou a Frampolem. Do 21. srpna 1914 postoupila rakouská 1. Armáda, se svými devíti pěšími divizemi, přes těžký terén k řece Tanewu. Od prvního dne se rozvinuly drobné, ale intenzivní srážky, s předsunutými jednotkami Rusů. Druhého dne na linii Krasnik – Grom. Danklova armáda narazila 22. srpna na dva ruské armádní sbory od 4. armády. Dříve, než mohly dorazit další posily, přinutil generál Dankl Rusy k boji. Tím byla zahájena třídenní bitva u Kraśniku - první bitva rakousko-uherské armády na východní frontě. Rakušané zahájily boj a díky taktické chybě ruského velení, se rakouské 12. pěší divizi podařilo nalézt širokou mezeru v ruské sestavě podél Visly. Divize nezaváhala a pronikla do hloubky ruské sestavy. U Annopolu tato divize rozprášila ruskou 13. divizi i s její posilovou pěchotou, poté se stočila a udeřila na pravé křídlo čtvrté armády. I přes příchod posil ruská vojska nevydržela a začala ustupovat. Bitva skončila vítězstvím rakousko-uherských zbraní a zajetím skončilo 6 000 ruských vojáků. Rakušanům se tak otevřela cesta do kraje mezi Vislou a Wieprzem. Jan Sedláček se o bitvě u Krasniku nezmiňuje, což patrně odpovídá tomu, že 5. pěší divize hrála jen okrajovou roli a tíha bojů stála především na 12. pěší divizi. Dne 27. srpna 1914 překročilo levé křídlo rakouské armády Vislu a postoupilo k Josefóvu. Rusové přisunuli posily a pokusily se o protiútok, ale ten byl zastaven za pomoci posil od levého křídla od sousední 4. armády a útok pokračoval. Ruské síly postupně rostly a postup 1. armády byl zpomalován, vojska ale dál postupovala na Lublin.

Obrázek
z bojů u Kraśniku

Boje u Lublina a Ivangorodu

Boje probíhaly především na Jih od města a hlavní tíha bojů zde ležela na bedrech 5. pěší divize, jejíž součástí byl i 93. pěší pluk. Vojenské akce probíhaly od 26. srpna, ale po dvou dnech byly pokusy o obsazení města ukončeny a postup rakouských vojsk, byl ve vzdálenosti jednodenního pochodu od Lublinu, zastaven. Zásobování vázlo, jelikož všechen materiál musel být přivážen po nekvalitních cestách pomocí povozů, což postup komplikovalo. V celém okolí neexistovaly železniční tratě, které by umožnily rychlý přesun vojska, nebo jeho snadné zásobování. Samotné cesty zde byly velice nekvalitní, pouze prašné, jelikož dle nařízení Cara, byla celá oblast na Západ od Visly, dlouhodobě neudržovaná a cíleně zanedbávaná. Po šestidenních bojích, byly Danklovy jednotky vyčerpány. U prvního a pátého sboru bylo nutno nasadit pochodové prapory, které byly původně připraveny v záloze a měly doplňovat ztráty.
Patovou situaci rozhodla především porážka armádní skupiny arcivévody Josefa Ferdinanda, rovněž i těžká porážka armádní skupiny Kummer u Chodelu, v jejich důsledku zůstala mezera mezi Danklem a Ajuffenbergem odkrytá. Rezervní jednotky nebyly a tak se Danklovy jednotky ocitly pod silným tlakem stále sílících Rusů. Především reorganizované 4. ruské armády, které velel generál Alexandr Evert, které táhla od Varšavy pomoc, v podobě čerstvé 9. Armády, které velel generál Platon Lešický. Danklovy jednotky nedokázaly déle zadržovat, dvounásobnou přesilu ruské 4. a 9. armády. Devátého září tedy poslal telegram náčelníkovi generálního štábu von Hötzendorfovi, že je opravdu zle. Situace na frontě rychle spěla k obklíčení celé první armády, nebo jejímu úplnému zničení. Jedenáctého září, tedy AOK vydalo rozkaz ke generálnímu ústupu. Jižní křídlo fronty, si sice nadále vedlo relativně dobře a ještě 11. září 1914 se zdálo, že zde bude možný ofenzivní úspěch. Jasné ale bylo, že stále sílícím ruským jednotkám, nebude možno vzdorovat a vojáci byli na pokraji svých sil.
Cílem tedy bylo, odpoutat se od nepřítele, díky čemuž by bylo možno poskytnout vojákům, všech tří armád, nekolikadenní čas na odpočinek, reorganizaci a odsunutí raněných do zázemí. Nejdůležitější bylo, zajistit ústup 1. armády, která byla ze všech čtyř armád v nejhorším stavu. Ruské jednotky ale byly Danklovy v patách a u Sandomierze začaly přecházet řeku San. První armáda, tak musela ustoupit, svým severním křídlem, až za město Tarnobrzek. Zbytek armády začal urychleně ustupovat ke Krakovu. Zde se již podařilo ruský postup zastavit. Zbytky rakousko-uherských vojsk v Haliči, ustoupily až o 160 kilometrů, k samotnému úpatí Karpat. Při ústupu za sebou vojáci nechali, mimo jiné, slavnou pevnost Przemyšl, hlavní opěrný bod celé provincie. Rakousko-uherští vojáci, často původem Češi, zde vzdorovali obléhání až do března 1915, kdy museli kapitulovat. Carské armády ztratily, při bojích o Halič, celkem 225 000 vojáků, z čehož bylo 40 000 zajato. Rakouská armáda byla nyní v troskách. V bitvách od počátku války, se její původní stav 950 000 vojáků, snížil o 324 000 z toho 130 000 zajato. Rovněž materiální ztráty byly ohromné, nepřítel se zmocnil mnohých skladů výstroje a proviantu, ty na dlouhou dobu paralyzovaly bojeschopnost celé Říše.
Během října 1914 bojoval Jan Sedláček v rámci 5. Pěší divize I. Armády, u Ivangorodu. Tato bitva je poměrně málo známá a dá se říci, že v našem prostředí je prakticky zapomenutá. Známa je též jako bitva na řece Visle nebo u Varšavy. Německé a rakousko-uherské jednotky, se pokusily překročit řeku, postup se ale nezdařil a od 9. října, zaujala vojska obranné linie. Na protějším břehu stála významná ruská pevnost Ivangorod (dnes Dęblin), která střežila cestu směrem k Varšavě. Německých vojáků zde bylo dislokováno 141 000 a na pravém křídle, rozvinuta 1. armáda pod vedením Viktora Dankla, čítající až 165 000 vojáků. Jednotky ale byly zle pochroumány po předchozích bojích. Rusové přešli do ofenzivy dne 17. října, kdy nasadili celkem čtyři armády, čítající více jak 400 000 vojáků pod velením generála Nikolaje Vladimiroviče Ruzského (1854-1918). Následné události nejsou zcela známé, ale ruským jednotkám se podařilo vytvořit předmostí dřív, než se rakousko-uherské jednotky zmohly na účinný odpor. Rychle se jim podařilo přesunout přes řeku velké množství vojáků, kteří pak udeřili na dezorientované rakouské jednotky. Úder byl natolik drtivý, že Danklovy jednotky musely ustoupit až 60 kilometrů na západ. Německé jednotky byly v čas informovány, díky čemuž se mohly stáhnout a byly tak uchráněny před možným obklíčením. Dne 27. října byly německé jednotky staženy do Slezska, přičemž při ústupu za sebou zničili mosty a koleje. Boje skončily 30. října 1914. Během necelého měsíce, rakousko-uhersko, ztratilo, 50 145 vojáků. Němci odepsali 19 029 vojáků a Rusové 145 309 vojáků. Tyto ústupové boje, při níž postupně polevoval tlak carských armád na Západ, vyvrcholil od 11. listopadu, kdy se rozhořely boje ve Slezsku, z níž vzešla německá armáda vítězně. Těchto bojů se již rakousko-uherské jednotky neúčastnily, tak nejsou pro náš příběh důležité. Patrně v důsledku bojů u Ivanogradu, byl Jan Sedláček, 1. listopadu 1914, jmenován poručíkem - Leutnant.

Obrázek
po bojích u Ivangorodu

Karpaty a konec války

Zbytky první armády byly staženy do Karpat, kde hrozilo, že ruské jednotky proniknou skrz průsmyky a vpadnou do Uher. To by znamenalo absolutní katastrofu, prakticky vyřazení monarchie z války, jelikož by se otevřela cesta do Panonské nížiny a dál na Vídeň. Jednotlivé pluky během předchozích bojů ztratily až 70% mužstva, přičemž ztráty byly nahrazovány staršími a narychlo vycvičenými branci. Vyčerpání ale dolehlo i na ruské armády, jejíž zásobovací trasy komplikovala pevnost Přemyšl, ponechaná v týlu a vzdorující pokusům o dobytí. Zima na konci roku 1914, tak byla ve znamení statické války, kde se obě strany zakopaly a snažily se obnovit síly. Počasí ale bylo neúprosné. Napadlo až pětasedmdesát centimetrů sněhu. Přes den na povrchu tál a v noci zamrzal. Intenzita bojů polevila, leč menší boje probíhaly i nadále. Strava se přivážela v prázdných muničních truhlících, původně teplá menáž zmrzla na kost a stala se prakticky nepoživatelnou. Výstroj vojáků byla rovněž tragickou. Krom plášťů, neměli žádný svrchní oděv, který by je chránil před prochladnutím. Podrážky bot byly vyrobeny z náhražkových materiálů, které se po navlhnutí rozlepovaly a odpadaly. Prudce narůstal počet omrzlin nohou, horečnatých a průjmových onemocnění. Nálada byla stísněná, jak vojáci, tak i důstojníci byli na pokraji fyzických a psychických sil.
Poručík Jan Sedláček sloužil na karpatské frontě až do 29. dubna roku 1915, kdy těžce onemocněl chrlením krve a musel být stažen do zázemí. Stal se tak ke službě prakticky neschopným. Minimálně v době kolem devatenáctého března 1916, pobýval v sanatoriu řádu německých rytířů ve Dlouhé Loučce. Z nemocnice byl poslán do Moravskoslezských Beskyd, Frenštátu pod Radhoštěm, kde sloužil zhruba dva měsíce. Od 10. června 1916, do konce ledna 1917, sloužil jako inspekční důstojník ve vojenském sanatoriu v Zakopaném, polském městě na úpatí Tater. Zde se nakazil tuberkulózou a musel být převezen do provizorní nemocnice v Krakově. Zde mu v únoru provedl prof. Dr. Radlintič, resekci zhruba jednoho metru střeva. Po uzdravení, prvního srpna roku 1917, byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant). V této hodnosti, byl koncem srpna, poslán jako inspekční důstojník, do nemocnice ve Dworách u Osvětimi, v Malopolském vojvodství, ležícím při ústí řeky Soly do Visly. Od 7. ledna roku 1918, byl shledán nezpůsobilým ke službě v domobraně a byla mu přiznána penze. Ve spise vojenské komise, z prvního března 1918, je nadporučík Jan Sedláček, veden jako invalida, schopen jen kancelářských prací. Takto byl veden u doplňovacího velitelství v Olomouci, až do 28. října 1918.

unor_1917_Vojenska_nemocnice_Krakov-1024x683.jpg
krátce po operaci v únoru 1917

V Prostějově bydlel v domě č. 7 na Žerotínově náměstí, spolu se svou ženou, Marií Vlastou, jež byla dcerou profesora Antonína Doležala (1853-1915) a Marie Černé (1868-1927). Později, 27. června, se jim narodila dcera Marie. Po svém návratu, zužitkoval své profesorské vzdělání, připomenu, že před válkou, pracoval jako kandidát profesury – suplent. Ve válečných časech ale byla o učitele nouze a tak mu bylo již od února 1918, nabídnuto místo učitele na Reálné škole v Prostějově. Reálná škola, jinak též reálka (Realschule) byl druh střední školy, na rozdíl od gymnázia, zaměřené spíše na přírodovědní obory a živé jazyky. Ukončováno bylo maturitní zkouškou. V posledním válečném školním roce 1917/18, existovalo v českých zemích, celkem 43 českých reálek, z toho 30 v Čechách a 13 na Moravě. V Prostějově nejprve česká, od roku 1871, o dva roky později zde vznikla i německá. Koncem války, především pak po jejím konci, byla většina reálek přeměněna na reálná gymnázia.
Samotné město Prostějov, se od doby předválečné, také dost změnilo. Již v průběhu roku 1915 byly zavedeny potravinové lístky a přídělový systém na četné druhy zboží, což ale znamenalo jen dočasné a nouzové řešení. Přes rychlý růst cen, stále více zboží na trhu chybělo. Krajně kritická situace nastala na začátku roku 1917, 25. dubna, kdy se zhruba osm tisíc šiček, z místních továren, účastnilo "hladové demonstrace". Proti nim byli vysláni nedostatečně vycvičení nováčci. Ti zazmatkovali a obávajíc se svého velitele, zahájili do davu palbu. Někteří vojáci mířili do vzduchu, což ale mělo za následek, že střely zasáhly i osoby na akci nezúčastněné. Výsledkem bylo 23 mrtvých, 38 raněných. Ve vězení skončilo přes sto účastníků protestu. Celou situaci ještě umocňuje fakt, že již v dobách Rakousko-Uherska platila přísná pravidla, která určovala, jací vojáci mohou být nasazeni na podobný zásah proti demonstrujícím občanům. Podmínkou byl nejen ukončený výcvik, ale také schopnost sebekázně. Bylo nutno potlačit unáhlené jednání, které by mohlo mít nedozírné následky. Potlačení Hladové bouře v Prostějově, mělo nečekaný ohlas i v zahraničí. Rozhodně se nejednalo o poslední podobné neštěstí. Postupující radikalizací veřejného mínění a stupňujícími se zásobovacími obtížemi se hladové bouře měnily v akce s politickým obsahem. V lednu 1918 proběhla generální stávka všeho dělnictva a v tomto duchu probíhaly i další akce. Zejména prvomájové demonstrace a protestní akce proti vývozu potravin v říjnu 1918.
Právě v říjnu, se ve městě vzbouřila polsko-rusínská posádka. Patrně se jednalo o nějakou vzpouru, nebo odmítnutí poslušnosti, je dost možné že vojáci odmítli zasáhnout proti demonstrantům, srocujícím se ve městě. Penzionovaný nadporučík Jan Sedláček, v této neklidné době, od 31. října 1918, dobrovolně konal službu, jako velitel kasáren v Prostějově, než jej 3. listopadu zastoupil setník Sklubal. Nyní již s novou posádkou, dne 19. Listopadu, vykonal přísahu nově vyhlášené československé republice. V době velká války odsloužil 3 roky a šest měsíců. Celkem jeho služba ve vojsku trvala 4 roky, 6 měsíců a 28 dní.

Doba poválečná

V důsledku většinového zastoupení českého obyvatelstva (93%), se v Prostějově neprojevovaly prakticky žádné národnostní rozmíšky a nacionální nepokoje, které byly v době na konci války běžné, ve většině měst nově zrozené republiky. O poklidný přechod z Rakouska-Uherska do nové Československé republiky, se výrazně zasloužil starosta města Oldřich Přikryl (1862-1936) v úřadu 1914-19. Svoje síly věnoval národní, hospodářské a organizační práci ve městě, pomohl dostat radnici z německé správy a za jeho starostování, byla dokončena stavba nové radnice, dne 15. dubna 1914. Také jeho přičiněním, se město v období poválečné stagnace, relativně úspěšně rozvíjelo.
Jan Sedláček, nyní již jako středoškolský profesor, vyučoval od února 1918, na reálném gymnáziu v Prostějově, zde setrval až do ledna 1933. Po profesoru Janu Zbořilovi, se stalo jeho hlavním posláním vedení tělesné výchovy. Jako válečnému invalidovi, 12. září 1919, mu byla schválena gáže. Ve školním roce 1919-1920 se postavil do čela junáckého a skautského hnutí mládeže, jak na reálce, tak i ve městě. Roku 1919 se svými žáky, v parku před budovou školy, zasadil 4 lípy svobody, které přežily okupaci. Dne 1. září 1920 byl komisí v Brně, přeložen do poměru důstojník mimo službu a propuštěn z branné moci, zastaveno posílání pense s výjimkou přídavku za zranění. V této době se poněkud usadil a více se věnoval rodině. Prvním dítětem byla Marie (27.6.1918-5.2.2009 - vdaná Koubová), Vlasta (1.1.1920-9.10.1995 - vdaná Svozilová), Jan (15.4.1921-24.7.1921), Vladimír (17.4.1922-9.4.2002), Jan (20.5.1924-7.7.1926) a Stanislav (6.8.1926-8.11.1998). Později si nechal postavit dům v ulici Určická číslo 57, kde s rodinou dál žil. Byl také velice aktivní v komunální politice.
Samospráva se v období první republiky z velké části řídila zákonem o obecním zřízení z roku 1919. Volební řád přiznával volební právo do obcí všem osobám, které měly v místě alespoň tříměsíční trvalé bydliště a nebyly zbaveny právní způsobilosti. Od roku 1929 byl profesor Sedláček, prvním náměstkem starosty města Prostějova, Viléma Otáhala (1870-1954). V roce 1931 se, 28. června, setkal s přítelem, spisovatelem a bývalým legionářem, brigádním generálem Rudolfem Medkem (1890-1940). Když se v listopadu 1932, stala v obecních volbách, nejsilnější politickou stranou Národní demokracie, kandidoval na starostu města. Při komunálních volbách, konaných 17. ledna 1933, byl zapsán na kandidátní listině Československé národní demokracie. Občanské strany jej zvolily, dvaceti hlasy, starostou města. Prvním náměstkem byl zvolen sociální demokrat dr. L. Novosad a druhým náměstkem lidovec dr. E. Láznička. Nyní něco k politické straně, se kterou byl profesor Sedláček, prvně spjat.

Obrázek
návštěva brigádního generála Rudolfa Medka

Česká národní demokracie vznikla již v únoru 1918, sloučením několika, spíše velkopodnikatelsky smýšlejících, českých stran bývalého Rakouska-Uherska. Do čela strany byl postaven Karel Kramář, který byl v letech 1918 / 1919, prvním ministerským předsedou Československé republiky. Strana se opírala o velké finanční a průmyslové podniky, velké slovo ve straně měl například ředitel živnostenské banky, Jaroslav Preiss. Postupně však strana oslabovala své postavení a inklinovala stále více k pravici. Nyní ale zpět k úřadování, čerstvě zvoleného starosty Sedláčka. První rok proběhl poklidně, ale v následujícím roce bylo odhaleno několik malverzací (zpronevěr) v městských podnicích. První takový případ se stal v městské plynárně a vodárně, kdy bylo zjištěno, že zdejší účetní adjunkt, neodváděl část plateb podniku, ale nechával si je. Revize v roce 1934 zjistila zpronevěru přes 20 tisíc Kč, ale Krajský soud v Olomouci mu prokázal zpronevěru pouze ve výši 9600 korun, byl odsouzen k pěti měsícům těžkého žaláře. Vyšetřování v Elektrických podnicích města Prostějova, jehož se účastnili i četníci, odhalilo zpronevěru 155 tisíc Kč, kterou spáchali dva účetní úředníci a dva výběrčí poplatků elektřiny. Revizní komise také zjistila menší zpronevěry v městském zahradnictví a sadech, kde si dva zaměstnanci zřídili malé zahrádky, kde pěstovali stromky a keře z městských zdrojů, ale prodávali je vlastním odběratelům. Škoda byla vyčíslena na celkem 3000 korun. Obdobná škoda byla odhalena při vyšetřování v městské Hudební a pěvecké škole.
Odhalení zpronevěry v městských podnicích bylo prvním podmětem pro vleklou krizi, v městské radě i v městském zastupitelstvu, která vyústila v dlouho trvající konflikt. Projevily se první kritické hlasy, radniční opozice, proti starostovi. V roce 1935 se konaly volby do Národního shromáždění, kterým předcházelo sloučení, sjednávané již od konce října 1934, Národní demokracie vedené dr. Karlem Kramářem s Národní ligou Jiřího Stříbrného a Národní frontou profesora Františka Mareše. Nový, ostře pravicový politický subjekt, zahájil ostrou předvolební kampaň. Také v Prostějově zahájilo Národní sjednocení mohutnou kampaň, zde se výrazně angažoval starosta profesor Sedláček, který stál na prvním místě kandidátní listiny strany, v olomouckém volebním kraji. Strana Národní sjednocení měla silnou odborovou podporu a organizovala různé pochody mládeže (tzv. šedé košile). V této době byli příznivci strany, oblečeni v šedivých košilích s velkým "N" na prsou - N jako Národ. Heslem strany bylo úderné "Nic než národ". Národní demokraté také vydávali v Prostějově svůj stranický list "Hlasy z Hané".

Starosta Sedláček se účastnil mnoha předvolebních schůzí a agitací. Některé končily ovacemi, jiné ale končily slovními potyčkami, nebo i fyzickým napadáním. Příkladem budiž schůze v Bedihošti, na počátku dubna 1935, kdy se starosta zapletl do incidentu s místními činiteli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu mělo něco zvláštního udát. Profesor Jan Sedláček se účastnil, jako obyčejně, spolu s okresním zastupitelem Foukalem (Národní sjednocení) veřejné agitace. Většinu obecenstva však tvořili odpůrci Národního sjednocení, kteří velmi ostře vystupovali proti tomuto seskupení. Právě toto "opoziční" osazenstvo donutilo, aby Jan Sedláček podrážděně opustil místnost a dožaloval se možnosti uspořádat předvolební schůzi v tzv. malém sálu. Posléze však došlo k přetahování odpůrců a příznivců o dveře, které byly vylomeny z pantů a hozeny pod stůl. Načež Jan Sedláček se protlačil špalírem lidí a urychleně ujel směrem na Prostějov. Během tohoto incidentu padlo z obou stran několik sprostých slov. Pomalu se začínaly přiostřovat i politické poměry na prostějovské radnici. První útok proti profesoru Sedláčkovi, zahájil socialistický tisk, kdy místní "Hlas lidu" přinesl, koncem března 1935, článek: "Fašistický agitátor v čele města Prostějova". Sedláček byl zde vylíčen jako "horlivý agitátor, jehož politické názory nejsou na úrovni, škodí pověsti úřadu. Starosta údajně napadal vládu a bývá doprovázen údernými rotami v šedých košilích, které byly údajně převáženy z místa na místo, kde následně napadají politické odpůrce Národního sjednocení." Starostovo razantní vystupování a agitace i v oblastech kolem samotného města, znepokojovalo i agrárníky, kteří brali venkov jako svoji doménu. V městském zastupitelstvu se proti profesoru Sedláčkovi postavili socialisté, především pak radní, učitel Alois Bábek. Jeho kritický proslov byl odměněn potleskem posluchačů na galerii. Starostova reakce byla rychlá a rázná, galerii nechal vyklidit městskou policií a zástupci socialistických stran, na protest, opustili schůzi. Opět se rozpoutalo předvolební soupeření jak v tisku, tak i při zasedání městských zastupitelů. Ve městě dokonce došlo i k menší demonstraci proti Národnímu sjednocení. Útoky opozice proti starostovi a jeho stoupencům, se ale minuly účinkem, značná část prostějovských občanů byla nespokojená s politickým směřováním státu a podpora, od vlivných podnikatelů a továrníků, byla stále pevná. V důsledku toho, při parlamentních volbách v květnu 1935, zaznamenalo Národní sjednocení opět velké vítězství (28 % hlasů). Národní sjednocení se sice umístilo, v kraji i celé republice, až na desátém místě, přesto byl profesor Jan Sedláček zvolen poslancem.

rodina_sedlackova_282d29-1024x831.jpg

V této funkci byl profesor Sedláček uznáván, především jako velký znalec samosprávy na Moravě. Zajímavostí je, že při prezidentských volbách z 18. prosince 1935, podpořil neúspěšného prezidentského kandidáta B. Němce, který krátce před volbou odstoupil. Krátce po zvolení poslancem, podal starosta Sedláček návrh, na omezení nouzových prací pro nezaměstnané, což opět přispělo k napětí ve městě, přičemž se k opozici nyní přidali i živnostníci. Sociální demokrat, Jaroslav Tesař, dne 25. června 1935, zákeřně využil starostovy nepřítomnosti na zasedání městského zastupitelstva a na jeho účet pronesl velmi ostrou kritiku. V ní označil Národní sjednocení za stranu fašistickou a tvrdil, že starostův radniční režim staví na dobrodružné politice a touží po diktatuře. Požadoval starostovu rezignaci, obnovení nouzových prací a propuštění části zaměstnanců města, které dříve přijal do funkce. Po bouřlivé debatě, v niž byli na starostově straně, pouze Národní demokraté a členové Československé strany lidové, byl návrh odhlasován dvěma třetinami hlasů. Po návratu, se starosta pokusil svolat nové zasedání městského zastupitelstva, které ale bylo zablokováno neúčastí opozičních činitelů. Třetího září starosta Sedláček prohlásil, že rezignovat nehodlá, načež opoziční zastupitelé informovali o celé věci přednostu Okresního úřadu a vyzvali jej, aby starostu Sedláčka zbavil funkce. Přednosta ale v jejich požadavku neshledal věcné důvody a celou stížnost zamítl. Radniční krize se prohloubila natolik, že nebylo možné projednat ani rozpočet na úřední rok 1936. Za těchto okolností, bylo výnosem Zemského úřadu v Brně, zastupitelstvo města Prostějova rozpuštěno a prozatímní zprávou města byl pověřen, jako vládní komisař, zemský účetní rada z Brna, František Heiter (1877-1940). Ten v úřadu setrval až do roku 1937. Tento krok byl na poměry první republiky, velice výjimečným a veškeré náklady v souvislosti s vládou komisaře, muselo uhradit město Prostějov. Rozpočet města byl sestaven podle okresního úřadu, takže nebyl projednáván v městském zastupitelstvu a ani v městské radě. Vyhrocenou situaci na radnici, se tak podařilo uklidnit, ale zástupci všech volebních skupin, tak byli prakticky vyšachováni. Na jejich nátlak, tedy proběhly dne 7. června 1936, nové volby, jejíž výsledek byl velkým překvapením. Díky agitačním schopnostem profesora Sedláčka, získalo Národní sjednocení 34,5 % hlasů a ukázalo se, že politické rozvrstvení města je značně stabilní.
Svět obyčejného občana ve městě Prostějově, byl v první polovině třicátých let dvacátého století, po propuknutí Velké hospodářské krize, velmi neradostný. Nezaměstnanost, chudoba a všeobecná bída, se v tomto průmyslovém městě, projevily opravdu hrozivě a v mnohem větší míře, než na okolním venkově. Rychlou nápravu tohoto neradostného stavu, hledali občané od čelních politických představitelů města. Ti však většinu času trávili vzájemným handrkováním a obviňováním z možných nekalých praktik. Dá se říci, že se místní společnost stále víc vyhraňovala, lidé inklinovali buď k radikální pravici nebo levici. Město Prostějov, bylo v tomto období pevnou baštou pravicového Národního shromáždění, které ač na celorepublikové úrovni ztrácelo, v Prostějově a pár okolních průmyslových městech, mělo pozici jistou, díky čemuž si město vysloužilo přízvisko "moravská Praha". Dne šestého června 1937, zde Národní shromáždění, uspořádalo velkou tryznu za zesnulého předsedu a zakladatele, dr. Karla Kramáře. Ve volbách z 21. května, nebylo politicky průchozí, aby byl starostou zvolen profesor Sedláček. Starostou byl tedy zvolen, tehdy třicetiletý právník dr. Oldřich John. Profesor Jan Sedláček, ale nebyl daleko a jeho vliv na chod města, byl pojištěn, když byl zvolen prvním náměstkem.
V roce 1938 dolehly na Prostějov obavy z vojenských příprav nacistického Německa. Po vyhlášení mobilizace, proběhly přípravy jak mobilizovaných mužů, tak i místních vojenských posádek za naprostého klidu a rozvahy. Situace se zdála být klidnou a jak ve městě, tak ani v okolí, nebyly významné německé menšiny, které by mohly situaci vyhrocovat. Koncem září, proběhly v Prostějově bouřlivé demonstrace pro obranu republiky, již se před radnicí účastnilo přes 10 000 lidí, tedy téměř třetiny všech obyvatel města. V roce 1938 totiž žilo ve městě celkem 35 000 obyvatel. Nálada v republice byla vyhrocená, pokud by nezačala vláda jednat, hrozil puč ze strany zástupců armády. Dne třiadvacátého září proběhla všeobecná mobilizace. Republika byla připravena se bránit. Historie šla ale jiným směrem. Po vyhlášení Mnichovské dohody, se do města začali stahovat uprchlíci z okupovaného pohraničí a němečtí emigranti. Významně tak vzrostl počet lidí, které bylo nutno zaopatřit. Na okrajích města tak byla budována řadová zástavba a vznikaly městské vývařovny. V období druhé republiky, také nastal tlak na zjednodušení politického života. Občanské strany a národně socialistická strana se sloučily ve Straně národní jednoty (pravice), jejím důvěrníkem a zmocněncem volební skupiny, byl opět poslanec Sedláček. Jedinou alternativou pak byla Národní strana práce (levice) bez komunistů, jejichž strana byla zrušena. Od prosince 1938 sílil tlak zástupců pravice proti starostu Johnovi, který vyvrcholil odstoupením ve prospěch profesora Jana Sedláčka. Stalo se tak 31. ledna 1939. Absolutní většinou volitelů, byl třetího února, zvolen starostou města. Strana národní jednoty zažívala triumf. V této neklidné době, konce druhé republiky, byl ale nový starosta potvrzen, ve své funkci, až 14. března 1939. Připomenu, že ve městě sídlil okresní hejtman, tedy funkci starosty muselo potvrdit ministerstvo vnitra ČSR. Jmenovací dekret, byl profesoru Sedláčkovi doručen až za sedm dní. Tou dobou již byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, ulicemi okupované Prahy, Prostějova a jiných českých měst, se rozléhal dupot holínek, pochodujících vojáků Wehrmachtu.


Protektorát a doba válečná

Německé vojsko obsadilo zasněžené město Prostějov již 15. března, po půl desáté ráno, kdy před radnici přijel první automobil Wehrmachtu. Ve městě zůstalo zhruba 2000 německých vojáků, kteří byli ubytování v místních spolkových domech, zbytek pokračoval v obsazování zbytku pahýlu druhé republiky. Význam Prostějova pro okupační síly, podtrhuje fakt, že sem bylo umístěno sídlo Oberlandráta (vrchního zemského rady) což byl v podstatě zástupce říšského protektora v celé oblasti. Tento úřad ve městě vydržel až do léta roku 1940. Po zřízení protektorátu, byla zrušena poslanecká sněmovna, zrušeny politické strany a místo nich byla zřízena jediná strana - Národní souručenství (NS). Tato jediná česká strana, byla okupační mocí trpěna a měla občanům zaručit, pocit politické nezávislosti na okupační moci. Národní souručenství bylo loajální protektorátní vládě v Praze a říšští představitelé snažili, různými legálními prostředky, ji co nejvíc diskreditovat. Krajským vedoucím této strany, za III kraj Olomouc, byl jmenován profesor Jan Sedláček. Měl tak na starost organizovat nábor do krajské pobočky Národní souručenství, díky čemuž se do strany přihlásilo, do 20. května 1939, celkem 139 908 mužů z celkových 141 678. Mimo zůstalo 1770 mužů, kteří byli stoupenci fašisticko-vlajkařských skupin a ČNST, nebo muži, kteří neměli čistý trestní rejstřík a nebyli do organizace přijati. Tato nepatrná skupina zrádců se opírala o místní německé činitele a především Gestapo. Nebezpečnost těchto skupin, tedy byla pro formující se odbojovou činnost nebezpečnou. Tito zrádci měli být postaveni stranou a zneškodněni.
Přes nařčení z fašistických tendencí, v době první republiky, Jan Sedláček aktivně spolupracoval v odbojovém hnutí a pořadatelských sborem Národního souručenství (olomoucká odbojová organizace Obrana národa). Odbojové skupiny v kraji Olomouckém, známé pod názvem Pořadatelské sbory, byly formovány v rámci Národní souručenství, přímo krajským vedoucím Janem Sedláčkem, po domluvě s vedoucím NS Hrubým a generálním tajemníkem plukovníkem Drgačem. Poslední jmenovaný, byl ale zatčen Gestapem a zlikvidován již v září 1939, odbojovou činnost se ale nepodařilo rozkrýt. Prozatím. Pořadatelské sbory čítaly přes 9000 členů a formovaly se kolem bývalých důstojníků a poddůstojníků československé armády, jmenovitě podplukovníka Šimka a štábního kapitána Skokánka, oba z Olomouce. Jak již bylo zmíněno, jejich hlavním cílem bylo krocení a likvidování fašisticko-vlajkařských skupin, jejichž cílem bylo vyvolání zmatků a odtržení Moravy od Protektorátu. Po vzoru Slovenska se tento plán, podařilo téměř realizovat jen na Slovácku. Nyní něco k hlavnímu nepříteli Obrany národa. Tito provokatéři, stoupenci fašisticko-vlajkařských skupin a ČNST, byli finančně podporováni Gestapem. Krom peněz, získávali také pistole a jiné zbraně, s jejichž pomocí měli vyvolat zmatek a puč proti protektorátní vládě. Říšské bezpečnostní síly by pak zakročily, situaci uklidnily a českým lidem ukázaly, že je opravdu ochraňují před chaosem. Tedy že Protektorát má své opodstatnění. Tento plán ale narážel právě na legální protiakce Pořadatelských sborů. Kupříkladu místním členům Národního souručenství, se tyto nebezpečné zrádce podařilo opít, vyprovokovat ke střelbě, načež jim byly zbraně odebrány přivolanou policií a případ nahlášen dle předpisů Gestapu. Díky čemuž, byli tito lidé diskreditováni pro další činnost, k velké nelibosti Gestapa. Moc nacistů ale byla velká, když si nešlo získat porobený lid po dobrém, šlo to po zlém. Dne 16. května 1939, byly Pořadatelské sbory zrušeny.
Odbojové skupiny přešly do ilegality, přičemž jednotlivé místní oddělení, fungovaly na vlastní pěst s občasným získáváním pokynů od místního velitelství. Nebyl to ale konec demonstrace jednoty porobeného národa. Ještě dne 21. května 1939, proběhly v Brně krvavé incidenty mezi moravskými fašisticko-vlajkařskými skupinami podporovanými Gestapem, proti studentům a členům Národního souručenství. Při těchto potyčkách, byli Gestapem zatýkaní též příslušníci protektorátní policie, kteří se živelně přidávali na stranu demonstrantů. Odbojová organizace v Prostějově, se opírala o tajemníka Sachra a inženýra Bendu. V listopadu a prosinci 1939, byl zahájen velký zátah proti členům Národního souručenství jak v Praze, Brně a započato zatýkání též v kraji Olomouckém. To vyvrcholilo v pondělí 18. prosince 1939, kdy do sekretariátu Národního souručenství v Olomouci, vpadlo Gestapo a zajistilo mnohé spisy. Část listin s choulostivými informacemi se v Prostějově sice podařilo zlikvidovat nebo ukrýt v tajném archivu pod věží prostějovské radnice.

V únoru roku 1940 bylo městské zastupitelstvo rozpuštěno, radnice zapečetěna, starosta Sedláček odvolán a nahrazen německým komisařem Hermannem Bössem. V dubnu 1940 byl bývalý starosta obviněn z vlastizrady, velezrady a zatčen Gestapem. Bylo mu předloženo 29 udání a kompromitující materiály. Byl vyslýchán z činnosti v úřadu starosty, poslance, aktivit v Pořadatelských sborech, Národním souručenství a překvapivě i činnosti v době převratu v roce 1918. Výslech byl prováděn dvěma příslušníky Gestapa, jedním mladým a druhým, poměrně slušným, inspektorem Scheuringerem. Pro některé výroky v tisku a poslanecké sněmovně, byl několikrát zpolíčkován a bylo mu vyhrožováno násilím, byl nazván "mazaným a drzým lhářem, zapřisáhlým nepřítelem Říše a Němců". Výslech trval celý den, bez jídla a odpočinku. V říjnu roku 1940, byl z důvodu ohrožování policejního vyšetřování a podezření z velezrádné činnosti, vzat do ochranné vazby a uvězněn. Část spiklenců se podařilo uchránit, ale i tak byl v Berlíně vynesen nad Janem Sedláčkem a dalšími odbojáři rozsudek, o vazbě až do konce války a umístění v některém z koncentračních táborů. Rozsudek byl podepsán přímo Heydrichem. Odbojáři, kteří se přiznali, nebo byli usvědčeni, byli okamžitě převezeni k soudu do Vratislavi a následně zlikvidováni. Spolu s ostatními, kterým se vinu nepodařilo dokázat, měl být Jan Sedláček, nejprve přesunut k soudu do Brna a následně umístěn do koncentračního tábora Dachau nebo Buchenwald.
Ještě ve vazbě se jeho zdravotní stav kriticky zhoršil a po přimluvení rodiny, která k němu neměla po dva měsíce přístup, byl oddělen od spoluvězňů a poslán na operaci do vojenské nemocnice na Hradisku v Olomouci. Zde byl držen v přísné samovazbě, ale setkal se zde s doktorem Řičánkem, který zprostředkoval styk s jeho rodinnou. Když se Sedláčkův zdravotní stav horšil a hrozil nejhorším, dr. Řičánkovi se podařilo prosadit rentgenovou prohlídku a podařilo se mu přesvědčit vrchního vězeňského lékaře, Němce dr. Karschulina, na návrh domácího léčení. Jan Sedláček v této době nebyl ve stavu, kdy by přežil další vazbu nebo samotný transport do koncentračního tábora. Jako těžce nemocný byl z vazby propuštěn a domů se dostal v druhé polovině října 1940. Jeho propuštění, znamenalo záchranu i pro další členy skupiny (Gruppe Sedláček), nyní drženi v Brně, před transportem do koncentračního táboru. Ti se dostali domů ještě před vánocemi. Po svém propuštění a zotavení, se Jan Sedláček vypravil za státním prezidentem Háchou, aby jej informoval a prosil o pomoc pro další vězně, leč marně. Odpovědí mu byla tato pochmurná slova: "My, bohužel vyklidíme ještě leckterou národní posici, ale musíme ji vyklízeti jako hrdý a spořádaný národ a musíme získávat čas. Já jsem starý a chorý člověk a nemám jiné ctižádosti, než abych převedl národ do lepších časů". Zdravotní potíže se vracely, na každém kroku byl sledován a kontrolován. Do školy se vrátit nemohl pro "smýšlení Říši nepřátelské". Což bylo jasně formulováno protektorátnímu ministerstvu školství, přímo od úřadu Říšského protektora. V dubnu 1941 byl tedy Jan Sedláček penzionován. Velké zátahy Gestapa proti odboji, následně proběhly zejména při nástupu Heydricha na post Říšského protektora a následné odvetě za jeho popravu. Další perzekuční akce proběhly v září 1942. V tomto roce byly zrušeny všechny městské tělocvičné spolky, které na počátku okupace sdružovaly více jak 6800 občanů města. Další vlna perzekucí proběhla v roce 1944, kdy jejím cílem byl postih socialistů a zastrašení civilního obyvatelstva. Z Prostějova bylo v době války, z politických důvodů odvlečeno a vězněno celkem 270 Čechů, z toho 23 žen. 83 vězněných zahynulo. Dalších 125 osob padlo, nebo bylo umučeno kvůli účasti v domácím, nebo zahraničním odboji. Vyhlazeno bylo také 1227 židovských obyvatel města. Ze dříve významné židovské diaspory ve městě, přežili jen jednotlivci, kterým se podařilo v čas uprchnout z Protektorátu.

V druhé polovině roku 1944 se začala situace na frontě měnit k lepšímu. Začal tedy jednat o ustanovení národního výboru v Prostějově a připravovat pracovní program, ten byl ale změněn na pokyn z vyšších míst, dle vládního programu z 5. dubna 1945. I tak měl ale Jan Sedláček lví podíl na vzniku Městského národního výboru v Prostějově. Jehož počátky se datují do druhého května a měl za cíl podniknout převrat a zmocnit se vlády nad městem. To se podařilo až brzy ráno 9. května, ale lokální přestřelky probíhaly až do desátého května. Konec války a osvobození města, přineslo smrt devíti rudoarmějcům, čtyřem civilistům, jednomu příslušníku rumunské královské armády a jednomu sovětskému partyzánovi. Poslednímu generálnímu útoku Němců na město Prostějov, jehož cílem mělo být co největší poničení města, zabránil rozhodný zásah československé dělostřelecké divize "Prešovské" (ze sestavy 1. československého armádního sboru). Velitelem této jednotky byl podplukovník generálního štábu Vilém Sacher, který se po boji rozhodl navštívit svého bývalého třídního učitele, profesora Jana Sedláčka. Podplukovník při návštěvě vzpomínal na studentské časy, oceňoval jeho charakterní výchovu, které prý vděčil za to, čím je. Později se u svého bývalého profesora a mentora, přihlásili i další vojáci ze zahraniční armády. Již v červnu 1945 vydal Jan Sedláček, vlastním nákladem, třicetistrannou brožuru, pojmenovanou PRVÝ ODBOJ V KRAJI OLOMOUCKÉM 1939. Jednalo se o vzpomínkovou knihu na období let 1938-1945, v níž nastínil počátky odboje na Prostějovsku a okolí. Kniha také měla za cíl oslovit čtenáře. Cílem totiž bylo shromáždit informace a podklady k odbojové činnosti, které by byly základem velkého sborníku, mapujícího kritické období let 1939/40 - osud účastníků odboje, činnost kolaborantů a Gestapa v celém kraji Olomouckém. Připomenu, že kniha byla vydána městským vydavatelským spolkem v době, kdy byla velká nouze o papír a republika se vzpamatovávala z následků války. V prvních svobodných dnech byl, po zásahu Rudé armády a především podplukovníka Donina, zvolen Prvním předsedou národního výboru v Prostějově, komunista Antonín Mazouch. Byl to začátek budoucích změn a předznamenal pozdější politické směřování celé republiky. V době poválečné, se již profesor Sedláček, do veřejného života nezapojil a s podlomeným zdravím odešel na odpočinek.

Jan Sedláček zemřel 30. prosince roku 1960 v Prostějově, ve věku 72 let. Jeho manželka Marie Vlasta jej přežila o čtyři roky. Za jeho starostování v Prostějově byla provedena řada úprav města, vybudovány pevné vozovky, betonové chodníky, trávníky, vysázena ovocná stromoví, upravena náměstí, zřízeny Kolářovy sady, botanická zahrada Václava Spitznera, zdokonalena městská kanalizace atd.

Zdroj:
Prvý odboj v kraji olomouckém 1939 – Jan Sedláček
Prostějov, dějiny města / 2 / - Josef Bartoš, Václav Kolář atd.
Selhání vojenské asistence v Oslavanach v prosinci 1920 - Pavel Salák ml.
Politická krize na Prostějovské radnici v letech 1934/1935 - Josef Urban
VHU PRAHA – kteří mi poskytli některíé dokumenty
https://www.valka.cz/clanek_15439.html - o jednoročních dobrovolnících
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... tula_River
http://ww1blog.osborneink.com/?p=2761
http://www.metropostcard.com/war7a-b.html
http://www.prostejov.eu/cs/volny-cas/o- ... n_Sedlacek
http://cs.dbpedia.org/page/Jan_Sedl%C3% ... _(politik)
http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenp ... 141005.htm

Obrázek
Naposledy upravil(a) Rase dne 10/7/2022, 18:13, celkem upraveno 5 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček

Příspěvek od Rase »

img051-827x1024.jpg

SIGNUM LAUDIS

Podle této skicy, jejíž autorem je polský malíř Jan Kazimierz Kusmidrowicz (1886-1938) patrně získal, záslužnou medaili (Militär-Verdienstmedaille) - jinak známá jako SIGNUM LAUDIS. Bývali jí dekorováni důstojníci za zásluhy v době míru i během války. Nechal ji zřídit císař František Josef I. dne 12. března 1890. Razila se z bronzu a pozlacovala, od roku 1911 navíc existovala i varianta ve stříbrném provedení. Ta se udělovala za opakovanou pochvalu. Na základě ustanovení ze 7. dubna 1914 bylo možné nosit současně obě medaile. Barva stuhy odrážela okolnosti udělení, zda se tak stalo v době míru (červená) nebo během války (červenobíle šrafovaná) - jako v tomto případě. Odznakem je zlatá, stříbrná či bronzová medaile, převýšená císařskou korunou. Na aversu je znázorněna hlava Františka Josefa, okolo níž se vine nápis FRANCISCUS JOS. I. D. G. IMP. AUST. REX BOH. ETC. ET REX HUNG. (František Josef I. z Boží milosti císař rakouský, král český atd. a král uherský). Na zadní straně je nápis SIGNUM LAUDIS (Odznak pochvaly) obklopený vavřínovo-dubovým věncem. V prosinci 1916 byly jako vyšší stupeň vyznamenání, ve válečných časech, na stuhu doplněny zkřížené meče. Zde chybí, tak Jan Sedláček, musel tuto medaili získat před prosincem 1916. Skica je datovaná rokem 1916 a jedná se o upomínku na pobyt v Zakopaném. Jan Kazimierz Kusmidrowicz bojoval v polské legii od srpna roku 1914, v polské legii, I.švadroně 1.Hulánského pluku. Kvůli nemoci, byl ale od září 1915 do 5.září 1916, mimo frontu a pobýval v lazaretech. S Janem Sedláčkem se tedy museli potkat v nemocnici, někdy v polovině roku 1916, v již zmíněném Zakopaném. Ještě dodám, že po vzniku Československé republiky, bylo nepřípustné nosit rakousko-uherská vyznamenání. Nedělo se tak snad proto, že by třeba nebyla zasloužená, ale s ohledem na skutečnost, že se vztahovala k zaniklému státnímu útvaru, na jehož tradici nebyl zájem navazovat.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C ... (Rakousko)
https://pl.wikipedia.org/wiki/Jan_Ku%C5%9Bmidrowicz

Výsrertttřižek.JPG
vyznamenání Signum Laudis z obrázku, je to vlevo

jan-kazimierz-kusmidrowicz-2203712.jpg
jan-kazimierz-kusmidrowicz-2203712.jpg (26.63 KiB) Zobrazeno 693 x
zasněžené střechy - Jan Kazimierz Kusmidrowicz
Naposledy upravil(a) Rase dne 2/7/2023, 17:48, celkem upraveno 3 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček

Příspěvek od Rase »

img053-815x1024.jpg

Ještě přidám záznam z jednání Poslanecké sněmovny, čtvrtek 17.března 1938.
Člověk si tak nějak uvědomí, že politické problémy, které zažíváme v současnosti,
jsou v podstatě stejné, jaké prožívala společnost ve 30.letech
Místopředseda Košek (zvoní):
"Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. J. Sedláček. Dávám mu slovo"
Posl. J. Sedláček:

Slavná sněmovno!

Při předkládání státního závěrečného účtu nejvyšším účetním kontrolním úřadem nevycházíme od r. 1930 z rozčarování. Toto rozčarování není, bohužel, jen rázu hospodářského, nýbrž řadí se k němu logicky i rozčarování rázu politického, jehož kořeny tkví ve špatně řešených nebo nevyřešených věcech naší vnitřní i zahraniční politiky od převratu. Mnohé věci naší vnitřní politiky, ať už hospodářské nebo jakékoliv jiné, jsme nevyřešili správně nebo jsme je nevyřešili vůbec, protože mnozí naší politikové chytali do plachet svých rozumů různé mezinárodní větry a v důsledku toho také leccos řešili velmi špatně nebo leccos nevyřešili vůbec. Věci naší zahraniční politiky jsme nevyřešili, bohužel, dobře také často vinou našich přátel a našich spojenců. Zatím co jiní budovali svou vnitřní i zahraniční politiku velmi prakticky, přihlíželi k přátelství a nepřátelství tak, jak toho vyžadoval zájem jejich národů a států, pěstovali jsme u nás politiku ideovou, politiku světovou, politiku kolektivní bezpečnosti, a teď jsme se teprve přesvědčili, že politika kolektivní bezpečnosti není vůbec žádnou bezpečností, právě tak jako kolektivní odpovědnost ve státním hospodaření není vůbec žádnou odpovědností.
Taková kolektivní odpovědnost vlastně není nic jiného nežli na jedné straně zástěra pro ty, kteří nechtějí domýšleti, kteří jsou pohodlní, na druhé straně je to zase dobrá clona pro ty, kteří chtějí za touto clonou spřádati nerušeně různé své pikle a leccos, co není v zájmu národa a co není ani v zájmu národů. A právě ve chvíli, kdy bychom měli býti připraveni, v této těžké chvíli, kterou náš stát prožívá, kdy bychom měli býti zbaveni všech hospodářských starostí, bohužel musím říci, že naše hospodářské starosti jsou nejtěžší. A proč? Poněvadž nám utekla základní individuální odpovědnost, poněvadž nám utekla odpovědnost za osud státu, za osud národa, neboť, kdo hospodářství státní podrývá a kdo hospodářství státní nemá v pořádku, ten nejvíce oslabuje stát v těžké chvíli tam, kde je nejzranitelnější. Mohli bychom míti všechno, jen prosím chtít, ale to bychom museli myslet, myslet až mozek praští a nebát se žádné odpovědnosti, poněvadž vše, co na světě stojí, je budováno jen na odpovědnosti individuální, nikoli na odpovědnosti kolektivní. Individuální odpovědnost je ta, která je si vědoma odpovědnosti za každý čin, za každé slovo, za každou práci, ale má na zřeteli kolektivní dobro, dobro státu a dobro národa.
Kdyby u nás v parlamentě bylo více pocitu odpovědnosti, věřte mi, že by nebylo možno, aby nám byl každý rok předkládán rozpočet vyrovnaný, avšak abychom na konci roku byli rozčarováni tím, že se rozpočet a státní uzávěrka rozcházejí přímo o miliardy. V odpovědné demokracii by z toho musily býti vyvozeny nejtěžší důsledky. V odpovědné demokracii by museli býti pohnáni ti, kteří zavinili tento způsob hospodaření, k odpovědnosti a musili by býti případně trestáni a nahrazeni lidmi schopnějšími a odpovědnějšími. Běda demokracii, nepochopí-li hospodářský základ národa a státu, nebude-li odpovědnou, běda jí, neboť taková neodpovědná demokracie připravuje chaos, nedůvěru, připravuje živnou půdu pro extremní směry, ať levé nebo pravé, připravuje půdu pro rozvrat a bídu, pro boj člověka s člověkem a pro boj všech proti všem.
Nemůžeme a nesmíme snášeti, abychom byli uváděni v omyl nesprávnými čísly rozpočtu, a při zúčtování příjmů a vydání vždycky s kyselým obličejem stáli nad závratnými schodky našich státních uzávěrek. Dnes právě, v jubilejním roce naší Československé republiky, bychom měli provésti revisi všeho a měli bychom projeviti jednotnou vůli k pořádku a to co není správné, by nemělo nacházeti nikdy a za žádných okolností opory a jakékoliv omluvy.


Pokračování zde:
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

Příspěvek od Rase »

Další prostějovský starosta by se mohl dočkat své vlastní ulice. Tentokrát jde o Jana Sedláčka, který na tomto postu působil v letech 1939 až 1940. Ve městě rovněž zakládal skautské hnutí. Nyní se hledá název pro ulici kolmou k Okružní ulici před Mládkovými sady, kde aktuálně probíhá výstavba nových bytových domů. Radní doporučili ulici pojmenovat po Janu Sedláčkovi. Tento československý politik, starosta Prostějova a meziválečný poslanec Národního shromáždění zakládal v Prostějově skautské hnutí. Návrh nyní ještě musí posvětit prostějovští zastupitelé.
Rozhodně v tom nemám prsty a rozhodně jsem nikomu neunesl psa s tím, že jestli ho chce ještě někdy vidět, tak... :-?

https://www.vecernikpv.cz/zpravodajstvi ... kova-ulice

14_sedlackova.jpg
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

Příspěvek od Rase »

Petr Sokol píše:DVOJNÁSOBNÝ STAROSTA I ODBOJÁŘ A VĚZEŇ GESTAPA
Nebyl to až název nové prostějovské ulice, ale už dříve pozoruhodný život a starostenské dílo Jana Sedláčka, který stál dvakrát mezi válkami v čele našeho města, co mě dovedlo k napsání jeho portrétu pro prostějovský vlastivědný časopis "Řádky PRO Vás".
Už je k dostání jeho druhé číslo, kde jsou k mému textu o jediném prvorepublikovém pravicovém starostovi Prostějova připojeny unikátní fotografie, které ze svého archivu poskytl jeden z potomků tohoto málo připomínaného prostějovského politika - pan Radomír Sedláček.
Tak si časopis určitě opatřete, je tam mnohem dalších zajímavých textů!
P.S. Díky Marek Moudrý i dalším členům redakční rady za možnost text publikovat.
Výstřižek1.JPG
Výstřižek2.JPG
Výstřižek3.JPG
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

Příspěvek od Rase »

Praděda při odpočinku kdesi v parku (asi areálu nemocnice). Pěkná pohlednice z července 1915, poslaná z Olomouce do Prostějova.
Nevím moc co se tam píše, ale asi nic zásadního.

IMG_20231111_0001.jpg
IMG_20231111_0002.jpg
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Profesor Jan Sedláček (1888-1960)

Příspěvek od Rase »

IMG_20231208_0004.jpg
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „čs. osobnosti, vojáci, lidé“