Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

České a slovenské osobnosti, vojáci, lidé.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
Fotografie generála-inženýra Jana Diviše

ZAPOMENUTÝ VOJÁK DVOU ARMÁD - GENERÁL INŽENÝR JAN DIVIŠ.


ÚVOD

Práce, kterou jsem napsal o vojenském obsazování Slovenska, neměla od počátku být jen o vojenském obsazování Slovenska. Chtěl jsem také ukázat něco málo o lidech, kteří se na něm podíleli. A tak se nyní seznámíte s jedním ze tří zkušených rakousko-uherských generálů, kteří jako jediní z poměrně mnoha dalších dostali od nového státu možnost sloužit v jeho ozbrojených silách. Byli to tito tři:

- c. a k. polní podmaršálek ing. Jan Diviš,

- c. a k. polní podmaršálek Josef šlechtic Kroupa narozen v roce 1861 a zemřelý v roce 1924

- c. a k. polní podmaršálek Alois Podhajský, narozený v roce 1864 a zemřelý v roce 1946. O tomto vojákovi tělem i duší, který se mnohém zasloužil o rozvoj naší prvorepublikové armády, už jsem na Palbě psal.

Nakonec jsem, abych řekl pravdu, naznal, že bych tu práci neměl medailonky moc štěpit, a když jsem viděl, jaký rozsah by tyto medailonky mohly dosáhnout, rozhodl jsem se malé práce o těchto a dalších vojácích té doby, pokud je někdy napíšu, zveřejnit samostatně. A tak se, podívejte na medailonek generála inženýra Jana Diviše.

ŽIVOT A PRÁCE.

budoucí rakousko-uherský a československý podmaršálek Jan Diviš se narodil 24. října 1862 v Pardubicích. Zde vychodil základní školní docházku a pokračoval na reálném gymnáziu. Po úspěšné maturitě byl v roce 1879 přijat na Technickou vojenskou akademii ve Vídni a po jejím výtečném absolvování působil od září 1882 jako velitel čety Ženijního regimentu č. 1.

V letech 1889 až 1891 se v oboru dále vzdělával, a díky tomu byl zařazen do Vyššího ženijního kurzu ve Vídni, který úspěšně dokončil a nastoupil prestižní dráhu důstojníka c. a k. rakousko-uherského generálního štábu. Ve štábních funkcích dále působil přímo u ženijního vojska:
- v září 1891 byl jmenován referentem Ženijního ředitelství v Brixenu
- od prosince 1893 vykonával funkci pobočníka přednosty ženijní služby u velitelství XIV. sboru
-od února 1895 přednášel jako profesor na Kadetní pěší škole v Insbrucku,
- od září 1896 zastával místo referenta na Ženijním ředitelství v Komárně
- od dubna 1890 se stal zástupcem ředitele Ženijního ředitelství v Celovci, kde setrval dva roky.

Následně odešel od ženijního vojska a začal sloužit u pěchoty.
- Od listopadu 1902 byl pověřen velením III. praporu Pěšího regimentu č. 71 v Trenčíně, kde působil více než tři roky
- od ledna 1906 zastával funkci zástupce velitele Pěšího pluku č. 71 tamtéž, což mělo být poslední nabírání zkušeností před převzetím velení svého vlastního pěšího pluku a v červnu 1906 následovalo jmenování do funkce velitele Pěšího pluku č. 88 v Berouně.
- v březnu 1911 byl v hodnosti plukovníka pěchoty jmenován velitelem 21. pěší brigády v Čáslavi. Těsně před dosažením 50 let věku byl v říjnu 1911 povýšen do hodnosti generálmajora.

Jeho válečný život začal tím, že v únoru roku 1914 byl odeslán k c. a k. 6. armádě, jejímž velitelem byl Zemský velitel Bosny, polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Zde se dva měsíce seznamoval s prostředím i situací vojsk a následně v dubnu převzal funkci zástupce velitele XV. armádního sboru s velitelstvím v Sarajevu.
Zde se stal svědkem atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´´Este a jeho choť Žofii. Tato událost a vše kolem ní s ním velmi otřáslo. Následně mu byly jako zástupci velitele sboru některé pravomoci, směřující k válečnému stavu v rámci tzv. balkánského plánu zvaného Kriegsfall B, u nás se používá v literatuře termín Plán Minimum Balkan.

V rámci tohoto plánu na počátku války se Srbskem byl přidělen jako zástupce velitele XV. armádního sboru 6. armády, které velel velitel celého uskupení Minimum Balkan polní zbrojmistr Oskar Potiorek. A tak jen pro osvěžení, zde je složení sboru v době zahájení bojových operací.

XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů
- 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou,
- 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou,
- 8. jezdecká brigáda a
-14. brigáda polního dělostřelectva.
Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo. Dále pak:
- 5. kanónová baterie 37. polního dělostřeleckého pluku
- 4. a 5. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4. praporu pionýrů
- 4. rota 7. praporu pionýrů
Celkově měl tedy sbor: 22 a půl praporu, jednu eskadronu, 12 baterií s 50 děly a 4 ženijní roty

Po vypuknutí Velké války se stal vojenským oblastním velitelem XV. Bezirk-Komando v Sarajevě. Bojových operací se tedy přímo neúčastnil. V říjnu 1914 byl jmenován do hodnosti polního podmaršálka

Od listopadu 1914 se zúčastnil v rámci 5. a 6. armády polních tažení na srbské armádní síly, avšak se střídavým úspěchem a za cenu těžkých ztrát na obou stranách. Na frontě zůstal i do pádu Bělehradu, ale poté byl na konci října 1916 s předzvěstí patové situace na frontách na vlastní žádost přeložen do výslužby a vrátil se do Prahy. Opustil tak detonující Balkán a nebyl tak přítomen katastrofálnímu obratu, kdy srbské síly v mohutném vzepětí všech svých možností přešly do protiútoku a nakonec po ukrutných bojích rakousko-uherskou armádu vyhnaly zpátky za řeky Drinu a Sávu.

Z této doby tedy z doby návratu do Prahy pochází vzácný originální fotografický portrét polního maršálka ing. J. Diviše v parádní uniformě, s nákrční dekorací a náprsními vysokými řády a medailemi, zhotovený proslulým pražským c. a k. dvorním fotografem Janem F. Langhansem.

Nyní musím napsat to, co se nevždy líbí, a to je skutečnost, že stejně jako mnoho dalších důstojníků rakousko-uherské armády sloužil své jediné vlasti, kterou měl, tedy stařičké monarchii. Ale stejně jako oni se ve vojenské službě i v soukromí se vždy hlásil k české národnosti, ctěn a obdivován svými vojáky. Po návratu domů, do Čech se zapojil dle svých možností do národních aktivit. Až do zářijových dnů roku 1918 účinně spolupracoval s některými členy z domácího vojenského Tajného výboru Maffie, pod vedením učitele taktiky na pražské kadetce hejtmana Jaroslava Rošického a setníka polního-pilota Jindřicha Kostrby, kteří byli v úzkém kontaktu se členy Národního výboru československého.

Obrázek

Setník Jan Rošický

Tato národní aktivita a osobní znalost s čelnými představiteli Národního výboru československého mu poté, co byl ediktem císaře Karla, vyvázán s věrnosti zaniklé říši a měl volné ruce k tomu, aby se jako voják oddal nové vlasti, mu umožnila službu v československé armádě.

Ale i zde mu vojenská čest nedovolila vykonat první krok a vyčkal, na výzvu pražských členů Národního výboru československého Antonína Švehly, doktora Josefa Scheinera, doktora Aloise Rašína, doktora Františka Soukupa a Jiřího Stříbrného, aby se stal součástí státotvorných událostí. A tak se hodnosti rakousko-uherského polního maršálka ing. Jan Diviš, dokonce ještě v rakousko-uherské uniformě, plně zapojil do převratových událostí, vrcholících dne 28. října 1918 proklamací Republice československé.

V podvečer 28. října 1918 se v Praze ustavila dvě střediska pověřená formováním a řízením revolučních ozbrojených sil. Jedno sídlilo na Staroměstské radnici, odkud byla organizována činnost oddílů Národní stráže, pořádkových hlídek tvořených zejména sokoly a členy Dělnických tělocvičných jednot. Druhé na Žofíně, kde se podle rozkazu Josefa Scheinera měli shromažďovat bezprizorní čeští vojáci ochotní zapojit se do služeb nového státu. Na Žofíně tak vzniklo ve dnech 28. až 29. října velitelství vojenských sil, podřízené Národnímu výboru československému z jeho nařízení zabezpečovaly Prahu a okolí hlavně “speciální jednotky“, složené z českých námořníků, aviatiků, sokolů, studentů a členů Dělnické tělovýchovné jednoty.

Polní maršálek ing. Jan Diviš se tak od 30. října 1918 stal prvním vrchním velitelem československé branné moci, přičemž tuto funkci vykonával společně se starostou České obce sokolské, členem Maffie JUDr. Josefem Schneiderem, Oba dva tak převážně se sokolskými spolupracovníky začali ještě před příchodem francouzské vojenské mise s přípravami na organizací domácího vojska. Rozhodnutím Výboru národní obrany, jemuž Scheiner předsedal, vznikl 31. října 1918 při Vrchním velitelství československé armády štáb, který až do vzniku Ministerstva národní obrany zabezpečoval odborné řízení nově se rodící československé branné moci.

Obrázek

JUDr. Josef Schneider, starosta České obce sokolské

Mezitím podmaršálek Diviš zorganizoval strážní službu na ochranu republiky, složenou ze Sokolů a počátkem listopadu se spolupodílel na přípravách vojenského obsazení německých pohraničních oblastí v Čechách a na Moravě domácím vojskem, posíleným o pluky československých legií, vracejících se z Itálie a Francie. V průběhu těchto hektických dní se dne 18. prosince 1918 ministr války-obrany Václav Klofáč rozhodl zrušit pražské Vrchní velitelství, jemuž podmaršálek Diviš dosud šéfoval, a pověřit jej funkcí velitele Zemského vojenského velitelství pro Čechy se sídlem v Praze. V této době trvala zajímavá situace, kdy naše země měla dva ministry války – Václava Klofáče a Milana Rastislava Štefánika.

Obrázek

Václav Josef Klofáč, ministr národní obrany Republiky československé

V prosinci 1918 se na území Republiky československé z operačních důvodů vyskytoval větší počet příslušníků italské královské armády v čele s brigádním generálem Luigim Piccionem, doplněný menším uskupením francouzských důstojníků. Generál Piccione neměl v úmyslu se podřizovat jak domácímu veliteli Divišovi, kterého nepovažoval za nic jiného než za nepřítele, tak očekávané francouzské vojenské delegaci, v čele s divizním generálem Mauricem Césarem Josephem Pellém, chystajícím se do Prahy na základě ministrem doktorem Edvardem Benešem uzavřené spojenecké francouzsko-československé smlouvy z 26. ledna 1919.

Krajně nepříjemný diplomatický problém musel řešit prezident T. G. Masaryk s ministrem obrany Klofáčem, z jehož rozhodnutí byl generál Piccione jmenován vrchním velitelem operujících vojsk na Slovensku se sídlem v Bratislavě, čímž se uvolnil prostor pro designovaného náčelníka francouzské vojenské mise v Republice československé gen. Pellého, který do úřadu nastoupil 17. února 1919 s cílem, vytvořit pevný model generálního štábu československé armády. K témuž dni také obdržel od ministra národní obrany Klofáče oficiální jmenování náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Od této chvíle až do června 1919 nepřetržitě řešil generál Pellé jak organizační a strukturální otázky, tak a to občas jako hlavní úkol, operační fungování československých branných sil.

Zdá se, že jako velkou překážku vnímal a s velkým sebezapřením akceptoval nejrůznější rozhodnutí jak československých politiků, ale i některých vlastních spolupracovníků. Také se obtížně sžíval s tím, že mnoho jeho podřízených jsou příslušníci zaniklé rakousko-uherské armády. Ale jako profesionál se s tím dokázal srovnat, jestli ale někoho upřímně nesnášel, byl to generál Podhájský, v té době velitel Zemského vojenského velitelství Brno. Nikdy mu neodpustil že blokoval dodávky francouzské výzbroje a to jak pěchotní tak těžké pro československou armádu. Blokace byla plně oprávněná- velmi špatný technický stav dodávaných zbraní, ale Pellé měl l za úkol prodat co nejvíce této opotřebované veteše.

Přes všechny organizační složitosti stačil ministr Klofáč jmenovat 1. ledna 1919 polního podmaršálka ing. Jana Diviše do funkce velitele Zemského vojenského velitelství v Čechách, se sídlem v Praze, a doktora Josefa Scheinera, který už postoupil do funkce starosty Československé obce sokolské, pověřil funkcí Generálního inspektora československého vojska. Tuto funkci od něj v srpnu 1919 převzal a do července 1924 tuto funkci vykonával básník Josef Svatopluk Machar.

Na počátku jara roku 1919 nebyl v tuzemsku k dispozici žádný československý generál. Českoslovenští legionářští generálové zatím bojovali v občanskou válkou zmítaném Rusku, a už dorazivší legionáři z Itálie a Francie, vyjma generála francouzské armády Milana Rastislava Štefánika, neobdrželi jmenování do generálských hodností. Náčelník Hlavního štábu československé branné moci generál Pellé musel proto využít služeb prověřených, a velmi zkušených vysokých důstojníků bývalé rakousko-uherské armády.

Tři vojáky zaniklé armády, co už generály byli, jsem už vyjmenoval. Jako další potom vyjmenuji důstojníky, co se generály stali krátce po vzniku Československa. Byli to:

Jan Drobný (1866-1945),

Antonín šlechtic Rada (1864-1932),

František šlechtic Schöbl (1868-1937),

Asi mě čeká dost práce.

Všichni tito jmenovaní patřili mezi ty, kteří v nových politických poměrech ihned převzali osobní zodpovědnost za branný a válečný chod ozbrojených sil. Jim a jejich podřízeným, ve spolupráci se spojenci se podařilo položit základ budoucí moderní, skvěle vycvičené a velmi dobře vyzbrojené armády.
V konci května 1919 se začaly z podnětu generála Pellého formovat první tři československé divize, určené k válečným akcím proti bolševickým Maďarům na Slovensku. Věci se musely řešit delikátně, protože jednotlivé velící posty v brigádách a divizích se měly rozdělit ve prospěch generálů italských, francouzských a československých.

Do čela 1. divize byl určen právě jmenovaný čs. generál IV. hodnostní třídy ing. Jan Diviš. I zde byla jasná stopa československé vojenské mise. Tato hodnost se rovnala hodnosti podle francouzského vzoru, uzákoněnému po roce 1927, tedy hodnosti divizního generála. Místem operačního nasazení jeho samého a jeho divize se měla stát Podkarpatská Rus, v prostoru západně od Mukačeva. Události však pokročily natolik, že k bojovému nasazení divize nedošlo, nehledě na fakt, že do slovenských událostí, jak již víme, nemohl generál Pellé zdaleka zasahovat tak, jak by chtěl a jak by bylo asi žádoucí.

Tento stav se samosebou zásadně změnil v červnu 1919, kdy Pellého prezident Masaryk pověřil převzetím funkce nejvyššího velitele všech československých branných sil. Po zvládnutí válečných operací na Slovensku a přechodu československých branných sil pod francouzským velením k mírovým podmínkám nastala pro generála Pellého nutnost ji organizačně rozčlenit tak, aby se stále rostoucí počet velících Francouzů srovnal do přijatelného poměru s generály československými.

V tomto smyslu 1. října 1919 převzal od ministra Klofáče generál inženýr Jan Diviš jmenovací dekret k velení Zemského vojenského velitelství se sídlem v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně v Praze, i když se to oficiálně stalo až 10. října 1919 a generál IV. hodnostní třídy Alois Podhajský k velení Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko v Brně, přičemž nadále vykonával i post velitele armádního sboru na Moravě, se sídlem v Napajedlích. Tímto aktem byl ale vlastně jen potvrzen už reálně existující stav ve služebním zařazením obou těchto vojáků.

Obrázek

Budova pražského vojenského velitelství na malé Straně

Generál ing. Jan Diviš pracoval na Zemském vojenském velitelství Praha do konce srpna 1920. V září téhož roku převzal post přednosty Všeobecného odboru MNO, který vykonával do konce roku 1923. Na návrh Hlavního štábu čs. branné moci jej v období úřednické vlády Jana Černého ministr národní obrany, generál V. hodnostní třídy ing. Otakar Husák, povýšil v červenci 1921 do hodnosti generála III. hodnostní třídy, což značilo hodnost armádního.

V lednu 1924 odešel na vlastní žádost do výslužby, avšak až do června téhož roku působil na ministerstvu jako poradce ministra národní obrany Františka Udržala. Při oslavách 10 let Republiky československé se na jeho zásluhy nezapomnělo, neboť byl zařazen do elitního výběru reprezentantů všech oborů veřejného života státu. Až do své smrti byl považován za hlavního představitele tzv. domácích důstojníků československé armády, tedy vzešlých z řad rakousko-uherské armády.

Až do roku 1934 žil životem penzisty, sledujícího v klidu tuzemské i mezinárodní dění. Generál Jan Diviš zemřel v Praze 8. srpna 1934.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Zemakt »

Antonín šlechtic Rada (1864-1932),

František šlechtic Schöbl (1868-1937),
Chtěl jsem se zeptat na to slovo šlechtic, to je něco oficiálního? Ještě jsem se s tím nesetkal, díky.
Nikdy mu neodpustil že blokoval dodávky francouzské výzbroje a to jak pěchotní tak těžké pro československou armádu. Blokace byla plně oprávněná- velmi špatný technický stav dodávaných zbraní, ale Pellé měl l za úkol prodat co nejvíce této opotřebované veteše.
Setkal jsem se s poněkud jiným úhlem pohledu, o co šlo? Sehnat v tehdejší poválečné Evropě dělostřelecký materiál nebyl zřejmě, až tak velký problém. Problém však byl v té věci, že do kanónů prostě nebyla munice. Onen šrot (jestli si dobře pamatuji, tak si toho fr. mise byla dobře vědoma, že se jedná o děla s vystřílenými laufy) se koupil právě z důvodu, že jako jediný se nabízel s municí. A tudíž by republika získala alespoň nějaké střelby schopné kanony než žádné nebo kvalitní ovšem bez munice. Prostě krizová situace vyžaduje krizová řešení.

Jinak samozřejmě paráda. Na Schöbla se vyloženě těším, něco málo doma k němu mám, tak jestli bude zájem pošlu scan.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
kik
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 24/1/2008, 14:38

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od kik »

Tady je opravdu vidět, že v R-U armádě se schopný člověk mohl opravdu dostat do vysokých funkcí bez ohledu na to, zda je Čech, Němec, Chorvat či Slovinec. O generálu Divišovi jsem několikrát četl, hodně mě bude zajímat druhá jmenovaný Josef šlechtic Kroupa a pak další tři jmenovaní pánové. Už se těším na zajímavé čtení.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Pátrač »

Ke Kroupovi mám podkladů dost. Ale u těch tří co se stali generály až za služby v prvorepublikové armádě, budu trpělivě hledat a skládat. Jinak Diviš i Kroupa se mi píšou strašně dobře, je to to, co mám rád. Já prostě na starou monarchii mám slabost. A její vojáky považuji za dobré vojáky.

Zemakte tak toho Schöbla napiš Ty. A nebo mi ten sken pošli a dáme to dokupy spolu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od 950 »

Šlechtic neboli Edler byl nejnižší šlechtický titul Vyšší byl rytíř čili Ritter
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Zemakt »

Aha, já jenom, že v této čs. podobě jsem se s tím ještě nesetkal. Dá se to chápat třeba jako česká mutace německého Tomas von Zeman? Ani s tím edlerem jsem se nepotkal, no člověk se pořád učí :up:

to Pátrač: jen co budu doma tak pošlu, ono toho zdá se o něm právě moc není. Děkuji za nabídku, ale v hlavě nosím už něco jiného a medailonky mi moc nejdou, respektive jsem ještě žádný nepsal. Snad až potom.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Morty
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 22/2/2013, 09:09

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Morty »

Je vidět že Pátrač čerpá z nějaké prvorepublikové monografie kde se německé von překládá jako šlechtic, např Konrad von Hötzendorf jako šlechtic Hötzendorf.
Svědčí o tom i dnes již velmi málo používané české pojmenování Klagenfurtu - Celovec.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12966
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Rase »

Já zas v českých novinách z WW1 narážel na trochu jiné počeštění: "Konrad z Hötzendorfů" je to doslovné, ale mě ten "šlechtic" nějak nesedí

Edit:
Šlechtické tituly byly u nás zrušené 10.prosince 1918 zákonem č. 61/1918 - vešel v platnost 18.prosince 1918.
Technicky vzato by se tak po celou dobu první republiky, nemělo psát nic.
Pokud tedy ono slůvko "šlechtic" nemá být hanlivé (pak by to dávalo víc smysl)
Naposledy upravil(a) Rase dne 13/1/2016, 13:03, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Zemakt »

To má Rase logiku. Kdyby byl šlechtic uveden na začátku jména tak fajn, ale uprostřed. Faktem ale je, že z počátku ŘCS se to brusiči jen hemžilo zvláště ve vojenství .
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od kopapaka »

Ono je to trochu jinak...
Nejnižší byl prostý ( :D ) šlechtic s tím von/z a nad ním Ritter/rytíř...
Edler/šlechtic byla placená nálepka pro zvýšení urozenosti bez jakýchkoli dalších výhod.
Psala se stejně jako ostatní tituly před příjmení.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Morty
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 22/2/2013, 09:09

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Morty »

Teprve za panovníků z rodu Habsburků, když se rozšířil obyčej zámožným měšťanům za nějaké dobré služby udělovati erby s dovolením přibrati si k tomu libovolný přídomek, začal býti takový přídomek příznakem šlechtictví, ačkoli erbovní měšťané do stavu šlechtického přijímáni bývali teprve po splnění ještě dalších podmínek. Ježto pak toto nové šlechtictví ani erbem ani přídomkem nebylo ještě dosti důrazně vyjádřeno, vešlo v obyčej podle německého způsobu vyznačovati šlechtictví výslovně slovem »šlechtic« před přídomkem. Slovo »šlechtic« v tomto spojení je tedy onen »dodatek vyznačující šlechtictví«. Máme za to, že jakýkoli jiný výklad oněch záhadných slov v citovaném zákoně nutně vede k důsledkům shora jen krátce naznačeným.
Výňatek ze stati Dr. Frant. Brožka Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 4, str. 116-118.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od 950 »

Pokud měl někdo titul Edler před svým příjmením, byl to skutečně jen jakýsi čestný titul. Někteří takoví šlechtici jej ani nepoužívali a zůstali u prostšího "von". Tento nejnižší titul mohl být jak udělen tak si jej zájemce mohl u císařské kanceláře i za nemalou sumu koupit. U titulu vyššího, tedy Ritter tomu tak už nebylo, ten byl udělován za zásluhy nejen vojenské, ale i politické, vědecké kulturní atd.

Franz Conrad nesl titul a celé jméno i s prediátem: nejprve Feldmarschall Franz Xaver Joseph Conrad Ritter (od r. 1910 Freiherr a od r.1918 Graf) von Hötzendorf. Šlechtický predikát „von Hötzendorf“ přinesl do rodiny pradědeček Franz Anton Conrad (1738-1827), který byl v roku 1815 povýšen do šlechtického stavu a přitom jako šlechtický přídomek přijal jméno své první manželky, Josefy von Hötzendorf pocházející z bavorské šlechty. Franz Conrad von Hötzendorf měl s tímto predikátem jen problémy, neboť jeho příjmení „Conrad“ vnímali díky němu jako křestní jméno a teprve po letech tisk s překvapením konstatoval, že on sám se píše prostě Franz Conrad.

Na rozdíl od vysoce prestižně ceněných titulů Fürst nebo Graf od poloviny 17. století pozvolna klesal prestiž stavu Freiherr (Svobodný pán - v Uhersku báró). Po roce 1848 se počet nositelů tohoto šlechtického titulu, nejnižšího mezi vyšší šlechtou značně zvyšoval díky tzv. systematizované nobilitaci na základě splnění určitých pravidel. Za zásluhy do něj byli povyšováni příslušníci nižší šlechty.Např. za udělení vojenského Řádu Marie Theresie, Leopoldova řádu, Řádu Železné koruny, uherského Řádu Svatého Štěpána nebo Řádu Císaře Františka Josefa I. Novými Svobodnými pány se stávali za 70% důstojníci, vysocí státní úředníci, statkáři, významní vynálezci či významní univerzitní profesoři. Největším problémem bylo, že baronát znevažovala skutečnost, že v 19. a 20. století byli mnozí povýšeni přímo, aniž by se předtím stali šlechtici či rytíři. To bylo porušení dosavadních předpisů, které před rokem 1848 nebylo možné.
Také nižší šlechta, tedy ti, kteří mohli nést titul Ritter či Edler.
Jinak v rakousko-uherské monarchii bylo zneužívání a neoprávněné používání šlechtického titulu trestným činem. Naopak neužívání uděleného titulu v úředním styku bylo taktéž hrubým prohřeškem.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Bublifuk »

Jen v rychlosti ke šlechtickým titulům v Předlitavsku, od nejnižšího, po nejvyšší:

šlechtic/prosté šlechtictví (Adelstand)
rytíř/rytířský stav (Ritterstand)
svobodný pán/Freiherr - v Uhrách ekvivalentem baron, i v Předlitavsku se u nově jmenovaných svobodných pánů ovšem někdy hovoří o udělení baronátu, ač šlo samozřejmě o svobodného pána
hrabě/Graf
kníže/Fürst - titul náležel pouze hlavě rodu, zbylí členové se označovali jako princové

Mimo hierarchii stáli vévodové, podobně též landkrabata, markrabata - zde šlo o historicky získanou hodnost členů knížecích či hraběcích rodů. Odvozeně arcivévoda označoval člena vládnoucí habsbursko-lotrinské dynastie.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Zemakt »

Setkal jsem se s poněkud jiným úhlem pohledu, o co šlo? Sehnat v tehdejší poválečné Evropě dělostřelecký materiál nebyl zřejmě, až tak velký problém. Problém však byl v té věci, že do kanónů prostě nebyla munice. Onen šrot (jestli si dobře pamatuji, tak si toho fr. mise byla dobře vědoma, že se jedná o děla s vystřílenými laufy) se koupil právě z důvodu, že jako jediný se nabízel s municí. A tudíž by republika získala alespoň nějaké střelby schopné kanony než žádné nebo kvalitní ovšem bez munice. Prostě krizová situace vyžaduje krizová řešení.
Díky jmodrakovo upozornění a již tradiční Parmezzanově vstřícnosti mohu k výše uvedenému přihodit pár tvrdých dat:

Popud k nákupu kanónů ve Francii přišel od členů francouzské vojenské mise a byl skutečně odůvodněn velkým nedostatkem munice. Do konce srpna 1919 bylo dodáno celkem 106 kanónů. Děla pocházela z valné většiny ze skladů z Milána a z menší míry přímo z Francie. Situace dělostřeleckého materiálu z vlastních zdrojů tou dobou nebyla v republice zas tak špatná. Koncem dubna 1919 měla čs. armáda ve stavu 242 děl a 10 minometů. Následně, zejména zásluhou Škodovky na konci června vzrostly tyto počty na 442 respektive 56 kusů. Přičemž kvalita byla rozhodně lepší než u francouzský děl.

Situace u dělostřelecké munice však již tak veselá nebyla. Po bývalé monarchii se podědilo pouze 33 200 ran všech ráží, přičemž jen italský armádní sbor sebou přivezl 45 200 ran. Vzhledem k tomu, že náběh výroby nových granátů v plzeňské Škodovce začal až v červnu 1919, vstupovala armáda do konfliktu s Maďarskem se stáhnutými spodkami. Určitá výpomoc přišla z Rumunska v podobě 6 000 dodaných ran na přelomu června a července.

Francouzská dodávka tak mj. obsahovala 252 841 ran, dopravených v 585 vagonech. V celkově hrazené částce za dodaný materiál představovala platba za munici téměř polovinu.

Dále, je nutné brát v potaz, že s Maďary bylo uzavřeno pouze příměří a další pokračování války bylo více než reálné. Zrovna tak se s čs. armádou počítalo při napadení Německa v případě jeho neakceptace dohodových požadavků.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přestože vše výše uvedené má svoji hlavu a patu, jisté kontroverznosti tohoto kontraktu jsou zřejmé.

- kvalita dělostřeleckého materiálu, který z valné většiny pocházel ze skladů z Milána určených k likvidaci. Dobrý kšeft.
- nebezpečná munice
- neexistence oficiální poptávky a nabídky. Zřejmě vše bylo schváleno přímo ministrem, respektive to zřejmě upekl Pellé s Klofáčem.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Zapomenutý voják - generál inženýr Jan Diviš

Příspěvek od Mirek58 »

Jen malinko k domácí výrobě munice.
V r. 1919 se obnovila výroba v muničce v Nýřanech ( v první pol. roku se tam realizovala výstavba nových dílen)
Z toho to úhlu pohledu je nákup fr. děl materiálu opravdu šlápnutí vedle ( nebo jinak - výborný kšeft pro někoho).
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „čs. osobnosti, vojáci, lidé“