Stránka 1 z 1

Miroslav Šiška - Letadla byla osudem Jana Feráka

PříspěvekNapsal: 7/10/2006, 23:27
od sa58
V sobotním Právu byl opět další článek od pana Miroslava Šišky. Kvůli těmto článků si sobotní vydání kupuju. Snad to zdejší pravicoví komsomolci přežijí :D

Letadla byla osudem Jana Feráka

Koncem jara 1938 začal časopis Ahoj publikovat příběh muže, který se vrátil ze španělské občanské války. Jmenoval se Jan Ferák a dva roky působil v řadách republikánského letectva, kde to dotáhl na kapitána. Ač byl pětkrát sestřelen, vždy přežil. Přesto se mu o čtyři roky později - na jiném konci světa - stal útok německého junkersu osudným...

V březnu 1938 se pětadvacetiletý Jan Ferák objevil v Praze. Vyhledal Václava Kubce (1907-1989), rovněž aktivního letce, který měl za sebou několik knih, a nabídl mu svůj deník. Kubec ho seznámil s redaktorem Ahoje a ten jeho zážitky zpracoval do četby na pokračování.
Sám Kubec si tehdy zaznamenal z Ferákova vyprávění asi padesát stran s tím, že jeho působení ve španělské občanské válce jednou literárně ztvární. Po mobilizaci v květnu 1938 se jejich cesty rozešly a teprve dlouho po válce se od jiných letců dověděl o Ferákových dalších osudech. V roce 1964 napsal Kubec o Ferákově španělském dramatu (z velké části autentickou) knihu Kde olivy dozrávají, kterou v roce 2003 (v kritickém vydání a pod stejným názvem) znovu vydalo nakladatelství Ostrov.

Mířil do Brazílie

Jan Ferák se narodil 8. července 1913 v Ústí u Vsetína v rodině lesního dělníka. Nevíme nic o tom, kdy a jak vzplála jeho celoživotní vášeň pro létání. Po měšťanské škole absolvoval dvouletou průmyslovku a byl zaměstnán jako strojník. Ve dvaceti nastoupil základní vojenskou službu - odveden byl k leteckému pluku 1 T. G. Masaryka (kde mimochodem sloužil od roku 1928 i Václav Kubec).
Na vojně se přihlásil do školy leteckého dorostu, prošel stíhacím kurzem a v říjnu 1934 byl jako desátník pilot-letec přiřazen k 15. letce. O rok později byl povýšen na četaře, ale v armádě nezůstal a v březnu 1936 odešel do zálohy. Podle jedné verze tak pro nekázeň učinit musel, podle jiné šel do civilu na vlastní žádost - už se tam prý neměl víc co naučit.
Toužil pracovat v některé letecké továrně a zalétávat nové stroje. Cítil se na to, ostatně jako šéfpilot dvakrát vyhrál plukovní soutěž. Tato kvalifikace mu však nepomohla a žádné takové místo nenašel. Bydlel v podnájmu společně s dalšími pěti nezaměstnanými, když jednoho dne v jakémsi plátku, pohozeném na stole, četl, že Brazílie rozšiřuje leteckou síť a přijímá letecký personál.
Viděl to jako šanci. Na brazilském konzulátu v Praze ho ale odkázali na konzulát pařížský, který řídí tyto záležitosti pro celou Evropu. Vydal se tedy s platným pasem a legálně do Paříže. Se svou lámanou francouzštinou se domluvil a dověděl se, že má jistou naději. Měl přijít za tři dny.

José Ferco

Cestou z konzulátu český mladík uviděl, jak se od Champs Elysés hrne jakýsi zástup. Nějaká demonstrace? Dav něco skandoval a někteří nesli i transparenty s hesly: Zbraně pro Španělsko. Dejte nám letadla!
Ferák se k demonstrantům přimotal a došli společně na náměstí Svornosti. Cestou jednomu z mužů - měl francouzský pilotní odznak a řadu vyznamenání - začal vykládat, že je také pilot, z Československa. Z demonstranta se vyklubal asi čtyřicetiletý Jean Garamond, s nímž se nakonec opil do němoty a skončili v jeho mansardě.
Francouz létal už za první světové války i dlouho po ní. Vyhodili ho, když vedl jakousi stávku za zvýšení mezd. Teď se rozhodl bojovat ve Španělsku a přesvědčoval neznámého spolubydlícího, aby šel s ním. Ferák však o této zemi a událostech v ní nevěděl skoro nic. Jen to, že se tam vzbouřili nějací generálové a teď se perou s vládou.
Nalil Francouzovi čistého vína o svém brazilském snu. Jean ho nezrazoval, jen se mu horlivě snažil vysvětlit, co se ve Španělsku děje. Nakonec mladíka přesvědčil a za dva dny šli spolu na španělský konzulát. Jan Ferák nechal Brazílii plavat a stal se z něho španělský pilot José Ferco, ačkoli neuměl jedinou španělskou větu. V kapse měl jakési poukázky na dost vysokou částku pesos, až skutečně nastoupí do španělského letectva. Při podpisu se také dověděl, že dostane za každé sestřelené nepřátelské letadlo pět tisíc.

Strašná bedna

Cesta do Madridu trvala několik říjnových dní. Během nich měl Ferák příležitost poznat, jak zmatená a divoká situace v zemi vládla. Byl zařazen na letiště Cuatro Vientos, jednoho ze čtyř, určených k obraně hlavního města. Kromě něho bylo v této mezinárodní eskadře devět Francouzů, dva Jugoslávci, Kanaďan a Němec. Všichni dostali první důstojnickou hodnost „alferez“, což v čs. armádě odpovídalo podporučíkovi.
Po šesti měsících Jan Ferák znovu usedl do stíhacího letadla -poněkud zastaralého, ale obratného stroje typu Dewoitine. Při cvičném letu předvedl své umění a získal mezi všemi stíhači respekt. Ovšem hned z prvního bojového střetu se příslušníci eskadry nevrátili kompletní. Jugoslávec musel s poškozeným strojem nouzově přistát na rozhraní bojových linií. Viděli ze vzduchu, jak z letadla vylezl a mával jim. Večer se však ze štábu dověděli, jakou měl smůlu. Přistál necelý kilometr od prvních vládních linií a dostal se do rukou protivníka.
Za dva dny přilétl nad Cuatro Vientos stříbrošedý junkers Frankova letectva a shodil na šňůrách padáku bednu. Uprostřed bylo Jugoslávcovo tělo - trup bez nohou a rukou, v ústech vražená cigareta a na čele lístek se vzkazem: „Tak naložíme se všemi rudými bolševiky! Zdraví vás Frankovi bojovníci svobody!“
Tato drastická smrt kamaráda, zaznamenal Ferák do zápisníku, sblížila všechny více než jakékoli dosavadní přednášky velitelů. Piloty přiváděly do Španělska různé pohnutky a atmosféra mezi nimi nebyla taková, jako u pozemních jednotek, do nichž vstupovali dobrovolníci všech národů když už ne s politickým rozhledem, pak alespoň s vnitřní touhou pomoci španělskému lidu uhájit těžce získanou svobodu.
Ještě nikdy v životě se mladičkému Ferákovi nehonilo hlavou tolik myšlenek jako při začátku Frankovy ofenzívy na Madrid v listopadu 1936. Z deníkových poznámek lze i vyčíst, jak překonával zmatené pocity po příchodu do země a začal věřit ve vítězství spravedlivé věci. I když při chladné kalkulaci nemohl nevidět velkou převahu protivníka -zvláště na leteckých bojištích.

Tři sestřely za den

On sám se přitom stal hvězdou španělského nebe. V bojích o Madrid dokonce jednou sundal tři německé stíhačky ve dvou minutách. Byl povýšen na poručíka a dostal první dvě vyznamenání. (Podobně jako ostatní, i on věnoval finanční odměnu za sestřely Mezinárodnímu Červenému kříži.)
Za pár dní ale zůstal Ferák z eskadry naživu jediný. Při překvapivém úderu heinkelů na Cuatro Vientos se mu jako jedinému podařilo z letiště odstartovat. Byl sice vzápětí zasažen, ale nezraněn havaroval do vlastních linií. Podobné štěstí měl o několik týdnů později. To už byl převelen ze stíhaček na bombardéry a po devíti úspěšných skupinových náletech přepadlo 16. prosince 1936 jeho stroj hejno stíhaček. Havaroval jen několik stovek metrů na správné straně fronty a celá posádka se zachránila.
Bombardovací eskadře tehdy velel podplukovník André Malraux, francouzský spisovatel a pozdější ministr kultury v de Gaullově vládě. I on gratuloval Ferákově skupině, která během týdne čtyřikrát úspěšně bombardovala důležitý přístav fašistů, severoafrickou Ceutu. Krátce nato po jiném splněném úkolu nad Malagou byl Ferákův potez přepaden skupinou italských fiatů. Stroj se zřítil do moře a doslova v posledních vteřinách přispěchali na pomoc rybáři, kteří celý souboj pozorovali. Tři muži posádky byli mrtví, jeden těžce zraněný, Ferák s horním střelcem vyvázli bez zranění.
Byl mimořádně povýšen na kapitána, obdržel další dvě vyznamenání a místo Malrauxe - který vyjednával v Paříži nákup dalších letadel - byl jmenován novým velitelem eskadry. Ta v dalších dvou měsících neztratila ani jeden letoun. Nadřízení přislíbili všem týdenní dovolenou, ale 1. června 1937 měla eskadra provést ještě bombardování Mallorky. Ferák rozhodl, že nad Las Palmas odletí pouze jediný bombardér - jeho potez.
Netušil, že právě dva dny předtím byly v tomto přístavu nasazeny tři stíhací eskadry Italů. V minutě byl bombardér v plamenech a jako pochodeň se zřítil do moře. Ferák se probral k vědomí až za dva týdny. U jeho lůžka na cele seděla jeptiška. „Všichni jsou mrtví,“ odpověděla mu na otázku, kde jsou další čtyři členové posádky. Mezi nimi i Josef Souček a Zdeněk Taláš, což byli vůbec první dva Češi, s nimiž se po roce ve Španělsku potkal.

Nejslavnější souboj

Tři týdny po sestřelu byl poprvé vyslýchán. Podle ohořelého a mořskou vodou vyluhovaného výtisku Práva lidu, který našli v jeho kapse, tušili, že je Čech. Nic však neřekl a nepřiznal. Teď ani později, kdy se u jeho postele objevil dokonce i Frankův bratr, plukovník letectva. Ten mu přislíbil, že bude zřejmě vyměněn za nacionalistické letce.
Skutečnost ale byla jiná. Převezli ho do pevnosti Castilio de Belver, kde byl surově ztlučen. Pobyl zde dva týdny a putoval přes italský Janov do berlínské věznice Moabit. Ocitl se v rukou gestapa! Následoval opět surový výslech, ale podle otázek poznal, že o něm nic nevědí. Pak byl náhle dopraven do Říma, kde kapitánovi španělského povstaleckého letectva podepsal žádost, že chce být vyměněn. To se také 19. srpna 1937 na španělsko-francouzských hranicích stalo.
Nejdříve se Jan Ferák vrátil znovu k eskadře bombardérů, kterou řídil až do Vánoc 1937. Potom dostal novou příležitost jako stíhač. Stal se velitelem malé specializované skupiny, s níž zažil i nejslavnější souboj celé španělské občanské války. Jeho trojka při něm zlikvidovala šest nepřátelských strojů - tři bombardéry, dva stíhací fiaty a také nový Messerschmitt Bf 109, který Němci poslali do Španělska na vyzkoušení.
Ferák dostal další dvě vyznamenání a prezident republiky mu poslal blahopřejný dopis. Pak už ale přišel Ferákův poslední souboj při obraně Teruelu 19. února 1938. Probudil se až v nemocnici - naštěstí v té republikánské. Čtyři průstřely nohou, další střela v hrotu plic, ta poslední si našla místo mezi vlasy Ferákovy hlavy. Stačil centimetr...

Seznámení přes Ahoj

Za měsíc dostal Ferák nabídku na povýšení a vysokou funkci. Odmítl a ukázal generálovi výtisk novin se zprávou o anšlusu Rakouska. Chtěl domů, aby mohl předat své mimořádné bojové zkušenosti.
Vojenská místa ale zájem neměla. Zato čtenáři Ahoje ano. Byla mezi nimi i Marie Talášová, sestra Ferákova palubního střelce Zdeňka Taláše, který zahynul při sestřelu nad Mallorkou. Jak v roce 1987 vyprávěla publicistovi Stanislavu Motlovi, teprve ze stránek tohoto časopisu se s matkou dověděly o bratrově osudu, neboť kdysi z domova beze slova rozloučení zmizel. Chtěly se s Ferákem setkat a napsaly do redakce. Přišel a chodil pak stále častěji, až se stali počátkem února 1939 manželi.
Brzy nato okupovali nacisté zbytek Československa a Ferákovi museli před gestapem zmizet. V polovině dubna odjeli tajně do Sovětského svazu, kde potom zažili velké útrapy a stěhování po mnoha městech. V roce 1940 se jim v Čeljabinsku narodila dcera Jana. Počátkem února 1942 se Jan Ferák mezi prvními přihlásil do vznikající čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Stal se příslušníkem štábní roty v hodnosti rotného - ta kapitánská ze Španělska mu nebyla uznána.
Zanedlouho přišla z čs. vojenské mise zpráva, že skupina letců ze SSSR má odjet do Anglie a posílit tam jednotky RAF. Toužil po tom i Jan Ferák.

Smrt na Trinidadu

„Tenkrát jsem ležela na posteli v bezvědomí, měla jsem tyfus a zápal plic,“ čteme v dopise Ferákovy manželky z 12. září 1945 matce Jana Feráka, „a když jsem přišla k sobě, už byl Jenda na cestě do Anglie. Důstojníci prý mu říkali, že když jsem tak nemocná, že nemusí jezdit, ale přece jel... On chtěl stále létat, to bylo pro něho všechno. Myslel to s námi dobře. Chtěl jet, aby mohl vytáhnout také mne s dítětem. Zkusili jsme mnoho, a chtěl nám připravit lepší život.“
Z Murmansku psal manželce každý den. Věděl, jak kritická je situace, vždyť do Anglie tehdy dorazila sotva každá pátá loď. „Prosil mě za odpuštění a že jestli to přežije,“ vzpomínala Marie Feráková, „že nám vše vynahradí a že nás co nejdřív vezme k sobě do Anglie.“
Tu možnost však už osud Janu Ferákovi nedopřál. S několika dalšími čs. letci nasedl 28. dubna 1942 na křižník Edinburgh. Za dva dny zasáhlo britskou loď německé torpédo a zahynul plukovník Berounský. Ostatní letci se s dalšími trosečníky vrátili do přístavu a za několik dnů se nalodili na palubu jiného křižníku Trinidad.
Loď ale po několika dnech plavby objevila skupina německých dvoumotorových junkersů a 15. května ji bombardovala. Mezi oběťmi náletu byl i Jan Ferák...


Autor: Miroslav Šiška
Zdroj: deník Právo 07.10.2006

PříspěvekNapsal: 9/10/2006, 06:40
od hornet
Zajímavý článek a podivuhodný osud pilota. Pokud si pamatuji, v časopise Letectví a kosmonautika, někdy kolem roku 1965, vycházel Ferákův příběh na pokračování. Už si nevzpomínám od koho a pod jakým názvem. Nemohl by někdo z palbáků zalistovat v zažloutlých svazcích a případně ještě něco doplnit? Já už bohužel tuhle možnost nemám.

PříspěvekNapsal: 9/10/2006, 10:21
od Atlantis
Hele, K+L 65 mají možná u nás na hvězdárně...tož se podívám...

PříspěvekNapsal: 9/10/2006, 12:10
od michan
Sa dobré připomenutí. Již je to dávno co jsem to četl. Už jsem si to moc nepamatoval. Jen jsem si při tom čtení vzpoměl na to Španělsko. Ostatní jsem už zapoměl. Takže ď. Osudy lidí, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi, jsou zajímavé, alespoň pro mne.

PříspěvekNapsal: 9/10/2006, 12:19
od hornet
Atlantis: Abych tě příliš nezmátl. Ten ročník trochu střílím od boku a dost možná, že se jednalo právě o dílo Václava Kubce "Kde olivy dozrávají". Fakt je, že se jménem Jana Feráka jsem se setkal poprvé právě v těchto dnes již historických číslech L+K.

PříspěvekNapsal: 21/11/2006, 08:19
od hornet
Příběh Jana Feráka "Kde olivy dozrávají...." znovu právě vyšel knižně.

http://obchod.aeromedia.cz/catalog/prod ... e18e060b38

PříspěvekNapsal: 21/11/2006, 17:19
od sa58
Díky za tip, hornete, mohlo by to být dobré čtení o době která dnes není zrovna "in". Už sem někde četl, že republikáni byli banda komunistů....

Ale co čekat od dnešní bandy co obdivuje nějaké ****** v různých "reality" sra***.... :sad: