A jaká že to byla taktika dělostřeleckého boje na konci 19 století?Mirek58 píše:Tahle specifická kostrukce dělových věží měla podle mne nejspíš základ v taktice děl. boje platné na přelomu století.
Kdy ráže 6-8 palců měla určený shodný cíl s hlavní ráží . Rozdíl byl v použitém střelivu, děla 6-8 palců měla za úkol trhavým střelivem rozbít nástavby protivníka, a hlavní ráže protipancéřovým docílit jeho potopení .
Zde se oprávněně kalkulovalo s vyšší rychlostí střelby děl střední ráže a účinek trhavé nálože granátů na nástavby nezávisel na vzdálenosti, což pro protipanceřový granát neplatí.
Nic proti pánové ale jaký smysl má snaha rozstřílet nástavby lodi, pokud tedy není vaším cílem posádku naštvat (zde většinou byly kantýna, pekárna, různé příruční sklady, apartmá kapitána, část důstojnických ubikací a jiné „životně důležité" prostory)? Bojový můstek byl chráněn minimálně stejně jako dělové věže, takže smůla. I kasematy střední ráže na dělové palubě často chránilo i 150 mm povrchově tvrzeného pancíře což je pro klasickou střední ráži nepřekonatelná tloušťka a i americká 8'' nebo britská 9,2'' meziráže to dokázala prorazit tak na 6 - 7 km (z větší vzdálenosti by tak maximálně granát odřel nátěr).
Myslíš? Ty ale nepotřebuješ někomu zatápět, torpédoborec musíš potopit nebo zahnat než se dostane na dostřel svých torpéd jinak máš peška. A to byl i v průběhu WWII často problém.FdV píše:I dobové šestipalce musely stačit bohatě na soudobé torpédovky a torpédoborce. Pokud se nemýlím, tak šlo o kocábky o pár set tunách s výzbrojí max 75 mm a časti i jen 47 mm. I šest šestipalců boční salvy muselo případným útočníkům docela zatopit, natožpak když k tomu připočteme řadu trojpalců na menší vzdálenost.
Když si vezmu jednu z nejlepších stopadesátek předdreadnoughtového období německou 15 cm SK L/40. Maximální dostřel do 14 km, při absenci pokročilejších systémů zaměřování počítej maximální efektivní dostřel zhruba poloviční (na větší vzdálenosti je to jen plýtvání municí). Kadence za ideálních podmínek 4 - 5 ran za minutu, praktická záležela na vycvičenosti obsluhy ale v boji předpokládejme méně, granát s náloží 2 kg černého prachu (po roce 1902 byl v Německu postupně zaváděn TNT). Při této velikosti a náloži se počítá jen přímý zásah. Jak jsem již uvedl kvalitní zbraň, handicapem střední ráže všeobecně však byla absence napojení na centrální řízení palby.
Na druhé straně výkonné torpédo ze stejného období, britské 18'' Mk V a Mk VI. Efektivní dostřel přes 3,5 km rychlostí přes 50 km/h. Každý zásah a exploze stotřicetikilové nálože trhaviny je vzhledem k celosvětové úrovni protitorpédové ochrany schopen potopit nebo těžce poškodit loď jakékoliv velikosti a torpédo je možné odpalovat i z nosičů plujících rychlostí i 30 uzlů (přes 55 km/h). Při koordinovaném skupinovém útoku velmi nebezpečná zbraň.
Takže máme dělo které dokáže efektivně pokrýt zhruba 3,5 – 4 km a časové okno (předpokládejme že velitel útočícího torpédoborce není vůl a ví že vysoká rychlost mu zajišťuje jistou míru nezranitelnosti) přibližně 4 minuty což při známé kadenci dělá teoretických 20 výstřelů. Protože je bitevní formace navíc „obtěžována“ nepřátelskými bitevními loděmi počítám kadenci zhruba poloviční. Torpédoborec ustupující po odpálení torpéd již nemá cenu ostřelovat, není nebezpečný. Procentuální úspěšnost palby na střední vzdálenosti na malý, rychlý a velmi obratný cíl jsem nikde nenašel ale počítám že už pouhých 10% by bylo minimálně na pochvalu a cokoliv lepšího na udělení „Modrého Maxe“. Ovšem 1 – 2 přímé zásahy 15 cm „prskavkami“ jsou pro loď velikosti torpédoborce kritické maximálně při zásahu uskladněné munice nebo pohonného ústrojí, všude jinde je to jen nepříjemné. Navíc tyto lodě většinou útočily v koordinované skupině takže šestipalce v kasematě mají cílů relativně hodně a měly by uhlídat všechny. Vlastně jediné co na toto obtěžování torpédoborci platí je vlastní lehký doprovod.
Mimo vlastní torpédoborce (pokud jsou k dispozici) zde bylo jediné další řešení. Zahájit mířenou palbu na větší vzdálenost a použít granáty s větším přesvědčovacím účinkem. Děla meziráže byla zásobována údaji pro střelbu přímo z dělostřelecké centrály a odpadalo tak takové to zaměřování „od oka“. Úspěšnost palby zhruba srovnatelná ovšem mnohem větší dostřel umožňující zahájit palbu i na 12 a více km. Nižší kadence byla kompenzována velikostí granátu, často stačilo i těsně vedle aby exploze napáchala škody. Proto i Němci u Deutschlandů přešli na 17 cm ráži a u dalších bitevních lodí už plánovali jako druhou ráži 24 cm. Nejmenší meziráži používali Francouzi a i zde to bylo 19,4 cm na druhé straně stáli japonci se svými desetipalcovkami od Vickerse.
No vlastně zde bylo ještě jedno řešení, vykašlat se na druhou těžkou ráži a navýšit počet 12'' děl k čemuž se stejně nakonec dospělo. Ale i mnohem později v průběhu WWII pár střetnutí prokázalo že i koordinovaný útok torpédy dokáže být pro velké lodě extrémně nebezpečný.
Scrat