Stránka 1 z 1

Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 1/12/2018, 21:35
od Polarfox
Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

Obrázek

odkaz na rozcestník série


"Přesto lze italský čin sotva přiřadit k válečným úspěchům, mnohem přesnějším označením se zdá být politicky motivovaná sabotáž. Itálie prostě nehodlala nečinně přihlížet, jak jí na Jadranu roste nový soupeř." *J. Novák, Bitva v Otrantské úžině, Praha 2011*

"Tolik verze z italských historických análů. Brzy se však budeme moci přesvědčit, že italští námořníci (minimálně jejich velitel!) pravdu o situaci v pulském přístavu znali a že jejich akce se stala zcela nesmyslnou, kdy od odvážné bojové akce neměla daleko k sprosté masové vraždě..." *J. Marek, Piráti svobody, Cheb 2002*

Potopení vlajkové lodi bývalého rakousko-uherského námořnictva Viribus Unitis je, jak již naznačují výše uvedené citace, záležitost protkaná emocemi a kontroverzí. Bohužel ale ani po 100 letech neexistuje žádný vážnější pokus o pevné zakotvení, které by tento horký brambor zařadil do kontextu doby a událostí a konečně přinesl nějaké rozuzlení. Aby bylo jasno, nemluvíme zde o nějakém ustáleném názoru/etablovaném podání událostí, neb toto tu samozřejmě existuje takřka od samého počátku. Mluvíme zde o podání, které není formováno různými národními zájmy a stereotypy a naopak musí tímto minovým polem úspěšně prokličkovat. To zdaleka není jednoduché, neboť čím větší zapojení těchto faktorů, tím větší kouřová clona, kterou je třeba se prokousat. Navíc tato oblasta nikdy nebyla zrovna středem zájmu široké historické obce a informace jsou velice často kusé, zmatené a je třeba se k nim náročně propracovat. To samozřejmě zavdává prostor jak pro prostou radost z odkrývání méně známé části historie, tak i chybám. O to je smutnější, že řada badatelů a odběratelů jimi prezentovaných poznatků má názor utvořen velice rychle a snadno. A stačí jim k tomu velice málo. Pojďme se tedy zkusit postupně a konkrétně probrat některými úskalími dané tématické oblasti a doby.

Děravá bezpečnostní schránka jménem Jihoslované

Když císař Karel I. vydal 16.10.1918 svůj Národní manifest adresovaný pestré směsce národů těžce zkoušené duální monarchie, kde sliboval federalizaci a větší možnost sebeurčení jednotlivých národností, doufal stále v zachování soustátí. Krok to byl polovičatý a především opožděný a následně se vrátil jako velice ošklivý bumerang. To když počínající rozklad Rakouska-Uherska nejenomže nezvrátil, ale naopak urychlil. Separatistické národní tendence bujely jako houby po dešti, což spolu s postupným odpadáváním jednotlivých spřízněných mocností z války (Bulharsko, Turecko) a zahájením finální italské ofenzívy (24.10.) vedlo k razantnímu propadu morálky a stupňujícímu se chaosu. Námořnictvo, již načaté předchozím revolučním kvasem, nebylo v tomto výjimkou a již kolem 27.10. byla situace na pováženou.

Mezi 27. až 29. říjnem pak problémy velice rychle gradovaly a stejným tempem ubýval manévrovací prostor. Silové potlačení neposlušnosti nebylo schůdným řešením, neboť především nebyly k dispozici potřebné prostředky a zároveň by byl takovýto krok silně kontraproduktivní. Navíc císař stejně za těchto okolností použití síly zakázal. Důstojníkům tak nezbylo nic jiného, než snažit se ovlivnit mužstvo, které naštěstí zvolilo cestu pasivního odporu a nekooperace, vysvětlováním a sliby brzkého zásadního řešení situace a apelovat na jejich cit pro povinnost a taktéž trpělivost. To se povětšinou míjelo účinkem a čím více autority do svých rukou přebíraly spontánně sestavované námořnické rady, tím menší potenciál tyto snahy o zachování nějakého řádu měly. Námořnictvo (a především jeho jádro v Pule) se stalo prakticky nebojeschopným (pokud by takováto potřeba nastala) a nad tím vším se vznášela jasně deklarovaná hrozba námořníků opustit k 1.11. své lodě a prostě odejít domů (samozřejmě náležitě vybaveni proviantem, penězi a osobními zbraněmi)[1]. To byla linie, za kterou se nacházel již jen různě domýšlený absolutní chaos (nástup bolševiků, loďstvo, základny a vůbec miliónové investice vydané napospas Italům, atp.), čemuž se bylo nutno vyhnout, i kdyby cena byla vysoká a chuť pramalá. Jednání s jihoslovanskou Národní radou (a vůbec oficiálními zástupci rebelujících národností) se nesla v celkem jednoduchém a předvídatelném duchu – pomoc s uklidněním situace lze očekávat pouze pokud bude loďstvo předáno Jihoslovanům. Jejich představitelé, ačkoli zatím s minimálním vlivem na samotné námořníky a jejich autonomní námořnické rady, které v první řadě zajímal konec války, brzký odchod domů a pak až záležitosti jiné, se oprávněně cítili na koni a nehodlali to Vídni usnadnit. Brzy bylo celkem jasné, že jediným reálným východiskem je pouze krok radikálního charakteru (z velice omezené až nijaké skupiny možností). Další možností bylo nedělat nic a sledovat, jak vše míří do zkázy (a jakou přesnou formu tato nabere).

V podvečer 30.10. tedy císař Karel I., po několika hodinách mučivého váhání, vydává finální a oficiální verdikt - neboli rozkaz předat námořnictvo, včetně pobřežních instalací a opevnění, tj. se všemi proprietami, jihoslovanské Národní radě (a říční flotily naopak Maďarsku). Nebo lépe řečeno již samostatnému státu Jihoslovanů bývalé habsburské monarchie, neboť tito 29.10. přetrhali veškeré své vazby s Rakouskem i Maďarskem a vzniká tak Stát SHS (jehož krátká historie se záhy uzavřela vznikem Království SHS, což je subjekt zahrnující i Srbsko a Černou Horu, neboli budoucí Království Jugoslávie). Tato depeše dorazila do Puly cca ve 20:00 (již předchozí depeše ve 13:00 ale toto rozuzlení předem avizovala). Horthy tak mohl s lehčím srdcem čelit i místní samosprávě složené z Jihoslovanů a Italů, jež se nezávisle na Národní radě v Záhřebu rozhodla převzít do svých rukou správu přístavu/města. K předání mělo dojít ve 21:00 v budově pulského přístavního velitelství, ale admirálové Horthy (jako velitel loďstva) a Cicoli (jako přístavní velitel) čekali své protějšky marně (Horthy čekal ještě hodinu, načež se odebral na svou loď s tím, že následující den ráno přijme vyslance v dobu, na které se dohodnou, přičemž samotní vyslanci dorazili do budovy přinejmenším dvě hodiny po termínu). Následující den ráno dorazila oficiální delegace Národní rady pověřená převzetím loďstva. K dojednání způsobu předání a podpisu protokolu došlo 31.10. v devět hodin ráno (ale možná je to čas příjezdu a k podpisu došlo až v 11:00) v Pule v admirálské kabině dreadnoughtu Viribus Unitis, který měl o necelý den později sehrát své poslední a tragické dějství. Součástí dokumentu byl závazek Jihoslovanů ctít nárok ostatních (nejihoslovanských) národů/entit nyní již takřka bývalé monarchie na kompenzaci za svůj podíl na celkové hodnotě a nemělo by se na to zapomínat. Všechen personál nejihoslovanského (v případě říční flotily pak nemaďarského) původu měl být uvolněn a vyexpedován do své domoviny, ale těm, jenž by projevili zájem sloužit v jihoslovanském námořnictvu, to bylo oficiálně povoleno. Rozkazy ve stejném duchu byly dále předány podřízeným velitelstvím. Samotná předávací ceremonie proběhla v Pule odpoledne (16:45) téhož dne a rakouskou vlajku vystřídala na stěžních trikolóra Chorvatů/jižních Slovanů [2]. V Boce Kotorské došlo k předávacímu aktu až 1.11. v osm hodin ráno. Na některých menších základnách došlo prakticky jen k oficiálnímu potvrzení stavu, protože pod kontrolou Jihoslovanů byly již víceméně od 29.10. Jedna éra tak definitivně skončila.

Obrázek Obrázek
Tato fotografie (ev. první uvedená, druhá je její variací) je často popisována jako vyvěšování jihoslovanské vlajky v Pule dne 31.10.1918, ale půjde zde patrně o Boku Kotorskou (o den později). Ani datace není úplně jistá a objevují se spekulace, že by mohlo jít i o výrazně pozdější událost, tj. při příležitosti předání Dohodou přidělených jednotek (tj. po odchodu Francouzů z Boky Kotorské), ale zachycená plavidla jsou s největší pravděpodobností torpédoborce typu Tátra, což tuto možnost dosti spolehlivě eliminuje.

Motivace Karla I. (a jeho okolí) k předání loďstva byla trojí. Jak již bylo zmíněno, nedělat nic byla nejhorší volba mezi špatnými a nepřipadalo to příliš v úvahu. Druhým impulsem byla přetrvávající představa, že v budoucnu bude možné, přes separační snahy a činy jednotlivých národů, vzkřísit soustátí v jiné podobě. Císař (a nejen on) stále ještě doufal, že jihoslovanský stát (a jemu podobní) mohou býti jeho součástí a že námořnictvo tak říkajíc zůstane doma. Zároveň takovýto dar mohl být jistou formou mrkvičky, jak Jihoslovany do společného lůna nalákat. Pak je zde ovšem ještě důvod třetí - totální vojenská porážka byla nevyhnutelným faktem a jedním z nastávajících vítězů byla nenáviděná Itálie. Dosti podstatnou motivací tedy bylo pokusit se flotu takříkajíc ulít do bezpečí před svým arcinepřítelem. Pokud by Jihoslované dokázali tuto uchránit a ještě ji později přinesli zpět do společného "domečku", tím samozřejmě lépe. Leč všechny tyto naivní předpoklady velice rychle fatálně selhaly. Jihoslované převzali mrkvičku a obratem se i s dárkem zdekovali z rakouského tábora směr neutralita, což možná ve Vídni vzbudilo ostré reakce a pocit nevděku, ale žádnou moc nad situací již neměla. Ovšem ani Jihoslované se neradovali dlouho a uklizení námořnictva pod jejich vlajku nemělo žádný efekt a státy Dohody kolektivně tento akt ignorovaly (z dobrých a pochopitelných důvodů).

Pikantnost celé situace a tehdejší dvojí hru názorně demonstrují i události kolem příměří, uzavřeného 3.11.1918 (Villa Giusti). Rakouská strana (námořnictvo zde zastupovali fregatní kapitán Johannes Prinz von und zu Liechtenstein a korvetní kapitán Georg Ritter von Zwierkowski) podepsala dokument tak jak ležel a běžel (neboli jak byl připraven Dohodou) a říká se, že delegáti měli speciálně nakázáno se o předání loďstva nezmiňovat. Rakousko-Uhersko se tedy, kromě jiného, zavázalo k vydání následujících plavidel - 3 bitevní lodě, 3 lehké křižníky, 9 torpédoborců, 12 torpédovek, 1 minonoska, 15 ponorek a 6 říčních monitorů [3]. Tato plavidla měla být 6.11. (kromě monitorů) dopravena do Benátek a zbytek koncentrován ve vybraných přístavech. S námořnictvem se tedy z obou stran nakládalo tak, jako kdyby se akt předání nikdy nestal.

Mezitím se samozřejmě dělo mnohé. Jihoslované se radovali ze svého nového námořnictva a začínali s budováním jeho organizace, jako ustavení velitelské struktury atp., a vštípením řádu (s čímž kolegiálně vypomáhali i čeští námořníci [4]), zatímco ostatní národnosti neméně vesele balily saky paky a organizovaly svůj odjezd. Pro Pulu byl rozhodným dnem 31. říjen, ale například v Boce Kotorské došlo z vlastní iniciativy velitele námořnictva admirála Horthyho k uvolnění rakouských Němců a Maďarů již 29.10. (tj. ještě před císařovým rozkazem). Můžeme se sice například dočíst, že, ...

"Zbrusu novému nevelkému státu tak doslova spadlo do klína relativně početné a kvalitní válečné loďstvo, námořní základny i zkušení, v bojích osvědčení bývalí rakousko-uherští důstojníci, stejně jako vyškolené mužstvo. Za všechny významnější osoby jmenujme alespoň kapitána řadové lodi Janka Vukoviče de Podkapelski (mimo jiných funkcí dlouho velel křižníku Admiral Spaun), který byl ustanoven velitelem floty." *J. Novák, Bitva v Otrantské úžině, Praha 2011*

...ale obecně to byla bída. Bída větší než malá. Pokud si uvědomíme, že Chorvatů a Slovinců bylo dohromady mezi mužstvem něco přes 30% (navíc méně kvalifikovaného/technického rázu) a důstojníky kolem 15%, tak si asi dokážeme představit, jak to, i po započítání přechodné a cenné pomoci přinejmenším části Čechů, muselo v námořnictvu vypadat. Situace na poli důstojnického sboru byla obzvláště tristní a to je navíc nutno brát v potaz, že zdaleka ne všichni důstojníci jihoslovanského původu se s novým státem identifikovali (zpravidla tím méně, čím výše postavení byli). Pokud tedy hovoříme o "za všechny významnější osoby", tak jsou to při krátkém výčtu téměř všechny významnější osoby. Novému státu tedy spadly do klína jak materiální bohatství, tak i personální paralýza. I to v blízké budoucnosti podvazovalo schopnost uhájit své zájmy před státy Dohody, ačkoli výsledek byl stejně předem daný. Jihoslovanské námořnictvo tak nemělo potřebný personál ani k základním přesunům, natož aby se jevilo akceschopnou silou. Když se Jihoslované později pokusili “uklidit” před Italy z Puly obrněnce Radetzky a Zrínyi, muselo se tak udít s minimální posádkou a s pomocí Čechů. Stejně tak vzaly za své všechny předpoklady Dohody přesunout jádro loďstva do internace (Benátky/Korfu), právě díky nedostatečnosti posádek. Lodě tak byly internovány a postupně obsazeny ve vlastních přístavech.

Vražda, sabotáž nebo jen šeď všedních válečných dnů?

Vraťme se však k událostem 31.října a 1. listopadu. Večer 31.10. (cca 18:30 ??) vyrazila pod rouškou tmy z benátského přístavu čtveřice plavidel - torpédovky 65 PN a 66 PN spolu s torpédovými čluny MAS 94 a MAS 95. Torpédovka 65 PN měla na své palubě nestandardní náklad - řiditelné torpédo "Mignatta" (v překladu příznačně "Pijavice", exemplář S2, jeden ze dvou vyrobených) vybavené dvěma 175 kg náložemi a jeho dva operátory (Raffaele Rossetti a Raffaele Paolucci). U Brijunských ostrovů byl aparát spuštěn do vody a odtažen člunem MAS 95 až do vzdálenosti několik set metrů od vstupu do pulského přístavu. Po desáté hodině večer započala dvojice Italů svůj úmorný a zdlouhavý průnik do nitra hlavní rakousko-uherské námořní základny.

Obrázek
Řiditelné torpédo Mignatta, exemplář S1, umístěný od roku 2014 v expozici námořního muzea v La Spezia. Virtuální prohlídka muzea (i s dotyčnou vitrínou) zde.

Samotnou akci zde nebudu podrobněji rozebírat, neboť základní obrys je obecně znám z dostatku běžně dostupných zdrojů a podrobnější rozbor by si stejně vyžadoval delší pojednání. Přeskočme tedy celé dějství až k samotnému výsledku, jímž byla jedna potopená bitevní loď (zkázu zajistila jedna ze dvou náloží, umístěná na pravoboku v oblasti mezi čtvrtým a pátým kanónem ráže 150mm), dle většiny zdrojů stovky obětí, mezi nimi samotný prozatímní velitel námořnictva (již zmíněný kapitán řadové lodi Janko Vukovič de Podkapelski) a v neposlední řadě velká a přetrvávající dávka křivdy a zatrpklosti. K tomu je ještě třeba přidat potopenou pomocnou loď Wien, sloužící předtím jako stacionární podpůrné/ubytovací plavidlo pro německé ponorkáře, jež padla za oběť neřízené pouti samotné Mignatty a její zbývající nálože [5].

Obrázek Obrázek
plán rakousko-uherského válečného přístavu Pula (včetně znozornění systému překážek) a trasa italských diverzantů (1), teoretický způsob umístění nálože (2)

Než se však dostaneme k polemice ohledně oprávněnosti celé akce, což je oblast vzbuzující největší pozornost a nejrozjitřenější emoce, je dobré se zastavit u zhodnocení samotného provedení. Je sice pravdou, že Italům nebývá většinou upírána jistá dávka umu a statečnosti, ale zároveň dochází ke snižování jejich výkonu z důvodu substandardních bezpečnostních opatření. Přes částečnou oprávněnost takovéhoto argumentu ale musíme konstatovat, že dvojice diverzantů nepronikala do zcela nechráněného prostoru, jak by se mnozí snažili podsunout. Úloha ostrahy byla výrazně nižší, ne však absentující a stále to byla hlavní a velice dobře chráněná, nyní již ex-rakouská, základna. Systém zábran (které byly navíc, po předchozích diverzních akcích, jako byl útok prostředků Grillo, dále posíleny) a hlídek (do neznámé míry oslabených), spolu se samotnou přírodou (vodní proudy) byly stále mocnou překážkou na cestě k cíli a jednalo se bezesporu o úctyhodný fyzický a psychický výkon. Byla by škoda ho Italům upřít či ho bagatelizovat jen z důvodů historické/populární animosity a diskutabilního motivu na pozadí.

Čímž se dostáváme do velice temných a kalných vod, do nichž vznést trochu světla není vůbec jednoduchým a vděčným úkolem. Můžeme asi v klidu říci, že Itálie soupeření na Jadranu brala vážně a konkurenci nenesla libě, což se projevovalo oboustranně napjatými vztahy s pozdější Jugoslávií (až přímým nepřátelstvím) jak v době meziválečné, tak i válečné a hluboce poválečné. Většině běžných zájemců či publicistů toto jako motivace v podstatě stačí, dle mého je to ale velice málo a bez bližších souvislostí je to pouze demonstrace osobního/nacionálního postoje. Zásadní otázkou vždy bylo, do jaké míry italské vedení o předání loďstva vědělo a tedy zda se jednalo o akci cílenou a politicky motivovanou. Zastánci obrazu proradných Italů mají obvykle ve věci hned jasno a pro všechny otázky jsou odpovědi kladné. Jenže to je většinou jen dojem nebo přesvědčení podložené na hliněných nohou stojícím důkazovým materiálem. Rozhodně nic není tak křišťálově jasné, ani zdaleka ne.

Je jisté, že 1.11. již měla italská admiralita celkem jasný obrázek o probíhajících událostech a co se asi v nepřátelském táboře děje a dle toho informovala italskou vládu. Leč den předchozí, tj. 31.10., je již jiná káva. Zpravodajci Dohody sice v průběhu tohoto dne zachytávali řadu otevřených depeší a rozhodně krystalizoval jistý obraz, ale k finálnímu potvrzení faktů, jejich akceptaci a následným politickým/vojenským rozhodnutím a krokům bylo přeci jenom ještě dost brzy (a relativně málo času). Dohoda tak jako tak předání oficiálně neuznávala a nehodlala ho uznat ani v budoucnu a celý podnik byl do značné míry brán jako prostý úskok se změnou vlajky. Neboli i když začínalo být jasné, že loďstvo změnilo majitele, neznamenalo to automaticky, že to muselo Dohodu i zajímat. Ostatně válečný stav stále trval, na plně rozběhnutých jednáních o příměří rakousko-uherští delegáti o předání námořnictva a pobřežních instalací ani nemukli a oficiální vyjádření ze strany Jihoslovanů začala přicházet prakticky současně se stížnostmi na nepřátelský nevyprovokovaný akt vůči “spojenci/neutrálovi”, tj. po akci. V Boce Kotorské navíc samotný akt předání proběhl až ráno 1.11. Těžko něco takového přičítat k tíži Italů a jejich rozhodovacího procesu. Faktor zmatení byl v týdnech kolem ukončení nepřátelství značný. Protokol o příměří vyžadoval odplutí jádra loďstva do Benátek, zatímco již po prvních vyjádřeních Jihoslovanů začala Dohoda (přinejmenším z francouzsko-britské iniciativy) nařizovat odplutí jednotek pod bílou vlajkou na Korfu (Jihoslované nakonec, z důvodů, jež jsem již uváděl dříve, nebyli schopni ani jednoho). Rakousko-uherští delegáti ve Villa Giusti o loďstvu sveřepě mlčeli, rakousko-uherská strana nařizuje jednostranné ukončení nepřátelství na pozemní frontě na 3.11., ačkoli z vyjednávání dobře ví, že příměří vstoupí v platnost až o 24 hodin později a obecně kolem příměří panoval zmatek nad zmatek. Způsob jmenování posledního vrchního velitele rakousko-uherské armády, jímž se stal polní maršál Herman Kövess von Kövessháza a přehazování horkého bramboru ohledně zodpovědnosti za kapitulaci je pak už spíše fraškou. A daly by se uvést ještě další zmatečnosti. Nebyla to rozhodně žádná idylka a průzračná studánka. Přisuzovat tedy klíčovým aktérům (velení italského námořnictva, italská vláda a Dohoda jako celek) maximální informovanost není příliš férové. Ostatně když 21.6.1919 německý kontradmirál Ludwig von Reuter “odpálil” svou bombu a poslal ve Scapa Flow ke dnu internované jádro německé floty, jednalo se o “odpal” poněkud předčasný, neb tam-tamy ohledně prodloužení příměří poněkud nezafungovaly. Tyto věci a zmatky se dějí v historii častěji, než by kdo očekával.

Nejrozumnější variantou je tedy dle mého ta nejobyčejnější a nejjednodušší – Italové měli v době vyplutí diverzní skupiny minimum jasných informací a nebylo jim zatím možno přikládat takový význam, aby to opodstatňovalo zrušení dlouho plánované akce za stále běžícího nepřátelství. To platí o to více, pokud byli časovým presem vysoce motivováni nějakou takovou akci ještě provést, než nepřátelství skončí a bude takříkajíc po ptákách. Pokud si mělo italské námořnictvo připsat na konci války ještě nějaký úspěch a nenechat přijít vyvinuté úsilí a prostředky vniveč, muselo jednat rychle. V běhu bylo vícero plánů napadení pulské základny, ale na některé již nebyl dostatek času (viz. například proražení zábran pomocí upravené staré řadové lodi Re Umberto a průnik velkého množství člunů MAS do nitra základny) a patrně jedině Mignatta skýtala dostatečnou operativnost.

Pozdější korekce (tj. po vyplutí) pak již stejně nebyly možné, neboť malé jednotky nedisponovaly příslušnými spojovacími prostředky. Samotní diverzanti takřka jistě o změně situace nevěděli a chovali se po osobnostní stránce korektně. Ani jejich nejvyšší velitelé nebyli krvechtivými válečnými nelidy a jen o něco málo později by nepochybně došlo ke zrušení celé mise. Přinejmenším z politického hlediska by to bylo více ke škodě než užitku. A navíc je málokdo schopen ozřejmit, proč by do toho italská strana vědomě šla a co by to tedy mělo za význam. Jedinou pochybnou motivací je leda symbolika, neboť materiální stránka věci nedává vůbec žádný smysl. Italové by tak jako tak po ukončení nepřátelství vyžadovali ohledně rakousko-uherské flotily razantní kroky a teď, když byla předána/uklizena k Jihoslovanům, stejně nebyli ochotni něco takového uznat. Byly rozhodně snadnější a pro Itálii výhodnější možnosti, jak Jihoslovany oné bitevní lodi a jejích souputnic zbavit a možná z toho ještě něco mít. Akce tedy rozhodně neproběhla z důvodu, “že Itálii rostl nový soupeř a nehodlali to dopustit” – ano rostl a ano, nehodlali to dopustit, ale kvůli tomu není třeba potápět bitevní loď (navíc jedna bitevní loď jaro nedělá a není nějakým všespasným “jihoslovanským řešením”). Italové předně nehodlali Jihoslovanům nějaké zhůry spadlé rakousko-uherské námořnictvo vůbec nechat a brát jeho vlastnictví jako fakt. Proč tedy likvidovat něco, co neexistuje? [6]

Je možno namítnout, že z podobných materiálních důvodů mohlo být od akce upuštěno i v případě, že šlo opravdu o korektní válečnou akci namířenou proti rakousko-uherské flotě a státu. Přeci jen vyjednávání o příměří již běželo a mohli se tedy na to takříkajíc již “vybodnout”. Takto to ale příliš brát nelze. Nikdo ještě nevěděl, kdy a zda k příměří vůbec dojde a bojové akce bohužel probíhají do poslední chvíle a nebozí vojáci mohou přijít o svůj život jen těsně před kýženým utichnutím zbraní a uzavřením míru. Možná to nepůsobí zcela správně a spravedlivě, ale děje se tak a je to jedna z mnoha krutých stran války. Jako jeden z příkladů by mohla sloužit starší řadová loď Britannia, jež je často udávána jako poslední britské válečné plavidlo potopené v První světové válce. K jejímu zániku došlo 9.11., tj. dva dny před uzavřením příměří s Německem, a na svědomí ji má, spolu s životy několika desítek námořníků, německá ponorka UB-50. Je to paradoxně jeden z podmořských člunů, které byly “vyhnány” z přístavů z války odpadávající rakousko-uherské monarchie a směřovaly zpět domů, do Německa. Samozřejmě Italové mohli být (a dost pravděpodobně byli, jak už bylo nadhozeno) motivováni tím, aby ještě něco do konce války stihli a námořnictvo si rychle urvalo svůj díl zásluh na konečné ofenzívě, ale to stále automaticky neznamená, že jde o čin nevídaný a že byl motivován chutí uškodit Jihoslovanům.

Pak je tu ještě další aspekt. Máloco se, při existenci archivních materiálů, dá utajit věčně a máloco neztrácí potřebu utajitelnosti, pokud tu tento požadavek je. Zvláště když se jedná o značný časový odstup. Někteří autoři rádi hrají na notu tajemna, kdy se například řada informací může “skrývat v italských archivech”, ale nikdo z Italů, pochopitelně, nemá zájem toto špinavé prádlo vytahovat na světlo. Toto je prastará sugestivní taktika, kterou buď příjemce informace schramstne i s navijákem a nebo ne a hraje se čistě na lidskou pudovou výbavu. Dá se tím velice jednoduše a zcela bez práce vysvětlit a zpochybnit mnohé. Nemusíte pak mít představu, co každý rok z takovýchto archivů padá (včetně obdobných nebo větších pikantností) a co tam vůbec je a nemusíte se k takovému archivu a zdrojům z nich čerpajícím přiblížit ani na sto honů. Stačí si jen hrát na, takříkajíc, tajemný hrad v Karpatech a zbytek ponechat na fantazii čtenáře (případně i jeho předsudcích, zvláště pokud jste jimi ve svých textech čtenáře řádně naočkovali).

Možná bych se více než o italské archivy staral o integritu faktografických údajů z druhé strany barikády. Na tom může pracovat doslova každý a i po 100 letech jsou tam očividně záležitosti, které by v běžně kritickém člověku měly vzbudit přinejmenším pár otazníků. Podívejme se tedy na ně.

Jak utopit 400 námořníků a 100 let je udržet v námořnickém nebi

Jednou z obecně přijímaných a kupodivu velice zřídkavě rozporovaných informací ohledně zániku plavidla je vysoký počet obětí. Ten je nejčastěji udáván v rozmezí 300-400 mužů, což je cca 27-36% plného stavu posádky (pokud tuto zaokrouhlíme na 1 100 mužů). Už toto číslo je poměrně děsivé a dává pocit nezměrné lidské tragédie, navíc v rámci výkladu o proradnosti Italů zcela zbytečné (kteréžto dvě věci se navzájem dosti úspěšně akcentují). Na základě úvah a poznatků, jež budou uvedeny dále, je ovšem autor toho názoru, že výklad celé události a rozsahu katastrofy byl po celé předcházející století formován ne zcela standardně. V první řadě nacionalismem a potřebou existence národního mýtu křehkého mladého státu a až v druhé historickou pravdou. Dovolte mi tedy rozebrat, co mě k tomuto vedlo.

Abychom se mohli dobrat k tomu, kolik nešťastných námořníků na vlajkové lodi onoho rána zemřelo, je nutné definovat, kolik osob bylo na palubě vlastně přítomno a jaké podmínky obecně panovaly. Nutno říci, že vlajkový obrněnec čerstvě zrozeného jihoslovanského námořnictva měl k plnému početnímu stavu daleko již před samotnou akcí:

1) Prvními, kdo palubu opustili, byli důstojníci a námořníci jiných národností. V prvním případě se, vzhledem k národnostnímu složení (plus věrnostnímu faktoru), jednalo o drtivou většinu, a ani u mužstva nešlo o žádná zanedbatelná procenta. To jsou první stovky, které jdou z rovnice ven.

2) Vzhledem k obecné povznesenosti (a taktéž úpadku disciplíny) odešla údajně část posádky slavit kýžený mír na břeh. Takže i alkoholem či jen nadšením zmožené námořníky, tak či onak bloudící po pulských ulicích a podnicích, můžeme ze stavu vyřadit.

Pokud zběžně odhadneme stav mužstva, zbývajícího v době akce italských diverzantů na palubě, není úplně nepravděpodobné, že tato hodnota mohla klesnout až k 50% či dokonce níže. Pokud toto vezmeme za odrazný bod, začíná nám rozměr tragédie nabývat nekontrolovaným tempem, protože 300-400 mužů z plné versus značně redukované posádky nabývá zcela jiných proporčních rozměrů. Leč tak či tak, bez ohledu na skutečný stav, stále je třeba těch 300-400 mužů utopit a poslat na pravdu boží. Což nemusí být tak snadné, jak se možná jeví:

1) Kapitán Vukovič na základě výslechu diverzantů vydal rozkaz k evakuaci plavidla a tento rozkaz byl vykonán. Rozvolněná disciplína, podroušenost některých námořníků, zmatek a jiné obdobné faktory mohly celý proces maximálně zbrzdit, ale ne zastavit. Na palubě zůstala jen určená minimální část posádky včetně velitele a možná (!) pár zapomenutých/netečných jedinců (nelze asi očekávat, že se v nitru plavidla válely vysoké desítky až stovky pod obraz ožralých námořníků, ev. jedinců, kteří se odmítli evakuovat…nikdo se nechce jen tak dobrovolně utopit a když se nemůžete hýbat sami, odtáhnou vás s trochou štěstí kamarádi). Loď se nacházela v klidu, v domovském přístavu a hluboká oddělení, která vždy hrozí vysokými ztrátami, jako strojovny atp., musela být prakticky prázdná. Obecně – na evakuaci byl dostatek času a příhodné podmínky. Většina posádky se tedy pohupovala na vlnách pulského přístavu a vyčkávala.

2) I když vezmeme v potaz obě varianty následného větvení příběhu ( A) posádka čekala ve člunech, exploze nepřicházela a muži již zvažovali návrat, když k této došlo či B) že se opravdu na plavidlo začali navracet ještě před výbuchem), jsou vysoké ztráty značně nepravděpodobné. Obrněnec nešel ke dnu hned po výbuchu, ale po cca 14-15ti minutách, tudíž zde byl ještě prostor, aby si většina mužů zachránila život skokem přes palubu. A to ať jich bylo na palubě minimum (verze A) a nebo minimum + někteří navrátivší (verze B) (a kteří by se stejně s největší pravděpodobností zatím preventivně drželi na palubě či v dosahu rychlé únikové cesty). Nedošlo k žádné masivní sekundární explozi nebo jiné události, která by mohla ve velkém zmasakrovat muže na palubě či ve vodě, ale pouze k postupnému náklonu a převrácení. Vše se navíc událo v přátelském přístavu a ve stavu pohotovosti. Bráno tímto prismatem lze jen velice těžko hledat příčiny/podmínky, které by mohly způsobit tak vysoké ztráty. Nutno připomenout, že když šel v roce 1917 v Terstu ke dnu stařičký pobřežní obrněnec Wien, dosáhly ztráty dle nejběžnějších údajů 46 mužů (necelých 11% plného stavu posádky). Přičemž celá událost se seběhla bez varování a během pěti minut. Nic nelze srovnávat se 100% úspěšností, ale k zamyšlení by to rozhodně vésti mohlo (a mělo).

Zbývá tedy rozlousknout poslední záležitost – kolik mužů doopravdy přišlo ráno 1.11.1918 na palubě bitevní lodi Viribus Unitis o život? Na pulském hřbitově je umístěno asi 30 náhrobků plus pamětní deska kapitána Vukoviče, což samo o sobě samozřejmě nemusí nic znamenat. Leč autor je (na základě výše uvedených argumentů) toho názoru, že by se opravdu mohlo jednat o rozmezí 30-40 obětí, maximálně tak do 50ti. V tomto ohledu (cca 50 mužů) se dá občas nalézt i ojedinělá zmínka v něktrých starších historických textech, ale je to velice velice zřídkavé. Mnozí si možná řeknou, že, přes výše předložené argumenty, je stále dosti troufalé jít proti údaji, který je uváděn takřka univerzálně a nerozporují ho (nebo neměli potřebu ho rozporovat) ani odborníci v dané oblasti či vládní instituce. Vtírá se tak samozřejmě jednoduchá otázka – Kdyby to doopravdy bylo na první pohled tak podezřelé, nenapadla by to nějaká autorita již dávno a nevyvolala přežívající kontroverzi? Jenže tak jednoduché to není. Mýtus má většinou šanci přežívat za následujících podmínek: A) Revize nikomu nestojí za pozornost, B) nikoho to nenapadne revidovat a ověřovat, zvláště při značném rozšíření a setrvalém opisování (a tedy falešném pocitu křížové autenticity), C) revize není z národních/politických důvodů žádoucí či jejich různých kombinací. Stejnou syntézu důvodů musíme hledat i za tímto případem. Část badatelů a odborné veřejnosti nebude dlít u výkladu událostí, jež se tváří jako univerzální konsenzus a další nebude tahat staré kostlivce ze skříně, když jejich národ a národní hrdost mohou z tohoto pohledu jen velice málo získat a hodně ztratit (nemluvě o tom, že to otevře prostor pro pár dalších kostlivců). Posláním rakouských, chorvatských, českých a jim spřízněných autorů nikdy nebude velebit protivníka, tahat za něj kaštany z ohně a podkopávat vlastní národní mýty a identitu a zhoršovat desetiletí budovaný a ustálený obraz. A ti ostatní zase budou většinou slepě věřit těm, jež jsou teoreticky v oblasti nejpovolanější (tj. první skupině) a nezřídka neexistuje nebo není brán v potaz jiný zdroj nebo úhel pohledu. Rozhodně ne vše musí být záměr a i zde mohla hrát prvotní úlohu náhoda a zkomolení (kdo ví, původně se mohlo hovořit o 30-40ti mrtvých, přiskočila jedna nula a vadný údaj se následně 1000x opsal), ale nemůžeme si neříci, že tato (dle mého nafouklá) verze, je pro řadu stran vysoce vyhovující a je nacionálně přínosné se jí držet a ne ji zpochybňovat. Zvláště když je po celém jednom století pevnou součástí tradic vlastních ozbrojených sil a národní identity. Neboli jsou věci, které lze obtížně revidovat, i kdyby se chtělo, neboť dosah a zřetězení jsou již značné. V momentě, kdy to máte v učebnicích a na místě neštěstí pravidelně s velkou slávou shazujete věnečky stovkám obětí, lze už těžko brát zpátečku a řada lidí nové verzi ani tak nebude věřit (či nebude chtít věřit). Pokud jde o napravování historie, tak národ a národní/emociální zájem bude většinou nadřazen pravdě a zájmu historickému. Toto je univerzální společenské pravidlo, jehož platnost je třeba mít vždy na paměti.

Ne že by hlasy, zpochybňující vysoké číslo obětí potopení zcela chyběly, ale bohužel je jich jen velice málo, nejsou moc slyšet a i tak málokterý z nich do případu vrtá hlouběji a důrazněji. Většinou to skončí u konstatování, že to číslo asi nebude přesné nebo to nebude pravda, ale žádný hlubší rozbor zpravidla nenásleduje. Což je na vážný boj s široce etablovaným údajem pekelně málo.

Obrázek Obrázek Obrázek
Existuje pouze jediná známá (přinejmenším autorovi) fotografie posledních minut bitevní lodi Viribus Unitis a to záběr pořízený nejspíše ze sesterské lodi Tegetthoff (1). Většinou se ale setkáme s nějakou její oříznutou (což pro úvodní fotografii učinil z praktických důvodů i autor, budiž mu odpuštěno), retušovanou (či přemalovanou) a zpravidla notně dramatičtější variantou (2, 3).

Nacionální taškařice tisíce a jedné podob

Pro další kontroverzi ostatně netřeba chodit daleko a je z podobného soudku. V textu byla několikráte zmíněna jedna osoba - kapitán řadové lodi Janko Vukovič de Podkapelski. V čase monarchie kapitán vlajkové lodi admirála Horthyho a od odpoledne 31.10.1918 pak operační velitel celého novopečeného jihoslovanského námořnictva. Důstojník chorvatského původu, jež je znám především díky své roli v tragické události kolem lodi Viribus Unitis a jež byl posléze pasován do ikonické role národního hrdiny. Horthy ve svých pamětech uvádí, že při jednání s jihoslovanským výborem k předání loďstva bylo mimo jiné třeba určit právě i osobu, do jejíchž rukou námořnictvo vydá. Zdá se (alespoň dle Horthyho), že Jihoslované nepřišli v této záležitosti předem dobře připraveni a tak Horthy údajně navrhnul kapitána své vlajkové lodi, Chorvata Vukoviče. Dle Horthyho toto bylo přijato, leč se zdráháním/bez všeobecného nadšení. Zdá se tedy, že Vukovič nebyl ze strany výboru jasná první/bezproblémová volba a to především vzhledem k jeho minulému počínání (v rámci rakousko-chorvatských vztahů, ačkoli v rámci služební povinnosti, tyto výhrady jsou historicky reálné a zmíněné ve více zdrojích, navíc tento vroubek mu ztěžoval život již v době "panování" námořnických rad) a možná i orientaci (důstojník oddaný spíše instituci a císaři než chorvatskému/jihoslovanskému nacionalismu). Dávalo by to pak jistý smysl. Vukovič, se silným smyslem pro povinnost a službu, tak především přijal úkol, zatímco národní faktor je obklopen otazníky. O jeho morálním profilu nemůže být pochyb, jednalo se bezesporu o důstojníka schopného, čestného a zodpovědného, ale později akcentovaná národní nota k němu asi nikdy přesně sedět nebude.

Obrázek
kapitán Vukovič při příležitosti návštěvy císaře Karla I. v Pule (27.10.1917, paluba křižníku Admiral Spaun, zleva - císař Karel I., tehdejší velitel floty admirál Njegovan a kapitán Vukovič)

Bohužel doba plnění jemu svěřeného úkolu se ukázala jako velice krátká a s nešťastným koncem. Byl sice jmenován dočasným velitelem, ale tento pojem získal díky následujícím událostem další temný podtext. Ustálená a hlavně hodnověrně doložená verze posledních okamžiků kapitána Vukoviče v podstatě neexistuje. Nejčastěji zastoupené a nejvíce protěžované jsou pochopitelně varianty, kde Vukovič se stoickým hrdinstvím očekává zánik svého plavidla (tu na můstku, tu na přídi atp.) a jde spolu s ním dobrovolně do mořského hrobu. Druhá linie, která dle mého názoru bude asi reflektovat realitu věrněji, nechává Vukoviče, jako správného kapitána, opustit loď až v samotném závěru/jako posledního, načež ho buď stáhne vodní vír a nebo ho, již plavajícího ve vodě, trefí do hlavy utržený/uvolněný trám, veslo atp., kapitán utone a jeho tělo se již nikdy nenalezne. Jejím rozvinutím je třetí varianta, kterou zde taktéž pro zajímavost uvedu. Dle ní kapitán Vukovič po zásahu do hlavy neutonul, ale skonal hodinu poté v pulské nemocnici. Zásadním nedostatkem je to, že dle ustáleného konsenzu se Vukovičovo tělo nenalezlo a skončilo někde v hlubinách pulského přístavu (i na hřbitově by měla existovat pouze pamětní deska). Ale ani to nemusí být zcela nepřekonatelný problém (byť je to nepravděpodobné), neboť jak již víme, je možné celkem snadno historicky zamordovat možná až několik stovek duší, které s vysokou pravděpodobností nadále žily své životy, měly své rodiny a vlastní osudy. Může to tedy znít troufale, ale proč by se nemohlo ve víru historického zmatku ztratit (nebo spíše podrobnosti ujít v zapomnění) i tělo a místo odpočinku jednoho nebohého kapitána? Neboť nic jiného než zmatek kolem zániku bitevní lodi Viribus Unitis nepanuje a myriáda různých variant toto jen podtrhuje/potvrzuje. Kapitán Vukovič byl posmrtně povýšen do hodnosti kontradmirála (nedisponoval tedy touto hodností v době potopení, jak se často uvádí). Tato informace byla údajně předána dva dny po jeho smrti ústně jeho vdově, jež ale s přidělenou hodností vnitřně nesouhlasila a dále ji nepoužívala. Na pamětní desce, jež pro svého manžela na pulském hřbitově zajistila, je každopádně jeho původní hodnost kapitána řadové lodi a celý text je v němčině (což ale může být poplatné manželčině původu).

Obrázek Obrázek
pamětní deska na pulském hřbitově (1) a pozdější pamětní deska na rodném domě kapitána Vukoviče v obci Jezerane (2)

Nikdo již asi tento příběh řádně nerozplete. Byl by Vukovič jen dočasným velitelem a nebo by mu tato funkce zůstala? Plnil jen svou povinnost nebo by ve službě (a hodnosti, pokud by mu byla přidělena) pokračoval i nadále? Konala Vukovičova vdova jen dle svého přesvědčení a nebo naplňovala manželův odkaz? Ať již byly niterní přesvědčení a činy kapitána Vukoviče a jeho rodiny jakékoli, tak v cestě heroickému nacionalistickému příběhu stát nemohly. Kontradmirál Vukovič, první velitel nového námořnictva, Chorvat, který hrdě klesl ke dnu se svou lodí a několika stovkami dalších duší, heroický a zároveň tragicky zbytečný akt na pozadí italské věrolomnosti. Těžko bychom hledali lepší/epičtější počátek vznikajících tradic a upevňování identity. A mrtví nikdy nevynikali extrémní schopností obrany před historickým zneužitím své osoby. Škoda jen, že vdova a syn národního hrdiny nakonec zůstali, když se ocitli v materiální nouzi, odkázáni na finanční pomoc dvojice bývalých nepřátel, Rossettiho a Paolucciho.

Asi nás nepřekvapí, že úroveň vzájemné národní nesnášenlivosti a nacionální horlivosti zánikem obrněnce a skonem méně šťastné části jeho posádky zdaleka neskončila. Můžeme tedy nadále slýchat o zlotřilých Italech, kteří nemohli dopustit, aby loď byla později Jihoslovany vyzdvižena či jim jakkoli připadla do rukou a tak ji raději na dně pulského přístavu brutálně rozbili výbušninami, bez ohledu na pietu a stovky těl mrtvých námořníků. Část vraku byla vyzdvižena a nalezené ostatky měly být pohřbeny/pohozeny v místním lomu. Pokud opět budeme ignorovat exaltovanou verzi a soustředíme se na známá fakta, vyplyne nám z toho cca následující. Poděděný vrak bitevní lodi byl pro Italy spíše zátěží než výhrou. V první řadě to byla nebezpečná/nechtěná obstrukce na dně důležitého přístavu a bylo třeba ji v dohledné době eliminovat. Prohlídku vraku vykonal již na konci roku 1919 italský inženýr Armando Andri, přičemž konstatoval, že trup je ve velice dobrém stavu, ba dokonce v lepším, než trup v Tarentu potopené bitevní lodi Leonardo da Vinci (s jejímž vyzdvižením a ev. opětovným zařazením do služby se počítalo). Do hry zde ale vstoupily finance a jako ekonomičtější varianta se ukázalo rozbití plavidla na kusy přímo na dně a částečné vyzdvižení. Tento proces proběhl v polovině dvacátých let (cca 1924, ale další extrakce materiálu proběhly ještě v letech 1930 a 1944) a na dně ponechané zbytky přežily až do dnešních dnů (až v posledních letech se rozjíždí vážnější a preciznější průzkum zbytků vraku).

Obrázek Obrázek
podvodní dispozice stavu vraku, tak jak situaci zachytil v roce 1919 inženýr Armando Andri (1) a později vyzdvižená příď (zachována až do dnešních dnů) (2)

Na tomto místě je nutné říci, že Italové mohli mít na vyzdvižení (nebo dokonce přivlastnění) minimální zájem. Za prvé již svých vlastních bitevních lodí měli dost (a část z nich musela být stejně později vyřazena či držena v okleštěném režimu). Za druhé, pokud by byl zájem o zařazení nestandardního kořistního typu, nabízel by se spíše neporušený Tegetthoff, leč pro toto neexistovala legální báze. Stejně jako nebylo přípustné udržení jednotky Tegetthoff, nebylo by přípustné ani vyzdvižení a aktivace Viribus Unitis. Co se týká nároku pozdějších Jugoslávců, tak ten byl nulový. Vrak se fyzicky nacházel na italském území plus chyběl legální podklad a jakákoli držba ze strany Jugoslávců je čistě iluzorní. Nemluvě o tom, co by asi tito s takovouto lodí dělali (těžkosti s vyzdvižením a reaktivací milosrdně opomiňme). Pozdější stát Království SHS/Jugoslávie nikdy nebyl v pozici, kdy by mohl vydržovat ve službě podstatnou část bývalého císařského námořnictva, i kdyby toto v alternativní historické linii zůstalo v jeho rukou. Ta reálná nám ukazuje, že již těch pár menších a vítěznými mocnostmi přidělených plavidel (s jádrem okolo 12ti torpédovek, v reálu ale spíše osmi nejmodernějšími) bylo v rámci nového státu a podfinancovaného námořnictva ještě dlouhou dobu na samé hranici technické/finanční /personální udržitelnosti. Snít v takovéto situaci o někým upřených bitevních lodích je liché a v podstatě bláznivé. Ostatně celá idea neprávem zabraného vlastnictví/námořnictva má své nepřehlédnutelné mezery. Což ovšem neznamená, že ji nelze použít v linii „co by kdyby“ a hlavně jako účinný klacek.

Ostatní zkazky jsou též vachrlatého charakteru. První věc je, že pokud je reálný počet obětí nízký, bude taktéž při zdvižení částí vraku k nalezení jen velice malé množství ostatků. Stejně tak pohození do lomu je věru nepěkná věrolomnost, ale když došlo například v 20tých letech v Terstu k vyzdvižení kusů vraku pobřežního obrněnce Wien, tak byly nalezené ostatky Italy regulérně pohřbeny.

Byla by taktéž škoda nezmínit spory ohledně plánovaného nového jména pro vlajkovou loď námořnictva. I přes některé zkazky, že loď byla v době potopení již přejmenována a nesla hrdé jméno Jugoslavija, toto není pravděpodobné. Prostě na to nebyl čas. A pokud bylo nějaké jméno předběžně vybráno, nebyla to patrně Jugoslavija, ale Frankopan (ev. Frankopán, chorvatského původu). V rámci tohoto článku se důsledně držím užívání pojmů Jihoslované a jihoslovanský namísto Jugoslávie a jugoslávský a má to svůj dobrý důvod. Za prvé je to korektní a za druhé to umožňuje nezabředat do bažiny vnitřních sporů pozdější Jugoslávie. Ta totiž nebyla ani zdaleka idylickým a rovným seskupením vzájemně se milujících slovanských bratří, ale takové malé jihoslovanské Rakousko-Uhersko v2.0, jehož existenci ukončila příznačně a definitivně v 90tých letech série občanských válek. Tyto staré sváry se i dnes automaticky přenášejí do historických otázek a počátky jihoslovanského státu (původní formy i pozdějšího širšího celku) nejsou samozřejmě ušetřeny. Speciálně srbo-chorvatská přestřelka a nevraživost jsou nepřehlédnutelné a pojmenování Viribus Unitis, pojmy Jugoslávije/jugoslávský atp. jsou jedněmi z mnoha bitevních polí a je většinou lepší se tomu obloukem vyhnout. Každopádně pokud se zrovna nebijí Italové, dokáží se bývalí Jugoslávci docela slušně zabavit a pomlátit sami mezi sebou.

Snadno nabyl, snadno pozbyl...upřený majetek či chiméra?

Z podstaty věci jsme tu již několikráte zavadili o otázku vlastnictví a tak nebude na škodu se u celé ideje nároků na převzatá plavidla a poválečného dělení kořisti alespoň pár odstavci zastavit. Otázku nároku Jihoslovanů na vlastnictví ex-rakousko-uherského námořnictva bych se bohužel asi nebál označit za zajímavé, ale celkem bezpředmětné teoretické cvičení. Samotný převod ze strany císaře, neboli alfa a omega celého nároku a jeho obhajoby, je ve světle širších okolností hrubě nedostačující. Jak již víme, celý akt byl vynucen tlakem událostí a úmysly za ním byly jak lidumilné (ochrana životů a chodu celé organizace), tak i takové, jež rozhodně nedosahovaly čistoty pověstné lilie. V globálu můžeme říci, že císař nepředával loďstvo této entitě proto, protože by chtěl a protože jí dle práva a morálních standardů náleželo, ale pod tlakem událostí, holé nutnosti a bez rozumné alternativy. A v neposlední řadě s vidinou opětovného návratu loďstva pod křídla širšího státního svazku. Ostatně, i pokud předchozí zcela pomineme, proč by měl nárok Jihoslovanů mít větší váhu, než nárok ostatních entit podunajské monarchie? Protože infrastruktura se nacházela na pobřeží a tudíž na území jimi obývaném a nárokovaném? Protože logicky díky tomu tvořili početně nejsilnější složku personálu? Jsou toto dostatečně pádné důvody? Co nároky Rakušanů a Čechů, kteří dodali know-how, materiál, průmyslové zázemí, finance či převážnou část specializovaného personálu? Obdobně jsou na tom i Maďaři a co třeba Italové, jichž byly plné loděnice a nedlouho předtím i celé námořnictvo? Primární právní a morální nárok Jihoslovanů je tedy značně vachrlatý a nezbývá tedy, než se dokolečka točit na dotyčném aktu předání. Témuž aktu předání, kde součást jeho přirozenosti tvořil válečný/právní úskok a který se uskutečnil směrem k nikým neuznanému státnímu celku.

Bylo by velkou chybou posuzovat zabavení loďstva jako měřítko sympatií států Dohody (jako celku) vůči vznikajícímu státu a právu Jihoslovanů na sebeurčení. Málokdo si uvědomuje nebo chce připustit, že nelze věrně bojovat několik let pod zástavou Centrálních mocností, vyhlásit za pět minut dvanáct samostatný stát, zcela se distancovat od své minulosti a s tím spojených závazků a stát se neutrálním, či dokonce spojeneckým státem (a ještě si k sobě nechat ulít námořní moc monarchie). To se možná mohlo díky určitým osobnostem, okolnostem a v neposlední řadě legiím poštěstit nově vzniklému Československu, ale Chorvaté, Slovinci a Srbové dlící na území monarchie nic podobného neměli. Samotné sebeurčení je v poválečném vyrovnání prostě málo. Výrazně nemohla pomoci ani deklarace spojit se v budoucnu se Srbskem (a Černou Horou), na straně vítězům stojícím. Zbyly tak “pouze” sympatie vítězů, což naopak zase tak málo nebylo. Například nároky Itálie (dané spojeneckými dohodami z roku 1915) byly v poválečném uspořádání výrazně okleštěny ve prospěch jihoslovanského státu. Stejně tak tento stát zakotvil v táboře “nevinných” (Čechoslováci, Jihoslované, Poláci atp.), zatímco veškerou “smetánku” za válečnou avantýru slízly za všechny Rakousko s Maďarskem.

Ani námořnictvo nedopadlo tak zle, jak se traduje, neboť z nástupnických států monarchie (Stát SHS/Království SHS, Polsko) a menších spojeneckých států Dohody (Portugalsko, Rumunsko, Brazílie, Řecko) obdrželo největší příděl plavidel. Proti celkové sumě rakousko-uherského námořnictva to samozřejmě vypadá bídně a ani zdaleka to nenaplňuje ambiciózní, ale postupně se snižující nároky/prosby Jihoslovanů [7]. Leč v této rovině nelze z již uvedených důvodů uvažovat a mohlo to dopadnout rozhodně i hůře. Tj. mohlo například obdržet 6 torpédovek jako ostatní státy, v horším případě jako bývalý člen nepřátelského tábora téměř nebo vůbec nic [8]. Stejně tak podědilo i pobřežní instalace nacházející se na vlastním území. Sice to vše prošlo nájezdem dohodových kobylek a ne všechen ponechaný materiál byl kompletní a nebo obecně v ideálním stavu, ale stejně... Ne, jihoslovanské námořnictvo nebylo zákeřně obráno a ponecháno s pár ohlodanými kostmi, jak se traduje. Nebo alespoň zdaleka ne v tom smyslu, jaký je tomu obvykle vtělován.

Když budeme chtít být kousaví, můžeme si znovu položit následující otázku – co by, pokud by se historicky více poštěstilo, Jihoslované se silnějším námořnictvem dělali? I takto nebyli dlouho schopni plně využít ani to málo, co jim zůstalo a rozpočet námořnictva zpočátku nedosahoval ani rozpočtu policejních složek království. V poválečném období bylo sice pokračovatelem tradic rakousko-uherského námořnictva a největším zaměstnavatelem jeho bývalého personálu, ale zároveň i místem největšího exodu. To když převážila deziluze nad prvotním očekáváním. V pozemně orientované srbské hegemonii a obecném nedostatku prostředků to v budoucnu neměla mít námořní složka ozbrojených sil lehké. Jakékoli upotřebení/vydržování většího množství poděděných ex-rakousko-uherských válečných plavidel (a s tím spojeným vybudováním potřebné infrastruktury) by tedy bylo vysoce problémové a možná je lépe, že to dopadlo jak to dopadlo. Sentiment ještě nikdy nezajistil námořníkův žold, nenaplnil kotle uhlím či naftou a nepostavil nový dok.

Dělba kořisti, právo silnějšího/drzejšího, či řád?

Přidělování plavidel obecně není oblastí, kde by bylo záhodno podléhat povrchním dojmům. Prostý výčet ex-rakousko-uherských plavidel rozdělených mezi vítězné mocnosti vede některé zájemce o tuto část historie k nešťastným závěrům, že ten či onen stát si uhádal takové či makové či dokonce nejvýznamnější množství lodí (a ano, v 99% případů se opět cílí na Itálii). Případně se spojenci o plavidla handrkují a přetahují jak báby na tržišti. To bohužel značí základní nepochopení a neznalost principu rozdělení kořistních plavidel po První světové válce. Toto ale nelze klást dotyčným příliš za vinu, neboť tato oblast je vysoce opomíjená a v našich končinách prakticky perem autora nepolíbená (a pokud ano, tak buď neúplně či ne zcela korektně). Místo lamentování tedy bude lepší vnést do ní alespoň základní světlo.

Mezi vítězné mocnosti mohla být rozdělena ta plavidla nepřítele, která jim byla na smluvním základě vydána. Jednalo se o:

1) Německá plavidla vydaná na základě podmínek příměří/smluv z Versailles - tj. A) jádro floty internované (a později smluvně vydané) ve Scapa Flow při plnění podmínek příměří (16 bitevních lodí a bitevních křižníků, 8 moderních lehkých křižníků a 50 torpédoborců, většina samozatopena 21.6.1919), B) druhá skupina (8 bitevních lodí, 8 lehkých křižníků, 42 torpédoborců a 50 torpédovek) zahrnující většinu zbývajících moderních plavidel jako následný doplněk celkové sumy konečných ujednání a nakonec C) 5 moderních lehkých křižníků [9] (a především pomocné lodě/přístavní vybavení) jako náhrada za lodě potopené ve Scapa Flow.

2) Rakousko-uherská plavidla vydaná na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye - v tomto případě kompletně celé námořní síly monarchie (mínus několik říčních plavidel ponechaných pro Rakousko a Maďarsko).

3) Turecká (osmanská) plavidla, jež měla být vydána na základě smlouvy ze Sèvres - opět kompletně celé námořnictvo kromě zanedbatelného počtu menších lodí ponechaných tureckému státu.

4) Bulharská plavidla podchycená smlouvou z Neuilly-sur-Seine - vzhledem k charakteru bulharského námořnictva vyloženě minoritní záležitost [10].

Když situaci zjednodušíme, tak tato plavidla (o celkovém normálním výtlaku cca 1 000 000 tun, ale je to jen orientační hodnota a pouze pro představu čtenáře) byla "snesena" na jednu hromadu a rozdělena dle dohodnutého klíče. Tímto klíčem byl princip utrpěných ztrát a autorem Velká Británie. Na jeho základě měly hlavní mocnosti jako kompenzaci utrpěných ztrát obdržet následující podíly - Velká Británie 70%, Francie a Itálie shodně po 10%, Japonsko 8% a USA 2%, přičemž Velká Británie dobrovolně absorbovala do svého podílu potopenou tonáž ze Scapa Flow. Kromě toho měly na kompenzaci nárok ještě Řecko (jeden torpédoborec), Rumunsko (jedna torpédovka) a Portugalsko (jeden dělový člun) [11]. Každá z pětice hlavních mocností měla dále nárok na zapůjčení (na dobu jednoho roku) jedné bitevní lodi, jednoho křižníku a tří torpédoborců, s nimiž mohla nakládat jakkoli dle svého uvážení (kromě zařazení do služby), tj. primárně k propagandistickým a experimentálním účelům [12]. Plavidla pro tuto skupinu byla přednostně vybírána z přeživších jednotek ze Scapa Flow a Itálie, z mě neznámých důvodů, jako jediná svého práva nevyužila kompletně (použita pouze bitevní loď). Pro rozdělení materiální náhrady za plavidla potopená ve Scapa Flow byl využit totožný percentuální klíč.

Ponorky byly řešeny separátně od hladinových jednotek, ale princip byl dost podobný. Všechny nepřátelské ponorky měly být zlikvidovány (až na výjimku 10ti jednotek přisouzených Francii k zařazení do služby) a rozdělení mezi jednotlivé státy opět probíhalo na bázi utrpěných ztrát (Velká Británie 70%, Francie 18%, Itálie 10% a USA 2%). Celkem se rozdělovalo 190 ponorek (49+54 ve Velké Británii, 46 ve Francii, 28 v Itálii, z toho všech 18 rakousko-uherských), 6 v USA a 7 v Japonsku), z nichž již bylo v době jednání 54 rozebráno či odprodáno k sešrotování a 43 u jednotlivých států pro účely propagandy (Velká Británie 5, Francie 15, Itálie 10, USA 6, Japonsko 7, zatímco Belgie měla pouze zapůjčenu jednu jednotku na dobu několika týdnů a již byla vrácena).

Po vydání výše uvedené sumy plavidel toho zbývalo již jen nemnoho (alespoň ve smyslu významnosti a bojové hodnoty), veskrze starší větší jednotky, menší válečná/pomocná plavidla a rozestavěné jednotky. Zde mluvíme prakticky již jen o německých jednotkách. Z této polovyjedené mísy byly nejdříve uspokojeny potřeby okleštěného německého námořnictva (určité množství řadových lodí a malých křižníků z přelomu století a ne o více mladších torpédových plavidel, plus nějaké ty pomocné jednotky) a zbytek pak čekala buď demilitarizace/přestavba/odprodej pro civilní užití a nebo rozebrání, což byl častější osud [13].

Ujednání nařizovala všechny přidělené jednotky zlikvidovat, přičemž jedinou výjimku dostaly Francie s Itálií (každý z této dvojice států mohl z přidělených plavidel zařadit do služby 5 křižníků, 10 torpédoborců a samotná Francie ještě 10 ponorek [14]) a zmíněné menší spojenecké státy (viz. Řecko, Rumunsko, Portugalsko a jejich zmíněné náhrady) [15]. Kromě toho mohly vybrané menší spojenecké a nástupnické státy (Řecko, Brazílie, Polsko, Království SHS/Jugoslávie, Rumunsko, Portugalsko), pokud měly zájem, obdržet každý určité množství torpédovek (6 ks, pouze Království SHS 12 ks) pro hlídkové/policejní účely [16], [17]. Jedinou větší pozdější změnou a komplikací byla anulace smlouvy ze Sèvres, přičemž následující smlouva z Lausanne již umožňovala Turecku udržet si celé stávající loďstvo (většina lodí měla původně připadnout Velké Británii, pouze starý obrněnec Turgut Reis byl přiřknut Japonsku a jeden torpédový-dělový člun Portugalsku).

Plavidla byla jednotlivým mocnostem přidělována nejen tak, aby to procentuálně vyšlo, ale i dle geografického/praktického hlediska. Celkem logicky bylo, pokud to šlo, preferováno přidělit plavidla dle aktuální držby nebo geografické blízkosti. Tahat lodě do šrotu/ke svému novému majiteli přes půl Evropy (nebo například v případě Japonska již držených ponorek přes půl světa), případně je nuceně obratem všechny prodat na místě není optimálním řešením. Nelze se tak divit tomu, že například právě Itálie obdržela v některých kategoriích lví podíl z ex rakousko-uherské části kořisti. Ostatně většina bývalého rakousko-uherského námořnictva nakonec skončila v italských hutích, neboť Velká Británie z výše uvedených důvodů odprodávala svůj podíl na místě italským firmám. Ve světle těchto skutečností pozbývají zkazky o italské hamižnosti a kolik si toho z námořnictva svého pokořeného tradičního soupeře Italové dokázali urvat opět docela bezpředmětné a můžeme je směle vyslat v zapomnění.

Je možné (a nepřekvapilo by mě to), že při likvidaci námořní moci svého soupeře cítili Italové určité zadostiučinění a i vlastnictví některých jednotek, jako je bitevní loď Tegetthoff, mohlo znamenat jistou symboliku [18], ale to je asi tak vše. Likvidace námořnictev Německa, Rakousko-Uherska a Turecka (u toho nakonec, jak již bylo zmíněno, pouze v teoretické rovině) nebylo hádáním babek na tržišti. Ano, byly zde národní preference, ano, byly zde názorové rozepře, ale především zde byl řád a nějaký plán. Takže nechme ženštiny do budoucna na pokoji.

Nemluvě o tom, že hodnota rakousko-uherského námořnictva se přeci jen poněkud přeceňuje. Alfou a omegou zájmu vítězných států bylo vždy hlavně německé námořnictvo. Nebylo to dáno pouze samotnou násobně větší mohutností kořisti, ale i technickým stavem a technologickou pokročilostí. Po Reuterově akci "vstříc hlubinám mořským" ve Scapa Flow sice význam rakousko-uherského loďstva poněkud narostl, ale stále mělo relativně málo co nabídnout (a o co by se tedy chtěl někdo zvláště drát). Značná část loďstva byla válečnou službou výrazně opotřebována (to se týkalo především intenzivně nasazovaných lehkých jednotek) a plavidla, optimalizovaná v zásadě pro podmínky Jadranu a konkrétní rakousko-uherskou námořní doktrínu, měla omezenou obecnou užitelnost (včetně nejmodernějších typů jako čtveřice malých křižníků, torpédoborce třídy Tátra a 250ti tunové oceánské torpédovky). Flota tak měla ponejvíce hodnotu šrotu či jako zdroj dárků pro menší spřátelené mocnosti (moderní torpédovky), ev. výjimečně pro stát, který byl díky obdobnému operačnímu teritoriu a principu schopen specifická rakousko-uherská plavidla nejlépe zužitkovat (Itálie). Je mi jasné, že všichni by raději viděli rakousko-uherské námořnictvo v té idealizované formě, jako žádaný klenot a určitě i mě by se tato varianta líbila více, leč je nutno zůstat při zemi. Ne že by se jednalo o špatné konstrukce a řada plavidel dokázala u nových či staronových majitelů poskytovat své služby hluboce do poválečných let či dokonce ojediněle přežila až do let 50tých či 60tých. Ale jinak to nebyly lodě nijak zvláště výjimečné (výjimečné jsou především pro nás, jako jedince a národy s nějakým tím pojítkem na ně) a v obecném měřítku jich bylo dvanáct do tuctu. Stejná či dokonce modernější plavidla byla po První světové válce masově posílána do hutí a zapomnění a bez oné zmíněné citové vazby se velice snadno ztratí. Zas tak žádaný artikl to opravdu/bohužel nebyl.

Závěr...si musí každý udělat sám

Takže jak to nakonec bylo? Sprostá vražda? Politicky motivovaná sabotáž? Asi nemá cenu volit tak silná slova a hnát obecně situaci do maximální vypjatosti a ostrosti kontur (jak to má česká literatura cca po roce 2000 ráda). Být některými autory, tak se, místo orání polí konspiračních teorií (na které tu máme v dnešní době dost jedinců na plný úvazek a se svými vlastními říšemi, tak proč to zavlékat do literatury faktu, že?), pomyslného bití Italů při každé zmínce, ev. obecně přiživování různých stereotypů a hraní si na tajemný hrad v Karpatech, zaměřím na něco konstruktivnějšího. Možná by i čtenář jednou za čas princip padni komu padni (a tím pádem i reálné rozšíření vlastních znalostí) ocenil více než jednoduše nalajnované nacionální či jiné podkuřování a jeho postrkování k určitému závěru. Že tato špatným směrem vržená energie a prezentované poznatky mají svůj dosah, vliv a vážnost (vzhledem k absenci alternativ se není ani čemu divit) bylo vidět v minulosti i v řadě textů u článků na Palbě a ostatně nezřídka v článcích samotných (při probírání českou literaturou jsem tak měl častý pocit déjà vu) – často stejná slova a formulace (a když říkám stejná, tak bohužel někdy doslovně), stejný význam, stejný rychlý proces se vším a stejné závěry. A tím pádem i stejné nedostatky. Takové veselé kolečko stejnosti a křišťálově čistých názorů vymačkaných z v reálu zakalené bažiny kapřího rybníčku, kde je sice vidět asi na půl metru, ale zasvěceně polemizovat o dění ve vzdálenosti kilometrů není věru nijakým problémem. Vzory (v tomto případě bohužel) fungují a tyto texty vzdělávají národ a formují názory jedinců. To vše je na zodpovědnosti autora, který tím populaci “krmí”. Pokud je nakrmí nacionalistickými nebo pohodlnými polomýty a stereotypy, budou to tito šířit dále. Pokud to bude všude samá vražda, sabotáž, spiknutí, okradení Jihoslované, démoničtí Italové atd., atd., tak co asi přetrvá?

“Bohužel” od svého čtenáře očekávám, že bude myslet a zároveň že díky tomu nevezme mé texty a závěry s naivní odevzdanou důvěrou, ale sám si podané informace kriticky zpracuje (což zahrnuje i menší či větší míru ověření, pokud je toto možné, ev. polemiku v případě nejasností či nesouhlasu). A taktéž očekávám, že to pro část zaujatějších čtenářů bude pouze výchozí bod k dalšímu vlastnímu pátrání a že některé informace je pošlou do končin, které by jinak minuli nebo o jejich existenci nevěděli. A že se sám autor může s jejich pomocí dále obohatit novými vědomostmi. Nepředkládám zde křišťálově jasný názor, ale pouze takový, který se mi zdá na základě mě dostupných informací nejvíce se blížící realitě. Nezajímají mě nacionální kejkle a s tím spojená přílišná korektnost a jak už si asi většina lidí na tomto serveru všimnula, rád jim, pokud si to (dle mého) zaslouží, s gustem podkopnu nohy. Pokud má mýtus padnout na hubu násilně, aby lidé konečně začali o věci trošku volněji přemýšlet, tak budiž. Pokud to má být trošku přes “mrtvoly”, ať již autorské či národní, tak budiž [19]. Jestli tyto texty vyprodukují alespoň jednoho člověka, který se na probírané události a jejich prezentaci začne dívat jinak, tak to mělo smysl a pořád je to posun vpřed.

PS:

Původně měl být druhým dílem série článek o “maďarském” dradnoughtu Szent István, leč úplně se to nepovedlo, ač by to bylo po stránce smyslu a historické linie vhodnější. Stejně tak měl být tento článek dokončen k výročí naší státnosti a především výročí potopení Viribus Unitis. Leč ani toto se, očividně :), nezadařilo. V konečném důsledku je to asi takříkajíc šumák, ale kdyby se jako třetí díl opět neobjevil slíbený a logický Szent István, ale například články o tom, jak to bylo s tím ovládnutím Jadranu jako rakouského rybníku, neporaženým rakousko-uherským námořnictvem či bilancí utrpěných ztrát, tak autora prosím nekamenujte :)

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 1/12/2018, 21:36
od Polarfox
Poznámky:

[1] Exodus námořníků měl nejprve nejvíce zastánců mezi Maďary, ale velice rychle tuto myšlenku vzaly za své všechny národnosti.

[2] Například v Pule zavlály chorvatské (nejčastěji), slovinské a srbské varianty trikolór.

[3] Plavidla byla konkrétně specifikována jako: bitevní lodě Tegetthoff, Prinz Eugen, Ferdinand Max (jako náhrada za v době podpisu již potopenou Viribus Unitis, ale patrně zde došlo k chybě/záměně a správně byl míněn a měl být vydán semi-dreadnought Erzherzog Franz Ferdinand třídy Radetzky), křižníky Saida, Novara, Helgoland, 9 torpédoborců třídy Tátra (min. výtlak 800 tun), 15 200 tunových torpédovek, minonoska Chamäleon, 15 ponorek (postavených mezi lety 1910 až 1918) a eventuálně všechny německé ponorky nacházející se v rakousko-uherských vodách. Původní návrh vytvořený na zasedání v Paříži dne 30.10. byl ještě drakoničtější - 3 zbývající dreadnoughty, 3 lodě třídy Radetzky, 4 lehké křižníky, 9 torpédoborců třídy Tátra, 1 minonoska, 15 ponorek a 6 říčních monitorů. Později byly požadavky “zredukovány” (třída Radetzky, jeden křižník, na druhou stranu přibyly torpédovky) dle již uvedených specifikací, ale stále se jednalo o jádro rakousko-uherského námořnictva.

[4] Přinejmenším dočasnou pomoc a kolegiálnost jihoslovanským námořníkům nabídli jejich čeští, polští a rumunští druzi, zatímco Němci, Maďaři a Italové zvolili odchod. Ne všechny cíle a motivace v pozadí byly u první skupiny totožné. Konkrétně třeba čeští námořníci rozhodně cítili k Jihoslovanům sympatie, ale zároveň udržováním pořádku a vštěpením řádu zajišťovali obecné, a tím pádem i své vlastní, blaho (v tom smyslu, že jim obecná anarchie nespadne na hlavu). Navíc jejich vztah k Italům nebyl tak antipatický jako u Jihoslovanů (ostatně Itálie byla první zemí, která uznala jejich novou vlast).

[5] Evakuace Němců z rakousko-uherských základen probíhala ve dnech 28.10. až 31.10. a směr domovina se vydalo 12 ponorek ze samotných přístavů (9 Pola, 3 Boka Kotorská) a 2 ze svých operačních oblastí (plus jedna ponorka internovaná ve Španělsku). Ponorky neschopné přesunu byly buď potopeny před nebo přímo v rakousko-uherských přístavech (9 před Pulou, jedna před Bokou Kotorskou a po jedné v Rijece a Terstu. Stejně tak byly potopeny torpédovky A51 a A82, jež byly na Jadran přesunuty po železnici a sloužily jako podpůrná plavidla německé středomořské ponorkové flotily. Vzápětí po odjezdu Němců došlo k vyrabování zmíněné ubytovací lodi Wien.

[6] Celkem jasně byla italská pozice prezentována v emotivním projevu kapitána Ugo Conze (Korfu, 9.11.1918), kde byly rozebrány různé aspekty "překabátění" rakousko-uherského námořnictva. Nebudu zde reprodukovat myšlenky a závěry tohoto projevu, ale pro zajímavost bych zmínil jednu část. Jednalo se o poznámku směrovanou na Velkou Británii - "Jak se například zachovají Angličané, pokud je v příměří s Německem zahrnuta doložka o převodu loďstva, ale německá námořní flotila v Kielu nebo Wilhelmshavenu vyvěsí dánské vlajky, protože Dánům byla vrácena německá provincie Šlesvicko-Holštýnsko? Anglie pravděpodobně vytrvá u toho, že loďstvo je ve skutečnosti stále německé a bez jakéhokoli zaváhání ho zabere.“ Samozřejmě je to jen kousek vytržený z kontextu a má své návaznosti.

[7] Jihoslovanské požadavky ohledně přídělu ex-rakousko-uherských plavidel nebyly zrovna skromné, alespoň tedy zpočátku. V dubnu 1919 tak požadovali (minimálně): 4 křižníky, 17 torpédoborců, 27 torpédovek (oceánského typu), 37 ponorek (20 existujících a 17 rozestavěných), 18 ostatních plavidel (schopných plavby na volném moři), z říčních pak 6 monitorů, jeden hlídkový člun a jednu opravárenskou loď, k tomu pak nádavkem 150 námořních letounů. Což, řekněmě šalamounsky, nebylo málo a při absenci těžkých jednotek (dreadnoughty a predreadnoughty) se to rovnalo prakticky kompletnímu výčtu zbývajících a nejmodernějších ex-rakousko-uherských plavidel. O rok později, v květnu 1920, již Jihoslované brali poněkud zpátečku: 2 staré křižníky (dá se tedy předpokládat, že šlo o zbývající dvě jednotky třídy Zenta), 6 torpédoborců, 24 torpédovek (oceánského typu, z toho 12 250ti tunového a 12 200 tunového typu), 6 menších torpédových plavidel, 4 ponoky a 25 námořních letounů. Pozdější realita ale byla ještě výrazně nižší (viz. poznámka č. 16).

[8] Základní princip dělby, jak je uvedeno v následné kapitole, byly utrpěné ztráty a základní princip naložení s nepřátelskými plavidly pak likvidace. Tento britský návrh měl nastavit pevná pravidla a obecně přijatelný rámec, který by pokud možno eliminoval národní vstupy/výjimky a co nejvíce zjednodušil situaci. V úvodní verzi se při přidělování plavidel počítalo pouze s pěticí hlavních mocností Dohody a trojicí menších států (Řecko, Portugalsko, Rumunsko), tj. pouze se státy, které utrpěly nějaké ztráty. Nikdo jiný plavidla obdržet neměl. Nutno podotknout, že nějaké nároky na plavidla Centrálních mocností vznášelo 22 (!) států. Nároky některých z nich (nejmenovány, ale tipoval bych si na Království SHS a Polsko) byly považovány za, použiji zde přesný výraz, "extravagantní".

Později byla vznesena otázka Polska a Království SHS, kde bylo navrženo přidělit jim menší množství (6 ks, u Království SHS vzápětí navýšeno na 12 ks) malých plavidel (torpédovky) pro hlídkové/policejní účely (tj. v odzbrojeném stavu s maximálně jedním kanónem). Pokud však došlo k výjimce u těchto států, bylo nutno v rámci spravedlnosti a předejití stížnostem udělit tuto výjimku i dalším z úzké skupiny států (Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Brazílie), z nichž některé také vznášely určité nároky. Tudíž i tyto státy měly nárok každý na 6 torpédovek pro hlídkové/policejní účely.

Nelze v tom vidět nějakou zradu. Jak například v průběhu těchto jednání podotýkala Itálie - pokud jsou plavidla rozdělována na principu utrpěných ztrát, tak nároky neutrálních/nástupnických států jsou neopodstatněné. Protože pokud nástupnické státy (jako právě jihoslovanský stát) nějaké ztráty utrpěly, tak při válčení na opačné straně barikády. Což, uznejme, není bez opodstatnění - viz. opětovná otázka toho, že různé národy po celou válku věrně bojovaly za císaře pána, aby těsně před koncem převlékly kabát a dělaly, jako že veškeré vazby s minulostí byly přetrhány a tato, chtělo by se říci, vlastně neexistuje. A že je možné své bývalé státní celky "podojit" na základě sebeurčení a nároku na podíl z materiálního bohatství, ale vzdát se materiální/morální odpovědnosti za cokoli jiného. Navíc samotné Srbsko možná stálo na straně Dohody a vítězů, ale, jako od moře odříznutý stát a námořnictva nemaje (pokud nepočítáme malý člun Srbija), mohlo jen velice stěží vznášet v tomto ohledu nějaké nároky. Naštěstí pro Jihoslovany, tito jako celek patřili do úzké skupiny výjimek (právě i díky pozici Srbska a Černé Hory) a těžko šlo očekávat více. Zvláště pokud šlo i v rámci skupiny výjimek o nadstandardní příděl (12 vs 6 ks). Navíc Jihoslovanům zůstala po odchodu mocností Dohody i řada menších a pomocných plavidel nacházejících se v Boce Kotorské (viz. poznámka č. 17).

Mimochodem i slovanské bratrství Jihoslovanů bývalé podunajské monarchie se Srby bylo střídavého rázu, neboť Chorvatům (a jiným) to nebránilo již v roce 1914 po atentátu na následníka trůnu pořádat na srbské obyvatelstvo pogromy a následně srdnatě bojovat proti samotnému Srbskému království, jen aby se z nich všech o čtyři roky později stala jedna šťastná kopa. Brát je tedy vždy a za všech okolností jako jeden přirozený homogenní celek kopající svorně v jednom směru není úplně optimální pohled na věc.

[9] Straßburg, Graudenz, Regensburg, Pillau a Königsberg. Nebýt samozatopovacího dobrodružství ze Scapa Flow, tak by tyto lodě zůstaly Německu a tvořily by jádro poválečného přídělu křižníků. Zároveň by se jednalo i o asi nejhodnotnější jednotky okleštěného námořnictva. Němcům se samozřejmě ani za mák nelíbilo, že by měli zůstat bez moderních lehkých křižníků a vyrazili do boje s mnoha kreativními i zoufalými pokusy (například vyměnit dotyčných 5 jednotek za 5 jiných, momentálně rozestavěných, které by dokončili a následně předali Dohodě), leč bez výsledku. Sice se jistý čas koketovalo (především ze strany Francie) s myšlenkou opravdu ustoupit a ponechat tak Němcům sice momentálně celkem moderní, ale rychle zastarávající jednotky, které by bylo možno vyměnit až v 30tých letech (namísto letitých škopků, jejichž náhrada se mohla začít stavět klidně hned), ale nakonec bylo rozhodnuto přidržet se rigorózně paragrafů a morálního principu restrikčních smluv. Pro Německo, přes momentální nepohodlí, to byla v dlouhodobém výhledu více výhra než ztráta.

[10] Bulharské námořnictvo, díky své omezené velikosti, přečkalo prvotní dopad smluvních podmínek v nepříliš redukovaném stavu. Bulharsko samozřejmě přišlo o svou jedinou ponorku (Ponorka č. 18, bývalá německá UB-8), ale největší hladinová jednotka, torpédový-dělový člun Naděžda, byla tak jako tak ztracena ve víru ruské občanské války a zbylá menší plavidla si bylo možno ponechat (čtveřice starých torpédovek ale musela být zbavena torpédových aparátů).

[11] Řecko - rakousko-uherský torpédoborec Ulan jako náhrada za torpédoborec Doxa potopený německou ponorkou UB-47, Rumunsko - jedna rakousko-uherská torpédovka jako náhrada za torpédovku Smeul potopenou na mině, Portugalsko - turecký torpédový-dělový člun Peyk-i Şevket jako náhrada za hlídkový člun Augusto de Castilho potopený v souboji s německou ponorkou U-139

[12] Spojené státy svou přidělenou kvótu (2%) považovaly za neadekvátní svému válečnému přínosu a z tohoto důvodu se svého podílu demonstrativně vzdaly (a ten byl, se souhlasem ostatních mocností, rozdělen rovným dílem mezi Francii a Itálii). Stejně bylo přistoupeno k materiální kompenzaci za plavidla potopená ve Scapa Flow. Avšak ponechaly si právo na plavidla pro účely propagandy a různé experimenty (bitevní loď, křižník a tři torpédoborce), jež byla přidělena na rovném principu. Je otázkou, zda se poslední skupina počítala do celkové kvóty (a byla tak součástí samotného podílu jednotlivých států) či ne. Dle autorem provedených kalkulací rozdělení by to spíše vypadalo na první variantu a v tom případě by se krok USA dal označit za realizaci pořekadla o nažraném vlkovi a celé koze (v konečném důsledku, ne prvotním záměru), neboť by pak stejně obdržely cca stejný díl, jaký by připadal na ona zavržená 2%. Pokud tedy autorovi neunikl dokument, který by obsahoval revokaci původního rozhodnutí. Ale samozřejmě to že to lépe početně vychází nemusí být směrodatné. Stejná nejasnost panuje okolo 43 ponorek vydaných pro účely propagandy.

Obecně byla plavidla této kategorie (hladinové jednotky i ponorky) po uplynutí daného limitu zápůjčky majetkem daného státu (který měl též zajistit jejich likvidaci), ale jaký je průnik do národních přídělů dle utrpěných ztrát není autor schopen momentálně jasně určit. Japonsko například nemělo obdržet žádnou ponorku jako kompenzaci ztrát, ale logicky se zasazovalo za to, aby byly i ponorky pro účely propagandy (stejně jako hladinová plavidla) uznány jako majetek daného státu bez nutnosti pozdější redislokace a s tím spojených komplikací (7 ponorek tohoto státu již bylo dopraveno do domovských přístavů).

[13] Zajímavé jsou v tomto ohledu plánované, ale z větší části neuskutečněné konverze některých německých válečných plavidel. Jeden čas bylo uvažováno například o konverzi nedokončených jednotek Sachsen, Württemberg, Mackensen, Graf Spee, Ersatz-Freya, Ersatz-A (na nákladní lodě, tankery atp.), ale i přes udělené povolení se německá strana k realizaci nedobrala. Civilní kabát nakonec oblékla pouze následující válečná plavidla (a často bychom je za jejich novým vzhledem jen těžko hledali) - pobřežní obrněnce Frithjof, Odin a Ägir, staré křižníky Victoria Louise (nově Flora Sommerfeld), Gefion (nově Adolf Sommerfeld) a torpédoborce S178 (Franziska Kimme), S179 (Georg Kimme), H186 (Hansdorf) a H187 (Hoisdorf). Při těchto přestavbách byly často využívány součásti z jiných lodí (jako ponorkové dieselové motory atp.) a některé (torpédoborce S178 a S179) se dokonce změnily na plachetnice. Mluvíme zde samozřejmě o zásadních přestavbách, neboť mnoho menších a pomocných válečných plavidel (minolovky, rychlé čluny atp.) uniklo svému osudu pouhým odzbrojením a přesunem do civilní sféry (reálně či naoko). U řady z nich došlo později k opětovné remilitarizaci.

[14] Pochopitelně šlo o jednotky v nejlepším technickém stavu a teprve poté, co si Francie s Itálií vybraly vhodná plavidla ze skupiny koncentrované pro tento účel v definovaných přístavech, došlo ke konkrétnímu a finálnímu rozdělení.

[15] Mimo celý systém rozdělování tonáže figurovala Belgie, jíž bylo dovoleno ponechat si všechny jednotky (a použít je libovolným způsobem) nacházející se na jejím území, což zahrnovalo především 15 německých torpédovek.

[16] Okolo těchto plavidel panují přinejmenším dvě nejasnosti - z čeho konkrétně byla přidělena (tj. jestli z podílu jednotlivých mocností, mimo tento rámec nebo v kombinaci obojího) a v jakém stavu byla předávána (tj. jestli opravdu odzbrojena/s jedním kanónem, s původní výzbrojí či opět v nějaké kombinaci). Jedinou jasnou skupinou jsou polská plavidla, která šla (spolu s brazilskými) z britského přídělu (50 ks) německých torpédovek a Poláci je navíc museli nejdříve od Velké Británie odkoupit (plus repasi v britských loděnicích, která však byla z důvodu vysoké ceny dokončena jen u části jednotek a u zbytku bylo rozhodnuto provést opravy doma v Polsku). Původně měli Poláci obdržet spíše rakousko-uherská plavidla, ale kvůli obavám ze zdržení a dopadu na polské mínění byla situace řešena výše uvedeným způsobem. Brazilci jako jediní neprojevili zájem o zařazení svého přídělu plavidel do služby a ta byla rovnou odprodána ve Velké Británii do šrotu (není jasné, jestli je nejdříve museli odkoupit stejně jako Poláci, rovnou je předávali za kompenzaci atp.). To umožnilo i výměnu jedné původně polské jednotky za původně brazilskou jednotku v lepším stavu. Plavidla byla buď zcela bez výzbroje či s jedním nefunkčním dělem.

Ošemetnější je situace kolem šestic ex-rakousko-uherských 250ti tunových oceánských torpédovek přidělených Království SHS (zde ještě čtyři jednotky menšího a staršího 200 tunového typu), Portugalsku, Rumunsku a Řecku. Nepodařilo se mi dopátrat, jak moc bylo či nebylo převedení bezplatné a v jakém stavu se ohledně výzbroje nacházely. Obecně dostupné informace o těchto lodích nám moc nepomohou, neboť ty ve většině případů kopírují původní rakousko-uherský stav výzbroje bez jakéhokoli ohledu na realitu. Jsou zde některé indicie fotografické (např. rumunská plavidla před předáním v Itálii) či z pozdějšího provozu (např. výzbroj rumunských, řeckých a portugalských plavidel), které by nasvědčovaly tomu, že plavidla byla, přinejmenším v době předání, opravdu odzbrojena až na jeden kanón, ale toto by vyžadovalo o hodně hlubší a složitější pátrání a musíme se tedy spokojit s polovičatými závěry.

[17] Království SHS obdrželo následující plavidla: starou strážní loď (Erzherzog Kronprinz Rudolf), 12 torpédovek (8 250ti tunového typu - 76T, 77T, 78T, 79T, 87F, 93F, 96F, 97F, 4 200 tunového typu - 54T, 60T, 61T, 69F), 4 80ti tunové ex torpédové čluny používané za války jako minolovky (č. 19, 21, 36, 38), 4 říční monitory (Körös, Bodrog, Enns, Bosna), jeden říční hlídkový člun (“d”) a řadu pomocných plavidel (opravárenské lodě, tankery, remorkéry, tendry, hulky atp.), z nichž byla nejvýznamnější opravárenská loď Cyclop. Některé z nich byly záhy vyřazeny (strážní loď, většina 80ti tunových minolovek, hulky) a značná část zbylých plavidel se nacházela v nekompletním nebo technicky jinak neuspokojivém stavu a byla provozována střídavě/sporadicky.

[18] Itálie na konci března 1919 přesunula do Benátek řadu rakousko-uherských plavidel. Některé zdroje to označují jako jednostranný akt, jiné zase jako akci schválenou mocnostmi Dohody. Jednalo se o bitevní lodě Tegetthoff a Erzherzog Franz Ferdinand, křižník Admiral Spaun, torpédoborce Tátra a Csepel, torpédovky 80T, 81T, 86F a 92F a ponorky U 5, U 21, U 28 a U 40. Původně měla plavidla dorazit 22.3. na výročí dne vyhlášení samostatnosti Benátské republiky (22.3.1848), ale díky nepřízni počasí se tak událo až 24.3. (někdy bývá přesun udáván na 23.3.). Následující den byla prezentována na slavnostní vítězné přehlídce (“parata della Vittoria”) před samotným italským králem. Plavidla posléze již zůstala v Itálii. Bitevní loď Tegetthoff byla následně použita k natočení řady scén z filmu o potopení sesterské jednotky Szent István (film Eroi di nostri mari).

Obrázek Obrázek
bývalá rakousko-uherská plavidla v Benátkách, březen 1919 - Tegetthoff a Erzherzog Franz Ferdinand (1) a Erzherzog Franz Ferdinand samostatně (2)


film “ Eroi di nostri mari”

[19] V textu jsem se pokusil být co nejméně konkrétní (ačkoli to nelze praktikovat zcela čistě a nepůjde se toho úplně vyvarovat ani v budoucnu) a pokud o to nebudu požádán, nebudu autory, díla a přesné části specifikovat. Je sice pravda, že řada českých děl je protkána dosti prapodivnými/tendenčními částmi a názory a někdy vyloženě, ať již z nevědomosti či záměrně, čtenáře zavádí, ale jejich autoři vykonali pro popularizaci tématu mnoho, je zde převažující masa celkem korektních údajů a jen tak do nich kopat není fér. Řekněme, že spolu s tím, jak se bude znalostní báze a průnik k alternativním zahraničním zdrojům u čtenářů zvedat, budou moci tito sami zavádějící části eliminovat a ponechat si to hodnotné. Neboli že si to čas a pokrok, s jemnou dopomocí, vy(t)řídí sám.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/12/2018, 16:51
od Zemakt
Tato fotografie (ev. první uvedená, druhá je její variací) je často popisována jako vyvěšování jihoslovanské vlajky v Pule dne 31.10.1918, ale půjde zde patrně o Boku Kotorskou (o den později). Ani datace není úplně jistá a objevují se spekulace, že by mohlo jít i o výrazně pozdější událost, tj. při příležitosti předání Dohodou přidělených jednotek (tj. po odchodu Francouzů z Boky Kotorské), ale zachycená plavidla jsou s největší pravděpodobností torpédoborce typu Tátra, což tuto možnost dosti spolehlivě eliminuje.


V pozadí je Lovčen, v blízkém okolí Puly ani takovéto výrazné hory nejsou. Půjde tedy opravdu o Boku.

Ostatně válečný stav stále trval


Takto jsem to vždy chápal, přičemž bagatelizace výkonu Italů není vůbec na místě.

Nejrozumnější variantou je tedy dle mého ta nejobyčejnější a nejjednodušší – Italové měli v době vyplutí diverzní skupiny minimum jasných informací a nebylo jim zatím možno přikládat takový význam, aby to opodstatňovalo zrušení dlouho plánované akce za stále běžícího nepřátelství.


A nebo měli nějaké kusé zprávy o pulském bordelu, a uznali, že je vhodný moment. Příprava pak může být otázkou desítek hodin. Proč ne, byli ve válce.

Možná to nepůsobí zcela správně a spravedlivě, ale děje se tak a je to jedna z mnoha krutých stran války


A nebo to také posiluje vyjednávací pozici.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/12/2018, 19:33
od Polarfox
Zemakt píše:V pozadí je Lovčen, v blízkém okolí Puly ani takovéto výrazné hory nejsou. Půjde tedy opravdu o Boku.

Ano, právě pozadí Pulu automaticky vyřazuje.

Zemakt píše:A nebo měli nějaké kusé zprávy o pulském bordelu, a uznali, že je vhodný moment. Příprava pak může být otázkou desítek hodin. Proč ne, byli ve válce.

Vhodný moment byl co nejdříve, než skončí válka a bude sjednán pevný termín příměří. Přeci jenom působilo by poněkud blbě, kdyby jsi poslal k nepříteli diverzanty až dejme tomu poslední noc před koncem války. Oficiálně sice můžeš říkat, že byl stále válečný stav, ale jinak je to sviňárna. Takže čím dříve, tím lépe.

Nemyslím si, že by byli motivováni samotným bordelem, ale spíše pouze časovým presem a události se tak nějak potkaly. Mimochodem desítky hodin jsou luxus, který moc k dispozici nemáš, pokud máš ten samý den provést akci a ještě politicky motivovanou (tj. je tu předpoklad, že by musel proběhnout určitý rozhodovací proces, včetně zapojení vlády a zvážení důsledků).

Zemakt píše:A nebo to také posiluje vyjednávací pozici.

Něco ve smyslu "odpor je marný, budete eliminováni" a vzdejte se co nejdříve nebo jak to myslíš?

Já bych tam viděl jako přinejmenším část motivace nějaký ten pokus o finální (a symbolické) završení několikaletých snah a vynaloženého úsilí, než bude pozdě. Přeci jenom Italové se snažili Rakušanům po celou válku zabetonovaným v Pule dostat na kobylku dost dlouho a vše by přišlo vniveč, bez nějakého, alespoň malého rozuzlení. Řiditelná torpéda, čluny MAS a taran zábran starým obrněncem, torpédové bombardéry, prostředky Grillo, plánované řiditelné bomby a křižující střely, ponorky vyzbrojené kanóny střílející z periskopové hloubky a jiné projekty...neinvestovali do toho málo a vše to jen tak odepsat bez výsledku není lehké.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/12/2018, 20:16
od Zemakt
Něco ve smyslu "odpor je marný, budete eliminováni" a vzdejte se co nejdříve nebo jak to myslíš?


Třeba, nicméně nemusí to zas být tak dramatické, stačí jen pouze psychologický tlak na vyjednavače. Celková atmosféra, něco takového...jsem na koni/ty pod koněm, tu více tu méně. Zkrátka se to prostě hodí.

Článek jsem celý četl na 2x, takže teď druhá reakce. Nebudu tě plácat po ramenou, jak dobru práci jsi odvedl, udiveně kroutit hlavou nad přemírou zdrojů a jak jsi se s tím dobře a logicky popasoval,...co se týče maritimního tématu, za mne super. Ale, jako Polare...

Je mi jasné, že všichni by raději viděli rakousko-uherské námořnictvo v té idealizované formě, jako žádaný klenot a určitě i mě by se tato varianta líbila více, leč je nutno zůstat při zemi. Ne že by se jednalo o špatné konstrukce a řada plavidel dokázala u nových či staronových majitelů poskytovat své služby hluboce do poválečných let či dokonce ojediněle přežila až do let 50tých či 60tých. Ale jinak to nebyly lodě nijak zvláště výjimečné (výjimečné jsou především pro nás, jako jedince a národy s nějakým tím pojítkem na ně) a v obecném měřítku jich bylo dvanáct do tuctu. Stejná či dokonce modernější plavidla byla po První světové válce masově posílána do hutí a zapomnění a bez oné zmíněné citové vazby se velice snadno ztratí. Zas tak žádaný artikl to opravdu/bohužel nebyl.


Všimni si těch zvýrazněných slov. Ač to co píšeš nemá z faktografického hlediska, ale i následných dedukcí, odhadů a domněnek vážnější kolizi, tvůj problém je, že zobecňuješ a generalizuješ myšlenkové pochody čtenářů/zájemců o tuto problematiku. Mmj. nejen u tohoto tématu. Opravdu si myslíš, že každý je debilem, konzumujícím vše co se mu podá? Ovcí bez vlastního mozku? Normálně jako kdybych tě neznal, neznal jak svůj boj bereš vážně, asi by to i mne urazilo.

Není lepší, volit "politicky" příhodnější volbu slova, třeba....někteří, většinově, pro některé, apod...? :lej:

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/12/2018, 22:42
od kacermiroslav
Moc děkuji za to videjko o potopení SI. Jestli jsem správně pochopil, tak to je italský propagantistický film, v kterém je kombinace skutečných záběrů o potopení SI, tak hrané záběry. Třeba jak prchají námořníci. V každém případě jsem to ještě neviděl a moc se mi to líbilo. Kolikrát jsem si říkal, co to bylo za námořníky, kteří se udrželi na trupu i po jeho převrácení a ještě tam pobíhali a čekali na vhodnou příležitost se namočit do moře. Myslím, že ten "zážitek" pro ně musel být neskutečný, když v relativním krátkém bezpečí viděli tu hrůzu kolem sebe a uvědomovali si, že jejich milovaná loď jde ke dnu. Trošku bych to přirovnal k firmu Titanic.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 3/12/2018, 11:24
od Polarfox
Zemakt píše:Všimni si těch zvýrazněných slov. Ač to co píšeš nemá z faktografického hlediska, ale i následných dedukcí, odhadů a domněnek vážnější kolizi, tvůj problém je, že zobecňuješ a generalizuješ myšlenkové pochody čtenářů/zájemců o tuto problematiku. Mmj. nejen u tohoto tématu. Opravdu si myslíš, že každý je debilem, konzumujícím vše co se mu podá? Ovcí bez vlastního mozku? Normálně jako kdybych tě neznal, neznal jak svůj boj bereš vážně, asi by to i mne urazilo. Není lepší, volit "politicky" příhodnější volbu slova, třeba....někteří, většinově, pro některé, apod...?

Tohle mne trochu zarazilo, protože ač chápu co myslíš, tak toto je popravdě v daném ohledu mnou ta asi nejnevinněji míněná část (ostatně do tohoto všichni jsem zahrnul i sebe). Asi bych býval čekal, že se někdo spíše sveze na jiných věcech.

Obecně automatická generalizace rozhodně není ideální a dobrá věc. Na druhou stranu se mi tak úplně nediv - pokud se prakticky nesetkáváš s oněmi výjimkami z pravidla, tak se tomu člověk těžko brání. Takoví lidé určitě jsou, ale bohužel nejsou vidět ani slyšet. A to co je vidět a slyšet se zhoršuje spolu s tím, jak se v posledním necelém desetiletí mění přístup autorů, tj. směrem od cca neutrálního postoje a zájmu o širší kontext k národní vyhraněnosti (někteří z nich třeba psali v 90tých letech úplně jinak). Takže materiálu k tématu je více, ale spolu s tím neadekvátně přibylo i mlhy. Když se to spojí už s nějakými základními tendencemi a očekáváními ve společnosti, tak vzniká nějaký obecný postoj a ten je takřka univerzální.

kacermiroslav píše:Moc děkuji za to videjko o potopení SI. Jestli jsem správně pochopil, tak to je italský propagantistický film, v kterém je kombinace skutečných záběrů o potopení SI, tak hrané záběry. Třeba jak prchají námořníci. V každém případě jsem to ještě neviděl a moc se mi to líbilo. Kolikrát jsem si říkal, co to bylo za námořníky, kteří se udrželi na trupu i po jeho převrácení a ještě tam pobíhali a čekali na vhodnou příležitost se namočit do moře. Myslím, že ten "zážitek" pro ně musel být neskutečný, když v relativním krátkém bezpečí viděli tu hrůzu kolem sebe a uvědomovali si, že jejich milovaná loď jde ke dnu. Trošku bych to přirovnal k firmu Titanic.

Měl jsem někde odkaz na svědectví jednoho z nižších důstojníků, kde to je z první ruky a emotivně popsáno, ale nemůžu to teď najít :/

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 3/12/2018, 13:38
od Galrin
Velmi přínosně zpracované téma.
Dovolím si využít poznámky autora o tom, že od svého čtenáře očekává kritické myšlení a měl bych jeden dotaz / žádost:
Na základě jaké konkrétní smlouvy / dokumentu vlastně došlo k tomu přerozdělení německých a rakousko-uherských lodí mezi vítězné mocnosti? Samotná Versaillská mírová smlouva, ačkoliv má skoro 200 stran, tak se tímto rozdělováním nezabývá - konkrétně čl. 184 uvádí, že:
"Od účinnosti této Smlouvy, všechny hladinové válečné lodě, které nejsou v německých přístavech, přestávají náležet Německu, které se vzdává všech práv k těmto lodím. Plavidla, která se v souladu s příměřím z 11. listopadu 1918 nacházejí v přístavech spojeneckých nebo přidružených mocností, se považují za plavidla, která se vzdala (finally surrendered)."
Následně se v čl. 185 řeší dodání dalších válečných lodí namísto těch, které byly potopeny vlastními posádkami ve Scapa Flow, ale tohle všechno řeší v uvozovkách jenom to, jak budou válečné lodě vydány, ale nikoliv, co se s nimi stane nadále, do toho zjevně poražené státy neměly co hovořit. Mimochodem na základě čl. 184 Versaillské mírové smlouvy si dovolím nesouhlasit s autorem, že předáním lodí vítězným mocnostem neztratilo Německo k těmto lodím vlastnické právo; minimálně k tomu prvnímu souboru lodí, které byly předány na základě dohody o příměří z 11. listopadu 1918 se tak určitě stalo; u druhého souboru dle čl. 185 (bitevní lodě tříd Nassau a Helgoland, 8 lehkých křižníků, 42 torpédoborců a 50 torpédovek) se o tomto výslovně nehovoří, ale s ohledem na to, že mělo jít o náhradní plnění za to původní, které skončilo na dně Scapa Flow, nelze předpokládat, že by právní režim měl být odlišný.
Stejně, resp. obdobně zní i text mírové smlouvy ze Saint Germain en Laye, kde se také hovoří jenom o tom, že se všechna plavidla považují za plavidla, která se vzdala, zde dokonce i chybí klauzule o tom, že se Rakousko vzdává jejich vlastnictví (zřejmě proto, že Rakousko Uhersko v té době již stejně neexistovalo a tak by tato deklarace neměla význam).
Snažil jsem se v tomto směru sám udělat nějaký výzkum, ale nikde jsem nenarazil na onen potřebný dokument, který by upravoval poměr pro rozdělení lodí, jakož i možnost si lodě ponechat pro propagandistické účely. V této souvislosti mě napadá poznámka, zda i potopení bitevní lodě Ostfriesland americkými bombardéry pod vedením Billyho Mitchella lze schovat pod propagandistické důvody?

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 3/12/2018, 19:54
od Polarfox
Galrin píše:Dovolím si využít poznámky autora o tom, že od svého čtenáře očekává kritické myšlení a měl bych jeden dotaz / žádost:

:up: Výborně, přesně od toho to tu je. Takže popořadě:

Galrin píše:Na základě jaké konkrétní smlouvy / dokumentu vlastně došlo k tomu přerozdělení německých a rakousko-uherských lodí mezi vítězné mocnosti? Samotná Versaillská mírová smlouva, ačkoliv má skoro 200 stran, tak se tímto rozdělováním nezabývá - konkrétně čl. 184 uvádí, že:
"Od účinnosti této Smlouvy, všechny hladinové válečné lodě, které nejsou v německých přístavech, přestávají náležet Německu, které se vzdává všech práv k těmto lodím. Plavidla, která se v souladu s příměřím z 11. listopadu 1918 nacházejí v přístavech spojeneckých nebo přidružených mocností, se považují za plavidla, která se vzdala (finally surrendered)."

Čerpám informace z výseků, které mi zaslal jeden kolega ze zahraničí, když jsem sháněl materiály k distribuci rakousko-uherského námořnictva (ještě než jsem začal tuto sérii, ale byl to jeden ze startovních momentů k tomu se o námořnictvo podunajské monarchie začít více zajímat a posléze, po načerpání nějaké sumy informací a porovnání se zde dostupnými zdroji to vykrystalizovalo do této série) a jež nadepsal jako DBFP 1919-1939, což bude na 100% Documents on British Foreign Policy, 1919–1939 (obsáhlá série různých dokumentů). To z čeho čerpám jsou různé dokumenty/zápisy z jednání z rozmezí červen 1919 až leden 1920 (ale klíčový je listopad a prosinec 1919), převážně z různých zasedání v Paříži.

Nevím, jakou váhu sama o sobě tato jednání a tam odsouhlasená usnesení konkrétně mají po právní stránce a zda-li je to finální produkt, či někde ještě existuje dokument, který všechny závěry kumuluje do nějaké vyloženě smluvní formy (jako když dejme tomu existují zápisy z jednání různých subkomisí na Washingtonské námořní konferenci, ale dohodnuté závěry byly promítnuty do finálního produktu, jímž byly samotné notoricky známé smlouvy). Toto opravdu nedokáži zodpovědět. Mohu jen říci, že takto se na tom dohodli a takto to bylo nakonec provedeno.

Galrin píše:Mimochodem na základě čl. 184 Versaillské mírové smlouvy si dovolím nesouhlasit s autorem, že předáním lodí vítězným mocnostem neztratilo Německo k těmto lodím vlastnické právo; minimálně k tomu prvnímu souboru lodí, které byly předány na základě dohody o příměří z 11. listopadu 1918 se tak určitě stalo; u druhého souboru dle čl. 185 (bitevní lodě tříd Nassau a Helgoland, 8 lehkých křižníků, 42 torpédoborců a 50 torpédovek) se o tomto výslovně nehovoří, ale s ohledem na to, že mělo jít o náhradní plnění za to původní, které skončilo na dně Scapa Flow, nelze předpokládat, že by právní režim měl být odlišný.
Stejně, resp. obdobně zní i text mírové smlouvy ze Saint Germain en Laye, kde se také hovoří jenom o tom, že se všechna plavidla považují za plavidla, která se vzdala, zde dokonce i chybí klauzule o tom, že se Rakousko vzdává jejich vlastnictví (zřejmě proto, že Rakousko Uhersko v té době již stejně neexistovalo a tak by tato deklarace neměla význam).

Je lepší se orientovat podle té fráze o vydání (tj. "surrendered"), což je v rovině smyslu té smlouvy bezpodmínečné vydání. Ostatně stejná formulace je použita na jakýkoli jiný válečný materiál (munice atp.). Ta výslovná věta o ztrátě vlastnických práv je spíše anomálií a je dost dobře možné, že měla nějaký speciální význam (dejme tomu, pokud si zaspekuluji, plavidla nacházející se v Belgii atp.).

A pozor na ten článek 185, neboť zde podchycená plavidla nejsou náhradním plněním za Scapa Flow, ale doplňkem k plavidlům ze Scapa Flow. Tj. lodě ze Scapa Flow (označujme je za provizorní "předkrm") a lodě ze článku 185 tvořily dohromady soubor plavidel, jichž se mělo Německo vzdát. Zbytek jim měl zůstat, ať již ve formě šrotu nebo demilitarizované podobě. Poté, co potopili většinu lodí ve Scapa Flow, byla požadována kompenzace, což je těch 5 křižníků a příslušný jiný materiál různého ražení, tj. to, co by jim jinak zůstalo.

Galrin píše:jakož i možnost si lodě ponechat pro propagandistické účely. V této souvislosti mě napadá poznámka, zda i potopení bitevní lodě Ostfriesland americkými bombardéry pod vedením Billyho Mitchella lze schovat pod propagandistické důvody?

Propaganda a experimenty (samotný pojem je "propaganda purposes", ale je to širší, viz. dále). Příslušná mocnost mohla s plavidlem činit doslova cokoli, kromě zařazení do služby. Zápůjčka byla povolena na jeden rok (od připlutí do přístavu příslušné země) a po uplynutí této lhůty musela být loď buď sešrotována a nebo potopena, respektive týkal se jí obdobný režim, jako zbytku plavidel určených k likvidaci. Pokud bude zájem, mohu někdy zpracovat naložení s těmito plavidly jako vedlejší miničlánek.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/1/2019, 01:29
od seabee
Polarfox píše:

Málokdo si uvědomuje nebo chce připustit, že nelze věrně bojovat několik let pod zástavou Centrálních mocností, vyhlásit za pět minut dvanáct samostatný stát, zcela se distancovat od své minulosti a s tím spojených závazků a stát se neutrálním, či dokonce spojeneckým státem (a ještě si k sobě nechat ulít námořní moc monarchie).To se možná mohlo díky určitým osobnostem, okolnostem a v neposlední řadě legiím poštěstit nově vzniklému Československu, ale Chorvaté, Slovinci a Srbové dlící na území monarchie nic podobného neměli. Samotné sebeurčení je v poválečném vyrovnání prostě málo. Výrazně nemohla pomoci ani deklarace spojit se v budoucnu se Srbskem (a Černou Horou), na straně vítězům stojícím. Zbyly tak “pouze” sympatie vítězů, což naopak zase tak málo nebylo. Například nároky Itálie (dané spojeneckými dohodami z roku 1915) byly v poválečném uspořádání výrazně okleštěny ve prospěch jihoslovanského státu. Stejně tak tento stát zakotvil v táboře “nevinných” (Čechoslováci, Jihoslované, Poláci atp.), zatímco veškerou “smetánku” za válečnou avantýru slízly za všechny Rakousko s Maďarskem.



Ale ve skutečnosti se to nepodařilo ani Československu. Muselo zaplatit podíl 17,3 % Uherského dluhu a 41,7 dluhu Rakouského, celkem 7,7 miliard korun. K tomu pak poplatek 5 miliard korun za osvobození (jinak pojmenované reparace??) a nést náklady na repatriaci cizích vojsk ze svého území - dalších 1,91 miliardy korun. Poslední splátku urgovali Francouzi ještě v roce 1948.

Re: Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis

PříspěvekNapsal: 2/1/2019, 10:00
od Polarfox
V článku byla míněna hlavně obecná politická/národní rovina. K úplnému zpřetrhání kontinuity a zodpovědnosti v některých oblastech samozřejmě nedošlo. Jedna věc je být na straně vítězů a vyhnout se trestům a restrikcím do budoucna, druhá pak nutné závazky plynoucí z provedené transformace a vzniku nového systému. Plus určitá daň za to, že z toho takto snadno vybruslíme.