Nerealizované projekty bitevních lodí na rýsovacích prknech

[kacermiroslav]

Nerealizované projekty bitevních lodí na rýsovacích prknech
Rakousko-Uhersko
WW1

305 mm děla bitevních lodí třídy VIRIBUS UNITIS

Ačkoliv patřilo Rakousko-Uhersko mezi nejmenší světové námořní velmoci, přesto bylo potřeba s jeho námořními prostředky nutno počítat. V polovině 90.let 19.století zkonstruovali v podunajské monarchii tři zdařilé jednotky třídy MONARCH. Následná třída HABSBURG spuštěna na vodu roku 1900 byla poněkud kompromisně řešena, kdy bylo jedno dělo hlavní ráže odstraněno. Vznikl tak poněkud rozpačitý typ bitevní lodě vyzbrojený pouze třemi děly hlavní ráže 240 mm. Další tři jednotky třídy ERZHERZOG KARL z roku 1903 se pak vrátily k osvědčené koncepci řadových lodí vyzbrojených čtyřmi děly hlavní ráže 240 mm navíc doplněné o 12 škodováckých děl ráže 190 mm. Ovšem roku 1905 byl ve Velké Británii na vodu spuštěn HMS Dreadnought, který byl zhmotněním moderních představ boje. Rázem tak zastaraly všechny řadové lodě vyprodukované za téměř dvě desetiletí u všech námořních velmocí. Některé země však pokračovaly ve stavbě již rozestavěných konstrukcí dále, některé země nové stavby nezačínaly a čekaly jak budou reagovat ostatní, a některé jako například Rakousko-Uhersko spustily svá plavidla na vodu v roce 1908 (RADETZKY) a to díky tomu, že vše ke stavbě již bylo shromážděno a nepostavit takto tyto přechodné lodě (tzv. Semidreadnoughty) by byla velká finanční a časová ztráta. Závod ve zbrojení totiž byl v plných obrátkách a každá ztráta, i ta časová, hrála ve prospěch druhé strany.

Britové produkovali „dreadnoughty“ ve velkém, protože věřili této koncepci a plně si uvědomovali, že kolo zbrojení začalo na novo. Všichni, včetně jejich hlavního rivala Německa, stáli na stejné startovní čáře a tak si nemohli dopřát oddychu. V roce 1907 Britové spustili na vodu tři bitevní lodě třídy BELLEROPHON (typ dreadnought). O rok později spustili na vodu další tři plavidla třídy ST.VINCENT, roku 1909 následovala třída NEPTUNE, roku 1910 COLOSSUS. Všechny lodě byly vyzbrojeny děly ráže 305 mm. Roku 1910 v Anglii spustili na vodu plavidla třídy ORION, která již byla vyzbrojena děly ráže 343 mm, tzv. „superdreadnoughty“. Palebná síla těchto větších děl byla výrazně mohutnější, než dokázali postavit jejich konkurenti. Britský projektil ráže 305 mm měl hmotnost cca 390 kg, zatímco z ráže 343 mm byl vystřelován již projektil o hmotnosti cca 570 kg. Ničivý účinek v cíli byl tak výrazně větší. Navíc logické rozmístění všech pěti věží v ose plavidla umožňovalo vést boční palbu ze všech 10 děl hlavní ráže zároveň. Jelikož Rakousko-Uhersko nedisponovalo děly větší ráže než 305 mm muselo vyvážit náskok konkurentů zvýšením počtů děl hlavní ráže. Proto se rozhodli sestrojit třídu plavidel se čtyřmi třídělovými věžemi (VIRIBUS UNITIS). Celkem 12 děl, kde každý 305 mm projektil vážil 450 kg [1], tak do značné míry redukovalo britský náskok. Se stejnou logikou začali konstruovat své lodě i Italové a Rusové. Italové dokonce začali jako první, ale první kdo dokončil plavidla s třídělovými věžemi byly Rakušané (viz. třída VIRIBUS UNITIS spuštěna na vodu roku 1911).

SMS Ersatz MONARCH

Nicméně i Rakušanům bylo jasné, že zvyšovaní počtu děl hlavní ráže neřeší náskok zemí, které stavěly „supedreadnoughty“ s děly ráže 343, 356 a dokonce 381 mm. Proto v roce 1911 v rakousko-uherské plzeňské Škodovce byla započata práce na dělu ráže 345 mm. Později po dohodě s Německem byla ráže děla upravena na 350 mm. Kolem těchto děl pak začali konstruktéři vyvíjet plavidlo, které by jejich podunajskou monarchii opět postavilo na stejnou úroveň s těmi nejlepšími. Tato třída měla nést název Ersatz MONARCH (náhrada za Monarch) a její hlavní výzbroj měla být složena z 10 děl výše zmiňované ráže [2]. Při hmotnosti projektilu 700 kg vážila plná boční salva již slušných 7.000 kg. Stavba čtyř jednotek třídy Ersatz MONARCH byla rakousko-uherskou vládou objednána v červenci 1914 a měla být dokončena v průběhu roku 1917. Válka však plán stavby zhatila a tak třída Ersatz MONARCH nakonec nebyla nikdy dokončena. Podle plánu KuK Mariny však nemělo zůstat jen u této třídy. Vývoj šel dál a bylo potřeba držet krok s konkurencí. Nyní si tedy alespoň krátce něco řekneme o projektovaných třídách rakousko-uherských bitevních lodí.

Srovnání bitevních lodí třídy VIRIBUS UNITIS a Ersatz MONARCH

PROJEKT 3
červen 1917
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přestože se válečná situace nevyvíjela zcela podle představ Centrálních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko), nebránilo to konstruktérům aby sledovali moderní trendy ve stavbě bitevních lodí a zkusili je aplikovat na svých konstrukcích. V červnu 1917 tak byl představen projekt na bitevní loď o standardním výtlaku 30.000 tun (plný výtlak 32.000 t). Mělo se jednat o plavidlo o délce 200 m, šířce 30 m a ponoru 8,82 m. Pohonná jednotka měla umožnit maximální rychlost 25 uzlů a dojezd při ekonomické 15 uzlové rychlosti 4.600 námořních mil. Hlavní výzbroj byla tvořena osmi děly ráže 380 mm L/45 umístěnými ve čtyřech dvoudělových věžích v ose plavidla. Na přídi i zádi stály vždy dvě dělové věže ve stupňovitém uspořádání. Bohužel neznám předpokládané parametry a výkony těchto rakousko-uherských děl. V případě konkurenčních Kruppových děl stejné ráže použitých u třídy BAYERN měl projektil hmotnost 750 kg. Rakušané by ale zřejmě v duchu svých teorii zvolili mnohem těžší projektil, protože pouhý nárůst hmotnosti o 50 kg v porovnání se 350 mm dělem by byl zanedbatelný. Sekundární výzbroj pak byla složena z 18 děl ráže 150 mm L/50 umístěných v kasematách podél boků plavidla. Boční salvu tak mohlo vést 9 děl této ráže. Standardem té doby byla i možnost vést palbu ze středních děl v ose plavidla (6 děl). Nejlehčí dělostřeleckou výzbroj tvořilo 14 děl ráže 90 mm L/45. Ty byly v počtu 10 děl umístěné rovněž v kasematách. Čtyři děla (vždy po dvou) byla umístěna na střechách horních dělových věží. Dělovou výzbroj doplňovalo šest podhladinových torpédometů ráže 533 mm. Dva torpédomety stály na přídi, stejný počet byl na zádi a po dvojici na každém boku. Hlavní boční pancéřový pás dosahoval síly 150/300/150 mm. Paluba měla sílu 20+20 mm, dělové věže pak chránil 320/300/280 mm silný pancéř a 350 mm pancéř kryl velitelskou věž.

Nesmyslnost celého projektu byla zřejmá. Válečné úsilí Centrálních mocností bylo napnuto k udržení frontových linii a stavba lodí, která by trvala řadu let a odčerpala by lidské i finanční zdroje tak byla zbytečným mrháním času i prostředky.

PROJEKT 5
prosinec 1917
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V prosinci 1917 byl představen další návrh. Tentokráte se mělo jednat o plavidlo o standardním výtlaku 37.200 t (plný výtlak 39.600 t), délce 215 m, šířce 32 m a ponoru 9,5 m. Mělo se tak jednat o jedny z největších bitevních lodí světa. Pohonná jednotka s výkonem 56.000 koňských sil (čtyři turbíny, 15 kotlů z toho 5 na naftu a 10 na uhlí) měla být schopna lodi udělit rychlost 24 uzlů. Při maximální rychlosti měl být dojezd 3.000 námořních mil (cca 5.550 km). Hlavní výzbroj se skládala z osmi děl hlavní ráže 420 mm L/45 umístěných ve čtyřech dvoudělových věžích. Všechny věže byly umístěné v ose lodi vždy dvě stupňovitě na přídi a zádi. Bohužel parametry k těmto zbraním neznám. Je otázkou jestli vývoj a výrobu 420 mm děl měly zajišťovat rakousko-uherské podniky (Škoda Plzeň), nebo jestli tak mělo být ve spolupráci s Němci (Krupp). Pokud bychom vsadili na německý vývoj, tak se můžeme jen „odpíchnout“ od obdobné zbraně, která byla v Německu vyvíjena v polovině 30.let 20.století pro německé bitevní lodě třídy „H“. V tom případě se bavíme o projektilu o přibližné hmotnosti cca 1.100 kg s kadencí palby 2 rány za minutu. Ovšem tyto údaje jsou z mnohem pozdější doby a tudíž je musíme brát s rezervou. Střední dělostřelectvo bylo tradičně umístěno v kasematách pod hlavní palubou. Jednalo se o 18 děl ráže 150 mm L/50, která vystřelovala projektily o hmotnosti cca 45 kg. Standardně byla tato děla nabíjena manuálně a tudíž kadence palby odpovídala sehranosti obsluhy a pohybovala se mezi 5-7 ranami za minutu. Tato děla byla doplněna o další čtyři děla obdobné ráže, která ale byla určena k vedení protivzdušného boje. Tato děla pak byla umístěna v samostatných dělových věžích na hlavní palubě. Elevace těchto protivzdušncýh děl byla 85°. Otázkou je jaká mohla být kadence těchto ručně nabíjených zbraní, kde obsluha musela manipulovat s projektily o hmotnosti cca 45 kg. Dělovou výzbroj doplňovalo standardních 6 podhladinových torpédometů ráže 533mm. Dva stály na přídi, dva na zádi a po dvou na každém boku. Pancéřová ochrana se skládala z hlavního bočního pancéře o síle 150/300/150 mm. Paluba pak byla dvojitá a byla tak chráněna 2x 20mm pancéřem. Věže děl hlavní ráže kryl 300 až 450 mm silný pancéř. Věže 150 mm protiletadlových děl kryl až 100 mm pancéř. Velitelskou věž pak chránil 350 mm silný pancéř a protitorpédové přepážky byly silné 20+10 mm.

Stejně jako v případě předchozí varianty si musíme uvědomit nereálnost tohoto projektu. Rakousko-Uherská monarchie měla v roce 1917 zcela jiné starosti mnohem větších priorit, které v daném okamžiku rozhodovaly a o existenci či zániku říše, než stavbu finančně, časově i materiálně náročných plavidel. Navíc zůstává otevřená otázka zajištění děl hlavní ráže. Jen když si vezmeme příklad škodováckého námořního děla 350 mm. Na něm se začalo pracovat již roku 1911, o pár let později byla jeho základní specifikace po dohodě s Německem změněna a první děla byla dohotovena v roce 1916/1917. Pokud tedy by bylo započato s vývojem děla ráže 420 mm, mohlo se předpokládat že samotná zbraň by byla hotova až o čtyři, pět let později. Také finanční stránka jistě nebyla zanedbatelná. Jen například jedno plavidlo třídy VIRIBUS UNITIS stálo v průměru 60 Mio Korun. Novější verze Ersatz Monarch již měla stát kolem 72 Mio Korun a verze Projektu 3 a 5? Částka by se zcela určitě vyšplhala mnohem výše.

Poznámky:
[1] Většina zemí používala při stejné ráži děl rozdílnou munici podle vlastních zvyklostí a balistických požadavků. Britský projektil ráže 305 mm tak měl hmotnost 390 kg, Německý 405 kg, Rakousko-Uherský a Italský pak 450 kg.
[2] Všechny dělové věže měly ležet v ose plavidla, dvě stupňovitě umístěné na přídi a dvě na zádi. Dole ležely třídělové věže, o patro výše stály dvoudělové. Důvodem bylo snížení metacentra.
[3] V původním zdroji je šířka plavidla pouhých 20 m. To je ale zřejmě tisková chyba, protože takto štíhlý trup by zřejmě neunesl těžké a rozměrné dělové věže a palbu z nich.

Již zpracované projekty Rakousko-Uherských bitevních lodí (a nejen těch) naleznete ZDE:
MONARCH - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3004
HABSBURG - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3329
ERZHERZOG KARL - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3346
RADETZKY - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2575
VIRIBUS UNITIS - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2804
ERSATZ MONARCH - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3289

Zdroje:
Velká válka na moři rok 1914 (1.) – Jaroslav Hrbek - 2001
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil - 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.viribusunitis.ca
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz

[Tkuh]

Kvalita jako vždy Nějak teď o nerealizovaných projektech hodně píšeš, zůstaneš jen u centrálních mocností( samozřejmě jen u těch dvou co na to měly) nebo nám napíšeš i o nějakých nerealizovaných projektech spojenců

Zkusím ještě odpovědět na tvoji úvahu o ceně bitevních lodí projektů 3 a 5. Podle mě i s cenou za vývoj děla by cena mohla být kolem 100Mio Korun, možná i víc.
Je škoda, že rakušáci neměli zájem dodržet tradici trojhlavňových děl u svých dreadnoughtů, to by se mi potom projekty 3 a 5 líbily mnohem víc

[kacermiroslav]

Mno, jde asi o to, že více dělové věže by potřebovali zavalitější trup, který by unesl jejich váhu a rozměry, a to by snížilo rychlost a prodražilo stavbu. Výzbroj 8 děl hlavní ráže se ukázalo v praxi jako dostatečná.