Nerealizované projekty bitevních křižníků na rýsovacích prknech
Rakousko-Uhersko
WW1
Dělové věže bitevních lodí VIRIBUS UNITIS (ráže 305 mm)
Bylo by bláhové se domnívat, že myšlenka britského admirála Fishera na stavbu rychlých a silně vyzbrojených plavidel (bitevní křižníky) nalezla podporu pouze v domácích a německých kruzích. Prakticky každá světová námořní velmoc si uvědomovala potřebu stavět jak bitevní lodě podle posledních trendů, tedy tzv. „dreadnoughty“, tak i bitevní křižníky [1], které díky své rychlosti a těžké výzbroji mohly smést z vln moří a oceánů většinu pomalých a slaběji vyzbrojených pancéřových křižníků a do značné míry i lehkých křižníků (včetně chráněných). Rakousko-Uhersko pak v rámci Trojspolku (Centrální mocnosti) mělo za úkol spolu se svým středomořským spojencem Itálií (člen Trojspolku tuším od roku 1879) vybojovat nadvládu nad středozemním mořem v jeho centrální části. Tedy na jih od „italské boty“. Itálie a monarchie Františka Josefa I. tak měly za úkol zastavit tok lidských i surovinových zdrojů proudících z britských a francouzských dominií přes Suez, Středozemní moře a Gibraltar. Za tím účelem bylo potřeba vybudovat dostatečně silné spojené loďstvo, které by dokázalo provádět blokádu mezi Sicílií a pobřežím Tunisu. V této fázi postačovala výstavba především bitevního loďstva, u kterého nebyl velký požadavek na rychlost a který by již svými těžkými děly měl odstrašovat nepřítele od případného pokusu o prolomení blokády. Blízkost italských přístavů k této blokádní linii pak byla opět další velká výhoda, která snižovala potřebu na rychlá plavidla (tedy kromě menších hladinových plavidel). Ovšem situace se začala měnit již krátce po zahájení bojů První světové války v létě 1914. Po bok Rakousko-Uherska se ihned zařadilo Německo, ale spojenecká Itálie zatím váhala. Spíše bychom mohli říct, že se nechala jednou i druhou stranou kupovat, tedy kdo nabídne za vstup na tu či onu stranu více. Plán na blokádu provozu ve Středozemním moři tak byl v nedohlednu. Jen samotná KuK Marina nedokázala vzdorovat přesile francouzského a britského loďstva a to ani poté, co se na podzim 1914 do řad Centrálních mocnosti začlenilo Turecko (Osmanská říše). Pokud rakousko-uherská KuK Marina měla pomýšlet na plnění operačních plánů, musela operovat ze svých základen vzdálených mnoho stovek námořních mil od strategických obchodních námořních tras. Za tím účelem tedy bylo potřeba postavit takové námořní jednotky, které by dokázaly překonat vzdálenost v co nejkratším možném čase a účinně těžkým dělostřelectvem zasáhnout proti nepříteli. Navíc již krátce po zahájení námořních bojů WW1 prokázala koncepce bitevních křižníků svou nadvládu nad slabšími jednotkami v bitvách u Helgolandu (srpen 1914) a u Falkland (prosinec 1914). Rakousko-Uhersko
WW1
Dělové věže bitevních lodí VIRIBUS UNITIS (ráže 305 mm)
Rakousko-Uhersko se tedy rozhodlo nečekat na výsledek Italské nerozhodnosti [2] a začalo projektovat stavbu vlastních bitevních křižníků, které by byly schopny plnit očekávané operační plány a které by dokázaly eliminovat i hrozbu bitevních křižníků ze strany Velké Británie. Ta totiž ve Středozemním moři měla řadu základen včetně té na řeckém ostrově Korfu, který byl v těsné blízkosti Otrantské úžiny [3] . Britské Středomořské loďstvo pod velením admirála sira Alexander Berkeley Milne měla k dispozici v srpnu 1914 tři bitevní křižníky vyzbrojené 8 děly ráže 305 mm s rychlostí převyšující 25 uzlů [4], jmenovitě HMS INFLEXIBLE (vlajková), INDEFATIGABLE A INDOMITABLE. Kromě těchto nejsilnějších jednotek disponoval admirál Milne 1.eskadrou křižníků (velitel: kontraadmirál Ernest C.T.Troubridge) složenou z pancéřových křižníků Defence (vl.), Black Prince, Duke of Edinburgh, Warrior, Chatham (lehký křižník), Dublin (lehký křižník), Gloucester (lehký křižník), Weymouth (lehký křižník). Dále pak 5.flotilou torpédoborců složenou ze 16 torpédoborců třídy G a jednotek na Gibraltaru (11 torpédovek, 3 ponorky třídy B) a Maltě (6 torpédovek, 3 ponorky třídy B).
Také Francie měla ve Středozemním moři své síly a to většinu. Ochranu Atlantiku přenechávala Francie ve většině svému spojenci Velké Británii. Nicméně Francie příliš dlouho dobu otálela se stavbou moderních bitevních lodí (dreadnoughtů) a proto jich měla jen pár a stavbu bitevních křižníků před válkou nezapočala. Jejím hlavním přínosem tak v srpnu 1914 byly dvě moderní bitevní lodě Coubert (vl.) a Jean Bart a jejich 11 pancéřových křižníků dislokovaných ve Středozemním moři.
Podunajská monarchie aby eliminovala nepřátelskou nadvládu tedy začala nejpozději v roce 1915 s projekty bitevních křižníků. Ve sledovaném období od prosince 1915 do prosince 1917 přišli konstruktéři s celkem 9 předběžnými projekty bitevních křižníků a 2 projekty bitevních lodí.
Projekt 1A – prosinec 1915
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jako první byl v prosinci 1915 představen návrh bitevního křižníků o standardním výtlaku 30.000 t (plný výtlak 34.000 t), délce 220 m, šířce 29 m a ponoru 8,65 m. Jeho hlavní výzbrojí mělo být 9 děl ráže 350 mm L/45, která se vyráběla v Plzeňské Škodovce pro třídu bitevních lodí Ersatz MONARCH (náhrada za Monarch). Děla měla být umístěna v třídělových věžích (vyprojektovaných taktéž pro třídu Ersatz MONARCH) ležících v ose plavidla. Všechny věže byly umístěny na hlavní palubě tak, že v ose lodi mohla vést palbu vždy jen jedna věž. Prostřední dělová věž se nacházela přibližně v polovině plavidla za komíny. Dělo 35 cm/45 (13.79") K14 mělo být schopno vystřelovat AP projektily o hmotnosti 700 kg počáteční rychlostí 770 m/s na vzdálenost 25.000 metrů při max. elevaci 20°. Kadence palby se počítala 2 rány na minutu a životnost hlavně měla být cca 100 výstřelů. Hmotnost boční salvy, která mohla být vedena ze všech devíti hlavní tak dosahovala slušných 6.300 kg. Tím převyšovala i všechny do té doby postavené nebo stavěné bitevní křižníky Velké Británie a Německa. Sekundární výzbroj měla být značně početná. Mělo se jednat o celkem 18 děl ráže 150 mm L/50 umístěných v samostatných kasematách pod hlavní palubou. Na každý bok tak mohlo vést palbu 9 děl této ráže. Ta byla pak umístěna poblíž věží hlavního dělostřelectva vždy po trojici na každém boku. Lehká dělostřelecká výzbroj byla rovněž velice početná a představovalo ji 18 děl ráže 90 mm L/45. Šest z těchto děl bylo určeno k vedení boje proti leteckým cílům. Dělovou výzbroj doplňovalo celkem šest podhladinových torpédometů ráže 533 mm. Pohonná jednotka měla mít konstrukční výkon 100.000 koňských sil, což by zajišťovalo rychlost 30 uzlů (55,56 km/h). Při maximální rychlosti mohl být dojezd lodi 2.700 námořních mil (5000 km), při ekonomické 15 uzlové rychlosti již 8.000 námořních mil (cca 14.800 km). Pancéřová ochrana se měla skládat z hlavního bočního pancéře o síle 100/225/100 mm. Paluby byly dvě, každá po 20 mm. Velitelskou věž měl krýt 270 mm silný pancéř. Věže hlavních děl měl krýt 225-350 mm silný pancéř.
Projekt 1B,C – prosinec 1916
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V prosinci 1916 byl představen další projekt. Mělo se jednat o plavidlo o stejných rozměrech, výkonu pohonné jednotky a pancéřové ochrany jako výše popsaný projekt z prosince 1915. Hlavním rozdílem bylo umístění děl 35 cm/45 (13.79") K14 do dvoudělových věží. Ty byly rovněž konstruovány pro bitevní lodě třídy Ersartz MONARCH. Ta totiž měla děla umístěna stupňovitě, přičemž spodní věž měla nést tři hlavně, zatímco vrchní pro odlehčení a vhodnější polohy metacentra měla nést jen dvě hlavně. Varianta 1b řešila rozmístění dělových věží v ose lodi tak, jak to například řešili Italové v případě svého prvního „dreadnoughtu“ DANTE ALIGHIERI. Další varianta 1c uvažovala o šachovnicovém uspořádání. To by umožnilo vést palbu v ose lodi ze šesti hlavní za ideálních podmínek. Na druhou stranu ale byly tyto věže posunuty blízko k bokům lodi a tím pádem se vystavovaly většímu riziku proražení barbet a muničních výtahů. Také vlastní palba vedená v ose lodi je značně diskutabilní, protože stačil nepatrný odklon od cíle a již nemohla být vedena palba ze tří věží, ale jen ze dvou. Konstruktéři se nicméně snažili zřejmě zajistit palbu tímto směrem alespoň pro čtyři hlavně. Počet středních děl ráže 150 mm měl být opět shodný s předchozím projektem. U 90 mm děl pak došlo k nárůstu o dvě hlavně na celkových 20 (z toho 8 mělo být schopno vést palbu proti vzdušným cílům).
Projekt 1D – prosinec 1916
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve stejné době byl v prosinci 1916 představen i další projekt nazvaný 1D. Opět se jednalo o stejný trup lodi, pohonnou jednotku, rychlost, pancéřování, dojezd atd. V tomto případě se ale konstruktéři zaměřili na schopnost vedení palby v ose lodi při použití stupňovitého uspořádání dělových věží na přídi. Třetí věž v pořadí (od přídě) byla umístěna za komíny a od poslední ji odděloval prostor, ve kterém měla být umístěna strojovna. Uspořádáním tak tato třída kopírovala britskou předválečnou třídu LION. Výzbroj byla rovněž shodná a skládala se z děl 35 cm/45 (13.79") K14. Boční palba pak mohla být vedena z 8 hlavní. Střední dělostřelectvo bylo rovněž stejné složené z 18 děl ráže 150 mm L/50. Lehké dělostřelectvo a torpédová výzbroj byla shodná s variantou 1A, tedy 18 90 mm děl (z toho 6 proti vzdušným cílům) a 6x TT ráže 533 mm.
Projekt 1E – prosinec 1916
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Opět v prosinci 1916 představený projekt se v ničem podstatném od předchozí varianty nelišil. Jediným rozdílem tak bylo posílení vedení palby z hlavních děl přes záď. Děla stupňovitě umístěna tak stála na zádi. Všechny ostatní parametry byly totožné s předchozí variantou.
Projekt 1F – prosinec 1916
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Řešení vedení palby hlavních děl přes příď i záď nakonec vykrystalizovalo do varianty F, která již počítala se stupňovitě umístěným dělostřelectvem jak na přídi, tak i zádi. Tím bylo zajištěno nejoptimálnější rozmístění dělových věží a to i včetně dostatečné mezery mezi jednotlivými věžemi. Tím se snižovalo riziko zničení (nebo vyřazení z boje) obou věží jedním projektilem. Délka trupu tento prostor mezi věžemi umožňovala. Ve všech ostatních parametrech bych se opět opakoval a tak čtenáře odkážu na předchozí varianty.
Projekt 2 – červen 1917
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stále vyprojektovaný trup o výtlaku 30.000 t standard, a 34.000 t plný, o délce 220 m, šířce 29 m a ponoru 8,65 m, měl být v létě 1917 schopen pojmout zcela nové uspořádání a zbraně. Rakousko-Uhersko totiž stejně jako jeho soused a spolubojovník Německo, začalo projektovat bitevní křižník se silnější výzbrojí. Ta se měla skládat ze tří dvoudělových věží s děly ráže 380 mm L/45 ležících v ose lodi s rozmístěním, jedna na přídi, jedna mezi komíny a poslední na zádi. Bohužel nic nevím o tom, že by Rakousko-Uherská firma Škoda Plzeň vyvíjela děla této ráže a tak se nemůžu ubránit dojmu, že se mohlo jednat o stejnou zbraň, kterou Němci použili u svých bitevních lodí třídy BAYERN a která měla být instalována do bitevních křižníků Ersatz YORCK. Na druhou stranu ale projektil z těchto německých děl 38 cm/45 (14.96") SK L/45 vážil jen o pouhých 50 kg více než ze škodováckých děl ráže 350 mm. Takže Rakušané asi nakonec přeci jenom počítali s dělem vlastní konstrukce, které by používalo těžší projektil, než jejich kolegové v Německu. Případně by mohlo dojít k nějaké úpravě projektilu, jak známé v případě Kruppových děl ráže 240 mm, kde Němci používali 140 kg těžký projektil, zatímco Rakušané si jej upravili na nějakých 215 kg. Teoreticky tedy mohl být ze stejného děla vystřelován jak lehčí, tak výrazně těžší projektil. Mimo jiné záleželo na názoru, kdy Němci preferovali menší projektily, s plochou dráhou letu, vyšší dopadovou rychlostí atd. Těžší projektil pak měl rozdílné balistické vlastnosti. Osobně odhaduji že takový R-U projektil mohl mít hmotnost kolem 850 kg. Boční salva by tak vážila 5.100 kg, což znamená pokles v porovnání s 8 děly ráže 350 mm. Ovšem průraznost a ničivý účinek v cíli nebyly zanedbatelné. Sekundární výzbroj měla již být tradičně rozmístěna v kasematách pod hlavní palubou na úrovní dělových věží. Mělo ji tvořit 18 děl ráže 150 m L/45 doplněných o 18 děl ráže 90 mm L/45 (6 kusů určených proti letícím cílům). Všechny ostatní parametry, včetně pohonné jednotky, rychlosti, pancéřování, dojezdu jsou totožné s předchozími projekty.
Projekt 4 – prosinec 1917
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další projekt představený v prosinci 1917 počítal se stejnou hlavní výzbrojí, tedy šest děl ráže 380 mm L/45 soustředěných do tří dvoudělových věží rozmístěných obdobně jako u předchozí třídy. Rozdíl ale doznal trup lodi, který byl prodloužen na 230 m a rozšířen na 30 m při ponoru 8,82 m. Pohonná jednotka měla dávat výkon 112.000 koňských sil (4 turbíny) a páru mělo dodávat 12 kotlů na uhlí a 15 kotlů na naftu. Rychlost měla být 30 uzlů a při max. rychlosti by byl akční rádius 3.000 námořních mil (cca 5.550 km). Sekundární výzbroj pak již byla atypicky umístěna z části do kasemat a z části do dělových věží. Celkem 18 děl ráže 150 mm L/45 bylo umístěno v kasematách pod hlavní palubou. Další 4 děla stejné ráže pak stála na hlavní palubě v pancéřovaných věžích. První dvojice stála na úrovní hlavního velitelského můstku (každá na jednom boku), další dvojice pak stála mezi zadní dělovou věží a zadním stěžněm (opět každá na jednom boku). V tomto případě se pak jednalo o děla určena k boji proti vzdušným cílům s elevací +85°. Těžko ale říct jaká by byla jejich kadence potřebná pro účinnou obranu. Předpokládám totiž manuální nabíjení což s projektilem o cca 45 kg nebylo nijak jednoduché. Standard té doby bylo 5-7 ran za minutu u kasematových děl stejné ráže. Výškový dostřel byl ale zcela jistě lepší v této 150 mm verzi než u 90 mm děl. Dělová výzbroj byla již tradičně doplněna o 6 podhladinových torpédometů ráže 533 mm. Pancéřová ochrana pak odpovídala předchozím projektům, tedy 100/225/100 mm na hlavním bočním pancéřovém pásu, 225-350 mm pancéře na dělových věžích hlavní ráže, 100 mm pancéř chránil 150 mm protiletadlová děla, paluba 20+20 mm, velitelská váže 270 mm a protitorpédové přepážky 20+10 mm.
Projekt 6 – prosinec 1917
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Do trupu o délce 230 m a šířce 30 m s ponorem 8,82 m a výtlaku 32.000 / 36.000 t použitého u předchozího projektu č. 4, se uvažovalo také o zástavbě silnějšími než 380 mm děly. Stejně jako Německo tak i Rakousko-Uhersko uvažovalo o 420 mm L/45 dělech. Těžko říct jestli by byl vývoj prováděn dohromady, nebo na sobě nezávisle (Krupp a Škoda Plzeň). V každém případě tento projekt počítal pouze se čtyřmi děly této hlavní ráže ve dvou dvoudělových věžích rozmístěných standardně v ose plavidla na přídi a zádi. Osobně se domnívám že stavba lodě s pouhými čtyřmi děly hlavní ráže byla stejná zbytečnost jako v případě Britů a jejich dvou rychlých lehkých bitevních křižníků Courageous a Glorious vyzbrojených 381 mm děly. Kadence 420 mm děl by byla jistě nízká (odhad 1,5 ran za minutu) [6]. I když měl projektil velký ničivý účinek v cíli, děla s elevací 30° měla jistě velký dostřel, ale proti rychle plujícím a manévrujícím lodím byla čtyři děla prostě málo. Byl to takový odklon od koncepce „all big guns“ (všechna velká děla), kterou v roce 1905 rozpoutal Britský HMS Dreadnought. Sekundární výzbroj 150 mm děl byla opět z části umístěna do kasemat (18 ks) a do věží na palubě (4 ks). Tato děla na hlavní palubě pak byla určena pro boj proti vzdušným cílům, což jim měla umožnit elevace 85°. Výkon pohonné jednotky, rychlost a dojezd opět odpovídal předchozí verzi č. 4. Pancéřování a torpédová výzbroj byly rovněž shodné až na pancéřování hlavních dělových věží. Zde se počítalo s ochranou o síle 285-450 mm.
Poznámky:
[1] První třída bitevních křižníků INVINCIBLE se v Anglii začala stavět v roce 1906, v Německu pak v roce 1908 (VON DER TANN).
[2] Itálie nakonec do války vstoupila po boku Dohodových zemí proti svým někdejším partnerům v květnu 1915.
[3] Otrantský průliv/úžina (italsky Canale d'Otranto) je průliv mezi Apeninským a Balkánským poloostrovem, který spojuje Jaderské a Jónské moře. Západní břeh náleží Itálii a východní Albánii.V nejužším místě mezi městy Otranto v Itálii a Vlorë v Albánii je široký 75 km. Maximálně je hluboký 850 m.
[4] Standardní rychlost bitevních lodí té doby byla cca 19-22 uzlů.
[5] V původním zdroji je šířka trupu uváděna pouhých 20 m, což vzhledem k použití věží hlavního dělostřelectva bude jistě chyba. Takto štíhlý trup by zřejmě nebyl dostatečně pevnostně odolný pro samotnou hmotnost a rozměry dělových věží, i otřesům způsobených palbou.
[6] U děla ráže 420 mm plánovaného ve 30.letech 20.století pro německé super lodě třídy „H“ byla kadence 2 rány za minutu.
Zdroje:
Velká válka na moři rok 1914 (1.) – Jaroslav Hrbek - 2001
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil - 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.viribusunitis.ca
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
