Bitevní lodě třídy Viribus Unitis
...spojenými silami...
Rakousko-Uhersko (dále jen R-U) sice patřilo mezi významné evropské velmoci, něco podobného se však nedá říct o císařském a královském námořnictvu. R-U mimo využívání čínského přístavu Tientsin nemělo kolonie, jeho hlavní sféra vlivu byl Balkán. Dalším problémem byl přístup k moři, R-U bylo uzavřeno na Jadranu, navíc jeho odvěký rival a „prozatímní“ spojenec Itálie mohla uzavřít přístup R-U ke Středozemnímu moři. Na začátku 20. století se sice R-U staví bitevní lodě, po Rusko-Japonské válce je na vodu spuštěna trojice semidreadnoughtů třídy Radetzky, reflektující díky tomuto konfliktu na změny ve výzbroji bitevních lodí. Na své první dreadnoughty si musela podunajská mocnost ještě chvíli počkat. ...spojenými silami...
Nebudu zde psát o vzniku první moderní bitevní lodi, jenž dala těmto lodím označení. Ale je zde nutno zdůraznit jedno omezení, kterým Dreadnought přispěl do dějin. Jeho stavba probíhala na svou dobu velmi rychle a díky tomuto spěchu byla jeho hlavní výzbroj, dvojitá věže s 12“ (305 mm) děly, použita s již probíhajícího projektu bitevní lodě Agamemnon. Na svou dobu to byla obvyklá ráže a koncepce u bitevních lodí, další námořní mocnosti tuto konfiguraci těžké výzbroje ostatně použily na svých moderních lodích také.
Byly zde však také „mocnosti druhé třídy“, toužící samozřejmě také po moderních dreadnoughtech. Je však tolik nesvazovala kontinuita s předcházejícími konstrukcemi. Proto se na světě objevuje koncepce třídělových věží, poprvé se tato koncepce objevuje u projektu prvního italského dreadnoughtu „Dante Aligieri“. Jeho stavba však probíhá doslova hlemýždím tempem, začíná v červnu 1909, Regina Marina však přebírá loď na v lednu 1913. Proto prvenství patří jinému „méně významnému“ loďstvu, R-U K.u.K. Kriegsmarine.
Když zde budeme probírat R-U námořnictvo, musíme na nejprve zmínit o jeho hlavním a jediném dodavateli dělostřelecké výzbroje – firmě Škoda. Díky revolučním technologickým změnám ve výrobě dělostřeleckého materiálu může Škodovka začít od počátku s vývojem vlastních konstrukcí, začínající u lodního kanonu ráže 47 mm v roce 1890 a končícího 350 mm lodním dělem z roku 1914. Škodovka zbavila R-U závislosti na dovozu dělostřeleckého materiálu, ten se doposud nakupoval v Německu u firmy Krupp. Škodovácka lodní děla měla vynikající pověst a parametry, díky jim a velmi dobře vycvičeným posádkám dokázaly lodě Kriegsmarine úspěšně čelit početnějším a lépe vyzbrojeným lodím protivníka.
Vraťme se ale k moderním bitevním lodím. Inicializátorem modernizace kriegsmarine byl arcivévoda František Ferdinad d´Este. Projekt nových lodí měl na starosti již penzionovaný hlavní konstruktér mariny, pražský rodák Siegfried Popper. I když byl již v penzi, pracoval jako konzultant loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (dále SST) v Terstu. Pro loděnici vypracoval několik projektů, projekt číslo VII byl poslán k posouzení do Německa. Mělo se jednat o loď s pěti dvojitými věžemi (5x2x305), nakonec včas došlo k přepracování projektu. Škodovka totiž pracovala na projektu třídělové věže pro Rusko, projekt VII byl proto upraven pro použití třídělových věží, osazených kanony Škoda 30,5cm L/45.
Kýl první lodi, pojmenované podle rodového hesla rodu Habsburků VIRIBUS UNITIS (spojenými silami), byl položen v loděnici SST Terst 24.7.1910, 24.9. je zde založen kýl pro druhou loď této třídy, TEGETTHOFF. Obě lodě jsou stavěny velmi rychle, Viribus Unitis je spuštěn na vodu 20.6.1911, Tegetthoff 21.3.1912. Díky této rychlé stavbě je 6.1.1912 založen kýl třetí lodě, PRINZ EUGEN. Viribus Unitis byl převzat do služby 5.12.1912, Tegetthoff 21.7.1913 a Prinz Eugen 17.7.1914.
Čtvrtá loď této třídy byla kvůli podpoře maďarských poslanců vyráběna v maďarské loděnici Danubius v Rijece. Nesla jméno SZENT ISTVÁN, stavba začala 29.12.1912. Maďarská firma neměla žádné zkušenosti se stavbou velkých lodí, doposud vyráběla pro marinu jen torpédovky... Jako „maďarská“ loď byla stavěna z maďarského materiálu (vyjma výzbroje a pancéřování), to se ovšem projevilo na její kvalitě. Na vodu byla spuštěna 17.1.1914, místo dokončení a převzetí byla odtažena do arsenálu v Pule, kde byla až 13.12.1915 marinou převzata.
Viribus Unitis a Szent István
Již na první pohled se lodě této třídy působí elegantně. Je to hlavně díky uspořádání třídělových věží v superpozici na přídi i zádi. Trup byl relativně krátký, poměr délky k šířce byl 5,56, relativně kratší lodě jsou však určeny hlavně pro službu na uzavřeném Jadranu. Paluba nebyla stupňovitá, po celé délce byla rovná mimo věží s můstkem a dvou komínů. Poněkud archaicky vypadal negativně skloněný přední vaz s klounem, jehož výrobce byly Vítkovické železárny. Od stejné firmy pochází i pancéřové plechy z niklové oceli. Nejsilnější pancíř (280 mm) se táhl na čáře ponoru téměř po celé délce lodi, na koncích byl zeslaben na 150 a 130 mm. Stejná síla pancíře (280 mm) kryla velitelské věže, barbety a boční stěny věží. Více o pancéřování vám jistě napoví následující obrázek.
pancéřování
TTDPohon
Pohon lodí odpovídal době vzniku, doba parních stojů již byla minulostí. Lodě stavěné SST měly na palubě 12 (6x2) tenkotrubných kotlů Yarrow s vyhřívací plochou 4 900 m2, zajištující páru o tlaku 18,5 atm. Samotný pohon zajišťovaly čtyři turbíny Parsons, pohánející přímo čtyři bronzové šrouby o průměru 2,75 metru. Výkon pohonu byl 25 000 HP, pod kotly se topilo uhlím, spotřeba byla 20,25 tuny uhlí na hodinu, do topeniště se ještě vstřikovala nafta.
„Maďarská“ loď musel mít maďarské vybavení. Kotle byly typu Babcock &Wilcox (12 kotlů), loď měla jen dva šrouby o průměru 4 metry, jejich pohon zajišťovaly dvě přímo napojené turbíny Curtis AEG. Tato konfigurace pohonu měla neblahé důsledky na ovládání lodi, při výchylce kormidla nad 10° se loď začala chovat nebezpečně. Více informací o pohonu je v přiložené tabulce
Veškeré pomocné pohony na lodi byly poháněny elektrickým proudem o napětí 120 voltů. Výroby proudu zajišťovaly čtyři turbodynama o výkonu 300 kW, náhradní dynamo (75 kW) bylo poháněno dieselovým motorem. Mimo pohony bylo na palubě rozmístěno 11 světlometů, vyrobila je firma Kolben, část strojního vybavení vyrobila firma Breitfeld-Daněk – budoucí to části koncernu ČKD.
Výzbroj
Jak jsem již uvedl, hlavní výzbrojí bylo dvanáct kanonů 30,5cm L/45, výrobek Škodových závodů v Plzni. Ty byly osazeny do čtyř třídělových věží, každý kanon mohl samostatně nastavovat náměr v rozmezí -4 až +20° rychlostí 2,6° za sekundu, celá věž byla ovládaná elektricky. Palebný průměr byl 76 granátu na hlaveň, k tomu se samozřejmě nutno připočíst i dávky střelného prachu (v mosazných nábojkách). Osádku věže tvořilo 91 specialistů, mimo velitele to bylo 38 dělostřelců, 50 muničních skladníků, zbrojíř a elektrikář.
Více skvělých 3D na http://www.viribusunitis.ca
Střední výzbroj tvoří dvanáct kanonu ráže 15cm L/50, uložených po stranách v kasametách, jejich odměr byl cca 120°, náměr se pohyboval v rozmezí -6 až +15°. Palebný průměr pro jeden kanon ráže 150 mm činil 180 ran.
Pro ochranu proti torpédovým člunům a balónům bylo na palubě 18 kanonu K-10 ráže 7cm (přesně 6,6cm), jen na lodi Scent István jich bylo pouze 16. Tyto kanony byly umístěny po bocích na palubě, čtyři z nich se potom nacházejí na střechách vnitřních věží. V průběhu války je šest lehkých kanonu vyměněno za dva , později čtyři protiletadlové kanony stejné ráže 66 mm.
Mimo kanony disponují lodě ještě čtyřmi podhladinovými torpédomety ráže 533 mm.
Zaměřování těžkých kanonů ráže 305 mm se dělo za pomocí dvou koincidenčním dálkoměrům se základnou 12 stop (3,658 metru), ty jsou umístěny na střechách velitelských stanovišť. Střední 150 mm dělostřelectvo je zaměřováno zaměřovači se základnou 9 stop (2,745 metru), stejný zaměřovač měla záložní i každá věž s hlavní výzbrojí.
Škodovy závody si za dělostřeleckou vyzbroj účtují díky monopolnímu postavení mezi výrobci lodních děl skoro 14 milionů rakouských korun, dalších devět milionů korun padlo na munici. Celkový rozpočet se přitom pohyboval mírně přes 60 milionů korun.
Nasazení
Moderní lodě jsou postupně zařazeny do I. divize bitevních lodí. Před první světovou válkou vykonala na jaře 1914 dvojice Viribus Unitis a Tegetthoff zdvořilostní návštěvu přístavů na východě Středozemního moře, během ní navštívla dvojice i britskou základnu na Maltě. Poněkud zvláštní roli plnil Viribus Unitis po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda, v ústí řeky Neretvy převzala na palubu od jachty Dalmat rakev z jeho ostatky a za doprovodu dalších válečných lodí je dopravila do Terstu.
První akcí se po vyhlášení válečného stavu stalo zabezpečení návratu německé Středomořské divize (Goeben a Breslau), ta však zamířila do Turecka. Díky italskému vyhlášení neutrality „padly za vlast“ původní plány na společné akce R-U a Itálie proti francouzské flotile, podporované Royal Navy. Moderní lodě tak zůstávají zablokované v uzavřeném Jadranu.
Situace se ale rapidně mění v květnu 1915, Itálie totiž vyhlašuje války R-U. Krátce po vyhlášení války se u italských přístavů na východním pobřeží objevuje R-U flotila, nejsilnější úder dopadá na přístav Ancona. Této akce se zúčastní i jediné tři moderní bitevní lodě. V dalším průběhu války se boje na Jadranu omezují na střetnutí lehkých sil a ponorkovou válku. Bitevní lodě kotví v silně opevněném přístavu Pula, jsou však dostatečnou hrozbou pro vyslání většího počtu dohodových lodí na Jadran. V roce 1918 se ale situace mění s příchodem nového vrchního velitele, 1.3. je jím jmenován mladý kontradmirál Miklos Horthy. Ten plánuje velkorysou akci proti Otrantské uzávěře a to včetně zapojení celé I. divize bitevních lodí.
Tegetthoff a potápějící se Szent István
Tady je třeba se zastavit u poslední lodi této třídy, maďarském národním pokladu jménem Szent István. Jak jsem již psal, maďarský materiál ani loděnice nepatřily k nejlepším. Pancéřování mělo nevyhovující kvalitu, při cvičných střelbách prý docházelo k uvolnění celé řady nýtů. Byla to prostě daň za politické rozhodnutí. Loď do roku 1918 neabsolvovala všechny zkoušky, nikdy nebyla například vyzkoušena maximální rychlost a tím pádem testováno možné zatížení strojovny.
Nebudu zde popisovat celou akci, situace se ovšem vyvinula následovně. Szent István se při vyplutí poněkud zdržel, při navýšení rychlosti na 16 uzlů se však začala přehřívat u turbín ložiska. Po snížení rychlosti na 12 uzlů se při následném pokusu zrychlit z komínů lodi vyvalila hustá oblaka černého dýmu a ta přilákala ke svazu pár italských torpédových člunů řady MAS. Loď zasáhla dvě torpéda ráže 450 mm ze vzdálenosti asi 800 metrů na úrovni druhé kotelny, počáteční náklon lodi 15° se podařilo srovnat asi na 7°, díky nekvalitní konstrukci však nevydržely přepážky mezi kotelnami a loď začala nabírat další vodu, po zatopené přední kotelny došlo k ochromení lodě. Nevyšel ani pokus odtažení další bitevní lodí Tegetthoff, Szent István se převrátil a po sedmi minutách šel 11.6.1918 v 6:12 ke dnu. Potopení lodi nepřežili čtyři důstojníci a 85 námořníků, 29 jich bylo raněno.
Po téro ztrátě se zbylé lodě opět uchýlí do Puly, zde je však 1.11.1918 potopen Viribus Unitis přiloženou náloží 200 kg TNT. Akce italských potápěčů byla možná díky použití podhladinového „živého“ torpéda, pojmenovaném „Mignatta“. Akci provedl major Rossetti a poručík Paolucci, po úspěšném připevnění nálože k trupu Viribus Unitis byla tato dvojice zajata. Na palubě se dozví, že R-U marina již neexistuje, lodě jsou darovány novému království -budoucí Jugoslávii. Italové ráno informují kapitána Vukoviče o výbuchu nálože v 6:30, ta vybuchne až v 6:44. Posádka je evakuována z lodi, jediný, kdo následný výbuch nepřežije, je kapitán Vukovič - toho udeří do hlavy uvolněný trám. Druhý kanystr zanesl proud k lodi Wien, tam explodoval a potopil loď.
Zbylé dvě lodi si rozdělili jejich soupeři, Tegetthoff převzala Itálie a v roce 1925 je sešrotován. Prinz Eugen použilo francouzské námořnictvo jako cvičný cíl, 28.7.1922 jej rozstřílely bitevní lodě Bretagne a France
Prinz Eugen čekající na "odstřel"
zdroje:
František Novotný – Veleobři oceánů
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3
časopis HPM 11/1994 – Jiří Novák – Rakouské Dreadnoughty
Morskaja kolekcija 3/2001 – Linkory tipa Virbus Unitis
http://www.viribusunitis.ca
Excelentní článek.
((
