Nedokončený lehký bitevní křižník FURIOUS
Velká Británie
rok 1917
Lodě ve třídě:
- FURIOUS (1915 – 1916 – 1917)
* Poznámka: loď nebyla nikdy dokončena v původní podobě.
VÝVOJVelká Británie
rok 1917
Lodě ve třídě:
- FURIOUS (1915 – 1916 – 1917)
* Poznámka: loď nebyla nikdy dokončena v původní podobě.
Admirál John Arbuthnot Fisher (*1841 - +1920) byl hlavním reformátorem britského královského námořnictva na přelomu 19. a 20. století. Z jeho popudu vznikla celá řada lodních projektů, kde řada z nich byla neúspěšná, nebo dokonce posměšně nazývaná bláznivá, ale zároveň se podepsal pod vznik moderních bitevních lodí typy dreadnought a dalších projektů. Typem dreadnoughtu se v roce 1906 odstartovala éra tzv. „all big guns“ (všechna velká děla), která kvalitativně převyšovala všechna do té doby postavena plavidla, včetně těch vlastních. Paradoxem tedy bylo zahájení dalšího kola námořního zbrojení, kde největší rivalové, Velká Británie a Německo, měli oba prakticky stejné výchozí podmínky. Velká Británie ale vsadila na vyšší tempo stavby a kapacit svých loděnic. Proto po lodi HMS Dreadnought v krátké době následovali dvě velice podobné třídy (BELLEROPHON a ST.VINCENT), každá po třech plavidlech. Podmínky převahy v bitevních lodích tak byly zajištěny hned z počátku. Vedle toho ale admirál Fisher přišel s návrhem tzv. bitevních křižníků. Podle jeho představ se mělo jednat o plavidla s výzbrojí bitevních lodí, ale slabším pancéřování. To proto, aby tato plavidla mohla docílit co největší rychlosti. Proč Velká Británie iniciovala stavbu těchto bitevních křižníků? Když si vezmeme, kde všude měla ostrovní říše své kolonie, na kterých byla životně závislá, tak se asi není čemu divit, že je chtěla účinně chránit a zároveň chránit i námořní trasy. Bitevní loď se pro tuto roli nehodila, byla příliš pomalá, lehkých a pancéřových křižníků měla celou řadu i konkurence a tak by případný výsledek boje mohl být ovlivněn náhodou. Proto se Fisher rozhodl iniciovat stavbu bitevních křižníků. Jejich předností měla být rychlost, díky které by dohnali většinu lehkých a pancéřových křižníků, a díky svým těžkým dělům je mohli rychle poslat ke dnu, aniž by jim hrozilo díky pancéřování nějaké vlastní poškození. Tato koncepce se skutečně ukázala úspěšnou například v bitvě u Falkland (1914), kde Britské bitevní křižníky rozstříleli bez větší námahy německou Východoasijskou eskadru tvořenou právě lehkými a pancéřovými křižníky. Celkem deset bitevních křižníků tříd INVINCIBLE, INDEFATIGABLE, LION a TIGER tak zaručovalo rychlý zásah na všech mořích světa a hájit tak potřeby Velké Británie již před vypuknutím První světové války (poslední TIGER byl námořnictvu předán v listopadu 1914). Aby tato převaha zůstala zachována, byla v lednu 1915 zahájena stavba dalších dvou bitevních křižníků (RENOWN), které oproti svým předchůdcům vyzbrojených děly ráže 305 nebo 343mm, již měli hlavní výzbroj v podobě šesti 381mm děl.
To ale již válka byla v plném proudu a všem bylo jasné, že jen tak rychle neskončí. Vojáci Francie, Velké Británie, Belgie a dalších spojenců krváceli v zákopech na Západní frontě i jinde, a pokud je chtěli jejich velitelé z této pasti zákopových bojů zachránit, muselo armádní a námořní velení přijít s něčím novým. Například s udržením svého velkého východního spojence v podobě carského Ruska, které se potácelo v silných materiálních problémech, nebo s invazí na německé území ze strany, odkud by to nečekali atd. Všem bylo jasné, že čím silnější tlak Rusové na Němce na východní frontě vyvinout, tím více se odlehčí vojákům na té západní frontě. Také se dalo předpokládat, že pod dojmem ruských úspěchů by se mohli přidat další potencionální spojenci, jako například Rumunsko. To ale vyžadovala zajištění spojení mezi Dohodovými spojenci. Přes ruské asijské přístavy a Transsibiřskou magistrálou to bylo vše příliš zdlouhavé. Přes Severní moře a Severní ledový oceán to bylo zase limitující počasím. Proto v Admiralitě přišli s návrhem sestrojit rychlé a dobře vyzbrojené lodě, které by mohli proniknout kolem Jutského poloostrova na Balt, kde by narušovali pohyb německých lodí v ruském týlu, zároveň by bránili přísunu nerostných surovin ze Skandinávie a podle potřeby by pomáhali při vyloďovacích operacích a vzdálenou podporu pozemních vojsk. Případně by díky své vysoké rychlosti a těžké výzbroji mohli nahánět nepřátelské korzáry po všech mořích a oceánech. Ovšem v Anglii v té době panovalo omezení na stavbu velkých hladinových plavidel. Přednostně se měla dokončovat pouze plavidla do max. velikosti křižníků. Proto Fisher přišel se zvláštní kategorii, která by mohla toto omezení obejít.
Za tím účelem se na jaře 1915 začali stavět dva speciální lehké bitevní křižníky třídy COURAGEOUS (Courageous a Glorious). Jejich hlavní zbraní měla být rychlost, která byla skutečně úctyhodná, 30,5 uzlů (56,5 km/h). Ta jim měla zaručit rychle proniknout na Balt, než Němci stačí zareagovat a zablokovat cestu. Jejich těžká výzbroj v podobě čtyř 381mm děl jim pak měla zajistit palebnou převahu nad vším, co by mohlo být stejně rychlé, nebo i rychlejší než oni. Samozřejmě pro takovou rychlost a výzbroj bylo potřeba zkonstruovat extrémně dlouhý (téměř 240 m) a štíhlý trup (necelých 25 m), do kterého by se vešla výkonná pohonná jednotka. Vše pak bylo na úkor pancéřování, které mělo odolat jen lehkým a částečně středním dělům. Hlavní boční pancéřový pás tak měl například sílu pouhých 51 až 76mm. Malá hmotnost a velké rozměry pak měly také zaručit nižší ponor, což vzhledem k mělkým vodám Baltu, bylo rovněž žádoucí. Courageous do námořní služby vstoupil na konci roku 1916 a Glorious jej následoval v lednu 1917.
V roce 1915 pak byl založen i třetí trup lodi, která měla nést jméno FURIOUS. Oproti sesterským lodím, ale došlo k několika modifikacím v konstrukci. Tím asi na první pohled největším rozdílem bylo složení hlavní výzbroje. Zatímco třída COURAGEOUS nesla čtyři děla ráže 381mm, tak FURIOUS byl jako první loď vyzbrojen děly ráže 457mm. Prakticky až do stavby japonské super třídy YAMATO (stavěná před Druhou světovou válkou) žádná loď nikdy nenesla tak těžká děla. Podle původního projektu měl FURIOUS nést dvě. Jedno na přídi a druhé na zádi. Samozřejmě obě v podélné ose lodi. Sice to byla úctyhodná zbraň s velkým dostřelem a ničivým účinkem v cíli, ale otázkou bylo, jestli pouhá dvě děla byla schopná nějaké cílené palby na rychle plující (např.) křižníky. Stejně tak šance zasáhnout bitevní loď nebo křižník salvou z pouhých dvou děl s kadencí jedné rány za minutu byla výrazně menší, než u protivníka jehož bitevní plavidla disponovala zpravidla osmy až deseti děly hlavní ráže. Nehledě na to, že jediný zásah slabě pancéřovaného plavidla typu FURIOUS (potažmo i COURAGEOUS), jej mohl poslat ke dnu, nebo alespoň těžce poškodit. Nicméně pro vyloďovací operace a jako daleká palebná podpora pozemním jednotkám, měla děla této ráže a počtu určité opodstatnění.
KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Oproti polosestrám Glorious a Courageous, byl Furious poněkud širší, to aby mohla být instalována těžká děla. Při délce 239,5m, šířce 26,8m a ponoru, který se podle nákladu pohyboval mezi 6,55 - 7,62m, měla loď standardní výtlak 19.826 t a plný 23.257 t. Pohonnou jednotku tvořilo 18 malých vodotrubných kotlů typu Yarrow a čtyři parní turbíny Brown-Curtis. Ty dávaly vyšší výkon, než předchozí pohonné jednotky (poprvé u Royal Navy užito u křižníku HMS Champion), tak byl ušetřen další prostor a hmotnost. Při pracovním tlaku 235 PSI (1620 kPa, 17 kgf / cm2) dávala pohonná jednotka na hřídeli výkon 90.000 koňských sil (67.113 kW). Výkon se přenášel na čtyři hřídele, které roztáčely čtyři lodní vrtule. Maximální vypočtená rychlost měla být 31,5 uzlů (58,3 km/h). Té ale nikdy při zkouškách nebylo dosaženo. Lépe řečeno, loď se začala tak brzy předělávat na nosič letadel, že se dále ve zkouškách v honbě za maximální rychlostí nepokračovalo. Pod kotli se topilo uhlím, kterého mohla loď naložit až 3.211 tun. Pro zvýšení výkonů bylo rošty možno postřikovat naftou, které bylo natankováno 750 tun. Dojezd při rychlosti 20 uzlů byl vypočten na 6.000 námořních mil (11.100 km). Posádku tvořilo 737 mužů.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pro dosažení maximální rychlosti bylo pancéřování maximálně omezeno. Stejně jako u sesterských plavidel dosahoval hlavní boční pancéřový pás síly v rozmezí 51 až 76 mm, což ve skutečnosti nedokázalo poskytnout ochranu ani proti palbě středních děl. Palubu krylo pancéřování v rozsahu 19-25mm a jen na nejvíce exponovaných místech bylo zesíleno na 76 mm. Torpédové přepážky krylo 25-38mm silné pancéřování. Hlavní dělostřelecké baterie krylo pancéřování o síle 178-229 mm, barbety děl pak krylo dalších 76 až 178 mm ocele. Nejlépe chráněná byla velitelská věž, kterou krylo až 254 mm pancíře.
Řez pancéřováním třídy COURAGEOUS
VÝZBROJ
Jedinou Britskou firmou, která byla schopna vyvinout a vyrobit tak těžké dělo jako 18"/40 caliber (45.7 cm) Mark I, byla fa Armstrong Works v Elswicku. Ta také obdržela objednávku na celkem tři děla, kde jedno mělo být použito jako záložní a dvě měl nést FURIOUS. Nakonec ale bylo na loď instalováno pouze zadní dělo (věž „Y“) a později během přestavby na letadlovou loď bylo i toto odstraněno. Všechna tři děla nalezla nové použití u monitorů HMS General Wolfe (dělo č.2 z věže „A“ z Furiousu, která nebyla instalována), HMS Lord Clive (dělo č.3, náhradní) a HMS Prince Eugene (dělo č.1 z věže „Y“ z Furiousu). Posledně jmenovaný ale nebyl do konce války na novou zbraň přestavěn. Na jejich palubě se také dočkala bojového nasazení u Ostende v září 1918, kdy HMS General Wolfe ostřeloval nepřátelské pozice vzdálené až 32.920 m. Celkem na Němce vyslal 81 střel a HMS Lord Clive další čtyři rány. Byla to největší vzdálenost, na jakou nějaké britské plavidlo vedlo palbu během První světové války.
Samotné parametry děla jsou úctyhodné stejně jako jeho výkony. Jen hlaveň o délce 18,901 m (vrtání 18,293m a drážkování 14,870m) vážila 148 tun a hydraulicky ovládaná věž i s dělem nějakých 870 tun, přičemž ta byla konstruována tak, aby v případě potřeby mohla nést jedno dělo ráže 381mm. Takto vyzbrojená věž měla pak nést označení 15-in „B“ a její hmotnost by dosáhla 827 tun. Hlaveň 457mm děla byla vybavena 88 drážkami o rozměrech 0,315 x 1,166 cm, objem komory dosahoval 840,8 dm3. Při kadenci jedné rány za minutu (u monitorů jedna rána každých 2,6 až 4 minut) opouštěl 1.506 kg těžký projektil (typy APC 4crh, APC 8crh, CPC 4crh a HE 8crh) hlaveň úsťovou rychlostí 683 m/s. Výmetná složka vážila 285,8 kg (MD45). Po válce se experimentovala s jinou výmetnou složkou (o hmotnost 313 kg) a při zkouškách byla dosažená počáteční rychlost střely 738 m/s. Pracovní tlak vzhledem ke zbrani byl relativně nízký – 2.835 kg / cm2. Předpokládaná životnost hlavně se pohybovala v rozmezí 250 až 300 výstřelů. FURIOUS pak měl nést zásobu 60 kusů munice na hlaveň. Stejný počet později nesly i monitory. Projektil o hmotnosti více jak jeden a půl tuny, tedy jako větší osobní vůz, měl výšku 170,8 cm (APC 4crh), 192,3cm (CPC 4crh), 215,1 cm (HE 8crh). Na vzdálenost 13.720 metrů prorážel projektil typu APC pancíř o síle 457mm. Pokud se použil CPC projektil, byla jeho průraznost 373mm na vzdálenost 14.630 metrů. Maximální elevace děl uložených na křižníků byla 30 stupňů, což zajišťovalo dostřel 26.430 m (APC 4crh), případně 29.440 m (APC 8 crh). Při změně výmetné složky a zvýšení úsťové rychlosti na 738 m/s se zvětšil i dostřel na 28.710 m (APC 4crh), potažmo 32.000 m (APC 8crh). U monitorů byla elevace zvýšená až na 45°, takže i dostřel se opět zvýšil. Pokud se použil projektil APC 8 crh s lepší výmetnou složkou o vyšší úsťové rychlosti, mohl být zasažen cíl vzdálený až 37.030 metrů. Stranový odměr u věží na Furiousu byl standardně -150 / +150 stupňů. Nabíjení mohlo být prováděno zřejmě do elevace 5 stupňů. Zákluz děla byl 132 cm.
Sekundární výzbroj představovalo jedenáct děl 5.5"/50 (14 cm) BL Mark I. Ta byla umístěna samostatně na palubních nástavbách a nikoliv v kasematách, jak bylo standardem té doby. Obsluha tak byla chráněna pouze čelním a bočním štítem. Zadní strana byla volná. Dělo včetně ochranných štítů mělo hmotnost 18,68 t. První pár děl se nacházel na nástavbě vedle velitelského můstku, další před komínem, na úrovni komínu na hlavní palubě stál další pár děl a za komínem na nástavbách další. Jedno dělo, které mohlo vést palbu na oba boky, stálo před druhým stěžněm. Poslední pár stál na nástavbě mezi stěžněm a hlavní dělovou věží „Y“. Celkem mohlo vést boční palbu šest děl.
Dělo této na Brity neobvyklé ráže, začalo být vyvíjeno před válkou pro křižníky, které si objednalo Řecko. Ty se nakonec k svému majiteli nedostali, protože je Anglie zabavila ve svůj prospěch, aby tak za válečných let posílila své námořní síly. Jednalo se o křižníky HMS Birkenhead a HMS Chester. Kromě Furiousu a těchto křižníků nesla později tato děla zřejmě nejslavnější loď Britské Navy, HMS Hood. Hlaveň o délce 7,232 metrů vážila 7.076 kg, délka vrtání 6,985 m a délka drážkování (40 drážek) 5,992 m. Objem komory 24,58dm3, úsťová rychlost 850 m/s, pracovní tlak 2.531 kg / cm2. Všechny typy projektilů měly stejnou hmotnost 37,2 kg a jejich dostřel při maximální elevaci 30 stupňů (?) byl 16.250 metrů. S lehčím projektil byla jednodušší manipulace, což se mimo jiné projevilo i na kadenci, která mohla u dobře sehranné obsluhy být až 12 ran za minutu.
Tato výzbroj byla doplněna ještě o dvě děla 3"/45 (76.2 cm) 20cwt QF HA Mark I, která mohla být určená i jako protiletadlová zbraň. Kadence činila 12-14 ran za minutu, přičemž obsluha pracovala s projektilem o hmotnosti 5,67 kg (HE). Dálkový dostřel byl 11.340 m, maximální výškový 9.970m, efektivní ale pouze do 7.160 m, což vzhledem k letové hladině tehdejších letadel stačilo. Třída COURAGEOUS nesla 150 kusů munice na hlaveň a tak předpokládám, že i FURIOUS nesl stejný počet. Tato děla ještě doplňovala čtveřice 47mm rychlopalných děl a dvěma podhladinovými torpédomety ráže 533mm. Zřejmě se jednalo o typ 21“ (53,3cm) Mark II s výbušnou hlavicí o hmotnosti 234 kg TNT. Rychlost 45 uzlů zajišťovala účinný dosah 4.110 m, při 31 uzlové rychlosti se dosah prodloužil na 9.830 m. Vezeno bylo deset torpéd.
Hmotnost boční salvy:
2 x 457 mm = 3.012 kg
6 x 140 mm = 223,2 kg
Celkem: 3.235,2 kg
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - bitevní křižník FURIOUS
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Velká Británie
* Délka: 239,8 m
* Šířka: 26,8 m
* Ponor: 6,55 - 7,62 m
* Výtlak standardní: 19.826 t
* Výtlak plný: 23.257 t
* Výzbroj: 2x457 mm (2xI), 11x140 mm (11xI), 2x76 mm (2xI), 4x47 mm (4xI), 2xTT ráže 533mm
* Pancéř paluba: 19-76
* Pancéř dělostřelecká věž: 178-229 mm
* Pancéř barbety: 76-178 mm
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Pancéř boky: 51-76 mm
* Torpédové přepážky: 25-38mm
* Pohonná jednotka: 18 kotlů typu Yarrow, 4 turbíny Brown-Curtis, 4 vrtule
* Výkon strojů: 90.000 koňských sil (67.113 kW)
* Vezená zásoba paliva: 3.211 t uhlí + 750 tun nafty
* Rychlost: 31,5 uzlů (58,3 km/h)
* Dojezd: 6.000 námořních mil (11.100 km)
* Posádka: 737
Stavba nové posily britského námořnictva byla zahájena 8. června 1915 v loděnici WG Armstrong Whitworth & Co Ltd v Elswicku a spuštění na vodu se dočkala dne 15. srpna 1916. Dokončení se dočkala 26. června 1917, ale to již bez přední dělové věže „A“, která byla nahrazená hangárem pro deset letadel Short Type 184 a 69,5 metrů dlouhou vzletovou plochou. Letadla se z hangáru vyndávala pomocí jeřábů. Dne 2. srpna 1917 velitel letecké skupiny Edwin Dunning se svým strojem Sopwith Pup poprvé úspěšně přistál na palubě. Bylo to poprvé, co letadlo přistálo na pohybující se lodi. Své prvenství si ale dlouho neužil, protože již 7. srpna smrtelně havaroval při dalším pokusu o přistání. Díky palubním nástavbám musel kolem lodi kroužit a při třetím pokusu k přistání, mu vypověděl motor službu a Dunning se zabil o nástavby.
Proč vlastně došlo k úpravě na letadlovou loď? Britské námořnictvo totiž získalo špatné zkušenosti s třídou COURAGEOUS. Jejich mělký ponor, malá šířka atd. při střelbě způsobovaly, že lodě byly „odhazovány“ stranou. O nějaké přesnosti palby se tak moc mluvit nedalo, nehledě na případná poškození při střelbě namáhaného trupu. Stejné obavy pak panovaly i u FURIOUSU, nehledě na další neúspěšná vystoupení polosester. Zadní dělo „Y“ se sice zkoušelo při ostrých střelbách, ale nakonec zvítězila myšlenka předělat celou loď na nosič letadel, než mít prazvláštní hybrid s parametry lehkého křižníku s jedním těžkým dělem a letadlovou palubou na přídi. Než ale došlo k sejmutí zadního děla, působil HMS Furious u 1.CS, kde v roli vlajkového plavidla působil HMS Courageous. V říjnu 1917 tato jednotka vyrazila proti předpokládanému německému výpadu na Britské pobřeží. Admirál Beatty doufal, že vysláním všech křižníků, které měl k dispozici, včetně rychlých velkých bitevních, se mu podaří navázat s nepřítelem kontakt a následně na něj navést svá těžká hladinová plavidla. Němcům (dva křižníky třídy BRUMMER) se ale podařilo proniknout mezi Britskými plavidly a následně zničili konvoj plující ze Skandinávie (17. října 1917).
V listopadu 1917 tak byla v loděnici odstraněná i zadní věž, kterou nahradila vzletová paluba o délce 86,5 metrů s dalším hangárem. Nicméně nikdo do té doby letadlovou loď nestavěl a tak konstruktéři a stavitelé postupovali způsobem teorie pokusů a omylů. Velké turbulence z palubních nástaveb a komínu způsobovaly na zadní vzletové palubě těžké problémy. Piloti museli kolem lodi a jejich vysokých nástaveb dlouho kroužit a čekat na vhodnou příležitost k přistání, kterou navíc ztěžovali spaliny z mohutného komínu ve středu lodi. Jen tří pokusy o přistáni byly úspěšné a další raději zakázali. Nakonec bylo tedy rozhodnuto přestavět prakticky celou loď, čímž vznikla již skutečná letadlová loď. To je ale již jiná kapitola a tak dále jen ve stručnosti. Od června 1922 do srpna 1925 obdržel FURIOUS novou průběžnou vzletovou a přistávací palubu o celkové délce 175,5 metrů. Z toho se ale skutečně dalo použít 161,5 metrů. V této podobě sloužil až do roku 1943, kdy byla paluba prodloužená na 181,5 m. Oproti polosestrám, které byly rovněž přestavěny na letadlové lodě, FURIOUS Druhou světovou válku přežil (Courageous potopila ponorka U29 dne 17. září 1939, Glorious šel ke dnu 8. června 1940 poté, co jej rozstřílela těžká děla bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau) a ze služby byl vyřazen 15. září 1944. Po válce byla prodána na šrot, ale k sešrotování došlo až v lednu 1948. Tak se zakončila více jak třicetiletá kariéra původně lehkého bitevního křižníku HMS FURIOUS.
ZHODNOCENÍ
Závěrečné zhodnocení asi nikoho nepřekvapí. Praktický celý článek je plný negativního a kritického hodnocení celé koncepce Furiousu i jeho polosester. Ne nadarmo byly všechny tři křižníky námořníky posměšně nazývány „velkými bílými slony“, tedy něčím, co stálo velké peníze, ale bez nějakého valného využití. Samotná Admiralita si toho byla dobře vědoma a proto FURIOUS nakonec ve své původní podobě nebyl nikdy dokončen. Ani sesterská plavidla na tom nebyla o mnoho lépe a prakticky jediné jejich bojové vystoupení ukázalo, že pancéřová ochrana loď neochrání ani před německými děly ráže 150mm. Velká Británie tak na jednu stranu utratila nějakých 6 milionů liber (tehdejších) za lodě, které jim byly k ničemu. Ale na druhou stranu nakonec v nich alespoň získala dobré letadlové nosiče. Všechna tři plavidla byla totiž v poválečné době přestavěna na letadlové lodě a jako takové se zúčastnili i bojů Druhé světové války.
Uff…tak to by bylo asi všechno, co jsem dokázal v tom dnešním vedru vypotit a hodit na papír. Snad jsem tu tedy díky tomu vedru, kdy mozek už dávno přestal pracovat, nenasekal moc chyb. Kdyby ano, tak prosím dejte vědět přes SZ. Díky.
Zdroje:
http://blueprintbox.com/details.php?ima ... i3dcoi64c6
http://www.maritimequest.com/warship_di ... ous_47.htm
http://www.historyofwar.org/articles/we ... rious.html
http://www.worldwar1.co.uk/light-cruise ... rious.html
http://www.cityofart.net/bship/large_li ... isers.html
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři 1914 (1.díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři 1917 (4.díl) – Praha 2002
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
http://www.battleships-cruisers.co.uk/hms_furious.htm
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.vojsko.net
http://www.palba.cz
