Protiponorkové detekční a zbraňové systémy do roku 1918

[Destroyman]

Protiponorkové detekční a zbraňové systémy do roku 1918

První dvě zbraně, které se daly účinně použít proti ponorkám, byly vymyšleny už dávno před tím, než ponorné čluny vyrostly z dětských plínek. Obě by se daly zařadit do pasivních obranných systémů, protože ponorky samy nevyhledávaly, ale „čekaly“ až ponorky (a de facto všechny lodě) co a jak. Jednalo se o námořní miny a protitorpédové sítě.

Miny

Pravděpodobným vynálezcem námořních min a minových polí je nejspíš David Bushnel, který v průběhu americké války za nezávislost přišel s nápadem naházet do moře soudky se střelným prachem s jednoduchou nárazovou roznětkou. Aby soudky neplavaly kam neměly, byly jednoduše svázány lanem a ukotveny běžnou námořní kotvou. V průběhu 19. století prošly miny bouřlivým technickým vývojem a na začátku První světové měly oprávněnou pověst obávané a účinné zbraně. Ještě o nich bude řeč.

Protitorpédové sítě

Protitorpédové sítě byly vynalezeny prakticky ihned po vynálezu torpéda - už v roce 1873 je na některých lodích zavedlo britské královské námořnictvo. Jednoduchý vynález vypadal nějak takhle: z lodě se po celém obvodu vysunula břevna a přes ně se přehodila běžná rybářská síť. Smyslem tohoto poněkud neohrabaného zařízení bylo prachobyčejné chytání torpéd - podobně jako ryb. Používat se to ovšem dalo jen v přístavech nebo při velmi malých rychlostech (cca do šesti uzlů). To ale vůbec nevadilo; tehdejší torpéda byla tak pomalá, že pokud loď plula rychleji, stejně ji žádné nedohonilo. Spoluvynálezce torpéda – anglický inženýr podnikající v Rijece Robert Whitehead – však nelenil, pokračoval ve vývoji, svůj aparát stále zlepšoval a čile prodával patenty a licence každému, kdo byl ochoten platit. Tedy celému světu.
Na konci devatenáctého století bylo tedy jasné, že nová rychlá a těžká torpéda již rybářské sítě nezachytí, což mělo ten následek, že byly nahrazeny sítěmi ocelovými. Jejich úkolem už nebylo torpéda chytat, ale předčasně je přivést k explozi. Chytré hlavy spočítaly, že aby trup při explozi nepřišel k žádné úhoně, měla by stačit vzdálenost 8 – 10 metrů. Torpéda se však stále zvětšovala a zrychlovala a sítě se do nekonečné délky natahovat nedaly. Už takhle zatěžovaly každou loď několika metráky či tunami hmotnosti (podle velikosti lodě) a navíc se musela vzít v úvahu jiná otázka: Co když loď odolá torpédům, ale bude potopena jiným způsobem - třeba dělostřelbou? Pak se sítě stanou pastí, ze které se trosečníci nedostanou! Oba důvody měly ten následek, že sítě - které si mezi námořníky beztak velkou důvěru nezískaly – z lodí rychle zmizely.

Protitorpédové sítě





Protitorpédové sítě srolované



Takhle pěkně obalená byla HMS Hotspur. Pavouk by to nedokázal líp.



Komické pokusy Angličanů

Přibližně ve stejné době se už po světě začaly stavět skutečně použitelné ponorky. První housle v tomto snažení hráli Američané (konstruktéři Holland a Lake) a Francouzi (Goubet a Laubeuf), brzy se přidali Rusové (Bubnov a Naletov) a další. Avšak kupodivu jediní, kteří si lámali hlavy s tím, jak se proti ponorkám bránit a potápět je, byli Angličané. Není divu, vždyť investovali do svého námořnictva ohromné peníze a teď díky těm „zákeřným a zatraceně neanglickým“ ponorkám hrozilo, že by jejich loďstvo najednou nebylo nejsilnější na světě. Jako první čistě protiponorkovou „zbraň“ zkusili použít diplomacii. Na konferenci o odzbrojení v Haagu v roce 1899 navrhovali zakázat jak ponorky, tak torpéda, ale tvrdě narazili - především u Francouzů a Američanů. Královské námořnictvo se tudíž volky nevolky muselo s existencí ponorek smířit jako s faktem a když už to jinak nešlo, nějaké si i pořídilo. V letech 1901 – 02 Angličané v USA koupili pět Hollandových ponorek, dalších třináct si podle zakoupených patentů postavili sami a začali s testy. A hned jedno z prvních cvičení ukázalo, v čem je ponorková síla i slabina. 17. března 1904 na manévrech v Solentu dosáhly ponorky čtyř zásahů cvičných torpéd na bitevních lodích, což byl triumf. Jenže hned druhý den se ponorka A-1 (Loftus Mansergh) ponořila k útoku na křižník Juno. Za chvíli hlásil parník Berwick Castle „zásah cvičným torpédem“ po němž se ozvalo pod trupem několik tlumených výbuchů. Bylo jasné, že Berwick Castle A-1 omylem taranoval, z nešťastné posádky nepřežil nikdo.

Zkáza A-1



Britové se z však nehody poučili dost svérázně. Aby se předešlo podobným nešťastným náhodám, byly při dalších cvičeních ponorky doprovázeny hladinovou lodí, která přítomnost ponorky oznamovala červeným praporkem. To na jednu stranu zabránilo nehodám, ovšem na druhou stranu to ponorce vzalo „neviditelnost“ a tím účinnost při cvičných útocích. A to mělo ten konečný důsledek, že z ponorek se staly jacísi zbyteční sparingpartneři, úspěchy při flotilových manévrech neměly žádné a na způsoby protiponorkového boje se až do roku 1910 zvesela kašlalo.
Pak se ale začalo pěkně od podlahy. Admiralita zřídila výbor pro ponorky, jehož úkolem byl jak protiponorkový boj, tak zdokonalení vlastních zbraní. Do ponorek šlo už od roku 1906 pět procent námořního rozpočtu, což stačilo k tomu, že britská ponorková flotila byla v roce 1914 nejpočetnější na světě (75 člunů hotových, 28 ve stavbě). Ovšem s protiponorkovým bojem to bylo horší, nikdo totiž nevěděl, jak by měl vlastně vypadat. Admiralita tedy vyhlásila jakousi celonárodní soutěž, do které mohl každý občan Impéria přispět svým nápadem. A protože každý nápad byl honorován odměnou 5 – 15 liber (tehdy slušný peníz), tak se všelijakých blbostí sešlo opravdu hodně – čtrnáct tisíc! Pro zajímavost vypíšu ty nejveselejší:
- Loď by mohla vypouštět lepidlo, které by ponorce zalepilo periskop a šrouby („vynálezce“ bohužel nenapadlo, že první zalepené šrouby by byly asi ty vlastní).
- Loď by mohla nést pod trupem hák, kterým by kolem periskopu zavěsila výbušný náhrdelník (ponorka bohužel není ženská a náhrdelník se na ni navléká dost ztěžka).
- Loď by mohla vrhat síť do předpokládané dráhy ponorky, ta by do ní narazila a zamotala se. Pak by ze sítě na hladinu vystřelila bójka s červeným praporkem a následovala by další síť – tentokrát ověšená výbušninami (zdá se, že Angličané byli červenými praporky doslova posedlí).
- Loď by mohla nést hák bez výbušniny, kterým by ponorku zahákovala a zajala (vymyslel patrně ctitel pirátských filmů s Errolem Flynnem).

Errol Flynn



Do fáze opravdových pokusů se dostaly experimenty se zvířectvem, konkrétně s racky a lachtany. Speciálně vycvičení racci měli hledat periskopy a upozorňovat na ně kroužením. Pak měl být vypuštěn školený lachtan-kamikaze s minou na zádech a v koordinaci s rackem-průzkumníkem měl ponorku potopit. Tento nápad měl i dokonce jakýsi „apgrejd“, když v rámci usnadnění interanimální komunikace měl být z řetězce vypuštěn racek a nahrazen lachtanem-průzkumníkem, eventuálně měl všechnu práci zastat jen jeden nadaný lachtan-průzkumník-kamikaze. Z pokusů záhy sešlo, a to především z těchto důvodů:
- Na pobřeží žijí stovky a možná i tisíce racků. A všichni krouží nad mořem, je to vlastně činnost, kterou umí nejlépe, protože ji potřebují k obživě. A jak v té záplavě racků poznat toho svého, speciálně vycvičeného? Barevným nátěrem? To nejde, ptáci potřebují, aby jejich peří a kůže měly přístup ke vzduchu, jinak do několika minut chcípnou. Tento fakt experimentálně a nevědomky ověřila banda dělníků v továrně, kde jsem se coby student jakýmsi omylem pokoušel brigádně přijít k penězům. Chytili živého holuba, natřeli ho na žluto a na bílo, na křídla mu černě napsali „VB“ a těšili se, že ho po šichtě vypustí na náměstí. Dopadlo to tak, že nebohý opeřenec pošel dřív než na něm uschla barva. Leč i kdyby byl problém s barevným označením vyřešen, co když se racek na hledání periskopu vykašle, přidá se ke kamarádům a bude kroužit jen tak, protože dostal chuť na rybku?
- Lachtan je zvíře buď příliš blbé nebo příliš svobodomyslné. Ať tak či tak, nenašel se žádný, který by se uvolil cvičit něco jiného než žonglování s míčem.
- I kdyby se nějaký lachtan-génius našel, co když po vypuštění „dezertuje“, před službou vlasti dá přednost svobodnému životu v moři a bude ohrožovat všechny lodě včetně vlastních? Kdo by pak takové dezertéry chytal?

Nadějněji se jevila série experimentů z roku 1911, kdy byly na ponorku typu Holland II. vrhány ruční granáty v roli miniaturních hlubinných bomb. Pokusy úspěšné nebyly, ale aspoň se zjistilo, že ruční granát ponorce neublíží. Na tyto výzkumy navíc navázal Sir George Callaghan a v roce 1914 vynalezl první skutečně použitelné hlubinné bomby.
Ještě v lepším světě jevily pokusy z roku 1912. Šlo hledání ponorek hydroplány, jenže tento program byl brzy z nepochopitelných důvodů zastaven.
Když se to vezme kolem a kolem, vůbec není divu, že jedinými protiponorkovovými „zbraněmi“, kterými Královské námořnictvo v srpnu 1914 disponovalo, bylo doporučení, aby lodě pokud možno kličkovaly, o boj se měly starat hlídkové čluny, které „bránily“ základnu ve Scapa Flow. Posádky člunů byly narychlo „vyzbrojeny“ papírovými pytli a kladivy, přičemž způsob použití měl vypadat takhle: Na zpozorovaný periskop se nastrčí pytel a kladivem se do něj mlátí tak dlouho než bude periskop i pytel na cucky. Co však mají námořníci dělat v případě, že periskop zmizí pod vodou, či pokud se naopak ponorka vynoří a naštvaní ponorkáři dají drzounům přes hubu, to nevěděl nikdo a námořníci měli oprávněný pocit, že si z nich velení dělá srandu.
Jakkoli zní podobné metody směšně, faktem zůstává, že Angličané se snažili proti ponorkám vymyslet aspoň něco, zatímco všechny ostatní námořní mocnosti nedělaly vůbec nic.

[Destroyman]

Počátek války

První válečné zkušenosti ukázaly, že nejúčinnější metodou protiponorkového boje je – tak jak to bylo koneckonců zřejmé z nešťastného potopení A-1 – taran a samozřejmě miny. Dělostřelecká palba mohla být účinná jen pro člun plující na hladině (= pro přesnou střelbu příliš malý cíl) a torpédový útok na tom byl úplně stejně. Taktika taranu však měla jeden malý problém. Němci považovali taran za válečný zločin, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil kapitán britského obchodního loďstva Charles Fryatt. Ten se 28. března 1915 pokusil svou civilní lodí Brussels taranovat německou ponorku U-33 (Konrad Gansser), což se sice nepovedlo (ale Fryatt se aspoň mohl vytahovat, že periskop byl tak blízko lodi, že si na něj mohl pověsit čepici) a za svůj pokus dostal od admirality zlaté hodinky. A právě ty hodinky se mu staly osudnými. Za více než rok byla Brussels zajata torpédovým člunem, podle věnování na hodinkách Němci poznali, co je Fryatt zač a 27. července 1916 byl v Bruggách coby válečný zločinec zastřelen.

Toto není kavárník René ze seriálu Haló haló, nýbrž nešťastný kapitán Fryatt.



První světová válka však byla i érou krásných špiónek jakými byly například známá Mata Hari či její úspěšnější kolegyně Anne Marie Lesser, a proto není divu, že dějiny zaznamenaly i případ, kdy půvabná dáma měla zasáhnout i do bojů mužných ponorkářů.
Seběhlo se to snad nějak takhle: Na začátku První světové proniklo do Baltu několik anglických ponorek, které tam operovaly z ruských základen a skutečně se jim čas od času povedlo něco potopit. Malé eskadře šéfoval kapitán Max Horton, a protože z něj britská propaganda udělala div ne nového Horatia Nelsona a Baltské moře nazývala „Hortonovým mořem“, rozhodla se ho německá špionážní služba zlikvidovat. Nasadila na něj krásnou agentku, která měla Hortona svést a otrávit. Leč žena je tak trochu nevyzpytatelný živel a legenda praví, že agentka podlehla Hortonově šarmu (a asi i potenci), bláznivě se do něj zamilovala a v intimní chvíli na sebe práskla co je vlastně zač. Kráska patrně nebyla tak úplně lhostejná ani Hortonovi, a tak zařídil, aby nebyla souzena, ale dopravena do Anglie, kde její stopy mizí. Těžko říci co je za romantickým příběhem pravdy, faktem zůstává, že Horton První světovou válku ve zdraví přežil, dotáhl to na viceadmirála a za Druhé světové velel ponorkové flotile. A nepříjemná aktivita britských ponorek na Baltu? Ta postupně přirozeným způsobem takřka vyhnila, a to z trapně prozaických důvodů - pro nedostatek náhradních dílů...

Playboy Max Horton v době První světové



Fotku ani jméno jeho baby jsem nesehnal (ony špiónky se beztak jmenujou každou druhou hodinu jinak), tak jen ilustrační foto: Mata Hari.



První hydrofony

Kromě absolutního nedostatku protiponorkových zbraní byla obrovským problémem i detekce ponorek. Angličané se tento handicap rozhodli vyřešit penězi. Ve všech přístavních městech se objevily plakáty určené pro rybáře s tímto podivným ceníkem:
- 80 liber za zpozorování menší německé ponorky (do U-20)
- 160 liber za zpozorování větší německé ponorky (U-21 a výše)
- 1 000 liber za zpozorování vedoucí ke zničení
- 200 liber za zpozorování vedoucí k honičce
- 1 libra za každou míli, kterou si rybáři z důvodů pozorování zajedou
- 10 liber za každou zničenou nepřátelskou minu
Dá se tedy říci, že pokud měl rybář štěstí, mohl si přijít na slušné peníze, jenže ve skutečnosti toto opatření žádné praktické výsledky nepřineslo. Německo v roce 1914 přišlo jen o pět ponorek (dvě taranované, dvě na minách a jedna z neznámých příčin), přičemž na žádné neměli rybáři sebemenší podíl.
Šaškárna s mobilizací rybářů při hledání ponorek je o to podivnější, že v Británii se už celé desítky let prováděly pokusy s hydroakustickou detekcí, jen nikoho nenapadlo použít ji v praxi.
Začalo to už v roce 1882, když na hulku HMS Vernon (torpédová škola) v Portsmouthu proběhly první pokusy s elektrickým zjišťováním ponořených kovových předmětů. První hydrofon – a to právě na Vernonu - zkonstruoval v roce 1894 kapitán C.A. McEvoy a nutno podotknout, že se jednalo o vskutku pozoruhodné zařízení. McEvoy v podstatě použil o telefonní technologii, konkrétně platinový proužek uvnitř zvonu na dně moře se vzduchem uvnitř. Podmořský zvuk pohnul vzduchem ve zvonu, ten rozezněl platinový proužek, signál zachytil galvanometr a dalo se to i poslouchat ve sluchátkách. A kdyby jen to! McEvoy se na svém vynálezu jaksepatří vyřádil, protože byl-li signál patřičně silný, uzavřel elektrický obvod, rozsvítil žárovku, rozezněl zvon a vystřelil z děla!!!

HMS Vernon ještě jako fregata



V devadesátých letech se problematice hydrofonů věnovali i američtí inženýři Elisha Grey a A.J. Mundy. Opět použili telefonní technologii, tedy uhlíkový mikrofon připojený k dřevěné desce tažený za lodí, čímž se dala zjistit jakási přítomnost zdroje podmořského hluku, ale to bylo asi tak všechno. Později byla dvě podobná zařízení montována do přídí lodí, která už s trochou štěstí dokázala detekovat nejen zdroj podmořského hluku, ale i směr. Problém byl ten, že nikoho nenapadlo tímhle zařízením hledat ponorky, jednalo se jen o navigační pomůcku. Pod vodou, a to hlavně na mělčinách, vracích a bójích, byly rozmístěny zvony podobné McEvoyovým, hluk připlouvající lodi rozezněl membrány uvnitř zvonů a obsluha hydrofonu rázem věděla, že někde poblíž je cosi, do čeho není radno narazit.

Elisha Grey



V roce 1913 vynalezl kanadský profesor Reginald Aubrey Fessenden i měnič pro vysílání a přijímání signálů morseovky pod vodou a tentýž vynálezce v dubnu 1914 prováděl úspěšné pokusy s elektromagnetickým detektorem, který občas dokázal zjistit ponořený kovový předmět až na vzdálenost dvou mil. Tyto pokusy však ztroskotaly na tehdejší absolutní neznalosti podmořské akustiky a jejích anomálií.
Je opravdu jen těžko uvěřitelné, že Angličané na jednu stranu ze sebe dokázali dělat kašpary s cvičením lachtanů a racků, ale na druhou stranu je ani nenapadlo použít funkční vynález, který už nějaký ten pátek měli (jen v roce 1911 obdrželo navigační hydrofony čtyřicet pět lodí a jedna ponorka).
Vynález hydrofonu se samozřejmě nesnažili využít jen Angličané. I Němci jej instalovali do svých ponorek, ti ale pochopitelně z úplně opačných důvodů – a to za účelem vyhledávání nepřátelských hladinových lodí. Systém byl jednoduchý – „uchem“ bylo těleso ponorky, šlo jen o to být zticha a signály co nejvíc zesílit. A došlo to tak daleko, že na konci První světové školená obsluha za optimálních podmínek dokázala hlučnější loď zachytit až na vzdálenost 25 mil.
Úplně jiné pokusy se zvukem dělali vždy tak trochu svérázní Francouzi. V roce 1914 byl pod vedením Paula Painlevého v Paříži zřízen úřad pro vynálezy vhodné pro národní obranu. Ten financoval pokusy známého inženýra Paula Langevina (vědecky spolupracoval mj. s manželi Curieovými), který v Toulonu konstruoval první přístroje pro zaměřování odrazu ultrazvuku pod vodou, čímž se stal duchovním otcem dnešních sonarů.

Paul Langevin



Vzrůstající ztráty způsobené ponorkami donutily i popletené Angličany, aby následovali příkladu Francouzů a začali své válečné vynálezy nějak koordinovat. Ministerstva války a zbrojní výroby založila v květnu 1915 tzv. Výbor pro vynálezy (BIR), kterému šéfoval admirál Fisher, čerstvě odstavený z funkcí po průšvihu u Gallipoli. BIR spolupracoval se špičkovými vědci té doby, asi nejznámější osobností byl populární Sir Ernest Rutherford, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1908. Jeden z podvýborů se zaměřil i na protiponorkovou válku a nedá se říci, že by se vědci nějak flákali. Pro jistotu opět prozkoumali možnosti využití ploutvonožců, ptáků a psychotroniků, rychle je zavrhli a raději se vrátili k výzkumu podmořské akustiky. Fregatní kapitán C. P. Ryan a nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1915 profesor William Henry Bragg záhy vymysleli systém minových polí, které měly být odpáleny elektricky ze břehu v případě, že mikrofony zachytí dostatečně silný zvuk. Vynález měl však celou řadu dětských nemocí a byl používán asi jen proto, že zkrátka nic jiného nebylo. Důvodem proč se se zavedením hydrofonů tak dlouho otálelo byl asi fakt, že až do té doby nebyla na světě zbraň, která by ponorky mohla pod vodou spolehlivě zničit. Teprve vynález hlubinné bomby z přelomu let 1914/15 dal zavádění hydrofonů konečně smysl a pak už šlo vše rychleji. V roce 1916 byly hydrofony dále zdokonaleny, když byly umístěny v párech na přídi, přičemž jeden naslouchal vysokým polohám zvuku, druhý nízkým a o „vyladění“ se starali námořníci s dobrým sluchem pocházející hlavně z řad hudebníků. Podobné pokusy prováděli i Američané a Francouzi a vývoj v tomto směru šel i přes množství slepých uliček raketovým tempem vpřed. Na konci války Dohodové mocnosti disponovaly stovkami lodí vybavených hydrofony různých typů, ale výsledky v protiponorkové válce valné nebyly. Pravda, sem tam se někomu povedlo ponorku nejen zaměřit, ale i potopit, jenže účinná obrana byla jednoduchá: všechny typy hydrofonů byly tak nedokonalé, že ponorkářům zpravidla stačilo pár kliček a byli fuč.

Podmořské bomby

Hlubinná puma (depth charge), či – jak říkali Němci – vodní bomba (wasserbombe), byla vynalezena Sirem Georgem Callaghanem v roce 1914 a o pár měsíců později se pomalu začalo se sériovou produkcí. Do výroby se dostaly dva modely; první s náplní výbušnin o váze 54 kg (pro pomalé lodě), druhý s výbušninami o váze 135 kg (pro rychlé lodě). Shazovaly se ze zádě a byly opatřeny roznětkami seřiditelnými na výbuch v hloubce 12 – 24 metrů. O iniciaci se staral tlak vody.
V podstatě první obětí hlubinných bomb se stala patrně rakouská ponorka U-3 (Karel Strnad), kterou 12. srpna 1915 poblíž Brindisi poškodily hlubinné bomby a na hladině ji druhý den dorazil francouzský torpédoborec Bisson. Ve větším množství však byla podmořská bomba zavedena do výzbroje až na jaře 1916 a až do 7. července téhož roku musela čekat na první „celý“ úspěch, kdy se obětí hlubinných pum stala poblíž Flander minová ponorka UC-7 (Georg Haag) potopená torpédoborcem Salmon (T. West). Pozdější zkoumání však tento úspěch zpochybnila, a tak smutný primát první ponorky potopené výlučně hlubinnými bombami nejspíš náleží UB-44 (Franz Wäger) potopené 4. srpna 1916 drifterem Quarry Knowe v Egejském moři.

Hlubinná bomba...



…hopla...



… a BUM!



Torpédoborec Salmon v roce 1935



Jednou ze subverzí hlubinných bomb byla prakticky úplně normální námořní mina o váze nálože 180 kg s kontaktní roznětkou tažená pod vodou na laně. Její výhodou bylo, že se dala spustit až do hloubky šedesát metrů. Nás coby suchozemské krysy by možná mohlo zajímat, že tímto způsobem 21. února 1918 potopila italská torpédovka Airone nedaleko Valony rakouskou ponorku U-23 (Klemens von Bézard), na jejíž palubě zahynuli krajané Antonín Holík, Rudolf Kozlovský, Josef Zřídkaveselý či František Doležal.

U-23



Q-lodě

Velký humbuk udělala anglická propaganda kolem tzv. Q-boats, Q-ships, čili Q-lodí, které se staly asi nejslavnější protiponorkovou zbraní První světové války. Ve skutečnosti to však byla pěkná lumpárna. Proč?
Klasický ponorkový útok na obchodní loď vedený podle všech pravidel vypadal nějak takhle: Ponorka vystřelí varovný výstřel, loď ukázněně zastaví a spustí čluny. Ponorkáři džentlmensky počkají, až jsou všichni námořníci v bezpečí a potom loď buď rozstřílí dělem nebo potopí náložemi. A pokud jsou vyloženě slušní, odtáhnou trosečníky k nejbližšímu břehu. Q-lodě – údajně vymyšlené samotným Churchillem - tyhle zvyklosti jednou provždy zbořily. Jednalo se o navenek obchodní, ale ve skutečnosti dobře vyzbrojené lodě, které se snažily tvářit a chovat až podezřele nevinně. Jenže jen co se ponorka přiblížila, falešné nástavby letěly dolů a přesná palba děl zblízka obvykle ponorku poslala do věčných lovišť. Projekt Q-lodí byl tak tajný, že se dodnes pořádně neví, proč se jim Q-lodě vlastně říkalo (jedna z teorií tvrdí, že „Q“ neznamená postavu šíleného technika z bondovek, ale Queenstown, námořní základnu v Irsku). Pořádně se ani neví, kolik jich bylo postaveno, ale odhady se obvykle pohybují kolem čísel 180 - 200. První obětí Q-lodě se stala U-36 (Ernst Graeff) potopená 24. července 1915 nenápadným parníčkem Prince Charles (W.P. Mark-Wardlaw) severozápadně od Dánska. Nejznámějším incidentem se však stal jiný příběh. 19. srpna téhož roku Q-loď Baralong (Godfroy Herbert) plující pod americkou vlajkou zpozorovala ponorku U-27 (Bernard Wegener), kterak zrovinka a zcela předpisovým způsobem potápí nákladní loď Nicosian. Herbert se nerozpakoval a bez velkých skrupulí (ovšem stále pod americkou vlajkou!) ponorku rozstřílel. Pak vyvěsil vlajku oznamující záměr zachránit trosečníky. Šest přeživších námořníků z U-27 se vyškrábalo na potápějící se Nicosian, načež Herbert na ně poslal abordážní skupinu, která neozbrojené ponorkáře bez skrupulí postřílela.

Zamaskované dělo na palubě Q-lodi



Souboj ponorky a Q-lodi ve fantazii jakéhosi malíře.



Celá komedie kolem Q-lodí měla – přes určité počáteční úspěchy – jen ten konečný důsledek, že němečtí ponorkáři přestali Angličanům skákat na špek, s nikým se moc nemazali a stali se bezohlednými řezníky. Přesto se někteří ponorkoví velitelé vysloveně odmítali stát vrahy a přes hrozící nebezpečí zatvrzele potápěli nákladní lodě podle všech předválečných pravidel. Džentlmenem No. 1. se stal nejúspěšnější ponorkář všech dob se jménem dlouhým jako Lovosice – kapitánporučík Lothar Eugen Georg Arnauld de la Periere (194 lodí, 453 716 BRT) - který za celou kariéru na své slavné U-35 provedl jen čtyři torpédové útoky (přičemž jednou se netrefil) a byl na sebe právem hrdý, že nezabil ani jednoho námořníka obchodního loďstva.

Von Arnauld



Legendy o víceméně fiktivních úspěších Q-lodí kolovaly i v poválečných letech a vedly nakonec k tomu, že si na Q-ships Angličané vzpomněli i v roce 1940. Poslali jich na moře osm, a když o dvě přišli aniž by zaznamenaly byť jen jediný úspěch, Q-lodě se z moří pěkně „po anglicku“ vytratily. Posledním Mohykánem se tak stal první a poslední japonský Q-boat Delhi Maru, který za hodně kuriózních okolností 16. ledna 1944 nepřežil svou panenskou plavbu.

Praktické ukázky improvizace

Ponorky se však občas daly potápět i dost nekonvenčními způsoby – pokud to okolnosti a smysl pro improvizaci určitých lidí dovolily. Nekorunovaným králem tohoto oboru se stal kapitánporučík Heino Adolf von Heimburg – velitel německé ponorky UB-14 - který v druhé polovině roku 1915 u Dardanel potopil dvě britské ponorky, přičemž k té první ani nepotřeboval svůj vlastní člun. Heimburgovou obětí se nejprve stala E-7 (A. B. Cochrane), která se 4. září v Marmarském moři zamotala do sítí a pod vodou čekala na tmu, aby se z nich pokusila vyprostit. Turecké pobřežní hlídky si jí ale všimly a Heimburg se vydal na lov. Vzal si sebou čtyři věci: nafukovací člun, námořníka, tyč a malou minu se zpožděnou roznětkou. V určené oblasti nařídil námořníkovi, aby tyčí zjistil přesnou polohu E-7 a potom k jejímu trupu spustil minu, načež oba odpádlovali do bezpečné vzdálenosti a počkali na explozi. Brzy se nad vodou objevila i poškozená ponorka a další události proběhly naprosto standartně. Angličané vyvěsili bílou vlajku, do trupu položili časované nálože a spořádaně naskákali do vody, přičemž velitel Cochrane opustil člun jako poslední. Nakonec jim Heimburg nařídil kam mají plavat a celá posádka padla do zajetí.

E-7



Posádka E-7



Druhou ponorku si Heimburg připsal v listopadu. Události předcházela zkáza francouzské ponorka Turqouise (Henri Ravenel), která 30. října najela na mělčinu. Poškození nestála za řeč a ponorka byla pod jménem Mustadieh Ombaši okamžitě zařazena do tureckého námořnictva. Turci ale na Turquoise našli i dokumenty, podle kterých se Francouzi měli 5. listopadu setkat s britskou E-20 (Clyfford H. Warren). Na „rande“ se místo Turqoise vydala Heimburgova UB-14 a na bezstarostné Angličany jí stačilo jediné torpédo. Z třiceti mužů posádky přežilo jen devět trosečníků včetně kapitána, který si v době útoku zrovna čistil na palubě zuby. Pro úplnost dodávám, že filuta von Heimburg nakonec dopadl špatně. Kromě toho, že učinil tečku za vzpourou námořníků v Kotoru, a že potopil italskou ponorku (Medusa) a pomocný křižník (Amalfi), tak také trochu řádil v Černém moři a i když toho moc potopit nemohl - protože jaksi neměl co - stejně Rusy něčím nejspíš dost naštval. Ačkoli za Druhé světové už neválčil (opět byl povolán ke Kriegsmarine, ale sloužil jen na souši a v roce 1943 šel do důchodu), na jaře 1945 ho zatkla NKVD a již v říjnu téhož roku zemřel vyčerpáním a podvýživou při otrockých pracech na obnově Stalingradu.

Von Heimburg

[Destroyman]

Minová pole

Minová pole se ukázala jako spolehlivý defenzívní způsob (nejen) protiponorkové obrany, jejich problém byl však ten, že se nedala rozházet všude. Přesto se o to především Dohodové mocnosti pokusily. Tak například Rusové s neuvěřitelnou hbitostí nasypali do Baltského moře 25 000 min (tedy skoro všechno co měli), pro moře Černé jim tudíž nezbylo takřka nic a pak se strašně divili, že v prvních dvou letech války nedokážou účinně zaminovat ani relativně malý prostor kolem Bosporu. Angličané se zase snažili zabránit operacím německých ponorek v Atlantiku minovými poli a protiponorkovými sítěmi v Kanálu La Manche, což se jim zpočátku moc nedařilo. Minová pole byla řídká, navíc je pravidelně likvidovaly jak německé minolovky, tak Matka příroda. Teprve koncem roku 1917 se Britové dokopali k opravdu impozantní přehradě, jejíž součástí byl i důmyslný systém nočního osvětlení. Jenže valný účinek to stejně nemělo. Němci ve vodách kolem Doveru zkrátka přišli o pár ponorek (UB-56, U-93, U-109, UB-35 a UB-38), řekli si „tudy cesta nevede“ a do Atlantiku volili delší, avšak poměrně bezpečnou cestu kolem Skotska. Britská admiralita vzápětí vypracovala dost šílený plán minového pole mezi Orknejskými ostrovy a Norskem, celkem mělo na německé ponorky číhat 400 000 min! Neproveditelnost plánu se však ukázala velice záhy. Původní propočet položit 5 000 min týdně byl pro nedostatek minonosek i samotných min nereálný a moc se toho nezměnilo ani když do války vstoupily USA . Američané sice ochotně dodali chybějící minonosky (resp. přestavěli několik obchodních lodí), ale jejich miny se ukázaly pro vysokou citlivost roznětek jako nepoužitelné. Často se stávalo, že je k explozi přivedl pouhý mořský proud a byť i jen ojedinělý výbuch následně způsobil řetězovou reakci a destrukci celých mnohakilometrových úseků. Do konce války se plán podařilo realizovat jen malé zčásti – vlastně jen tak, jak britský průmysl postupně stíhal výrobu min. Jednou z mála obětí této sakra drahé hračky se stala například křižníková ponorka U-156 (Richard Feldt) ztracená 25. září 1918 asi 130 mil od Bergenu, která krátce předtím potopila americký křižník San Diego.

Britská mina z První světové



Americké minonosky v roce 1918



U-156. Ty dva kanóny měly ráži 150mm. Větší drobečky už měla jen britská třída M z roku 1916 (1 x 305 mm), americká Argonaut z roku 1927 (2 x 152 mm) a francouzská Sourcuf z roku 1931 (2 x 203 mm).



USS San Diego. Největší válečná loď, o kterou Američané za První světové přišli.



O závěře Otrantského průlivu jsme se tu už kdesi kdysi bavili, tož nebudu nosit dříví do lesa a jen ocituji historika Dana Van Der Vata, který s ironií sobě vlastní napsal: „V září onoho roku (míněno 1915 – pozn. D) zřídili Spojenci otrantskou přehradu přes nejužší část jižního Jadranu širokou 44 mil od italského Otranta směrem na jihovýchod k řeckému ostrovu Fanos (dnes Othonoi). Původně ji tvořily sítě natažené mezi řetězem šedesáti britských rybářských logrů. Přestože v roce 1916 připlula ještě další stovka logrů, skládala se „přehrada“ zejména z děr. Britské motorové čluny musely hlídkovat mezi nimi a neustále spravovat sítě, zatímco italské a francouzské ponorky hlídkovaly severně a jižně od ní a hladinové lodě poskytovaly podporu na dálku. Pro německé a rakouské ponorky představovala „přehrada“ spíše nepříjemnost než zábranu. Ponorky proplouvaly nad, pod i skrz tuto přehradu po celou dobu války podle libosti.“
Pro zajímavost dodám, jak si s obranou Otrantské úžiny jednou poradil Max Valentiner (148 lodí, 313 853 BRT), tedy chlapík co do skóre čtvrtý nejúspěšnější ponorkář všech dob – hned za von Arnauldem, Forstmannem a Kretschmerem. Během jedné plavby Otrantem zpozoroval dvě formace protiponorkových parníčků. Vůbec se nenamáhal s nějakým skrýváním nebo úhybnými manévry, prostě jen zastavil, počkal až bude „objeven“ a až se nepřátelé přiblíží. Pak zahájil palbu ze svého děla ráže 105 mm načež v posádkách trawlerů - většinou tvořených nevycvičenými zmobilizovanými rybáři - zavládl zmatek. Obě flotily utekly mimo dostřel a Valentiner mohl vítězně pokračovat v plavbě.

Valentiner



Na závěr podkapitoly o minách ještě popíšu minovou past, kterou vymysleli mazaní Italové. Lákadlem byly bóje ve tvaru vynořené ponorky, které byly hustě obklopeny minami, a které měly vyprovokovat Němce či Rakušany k sebevražednému útoku. Bóje však nejspíš vypadaly dost nevěrohodně, protože se jim ponorkáři Centrálních mocností vyhýbali jako čert kříži a v žádné z těchto pastí nepřišli ani o jeden člun.

Protiponorkové použití letadel

Prvním státem, který proti ponorkám použil námořní letectvo, byla jediná mocnost, která měla funkční námořní letectvo už v roce 1914 – tedy Rakousko-Uhersko. Nikoho jiného to nenapadlo, ale přitom ani Rakušané na to nešli nijak složitě; pokud to počasí dovolovalo, z leteckých základen každé ráno vystartovala zpravidla dvojice hydroplánů a obkroužila jakési časem ustálené „kolečko“, přičemž úkolem posádek bylo pátrat po všem, co na moři nebylo normální – od utržených min, přes trosečníky až po bitevní lodě. Ponorky je přirozeně také zajímaly, ačkoli letecká torpéda a hlubinné nálože shazované z letadel Rakušané neměli nikdy a konvenční bombičky mohly ublížit jen ponorkám plujícím na hladině. Každopádně docházelo aspoň k tomu, že se Dohodové ponorky přes den musely skrývat pod vodou. Tento vcelku jednoduchý systém fungoval bezvadně a je opravdu s podivem, že se ho nikdo nesnažil napodobit. Tedy až do roku 1916.
9.srpna onoho roku při jednom z náletů na Benátky posádka létajícího člunu L-135 ve složení pilot - fregatní poručík Walter Zelezny a pozorovatel - poručík řadové lodi Otto von Klimburg víceméně šťastným zásahem potopila přímo v přístavu britskou ponorku B-10. Na druhou stranu Angličany tato ztráta moc nemrzela. Čluny třídy B pocházely z roku 1906, na tehdejší poměry to byl už dávno šrot, posádce se nic nestalo a zakrátko na Jadran beztak připlula pětice daleko modernějších ponorek třídy H. Neslavný primát první ponorky (a potažmo válečné lodi) potopené letadly na volném moři připadl 15. září 1916 francouzské ponorce Foucault (Dévin). Toho dne pobřežní hlídky spatřily Foucault nedaleko Boky Kotorské. Z Kumboru neprodleně odstartovaly létající čluny L-132 (Deméter Konjović, Max Sewera) se zkušenými ponorkobijci Zeleznym s Klimburgem na L-135 a vydali se ponorku hledat. Asi za hodinu ji letci skutečně našli – obrysy ponorky se v průzračném moři zcela jasně rýsovaly přibližně v desetimetrové hloubce. L-135 svrhl dvě padesátikilogramové a jednu patnáctikilogramovou bombu, které Foucaultu sice moc neublížily, ale otřesy způsobily elektrický zkrat a ponorka musela nad vodu. Francouzi se rozhodli pomstít a stříleli na letadla z kulometu. Následoval druhý nálet, několik námořníků muselo skočit do vody, a když nedaleko trupu explodovaly další dvě bomby, ponorka se potopila. Pak přišlo na řadu něco dosud nevídaného: unikátní záchranná akce. Oba hydroplány přistály na moři, okamžitě byly obsypány hrozny trosečníků a celá posádka Foucaultu se zachránila – a dokonce bez jakéhokoli zranění. Po půlhodinové prohlídce rakouské letecké techniky zajatci přestali s piloty klábosit, posbírala je torpédovka Tb-100M, oba letouny na rozdíl od konstrukčně daleko pevnějších Catalin použitých při záchraně trosečníků z Indianapolisu kupodivu vzlétly a nepoškozeny (!!!) se vrátily do Kumboru. Je pochopitelné, že po tomto nevídaném a hlavně rytířském činu rakouská propaganda přímo řvala nadšením. Do prodeje šly nové propagační pohlednice a o celé události podrobně informoval tisk.

To je ta pohlednice



L-135



Ti chlapíci v bílém jsou kapitánporučík Dévin a jeho první důstojník, piloti jsou zleva von Klimburg a Zelezny. Námořníka vlevo neznám.



Torpédovka 100M



Vídeňské noviny si přečetli i admirálové v Londýně, usoudili že letadla by se možná mohla v ponorkové válce hodit a začali jednat. Přes zimu 1916/17 byla v Británii vybudována celá řada základen pro hydroplány a vzducholodě a počet letadel určených k protiponorkovým patrolám postupně rostl. Na konci roku 1917 nad mořem létalo už 100 balónů a vzducholodí, 291 hydroplánů a 23 letadel ze souše, tedy cca čtyři stovky strojů. Na konci války to už bylo jen v Británii 657 strojů, další stovky operovaly ze základen ve Středomoří, ale úspěch podobný tomu rakouskému se už nikomu nepovedl. Jen 15. března 1918 došlo ke kuriózní události, když si posádka francouzské vzducholodi AT-0 nevšimla správných identifikačních světlic a čtyřmi padesátikilogramovými bombami nemilosrdně potopila v Kanálu La Manche britskou ponorku D-3 (William McKinstry Maitland-Dougall).

D-3



Vzducholoď AT-9. AT-0 prý vypadala stejně.



Víc se aviatikům nepodařilo potopit vůbec nic a dá se říci, že na vině všech neúspěchů byla hlavně špatná výzbroj. Ukázalo se, že upravené bomby se zpožděnou roznětkou jsou k útokům na ponorky nedostatečné a - nic jiného zatím zkrátka nebylo. Přesto se letadla osvědčila především jako psychologická zbraň. Pokud nějaký vzdušný stroj – a bylo jedno jestli se jedná o letadlo, vzducholoď či balón – doprovázel konvoj, německé ponorky radši neútočily. Za rok 1918 bylo zaznamenáno jen šest útoků na konvoje se vzdušnou eskortou, a i ty se staly patrně jen proto, že si ponorkoví velitelé letadel jednoduše nevšimli.

[Destroyman]

Konvoje

Zatímco státy Dohody se systému konvojů až do roku 1917 vyhýbaly jako kamzík nížině, Centrální mocnosti měly na věc jiný názor. Němci vozili v konvojích železnou rudu ze Švédska aniž by je ruské ponorky nějak vážněji byť i jen strašily a ojedinělé dva pokusy o útok hladinových sil z června 1916 zbabrali admirálové Kolčak a Kuroš. Rakušané zavedli konvojový systém v souvislosti s posunutím balkánské fronty do Albánie v zimě 1916 přičemž hbitě využili místní přírodní podmínky. Vymysleli zhruba toto: Každou nákladní loď doprovázela dvě eskortní plavidla. A zatímco nákladní lodě se ploužily těsně podél pobřeží, jedna z lodí doprovodu plula 300 – 600 metrů před přídí a druhá byla vzdálená 600 – 1 000 metrů směrem na volné moře. Eskorty navíc ve velké rychlosti kličkovaly, což v součtu znamenalo, že eventuální ponorce nezbývalo nic jiného, než z velké dálky vypálit salvu torpéd a doufat v náhodný zásah. Systém byl tak účinný, že během let 1916-17 Rakušané přišli jen o tři parníky (Zagreb, Euterpe a Vila) a není divu, že na jejich zkušenosti si za Druhé světové vzpomněli a použili je jak Brazilci při dopravě surovin do USA, tak Němci při operaci Hannibal, když v zimě a na jaře 1945 evakuovali z polských přístavů 350 000 vojáků a přibližně milión civilistů se ztrátou pouhých dvou lodí – Wilhelma Gustloffa a Steubenu.

Na bezpečnou konvojovou dopravu naopak celkem nepochopitelně kašlali Turci, což se jim hrubě nevyplatilo. Když se 17. července 1916 ujal velení ruské Černomořské flotily iniciativní admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, zahájil celkem slušnou minovou ofenzívu. Turci přišli na ruských minách o dva uhelné parníky (Patmos a Irmingard), třetí (Rodosto) zajala ponorka Ťuleň (Kiticin) a – doprava uhlí z dolů v Zonguldaku do Cařihradu se zastavila. Turci najednou nejenže neměli uhlí pro svůj bitevní křižník Goeben/Sultan Yavuz Selim (nebo jak mu vlastně říkali), oni neměli uhlí ani pro minolovky, které by mohly pro dopravu uhlí vyčistit cestu! Situaci nakonec museli vyřešit jejich spojenci, respektive dost možná ostravští a kladenští horníci, a to dovozem uhlí železnicí přes Bulharsko.
Hodně zvláštní vztah ke konvojovému systému měla Velká Británie, tedy velmoc na námořním obchodu životně závislá. Admirál Jellicoe a jeho kolegové totiž nechtěli o zavedení konvojů slyšet vůbec nic. Hýčkali si své válečné lodě pro bojové operace a představa, že by je měli použít v druhořadé roli bodyguardů obyčejných obchodníků je přímo děsila. Jenže čísla mluvila jasnou řečí. Do konce roku 1915 ztratila Británie 500 lodí (asi milión BRT, cca 10% předválečného stavu) a během osmi měsíců roku 1916 se tento počet více než zdvojnásobil! Loděnice stíhaly ztráty zacelovat jen v nepatrném množství (asi 50 000 BRT měsíčně) a výsledky použití hydrofonů, hlubinných bomb a Q-lodí byly de facto nulové – za prvního dva a půl roku války Němci přišli aktivní činností nepřítele jen o sedm ponorek a o další necelou dvacítku je připravily miny a neznámé příčiny. Přitom německá podmořská flotila kvapem rostla, vždyť na začátku roku 1916 disponovala padesáti osmi čluny a na konci téhož roku jich bylo už sto čtyřicet!
Téměř žádný úspěch nepřineslo ani ozbrojení některých nákladních lodí, ani znalost německých námořních šifer. Takhle to dál zkrátka nešlo a brzy bylo hůř - 31. ledna 1917 Němci vyhlásili neomezenou ponorkovou válku.
Jako první se pro konvojový systém vyslovil 2. listopadu 1916 na zasedání válečného kabinetu Lloyd George, prozatím ministr války, ale už od 7. prosince ministerský předseda. Byl odmítnut a úplně to samé se mu přihodilo i o tři týdny později. Do háje s takovými nápady ho poslal jak velitel Grand Fleet Jellicoe, tak velitel protiponorkové divize Alexander Duff. Admirálská paličatost brzy přinesla své ovoce; od listopadu 1916 do ledna 1917 (včetně) přišlo obchodní loďstvo o další miliónek BRT a jen v únoru 1917 šel ke dnu dalšího půlmilión. Průměrná životnost nákladní lodě klesla z deseti plaveb na pouhé čtyři. Je jen stěží uvěřitelné, že i v této kritické době si admirálové stále mleli svou: Konvoje? Nikdy!
Lloyd George na to šel tedy jinak. Pověřil fregatního kapitána R. G. H. Hendersona, aby od 7. února 1917 zavedl konvojový systém pro parníky s uhlím do Brestu, Cherbourgu a Le Havru. Francie byla totiž z padesáti procent závislá na dovozu anglického uhlí a pomoc spojencům admirálové z politických důvodů odmítnout zkrátka nemohli. A výsledek? Ze 450 lodí byla ztracena jediná! Přesto bylo slovo „konvoj“ stále na indexu a oficiálně se používalo sousloví „chráněná plavba“. Počátkem dubna se ve věci „chráněných plaveb“ začal silně angažovat nový velitel Velkého loďstva admirál Beatty a nařídil je zavést na cestách do Norska, kde byly ztráty opravdu příšerné – průměrná životnost nákladní lodi na této trase činila pouhé dvě plavby tam a zpět. A výsledky se opět dostavily, když ztráty klesly na jedno procento. To byly hodně silné argumenty a Lloyd George už s dalším přesvědčováním admirálů moc práce neměl. I admirál Duff nakonec neochotně kapituloval a 29. dubna schválil Lloyd Georgovo memorandum, které znělo takto:
- konvoje
- ozbrojení všech obchodních lodí
- priority novým metodám vyhledávání a ničení ponorek
- urychlení výstavby lodí
- efektivnější využití lodního prostoru
- náhražky dovozu pomocí zemědělské reformy

Jenže ačkoli výsledky byly nesporné, váhající admirálská klika konvojům stejně jen hodně neochotně propůjčovala své torpédoborce a to hlavně ve Středomoří. Proto britské ztráty klesaly jen zvolna, ačkoli němečtí ponorkoví velitelé se konvojů přímo děsili. Tehdejší nadporučík Karl Dönitz o mnoho let později smutně napsal: „Oceán se najednou stal pustým a prázdným, po dlouhou dobu neviděly ponorky operující jednotlivě vůbec nic, a pak se najednou přes obzor přehouplo velké množství lodí, třicet či padesát, či dokonce ještě víc, obklopených válečnými loděmi všech typů… Osamělá ponorka mohla potopit jednu či dvě lodě, možná i víc, stejně to však vždy zůstávalo mizivé procento.“
Sečteno, podtrženo: I když se konvojový systém Britům osvědčil, přesto se na mořích stále potloukalo dost lodí samostatně a Británii před vyhladověním zachránil jen vstup USA do války. Německé ponorky si udržely vysokou efektivitu až do posledních dní a přes všechny nové protiponorkové zbraně a taktiky jejich počet nikdy neklesal, ale rostl. I válkou zbídačelý průmysl dokázal nahrazovat ztráty a Němci měli problémy spíš s výcvikem posádek než se stavbou nových člunů. Ponorky se ukázaly být nebezpečnou zbraní, proti které téměř nebylo aktivní obrany.
Vkrádá se tedy logický dotaz: Proč na londýnské námořní konferenci v roce 1936 Britové Němcům blahosklonně povolili stavbu ponorek do sta procent svého vlastního stavu? Inu to proto, že měli asdic, kterému bezmezně věřili a měli za to, že díky němu se z ponorek už stal relikt minulosti. Je dost dobře známo, že se spletli, ale o tom třeba někdy jindy.

Asdic a sonar

V červnu 1917 se ve Washingtonu sešla konference za účasti zástupců USA, Velké Británie a Francie s jediným bodem programu: vyhledávání a ničení ponorek. Avšak pod rouškou spojeneckého kamarádství se spíš jednalo o habaďůru na Francouze. Pilný leč politicky poněkud naivní Paul Langevin už totiž značně pokročil ve výzkumu odrazů ultrazvukových vln pod vodou, ale na dokončení svého díla neměl peníze. Francouzi se totiž orientovali hlavně na pozemní armádu (aby ne, jejich země byla částečně okupovaná) a šli tak daleko, že na námořnictvo kašlali a ani nestavěli nové ponorky. Došlo tedy k dohodě, podle které Langevin předal výsledky své práce Angličanům a Američanům, kteří měli ve výzkumech pokračovat, a nakonec se měli s Francouzi o své výtvory podělit.
Britové byli hotovi doslova bleskově. Prvním asdicem (Allied Submarine Detection Investigation Comittee) byl vybaven trawler Ebro II. a od léta 1918 na něm probíhaly testy a výcvik obsluhy. Do řádné služby byl trawler zařazen až pět dní po uzavření příměří, dohody z Washingtonu tedy neplatily a Francouzi utřeli nos. Američané byli s podobným zařízením hotovi o něco později, pojmenovali ho sonar (SOund Navigation And Ranging), samozřejmě je taky ani nenapadlo, aby se o své nové vojenské tajemství s někým dělili a Francouzi nakonec nedostali vůbec nic.

Obsluha sonaru



A to je všechno.

[Pátrač]

To je tedy síla. Ale, že se vám zadařilo pane kolego. Napadá mě ledacos ale je to takový rozsah že si to přelouskám ještě jednou doma a pak se asi na ledacos zeptám.

Ale jestli se dobře pamatuji tak jsi někde psal, že do této práce kreslí i nějaká vlastní schémata. Rezignoval jsi na ně nebo to bude ještě pokračovat dále?

Ale je to tedy článek. Dostanu deprese a budu muset vytvořit ještě něco delšího

[hydrostar]

S tyma pytlama a kladivama na periskopy je fakt pravda? Já sem si myslel, že si v jiné části fóra děláš srandu největší. A ono teda asi ne. A ten sonar mě dost překvapil, dycky sem slyšel, že vynálezcem je Anglie. A ono je to trošku jinak. Je vidno, že spojenci si vždy hodně důvěřovali.

[Pátrač]

Destroyman - je člověk který píše lehce a vtipně. Ale takovou věc si jako vtip nevymyslíš. Takže je to prostě pravda. Ono se v dějinách vojenských konfliktů najde ledacos co by člověk nechápal.

[cayman]

K britským úspechom by som pridal aj potopenie nemeckej ponorky U-103 sesterskou loďou Titanicu, zaoceánskym parníkom RMS Olympic 12. mája 1918. Olympic ako inak na ponorku nabehol keď sa ho snažila torpédovať a následne ešte aj roztrhol trup ponorky lodnou skrutkou.

[Destroyman]

Koukám, že pár lidí to skutečně přelouskalo až do konce, takže budu reagovat, nejdřív na Pátrače:
Napadá mě ledacos ale je to takový rozsah že si to přelouskám ještě jednou doma a pak se asi na ledacos zeptám.
Ptej se.
Ale jestli se dobře pamatuji tak jsi někde psal, že do této práce kreslí i nějaká vlastní schémata. Rezignoval jsi na ně nebo to bude ještě pokračovat dále?
Ano, skutečně jsem se věnoval výtvarné práci a spáchal jsem několik schématických obrázků, kterak lodě s hydrofony hledají ponorky. Ale pak jsem svá díla sebekriticky vyhodnotil jako pitomost, ve vzteku jsem je roztrhal a málem i snědl.
Ale je to tedy článek. Dostanu deprese a budu muset vytvořit ještě něco delšího
My muži si přece alibisticky namlouváme, že na velikosti nezáleží, ne?

Teď k Hydrostarovi:
S tyma pytlama a kladivama na periskopy je fakt pravda? Já sem si myslel, že si v jiné části fóra děláš srandu největší.
To jsem našel u Van Der Vata, kterýho tam taky jednou cituju, jinde bohužel ne. Ale Van Der Vat je hodně spolehlivej chlapík. Není línej se zahrabat - a to klidně i na několik let - do archívů a dobovejch novin a najít tam věci, který už dávno upadly v zapomnění. Škoda že mu u nás vyšly jen dvě knížky.

A ke Caymanovi:
Olympic ako inak na ponorku nabehol keď sa ho snažila torpédovať a následne ešte aj roztrhol trup ponorky lodnou skrutkou.
Ano, přesně tak. Je zázrak, že zahynulo "jen" 10 mužů, 31 skončilo v zajetí.

A teď bych se chtěl na něco zeptat já. Ty fotky německejch ponorkářů jsem tam dal z jednoho důvodu: Když se na ty jejich vepřový germánský ksichty kouknu, připadá mi, jako by všichni měli stejnýho tátu a mámu, a i ti že byli navíc nejspíš sourozenci. Je to jen můj pocit nebo holá skutečnost?

[Pátrač]

Destroyman - já se snažím vždy přečíst všechno co se zde objeví. A Tvoje práce se mi líbí - máme rádi podobná témata - tedy stářím. Já sice mám raději ta kontroverznější - pak se někdy nestačím divit - ale jinak opravdu čtu všechno.

Na velikosti nezáleží? Hm, hm hm, mrkev v zimě..... Nad tím se budu muset zamyslet.

Ta schémata mě mrzí - třeba příště.

[jarl]

Opravdu impozantní práce, Destroymane! Hluboce smekám a tiše závidím, jak skvělýmy zdroji disponuješ.

Nejvíce mě zaujala pasáž o protiponorkových sítích. Velmi se zajímám o rusko-japonskou válku a při svém zákeřném přepadu Tichomořské eskadry v Port Arturu, měli údajně Japonci použít torpéda opatřená jakýmsi zařízením na proříznutí protitorpédových sítí, protože předem nevěděli, že Rusové své sítě nemají spuštěné. Nevíš jak by takové zařízení mohlo vypadat?

[Destroyman]

Jo, to je fakt. Nějaký nůžkový řezač na torpédový sítě Japonci opravdu vymysleli, ale moc dobrý to nebylo - případ bitevní lodi Sevastopol asi znáš.
Vypadat to mělo tak, že na čumáku torpéda byl jakýsi řezač. Víc o tom nevím, ale myslím, že se to vzhledem moc nelišilo od síťovejch řezačů používanejch na ponorkách.

[Pátrač]

Osobně si myslím, že to nemohlo fungovat. Sítě měly poměrně vyokou pevnost a hmotnost torpéda nemohla zajistit aby plynulým nárazem mohlo dojít k prořezání ochranné sítě. Navíc by se zcela jistě asi stočilo a křáplo do nějaké skály.

[skelet]

Svého času vycházel v ABC líčící dobrodružství prvoválečného U-boatu (už nevím jestli RU nebo DE), kde byly všechny tyto pasti a jejich překonávání vykresleno. Ale to už je takových dvacet let zpět

[jarl]

Detroyman- díky, konečně se našel někdo, kdo mi potvrdil, že tohle zařízení opravdu existovalo.

Pátrač-nejspíš to opravdu nefungovalo, jak dokládá Destroymanem zmíněný případ bitevní lodi Sevastopol. Tahle loď unikla společně s několika torpédoborci z Port Arturu a v jedné zátoce zvané záliv Bíleho vlka, spustila protitorpédové sítě a Rusové dokázali několik nocí odrážet soustředěné útoky japonských torpédových plavidel a nakonec Sevastopol potopila vlastní posádka. Z toho se dá usuzovat, že tyhle sítě nebyly pouze na parádu, ale opravdu mohly poskytovat slušnou ochranu proti tehdejším torpédům.

[Tunac]

Q-lodě.
Před nějakýma 40 lety v ABC vyšel článek o Q-lodích. Q, pokud si dobře vzpomínám, bylo podle začátečního písmene jména nějakého důstojníka.

[Pátrač]

To jsem rád, že alespoň někdy když se jedná o lodě a věci kolem nich nejsem úplně mimo. Je zajímavé, že nevznikla nikdy zbraň na ničení protiponorkových sítí výbuchem. Kdyby jelo ciltlivým spínačem vyzbrojené torpédo které by bouchlo při nárazu na protiponorkovou síť, to další by už mělo cestu volnou.

Škoda že jsem tehdy nežil - byl bych génius.

[cayman]

Čo tak radšej nejakú tandemovú hlavicu podobne ako moderné protitankové strely? prvá malá by len vytvorila otvor v sieti cez ktorý by torpédo pokačovalo ďalej k trupu. U dvoch torpéd ma napáda hneď niekolko komplikácií:

- či by bol dostatočne veľký otvor čo by vznikol výbuchom a z toho vyplývajúce komplikácie:
-- druhé torpédo by plávalo s nejakou odchýlkou voči prvému (čiže bz neplávalo presne v stope toho prvého),
-- torpédo by muselo plávať s časovým odstupom aby ho neohrozil výbuch prvého a plávajúca loď by sa o nejaký úsek predsa len posunula,
takže by nakoniec mohlo aj to druhé torpédo skončiť v úseku kde by bola sieť zase len neporušená.
- nie nezanedbatelná spotreba hneď dvoch torpéd naraz

[Scrat]

Čo tak radšej nejakú tandemovú hlavicu podobne ako moderné protitankové strely? prvá malá by len vytvorila otvor v sieti cez ktorý by torpédo pokačovalo ďalej k trupu. U dvoch torpéd ma napáda hneď niekolko komplikácií:

- či by bol dostatočne veľký otvor čo by vznikol výbuchom a z toho vyplývajúce komplikácie:
-- druhé torpédo by plávalo s nejakou odchýlkou voči prvému (čiže bz neplávalo presne v stope toho prvého),
-- torpédo by muselo plávať s časovým odstupom aby ho neohrozil výbuch prvého a plávajúca loď by sa o nejaký úsek predsa len posunula,
takže by nakoniec mohlo aj to druhé torpédo skončiť v úseku kde by bola sieť zase len neporušená.
- nie nezanedbatelná spotreba hneď dvoch torpéd naraz

Přesně tento postup předpokládali Japonci při plánování útoku proti Pearl Harboru. První skupina měla svými torpédy zničit síťové zátarasy a druhá měla potom napadnout samotné lodě na Battleship row. To, že tam ty sítě kvůli volnému pohybu po základně nebyly je věc jiná, japonský plán s nimi a jejich zničením ale počítal.

S tandemovou hlavicí by mohl být problém v tom že výbuch první nálože by mohl samotné torpédo odchýlit, zastavit nebo úplně zničit. Zároveň by však tato nálož musela být dostatečně velká aby překážku prorazila. Nešlo totiž o sítě v pravém smyslu slova, tedy lanové. Konstrukčně byly protitorpédové sítě z galvanizované ocelové kulatiny stočené do prstenců o průměru asi 15 cm. Velké množství těchto prvků bylo potom spojeno malými poutky do "sítě". U tohoto provedení však existovalo riziko poškození nůžkovým mechanismem který používali například právě Japonci (bohužel fotku nebo obrázek nemám). V pozdější době se proto průměr prstenců sítě zmenšil na polovinu a tato nová podoba byla po zkouškách považována za neproniknutelnou. A díky své vysoké elasticitě byly sítě za určitých podmínek schopny s malými škodami odolat i výbuchu samotného torpéda.

---

A když už jste zde nakousli ten Sevastopol, tak na něj měly v období 11.-16. 12.1904 každou noc útočit až 30členné skupiny japonských torpédovek. Podle některých zdrojů mělo jít celkem až o 104 torpéd, přičemž loď inkasovala pouhé tři zásahy. Zbytek torpéd buď explodoval v sítích nebo se do nich zamotal.

Scrat

[Destroyman]

Scrat: Norade, jsi to ty, že jo? Však kdo taky jinej, že? Nu, nestyď se a jen do mě! Jako za starejch časů!