Stránka 1 z 1

Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 11/8/2017, 15:49
od Zemakt
Obrázek


Luftschiff Motor-Boote (1917-1946)


V samému úvodu článku, věnujícímu se vývoji a krátké službě nepočetných rakousko-uherských rychlých motorových člunů, jsem krátce v několika větách nastínil poměry u této lodní kategorie, jíž rozbouřené vlny Velké války umožnily vybojovat si své místo na slunci. Přesto nebude od věci malé připomenutí, které by zároveň posloužilo jako úvod k předmětu tohoto článku, rychlým motorovým člunům „Vilémovského Německa“.

Hned první roky námořních bojů Velké války, vedených tu více, tu méně nelítostí dosud nevídanou, přinesly do námořní oblasti spoustu novinek a inovací, předznamenávajících v podstatě „konec starých dobrých časů“. Pomineme-li, s ohledem na živel ve kterém se pohybovali „báječné muže na létajících strojích“, tak první místo na této pomyslné stupnici nelze bezesporu upřít ponorce. Té ponorce, z níž se během válečných let postupně vykrystalizovala zbraň, doslova a do písmene, smrtící. Dalším z mnoha faktorů, který obohatil dosavadní námořní boj o nové prvky, pak byl právě rychlý motorový člun. Toto malé, ale zato velmi rychlé a hbité plavidlo, zpočátku vyvíjené zejména k protiponorkové službě, totiž během krátké chvíle opakovaně prokázalo, že za příznivých okolností je jeho bojový potenciál prakticky neomezený. Zvláště, bylo-li vyzbrojeno torpédy.

Mezi první průkopníky v zavádění této nové zbraně do činné služby v námořnictvu patřila bezpochyby Itálie, respektive její královské námořnictvo - Regia Marina. K první objednávce dvojice doposud experimentálních člunů došlo již na počátku roku 1915, avšak už v červenci téhož roku, bylo s přihlédnutím k výsledkům stále probíhajících testů objednáno dalších 50 jednotek. Do konce války stihla Itálie plně realizovat stavbu 422 člunů MAS, z nichž se do stavu námořnictva podařilo zařadit úctyhodných 244 ks 1).

1) Přestože čluny MAS patří snad mezi nejnámější rychlé motorové čluny vůbec, nad vznikem a významem jejich názvu panujÍ stále jisté otazníky. V odborné literatuře tak můžeme narazit na vysvětlení, kde zkratka MAS znamená Motobarche Armate S.V.A.N. (S.V.A.N. Societa Veneziana Automobili Navali, výrobce prvních experimentálních člunů), ale také Motobarca Anti Submarine, či již poněkud kuriozní Memento Audere Sempre.

Kromě veskrze známé Itálie se na prvenství v zařazení těchto laciných, leč efektivních bojových plavidel do služby podílela i Velká Británie. Velká Británie, pyšnící se v oné době stále přívlastkem „Královna moří“. Díky iniciativě tří mladých důstojníků britského královského námořnictva – Royal Navy, přišla na přetřes myšlenka rychlého motorového člunu v létě 1915. Na rozdíl od Italů, se však hned od počátku počítalo s čluny jako útočným prostředkem, jemuž by nízký ponor pomohl snadno překonávat minové uzávěry v Severním moři a překvapivě tak útočit na lodě protivníka. V lednu 1916 vstoupila do služby první čtveřice člunů, aby do konce války se stihlo vyrobit a dodat 91 jednotek, přičemž doběh válečných objednávek skončil až v roce 1922 2).

2) V krátce poválečné době, bylo Royal Navy dodáno ještě 22 ks člunů CMB. Již na počátku dvacátých let však začalo docházet k jejich postupnému vyřazování. Roku 1935 se tak v činné služby u námořnictva dočkalo pouze jedno plavidlo z početných válečných sériií, člun CMB 102MT alias H.M.S. Honet. Nicméně role tohoto člunu byla už poněkud fádnější, neboť Hornet od roku 1924 plnil funkci depotní lodě.

Obrázek Obrázek

Parní torpédová barkasa "Irene" a LM-1/2

Jak je z výše uvedených řádek patrné, počtům vyrobených a do služby zařazených dohodových motorových člunů, mohla spojená loďstva Centrálních mocností jen těžko konkurovat. V samé podstatě lze tak bez okolků říci, že doslova kusová výroba rakousko-uherských plavidel, zastíněná necelými třemi desítkami německých motorových člunů, nesahala Dohodě ani po kotníky. Ovšem to poněkud předbíhám, a tak pojďme se s německými čluny seznámit poněkud podrobněji.

Zabrousíme-li poněkud hlouběji do historie německého císařského námořnictva - Kaiserliche Marine, nalezneme první náznak charakterizující budoucí lodní kategorii, už u torpédových parních barkas poslední dekády 19. století 3). Nicméně, bojová efektivita těchto černým dýmem zahalených palubních „uhláků“, bránících neohroženě své mateřské lodě, byla poněkud diskutabilní. Parní pohon měl zkrátka své limity, přičemž pozdější instalace petrolejových a benzinových motorů na tomto faktu nic neměnila. Pomineme-li pozdější válečné, rádiem řízené bez posádkové čluny - Ferlenkeboote, tak historie německých rychlých motorových člunů se začala psát až na belgickém pobřeží přelomu válečných let 1916/17. Tedy v době, kdy do námořnictva Itálie a V. Británie tato plavidla proudila již ve velkém.

3) Primární úlohou těchto palubních barkas, byla ochrana kotvícího mateřského plavidla a strážní služba, přičemž čluny byly umisťovány většinou po dvojicích na každé plavidlo velikosti křižníku, či bitevní lodě. Hlavní výzbroj v podobě torpedometu však bývala později po většinu času sejmuta a k její instalaci docházelo až v rámci různých cvičeních apod.. V předvečer Velké války pak bylo od torpédové výzbroje upuštěno zcela.

Pokusím-li se pojmenovat důvody, vedoucí později ke vzniku série člunů LM, na prvním místě musím jednoznačně zmínit postupně se utahující námořní blokádu Německa, která v průběhu války stále více a více, bolestivěji doléhala na bojující Centrální mocnosti. Císařské námořnictvo se samozřejmě již od samého počátku pokoušelo pomocí různých prostředků a opatření, o její alespoň částečné narušení. Nutno ovšem podotknout, že ve většině případech s dosti rozpačitým výsledkem. Mezi jeden z prvních takovýchto kroků, patřilo zejména zřízení námořního sboru Flandry – Marinekorps Flandern v listopadu 1915, do jehož působnosti spadaly mj. oba neuralgické body oblasti, ponorkové základny Ostende a Zeebruge. Přestože se jednalo o opatření ryze organizační, na tehdejší dobu v sobě unikátně spojovalo pod jedno velitelství jak složku pozemní, ale taktéž složku leteckou a námořní. Postupem doby se tak v sestavě sboru objevila flotila ponorek, torpédoborců a konečně od druhé poloviny roku 1916 rovněž flotila motorových člunů. A proč zrovna motorových člunů?

Mělké vody členitého flanderského pobřeží, oplývající značným množstvím písčitých mělčin, byly totiž jakoby přímo stvořené pro působení malých plavidel, jimž nenápadnost a malý ponor, umožňovaly plavbu místy, pro ostatní lodě zapovězenými. Kromě hlídkování a překvapivých útoků na lodě blokády, narušovaly čluny rovněž bariéry protiponorkových sítí, jenž do značné míry komplikovaly plavbu císařských ponorek do přidělených operačních oblastí.

Zpočátku byla flotila „motoráků“ tvořena roztodivným galimatyášem zrekvírovaných plavidel, kde výjimkou nebyly ani bývalé závodní čluny, či několik ex-rybářských plavidel tzv. Netzarbeitsbooten. Ovšem, již ze skladby těchto plavidel lze vyvodit, že bojová hodnota této spíše sbírky než bojové flotily, byla onehdy více než pochybná. Plavidla byla pro plavbu na otevřeném moři nevhodná, pro likvidaci protiponorkových sítí zase příliš malá, a co víc, chyběl jim pořádný výkon. Zkrátka, bez specializovaných motorových člunů to prostě nešlo. A tak není divu, že první objednávka na sebe nenechala dlouho čekat, přičemž vystavena byla zřejmě ještě někdy před koncem roku 1916.

Obrázek Obrázek

Baltské a flanderské námořní bojiště člunů LM

Že „všechno zlé je k něčemu dobré“ se potvrdilo hned při nastavování technických specifikací, do nichž se pozitivně promítly doposud z provozu militarizovaných civilních plavidel získané poznatky. Kromě velmi dobrých nautických vlastností, byla například požadována max. rychlost 31-32 uzlů, trvale udržitelná až do stupně vlnobití tří ballů. Taktéž lze zmínit, že vzhledem k předpokládané délce bojových misí, v rozmezí 6 - 8 hod., a snaze podřídit vše co nejnižší siluetě plavidla, bylo zcela upuštěno od jakékoliv ochrany posádky před nepřízní počasí. O alespoň částečné palubní nástavbě, kde by se dala hlava složit, si tak muži od rychlých člunů mohly nechat pouze zdát.

Stavbu první šestikusové série rychlých motorových člunů, zpočátku označovaných jako L-1 až L-6, zadalo německé námořnictvo do rukou tří v oboru dobře etablovaných výrobců, kteří si stavbu lodí mezi sebe spravedlivě rozdělili. Realizaci prvních dvou plavidel provedla brémská loděnice Lürssen Werft, následující dvojici Naglo Werft z Berlína – Spandau, a konečně poslední sesterské čluny pak vyhotovila loděnice Max Oertz Werft Hamburk. Jak jsem již výše naznačil, ve všech třech případech se jednalo, byť o malé, přesto zkušené výrobce lodního materiálu, zejména plachetnic, ale také motorových a závodních člunů. Z daného rovněž vyplívá, že přestože rozměry a výtlak člunů byl zhruba na stejné úrovni, rozdíly v jednotlivých detailech pozornému oku sotva ušly. Co ovšem přehlédnout rozhodně nešlo, byla odlišná skladba hlavní výzbroje.

Zatímco první „čtyřka“ byla koncipována jako rychlá dělová plavidla, zbývajícím dvěma člunům dominoval torpédomet. Hlavní výzbroj dělových člunů, a de facto u nich jediná, se skládala z jednoho kanónu 3,7 cm Mach. K. systému Maxim o dotaci 500 granátů, doplněného hydraulickými nůžkami sloužícími k přestřihnutí kotvících lan protiponorkových sítí. Zatímco torpédová verze pak byla vybavena jedním v ose člunu zabudovaným torpédometem ráže 45 cm, mířícím vpřed po směru plavby. Ačkoliv byla zvažována i varianta torpédometu mířícího vzad, z taktických důvodů byla zavrhnuta. K volbě 45 cm ráže torpédometu lze dodat, že přestože byla toho času již za svým zenitem, cca 660 kg vážící torpédo stále představovalo pro jakoukoliv tehdejší loď smrtelné nebezpečí. Hlavňovou výzbroj torpédových člunů pak zastupoval jeden těžký kulomet MG 08 ráže 7,92 mm, rovněž systému Maxim 4).

4) Pravděpodobně se jednalo o torpéda 45 cm (17,7 ") C/03 a C/03D, která se v období těsně před Velkou válku nacházela na téměř každé palubě Císařského námořnictva.


Obrázek Obrázek

Jakkoliv lze z výše uvedených řádek nabýt dojmu, že s vývojem a stavbou jednotlivých konstrukčních celků nového typu plavidel si loděnice snadno poradily, v oblasti pohonné soustavy narazily na tvrdý oříšek. Již samotný požadavek na maximální rychlost přesahující třiceti uzlovou hranici totiž nedával konstruktérům jinou možnost, než využít kombinaci několika na tehdejší poměry vysokovýkonných leteckých motorů.

Volba motorů tak padla na trojici benzínových řadových šestiválců Maybach XC, jejichž společný výkon 630 koní měl poskytovat dostatečnou záruku nad dosažením požadované rychlosti. Přestože v roce 1916 byl již tento „speciál“, určený primárně pro pohon vzducholodí, postupně nahrazován výkonnějšími variantami, paradoxně právě tato skutečnost ruku v ruce s potřebou výroby jak pravotočivé tak levotočivé verze, stála za výpadky v jeho dodávkách. Zcela nově se musela vyvinout vhodná transmise, zprostředkující přenos síly od každého z motorů na svůj vlastní lodní šroub, přičemž nemalý problém rovněž představovala absence reversního chodu. „Zpátečka“ pak byla řešena pomocí jakési lamelové spojky, nicméně i tak změny chodu bylo možné provádět pouze za maximálních otáček 5).

5) Výrobek Luftfahrzeug-Motorenbau GmbH, byl vyvinut v roce 1912 a ve své době představoval de facto nejvýkonnější sériově vyráběný německý letecký motor. Zdvihový objem tohoto řadového šestiválce o maximálním výkonu 210 k při 1 300 ot./min činil 22,8 litru. Kromě jiného byl motor vybaven řízením předstihu s regulací benzínovou tryskou a zařízením pro odpojení zapalování v závislosti na překročení povolených otáček či závadě na mazání. Nastavit předstih šlo ovšem i manuálně.

Instalace původně leteckých motorů taktéž ovlivnila označení nových plavidel, neboť ono „L“ nepředstavovalo nic jiného než německý název Luftschiff - vzducholoď. Ovšem právě možnost záměny člunů za námořní vzducholodě, které se rovněž označovaly písmenem "L" a příslušnou číslovkou, měla v prosinci 1917 za následek změnu v konečné a obecně známé „LM“, tedy Luftschiff Motor.

Obrázek Obrázek Obrázek

Maybach CX

S nástrahami a komplikacemi provázejícími téměř vždy stavbu zcela nové konstrukce, se jako první zdárně popasovali u Lürssernů, když čluny L-1 a 2 byly do řad císařského námořnictva převzaty v srpnu 1917. Zato na následující dvě dvojice si námořníci museli počkat až do prosince 1917. Nicméně to již byla od cca poloviny roku na stole další objednávka, znějící tentokrát na 12 člunů druhé série. Pozitivní ohlasy s nasazením motorových člunů v pobřežních oblastech Flander totiž neunikly pozornosti velitele baltické flotily, jenž pro obdobnou činnost v Irbenském průlivu požadoval 6 až 8 člunů. O stavbu se opět podělili nám již dobře známí výrobci plus jeden nový, fa. Roland Werft Vertens &Co. z Brém. Z důvodu ztráty LM-1 a 2 však později došlo k rozšíření objednávky o další dva čluny (LM-19, 20). Celkový počet plavidel druhé série tak činil 14 jednotek.

Jak je z níže uvedené tabulky zřejmé, díky menšímu nárůstu rozměrů, měla plavidla z druhé objednávky poněkud vyšší výtlak. Nicméně instalací motorů Maybach Hs Lu, o 30 koní výkonnější varianty původních pohonných jednotek, se i tak podařilo docílit částečného nárůstu výkonů. Jisté nejasnosti pak panují v oblasti výzbroje. Dle některých zdrojů bylo všech čtrnáct plavidel vyrobeno v torpédové verzi, ovšem zrovna tak lze narazit na tvrzení, že náhrada ztracených „dělových“ člunů v podobě LM-19 a 20, měla obdržet výzbroj skládající se z jednoho 2,0 cm kanónu Becker s dotací 1 000 granátů 6).

6) Mmj. lze zmínit, že císařské námořnictvo tuto zbraň testovalo rovněž na svých vzducholodích.

Celou objednávku se podařilo zrealizovat ještě před podepsáním příměří ukončujícím Velkou válku, nicméně ještě do konce roku 1917 byla vypsána ještě jedna objednávka na tři čluny a v červenci 1918 na další tři. Na rozdíl od dřívější praxe se však celé realizace chopili loďaři od Lürssernů. První „trojka“ byla koncipována jako dělové čluny, zatímto další tři čluny jako torpédové. Plného dokončení se však dočkaly pouze tři čluny, konkrétně LM-21, 22 a 23. Zbytek zůstal nedokončen.

Obrázek Obrázek

Úplně poslední kontrakt na dodávku člunů LM byl podepsán v srpnu 1918, ovšem tentokrát se koncovým zákazníkem mělo stát rakousko-uherské C. a k. válečné námořnictvo – Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine. V případě jeho naplnění se tak čluny LM-27 až 33 měly stát jakýmsi „bičem božím“ na dohodová plavidla účastnících se blokády Otrandské úžiny. Nicméně realizaci tohoto plánu zamezil konec Velké války. Dohotoveny byly pouze čluny LM-27 a 28, přičemž jejich zhotovitel loděnice Oertz Werft, se měla podílet na výrobě prvních třech plavidlech, další trojice spadla do klína výrobci Roland Werft.. V této souvislosti je neméně zajímavé, že v rámci co nejrychlejší pomoci svému „bratru ve zbrani“, bylo německé námořnictvo ochotno „c. k. maríně“ předat, fakticky však prodat, dvanáct již do služby zařazených plavidel (LM-7, 8, 9, 10, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21). Tedy více jak polovinu početního stavu svých rychlých motorových člunů. Se vší pravděpodobností se však zřejmě nemuselo jednat o nějaký zrovna blahosklonný čin. Vcelku logickým kalkulem by totiž německé námořnictvo na jedné straně dosti výrazně posílilo svého spolubojovníka, a na straně druhé, za utržené peníze pořídilo čluny zcela nové. Buď jak buď, a jak jsem již výše uvedl, konec války učinil veškerým takovýmto úvahám přítrž.

Za celou válku se německému císařskému námořnictvu podařilo vyrobit a do služby zařadit celkem 21 rychlých motorových člunů LM, z nichž ani jediný nebyl ztracen v boji. Ovšem hned první dvě plavidla (LM-1, 2) byla odepsána z důvodu požárů, jejichž identickou příčinou bylo vznícení benzínových výparů 7).

7) V této souvislosti se dá rovněž říci, že již tato ranná zkušenost formovala směr myšlení Lürssernových konstruktérů, aby za více jak deset let po té, preferovali při vývoji prvních Schnellbootů dieselový pohon.


Obrázek Obrázek

A jak si čluny LM na vlnách Velké války vůbec vedly? S přihlédnutím k výsledkům dohodových součastníků lze konstatovat, že to zas tak velká sláva nebyla. Ostatně, vzhledem k nevysokému počtu vyrobených plavidel se tomuto nelze příliš divit. Nicméně i přes malý počet a relativně krátké období bojového nasazení se k nějakému tomu „zářezu na pažbě“ přesto plavidla dopracovala. Napříč zdroji lze tak narazit na údaj, který jejich závěrečný účet vystavuje na 10 obchodních lodí, 2 torpédoborce a 1 minolovku 8).

8) V případě minolovky se mělo jednat o ruské plavidlo Penelope o výtlaku 1 200 tun.

Zřejmě jednu z nejznámějších akcí podnikly čluny v noci z 22. na 23. srpna 1918, kdy plavidla flotily motorových člunů z Marinekorps Flander podnikla noční útok na dohodové jednotky účastnící se blokády pobřeží v oblasti Dunkirku. Celkem sedm člunů krytých noční tmou, a rozdělených do dvou útočných skupin po čtyřech a třech člunech, napadlo na kotvách dlící plavidla blokády. 1. útočná skupina ve složení LM-9, 15, 17 a 18 zasáhla dvěma torpédy dohodový torpédoborec, který ihned vzplál a začal nabírat vodu. Torpédovému útoku bylo vystaveno rovněž plavidlo identifikované jako šalupa třídy Arabis, nicméně jemu byla štěstěna nakloněna, když vypálená torpéda kolem něj jen neškodně prosvištěla. Napadená plavidla samozřejmě ihned po zjištění nepřítele zahájila obrannou palbu, avšak noční hodiny ve spojení s velikostí útočících plavidel neumožňovaly dohodovým dělostřelcům pořádně zamířit. A tak jediným zaznamenání hodným úspěchem obránců byl ustřelený stožár člunu LM-17, vč. anténního systému lodní vysílačky. Všechny lodě 1. útočné skupiny se tak později bez větších komplikací vrátily zpět do domovského přístavu.

2. útočná skupina ve složení LM-7, 8, a 16 pak napadla tříčlennou hlídku torpédoborců, přičemž se jí podařilo zasáhnout jeden z nich, a to zcela doprostřed trupu. Dle vyjádření německých hlídek měl být tento zásah fatální, neboť se po něm torpédoborec rozlomil vedví. Následně LM-16 zasáhl další z torpédoborců, tentokrát však do strojovny, a i v tomto případě neměla loď inkasovaný úder ustát a měla se začít potápět. Zrovna tak jako v prvním případě, rovněž i 2. útočná skupina využila dokonale momentu překvapení a po útoku se zcela v pořádku navrátila zpět do přístavu.

Přestože se může zdát, že konec světového konfliktu znamenal pro tyto subtilní, cca 16 m dlouhé lodě konec kariéry, pro většinu z nich opak byl pravdou. V důsledku příslušných ustanovení mírové smlouvy, která přikazovala či konfiskovala veškerý vojenský materiál poraženého německého císařství, byly všechny čluny LM demilitarizovány a nabídnuty k odprodeji. V soukromých rukách tak až na výjimky skončila valná většina plavidel LM. Postupnou konsolidací Říšského námořnictva – Reichsmarine, jejímž hnacím motorem nebylo nic jiného než touha po odvetě, však v letech 1923 - 26 došlo k zpětnému odkoupení sedmičky původních Lufttschiff Motoren (LM-16, 21, 20, 22, 23, 27, 28). A co víc, rovněž ke skryté znovu instalaci torpédometů. Pod hlavičkou rejdařství Navis Gmbh., pak byla tato malá flotila rychlých člunů testována, zejména s důrazem na vhodnost taktiky nočních torpédových útoků 9). V dubnu 1928 však tato „maskirovka“ vzala za své, přičemž čluny vstoupili do stavu námořnictva oficiálně, tou dobou již nějaký čas poháněny motory Mercedes-Benz o jednotkovém výkonu 260k. K 14. červnu 1930 došlo na změnu klasifikace, kdy zasloužilí veteráni byly přeřazeni k protiponorkové službě jako stíhače ponorek - U-Boot Zerstören. Ale to se již opravdu jednalo o labutí píseň těchto plavidel u německého námořnictva, neboť v následujících dvou letech byly postupně vyřazeny a odprodány. Ale ani tehdy pro některé z nich život ještě nekončil. Snad nejtužší kořínek totiž prokázala trojice člunů (LM-16, 23, 28) prodaná v roce 1933 do Kolumbie. V pobřežních vodách Latinské Ameriky pak tito bojovníci strávili v rolích hlídkových plavidel dalších téměř 13 let, aby jim dech došel až v roce 1946, kdy byly rozebrány.

9) V této souvislosti je nutné připomenout, že onu taktiku nočního torpédového boje nacvičovali němečtí námořníci se svými torpédovkami již od roku 1922, když mj. právě při těchto cvičeních exceloval budoucí velitel Kriegsmarine a poslední vůdce v jedné osobě, Karl Dönitz.

Obrázek Obrázek

Čluny ve službě u Říšského námořnictva ve dvacátých letech

Lufttschiff Motor Boote (LM/LM Boote 1 - 33)
TTD: popsána v textu

LM 1 – 5. března 1918 v Brugách poškozen explozí benínových výparů, následně vyřazen.
LM 2 – 17. dubna 1918 v Blankenbergu nedaleko Zeebrugge potopen explozí benzínových výparů.
LM 3 - v květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim.
LM 4 - v květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim.
LM 5 - v květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim.
LM 6 - v květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim.
LM 7 – v roce 1919 potopen v kielském přístavu, v listopadu 1921 vytažen. 7. listopadu vyvržen bouří na břeh a následně rozebrán na palivové dříví.
LM 8 - v roce 1919 potopen v kielském přístavu, v listopadu 1921 vytažen. 7. listopadu vyvržen bouří na břeh a následně rozebrán na palivové dříví.
LM 9 - v roce 1919 potopen v kielském přístavu, v listopadu 1921 vytažen. 7. listopadu vyvržen bouří na břeh a následně rozebrán na palivové dříví.
LM 10 – vyřazen 1921, prodán loděnici C. Waap Kiel-Heykendorfe. V prosinci 1921 rozebrán.
LM 11 – v květnu 1919 prodán firmě Heinrich Schacht v Hamburku.
LM 12 - v květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim.
LM 13 - v květnu 1919 prodán firmě Heinrich Schacht v Hamburku.
LM 14 – v lednu 1921 prodán za 14 000,- RM bez motorů firmě H. Heinrich – Kiel.
LM 15 - v květnu 1919 prodán firmě Heinrich Schacht v Hamburku.
LM 16 – roce 1921 prodán loděnici Siegfried a Freyenhagen – Ekernforde. V roce 1926 odkoupen rejdařstvím Navis, vybaven torpédomety a zkoušen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. Později oficiálně vstupuje do stavu Reichsmarine.Od 1930 evidován jako U-Boot Zerstörer. V září 1933 prodán do Kolumbie, kde sloužil až do roku 1946 v roli hlídkové lodě, po té vyřazen a rozebrán.
LM 17 – v červenci 1919 prodán jistému Hushenmöllerovi Henrymu, jenž měl pravděpodobně zprostředkovat prodej člunu ke Královecké říční flotile, k čemuž nakonec nedošlo.
LM 18 - v květnu 1919 prodán firmě Heinrich Schacht v Hamburku.
LM 19 – pravděpodobně určen k prodeji ke Královecké říční flotile, k čemuž nakonec nedošlo. V březnu prodán loděnici C. Waap Kiel-Heykendorfe.
LM 20 – 29. září 1917 poškozen a později odeslán k opravě do loděnice Lürsssen, ta ovšem nebyla realizována. V květnu 1919 prodán firmě Dr. Otto Zimmermann – Mannheim, později rejdařství Navis. V srpnu 1925 vybaven torpédomety a zkoušen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. Od 16. dubna 1928 vstupuje oficiálně do stavu Reichsmarine, aby v roce 1930 byl evidován jako U-Boot Zerstörer. V květnu 1932 prodán do Kiel-Holtenau.
LM 21 – roce 1921 prodán loděnici Siegfried a Freyenhagen – Ekernforde. V roce 1926 odkoupen rejdařstvím Navis, vybaven torpédomety a zkoušen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. Později oficiálně vstupuje do stavu Reichsmarine. Od 1930 evidován jako U-Boot Zerstörer. Vyřazen 9. června 1933.
LM 22 – viz výše „Bodo“.
LM 23 - roce 1921 prodán firmě Bernhard Plage – Berlín, po té rejdařství Navis. V roce srpnu 1925, vybaven torpédomety a zkoušen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. Od 16. dubna 1928 oficiálně ve stavu Reichsmariene. Od 1930 evidován jako U-Boot Zerstörer. V září 1933 prodán do Kolumbie, kde sloužil až do roku 1946 v roli hlídkové lodě, po té vyřazen a rozebrán.
LM 24 – do konce války nedokončen. Materiál byl později prodán firmě Bernhard Plage – Berlín.
LM 25 – do konce války nedokončen. Materiál byl později prodán firmě Bernhard Plage – Berlín.
LM 26 – do konce války nedokončen. Materiál byl později prodán firmě Bernhard Plage – Berlín.
LM 27 – dohotoven po válce. Sloužil jako policejní člun ve Štětíně. V srpnu odkoupen rejdařstvím Navis, vybaven torpédomety a zkošen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. 16. dubna vstupuje oficiálně do Reichsmarine. 7. srpna 1930 vyřazen a 18. prosince 1931 prodán do Kielu.
LM 28 - dohotoven po válce. Sloužil jako policejní člun pro okrsek Binnenland West Ems. V roce 1926 odkoupen rejdařstvím Navis, vybaven torpédomety a zkoušen v rámci vypracování taktiky nočních útoků. Později oficiálně vstupuje do stavu Reichsmarine. Od 14. června 1930 evidován jako U-Boot Zerstörer. V září 1933 prodán do Kolumbie, kde sloužil až do roku 1946 v roli hlídkové lodě, po té vyřazen a rozebrán.
LM 29 – do konce války nedokončen, materiál později prodán.
LM 30 – do konce války nedokončen, materiál později prodán.
LM 31 – do konce války nedokončen.
LM 32 – do konce války nedokončen.
LM 33 – do konce války nedokončen.

Obrázek


„Nesmrtelný Bodo“


Vznik člunu LM-22, budoucího Boda, je spjat s objednávkou trojice plavidel, kterou Císařské námořnictvo vypsalo ještě někdy na konci roku 1917. K jejímu částečnému naplnění následně došlo uprostřed léta 1918, kdy plavidla LM-21 a 22 brémské loděnice Lürssen Werft vstupila do služby (10. srpna 1918). Tehdy ještě nikdo ze zainteresovaných lidí netušil, že v podobě LM-22 se zrodí fenomén kterému rovno není, a jehož osud později poznamená na duchu minimálně jednoho zájemce o námořní historii.
Po podepsání příměří „el em dvaadvacítka“ relativně dlouhou dobu zahálela, když štěstí se na ní usmálo až v prosinci 1921, kdy byla prodána jistému Bernhardu Plagemu z Berlína. Zde také obdržela poprvé nový název „Bodo“. Avšak již v roce 1923 opět mění majitele, aby jako „Ruth“ vstoupila do majetku rejdařství Navis Gmbh. V rámci tohoto ryze „speciálního“ rejdařství pak ex-Bodo plnil úkoly, jejichž skrytým zadavatelem nebyl nikdo jiný než německé Říšské námořnictvo. V roce 1925 tak obdržel torpédomety, aby po dva roky mohl brousit taktiku nočních torpédových útoků. Samozřejmě že skrytě. V létě 1927 došlo na náhradu již notně dýchavičných Maybachů za motory Mercedes-Benz a drandilo se dál. Dne 16. dubna 1928 byl ex-Bodo za dosavadní úsilí po zásluze odměněn, přičemž oficiálně vstoupil do stavu Reichsmarine. Nikoho by však nemělo překvapit, že v rámci námořnictva byl veden jako dělový člun. Dne 14. června 1930 se mu opět změnilo zařazení, aby jako U-Boot Zerstörer UZ (S) 14 byl převeden k protiponorkové službě. Nicméně všechno jednoho dne končí, a tak 31. března 1931 je vyřazen ze služby. Na tomto místě pak spousta podobných povídání smutně spěje ke konci, avšak ani náhodou ne tak u Boda.
26. května 1932 jej v Holtenau totiž zakoupil tajuplný lotyšský rejdař s kouzelnickým jménem Martin Greve, který na něm oprášil staronový název Bodo a jal se s ním čile podnikat. V osobě pana Greve se totiž skrýval jeden z mnoha pašeráků alkoholu, kterými se to ve třicátých létech v baltských vodách jenom hemžilo. A co si budeme povídat Bodových 720 koní bylo pro takovou činnost takřka ideálních. Cílem jeho misí tak byly zejména pobaltské státy vč. Finska, přičemž tehdy svobodný Gdaňsk mu poskytoval bezpečnou základnu . Avšak tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne. Dne 8. září 1934 byl u přístavu Libava člun zadržen, a co čert nechtěl, zrovna se 750 litry černého carga na palubě. Greve samozřejmě věděl kolik uhodilo a tak ani nečekal na výsledek rozhodovacího řízení o výši pokuty a ještě ten den prásk s Bodem do bot. Úprk před uhrazením pokuty 14 000,- lati samozřejmě vynesl „lihovému“ rejdaři příkaz ke zatčení, nicméně to bylo asi tak vše. Díky soudním tahanicím o uhrazení dlužné částky měl tak chudák Bod na čas vynucené volno, a na tomto faktu ani nic nezměnilo rejdařovo gdaňské úmrtí v létě 1937. 19. července 1937 byl remorkérem „Austra“ Bodo odvlečen z Gdaňsku do Libavy, kde jej převzala přístavní správa. Nicméně následující pokus prodat člun v dražbě vyšel na prázdno. Částka 14 374,13 lati bylo prostě více než dost. A tak chtě nechtě, Bodo musel opět do služby.
Dne 8. října 1937 vstupuje Bodo pod novým názvem „Bulta“ v Libavě do stavu Aizputského rajónu námořní pohraniční stráže, v podřízenosti lotyšské pohraniční brigády. Nicméně po tak dlouhé zahálce byla Bodova kondice všechno možné, jen ne uspokojivá. A tak byl opět potupně odvlečen tažným člunem „Bartava“ do místních námořních dílen, kde strávil dalších téměř 13 měsíců. V prosinci 1938 byla oprava hotova, přičemž lodní dílny Grivinsha pumply lotyšský erár o bratru 10 000,- lati.  Inu nic není zadarmo. Ovšem Lotyši velmi dobře věděli co dělají, protože byť byl ex-Bodo svým způsobem dědek, rychlostně mu stále mohlo konkurovat jen pár člunů, o pašeráckých nemluvě. Žel bohu z jízdy na plný kendlík se lotyšští pohraničníci dlouho neradovali, neboť díky sousedské návštěvě ze Sovětského svazu dne 20. června 1940 se opět v Bodově rodném listu přepisovalo. Vojenská služba byla prostě člunu souzena a tak dne 19. srpna 1940 vstupuje ex-Bodo, nyní jako „Strela“, do stavu pohraničních vojsk NKVD. Od 28. srpna téhož roku je pak veden ve službě u 2. divizionu 2. baltického pohraničního odřadu příbaltského okresu Pohraničních vojsk NKVD SSSR v Libavě. Zde dostává poněkud uniformní označením „K-271“.
Přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, jakkoliv bylo věrolomné, v Bodově životě nepředstavovalo nic jiného než návrat do rukou otců. Dne 24. června 1941 totiž vstoupila německá branná moc do libavského portu, aby v závodě Tosmare objevila vyvázaného Boda. Co se však dělo dál, zavál již dávno prach času. Dle jedněch, nechali staronoví majitelé zasloužilého veterána Velké války ohleduplně spočinout v mokrém hrobě. Dle druhých, prolítl tak jak bylo u nich zvykem jednoduše komínem. Avšak, dle vyprávění jakéhosi pamětníka bitvy u Cušimy, sloužil Bodo v místním přístavu téměř do konce války, kdy až blížící se sovětská mašinérie ho donutila ukrýt se pod hladinou, neboť i vojenská služba se jednoho krásného dne přejí. A tak jestli dodnes ještě v baltském bahníčku neshnil, čeká Bodo na svoji příležitost dál, aby jako Bludný Holanďan se někde neočekávaně vynořil ze zapomnění.

Obrázek


The End!



Zdroje:
http://www.naval-history.net
http://www.fong1975.livejournal.com
http://www.navyworld.narod.ru
http://www.oceania.pbworks.com
http://www.wiki.wargaming.net
http://www.agenziabozzo.it
http://www.gutenberg.polytechnic.edu
http://www.worldnavalships.com
http://www.navweaps.com
http://www.s-boot.net
http://www.schnellbootnet.jimdo.com
http://www.ah.milua.org
http://www.navypedia.org
http://www.rulit.me
http://www.wiki.wargaming.net
http://www.de.wikipedia.org
http://www.paluba.info
http://www.subsim.com
http://www.picpage7.tripod.com
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.wiki.cdd.no
http://www.kaisersbunker.com
S-Boote – German E Boats in Action, 1935-1945, Jean Philippe Dallies Labourdette
Válečné lodě 3, Vladimír Hynek, Petr Klučina, Evžen Škňouřil
Schnellboot in action, Warships No. 18
Dönitz - Poslední vůdce, Peter Padfield

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 09:48
od Polarfox
Zemakt píše:Napříč zdroji lze tak narazit na údaj, který jejich závěrečný účet vystavuje na 10 obchodních lodí, 2 torpédoborce a 1 minolovku 8).

Ono to bude spíše hubenější. Většinou se udává, že Penelope (britské obchodní plavidlo, zrekvírované Rusy jako transport/pomocná minonoska) byla jediným úspěchem těchto člunů.

Zemakt píše:Postupnou konsolidací Říšského námořnictva – Reichsmarine, jejímž hnacím motorem nebylo nic jiného než touha po odvetě, však v letech 1923 - 26 došlo k zpětnému odkoupení sedmičky původních Lufttschiff Motoren (LM-16, 21, 20, 22, 23, 27, 28). A co víc, rovněž ke skryté znovu instalaci torpédometů. Pod hlavičkou rejdařství Navis Gmbh., pak byla tato malá flotila rychlých člunů testována, zejména s důrazem na vhodnost taktiky nočních torpédových útoků 9). V dubnu 1928 však tato „maskirovka“ vzala za své, přičemž čluny vstoupili do stavu námořnictva oficiálně, tou dobou již nějaký čas poháněny motory Mercedes-Benz o jednotkovém výkonu 260k. K 14. červnu 1930 došlo na změnu klasifikace, kdy zasloužilí veteráni byly přeřazeni k protiponorkové službě jako stíhače ponorek - U-Boot Zerstören. Ale to se již opravdu jednalo o labutí píseň těchto plavidel u německého námořnictva, neboť v následujících dvou letech byly postupně vyřazeny a odprodány.

Nepředpokládám, že na nich kdy byly znovu instalovány torpédomety (a ani fotky tomu moc neodpovídají). Pokud k tomu došlo, tak muselo jít o velice skrytou a dočasnou záležitost. Ostatně i první moderní nástupci (S-1 a výše) měli v počátcích torpédomety namontovány jen na cvičení (a to se ještě mezi loďmi přehazovaly), aby unikly očím spojeneckého dozoru. Ze stejného důvodu si myslím, že ex-císařské čluny nebyly ani tak přeřazeny k protiponorkové službě, jako spíše když byly napevno oficiálně zařazeny do struktur námořnictva, tak dostaly standardní krycí označení UZ(S), pod kterým figurovali i jejich moderní nástupci. Celý vývoj a taktika nasazení rychlých člunů probíhaly pod zástěrkou protiponorkových aktivit.

PS: Na fotce vedle 3,7cm Maximu je s největší pravděpodobností dálkově řízený Fernlenkboot.

Ale samozřejmě jinak kromě tradičního rytí :D velice díky za článek :up: Pro tyto věcičky mám slabost.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 11:02
od Franz Trubka
Pridam se k Polarovi,za tenhle clanek a celou serii o torpedovych clunech velky dik

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 11:05
od Zemakt
Zemakt píše:
Napříč zdroji lze tak narazit na údaj, který jejich závěrečný účet vystavuje na 10 obchodních lodí, 2 torpédoborce a 1 minolovku 8).

Ono to bude spíše hubenější. Většinou se udává, že Penelope (britské obchodní plavidlo, zrekvírované Rusy jako transport/pomocná minonoska) byla jediným úspěchem těchto člunů.


Jak jsem koupil tak prodávám :wink: , ale že by to zrovna štymovalo se mi taky moc nezdá. Při psaní článku jsem se rozmýšlel zda-li k těm výsledkům neudělám dovětek ve smyslu potopeno/poškozeno. Nakonec jsem to tak nechal být s tím, že ty dva torpédoborce měly teoreticky padnout na vrub té srpnové akci 1918. Zkoušel jsem něco k té konkrétní noci nalézt na anglofonních webech ale ticho po pěšině (což mi přijde divné). Přepis oné akce tak pochází pouze z německých stránek věnujících se rychlým člunům (s-boot.net). Trochu to na mne působí, že je to pouze převzato z německých hlášení, ale neověřeno.

Nepředpokládám, že na nich kdy byly znovu instalovány torpédomety (a ani fotky tomu moc neodpovídají). Pokud k tomu došlo, tak muselo jít o velice skrytou a dočasnou záležitost.


Nepředpokládáš, ale píše se o tom skoro všude. Nicméně způsob umístění toropédometu, tj. částečně pod palubou, jen s takovým víčkem na přídi, je sám o sobě tak trochu skrytý. Takže se po válce mohly všelijaká ta vypouštěcí anláge odmontovat a nechala se tam jen díra. Pak se to zase zkompletovalo a každý mohl vědět prd. Nebo taky mohlo jít zcela jednoduše o nějaký jednoduchý snadno demontovatelný vypouštěcí rošt. Těžko říci. Myslím že takto to fungovalo nějaké dva tři roky. Sice se o tom nikde nepíše, ale osobně bych to viděl max. do 27 roku, do té změny motorizace a celkové přestavby, kdy čluny dostaly tu krytou kormidelnu. Je to jen ale můj odhad.

Ze stejného důvodu si myslím, že ex-císařské čluny nebyly ani tak přeřazeny k protiponorkové službě, jako spíše když byly napevno oficiálně zařazeny do struktur námořnictva, tak dostaly standardní krycí označení UZ(S), pod kterým figurovali i jejich moderní nástupci. Celý vývoj a taktika nasazení rychlých člunů probíhaly pod zástěrkou protiponorkových aktivit.


Souhlas. První Schnellboot, S-1, byl zprvu označován jako Wachtboot W-1 jestli si dobře pamatuji.

PS: Na fotce vedle 3,7cm Maximu je s největší pravděpodobností dálkově řízený Fernlenkboot.


A safra, napravím, dík.

Edit: rádo se stalo Franzi :up:.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 16:25
od jarl
Britové ani Francouzi v noci z 22. na 23. srpna 1918 u Dunkerku žádný torpédoborec neztratili, takže se dozajista jednalo o bujnou fantazii velitelů německých člunů. Ale článek jsem si s chutí přečetl, protože o těchto lodičkách jsem měl jenom mlhavé povědomí, takže jsem si doplnil mezeru ve vzdělání.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 20:16
od Polarfox
Zemakt píše:Jak jsem koupil tak prodávám :wink: , ale že by to zrovna štymovalo se mi taky moc nezdá. Při psaní článku jsem se rozmýšlel zda-li k těm výsledkům neudělám dovětek ve smyslu potopeno/poškozeno. Nakonec jsem to tak nechal být s tím, že ty dva torpédoborce měly teoreticky padnout na vrub té srpnové akci 1918. Zkoušel jsem něco k té konkrétní noci nalézt na anglofonních webech ale ticho po pěšině (což mi přijde divné). Přepis oné akce tak pochází pouze z německých stránek věnujících se rychlým člunům (s-boot.net). Trochu to na mne působí, že je to pouze převzato z německých hlášení, ale neověřeno.

Asi tak.

Jinak všimni si, že ani dvě stránky, které jsou prakticky jedno a to samé a páchá je jeden člověk, to mají rozdílně. U jedné je to co tam máš a u durhé, že nedošlo k žádným ztrátám ani na jedné straně :) Viz:
http://www.s-boot.net
http://www.schnellbootnet.jimdo.com

Zemakt píše:Nepředpokládáš, ale píše se o tom skoro všude. Nicméně způsob umístění toropédometu, tj. částečně pod palubou, jen s takovým víčkem na přídi, je sám o sobě tak trochu skrytý. Takže se po válce mohly všelijaká ta vypouštěcí anláge odmontovat a nechala se tam jen díra. Pak se to zase zkompletovalo a každý mohl vědět prd. Nebo taky mohlo jít zcela jednoduše o nějaký jednoduchý snadno demontovatelný vypouštěcí rošt. Těžko říci. Myslím že takto to fungovalo nějaké dva tři roky. Sice se o tom nikde nepíše, ale osobně bych to viděl max. do 27 roku, do té změny motorizace a celkové přestavby, kdy čluny dostaly tu krytou kormidelnu. Je to jen ale můj odhad.

Ten torpédomet je integrální součástí příďové části. Když se podíváš na ty fotky, tak ty čluny mají dokonce přestavěné přídě a ne jen zaslepené torpédomety. A jinam to torpédo, ne-li torpédomet, nenacpeš. Je otázka, kdy k tomu došlo, ale stále dost pochybuji o tom, že by si Němci v letech té teoreticky nejstriktnější kontroly, než se to později uvolnilo a i dohližitelé zmizli do kšá, dovolili jen tak provozovat vizuálně nedemilitarizované čluny/na první pohled nezbavené eventuality torpédové výzbroje. Zvláště pokud byly nejprve provozovány naoko v civilu. A ostatně na nácvik taktiky a způsobu nasazení nejsou torpédomety nutně třeba. Ale samozřejmě tohle asi jen tak nerozlouskneme.

Zemakt píše:1) Přestože čluny MAS patří snad mezi nejnámější rychlé motorové čluny vůbec, nad vznikem a významem jejich názvu panujÍ stále jisté otazníky. V odborné literatuře tak můžeme narazit na vysvětlení, kde zkratka MAS znamená Motobarche Armate S.V.A.N. (S.V.A.N. Societa Veneziana Automobili Navali, výrobce prvních experimentálních člunů), ale také Motobarca Anti Submarine, či již poněkud kuriozní Memento Audere Sempre.

Linie by měla být přibližně následující - Motobarca Armata S.V.A.N., později Motobarca Anti-Sommergibile/Motoscafo Anti-Sommergibile nebo Motobarca Armata Silurante/Motoscafo Armato Silurante dle určení (protiponorkový/s torpédovou výzbrojí).

Zemakt píše:Souhlas. První Schnellboot, S-1, byl zprvu označován jako Wachtboot W-1 jestli si dobře pamatuji.

Nejdříve jako UZ(S) s číslem 16 (Unterseeboote Zerstörer, Schnell - S jako odlišení od původních LM), později W-1 a pak už jako S-1.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 13/8/2017, 20:53
od Zemakt


Jo jo, jeden a ten samej týpek. Vím. Ale ten souhrn viz třeba těch dalších 10 obchodních lodí pochází z jiného zdroje. Mám to v jiném kompu, zítra najdu. Ovšem nechám to v článku tak jak to je, k tomu slouží právě diskuze a navazující diskuzi považuji za součást článku, pakliže nejde o hovadiny. Jsem rád že rýpeš :up: . Člověka to nutí jít dál.., hlouběji.

Je otázka, kdy k tomu došlo, ale stále dost pochybuji o tom, že by si Němci v letech té teoreticky nejstriktnější kontroly, než se to později uvolnilo a i dohližitelé zmizli do kšá, dovolili jen tak provozovat vizuálně nedemilitarizované čluny/na první pohled nezbavené eventuality torpédové výzbroje.


Přesně tak. Selským rozumem se však kloním k datu kdy byly měněny ty motory. To jest 1927 plus. Na té vizualizaci se asi neshodneme, schválně jukni na tu obměněnou fotografii, tam je ta příď poněkud detailněji zabraná. Zrovna tak, vzhledem k existenci různých šmelinářů se zbrojním materiálem a s tím co vše byli schopni střelit, zvláště v na začátku dvacátých let,... si prostě žádné iluze o striktní kontrole nedělám. No a i kdyby jo, cvičili v noci ne, to každej řádnej kontrolor spí ne :D. Jinak dle "Posledního vůdce" tak do nočního nácviku Němci šlapali fest již od 1922, ale možná snad i od roku 1921, navzdory všemu.

Nejdříve jako UZ(S) s číslem 16 (Unterseeboote Zerstörer, Schnell - S jako odlišení od původních LM), později W-1 a pak už jako S-1.


to S v závorce nesly i původní LM, spíše to mohlo mít význam že byly opravdu rychlí.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 14/8/2017, 10:07
od Polarfox
Zemakt píše:Přesně tak. Selským rozumem se však kloním k datu kdy byly měněny ty motory. To jest 1927 plus. Na té vizualizaci se asi neshodneme, schválně jukni na tu obměněnou fotografii, tam je ta příď poněkud detailněji zabraná. Zrovna tak, vzhledem k existenci různých šmelinářů se zbrojním materiálem a s tím co vše byli schopni střelit, zvláště v na začátku dvacátých let,... si prostě žádné iluze o striktní kontrole nedělám. No a i kdyby jo, cvičili v noci ne, to každej řádnej kontrolor spí ne . Jinak dle "Posledního vůdce" tak do nočního nácviku Němci šlapali fest již od 1922, ale možná snad i od roku 1921, navzdory všemu.

A mluvíme o tom samém? Když si vezmeš tu fotografii se čluny 13, 14, 15 a 17, tak mají zcela jasně přestavěné přídě. Ty čluny původně sloužily v civilu (nebo zástěrkovém civilu), takže nutně došlo k jejich demilitarizaci (a přestavba přídě by byla logickým návazným krokem). V momentě, kdy se dostaly do struktur Reichsmarine, tak už byly pro změnu zase klasifikovány jako protiponorkové a jakákoli úprava by nutně a zbytečně budila pozornost (a je otázkou, jestli by vůbec byla třeba a vyplatila se...šlo v první řadě o nácvik taktiky a výcvik posádek plus ty čluny již byly za zenitem). Němci si v této šedé zóně dávali bacha i u S-1 a výše, takže proč něco riskovat u starších císařských škopků? Mimochodem přinejmenším na s-boot.net se píše, že figurovaly nevyzbrojené.

Předpokládám, že jediné, co se stalo je to, že původně demilitarizovaným člunům byly po vstupu do Reichsmarine vyměněny motory plus pár kosmetických změn.

Co se týká kontroly a těchto věcí, tak Němci do toho šlapali ještě mnohem více, než kdo má vůbec tušení. Skrytý vývoj, struktury, financování, obcházení závazků, klamání dohlížitelů, přesuny do zahraničí, civilní zástěrky atd. atd. jsou materiálem na několik tlustých knížek. Kdo chce opravdu velice ale velice zajímavé téma ke studiu, tak vřele doporučuji, protože to napojí spoustu linek a spustí takovou tu sérii, kdy si člověk řekne "aha!". Většina pozornosti se zaměřuje až na hitlerovské období a rapidní remilitarizaci, ale na ty kořeny se většinou dlabe. Takže nemám iluze a ostatně ani spojenecký dozor neměl iluze...dle nich Německo nikdy neodzbrojilo a většina zodpovědných lidí to moc dobře věděla. Ale někdy se v tom hledá více, než v tom je.

Zemakt píše:to S v závorce nesly i původní LM, spíše to mohlo mít význam že byly opravdu rychlí.

JJ, moje blbost.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 15/8/2017, 08:33
od Zemakt
A mluvíme o tom samém? Když si vezmeš tu fotografii se čluny 13, 14, 15 a 17, tak mají zcela jasně přestavěné přídě.


Obávám se, že si opravdu nerozumíme. Já nerozporuji fotografii viz. výše, tu můžeme zřejmě zařadit do období následujícím po září 1930, tedy do období kdy byly lodě oficiálně označeny UZ (S). Do té doby a to od oficiálního zařazení do námořnictva (1928) měly (viz Bodo, jinde jsem na to nenarazil) čluny být kvalifikovány jako dělové", jaké nesly označení je mi bohužel dosud neznámo. Ale to je jedno, o tom se nebavíme.

Nám jde zejména o roky kdy působily v nácviku té taktiky, tedy dobu, kdy byly vedeny pod rouškou nastrčeného civilního rejdaře. Tedy v letech od 1923 (v případě Boda) do 1926. Lodě byly od soukromníků odkupovány postupně. A právě do roku 1926 měly být v tom utajeném torpédovém výcviku, přičemž u dvou lodí je instalace torpédometu datována konkrétně na srpen 1925. U ostatních na rok 1926, tedy jen na jeden rok (?).

Vrátím li se k tomu snímku, kde jsou ty čluny tak hezky seřazeny, tak jejich podoba je víceméně shodná, přídě hezky zařezané, stejné kormidelny, atd.. Nebudí to dojem nějaké různorodé přestavby u kde koho. A proto v té souvislosti si myslím, že k tomuto "standartu" se čluny dopracovaly nejdříve po roce 1926. Spíše však 1927 (indicie výměna motorů u Boda, jiné čluny nejsou zmíněny), či až pod oficiální hlavičkou Reichsmarine.

Ale taky se můžu mýlit, protože zdroj z kterého v této části vycházím je úplně na prd a protože jsem si ty bukvy špatně ztranslátoroval :D, zde je:
http://navyworld.narod.ru/sb01.htm#LM-22

K jeho využití jsem se přiklonil z toho důvodu, že na rozdíl od těch německých je k jednotlivým člunům faktograficky mnohem detailnější, jak daty tak technickými věcmi a blabla

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 15/8/2017, 08:41
od Zemakt
Edit: teď jsem si přečetl ještě jednou celou diskuzi a ejhle Polar píše

Pokud k tomu došlo, tak muselo jít o velice skrytou a dočasnou záležitost.


tak za sebe bych to asi uzavřel :wink:

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 16/8/2017, 10:11
od Polarfox
Zemakt píše:K jeho využití jsem se přiklonil z toho důvodu, že na rozdíl od těch německých je k jednotlivým člunům faktograficky mnohem detailnější, jak daty tak technickými věcmi a blabla

To záleží. Většinou tu stránku mám rád, ale také není neprůstřelná.

Mrkni na toto:
http://de.metapedia.org/wiki/Deutsche_S ... %80%931945
http://macau.uni-kiel.de/servlets/MCRFi ... B6B70B05DA

Docela hezky to napřimuje a doplňuje vývojovou linii rychlých člunů (provizorní čluny, FL čluny a jejich dočasná přestavba, "Sonderkommando Gleitboot" jako opomíjený vývojový krok, plánované větší a výkonnější čluny atd.) + řada detailů.

Zemakt píše:Edit: teď jsem si přečetl ještě jednou celou diskuzi a ejhle Polar píše

Ale jak jsem psal, beru to jako možnost, ale nejsem o ní příliš přesvědčen (viz. výše uvedené plus to jak tehdy fungovalo Reichsmarine/zástěrkové organizace a jiné drobnosti).

Zemakt píše:Vrátím li se k tomu snímku, kde jsou ty čluny tak hezky seřazeny, tak jejich podoba je víceméně shodná, přídě hezky zařezané, stejné kormidelny, atd.. Nebudí to dojem nějaké různorodé přestavby u kde koho. A proto v té souvislosti si myslím, že k tomuto "standartu" se čluny dopracovaly nejdříve po roce 1926. Spíše však 1927 (indicie výměna motorů u Boda, jiné čluny nejsou zmíněny), či až pod oficiální hlavičkou Reichsmarine.

K přestavbě (přinejmenším přídě), mohlo dojít již při demilitarizaci a klidně i jednotným způsobem. Pokud se z toho sundá torpédomet s příslušenstvím, tj. i tím krytem hlavně (a zůstane tam tak díra/zub jak vrata od stodoly), tak nejlogičtějším a nejpraktičtějším krokem je uzavřít linie. Ostatně rozprodává se to do civilu jako rekreační plavidla atp. a musí to být nějak funkční a trochu vypadat. Některé čluny byly dokončeny až po válce, takže ty musely být upraveny již od výroby.

Re: Luftschiff Motor-Boote

PříspěvekNapsal: 16/8/2017, 11:35
od Zemakt