Německé dreadnoughty a rychlé bitevní lodě 1.část
Bitevní lodě třídy Nassau
Oficiální představení nového typu bitevní lodě britského Dreadnoughtu na podzim 1906 vyvolalo ve světě rozporuplné reakce. Prvotní nadšení a obdiv vystřídalo u odborníků rozčarování nad nově vzniklou situací. Dreadnought byl minimálně o generaci dál než cokoliv co v tom období existovalo a zasvěceným bylo jasné že se roztáčí nové kolo závodů v námořním zbrojení. Kombinace silné výzbroje a na tu dobu vysoké rychlosti totiž této lodi umožňovala diktovat si podmínky boje, podle uvážení do něj vstupovat nebo se z něj v případě nepříznivé situace stáhnout. Všechny do té doby postavené bitevní lodě se po zařazení Dreadnoughtu do stavu Royal Navy staly beznadějně zastaralými a tento osud se nevyhnul ani většině plavidel které se právě stavěly, případně projektovaly po celém světě. Bitevní lodě třídy Nassau
Nejkritičtější hlasy na adresu nové britské lodě zaznívaly paradoxně přímo z Velké Británie. Na chodbách Admirality bylo často možné zaslechnout i názory že je nutno postavit Fischera a Wattse před soud a obvinit je z promarnění obrovských finančních částek jež Británie v uplynulých desetiletích proinvestovala při budování svého obrovského loďstva. Na obhajobu těchto dvou mužů je však nutno dodat že HMS Dreadnought nevznikl takříkajíc ve vzduchoprázdnu. Jednak zde byla velmi zajímavá a hodnotná studie „Ideal Battleship for the British Navy“ geniálního italského konstruktéra Vittoria Cunnibertiho publikovaná v roce 1903 v britské námořní ročence „Jane's Fighting Ship“ a také ze zahraničí přicházely zatím neurčité zprávy že se něco podobného připravuje v Japonsku a ve Spojených Státech.
Návrhy, které později vykrystalizovaly do prvních německých dreadnoughtů původně předpokládaly vznik úplně jiných plavidel. Konstrukční odbor německého námořnictva v čele s viceadmirálem Eickstedtem navrhoval další rozvinutí právě budovaného typu Deutschland ovšem s přihlédnutím k zahraničním projektům a novým poznatkům z právě ukončené Rusko-japonské války. Dnes už je velmi problematické tvrdit zda se němečtí konstruktéři nechali inspirovat projektem britských bitevních lodí třídy Lord Nelson, došli však, co se týká výzbroje ke stejným polovičatým závěrům. Němci prostě chtěli plavidlo, které by bylo více než důstojným soupeřem pro každou bitevní loď jakéhokoliv protivníka. A tak měl být nový typ sice výrazně větší než předchozí typ Deutschland ale vyzbrojený obvyklou směsicí děl různých ráží.
Zároveň byla hlavní výzbroj, její ráže a rozmístění prvním zásadním problémem z mnoha které bylo nutno v souvislosti s novými loděmi vyřešit. Výzbrojní inspekce totiž apriori odmítala použití čehokoliv menšího než byla tehdy celosvětově obvyklá ráže 305 mm (nebo ekvivalent 12''), naopak námořníci byli ochotni slevit výměnou za kvalitní pancéřování. Rozřešení tohoto sporu v němž žádná ze stran nechtěla ustoupit však přišlo ze zahraničí, konkrétně z Francie. Také tam hledali námořníci odpověď na otázku jakou výzbroj použít u svých budoucích bitevních plavidel ale místo složitého dohadování prostě provedli srovnávací testy těžkých děl a granátů několika zbrojovek. A výsledky zkoušek byly velmi překvapivé, ukázalo se totiž že při použití nového protipancéřového granátu zbrojovky Krupp mají německá 280 mm děla téměř stejný výkon jako do té doby vychvalované produkty Armstrong/Vickers. Blahopřání a shrnutí testu, zaslané na adresu vedení německé zbrojovky pak bylo jedním z hlavních důvodů následného souhlasu německých výzbrojních specialistů s použitím právě těchto děl pro nově projektovaná bitevní plavidla.
Další řešenou otázkou byl typ a počet doplňkových velkorážních děl. Němci totiž nechtěli zůstat pozadu za ostatními námořními mocnostmi (mezi něž se chtěli zařadit) a tak do projektu postupně zahrnuli osm děl ráže 240 mm ve čtyřech bočních věžích. Tehdy běžné řešení předpokládalo zvyšování bojového potenciálu bitevních lodí právě zavedením této další ráže děl, menší než obvyklá 12'' hlavní děla ale větší než tzv. sekundární výzbroj (nejčastěji 6'').[1] Předpokládalo se jejich využití jednak v klasickém dělostřeleckém boji bitevních formací ale i jako prevence proti napadení tehdejší novinkou, torpédy. Malé, ale rychlé a obratné nosiče této nové zbraně totiž byly schopny efektivně zaútočit i ze vzdálenosti přes 5 kilometrů, tedy za hranicí optimálního dostřelu děl střední ráže a jejich relativně vysoká rychlost a obratnost jim zároveň skýtala jisté bezpečí. Proto bylo nutno přenést boj do větší vzdálenosti od vlastního plavidla a přitom použít granáty s dostatečně přesvědčivým účinkem.
Ovšem každé pro má i své proti a nejinak tomu bylo i u tohoto řešení, právě tato výzbroj byla totiž díky svému výkonu nevhodná při palbě na nepřátelskou bitevní loď. Dokázala sice zdevastovat nástavby a slaběji pancéřované části trupu, nebyla ale schopna prorazit hlavní pancéřový pás chránící důležité prostory, nebo zničit věže ukrývající těžkou výzbroj protivníkovy jednotky. Dělo, které bez problémů stačilo na jakýkoliv křižník nebo torpédové plavidlo bylo při střelbě na silný pancíř pouze mrtvou zátěží. Navíc byla mířená palba na velkou vzdálenost z více typů děl s rozdílnými balistickými charakteristikami technicky velmi problematická a tyto potíže se násobily pokud střílela celá divize nebo eskadra.. Běžnou praxí jak nejrychleji dosáhnout zarámování a zásahu cíle bylo a vlastně ještě stále je je pozorování míst dopadů a následná oprava krátkých / dlouhých. A právě na velké vzdálenosti byl problém vizuálně odlišit dopad většího a menšího granátu (menší děla dosahovala ráže až 254 mm). Pouhá čtyři těžká děla se zase při střelbě na větší a velké vzdálenosti jevila jako nedostatečná. Nedávno skončená Americko-španělská válka totiž ukázala, že procentuální úspěšnost takovéto palby se pohybuje na úrovni 1,5-2,5%, tedy daleko za hranicí efektivity (teoreticky na 50 plných salv 12'' děl pouhé 3-5 zásahů!!). Proto se jako jediné možné řešení (které si však uvědomovalo jen pár „osvícených“ odborníků) nabízel nárůst počtu nejtěžších děl na palubách bitevních lodí. Prvními státy které na toto zjištění zareagovaly byly již výše zmiňované Spojené Státy a Japonsko a s nepatrným odstupem ale ve velkém stylu se do závodů zapojila také Velká Británie.
Řešení, které navrhl tým viceadmirála Eickstedta bylo velmi zajímavé. Přitom vůbec nešlo o žhavou novinku. Na projektu s vývojovým označením „10a“ se začalo víceméně soukromě pracovat už v průběhu roku 1904. Mělo se jednat o plavidlo s konstrukčním výtlakem 13.780 tun vyzbrojené čtyřmi 280 mm děly ve dvouhlavňových věžích v ose lodě na přídi a na zádi. Doplňovat je mělo osm 240 mm děl osazených také po dvojicích do čtyř věží na bocích plavidla. Výkon strojovny byl projektován na cca 20.000 HP a maximální rychlost plavidla se měla pohybovat mezi 19 – 20 uzly (35 – 37 km/h)
Potom však začaly přicházet zprávy že Britové staví ve válečné loděnici v Portsmouthu kvalitativně nový typ bitevního plavidla. I přes snahy Admirality novou jednotku utajit hlavně před Němci, britský tisk neustále komentoval jak parametry stavěné bitevní lodě tak i postup prací. A tak nebyl pro císařovy agenty problém zjistit jak se věci skutečně mají. Ale z přicházejících informací byli němečtí admirálové zděšeni, jejich plánované lodě by totiž byly novým britským plavidlem zcela překonány. Okamžitě byl vznesen požadavek na přezbrojení plavidla tak aby se britské lodi stalo alespoň rovnocenným protivníkem. Němečtí konstruktéři následně na základě tohoto pokynu projekt „10a“ přepracovali na projekt „C“ v němž zrušili osazení 240 mm děl a na uvolněných barbet navrhli jednohlavňové věže s děly ráže 280 mm. Doplňovat je mělo 8 děl ráže 150 - 170 mm. Zároveň trochu vzrostla velikost, konstrukční výtlak této varianty měl činit 15.450 tun.
Ale toto řešení zákazníka neuspokojilo. Britský Dreadnought mohl vést boční palbu z osmi hlavní kdežto německá loď v tomto provedení pouze ze šesti. A tak byl celý projekt opět přepracován (nové označení G7b) a do bočních věží byla přidána další čtyři 280 mm děla. Výtlak této verze se už vyšplhal na 18.400 tun.
Vyhodnocovací komise námořnictva vyjádřila s tímto řešením souhlas a tak dostala konstrukční kancelář příkaz vypracovat už definitivní dokumentaci
.
Takto byla třída Nassau prezentována v ročence Jane's Fighting Ships 1909
Ještě jeden palčivý problém však bylo nutno vyřešit a to finanční krytí. Takto byla třída Nassau prezentována v ročence Jane's Fighting Ships 1909Už lodě třídy Deutschland stály každá 23 mil. zlatých marek a politici neviděli důvod proč v době kdy nebyla žádná větší válka v dohledu utrácet další desítky a stovky milionů marek na nové lodě. Navíc za situace kdy bude navíc nutno pro nová plavidla prohloubit před pouhými deseti lety dokončený Kaiser Wilhelm kanal (Kielský kanál) a kompletně přebudovat jeho zdymadla.
V Reichstagu se financování nových lodí začalo projednávat na podzim roku 1905, v rámci projednávaného státního rozpočtu se totiž řešily i výdaje na armádu na období 1906/1907. Tahanice o peníze se protáhly až do konce března 1906 a pro úspěch námořníci celkem ochotně slíbili protihodnotou vyřazení čtyř starých pancéřových lodí třídy Sachsen jež měla nová plavidla nahradit A o měsíc později, 26. dubna 1906 bylo financování nových lodí definitivně schváleno a to včetně peněz na rekonstrukci Kielského kanálu. Padla tak představa admirála Fischera že Němci neseženou peníze na přestavbu průplavu a kvůli tomu že se neodváží postavit bitevní loď velikostně konkurující Dreadnoughtu.
Jen pro zajímavost, konečné ceny jednotlivých plavidel oproti třídě Deutschland výrazně narostly:
„Nassau“.........37.399 milionů zlatých marek
„Westfalen“....36.920 milionů zlatých marek
„Rheinland“....36.916 milionů zlatých marek
„Posen“...........37.615 milionů zlatých marek
Je však nutno si uvědomit že šlo o úplně nový typ plavidel a navíc výrazně větších takže ta výsledná cena není zase až tak závratná.
Ve stejné době byla zkompletována konstrukční dokumentace lodí a tak došlo ještě v létě téhož roku k objednání prvních dvou jednotek. Prototypový „Nassau“ ve státní loděnici Kaiserliche Werft ve Wilhelmshavenu a zbývající plavidla v soukromých loděnicích A.G.Weser, A.G.Vulcan a Friedrich Krupp Germania Werft
.
Technický popis:Trup a nástavby:
Kvůli předpokládanému rozmístění výzbroje bylo nutno navrhnout široký a poměrně zavalitý trup. Vzhledem k šířce a k faktu že hmotnost výzbroje se na celkovém výtlaku podílela pouhými 11% se třída Nassau vyznačovala poměrně velkou hodnotou metacentrické výšky 2,3 m [2]. To činilo z lodí sice stabilní zbraňovou platformu, na druhou stranu však byly při rychlejší plavbě na vlnách velmi tvrdé. Příčné kolébání bylo krátké a rychlé a lodě měly snahu prořezávat se vlnami, na rozbouřeném moři nic příjemného.
Trup nových bitevních lodí byl hladkopalubní konstrukce rozdělený vodotěsnými přepážkami na samostatné navzájem nepropojené sekce. V případě prototypové jednotky Nassau šlo o 16 oddělení u sesterských plavidel tento počet vzrostl na 19. Toto základní rozdělení dále členily pod úrovní pancéřové paluby další podélné a příčné přepážky na stovky menších hermeticky oddělitelných prostor. Velké prostory které nebylo možno takto rozčlenit (kotelny a strojovny) byly alespoň rozděleny podélnými vodotěsnými přepážkami. Na prototypové Nassau bylo pod pancéřovou palubou takových samostatných sekcí 314. S výjimkou krátkých částí zádě a přídě se navíc na délce 128 m rozprostíralo dvojité dno s hloubkou 120 cm, plynule přecházející do dvojitých boků a vytažené až k pancéřové palubě (také tyto prostory byly členěny na menší, navzájem oddělené sekce). Toto řešení, běžně používané na celém světě dovedli němečtí konstruktéři skoro k dokonalosti. Za cenu ztížení pohybu posádky po plavidle a jejího téměř spartánského ubytování získali velmi odolná plavidla schopná přežít i těžká bojová poškození.
Celý trup byl zhotoven z běžné konstrukční oceli (Siemens-Martin-Flusseisen). Přední vaz byl zpevněný ocelovým výkovkem a díky svému tvaru umožňoval taranování nepřátelských jednotek.
Na lodích byla použita dvě paralelní polovyvážená kormidla ovládaná dvěma malými parními stroji. Při poruše jednoho z nich mohly být obě ploutve napojeny na druhý a v případě větší havárie bylo možné manuální ovládání. Toto řešení, tedy tři šrouby a dvě kormidelní ploutve použili Němci u všech svých bitevních lodí počínaje touto třídou a konče plánovanými bitevními loděmi s pracovním označením H-39. I přes omezené možnosti manévrování pomocí tří šroubů lze tato plavidla hodnotit jako velmi obratná.
Nástavby bitevních lodí třídy Nassau byly relativně malé a soustřeďovaly se do dvou skupin. Přední, jejímž jádrem byl přední komín zahrnovala kromě stanovišť čtyř kasematových děl ráže 88 mm ještě 6,7 m vysokou silně pancéřovanou dvoupatrovou velitelskou věž s integrovanou kormidelnou a mapovnou. Spodní patro nástavby zaujímaly hlavně prostory ventilačního systému přední kotelny. Zbytek byly většinou jen otevřené plošiny jejich části bylo možné provizorně uzavřít lehkými panely.
Zadní nástavba zahrnovala záložní kormidelnu a nouzové velitelské stanoviště. Jedinou další větší strukturou tyčící se nad horní palubu mimo dělové věže byl komín s odvětráváním zadních dvou kotelen a lodní pekárnou a dva člunové jeřáby po jeho bocích. Přední a zadní nástavba a komín byly propojeny můstky
.
[3]
________________________________________ [3]Kotelny a strojovny:
Kotelny lodí byly osazeny celkem dvanácti vodotrubními kotli Marine-Schultz rozmístěnými ve třech kotelnách Každá z kotelen byla pro zvýšení odolnosti plavidla rozdělena na dvě samostatná oddělení. Konstrukčně byly kotle velmi podobné výrobkům anglické společnosti Thornycroft. Každý z nich byl vybaven dvěma topeništi, mohl pracovat jak v režimu přirozeného tak i umělého tahu a dodával páru o pracovním tlaku až 12 atm (1,216 MPa). Kotle spalovaly výhradně uhlí jehož měli Němci vždy dostatek. Navíc hrály uhelné bunkry významnou úlohu v systému ochrany lodí před nepřátelskou palbou. Na druhou stranu však bunkry zabíraly nezanedbatelnou část už tak velmi omezeného prostoru který byl vyhrazen kotelnám. Celkem mohly lodě naložit mezi 2 500 – 3 000 tunami uhlí
V letech 1915/1916 došlo v rámci modernizace lodí i k rekonstrukci jejich pohonných systémů. Přestože bylo hlavním palivem stále uhlí, mohly nyní upravené kotle spalovat i mazut. Toto vylepšení však bylo používáno pouze při roztápění kotlů nebo v případě potřeby rychlého nárůstu tlaku páry. Do nádrží dodatečně zřízených v prostorách dvojitého dna se mohlo natankovat až 160 tun tekutého paliva.
Na rozdíl od britského Dreadnoughtu zůstali Němci věrní klasickým trojčinným parním strojům.
Ve spojitosti s tímto poukazují někteří historici na konzervatismus německých konstruktérů. Inženýr Burkhardt, šéf týmu zodpovědného za strojní vybavení toto rozhodnutí vysvětluje velmi jednoduše. Vzhledem k rozmístění výzbroje došlo k nucenému rozdělení strojoven a kotelen na tři samostatné menší bloky. A protože jsou turbíny prostorově náročnější nezbylo Němcům nic jiného než osadit parní stroje. [4] Nebylo to však neobvyklé řešení, klasické parní stroje používaly i první americké dreadnoughty třídy South Carolina a ještě i USS Delaware BB-28. [5]
Na německých plavidlech tak byly nainstalovány tři tříválcové parní stroje o celkovém projektovaném výkonu 22.000 HP (16.400 kW). Každý z nich poháněl přes samostatnou hřídel vlastní lodní šroub o průměru 5 m. Toto řešení umožňovalo maximální rychlost 19 uzlů (35,2 km/h). Zpětný chod byl řešen přepojením přívodů páry do strojů a jejich obráceným chodem. Každý z parních strojů byl vybaven vlastním kondenzátorem páry. Při přejímacích testech byla vyzkoušena i možnost přetížení strojovny a naměřené výsledky jsou v následující tabulce:
Nassau – 2968,6 tuny, Posen – 2497,07 tuny, Rheinland – 2902,5 tuny a Westfalen – 2902,5 tuny.
Takže připadají v úvahu dvě možnosti. Buď se jedná o překlep někde v prvotních zdrojích, nebo technici kielské společnosti Germaniawerft pozměnili projekt a použili jiné, ekonomičtější parní stroje. Osobně se ale přikláním k první možnosti. Přeci jen 13% rozdíl v dosahu při současně o 14% nižší zásobě paliva mi připadá přinejmenším zvláštní.
Elektrickou energii zajišťovalo osm turbogenerátorů rozmístěných po dvou ve strojovnách na přídi a na zádi. Jejich celkový výkon byl 1280 kW a do palubní sítě dodávaly proud o napětí 225 V. Samotná síť byla rozdělena na dva samostatné okruhy. Jeden z nich byl určen pro běžné spotřebiče (např osvětlení) zatímco druhý (navíc zálohovaný) zásoboval elektřinou pumpy, ventilátory kotelen a strojoven a dělové věže.
________________________________________
Pancéřování a protitorpédová ochrana:
Hlavní pancéřový pás o maximální tloušťce u prototypové Nassau 270 mm u sesterských lodí 290 mm [6] kryl trup od přední až po zadní věž hlavní ráže (včetně), tedy přibližně 78 metrů a na výšku měl 4,57 metru (z toho 1,6 m pod vodoryskou). Byl složen z jednotlivých desek z Kruppovy cementované oceli přišroubovaných přes 50 mm silnou teakovou podložku do speciálního vybrání v obšívce trupu. Těch 270/290 mm však nebylo po celé výšce pancéřového pásu, 1,28 m od horní i od spodní hrany se postupně zužoval až na 170 mm. Na jeho horní hranu dále navazoval další pancéřový pás o tloušťce 160 mm který kryl dělovou palubu s kasematy 150 mm děl a končil až na hraně krycí paluby. Vpředu a vzadu byly pásy uzavřeny příčnými přepážkami o tloušťce 200 mm (na úrovni kasemat pouze 160 mm) a celý tento systém tvořil tzv pancéřovou citadelu chránící nejdůležitější prostory jakými byly kotelny, strojovny a muniční sklady. Příď byla chráněna pancéřovými pláty o síle 80 – 140 mm a záď 80 – 120 mm. Byla to taková zvláštní, ale velmi efektivní kombinace amerického a britského systému pancéřování trupu. [7]
Novátorským ochranným prvkem byly dvě podélné protitorpédové přepážky jejichž tloušťka kolísala mezi 20 až 30 mm. Probíhaly pod úrovní pancéřové paluby pod celou délkou citadely rovnoběžně s boky trupu ve vzdálenosti 4 m. Prostor mezi nimi a trupem byl z velké části využit jako uhelné bunkry které tak zvyšovaly stupeň ochrany podhladinových částí.
Horizontální ochranu zajišťovaly dvě pancéřové paluby. Horní paluba kryla jen prostor dělových kasemat a měla celkovou tloušťku 45 mm. Tvořilo ji 25 mm běžné konstrukční oceli na nichž byly položeny 20 mm silné pláty niklové oceli. O dvě patra níž se nacházela hlavní pancéřová paluba s v té době běžným lichoběžníkovým průřezem. Její základ opět tvořilo 20 mm konstrukční oceli pokrytých ve vodorovné části 35 mm a na bočních zkosených částech (pod úhlem 30° navazovala na spodní hranu pancéřového pásu) 35 – 60 mm niklové oceli. [8]
Na přídi a na zádi byla pancéřová paluba o jedno patro níž (pod úrovní hladiny) a tvořilo ji 35 mm niklové oceli.
Barbety dělových věží měly nad úrovní horní paluby stěny z 280 mm cementované oceli. V místech kde byly přikryty hlavním pancéřovým pásem se postupně zeslabovaly na 120 mm (vnější strana) případně až na 50 mm (vnitřní strana barbety). Posledními většími pancéřovými strukturami uvnitř trupu byly 20 mm silné protistřepinové přepážky oddělující jednotlivá postavení 15 cm děl v kasematách.
Čelní stěny věží byly chráněny také 280 mm boky 220 - 250 mm a zadní stěny 90 mm cementované oceli. Stropy (60 mm) a podlahy (50 mm) byly z niklové oceli.
Příďové bojové stanoviště bylo nejvíce pancéřovanou strukturou lodí. Spodní patro tvořily ocelové desky o tloušťce 250 mm zatímco horní patro mělo sílu stěny 400 mm. Paluba dělící oba prostory a strop samotné věže měly tloušťku 50 mm. Komunikační šachta měla sílu stěny 80 mm.
Zadní záložní stanoviště bylo chráněno až 220 mm cementované oceli, dělící paluba, strop a komunikační šachta byly 50 mm silné.
Shodně s tehdejší praxí nesly lodě od počátku protitorpédové sítě, tato výstroj se však ukázala jako zbytečná. Lodě vždy kotvily ukryté v ústí řeky Jade nebo přímo v přístavních bazénech Wilhelmshavenu kde žádné torpédové nebezpečí nehrozilo a při plavbě se sítě nedaly použít. Proto byly ze všech německých lodí krátce po Jutské bitvě sítě včetně jejich trupových výložníků odstraněny.
________________________________________
Výzbroj:
Jak jsem už na začátku uvedl shodli se námořníci i konstruktéři na ráži 28 cm. Jednak k tomu přispěly francouzské testy a jednak fakt že vývoj německých 305 mm děl ještě nebyl dokončen. Pokud by tedy výzbrojní technici tuto ráži prosadili zdrželo by to stavbu lodí o zhruba rok.
Podle projektu bylo na lodě osazeno šest dvouhlavňových věží do tzv šestúhelníkového schématu. Po jedné před a za nástavbami a zbylé dvě dvojice symetricky na boky lodí. Toto řešení však bylo poměrně neefektivní. Dávalo sice lodím možnost osmidělové boční salvy, ovšem téhož byl schopen i HMS Dreadnought s deseti děly a dokonce i mnohem menší americká třída South Carolina vyzbrojená „pouhými“ osmi děly. Osová palba však mohla být na rozdíl od britské nebo americké konstrukce vedena z šesti děl, ovšem podle tehdejší praxe, tedy boje dvou paralelních kýlových formací k tomu vlastně ani nemohlo dojít. Ani britské řešení nebylo ideální, zde je ale na první pohled patrné že prvotní plány počítaly s bočními věžemi pro pomocnou výzbroj a celý projekt byl pouze upraven a přezbrojen podle změněných požadavků. [9]
Dvanáct děl s typovým označením 28 cm SK L/45 model 1907. [10]Oficiálně však byly přijaty do výzbroje až v roce 1909, tedy se zařazením bitevní lodě Nassau do stavů Kaiserliche Marine. Zvláštností je že Nassau a Westfalen měly děla uložená v lafetách s označením Drh LC/1906 zatímco Posen a Rheinland, stejně jako křižník Von der Tann měly modernější verzi Drh LC/1907. Kromě této třídy byla děla 28 cm SK L/45 použita už jen na výše zmiňovaném křižníku. Základní technické parametry děl a jejich lafetace jsou v následujících tabulkách
:
Muniční sklady každé věže mohly pojmout až 150 kusů munice ráže 28 cm, celkem se tedy na lodě nakládalo až 900 granátů (720 protipancéřových a 180 tříštivých) plus příslušné množství výmetných náloží. Na rozdíl od britských nebo amerických konstruktérů nepodlehli Němci představě že těžká děla dokáží vyřešit všechno a že je tedy zbytečná střední ráže. Jejich lodě tak dostaly klasickou pomocnou výzbroj složenou z dvanácti děl 15 cm/45 (5.9") SK L/45 umístěných v pancéřované kasematě ve středu trupu. Šlo o ručně nabíjená děla používající dělenou munici. Té se nakládalo celkem 1.800 kusů. Opět následují tabulky s parametry děl
:
Pro boj s torpédovkami na krátké vzdálenosti bylo určeno šestnáct rychlopalných děl 8.8 cm SK L/45. Osm jich bylo umístěno v trupu (po čtyřech na přídi a na zádi), čtyři v kasematě ve spodním patře příďové nástavby a zbylá čtyři na zadní nástavbě (obsluhy posledních čtyř byly v boji chráněny jen lehkými štíty). V roce 1915 byla dvě příďová kasematová děla odstraněna a místo nich přišla na palubu dvě protiletadlová děla 8.8 cm SK L/45 GE na speciální lafetě MPL C/13.Na přelomu let 1916/1917 byla odstraněna i zbývající kasematová děla a ve výzbroji zůstala jen ta čtyři na zadní nástavbě a dvě již zmiňovaná protiletadlová. Muniční sklady obsahovaly celkem 2.400 granátů.Jak bylo tehdy zvykem i tato bitevní plavidla nesla torpédovou výzbroj. Šest trupových vrhačů ráže 450 mm bylo rozmístěno následovně. Jeden torpédomet na přídi, jeden na zádi, dva na bocích lodě před přední dělovou věží a zbývající pár za zadní dělovou věží. Všechny se nacházely pod vodoryskou a nakládalo se pro ně celkem šestnáct torpéd.
Mimo to se na palubě každé lodě nacházela dvě výsadková děla s označením 6-cm.SBtsKL/21 (Schnellfeuer Boots Kanone) na kolové lafetě BLL.C/00 (Boots und Landung Lafette) pro něž lodě vezly celkem 500 granátů. Zbrojnice lodí navíc obsahovaly 4 - 8 kulometů MG 08 a (10.000 nábojů), až 355 pušek Mauser Mod/98 a osobní zbraně důstojníků.
________________________________________
Posádka lodí se v mírových dobách skládala z 35 – 40 důstojníků, 970 – 980 poddůstojníků a námořníků a až 10 kadetů z důstojnické školy. V době války se tyto počty zvýšily až na 1090 osob. Pokud některá z lodí plnila funkci vlajkového plavidla přibylo na palubě 79 osob štábu včetně 10 - 13 vysokých důstojníků.
Jak bych tyto lodě zhodnotil?
Jak jsem už uvedl výše byly velmi stabilní zbraňovou platformou. Navíc vnitřní struktura trupu z nich činila velmi odolná plavidla, ostatně jako všechny německé třídy bitevních plavidel. Posádky k nim však měly výhrady ohledně plavebních vlastností a celkem špatných ubytovacích možností. Druhou výhradu je však možno omluvit tím že operační oblastí německé Hochseeflotte mělo být jen Severní moře kam měly lodě podnikat jen časově omezené výpady. V domovském přístavu pak byla většina posádky vždy ubytována v kasárnách.
Rozmístění hlavní výzbroje nebylo zrovna nejlepším řešením, je však nutno poukázat na fakt že se jednalo pouze o přezbrojený projekt jiného plavidla.
Na podmínky za jakých tato třída vznikla se jednalo o celkem povedenou konstrukci která však byla díky překotnému vývoji rychle překonána modernějšími loděmi. Stejný osud však postihl i první britské a americké dreadnoughty.
Poznámky
1 Anglický termín pro tento typ výzbroje je intermediate, lze to přeložit jako meziráže. Tento termín je velmi výstižný, tato děla skutečně tvořila mezistupeň mezi těžkou a střední výzbrojí.
2 Metacentrická výška třídy Deutschland byla 0,95 m a tyto lodě byly co se týká plavebních vlastností mezi posádkami mnohem oblíbenější než třída Nassau ale i následující Hellgoland.
3 V hodnotách výtlaku se různé zdroje liší: sborník „Conway's All the World's Fighting Shipps 1906-1921“ uvádí 18.570 / 21.000 tun , S. Breyer ve své publikaci „Schlachtschiffe und Schlachkreuzer 1860-1970“ udává výtlak 18.569 / 20.210 tun a v článku v polském časopise Okrenty Vojenne 03/1993 je uvedeno 18.569 / 20.535. Tyto rozdíly v udávaných parametrech jsou celkem běžné ale je velmi problematické stanovit které hodnoty jsou skutečně správné. Různě odlišné údaje různých parametrů lze však nalézt i u mnohem mladších lodí.
4 Vzhledem k faktu že strojovna měla na délku pouhých 10,8 m je možné toto vysvětlení přijmout jako správné. Některé zdroje však uvádějí že jednou z možných příčin použití parních strojů byla i celková nevyzrálost a přílišná složitost německého provedení turbín.
5 Jeho sesterská loď USS North Dakota BB-29 však už byla vybavena parními turbínami. Ještě u americké třídy Wyoming se ale počítalo s kombinovanou strojovnou turbíny/parní stroje.
6 „Conway's All the World's Fighting Shipps 1906-1921“ uvádí 300 mm pro celou třídu a Jane's Fighting Ships-1909 zase 11,75''
7 Americký systém vytvářel mohutně pancéřovanou citadelu ale nechával příď i záď měkké zatímco Britové se snažili chránit co největší plochu trupu i za cenu zeslabení pancíře. Zde byla také základem pancéřová citadela ale přiměřená ochrana byla poskytnuta i méně důležitým partiím trupu.
8 Tyto prvky tvořily jakousi uzavřenou pancéřovou krabici. Němci toto na kratší vzdálenosti poměrně účinné řešení používali na všech jimi stavěných bitevních lodích. Při boji na větší a velké vzdálenosti však mělo toto schéma jeden vážný konstrukční nedostatek. Pokud by byla loď přinucena bojovat na velkou vzdálenost, spíše než boční pás by byly případným zásahem ohroženy paluby. S velkou pravděpodobností by dvě tenké pancéřové paluby nedokázaly těžký granát zastavit a ten by tak pronikl až do životně důležitých prostor lodi. Proto ostatní státy přešly postupně od tohoto systému k jedné silné palubě navazující na horní hranu hlavního pancéřového pásu a doplněné slabou protistřepinovou palubou, případně clonou.
9 Stejné schéma použili i Japonci na svých lodích tříd Satsuma a Kawachi ale i zde šlo o projekty prvotně počítající v bočních věžích s děly menší ráže.
10 Zajímavé je že většina autorů vychází z označení 28 cm SK L/45 a uvádí ráži 28 cm, přitom skutečná ráže těchto děl byla 28,3 cm. Stejně tak i 15 cm děla měla přesnou ráži 14,91 cm. Obdobné rozdíly lze najít například i na japonských bitevních lodích třídy Nagato, jejich děla 40 cm/45 Model 1914 měla ve skutečnosti ráži 41 cm.
