McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Letouny všech typů a použití
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od jean2005 »

McDonnell Aircraft/McDonnell Douglas F-4 Phantom II

F-4 Phantom II je velmi zajímavé a často opomíjené letadlo s bohatou historií. Dodnes si pamatuju, jak jsem se ve svých asi deseti letech ptal při pohledu na obrázek Phantoma otce (býval technik u vrtulníků a je velký fanda do letadel, modelů a všeho okolo), jak to vůbec může lítat? Odpověď zněla: „i cihla lítá, když jí pořádně hodíš“.

Obrázek

Je v tom jistě část pravdy a dlouho potom jsem Phantoma v podstatě ignoroval jako mizerné letadlo, ale později jsem zjistil, že to až tak špatná mašina zase není, zvláště když se uváží doba vzniku a jeho „konkurence“ na druhé straně Železné opony.
Hned na úvod chci pro inspiraci i pro zasmání uvést přezdívky, které si tento typ vysloužil, ať už svým v pravdě neobvyklým vzhledem, nebo i svými stejně výjimečnými výkony a výsledky při svém bojovém nasazení nasazení.
Asi nejčastěji se mu přezdívalo „Rhino“ (nosorožec), kvůli jeho dlouhému čumáku a robustní titanové konstrukci. Další z lichotek má původ ještě u B-52 „BUFF“ a zní „Double Ugly“, případně „DUFF“ (Double-Ugly Fat Fucker, překládat raději ani nebudu); Double Ugly byla také používána k posměškům na adresu dvoučlenné posádky. Z těch lichotivějších je to třeba "World’s Leading Distributor of MiG Parts", neboli „Největší světový distributor součástek Migů“, což vzniklo jako uznání jeho rekordu v počtu sestřelených stíhaček sovětského původu, dále například "Flying Anvil" (létající kovadlina), "Flying Footlocker" (létající kufr), "Lead Sled" (olověné sáně), "Big Iron Sled" (velké železné sáně) a „Louisville Slugger“ (rváč z Louisville). Jeho výborné výkony bez ohledu na jeho velké rozměry a hmotnost mu zase vysloužily název „Vítězství tahu nad aerodynamikou“. Němci z Luftwaffe zase říkali svým F-čtyřkám „Eisensau“ (železná svině), „Fligender Ziegelstein“ (létající cihla), případně „Lufverteidigungsdiesel“ (něco jako „PVO dýzlák“). Bojové jméno „Kurnass“ u izraelského letectva asi také nebylo vybráno zcela náhodně.

Obrázek
Původ a vývoj

Původ typu McDonell F-4 (značení typu budu v článku zkracovat na F-4) je možné vysledovat až do srpna roku 1953, kdy firma McDonell zahájila na vlastní náklady řadu vývojových studií na modernizaci palubní stíhačky McDonell F3H Demon pod souhrnným označením Model 98. Společnost McDonell Aircraft se vydala cestou revize a vylepšení typu F3H tak, aby mu zajistila lepší výkony, zejména zvýšení doletu a zlepšení schopnosti působit za každého počasí. Zkoušeno bylo několik různých projektů, z nich například F3H-E (Model 98A), s motorem Wright J67, F3H-G (Model 98B), se dvěma Wright J65 a konečně F3H-H (také Model 98B), poháněný dvěma motory J79, vyvinutými průmyslovým gigantem General Electric. Posledně jmenovaná pohonná jednotka, respektive její dvojice slibovala nejlepší výkony, podle výpočtů byla očekávána maximální rychlost velmi blízko k dvěma Machům. Pro srovnání; původní F3H Demon dosahoval rychlosti zhruba poloviční, přesně 1,152 km/h. Nový „Super Demon“ byl původně navržen jako velmi originální stavebnicový systém, kdy celá přední část mohla být podle aktuálních požadavků rychle vyměněna za jinou. K dispozici měly být přídě jedno- i dvoumístné a u nich dále výměnná přední kuželová část, kde bylo možno volit variantu s radarem, fotokamerami, čtveřicí 20mm kanónů, nebo výzbrojí 56 neřízených raket FFAR. Ostatní výzbroj měla být nesena na devíti závěsnících pod trupem (jeden) a křídly (osm).

Obrázek

Námořnictvo sice projevovalo jistý zájem o kompletní rekonstrukci F3H, nicméně pro stíhací účely v nadzvukové lize právě nastupovala na scénu velká konkurence v podobě Grummanu XF9F-9 a Voughtu XF8U-1. V roce 1953 vypsanou soutěž na palubní stíhačku vyhrál konkurenční typ Vought F8U Crusader, firma McDonell však svoje dítko s nepříliš krásným jménem nezavrhla a pokračovala v jeho dalším vývoji. V tomto období letoun stále ještě nenosil bojové jméno „Phantom II“, ale po svém nepříliš výkonném předchůdci zděděnou poněkud nelichotivou přezdívku „Super Demon“.
Stroj následně přestal být vyvíjen jen jako stíhací, jeho konstrukce byla „překopána“ na stíhací bombardér, schopný boje za každého počasí s celkem už jedenácti závěsníky pro zbraně a následně, 18. října 1954 společnost obdržela předběžnou objednávku (Letter of Intent) na dva prototypy jednomístného YAH-1. Označení „YAH“ mělo charakterizovat bitevní charakter letounu, tvořeného v této verzi (F3H-3G) kombinací zkráceného letounu Demon a Banshee se šípovým křídlem a trupem, vytvořeným nově podle tzv. pravidla ploch.
Ani tato varianta však nevydržela dlouho, natož aby byla definitivní, neboť již 26. (jiný zdroj 14.) května 1955 byla firma McDonell oslovena námořnictvem znovu a opět byly požadavky na nový typ naprosto odlišné od těch předchozích. Pro stíhací manévrový boj již bylo NAVY vybaveno, a to právě typem F-8 Crusader, vítězem předchozí soutěže; pro útoky na pozemní cíle taktéž disponovalo více než dostačujícím „bantam-bomberem“ A-4 Skyhawk. Objevila se ale potřeba „obránce flotily“, záchytného stíhače se schopností boje za každého počasí, vybaveného výkonným radarem a se dvěma členy posádky, kde druhý letec měl sloužit právě jako obsluha tohoto radaru. Mimoto měl mít i schopnost útočit na pozemní cíle a nést až 7258 kg (16000 lb) na čtyřech křídelních a jednom trupovém závěsníku. S kanónem se nepočítalo. Letoun měl mít dvouhodinovou vytrvalost při hlídkování ve vzdálenosti 250 nm (463 km) od letadlové lodi a měl vydržet přes tři hodiny ve vzduchu bez doplňování paliva.

Obrázek

Konečný návrh prototypu XF4H-1 tedy v sobě spojoval jak nové radarem naváděné střely Sparrow III s jejich charakteristickým umístěním pod trupem v polozapuštěné konfiguraci, tak i dva motory J-79-GE-8 z původního návrhu „Super Demona“. Přívod vzduchu k motorům byl řešen dvojicí pevných vstupů po stranách trupu, pohonné jednotky samy byly přitom kvůli maximální úspoře vnitřního prostoru umístěny do spodní části trupu. Křídlo letounu bylo řešeno jako šípové, s úhlem šípovitosti náběžné hrany 45 stupňů. Testy v aerodynamickém tunelu však odhalily nedostatečnou příčnou stabilitu, omezující mimo jiné maximální rychlost pod M=2 a následné úpravy v konfiguraci mají za následek naprosto nezaměnitelné tvary nového letadla. Výpočty po zkouškách totiž ukázaly, že celé křídlo potřebuje zvýšit vzepětí o pět stupňů, což by ale vedlo k velmi náročným úpravám celé titanové centrální sekce letounu. Řešením bylo zvýšit vzepětí pouze vnějších částí křídla zato ovšem o celých o dvanáct stupňů. Dále křídlo obdrželo výrazné „psí zuby“, sloužící k zlepšení chování letounu při vysokých úhlech náběhu. To ještě nebyl konec, letoun byl navíc „zkrášlen“ neobvyklou konfigurací plovoucích vodorovných ocasních ploch, u kterých bylo aplikováno naopak negativní vzepětí v hodnotě celých 23 stupňů. To mělo zvýšit účinnost řídících ploch opět při vysokém úhlu náběhu a zároveň udržet výškovku mimo proud výtokových plynů motorů. Stroj ještě dostal vstupní otvory vzduchu s měnitelným průřezem a plochými oddělovači mezní vrstvy a poslední „úpravou“ nového typu byla 3. července 1959 změna jména na poněkud méně kontroverzní „Phantom II“. (Původní FH-1 Phantom pocházel také z dílen společnosti McDonell.)

Letové testy

25. července 1955 objednalo námořnictvo dva testovací stroje s označením XF4H-1 a pět předsériových YF4H-1. Svůj první let absolvoval po mnoha změnách termínu a místa zkoušek nový Phantom č.142259 nakonec 27. května 1958, za kniplem seděl Robert C. Little. Kvůli poruše na hydraulickém systému proběhl celý první let s částečně vytaženým podvozkem, další zkušební lety byly již úspěšnější a při třetím byla překonána rychlost zvuku.

Obrázek

Výsledkem testování bylo například překonstruování vstupů vzduchu, kde vzhledově nejvýraznější bylo vytvoření 12500 nasávacích otvorů do každého z oddělovačů mezní vrstvy, dále přepracovaný radom a překonstruovaná kabina, která tak získala více místa pro hlavu RIO (Radar Intercept Officer) a lepší výhled pro pilota.
Prototypy a první sériové stroje byly už v takto ranné fázi postaveny do soutěže proti stroji Vought XF8U-3 Crusader III. Kvůli náročnému ovládání radaru a zbraňových systémů se osvědčila dvoumístná koncepce firmy McDonell a již 17. prosince 1958 byl vítězem vyhlášen F4H s následnou zakázkou na 24 F4H-1. Zkoušky pokračovaly i po spuštění sériové výroby a 15. února 1960 absolvoval typ první kompletní cyklus start/přistání na letadlové lodi, konkrétně na USS Independence. Následovaly další zkoušky i na menší lodi „Interpid“ (CV-11). Výsledkem testů bylo zjištění, že pohonné jednotky J79 jsou velmi spolehlivé, umožňují opakování okruhu na jeden motor bez přídavného spalování a dokáží zrychlit z režimu přiblížení do plného tahu za necelou jednu sekundu a že letoun celkově pilotům „nedělá potíže“.

Obrázek

Výroba

Protože vývoj nové pohonné jednotky J79-GE-8 trval proti předpokladům poněkud déle, byly první sériové letouny (F4H-1) poháněny motory J-79-GE-2 a -2A s tahem s forsáží po 71,8 kN. Prakticky ihned po zahájení produkce již začaly první z řady mnoha změn v konstrukci; jako první konkrétně zástavba nového radaru AN/APQ-72, jehož větší rozměry daly přídi letounu poněkud baňatý tvar a nově konstruovaný kokpit se zlepšeným výhledem a úpravou jeho zadní části do méně „klaustrofobické“ podoby a další změny. První sériový F-4B vzlétl 27. března 1961; od června 1961 do března 1967 bylo k USN a USMC dodáno celkem 649 strojů F-4B, 29 z nich bylo zapůjčeno USAF.

Obrázek

USAF dostalo Phantomy následkem snahy Roberta McNamary o jednotnou stíhačku pro všechny ozbrojené složky. Poté, co typ F-4B vyhrál porovnání nejen ve vzdušném boji v rámci „Operace Highspeed“ proti „ultimátní“ stíhačce USAF F-106 Delta Dart, zakoupilo letectvo dva námořní F-4B, přechodně je v lednu 1962 přeznačilo na F-110A Spectre a zahájilo zkušební program pro vývoj vlastní verze, která měla být více zaměřená na roli bombardéru, než verze námořní. Phantom se taktéž ukázal všestrannější, než F-105 a i v oblasti průzkumu mnohem výkonnější, než RF-101 Voodoo. Označení strojů u obou letectev bylo sjednoceno hned v září (nebo 18. srpna?) 1962, opět na zásah McNamary a verze námořnická tak získala označení F-4B a RF-4B, kdežto verze USAF F-4C a RF-4C. První sériový F-4C USAF byl zalétnut 27. května 1963.

Obrázek

Průzkumný RF-4B poprvé vzlétl 12. března 1965, celkem bylo vyrobeno 46 strojů, z toho posledních deset používalo drak F-4J a motory F-4B.
Obrázek
Obrázek

Celkem bylo vyrobeno 5195 Phantomů, z toho 138 v Japonsku firmou Mitsubishi, zbytek v USA. Z toho USAF získala 2874 strojů, námořní letectvo a letectvo námořní pěchoty 1264, zbytek šel na export. Produkce F-4 byla v USA ukončena v roce 1979, přičemž poslední vyrobený kus byl určen pro Turecko (Jižní Koreu?) a v Japonsku v roce 1981 (verze F-4EJ).
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 7/2/2008, 09:02, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

Dosažené rekordy

Již záhy po začátku vývoje Phantoma se chtělo námořnictvo pochlubit novým a výkonným typem a odstartovalo sérii rekordních letů.

Operace Top Flight

6. prosince 1959 druhý prototyp XF4H-1 pod řízením Lawrence E. Flinta Jr. ustavil nový světový rekord v absolutní výšce letu výkonem 30040 metrů (98557 ft), čímž překonal předchozí rekord sovětského pilota Vladimira Iljušina na prototypu T-43-1 (upravený Su-9 „Fishpot“). Pilot při tomto letu nejprve akceleroval stroj až na rychlost Mach 2,5 na výšce 14330 m (47000 ft) a následně stoupal do výšky 27430 m (90000 ft) pod úhlem 45 stupňů. Poté vypnul motory a setrvačností „doklouzal“ do maximální výšky. Po klesnutí pod 21300 m ( 70000 ft) znovu nahodil motory a pokračoval v normálním letu.
5. září 1960 dokázal F4H-1 letět na uzavřeném 500 km okruhu průměrnou rychlostí 1958,16 km/h.
25. září 1960, tentokrát na okruhu 100 km letěl F4H-1 průměrnou rychlostí 2237,26 km/h.
Obrázek


Operace LANA

(LANA je zkratka, kde L je římská číslice 50 a ANA znamená „Anniversary of Naval Aviation“, neboli výročí námořního letectva)
Akce se tedy konala na oslavu 50. výročí námořního letectva a spočívala v letu Phantomů napříč Spojenými Státy (vzlet v kanadském Ontariu, přistání na letišti Floyda Bennetta ve státě New York. Let trval s několika tankováními ve vzduchu téměř tři hodiny a nejrychlejší z Phantomů při něm dosáhl průměrné rychlosti 1400,28 km/h na trase 3936 km a celkového času 2 hodiny 47 minut. Pilot letounu, budoucí kosmonaut NASA poručík Richard Gordon a navigátor, poručík Bobbie Young (Long?) od VF-121 tím získali Bendix Trophy.
Obrázek


Operace Sageburner

28. srpna 1961 letěl Phantom na vzdálenosti tří mil (cca 5550 m) (nebo 3 km, 1,86 míle?) při výšce letu pod 40 m průměrnou rychlostí 1452,869 km/h . První pokus o tento rekord proběhl již 18. května, skončil však rozpadnutím a explozí letounu ve vzduchu a smrtí pilota po selhání systému tlumení podélných kmitů.
Obrázek


Operace Skyburner

22. prosince ustavil upravený Phantom, vybavený systémem vstřikování vody a alkoholu do vstupních kanálů motoru absolutní světový rekord v rychlosti letu hodnotou 2,585.086 km/h ve výšce 13715 m na trati 15/25 km nad základnou Edwards AFB.
5. prosince 1961 bylo na stejném stroji dosaženo rekordního výškového výkonu v ustáleném vodorovném letu hodnotou 20,252.1 m.
Obrázek


Operace High Jump

Série rekordů v čase výstupu do určitých výšek z počátku roku 1962 (únor-duben):
34.523 s do 3000 m, 48.787 s do 6000 m, 61.629 s do 9000 m, 77,156 s do 12000 m, 114,548 s do 15000 m, 178,5 s do 20000 m, 230,44 s do 25000 m a 371,43 s do 30000 m. Při tomto posledním výkonu dosáhl Phantom dynamického dostupu 30480 m, výkon však nebyl oficiálně uznán.
Obrázek

Celkem dosáhl Phantom uznání šestnácti světových rekordů, mimo „Skyburnera“ všech na neupravených sériových strojích. Pět z těchto rekordů bylo překonáno až v roce 1975 strojem F-15 Eagle.
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 7/2/2008, 09:09, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

F-4 Phantom II byl konstruován pro použití radarem řízených protiletadlových raket, což spolu s jeho rozměry a hmotností znamenalo, že rozhodně nedosahoval a vlastně ani neměl dosahovat obratnosti svých nejčastějších protivníků, vyrobených v Sovětském Svazu. Byl sice piloty považován za snadno ovladatelný v oblasti okrajů letové obálky a za „komunikativní“, neboli nezákeřný a varující před překročením bezpečných parametrů letu, ale byl také náchylný na přetažení při prudkém manévrování a měl i sklon k pádu do nevybratelné vývrtky při provádění výkrutu. Model F-4E byl od roku 1972 vybaven sloty na náběžné hraně křídla, které za cenu určitého snížení maximální rychlosti výrazně zlepšily ovladatelnost letounu při manévrování na vysokých úhlech náběhu.

Ve vzdušném boji byl ovšem největší výhodou Phantomu tah pohonných jednotek, jehož správné využití dovolovalo zkušenému pilotovi zahájit boj, nebo se odpoutat podle potřeby. Motory J79 měly krom vysokého tahu ještě jednu význačnou vlastnost, tentokrát ale poměrně nepříjemnou. Na plném výkonu totiž produkovaly velké množství černého kouře, takže Phantomy byly snadno zjistitelné na velkou vzdálenost a jejich případný protivník tak získával značnou výhodu. Zapnutím přídavného spalování mohl pilot kouřivost omezit, ovšem za cenu vysoké spotřeby paliva. Někteří letci proto používali zvláštní metodu, kdy jeden motor běžel na normální výkon a v „suchém“ režimu a druhý s forsáží. Výsledkem byl stejný tah, jako u obou motorů při plném výkonu, ale bez z dálky viditelné kouřové vlečky.
ObrázekObrázek

Největší slabinou F-čtyřky ve vzdušném boji však nebyly letové vlastnosti, ani černý kouř na nebi, ale to, že podle původní koncepce návrhu letounu nebylo počítáno se zástavbou kanónu. Podobně jako na východě v SSSR, proběhla i ve Spojených Státech jakási vlna „raketové euforie“, vzniknuvší z rychlého rozvoje proudových i raketových motorů a z příchodu nové, zdánlivě všemocné zbraně, řízených raket. Počítalo se s předpokladem, že při nadzvukové rychlosti není manévrový vzdušný boj možný, takže k němu „logicky“ nebude docházet a proto není u stíhaček potřeba kanónová výzbroj a není ani nutné cvičit pro dogfight piloty. Ovšem teorie je jen teorie a praxe ukázala něco jiného. Zjistilo se, že naprostá většina vzdušných bojů se odehrává při podzvukových rychlostech a navíc ještě to, že na rozdíl od zkušebních střeleb za ideálních podmínek a dobrého počasí, jsou při bojovém použití PLŘS tehdejší generace velmi nespolehlivé, přičemž problémy byly obdobné u všech používaných typů i způsobů navádění.
Obrázek

Tyto nedostatky byly navíc znásobeny stanovenými pravidly pro bojové situace, podle kterých byla vyžadována vizuální identifikace cíle před jeho napadením. Výsledkem bylo v kostce to, že stroje, stavěné pro boj ze vzdálenosti mimo vizuální kontakt a pilotované letci, cvičenými převážně pro boj s bombardéry, byly najednou nuceny zasahovat v situacích naprosto odlišných. Mnoho pilotů zjistilo, že jsou najednou těsně za ocasem nepřítele, ale bez možnosti si na něj vystřelit, protože používané střely AIM-4, 7 a 9 měly příliš mnoho omezení a kanón jaksi nebyl. Například raketě AIM-9, zdánlivě nejvhodnější z těchto tří typů se údajně odjistila bojová hlavice až zhruba po 500 m letu, AIM-4 měla zase velmi zdlouhavou a komplikovanou sekvenci před odpálením a k tomu ještě velmi malou zásobu dusíku, sloužícího jako chladící médium senzoru hlavice, takže pokud raketa nebyla odpálena při prvním pokusu, pří dalším již byla nepoužitelná. Falcony k tomu všemu také neměly přibližovací zapalovač, takže byl nutný přímý zásah cíle. U střel Sparrow zase vylučoval jejich použití manévrový boj už princip jejich navedení po paprsku radaru. Dle pamětníků vůbec nebyly výjimkou po návratu pilotů z bojové mise prohlášení typu: „Kdybych měl s sebou alespoň pitomou cihlu, mohl jsem ho smáznout z oblohy…“ a spousta dalších podobných.
Avšak teprve po příchodu plukovníka Fredericka C. "Bootse" Blesse do funkce velitele 366. TFW 20. března 1967 se s touto situací začalo něco opravdu dělat. Nejprve se jednalo jen o improvizaci, kdy se pod centrální pylon Phantoma zavěsil kontejner SUU-16 nebo SUU-23 s 20mm kanónem Vulcan systému Gatling. To ovšem vyžadovalo mírně řečeno protipředpisové „předrátování“ letounu, jinak byla konfigurace podvěšené výzbroje, nádrží, a ECM příliš nesymetrická a vedla k nestabilitě letounu a nutnosti odhazovat zbytečně přídavné nádrže, které by jinak bylo možné dovézt zpět. (piloti žertem nazývali odhoz hlavní přídavné nádrže jako shoz Cadillacu severním Vietnamcům, navíc bylo samotné odhození nádrže nejen u F-4 poměrně rizikové a docházelo při něm k poškození letounu)
F-4C při střelbě kanónovým podvěsem (není ovšem na centrálním závěsníku)
Obrázek

Pilot nicméně neměl v F-4C dispozici vhodný zaměřovač, takže při boji v zatáčkách byla šance na zásah stále ještě nízká (předstih při střelbě musel pilot odhadovat a s využitím vysoké kadence a zásoby munice „kropil“ prostor a doufal, že se některý granát „ujme“) a zvýšil se aerodynamický odpor, ale i tak to byl rozhodně pokrok i s ohledem na poměr ceny a účinku ve srovnání s používáním pouze raket.
Po mnoha zatím pouze pololegálních zkouškách získal plukovník Blesse konečně v květnu 1967 váhavý oficiální souhlas k používání této modifikace od svého nadřízeného v Saigonu, generála Momyera a od 12. května se nad „Route Pack Six“ začaly objevovat Phantomy s kanóny. První souboj s Migy se odehrál 14. května, kdy šestnáct Migů vzlétlo proti F-stopětkám, krytým F-čtyřkami a sedm z nich se zapletlo do boje se čtyřmi Phantomy. Výsledkem byly tři sestřelené Migy, dva kanónem a jeden PLŘS Sparrow. Po dalších úspěších si skupina pilotů 366. TFW v čele s „Bootsem“ Blessem vytvořila znak jednotky, která je od té doby známá jako „Gunfighters“.
Obrázek
Na základě těchto zkušeností byly v říjnu 1967 všechny F-4C v jihovýchodní Asii a později i F-4D rekonfigurovány k nesení kanónových kontejnerů SUU-16 a SUU-23 pro vzdušný boj a do další verze Phantoma, tedy F-4E, již kanón instalován i s vhodným zaměřovačem a počítačem.
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 7/2/2008, 09:31, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

Stručná historie operačního nasazení v ozbrojených silách USA

První jednotkou, používající Phantomy se od 30. prosince 1960 stala VF-121 Pacemakers s verzí F4H-1F (neboli F-4A). První jednotkou, schopnou nasazení byla ovšem VF-74 Bedevilers na F4H-1 (F-4B), umístěná na základně Oceana ve Virginii; letouny dostala 8.července 1961, testy operační způsobilosti pro nasazení na letadlové lodi prošla v říjnu téhož roku a pro F-čtyřku první kompletní turnus na palubě absolvovala na palubě USS Forrestal mezi srpnem 1962 a dubnem 1963. Druhá v pořadí získala operační způsobilost na F-4B VF-102 Diamondbacks, která na ně přesedlala během zkušební plavby nové CVN-65 Enterprise. V pacifické oblasti se první skupinou, schopnou nasazení s F-4B stala VF-114 Aardvarks na lodi USS Kitty Hawk (CV-63) od září 1962.

V době incidentu v Tonkinském zálivu (2. a 4. srpna 1964) bylo již ze 31 operačních námořních squadron Phantomy F-4B vyzbrojeno 13. F-4B z USS Constellation (CV-64) také provedly první bojovou misi Vietnamské války, když v rámci operace „Pierce Arrow“ letěly 5. srpna 1964 jako doprovod bombardérů.
První vzdušné vítězství získal v této válce Phantom jednotky VF-96 Figting Falcons, pilotovaný poručíkem Terencem M. Murphym 9. dubna 1965 sestřelem čínského Migu-17. Pilot se ovšem z vítězství moc dlouho neradoval, neboť byl sám v zápětí sestřelen, pravděpodobně raketou AIM-7 vlastního wingmana, nebo, dle jiných zdrojů možná i dalším Migem. Sestřel mu navíc nebyl oficiálně uznán z obavy z reakce Číny.
Prvního vietnamského Miga si na konto připsali 17. června 1965 commander (Cdr, hodnost mezi poručíkem a kapitánem) Thomas C. Page a poručík John C.Smith z VF-21 Freelancers.
Prvními, kdo na Phantomu dosáhli statutu leteckého esa, byli Randy „Duke“ Cunningham a William P. Driscoll na F-4J s volacím znakem „Showtime 100“ 10. května 1972. V jediné misi sestřelili tři Migy-17, z nichž měl ten poslední pilotovat „Plukovník Toon“, údajné vietnamské eso, který je ovšem dnes považován pouze za výplod propagandy. „Showtime 100“ byl na zpátečním letu zasažen střelou PL systému S-75, pilotům se však podařilo hořící a téměř neovladatelný stroj, který nebyl ani schopen letět stabilně v rovině, dotáhnout nad moře, kde se úspěšně katapultovali a byli promptně vyzvednuti záchrannou službou.

Během války se Phantomy verzí F-4B, J a N
Obrázek
vyzbrojené squadrony US NAVY podílely celkem na 84 bojových tůrách. Pilotům bylo uznáno celkem 40 vítězství ve vzduchu za cenu 71 Phantomů, ztracených v boji (5 sestřelených letadly, 13 SAMy a 53 PL dělostřelectvem). Dalších 54 strojů bylo ztraceno následkem nehod.
Ze 40ti sestřelů, uznaných posádkám námořního letectva, bylo 22 Migů-17, 14 Migů-21, 2 An-2 a 2 Migy-19. Osm sestřelů bylo dosaženo raketou AIM-7 Sparrow a 31 AIM-9 Sidewinder.
Typ F-4N byl u námořnictva v roce 1983 kompletně nahrazen známým F-14 Tomcat a F-4S v roce 1986 typem F/A-18 Hornet. Poslední start s F-4 z letadlové lodi US NAVY si na katapultu USS Midway (CV-41) užil 25. března 1986 jeden z pilotů VF-151 Vigilantes. Úplně posledními Phantomy ve službách námořnictva tak až do roku 2004 zůstaly QF-4, tentokrát už ale pouze jako bezpilotní cvičné cíle.
QF-4EObrázek

Námořní pěchota

Mariňáci získali svoje první F-4B v červnu 1962 pro jednotku VMFA-314 Black Knights. Mimo útočných variant používali také několik taktických průzkumných RF-4B. Do Vietnamu dorazily mariňácké Phantomy 10. dubna s jednotkou VMFA-531 Gray Ghost. Jejich hlavním úkolem zde byla přímá podpora pozemních jednotek, létalo se jak z pozemních bází, tak i z USS America (CV-66). Piloti F-4 námořní pěchoty si nárokují tři sestřelené Migy, z toho dvě vítězství byla dosažena na „výměnném pobytu“ u USAF, bojové ztráty byly údajně 75 letounů, většinou palbou ze země a další čtyři stroje byly ztraceny při haváriích. Jiný zdroj udává jeden mariňácký Phantom sestřelený Migem, 65 palbou ze země (kanóny a ruční zbraně), 6 minometnými a ženijními útoky na základny a dalších 23 při letových nehodách.
RF-4B USMC, za povšimnutí stojí podvěsy REB a ELINT
Obrázek

Poslední mariňácký Phantom byl vyřazen 18. ledna 1992 z jednotky VMFA-112 Cowboys, kde byl vystřídán Hornety F/A-18.

USAF

Letectvo se zprvu zavádění „námořnického“ typu bránilo, brzy však rozpoznalo znamenité výkony a možnosti Phantoma, jeho postoj se rychle změnil a nakonec se stalo jeho největším uživatelem. Na rozdíl od námořnictva měly zpočátku všechny Phantomy USAF kompletní dvojí řízení a i na zadním sedadle seděl místo operátora zbraňových systémů plně vycvičený pilot (původní označení této funkce bylo ovšem „důstojník zbraňových a zaměřovacích systémů“). První F-4C přišly k 4453. peruti bojového výcviku (CCTW) v listopadu 1963, od ledna 1964 začaly být zařazovány k bojovým útvarům, kde jako první nahradily u 12. taktické stíhací perutě letouny F-84F Thunderstreak. F-4C, vybavené speciálními filmovými kamerami byly USAF také od roku 1965 používány pro záznamy počátečních letových fází vesmírných projektů, včetně pilotovaných letů.

Jeden z prvních Phantomů USAF, ještě pod označením F-110A Spectre:
Obrázek

První Phantomy letectva se zapojily do bojů ve Vietnamu F-4C od 45. taktické stíhací letky (TFS) 15. taktické stíhací perutě (TFW) v dubnu 1965. První sestřel Migu-17 získal F-4C raketou AIM-9 10. července 1965. Phantomy USAF také drží dvě méně slavná prvenství; konkrétně se jeden z nich, patřící k 47. TFS stal 24. července 1965 prvním letounem, sestřeleným na tomto bojišti SAMem a jiný, tentokrát z 8.TFS zase 5. října 1966 prvním americkým „tryskáčem“, sestřeleným leteckou PLŘS, skóroval Mig-21. (pokud ovšem nepočítáme ten vlastní sestřel AIM-7 u NAVY J) Průzkumné RF-4C se nad Vietnamem objevily 30. října 1965, hlavní náplň jejich práce potom činily nebezpečné průzkumné lety při ověřování účinku náletů a jejich ztráty tomuto nebezpečí odpovídaly. Žádný nebyl sestřelen Migem, 7 pomocí PLŘS S-75, 65 palbou hlavňových zbraní ze země, 4 zničeny na zemi a 7 při nehodách.
Z dalších prvenství Phantomů ve Vietnamu je možno uvést první použití ŘS s televizním naváděním AGM-62A Walleye 46. srpna 1965, laserem naváděných pum GBU-10 25. května 1968 a 6. dubna 1972 pum Mk 84 s elektro-optickým naváděním (EOGB).

Průzkumný RF-4C
Obrázek

Počátky služby v boji byly poznamenány množstvím technických problémů, z nichž nejzávažnější byly asi úniky paliva z křídelních nádrží, které bylo nutno po každém letu přetěsnit a ještě horší bylo to, že na 85ti strojích byly nalezeny trhliny v žebrech i podélnících vnějších částí křídla. Další problémy byly s hydraulikou ovládání křidélek, elektrickými konektory a požáry v motorovém úseku.
Původní verze letectva, F-4C, byla v podstatě shodná s původní námořní F-4B, co se týče letových parametrů a výkonů a používala i shodnou výzbroj, u námořnictva vyvinuté rakety AIM-9 Sidewinder. Dle požadavků letectva překonstruované F-4D dorazily v červnu 1967, vyzbrojeny PLŘS AIM-9 Falcon. Tyto rakety, původně vyvinuté pro nasazení proti bombardérům se ukázaly být stejně nespolehlivými, jako všechny ostatní a jejich složitý postup přípravy před odpálením spolu s krátkou dobou chlazení naváděcího senzoru způsobily jejich naprostou nevhodnost pro manévrový vzdušný boj proti obratným stíhačkám. Proto byly z výzbroje Phantomů urychleně staženy již počátkem roku 1968 a v rámci programu „River Haste“ nahrazeny opět Sidewindery. V roce 1972 se začala používat také varianta AIM-7E-2, přezdívaná „Dogfight Sparrow“ a ta se potom stala nejoblíbenější raketou pilotů USAF. Všechny verze F-4 ve Vietnamu byly také urychleně vybavovány varovným systémem proti systému S-75 (SA-2).
Od samého počátku nasazení Phantomů USAF ve Vietnamu byly F-čtyřky používány pro mise stíhací i k útokům na pozemní cíle. Přitom létaly nejen k poskytování blízké podpory pozemním jednotkám v Jižním Vietnamu, ale i bombardovacím náletům do Laosu a Severního Vietnamu. V těchto úkolech navíc začaly stále více nahrazovat letouny F-105 Thunderchief, které během let 1965-1968 byly hlavním tahounem bombardovací ofenzívy na severu a přitom utrpěly těžké a vzhledem k již zastavené výrobě nenahraditelné ztráty. Po vyřazení posledního F-105D v roce 1970 se Phantomy staly primárním útočným typem USAF.
Obrázek

V říjnu 1972 byla také nasazena první squadrona EF-4C „Wild Weaselů“ se základnou v Thajsku.
V období mezi léty 1965-1973 bylo na tomto bojišti permanentně nasazeno 16 squadron Phantomů a dalších 17 v rámci rotace při dočasném umístění. Nejvyšší počet je uváděn číslem 353 strojů na základnách v Thajsku v roce 1972. USAF přiznalo celkové ztráty 445 Phantomů, 370 v boji a z nich dále 193 nad Severním Vietnamem. (33 mají mít na kontě Migy, 30 SAMy a 307 PL děla).
Průzkumné RF-4C, operující ve čtyřech squadronách, ztratily celkem 83 strojů, 72 v boji, z toho 38 bylo sestřeleno nad Severním Vietnamem. (7 zásahem SAMu a 65 protiletadlovým dělostřelectvem a palbou ručních zbraní, 4 zničeny na zemi a 7 při nehodách.)
Celkové ztráty F-4 všech složek ozbrojených sil USA ve vietnamské válce byly přiznány ve výši 761 letounů.
Prvním esem USAF se stal 28. srpna 1972 Steve Ritchie a 9. září téhož roku se WSO Charles B. DeBellevue stal nejvýše skórujícím americkým letcem s celkem šesti vítězstvími. Posledním USAF esem války se byl WSO Jeffrey Feinstein 13. října 1972. Celkově bylo pilotům F-4 USAF přiznáno v jihovýchodní Asii 107,5 vítězství (50 Sparrow, 31 Sidewinder, 5 Falcon, 15,5 kanón a 6 jiným způsobem a co se typů týče, 33,5xMig-17, 8xMig-19 a 66xMig-21)

Služba v jednotkách Vzdušné Národní Gardy (ANG)

Jako první letecká jednotka ANG byla pro přeškolení na Phantomy určena 170. TFS ze 193. TFG (taktická stíhací skupina), a to 31. ledna 1972. Phantomy v ANG sloužily až do 31. března 1990, kdy byly nahrazeny F-16 Fighting Falcony. Ovšem již 15. srpna 1990 bylo 24 F-4G „Wild Veasel V“ a 6 RF-4C reaktivováno s určením směr Blízký Východ, kde se připravovala operace Desert Storm. Bylo to způsobeno tím, že letectvo USA nemělo jiný letoun, schopný plnit úkoly SEAD. Stroji EF-111 Raven , jinak „nacpanému“ elektronikou totiž chyběla ofenzivní výzbroj raket AGM-88 HARM.
Podobně zase RF-4C byl jako jediný schopen nosit speciální kamerový systém KS-127 LOROP (long-range oblique photography , volně přeloženo je to „systém šikmého snímkování na dlouhou vzdálenost“). Takto vybavené RF-4C létaly převážně jen ve dne a přesto z nich byly ztraceny pouze dva, jeden s celou posádkou při nehodě ještě před zahájením bojů v průběhu operace „Pouštní štít“ a druhý zase až po skončení „Pouštní bouře“. Hlavním úkolem RF-4C bylo hledání mobilních vypouštěcích zařízení Scudů.
Ztracen byl též jeden F-4G, poté, co se v důsledku ztráty paliva po průstřelech nádrží zřítil nedaleko letiště.
Reaktivované Phantomy byly definitivně vyřazeny z ANG v dubnu 1996. Stejně jako NAVY i USAF používá cvičné cíle QF-4, zde v rámci 82. squadrony vzdušných cílů. Dle předpokladů budou poslední Phantomy takto sloužit až do roku 2013/14.
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 7/2/2008, 09:57, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

Krátký přehled Phantomů ve službě mimo USA.

Dva nejzajímavější uživatele, konkrétně IAF a Irán chci zpracovat detailněji jako další díly našeho miniseriálu.

Austrálie

Královské Australské Letectvo (RAAF) mělo v letech 1970-1973 zapůjčeno od USAF 24 F-4E jako náhradu objednaných, ale včas nedodaných letounů General Dynamics F-111C. Piloti si Phantomy údajně velmi oblíbili a RAAF vážně uvažovala o jejich přijetí místo oněch F-111.
F-4E australského letectva
Obrázek

Egypt

V roce 1979 zakoupilo Egyptské Vojenské Letectvo jako část programu „Peace Pharaoh“ 35 použitých ex-USAF F-4E, spolu s množstvím výzbroje (rakety Sparrow, Sidewinder a Maverick) a zaplatilo za ně vládě USA 594 milionů dolarů; dalších sedm strojů bylo dokoupeno v roce 1988.


Německo

Německá Luftwaffe si objednala neozbrojené průzkumné RF-4E v roce 1969 a po započetí dodávek od ledna 1971 získala celkem 88 letounů. V roce 1982 byly RF-4E upraveny pro možnost provádění protizemních útoků, vyřazeny z výzbroje byly v roce 1994.
V roce 1973 začalo provádění programu „Peace Rhine“, který pro Luftwaffe znamenal nákup 175 zjednodušených a odlehčených F-4F. V roce 1983 Německo odstartovalo program „ICE“ (Improved Combat Efficiency), podle kterého bylo později modernizováno 110 strojů F-4F. Upravené letouny začaly sloužit v roce 1992 a jejich vyřazení se očekává v roce 2012. 24 německých F-4F bylo až do roku 2002 umístěno na základně USAF Holloman AFB, kde na nich cvičily posádky Luftwaffe. Podobně od roku 1975 do konce devadesátých let probíhala cvičení na deseti F-4E, které pro tento účel uvolnila USAF.
Obrázek

Řecko

Řecko zakoupilo zcela nové F-4E a RF-4E v roce 1971 a k nim získalo později, počátkem devadesátých let další letouny z přebytků Luftwaffe a americké ANG. Několik strojů bylo upraveno na standard F-4G Wild Weasel V a po úspěch německého programu ICE získala firma DASA 11. srpna 1997 kontrakt na modernizaci 39 řeckých F-4 do velmi podobného standardu „Peace Icarus 2000".
Obrázek

Irán

Šáhův režim zakoupil mezi koncem 60. a polovinou 70. let celkem 225 Phantomů verzí F-4D, F-4E a RF-4E. Z toho bylo posledních 31 F-4E a 16 RF-4E v po svržení šáha ajatolláhem Chomejním v roce 1979 zadrženo ve Spojených státech. Od napadení iráckými vojsky v září 1980 byly Phantomy využívány nejprve k náletům do hloubky iráckého území, případně k podpoře vlastních pozemních vojsk, později spíše k ochraně rafinérií, přístavů a velkých měst. V roce 1985 již bylo z původních cca 220ti strojů v provozu jen asi 50 a když válka v roce 1988 skončila, ještě mnohem méně. Hlavní důvody byly nejen v bojových ztrátách, ale i v tom, že velká část zkušeného personálu odešla do exilu, případně byla vyhnána „revolučními“ silami a také v americkém embargu, které vedlo ke kritickému nedostatku náhradních dílů.
F-4D a F-4E:
ObrázekObrázek

Izrael

Israeli Air Force (IAF) bylo největším zahraničním uživatelem Phantomů, nových i převzatých od USAF a včetně několika speciálních průzkumných variant. Po šestidenní válce totiž bylo představitelům Izraele jasné, že se již dále nemohou spoléhat na svého tradičního dodavatele vojenské techniky, tedy Francii a následné hledání a jednání vyústilo 1. července 1961 v podepsání dohody „Peace Echo“ mezi Izraelem a USA o dodávce 50 letounů F-4E a 5 RF-4E. Program dále pokračoval až k operaci „Peace Echo V“ a „Nickel Grass“ a celkem IAF dostalo 240 letounů F-4E. Phantomy se dostaly do boje již pouhých šest týdnů po jejich zavedení do výzbroje, bojovaly v „Opotřebovávací válce“, velmi intenzivně byly nasazeny v Yomkippurské válce i v Libanonu v roce 1982. Byly také použity k doprovodu strojů C-130 Herkules a Boeing 707 3. a 4. července 1978 při známé akci záchrany rukojmích z Entebbe v Ugandě.
Izraelci pro Phantomy používali jméno „Kurnass“, neboli perlík.
Koncem 80. let začal v Izraeli program hluboké celkové modernizace Phantomů pod označením „Kurnass 2000“. Ale stroje se ukázaly při dalším rozboru natolik opotřebované, že by se jejich modernizace nevyplatila a nakonec byly poslední izraelské F-čtyřky vyřazeny v roce 2004.
Kurnass 2000
Obrázek

Japonsko

Po zrušení vlastního programu vývoje nového stíhacího letounu F-X v důsledku rozpočtových škrtů bylo nakonec rozhodnuto a dohodnuto vyzbrojit japonské letectvo licenčně vyrobenými Phantomy. V červenci 1971 byly dodány dva vzorové prototypy F-4EJ, které na rozdíl od původních F-4E neměly schopnost tankovat ve vzduchu a útočit na pozemní cíle. Firma Mitsubishi Heavy Industries v Nagoji následně vyrobila 128 sériových strojů a dalších 11 bylo smontováno z dovezených dílů. (dle jiného zdroje šlo celkem o 140 strojů, z toho 138 postavených v licenci) 96 F-4EJ bylo modernizováno na standart F-4EJ KAI (KAI = upravený) a 17 bylo přestavěno na průzkumné RF-4EJ, přičemž změny byly podobné, jako u letounů KAI. Zároveň s výrobu F-4EJ bylo ještě v listopadu 1974 dovezeno z USA 14 průzkumných RF-4EJ.
V roce 2007 mělo Japonsko stále ve výzbroji 90 F-4 s tím, že se uvažuje o jejich nahrazení pravděpodobně typem Eurofighter Typhoon.
Obrázek

Jižní Korea

Jihokorejské letectvo dostalo své F-4D, převzaté z výzbroje USAF v počtu 18 kusů v roce 1969 pod záštitou programu „Peace Spectator“. V roce 1972 následovalo dalších 18, výměnou za předání F-5 A/B jihovietnamskému letectvu, později dalších šest a v letech 1987-88 dalších 24 F-4D. Program „Peace Pheasant II“ znamenal dodání 37 F-4E, tentokrát nově vyrobených a v letech 1988-89 dorazilo ještě 76 F-4E a 12 RF-4C od USAF.
Obrázek

Španělsko

Španělské letectvo se rozhodlo nahradit v roce 1971 svoje F-104G typem F-4C a od října 1971 do září 1972 obdrželo 36 strojů (program „Peace Alfa“). Všechny z nich, některé byly dokonce zasloužilými bojovníky z Vietnamu, prošly generálkou u firmy CASA a pod označením C.12 byly předávány útvarům. Čtyři byly ztraceny při haváriích a nahrazeny z USA, v listopadu 1978 přibyly ještě čtyři RF-4C (španělské označení CR.12). V zimě 1988 byly C.12 nahrazeny typem C.15 (EF-18 Hornet), ale flotila CR.12 byla v lednu naopak rozšířena o dalších osm strojů, původem z Letecké národní gardy a sloužila až do konce devadesátých let.
F-4C:
Obrázek

Turecko

Dodávky Phantomů pro Turecko začaly v roce 1974 40ti kusy F-4E v rámci programu "Peace Diamond III" v letech 1977-78 v počtu 32 F-4E a 8 RF-4E, následoval "Peace Diamond IV" s dodávkou dalších 40 strojů a dalších 40 z výzbroje Letecké národní gardy v roce 1991. Od Luftwaffe mezi 1992-1994 dále přišlo 32 RF-4E. (jiný zdroj udává 72 F-4E v roce 1974, 32 F-4E a 8 RF-4E v roce 1977, 45 F-4E v roce 1988 a další, blíže neurčený počet na přelomu 80. a 90. let)
V roce 1995 izraelský výrobce IAI modernizoval 54 tureckých F-4E do podoby velmi blízké Kurnassu 2000, modernizované stroje jsou nazývány F-4E 2020 Terminator.
Obrázek

Spojené Království

Do Velké Británie bylo v letech 1968-69 dodáno celkem 170 Phantomů, včetně prototypů. Z toho byly dva prototypy pro Royal Navy (RN), dva pro RAF. 50 FG.Mk 1 pro RN (14 z nich bylo místo k RN předáno ihned RAF) a 116 FGR.Mk 2 pro RAF. Dalších 15 F-4J přišlo k RAF po roce 1984.
F-4K (FG.Mk 1)
ObrázekObrázek

V britském námořnictvu sloužily Phantomy pouze do roku 1978, kdy byla zrušena poslední velká letadlová loď Ark Royal. V RAF byly Phantomy od roku 1987 postupně nahrazovány stroji Panavia Tornado F.Mk3, poslední letka Pantomů byla rozpuštěna 1. ledna 1993.
Britské verze byly od původního provedení F-4 poměrně dost odlišné vybavením, výkony i vzhledem. Poháněny byly motory Rolls-Royce Spey 202/203, které kvůli vyššímu průtoku vzduchu vyžadovaly rozšíření vstupního potrubí a kvůli vyšším teplotám výtokových plynů jinou konstrukci zádě s vyšším podílem titanu. Dále měly prakticky kompletně jinou avioniku, od autopilota Elliot, přes navigační/zaměřovací systém Ferranti po systém řízení palby AWG-11. Kvůli provozu na menších britských letadlových lodích byly u FG.Mk 1 použity např. větší klapky, souhlasně vychylovaná křidélka, stabilizátory se sloty a menším negativním vzepětím, jiná příďová podvozková noha a sklopná příď letounu. Verze FGR.Mk 2 však tyto úpravy neměla, nesla ale jiný SŘP AN/AWG-12 a odlišný navigační/zaměřovací systém.
Jako výzbroj byly používány PLŘS Sparrow III a Sidewinder, případně průzkumný kontejner firmy Hawker Siddeley s termovizní kamerou s řádkovým snímáním a radarem s bočním vyzařováním.
F-4M (FGR.2)
Obrázek
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 7/2/2008, 10:16, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

Největší uživatel mimo USA
Historie typu F-4 ve službách Izraele začíná hned po šestidenní válce v roce 1967, i když první sondování z izraelské strany je ještě o něco starší. Charles de Gaulle vyhlásil embargo na vývoz zbraní do oblasti Blízkého východu a Izrael tak přišel o svého tradičního dodavatele. Mimo jiné nebylo dodáno ani padesát již zaplacených a speciálně pro Izrael vyvinutých letounů Mirage 5J. Zájem o F-4 byl ze strany Izraele již před šestidenní válkou, ale tehdy ještě americká vláda obchod nepovolila. Po vyhlášení francouzského embarga a vzhledem k nárůstu dodávek sovětských zbraní však Američané změnili názor a 7. ledna 1968 prezident Johnson dodávku Phantomů povolil.
Obrázek
Obchod probíhal pod názvem „Peace Echo“ a v jeho rámci mělo být dodáno 44 F-4E a šest RF-4E. F-4E přitom byly ještě starší verze, bez slotů na křídlech, se sloty na výškovkách a s krátkým krytem kanónu. RF-4E neměly ještě ani sloty na výškovce. První čtyři Phantomy byly dodány až 5. září 1969, ještě před tím v březnu však na území USA začal výcvik posádek a pozemního personálu (6 pilotů, 4 WSO a 120 techniků). Do konce září přišlo celkem 12 strojů, dodávky potom pokračovaly až do května 1971.
První jednotka vyzbrojená Phantomy byla 201. tajeset „Achat“ a hned v září začal další výcvik letového personálu (11 pilotů, 7 WSO), tentokrát již přímo v Izraeli. Ovšem že by výcvik probíhal v klidu, o tom nemůže být řeči, protože již od března 1969 probíhala tzv. Opotřebovávací válka, jejíž střetnutí se odehrávala většinou ve vzduchu. Svůj první bojový let proto izraelské Phantomy absolvovaly již 9. října a 22. října uskutečnila dvojice Kurnassů první nálet na postavení Egyptských PL raket S-75 Dvina. Při tomto útoku se ukázala síla nových strojů z výbavy IAF, protože samotná dvojice F-4 dokázala zasypat postavení SAMů až 18ti pumami Mk.82 kalibru 227kg, což křehké radary, rakety i ostatní vybavení stanovišť raket nesly poněkud těžce.
PLŘS systému S-75:
Obrázek
23. října byla zformována druhá peruť (tajeset), a to 69. tajeset „Patishim“, ta ovšem ještě nějakou dobu musela k bojovým letův používat stroje 201. tajeset.
Necelých čtrnáct dní po bombardovacím uvedení Phantomů provedli přímo velitelé obou tajeset jiný druh „náletu“. Pod názvem operace Helem (šok) prolétli ve dvou F-4E nadzvukovou rychlostí v malé výšce nad Káhirou a kromě předvedení nového letounu Egypťanům zblízka tak určitě udělali radost místním sklářům. Mimo rozbitých okenních tabulek se dokonce zhroutilo několik zdí a určitě to přineslo i menší zemětřesení na velitelství egyptské PVO.
První sestřel Migu byl uznán posádce kpt. Ehuda Chankina a maj. Eyai Achikara ze 69. tajeset již 11. listopadu 1969 a první Phantom byl sestřelen necelý týden nato, hned 17. listopadu palbou ze země v Jordánsku při útoku na radarovou stanici. Pilot, opět Ehud Chankin i WSO Shaul Levi se oba katapultovali nad vlastním územím a byli zachráněni.
Další významnou fází Opotřebovávací války byla operace Pricha, během které bylo od počátku ledna do 13. dubna 1970 provedeno 45 náletů na celkem 30 stanovišť raket, radary a podobné cíle i na výcvikové a zásobovací základny.
Během této operace také došlo, údajně v důsledku poruchy zbraňového systému, k zásahu civilní továrny v Abu-Zabei, kde bylo zabito a zraněno mnoho dělníků.
V polovině května 1970 uskutečnilo šest Kurnassů z 201. tajeset a šest z 69. tajeset překvapivý nálet na přístav Ras Banas na jižním pobřeží Rudého moře; překvapivý proto, že vzhledem k vzdálenosti Egypťané nepředpokládali, že by tam cokoli z izraelského arzenálu doletělo. Výsledkem bylo potopení torpédoborce Al Quaher, jednoho raketového člunu a vyloďovacího plavidla.
Během června a července bylo ztraceno minimálně pět F-čtyřek, všechny palbou ze země při náletech na postavení PVO. Při jednom z těchto náletů byly také použity nově z USA dodané rušící kontejnery QRC-335A, později přejmenované na AN/ALQ-101 ale příliš se neosvědčily.
30. července se pro změnu piloti rozhodli pustit se zase jednou do Migů, a to dokonce přímo do Migů, pilotovaných Rusy, kterým se podle rozkazů do té doby měli pouze vyhýbat. Sovětští piloti si totiž počínali trochu nad rámec „poradců“ a nakonec 25. června sestřelili izraelský A-4 Skyhawk (v IAF označovaný jako „Ayit“, neboli „Sup“), mimo mnoha dalších incidentů, včetně palby Rusy ovládaných baterií SA-3. Aby jim trochu zchladili hlavy, připravili Izraelci vekou past, spočívající v letu dvojice Phantomů, kopírujících typický letový profil Skyhawků a dalších čtyř F-4 a osmi Mirage III v záloze. Proti „snadnému cíli“ skutečně odstartovalo osm Migů-21 s Rusy za kniplem, ke kterým se podle různých zdrojů postupně připojilo až 12 dalších strojů. Následovala na tryskovou éru skutečná vzdušná velebitva, která ovšem skončila s trochu jiným výsledkem, než si asi Rusové původně představovali. Čtyři Migy byly sestřeleny jistě, pátý se dle některých zdrojů zřítil při návratu na základnu. Tři sovětští piloti zahynuli ve svých strojích a čtvrtý poté, co po katapultáži manuálně otevřel padák už ve výšce cca 10000m a následně umrznul a to vše za cenu jednoho poškozeného Mirage. Dva z Migů si připsaly na konto posádky Kurnassů.
Sověti se poté pokoušeli do různých pastí nalákat zase Izraelské piloty, ale mimo dvou poškozených Mirage-III se jim příliš nedařilo a v létě také skončily největší bitvy této „meziválky“ a začalo bilancování a nahrazování ztrát. Pro Phantomy IAF to znamenalo dodávky šesti kusů (Peace Echo II) a osmnáct dalších následovalo brzy (Peace Echo III), vše od jednotek USAF. Mimo program se objevily také dva průzkumné RF-4C (operace Night Light), pronajaté od USAF mezi srpnem 1970 březnem 1971, než dorazily objednané RF-4E.
RF-4E:
Obrázek
Další dodávky F-4E probíhaly v roce 1971 jako operace „Peace Patch“ (12 kusů od USAF) a mezi dubnem 1972 a říjnem 1973 jako operace „Peace Echo IV“ (24 od USAF a 18 nově vyrobených, včetně prvních strojů pro IAF, vybavených sloty na křídlech). Celkem bylo do října 1973 dodáno do Izraele 122 F-4E a 6 RF-4E. Z nich bylo z různých příčin ztraceno okolo deseti.
V období jakéhosi „příměří“ do října 1973 účinkovaly Kurnassy v několika bitvách ve vzduchu i proti zemi a připsaly si i několik sestřelů Migů-21 a Suchojů Su-7. Dne 21. února 1973 však hrály jednu z hlavních rolí v incidentu s velice tragickými následky. Toho dne se od své trasy z Benghází do Káhiry odklonil civilní Boeing 727-200 5A-DAH společnosti Lybian Arab Aerolines a po jeho vniknutí do vzdušného prostoru Izraele na něj byla navedena dvojice Kurnassů. Protože nereagoval na mezinárodní signály k následování, byl poškozen palbou a následný pokus o nouzové přistání skončil katastrofou, kdy ze 110ti lidí na palubě přežili pouze tři.
Poslední větší utkání ve vzduchu před nastávající válkou se odehrálo 13. září nad pobřežím blízko syrsko-libanonské hranice. Opět stál mix Kurnassů a Mirage-IIICJ na straně Izraele proti Migům-21, tentokrát ale patřícím k letectvu Sýrie. Výsledkem bylo skóre 12 Migů:1 Mirage, šest vítězství šlo na konto F-čtyřek.
Válka zvaná Jomkipurská.
Začala 6. října 1973 ve 14 hodin odpoledne současným útokem Egypta přes Suezský průplav a Sýrie na Golanské výšiny.
Hned odpoledne se odehrála jedna legendární letová akce nad základnou Ophir na Sinajském poloostrově. Ta byla napadena přibližně dvaceti egyptskými Migy a Suchoji, proti kterým stačily vzlétnout dva Phantomy ze 107. tajeset. Kpt. Amir Nachumi sestřelil čtyři Migy-17 a jeho číslo por. D. Shaki dva Migy-21 a jeden Mig-17. (jiné zdroje uvádějí u Shakiho čtyři sedmnáctky, z toho jednu „sundanou“ manévrem).
Zhruba ve stejné době si Phantomy připsaly na konto také tři letounové střely KSR-2 z celkem 25ti vypuštěných letouny T-16 egyptského letectva nad Středozemním mořem.
Sinajská fronta:
Obrázek
Večer pak zachytila dvojice Kurnassů F-4E ze 117. tajeset formaci asi třiceti egyptských vrtulníků Mi-6 a Mi-8, převážejících výsadky „commandos“ a sedm z nich zničily. Z toho jeden major Shlomo Egozi doslova „zazdil“ do země tím, že poté, co mu došla munice, vytáhl nad „Hipem“ svého Phantoma do svíčky na plný tah motorů a proud plynů z trysek srazil vrtulník k zemi.
Celkem měly Kurnassy podle různých zdrojů dosáhnout za první den války 22-29 vítězství ve vzduchu, přičemž ale jejich hlavní úlohou v IAF stále měly být riskantní a nebezpečné útoky na pozemní cíle.
Systém SA-6 (KUB) a SA-3 (Něva):
ObrázekObrázek
První den byl ze země sestřelen jeden Phantom, den druhý hned sedm, dva členové osádek zahynuli, jedenáct skončilo v zajetí.
8.10. osádky Kurnassů dostaly za úkol útočit na přepravy přes Suezský kanál, na syrská letiště a hlavně ničení syrských tanků na Golanských výšinách, kde zhruba 180 izraelských tanků drželo nápor asi 1300 tanků nepřítele. Ztraceno bylo celkem šest Phantomů, z toho jeden Migem-21MF.
9.10. pokračovaly akce na Sinaji, kde Egypťané nakonec nedosáhli plánovaných úspěchů i proti Sýrii, kde dokonce tři formace po osmi Phantomech zaútočily na hlavní štáb syrského letectva v Damašku. Hned první z nich se podařil přesný zásah a zbylé dvě byly navedeny na Golanské výšiny a na radarovou stanici v Libanonu. Zasaženy byly přímo nad Damaškem dva stroje, z toho jeden se zřítil (jeden mrtvý, jeden zajatý letec) a jeden se s hořícím motorem dokázal vrátit na základnu.
SA-7 (Strela S-2):
Obrázek
Následující dny již nebyly tolik intenzivní z hlediska bojů, mimo jiné i proto, že arabská ofenzíva byla v podstatě zastavena, přesto ale do 13. října dosáhly totální ztráty Phantomů čísla 20, což bylo okolo 17% původně dodaných strojů a mnoho dalších bylo poškozených a neschopných letu. 13. října také úspěšně skončila intenzivní diplomatická jednání o dodání dalších Phantomů k nahrazení ztrát a v rámci operace „Nickel Grass“ přiletěly dálkovým přeletem přímo z USA první dva Phantomy. 14. 10. to již bylo osm letounů a do 19. 10. pravděpodobně celkem 36 F-4E různých výrobních bloků.
Celkem uskutečnily Kurnassy za této války více než 3000 vzletů, což činí asi 27% ze všech vzletů IDF/AF. Izraelská strana udává 31 letounů zničených v boji a 4 z jiných příčin, Arabové samozřejmě říkají čísla podstatně vyšší, často přímo fantastická, odhad zpravodajské služby USA je asi 48.
Tento typ ovšem získal také cca 100 vítězství, nejúspěšnějším esem války se stal Israel Baharav s celkem 14ti na kontě, z toho 13 ve dvou dnech a rav seren „G“ sestřelil 11 letounů a jeden vrtulník, čímž se se šesti předchozími vítězstvími stal nejúspěšnějším esem na proudových letounech na světě. „G“ ale nelétal na Phantomu, nýbrž na stroji Mirage-III.
Poměr ztrát na obou stranách se mi zdál být téměř neuvěřitelný, tak jsem trochu zapátral proč a zatím se zdá, že se Arabové opravdu příliš nevyznamenali a v podstatě ani nemohli.
Dle mého názoru podstatné příčiny jejich nevalných výkonů ve vzduchu za Jomkipurské války a v období Opotřebovací války byly tyto:
Izrael získal před válkou několik Migů-17 i 21 a jeho piloti si mohli najít jejich slabé stránky, včetně slabých stránek výzbroje, např. PLŘS R-3S (minimálně 40, pravděpodobně až 238 jich bylo ukořistěno za Šestidenní války, dokonce byly zavedeny jako výzbroj pro Mirage-III, bojové použití na izraelské straně je sporné, nicméně možné).
Dost slabý výcvik arabských pilotů a jejich nižší iniciativa ve vzduchu, daná mimo jiné i doktrínami, převzatými od SSSR. Mnohem horší, než u IAF byl zejména výcvik v manévrování na nízkých rychlostech.
Verze Mig-21 PF a PFM, dodávané na Blízký východ do roku 1970, neměly kanónovou výzbroj a jejich výzbroj tvořily pouze rakety R-3S, které byly vysoce nespolehlivé, měly i velice úzkou „obálku“ použití a dost špatnou naváděcí soustavu, ale hlavně jejich minimální účinná vzdálenost byla cca 800m. Pouze několik přeživších starších Migů-21 F-13 mělo kanón NR-30 a od jara 1970 nově dodávané Migy-21 MF měly GŠ-23.
Naproti tomu většina izraelských vítězství byla dosažena kanóny, často na vzdálenost pouze 50-100m a piloti stíhaček IDF/AF se snažili ostře manévrovat a udržovat krátkou vzdálenost, kdy byly Migy-21 většinou bezbranné.
Při manévrovém boji také údajně vadil poměrně špatný výhled přes dlouhý „čumák“ Migu-21.

Po skončení války pokračovaly občasné potyčky a provokace z obou stran, např. hned v listopadu byl nad Egyptem sestřelen průzkumný Phantom a v prosinci zase Mig-21, pilotovaný korejským pilotem.
S letectvem Sýrie se Phantomy potýkaly celá 70. léta hlavně nad Libanonem, kde působily proti Palestinským organizacím.
V roce 1974 až 76 pokračovala série dodávek „Peace Echo“ pátým pokračováním, kdy bylo dodáno 24 F-4E od USAF a 24 F-4E z nové výroby a dvakrát po šesti RF-4E. Phantomy F-4E z této dodávky již měly všechny instalovány sloty na křídlech a dlouhý kryt ústí kanónu. Toto vybavení bylo po roce 1973 dále zpětně montováno i na Phantomy z dřívějších dodávek, RF-4E však sloty neměly ani na výškovkách. Mimo zlepšení aerodynamiky se pracovalo i na avionice a to se projevilo aplikací digitálního zbraňového systému Elbit Jason, inertního navigačního systému Litton LW-33, nového elektronického výstražného systému a zaměřovací soustavy TISEO. Dodávky „Peace Echo V“ umožnily mimo doplnění ztrát také zformování poslední perutě Kurnassů. kterou se stala 105. tajeset „Akrav“.
F-4 se sloty:
Obrázek
Mezi roky 1975 a 76 byly tři F-4E v USA u firmy General Dynamics přestavěny na průzkumné F-4E(S), což byla silně „očesaná“ varianta zrušeného projektu F-4X. Do kompletně přestavěné přídě se musela vejít velká kamera pro šikmé snímkování HIAC-1 (ohnisková vzdálenost 168cm) a normální vertikální kamera KS-87. Letouny obdržely falešnou kamufláž, vypadající jako radom radaru, který samozřejmě nenesly. Po nástupu Saddáma Husajna k moci létaly F-4E(S) často nad Irákem, kde pátraly po zařízeních na výrobu zbraní hromadného ničení. Sloužily všechny tři prokazatelně ještě v 90. letech, takže udávaná sestřelení jednoho nad Libanonem v roce 1982 a jednoho nad Káhirou se nezdají být pravdivá.
V 80. letech dostaly izraelské Phantomy nástavce pro tankování za letu a v roce 1982 prošly svou poslední větší válečnou zkušeností při operaci Mír pro Galileu v Libanonu. Po úvodním útoku osmičlenné formace na stadion v Bejrůtu, sloužící jako skladiště zbraní, útočily Kurnassy téměř výhradně na systémy syrské PVO. Vzdušné boje byly už výhradní doménou nových F-15 a F-16, přesto ale dokázala posádka jednoho Phantoma završit jeho bojové skóre v IAF na 116,5 vítězství posledním sestřelem Migu-21, tentokrát novou raketou Python-3.
Poslední Kurnass byl v akci ztracen 18. října 1986 po výbuchu vlastních pum.
Super Phantom a Kurnass 2000
Super Phantom:
Obrázek
Po roce 1982 začalo izraelské letectvo modernizovat mnoho typů svých letounů, mezi nimi i stárnoucí a téměř dvacet let sloužící Kurnassy. Původně byl uvažován program „Super Phantom“, s kompletní modernizací avioniky a většiny instalací, včetně zástavby nových motorů P&W-1120, se kterými měl údajně mít schopnost supercruise, neboli nadzvukového horizontálního letu bez forsáže. Měl i o 15 procent menší poloměr zatáček, o 36 procent vyšší stoupavost a o 27 procent rychlejší akceleraci. Poměr tahu k hmotnosti letadla byl o 17 procent lepší. K této modernizaci nakonec nedošlo, pravděpodobně z více důvodů. Jeden z nich bude asi ten, že se Izraeli nechtělo investovat zbytečně moc prostředků do tak starých strojů a proto spustil redukovaný program „Kurnass 2000“, jiné zdroje zase říkají, že se na tom zrušení „Super Phantoma“ podílela i sama firma McDonell Douglas, protože takto modernizované Phantomy se v mnoha aspektech vyrovnaly novým F/A-18 a asi by „Hornetu“ dost komplikovaly obchodní politiku. Je však také možné, že se to týká blízce příbuzného projektu „Super Phantom“, který ovšem nebyl původem izraelský, ale pocházel od firem Boeing a P&W. Izraelský Super Phantom tak skončil u jediného prototypu, předvedeného v roce 1987 v Paříži na aerosalónu v Le Bourget.
Kurnass 2000:
ObrázekObrázek
Nicméně rovných padesát Phantomů prošlo programem „Kurnass 2000“, kdy obdržely mimo nových taktických čísel také nový navigační systém, radar Norden APQ-76, nový HUD, MFD a zbraňový systém a pokročilý varovný systém. Mimo to byla provedena kompletní revize draku, výměna palivových nádrží a palivových i elektrických instalací a rozšíření palety možné výzbroje o řízené střely Popeye, Gabriel III a AGM-84A Harpoon. Prototyp vzlétl 11. srpna 1987, dodávky k letectvu začaly v dubnu 1989.
Kurnassy sloužily u IDF/AF minimálně do roku 2004, kdy mělo začít jejich postupné nahrazení novým typem F-16I.
Minulost a současnost IAF:
Obrázek
Tabulka:
Technické údaje letounu Kurnass 2000
Posádka: 2
Počet a typ motorů: 2 × J79 GE 17
Max. tah motorů (kN): 2 × 79,6
Rozpětí křídla (m): 11,71
Celková délka (m): 19,20
Celková výška (m): 5,02
Plocha křídla (m2): 49,24
Prázdná hmotnost (kg): 13 760
Max. vzletová hmotnost (kg): 27 965
Nosnost výzbroje (kg): 7257
Max. rychlost ve výšce (Mach): 2,25
Max. rychlost ve výšce (km/h): 2390
Cestovní rychlost (km/h): 1465
Akční rádius (km): 960
Max. přeletová vzdálenost (km): 4200
Max. stoupavost (m/s): 185
Operační dostup (m): 19 000
Naposledy upravil(a) jean2005 dne 19/2/2008, 11:20, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

pokračování VI
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

pokračování VII
Uživatelský avatar
jean2005
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 266
Registrován: 27/7/2007, 10:37
Bydliště: Pardubice

Příspěvek od jean2005 »

pokračování VIII (rezerva)
Uživatelský avatar
M1A2 Abrams
podporučík
podporučík
Příspěvky: 657
Registrován: 10/8/2005, 21:34

Příspěvek od M1A2 Abrams »

jean2005 píše:Koncem 80. let za%u10dal v Izraeli program hluboké celkové modernizace Phantom%u16f pod ozna%u10dením „Kurnass 2000“. Ale stroje se ukázaly p%u159i dal%u161ím rozboru natolik opot%u159ebované, %u17ee by se jejich modernizace nevyplatila a nakonec byly poslední izraelské F-%u10dty%u159ky vy%u159azeny v roce 2004.
Modernizace Kurnassu probihala ve vice fazech. Nejdrive byli montovany nastavce pro tankovani, TISEO, prodlouzeni difusoru kanonu, vymena kanonu...
Slo o "povrchove" zmeny.
Program modernizace pod nazvem "Kurnass 2000" se tykal zejmena elektroniky, ktera byla komplet prekopana a po modernizaci byl Kurnass 2000 spickovy moderni stroj. Pri nasazeni v Libanonu v nicem nezaostavali za F-16 a F-15tkami. I kdyz zamereni Kurnass 2000 je spise na pozemni cile.
Druha faze modernizace mela zahrnovat vymenu motoru, av%u161ak zahranici neprojevilo zajem a "doma" se projekt nujal kvuli projektu Lavi.
Cize samotna vymena motoru neprobehla, ale v pripade elektronick modernizace bylo vse ok a neni tedy pravda, %u17ee Kurnass 2000 byl neuspesnej projekt. Samotna vymena motoru se tykala dalsiho projektu Super Kurnass(Phantom) 2000.
Tvrzeni o tom, ze Kurnass 2000 nebyl dotazen do konca jsem nasel i v knize od Bowmana, avsak neni to pravda! Dokazuje to krome ineho o fakt, ze prestavbu na spusob Kurnass 2000 si objednali Turci pro sve Phantomi. Prvni exemplare prebralo turecke letectvo v roku 2000 takze rozhodne v pripade Kurnass 2000 nemozno rict, ze se modernizace nevyplatila.
Entropia uzavretého termodynamického systému musí vzrastať. :-?
Uživatelský avatar
whitedog
četař
četař
Příspěvky: 78
Registrován: 28/4/2010, 21:32

Re: Raritní a zajímavé fotky

Příspěvek od whitedog »

pokiaľ sa to dá, načo by sme sa katapultovali, že ...
Obrázek

přesunul Skelet
Ani ten najlepší Spitfire nemôže byť na dvoch miestach súčasne...
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17709
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od skelet »

Kvíz - kdo mi řekne co je na této fotce divného?
Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Vlasta
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 211
Registrován: 21/8/2011, 11:28
Bydliště: JM/Bisenz

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od Vlasta »

myslíš ten kontejner na AIM-54 Phoenix ?
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17709
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od skelet »

Přesně tak.. onen kontejnér byl součástí firemních zkoušek firmy McDonnel Douglas pro připravovaný stíhací letoun s označením Model 225 pro US Navy. To vyhlásilo program VFX, který měl nahradit zrušený projekt VFAX (nebo-li letoun F-111B). Na onom kontejneru se zkoušel mechanismus, který měl zakrýt vybrání v trupu po odpálení PLŘS AIM-54, a tím zlepšit aerodynamiku letounu. Program VFX nakonec vyhrála firma Grumman se svou F-14 Tomcat.
Obrázek Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
IgorT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1467
Registrován: 25/6/2014, 12:48
Bydliště: BA

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od IgorT »

Mašina vzbudzovala svojim zjavom predátora prirodzený rešpekt. Čo potom, keď ju ešte "naládovali" raketami a bombami o celkovej hmotnosti sedem ton!

Obrázek
Obrázek
Flogger G
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 920
Registrován: 24/9/2009, 15:01
Bydliště: Č.Budějovice

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od Flogger G »

Co si pamatuji o německých F-4F, tak vozily pod trupem přídavnou nádrž na 2 310 litrů paliva, pod křídlo mohly navěsit klasické nádrže na 2 X 1 420 litrů, ale po modernizaci vozily nádrže á la F-14 na 2 X 1 020 l. Když uvážíme, že v trupu bylo okolo 7 550 litrů petroleje, potom byl Phantom II jako létající cisterna.
Flogger G
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 920
Registrován: 24/9/2009, 15:01
Bydliště: Č.Budějovice

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od Flogger G »

Motory J79 se spouštěly pomocí pozemního zdroje elektrickéhé energie. Nevím, jak u ostatních leteckých sil užívajících Phantom II, ale německé F-4F mohly v polních podmínkách spouštět motory pomocí pyrotechnických patron podobných malým soudkům, které se vkládaly do šachet na hřebetě trupu před SOP.
Hektor
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1022
Registrován: 28/5/2008, 15:49

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od Hektor »

Nemá niekto zaznam aka je hmotnosť SUU-16 a SUU-23?
Flogger G
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 920
Registrován: 24/9/2009, 15:01
Bydliště: Č.Budějovice

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od Flogger G »

Příznivcům tohoto silného a spolehlivého dříče určitě přijde vhod dokument o výcviku operátorů palubních systémů v Luftwaffe. Doplňuji, že výcvik na území USA byl součástí všech členů osádek bojových proudových letounů Luftwaffe. To dohodl Steinhoff během řešení problémů s nehodovostí F-104G. https://www.youtube.com/watch?v=VP79l3NEJws
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17709
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Re: McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Příspěvek od skelet »

pěkné záběry ze souboje F-4 vs F-8
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Letadla“