Stránka 1 z 3

Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 21/3/2018, 21:23
od kacermiroslav
BOJE O POHRANIČÍ 1936 - 1939
svědectví


Jednotky:
Stráž obrany státu, Příslušníci československé finanční stráže, Příslušníci četnictva a státní policie

Přísaha příslušníka Stráže obrany státu
"Přísahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen presidenta a vlády republiky československé a všech svých velitelů a představených; přísahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svůj útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přísahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísahám"


Již zde na Palbě máme článek na téma jednotky Stráže obrany státu, neboli SOS (viewtopic.php?f=34&t=6651), které se aktivně zapojovali do obrany československých státních hranic. Ale samotný článek již nijak extra nepopisuje, kolik různých konfliktů s teroristickými organizacemi typu Freikorps, museli tito stateční muži nejen z jednotek SOS čelit. V řadách Příslušníků československé finanční stráže a Příslušníků četnictva a státní policie došlo také k celé řadě zranění a úmrtí v důsledku německých teroristických akcí. A tak si říkám, že by nebylo od věci zkusit zde vytvořit ucelený soupis všech možných svědectví, která kdo z vás má možnost z různých zdrojů sehnat. Pokud tedy není založení tohoto vlákna zcela od věci, tak vás prosím, zkuste jej průběžně doplňovat. Myslím si, že těch 171 mužů, kteří v jednotkách JEN od března roku 1938 do Mnichovské dohody, tj. do konce září 1938 padli, si zaslouží, aby se na jejich hrdinské činy vzpomínalo. A nejen tito. Stejně tak i těch 404 zraněných a mnoho dalších, kteří se nedobrovolně dostali jako zajatci na území Třetí říše.
Zdroj: Jaroslav Beneš - Stráž obrany státu 1936-1939



Přepadení stanice HABARTOV
13. září 1938


U bývalého četnictva jsem byl od roku 1930. Nejprve jsem sloužil v Oloví, to je nedaleko Habartova. V roce 1933 jsem přišel do bývalého Haberspirku (Habartov). Byl jsem tehdy mladý a sloužil jsem rád. Haberspirk byla velmi rušná stanice. Patřilo nám do obvodu několik obcí s počtem obyvatel asi 13 000. V Haberspirku bylo tehdy více jak 90 % německého obyvatelstva a podle voleb z května 1938 měla strana „Sudetendeutsche Heimatsfront (SdP) asi 85 % všech voličů. Něco málo bylo komunistů a sociál. demokratů. Henleinova strana byla tedy velmi silná a příslušníci byli velmi agilní. Zvláště po vyhlášení Karlovarských bodů vládla mezi Henleinovci značná nenávist vůči všemu českému. Četnická stanice byla trnem v oku a už v roce 1937, když jsme byli ve služně a kasárna zůstala nestřežená, vytloukali nám okna. V dubnu 1938 jsme dostali anonymní, výhružný dopis, že budeme vyvražděni, jestliže Haberspirk neopustíme. Dne 12. září 1938 v pozdních večerních hodinách, měl kancléř Hitler štvavou řeč vůči ČSR. To byl vlastně signál k nepokojům, daný z říše. Po Hitlerově řeči, kterou Henleinovci vyslechli na veřejném prostranství u bývalého obecního úřadu a pomníku padlých z I. světové války, chodili semknuti v průvodech po Haberspirku a křičeli „Lieber Fűhrer, macht uns frei von der Tschechoslowakei“, dále pak „Wir wollen Heim ins Reich“ a mnoho jiných podobných hesel. Po půlnoci se řev uklidnil. Do rána bylo jakž takž ticho, jen Henleinovské dvojice patrolovaly. Tehdy jsem měl službu se strážmistrem Křepelou a zjistili jsme v obci pět takových dvojic, které se před námi skrývaly. Na haberspirské poště měla službu moje manželka. Ráno Henleinovci žádali telefonické spojení s Doupovem, chtěli posilu 300 mužů. Manželka jejich rozhovor vyslechla. O chvíli později přišel na poštu Němec, nápadník druhé úřednice a pošeptal jí, že se chystá přepadení pošty a četnické stanice. Asi v té době oznámil nám telefonem bezirksschulungsleiter SdP (byl to obchodník, jenž bydlel poblíže obecního úřadu), že provedou průvod obcí a za pořádek že osobně ručí. Krátce na to přišel na stanici komunista Richard Kovařík, německé národnosti, co bydlel na Rádě a řekl nám, že Henleinovci vnikli na obecní úřad a vyvěsili prapor s hákovým křížem a starostu Bittnera zajistili, obsadili dále českou školu na Rádě a sociál.demokratický konzum. Starosta Bittner byl soc. dem., a byl oddán ČSR.

Těsně potom vnikli Henleinovci na poštovní úřad, když před jejich příchodem stačili listonoši ještě dveře uzamknout. Ti si ale výhružkami a násilím vynutili otevření, postavili všechny zaměstnance ke zdi a vynutili si předání služebních zbraní a mobilizačních rozkazů. Ordnery vedl Otto Plass. Ten bydlel na Kahru a byl úředníkem na dole Adolf a Žofie. Ve chvíli přepadení se rozřinčel telefon. Nikdo z ordnerů se v obsluze nevyznal, manželka tedy přiskočila a propojila četnickou stanici s okresním četnickým velitelstvím ve Falknově (Sokolov). Otto Plass postřehl český hovor, spojení roztrhl, manželku dal vyvést před poštu, kde jí postavili ke zdi a hrozili, že ji zastřelí a mířili na ni pistolemi. V tu dobu již bojové formace byly ustaveny, doly zastavily práci a vyučování na školách bylo zastaveno. Učitelé, školáci, ženy, zkrátka celý Haberspirk byl na nohách a v bojovém vzrušení. Pln hluku, nadávek na nás Čechy. Stěží se nám podařilo vrátit se na stanici.

Cestou se k nám připojila deputace tří funkcionářů – Schulg, místní vedoucí SdP, Ondřej Zährl a Otto Plass, ale šli i další ordnéři. Na stanici jich přišlo šest až osm. Dožadovali se, abychom složili zbraně. Tvrdili, že zdráhání je bezúčelné, neboť všechny úřady v Chebu, ve Falknově i jinde, jsou v jejich rukou a že říšsko-německá armáda již postupuje od hranic. Také nám říkali, odevzdáme-li zbraně dobrovolně, že se nikomu nic nestane a společně, že se bude hlídat v místnosti velitele stanice.

Během jednání přišly na prostranství před stanici další dva oddíly uniformovaných ordnerů. Jednotlivě vnikali dovnitř stanice, takže jsme museli krok za krokem couvat, jestliže jsme se chtěli vyhnout srážce, tak jak nám bylo nařízeno. Před tím jsem totiž přebíral asi v 8.30 hod. fonogram, který zněl: „V případě bude-li přepaden některý státní úřad, nebo i četnická stanice, zakročujte co nejliberálněji a chraňte se krveprolití.“ Do místnosti stanice se jich nacpalo snad 100, nebo i více, ostatní stáli na chodbě, na schodišti do I. patra. Jednání se stále více vyhrocovalo, křik byl stále větší, oni z neúspěchu byli nervózní, zbraně jsme jim dát nechtěli s tím, že jsme vojáci a chtěli jsme, aby nám přinesli písemný příkaz, od našich představených na velitelství ve Falknově. Vnikali ale do zadních místností, kam jsem předtím pověsil služební pušku stržm. Brože, který byl t.č. na léčení v nemocnici ve Falknově. V té místnosti bylo ještě dalších asi 5 pušek zamčených ve skříni. Byly to služební pušky pro potřebu SOS (Stráž obrany státu). Aby se těchto zbraní a střeliva nezmocnili, následoval jsem je a stržm. Křepela šel se mnou také do zadní místnosti.

V sousední místnosti, kde byl prap. Koukal a stržm. Přibek, nastal velký hluk a padl prvý výstřel. Stržm. Křepela mi přišel na pomoc a já na něj křičel – „Střílej!“ – on byl totiž volný, nikdo na něj neútočil. Křepela vypálil 3–4 rány otevřenými dveřmi do první místnosti, načež Plass, s druhým ordnerem, s útoky na mne přestali. Z kapsy vytáhl Plass pistoli, já ho však předešel, nemohu říci, zda-li jsem ho trefil. Prchl s druhým útočníkem přes kuchyni ze stanice. S Křepelou jsme stříleli do vzduchu a ordneři nestačili stanici opouštět, jak prchali. Za několik okamžiků přišel Přibek a povídá: „Jsem raněn a praporčík je mrtev.“ Vešel jsem do pokoje četníků a viděl jsem Koukala ležet na podlaze, krvácel z úst, nosu a uší. Praporčíka usmrtila puška, kterou mu ordnéři před tím z rukou vyrvali. Přibek krvácel z nadloktí levé ruky a pravého ukazováčku. Snažil se vystřelit, nemohl, nepodařilo se mu odjistit pojistku a prst měl roztržený od lučíku při tahání o pušku s ordnery. Rozprchnutí ordneři se ukryli v okolních domech a ze všech stříleli do oken stanice. I my jsme z oken stříleli na každý cíl, který se venku pohyboval. Tato střelba trvala si 2 a půl hodiny. Po celou tu dobu vyzváněly zvony na kostele a důlní sirény houkaly. Jak jsem se později dozvěděl, bylo to na poplach a chtěli tím přivolat posily z okolních obcí. Ordnéři stříleli z půd sousedních domů. Za každou cenu chtěli stanici dobýt a proto vytáhli hasičskou stříkačku, hasič. zbrojnice byla si 100 metrů od stanice, viděli jsme tam pohyb a soustředili se na střelbu. Za nějakou dobu nám chrlili proudy vody do budovy stanice. Úspěch ale neměli, stříleli jsme do míst, odkud voda vycházela a brzy bylo po stříkání. Ani výzva abychom se vzdali, kterou volali, nezabrala. Potom volali, abych se vzdal, jinak moji manželku pověsí.

Pak byla přihnána moje manželka spoutána provazy před okna stanice. Obličej měla proti hlavním ordnerských zbraní a znovu jsem byl vyzván, abych se vzdal, jinak že ji zastřelí. Šel jsem před zbraně ordnerů ke své manželce. Stanice byla obležena ze všech stran. Davem jsem byl uchopen zezadu, sražen k zemi a odzbrojen. Vyrvali mi z ruky pušku, strhli sumky s náboji a sebrali i služební šavli. S tou pak dvakrát ťali do temene hlavy mojí manželku a těžce jí zranili. Mne ztloukli natolik, že jsem upadl do bezvědomí. To byl můj konec, byl jsem vyřízen. Pak jsem se probral, u sebe jsem nikoho neviděl, tak jsem prchl na cestu za četnickou stanicí, zde jsem ale klesl na zem, davem znovu dostižen a opět týrán. Jeden útočník na mne křičel – „Můj bratr je mrtev!“ – ten mne udeřil do hlavy krumpáčem a tím jsem ztratil opět vědomí. Za nějakou dobu jsem se probral, spíše mne k vědomí přivedla silná střelba. Doplížil jsem se na stanici a ulehl na lůžko. V té době stály již před četnickou stanicí dva autokary, které přivezly četnickou hotovost. V budově stanice nebyl nikdo, na podlaze ležel pouze praporčík Koukal, který byl mrtev.

V oddílu, který nám přijel na pomoc, byli samí mladí chlapci. Byli to četníci na zkoušku, nebo ti, kteří ještě nebyli definitivně přijati do sboru. Ordnéři, když autobus z posilou přijel, na něj stříleli a při přestřelce byli zastřeleni dva mladí četníci, a to Černý a Roubal. Proti četnické pohotovosti však neměli šanci a proto se ordnéři rozprchli, někteří šli rovnou přes hranice do říše. Pušky pro SOS odnesli také, ale bez závěrů. Ty jsem pro jistotu naházel do popelníku kuchyňských kamen, tam je potom našli naši lidé. Za nějakou dobu jsem cítil, že jsem odnášen. To mne nesli do sanitky.

Po vyléčení ve vojenské nemocnici v Plzni jsem byl znovu zařazen do služby. Dne 1. října 1942 jsem byl gestapem v Pardubicích zatčen a převezen do sondergerichtu do Chebu. Zde vyšetřován a obviněn z vraždy a z pokusu vražd spáchaných na ordnerech v Haberspirku dne 13. 9. 1938. Hlavně jsem byl obžalován z vraždy svého představeného prapor. Koukala, o němž tvrdili, že byl Slovák a že jsem jej zastřelil v okamžiku, když odkládal zbraně do rukou ordnerů. Prý jsem jej zastřelil z národnostní zášti a zezadu a proto, že mně stál v cestě za mojí kariérou. K rozsudku ale nedošlo, přestože přímo gauleiter Henlein osobně žádal mojí smrt. V únoru 1944 bylo moje trestní stíhání zastaveno pro nedostatek důkazů a já byl předán gestapu do Prahy s přikázáním do koncentračního tábora.

Celkem na straně jednotek SOS padli 4 muži a rovněž stejný počet útočníků.

praporčík četn. Jan KOUKOL
Narozen 5. září 1900 v obci Újezd, velitel četn. stanice Habersbirk (Habartov), zavražděn 13. září 1938 při henleinovském povstání, pohřben společně s vrch. stržm. Novákem v Písku za účasti téměř 10 000 občanů.

stržm. četn. Antonín KŘEPELA
Narozen 22. dubna 1911 v Králově Dvoře (okr. Beroun), v letech 1933-1935 absolvoval prezenční službu u děl. pl. 151, v říjnu 1936 nastoupil u ZČV Praha jako četník na zkoušku. V dubnu 1937 zařazen k ČPO Cheb, v říjnu téhož roku definitivně převzat a povýšen na strážmistra. V červenci 1938 přidělen na četn. stanici Habersbirk (Habartov), při jejíž obraně byl 13. září 1938 postřelen a následně ubit henleinovci. Pohřben v rodné obci.

četník na zk. des. Stanislav ROUBAL
Narozen 30. dubna 1915 ve Velkém Poříčí (okr. Náchod), v letech 1934-1936 absolvoval prezenční službu u p. pl. 4, v červenci 1938 nastoupil jako četník na zkoušku, zařazen k ČPO Falknov jako řidič. Padl dne 13. září 1938 při obsazování obce Habersbirk (Habartov), zpopelněn 20. září v Pardubicích a pohřben v rodné obci.

četník na zk. čet. Vladimír ČERNÝ
Narozen 11. července 1911 v obci Žehusice (okr. Čáslav), v letech 1933-1935 absolvoval prezenční službu u děl. pl. 2, poté zůstal v armádě jako délesloužící, v červenci 1938 ukončil službu v hodnosti četaře přestupem k četnictvu. Jako příslušník ČPO Falknov padl dne 13. září 1938 při obsazování obce Habersbirk (Habartov). Pohřben v Chotusicích.

Jan Pardus
Vzpomínky Jana Parduse na zářijové události v r. 1938 v Habartově“. Ty jsem získal na podzim v roce 1946. Jiří John, Sokolov

Zdroj: Český svaz bojovníků za svobodu



Odpočívadlo u Hříbku u Zlaté Hory
19. září 1938


V době intenzivního německého odboje proti Československé republice roku 1938 se stalo odpočívadlo místem nepřátelských střetů, více z historických pramenů:
U odpočívadla zvaného Hříbek (silnice č.453 ve směru Rejvíz-Dolní Údolí-Horní Údolí) měla své předsunuté postavení smíšená jednotka 7.Hraničářského praporu s příslušníky SOS (Stráže Obrany Státu).Velením této jednotky byl pověřen poručík Macorek. Pan Viktor Švestka v sepsaných pamětech svého tchána Bedřich Bartla, který jako záložák střežil místo u Hříbku uvádí, že 26.prosince 1973,půl roku před svou smrtí, ho jeho tchán požádal ,aby ho zavezl do míst, kde sloužil za zářijové mobilizace jako záložník 7.Hraničářského praporu z Jeseníku. "Jeli jsme z Jeseníku na Rejvíz. Dva kilometry za Rejvízem jsme zastavili na křižovatce silnic Dolní Údolí-Ondřejovice. Křižovatka je přivrácená k hranici a je z ní dokonalý výhled na Ondřejovické údolí, směr Zlaté Hory a hranici s Polskem(tehdy Německem).Oba nás překvapilo, že jsme našli okopy jejich družstva. Přikrčený člověk by se v nich schoval. "Bylo jasné k poznání, kde byly napůl zakopány podsady stanů, kde měl stanoviště kulomet vz.26.Navíc byla výhoda ,že na vnitřní straně zatáčky byl dřevěný altán, ve kterém měli hlídku a připravovali si tam jídlo. Jako záložáci byli povoláni 15.9.1938.Od 19.září byli napadáni hlavně v noci sporadickou palbou, na kterou samozřejmě odpovídali. Dne 22.9.1938 při přestřelce smrtelně poranili německého ordnera. Druhý den sledovali ze svého stanoviště pohřeb. Němci se po pohřbu rozešli. Asi za hodinu začal útok henleinovců, který podporovaly dva těžké kulomety. Přesto si svoje postavení udrželi. Pak byly jen drobné přestřelky, které skončily 6.10.1938.Zajímavostí bylo, že velení praporu se snažilo, aby v jednom družstvu sloužili lidé z jedné vesnice. Na vedlejším stanovišti zase družstvo záložáků sousední vesnice. Šlo o to, že se jako sousedé poznali po hlase i podle charakteristických rysů chůze a pohybu. Dne 5.10.1938 byla tato jednotka stažena a den na to obsadil Wermacht celé Jesenicko.

zdroj: viewtopic.php?f=36&t=7160&p=238085&hilit=SOS#p238085



Přepadení celního úřadu Bartošovice v Orlických horách
22. září 1938


Vše začalo krátce po půlnoci, kdy skupina henleinovců zaútočila ručními granáty a pěchotními zbraněmi na budovu celního úřadu v Bartošovicích. Pětičlenná hlídka úřadu ve složení vrchního respicienta fin. stráže V. Hampejze, respicienta Ptáčka, dvou vojínů a jednoho desátníka byla nucena za boje vyklidit budovu a ustoupit. Toho ihned henleinovci využili a za pomocí otepí slámy, které oknem naházeli dovnitř budovy, úřad zapálili. Dům se v okamžení ocitl v jednom ohni. Lačni po dalším plundrování se SdFK ( Sudetendeutsche Freikorps ) začal hrnout i na další budovy státní správy. Terčem se stal poštovní úřad a četnická stanice. Kdo ví, jak by to vše skončilo, kdyby se situace nechopili vojáci ze 7. roty škpt. Cermana z II. praporu hraničářského pluku 19 a nezahnali agresivní henleinovce z Freikorpsu za hranice Říše. Díky včasnému zásahu vojáků se boj z Československé strany obešel beze ztrát na životech a podařilo se zajmout 4 členy útočícího Freikorpsu. Na místě vypálené celnice stojí dnes nová budova, jenž slouží ke stejnému účelu jako v roce 1938.

Zdroj: http://magazin.reenactor.cz/prepadeni-b ... e-celnice/

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 21/3/2018, 23:22
od kacermiroslav
Nemanice, Lísková
12. září 1938


Členové SdP v Poběžovicích zorganizovali společný poslech Hitlerova projevu a jeden člen okresního vedení Lang objížděl chodské pohraniční obce a burcoval místní české Němce k poslechu již výše zmíněného projevu. Na místní pile zastihl Lang syna továrníka F. Stoffela Roberta a dohodli se na tom, že Stoffelové zajistí několik aut, kterými místní henleinovci odjedou do Poběžovic. Lang též Stoffelemu zdůraznil, aby si s sebou vzali zbraně. Autodopravce Josef Paa a jeho bratr Karl obstarali jedno nákladní a jedno osobní auto a odjeli s nimi přes Mýtnici a Vranov do Poběžovic. Autodopravce Liegel s továrníkem Stoffelem odjeli osobními vozy přes Klenčí do Poběžovic, kde se všichni výtečníci setkali na náměstí. Poběžovické náměstí v té době bylo naplněno asi 2000 posluchači. Vyslechli projev, skandovali hesla, zpívali zakázané písně a po skončení se začali rozcházet do svých domovů. Ti z henleinovců nejhorlivější nastoupili zpátky do připravených automobilů a odjeli směrem na Nemanice.

Toho dne k večeru odjížděl z Domažlic do Lískové dozorce finanční stráže a člen družstva SOS Josef Röhrich. V malé obci Klenčí pod Čerchovem předjeli finančníka, který jel na motocyklu, dvě osobní auta, která směřovala směrem na Nemanice. Financ J. Röhrich si všiml toho, že osazenstvo automobilů svíralo mezi koleny zbraně, a tak přidal plyn a v mžiku je předjel. Za chvíli už vše sděloval veliteli družstva SOS v Lískové četnickému strážmistru Novotnému. Novotný okamžitě vyrozuměl stanici v Nemanicích a s dalšími příslušníky SOS vyrazili na křižovatku před obcí. Vpředu jedoucí henleinovský předvoj, místní učitel Kolweck, na znamení dozorce finanční stráže Horešovského zastavil, ale těžší to bylo se dvěma osobními auty a jejich osazenstvem. Finančníci už z dálky autům signalizovali, aby zastavili. Továrníkův syn Robert Stoffel nejdříve zpomalil, ale vzápětí přidal plyn a prohnal se kolem hlídky. Na druhý automobil, který řídil Liegel, světelné signály a mávání karabinami (puškami) zabralo. Po zastavení automobilu z něho vystoupili henleinovci J. Herbich, K. Maurer a již výše zmíněný J. Liegel. První dva využili nastalé situace a začali utíkat k Nemanicím. Tyto dva uprchlíky začali pronásledovat dva členové hlídky SOS Novotný a Engel. Za ujíždějícím automobilem se vydali dva finančníci Röhrich a Horešovský. Při pronásledování uprchlého Herbicha byl těžce zraněn do ruky a břicha finančník Engel, který se z posledních sil doplazil do Lískové, odkud byl dopraven do domažlické nemocnice. Automobil, který řídil továrníkův syn R. Stoffel, zatím dojel do Nemanic, kde se ho marně pokoušela zastavit místní četnická hlídka, která se skládala z praporčíka Kulovaného, štábního strážmistra Kalaše a strážmistra Prudkého, který naskočil na motocykl a společně s Röhrichem a Horešovským pronásledovali ujíždějící automobil. Stoffel se u Mýtnice setkal s bratry J. a K. Paa, kteří se do Nemanic vraceli druhou stranou. Zde zastavili a ozbrojení henleinovci začali vyskakovat z aut, ale v té samé době se na toto místo blížil financ Horešovský na motocyklu, který vzápětí motorku strhl do příkopu. Ve světle reflektoru spatřil seskakující muže se zbraněmi, jak postupují po obou stranách příkopu směrem k němu. Z této nelichotivé situace ho vysvobodila přijíždějící hlídka dvou členů SOS Röhricha a Prudkého. Röhrich s Prudkým křikli směrem k henleinovcům výzvy, aby dali ruce vzhůru a nestříleli, ale to už začaly práskat první výstřely. Naštěstí se v nastalé přestřelce nikomu z příslušníků SOS nic nestalo, ale jeden z henleinovců zasténal a padl k zemi. Po nějaké době zaslechl Horešovský řev z týlu od Nemanic. To rozvášněný dav posluchačů Hitlerova projevu se řítil k místu střelby. Tříčlenná bránicí se hlídka sosáků s obtížemi ustoupila na nemanickou četnickou stanici. Na místo střelby se vrátili v noci až poté, co do Nemanic dorazila první četa četnického pohotovostního oddílu z Domažlic. Pohotovostnímu oddílu velel vrchní strážmistr Pekelský. Na místě přestřelky zůstal jenom nákladní automobil a u jeho dvířek na straně řidiče ležel mrtvý autodopravce a řidič Josef Paa. Hned od ranních hodin se rozběhlo vyšetřování, kterého se i zúčastnil poslanec SdP z Horšovského Týna Stangl. Jeho arogance šla až tak daleko, že si chtěl vyžádat na vrchním strážmistru Pekelském a posléze i na soudní komisi informaci, zda příslušníci SOS, kteří použili zbraně, budou zatčeni a zbaveni služby. Nakonec dosáhl od okresního hejtmana Krmasty z Domažlic alespoň povolení, aby si mohl mrtvého Paa a místo činu vyfotografovat. Celý případ skončil pro henleinovce fiaskem, neboť provedená pitva zjistila, že mrtvý henleinovec J. Paa byl zasažen projektilem z měkkého olova a toto střelivo se v tehdejších československých ozbrojených složkách nevyskytovalo. Závěr celé přestřelky u Nemanic byl zcela zřejmý. Mrtvého autodopravce zastřelili při zmatečné střelbě jeho soukmenovci ve zbrani.

Zdroj: Petr Staněk, Vědomí národa



Lískové u Černé Řeky
28. září 1938


Dne 28. září v odpoledních hodinách pronikl oddíl ordnerů z Bavorska na české území a v obci Lískové u Černé Řeky přestříhal telefonní vedení. Na toto místo vyslalo velitelství čety SOS, které bylo umístěno v Caparticích, dva telefonní techniky a s nimi dozorce finanční stráže Josefa Berana. Při opravě poničeného vedení byla na montéry a finančníka zahájena palba asi 15 ordnerů, kteří stříleli od státní silnice Lísková-Klenčí. Pod silnou palbou se museli montéři a finančník odplížit do nedalekého lesa. Vyslaná hlídka, která se skládala z finančníků J. Röhricha a Jalovce a z vojínů Císara a Jůsky, vpadla ordnerům do zad a zahájila na ně palbu. Strhla se prudká přestřelka, při které byl jeden z ordnerů zraněn a zbytek byl zahnán za státní hranici. Na místě přestřelky našli příslušníci SOS mrtvého kamaráda J. Röhricha, který byl zasažen jednou střelou do oka a druhou do krku. Pomník, který dnes stojí na místě, kde došlo k tvrdému boji mezi příslušníky SOS a ordnery, připomíná tuto tragickou událost.

Byl to právě člen finanční stáže J. Röhrich, který si jako první všiml toho, že nemaničtí henleinovci převážejí v automobilech zbraně, a tím pádem něco chystají (viz. Nemanice, Lísková ze dne 12.9.1938). Včas zalarmoval své kolegy a tak zabránil henleinovcům cokoli podniknout. A též jako jediný z členů družstva SOS Lísková padl při obranných střetech s teroristickými ordnery.

Zdroj: Petr Staněk, Vědomí národa

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 00:28
od kacermiroslav
Vražda velitele stanice Rychnůvek
19. září 1938


Jednou z akcí Freikorpsu bylo přepadení a vražda velitele četnické stanice Antonína Měsíčka v německém Rychnově (někdy se také označuje jako Rychnůvek, dnes už zaniklá obec na Šumavě). Došlo k tomu 19. září 1938. „Skupina Freikorps se dohodla, že zavraždí jednoho velitele, který byl proti nim nejvíce aktivní. Číhali na něj v lesní zatáčce, protože věděli, že bude rozvážet na motorce rozkazy a další materiály pro Stráž obrany státu. Netušili ale, že toho dne si tento velitel vyměnil službu s Antonínem Měsíčkem, který byl v Rychnově velmi oblíbený,“ přibližuje nešťastnou náhodu Jan Ciglbauer. Ve večerních hodinách byl skutečně Antonín Měsíček přepaden, zasáhly ho střepiny z granátů. Střelba ale vyvolala okamžitě poplach mezi okolními družstvy Stráže obrany státy, Sosáci začali vystřelovat do vzduchu rakety, teroristé se zalekli a rychle utekli. Antonín Měsíček byl těžce zraněný, ale dokázal se ještě doplazit do nejbližšího stavení, odkud byl převezen do krumlovské nemocnice. Tam druhý den zemřel.

Následovaly různé přestřelky a střety. „Incidenty byly na denním pořádku. Bojovalo se o Studánky, Dolní Dvořiště, v Novohradských horách o Šejby, Cetviny, Pohoří na Šumavě a řadu dalších míst. Z největších střetů stojí za zmínku boj o Cetviny, kde 22. září padl dozorce finanční stráže Václav Klimeš a obec pak byla o dva dny později dobývána československou armádou zpět,“ přibližuje Jan Ciglbauer. O den později dobývala československá armáda Vyšší Brod zpět. „Dobývala ho cyklistická rota, která během jedné noci urazila sedmdesát kilometrů z Plané u Českých Budějovic do Brodu a za asistence Sosáků a obrněného vlaku získala město zpět. Padl přitom další voják, několik bylo zraněno. Po útěku Freikorpsu bylo údajně nalezeno asi sedmnáct mrtvých teroristů,“ vypráví. Ten samý den se však Češi dozvěděli, že vláda přijala Mnichovskou dohodu a že musí z Vyššího Brodu ustoupit.

Jiný zdroj
Na tajné poradě Freikorpsu je za nebezpečného Čecha označen vrchní strážmistr četnictva Jan Trněný. Henleinovci se rozhodnou ho zavraždit, mají zjištěno, že večer 19. září 1938 bude na motocyklu rozvážet rozkazy a další materiál mezi jednotlivá družstva SOS. Netuší ale, že si ten den Trněný vyměnil službu s velitelem četnické stanice v Rychnůvku vrchním strážmistrem Antonínem Měsíčkem, který je paradoxně v kraji oblíben i mezi německým obyvatelstvem. Měsíček je sice v Kaplických Chalupách varován, že prý má být přepaden, ale nebezpečí nedbá a pokračuje ve své zpáteční cestě do Rychnůvku. V lesní zatáčce u Multerbských Chalup už na něj čeká 8 příslušníků Freikorpsu. Jakmile se v noční tmě objeví světlo reflektoru Měsíčkova motocyklu, henleinovci spouštějí palbu. Měsíček je ale zasažen především střepinami granátu, který po něm vrhl henleinovec Franz Bayer. Střelba vyvolá poplach u družstev SOS v okolí a ta vystřelují signální rakety. Toho se nacisté zaleknou a urychleně prchají zpět za hranici. Těžce zraněný Měsíček se ještě dokáže doplazit do nedalekého domku, odkud je převezen do nemocnice v Českém Krumlově, kde druhý den umírá. Franzi Bayerovi je od NSDAP za Měsíčkovu smrt vyplacena odměna 200 říšských marek.

Zdroj: Jan Ciglbauer, rozhlas.cz



Zlaté Hory
21. září 1938


Četníky Němci zajali a odvezli do Říše
Na nedalekém Zlatohorsku přišla vážná krize už v květnu 1938, kdy po částečné mobilizaci dorazilo do pohraničí československé vojsko a většina českých civilistů odešla naopak do vnitrozemí. Do Německa odcházelo ilegálně přes hranici stále víc mladých Němců z Jesenicka, aby tam absolvovali vojenský a diverzní výcvik.
Jednadvacátého září pak dostali čeští četníci informaci, že na Zlaté Hory zaútočí ordneři (Sudetoněmecký sbor dobrovolníků - polovojenská organizace založená za účelem destabilizace situace v československém pohraničí pomocí ozbrojených útoků, sabotáží a diverze).Večer pak z rádia přišla zpráva, že česká vláda dobrovolně postoupila pohraničí Německu. Druhý den v poledne už vlály na domech prapory s hákovým křížem a v oknech se objevily obrazy Adolfa Hitlera. Četníci zůstali na stanici. Po poledni k nim přišli ordneři s tím, že budou spolu s německým vojskem zabírat město. Němci pak rychle ovládli nádraží. Četníci zjistili, že odpor je marný, a jejich velitel František Hošek se před tisíci zfanatizovanými nacisty vzdal. Všichni zajatí Češi byli převezeni do německé Říše.
"V lágru u Drážďan jim sdělili, že republika už neexistuje, a pokud chtějí, mohou sloužit nacistické říši. Přihlásila se necelá dvacítka mužů. Ostatní zajatci byli později předáni příslušníkům československé policie v severních Čechách," popisuje Procházka.

Zdroj: https://olomouc.idnes.cz/boje-na-jeseni ... zpravy_stk
Autor: Rostislav Hányš



Obranná linie Vápenná - Supíkovice – Rejvíz
22. – 28. září 1938


Na tvrdé boje došlo také ve Vápenné a v sousední Žulové. Když němečtí ozbrojenci obsadili 22. září javornický výběžek, vytvořili Češi obrannou linii Vápenná - Supíkovice - Rejvíz a tu ze všech sil bránili. Z Jeseníku do Žulové poslal jesenický velitel auto s 24 četníky. Před městem potkali skupinu četníků, kteří prchali před ordnery. Ti se k nim proto připojili a společně začali pronikat zpět do města. Získali zpět i četnickou stanici. Do městečka v té době směřovali z pohraničí čeští zaměstnanci. Mnozí bez oblečení, bosí a zbití. Do Žulové se ale začaly stahovat také tlupy ordnerů. Večer 22. září dostali četníci rozkaz, aby se stáhli do Vápenné. Už v noci na 23. září zaútočili pak ordneři střelbou z pušek a kulometů na Vápennou a boje se postupně rozpoutaly i ve vesnici. U nedalekého lomu při nich byl zastřelen člen finanční stráže, kdy se jejich skupina bránila mnohonásobné přesile. Právě Vápenná byla pro české ozbrojené složky velmi důležitá. Podél železniční trati totiž postupovali Němci směrem do Lipové.
Češi je chtěli co nejvíc zdržet. Jednotky SOS odrážely denně zuřivé útoky ze všech stran. Přes ohromnou přesilu dokázali Češi vzdorovat. "Je skoro zázrak, že při střetech s nepřítelem přišel o život pouze jeden četník a dalších šest bylo zraněno," míní Procházka. Boje trvaly až do 28. září, kdy byly zastaveny za účasti anglických styčných důstojníků, kteří dorazili do Vápenné.

Zdroj: https://olomouc.idnes.cz/boje-na-jeseni ... zpravy_stk
Autor: Rostislav Hányš



Javorník
22. září 1938


Němec zachránil Čechy před lynčováním tím, že je zavřel do cely
Že ale nebyli všichni Němci jenom nepřátelští, svědčí vzpomínky Stanislava Jančíka, tehdejšího přednosty okresního soudu v Javorníku. Po odjezdu posledního vlaku do vnitrozemí 22. září napětí ve městě zesílilo. Henleinovci s ordnery a vytrénovanými navrátilci z Říše vytloukali výklady českých a židovských obchodů a okna bytů českých úředníků.
"Pochopili jsme, že je čas prásknout do bot," vzpomíná Jančík. S kolegou, který byl soudním čekatelem, nechtěli z města odejít jako ostatní, chtěli dodržet příkaz zatím vyčkat na místě. Na soudu pálili dokumentaci týkající se současné situace. Venku měl Jančík pro všechny případy přistavenou motorku. Jenže brzy zjistil, že už nemají na čem odjet, jeho Jawu si vzali členové finanční stráže.
"Situace se dramaticky zhoršovala. Hrozilo nám lynčování. Zfanatizovaní nacisté byli schopni všeho," popisuje ve vzpomínkách Jančík. Do situace ale vstoupil německý zaměstnanec, správce soudních budov a věznice. Řekl, že nejbezpečnější místo pro oba české soudce bude věznice a on že je nevydá. Sotva zamkl dveře od cely, vtrhla do budovy skupina ordnerů a Hitlerjugend. "My to s těmi českými psy vyřídíme na místě," řvali.
"Správce vytáhl z kapsy nějaké lejstro s říšskou orlicí a začal jím mávat. Křičel na útočníky, že nás zajistil na příkaz gestapa, a pokud nás nenechají, budou se zodpovídat před říšským soudem. Oni sklapli a odešli. Svým divadelním výstupem nám zachránil život," vypráví Jančík.
Když do Javorníku vpochodovali Němci, byli oba muži prohlášeni za rukojmí. Po měsíčním věznění v Říši je Němci odvezli do Hnojic u Šternberka, kudy probíhala nová hranice, a odtamtud se oba dostali do Čech. "Datum těch událostí si budu pamatovat do smrti," svěřil se před lety Jančík

Zdroj: https://olomouc.idnes.cz/boje-na-jeseni ... zpravy_stk
Autor: Rostislav Hányš

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 10:28
od kacermiroslav
Schwaderbach (dnes Bublava)
13. září 1938


Na mnoha místech republiky, potažmo v pohraničních oblastech známé jako Sudety (Sudetenland), se po projevu Adolfa Hitlera na norimberském sjezdu NSDAP, strhly tzv. sudetoněmecké bouře. Ordneři SdP (Sudetendeutsche Partei) ve spolupráci s říšskými jednotkami SA (Sturmabteilung) a SS (Schutzstaffeln) systematicky vyvolávali neklid a mnohdy došlo i k prolití krve a obětem na životě. Nejinak to vypadalo i v krušnohorské obci poblíž Sokolova (Falkenau) – Bublavě (dříve Schwaderbach). Schwaderbach 13.9.1938 – datum, které se nesmazatelně vrylo do historie našich bezpečnostních sborů. Toho osudného dne probíhal život ve Schwaderbachu jako všude jinde v pohraničí s Německem – napjatě. Službukonající četníci, financové a policisté konali svou povinnost ve zostřeném režimu s očekáváním brzkých srážek s henleinovskými hordami. Nebylo ani divu, vždyť po již zmíněném projevu A. Hitlera (12.9.1938) se situace přiostřovala každou hodinou. Za každým stromem, křovím či domem mohlo číhat nebezpečí v podobě zákeřného člena sudetoněmeckého Freikorpsu. Abychom se ale vrátili k událostem ve Schwaderbachu.

Jak mnozí jistě víte, obec Schwaderbach (dnes Bublava) leží přímo na hranici s Německem. Z tohoto důvodu byla v obci kromě Četnické stanice i budova Celního úřadu, která se stala terčem henleinovců jako první. V tu dobu bylo v budově přítomno povícero příslušníků Finanční stráže společně s jejich rodinami. Ordneři Celní úřad obsadili takřka bez jediného výstřelu, jejich požadavek zněl jasně – vydat veškeré zbraně a munici. Financové tohoto henleinovského rozkazu, byť neradi, uposlechli. Předali své zbraně, munici a granáty načež byli uvězněni v jedné z místností úřadu. Mezitím do místní Četnické stanice dorazila posila z blízkých Kraslic. Odtud byl okamžitě vyslán k Celnímu úřadu četnický autokar, aby odvezl manželky a děti členů Finanční stráže do bezpečí. Ten však byl zákeřně napaden ze zálohy v okamžik, jakmile se přiblížil k celnici. Výsledkem byl mrtvý řidič autokaru čet.stržm. Josef Falber a zajatý příslušník Finanční stráže, jenž při přestřelce utrpěl několik střelných poranění. Prakticky jediný, komu se podařilo vyváznout, i když se zraněním, byl strážmistr četnictva Kazda. Ten se silami u konce dorazil až na Četnickou stanici, aby informoval o incidentu, který se u budovy Celního úřadu odehrál. Ihned byl k Celnímu úřadu vypraven druhý autokar. Ovšem jakmile se přiblížil k budově, zahájili ordneři zuřivou palbu. Posila v druhém autokaru byla nucena bezúspěšně ustoupit zpět na stanici.

Po nějakém době dorazili vyjednavači z řad henleinovců. Žádali okamžitou kapitulaci a vydání stanice do rukou ordnerů SdP, což bylo striktně odmítnuto. Kritická situace a obavy o životy zajatých finančníků a jejich rodin však velitele stanice donutili nakonec iniciovat další jednání s ordnery SdP. Výsledkem vyjednání byl souhlas sudetoněmeckých povstalců s převozem zajatých financů a jejich rodin do bezpečí. K tomuto účelu byl zrekvírován autobus, který byl posléze přistaven před budovu Celního úřadu. Do něj nastoupili všichni zajatci. První zastávkou autobusu byla Četnická stanice, kde si vystoupili všichni příslušníci Finanční stráže, zatímco jejich ženy, děti a zranění pokračovali směrem do nedalekých Kraslic.
Netrvalo dlouho a relativní klid vzal opět za své, celá stanice byla obklíčena ordnery SdP, kteří kladli před budovu otepi slámy a další hořlavé haraburdí, pomocí něhož chtěli dostat všechny četníky a finance ven. Mezitím stačili přerušit telefonické spojení s okolním světem, čímž byla osádka stanice dokonale odříznuta. Nastala strkanice, která se obešla bez větších poranění, jenž měla za následek obsazení stanice. Po zvážení celé situace, která se stala pro četníky bezvýchodnou, došel velitel k rozhodnutí kapitulovat. Všichni zajatí četníci jsou internováni do budovy Celního úřadu a hlídáni ordnery SdP. Zde jim bylo přislíbeno, že hned druhý den budou převezeni, ke svým, do Kraslic. Opak byl ovšem pravdou. Všichni zajatí byli zavlečeni do Říše.
O tomto otřesném incidentu se dozvídá velitelství jednotek S.O.S., které okamžitě na místo posílá pomoc z nedalekého Silberbachu (dnes Stříbrná). Mezitím se henleinovci dokonale opevnili a připravili na možný útok Čs. jednotek, kteří by se mohli pokusit o osvobození svých zajatých kolegů. Byla již tma, když se jednotky S.O.S., dosud nepozorovaně, přiblížily ke stanici. Jaký však to byl omyl domnívat se, že se ordneři po výzvě ke kapitulaci vzdají. Téměř okamžitě se na příslušníky S.O.S. sesypal přívalový déšť kulek z automatických zbraní a dopadlo množství granátů, jimiž byli henleinovci bohatě zásobeni ze sousedního Německa. Strhla se divoká přestřelka, při níž byli henleinovci podporováni střelbou zpoza hranic. Následek střetu byl děsivý. Vrchní strážmistr František Novák a strážmistr Josef Brčák zůstali ležet mrtvi, zbytek jednotky S.O.S. byl nucen za krycí palby ustoupit.
A co se stalo se zajatci? Jak už bylo řečeno, všichni byli násilím odvlečeni do Říše, aby se tak podrobili mnohdy krutým výslechům, při nichž ochotně asistovali jejich někdejší sudetoněmečtí spoluobčané. Teprve 16. října 1938 se přes Drážďany, Podmokly a Litoměřice dostali do Terezína, kde byli předáni Čs. úřadům.

Ztráty na české straně tak dosáhli tří mrtvých.

vrch. stržm. četn. František NOVÁK
Narozen v r. 1898, velitel četn. stanice Silberbach (Stříbrná), zabit granátem 13. září 1938 při osvobozování obce Schwaderbach (Bublava), pohřben v Písku za účasti téměř 10 000 občanů.

stržm. četn. Josef Vojtěch BRČÁK
Narozen v r. 1911, příslušník četn. stanice Silberbach (Stříbrná), zabit granátem 13. září 1938 při osvobozování obce Schwaderbach (Bublava), pohřben v Bernarticích za účasti téměř 2500 občanů.

stržm. četn. Josef FALBER
Narozen 18. března 1911 v obci Chrášťany (okr. Rakovník), řidič četnického pohotovostního oddílu Kadaň, zastřelen 13. září 1938 před celním úřadem ve Schwaderbachu (Bublava), pohřben v rodné obci.

Autor: JardaS, magazin.reenactor.cz

Zdroje informací a použitá literatura:
Československé pohraničí 1938-1939 (Jiří „Iggy“ Převrátil)
Hraničáři pod Luží 1938 (kolektiv autorů)
Nedaleko od Norimberka (Václav Jiřík)
Rovnice řešená zradou (Ota Holub)



vylíčení výše uvedeného případu, ale Jiřím Převrátilem, člen Četnické pátrací stanice Praha

Vedle četnické stanice byl v obci také celní úřad a s ním početná skupina příslušníků finanční stráže spolu s rodinami. Právě budova celního úřadu se stala terčem prvotního zájmu henleinovců a dne 13.9.1938 byla prakticky bez boje obsazena. Dalším cílem měla být četnická stanice, kam však dorazila posila z nedalekých Kraslic. Do obsazené celnice byl poslán autokar pro děti a manželky příslušníků finanční stráže. Je však napaden prudkou palbou z ručních zbraní a jeho řidič, strážmistr četnictva Josef Falber, umírá zasažen střelou. Dozorce finanční stráže, který byl několikrát postřelen je zajat henleinovci. Jediný komu se podařilo utéci, byl zraněný četnický strážmistr Kazda, který na pokraji sil dorazil zpět na četnickou stanici, aby informoval o situaci před celnicí.

Krátce na to je četnická stanice obklíčena. Při pokusu o vyjednávání dochází k jejímu záludnému obsazení. Po krátké strkanici vydává velitel rozkaz ke kapitulaci. Všichni zajatci jsou pak soustředěni v budově celního úřadu, hlídáni ordnery, kteří mají rozkaz naházet mezi ně granáty v případě útoku československých jednotek.

První dějství končí, ale druhé, daleko krvavější teprve začíná. Jednotka SOS (Stráž obrany státu) ze sousedního Silberbachu (Stříbrná) dostává rozkaz vyrazit na pomoc zajatým kamarádům. Pod rouškou noci; vyzbrojeni puškami, ručními granáty a lehkým kulometem dorazili nepozorováni až k četnické stanici. Skupina se pokouší vyjednávat s přítomnými ordnery a prozradí tak své pozice. Ihned jsou bez varování napadeni ručními granáty a střelbou z automatických zbraní. Vrchní strážmistr František Novák a strážmistr Josef Brčák jsou na místě mrtví. Zbytek jednotky, včetně zraněného respicienta Mouchy, kryje ústup. Henleinovci jsou podporováni střelbou ze sousedního Německa, kam jsou později násilím odvlečeni všichni zajatci.

Autorem textu je Jiří Převrátil, člen Četnické pátrací stanice Praha

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 10:55
od Martas2411
Boje celnice na přechodu Čížov-Hardegg
25.září do 5.října 1938


Jedním z málo známých a urputných bojů,který trval s přestávkami skoro 10 dní byl u celnice na přechodu Čížov -Hardegg.A to kousek od Vranova nad Dyjí.Místem bojů byl hraniční přechod Čížov-Hardegg.Místem bojů byl především most přes Dyji a přilehlá budova Čížovské celnice.Podle svědectví přímých účastníků je velice pravděpodobné ,že se tohoto konfliktu zúčastnilo i přilehlé lehké opevnění ,které bylo blízko celního úřadu.Podle svědectví velitele družstva SOS Karla Tojšla ,který bránil okolí celního úřadu, byly přilehlé řopíky plně vyzbrojeny a obsazeny československými vojáky.
O co se vlastně jednalo.Německý Freikorps se několikrát ,ale bezúspěšně pokusil překročit onen most přes Dyji.Podle výpovědi již zmiňeného pamětníka Karla Tojšla, byl Freikorps podporován pravidelnou německou armádou ,která zprvu podporovala útočícící teroristy palbou z těžkých kulometů z Hardeggu.Tyto boje trvaly z přestávkami od od 25.září do 5.října 1938.Tedy pěkně dlouhou dobu.Zásluhu na tomto má československý velitel ,který nerespektoval rozkaz nestřílet na nepřátelské území a taky vojáci ,kteří se nevzdali a celní úřad ubránili.Bohužel jejich jména jsou v historii zapomnění.Nakonec po těžkých bojích celnici opustili ,ale nedali ji lacino.Svědectví z těchto bojů bohužel nejsou podrobně zmapovány ,ale podle neoficiálních zpráv padlo na německé straně 22 lidí ,z toho 17 vojáků nebo příslušníků Freikorps a 5 civilistů.Na československé straně byli 4 zranění vojáci ,údajně lehce.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 13:29
od parmezano
Velký obrázek
Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

Budova celnice v Čížově pochází z roku 1938 a je zajímává tím , že její součastí byl lehký pěchotní bunkr.
P. S. : Do bunkru byl přístup zevnitř přímo z budovy celnice.
zdroj : Vojensko .cz

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 14:31
od Pátrač
Parmezáno - ta celnice je přímo u toho mostu? já se ze zvědavosti podíval na google maps a je tam u mostu nějaký objekt ale vypadá zarotlý v lese. Na této fotce vypadá skoro ve volné krajině.

Pokud by to byl ten dům co je na mapách, tak se zdá, že střílna kulometu vede přímo na mostovku a to by museli být ordneři hodně udatní, aby přes ten most prorazili.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 14:42
od parmezano
Pátrač: To nevím , já jsem sloužil na vedlejší pohr. rotě a do Čížova jsem se nedostal, omlouvám se .

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 15:24
od Martas2411
Tak já už jsem o tom kdysi něco napsal,včetně oněch bránicích bunkrů,je tm vyfocena i ta celnice a mostovka.
viewtopic.php?f=37&t=6672

co se týká těch ordnerů tak splakali nad výdělkem a to je ještě z Hardegského hradu podporoval těžký kulomet údajně obsluhovaný pravidelnou armádou.Na těch fotkách je vidět zásahy jak celnice,tak přilehlé pevnůstky.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 15:56
od kacermiroslav
Martasi, tak jestli chceš, tak klidně ty své články vlož i do tohoto vlákna v podobě, jak je sem vkládám já. Rád bych, aby to vše bylo pokud možné na jednom místě a roztříděné podle dat a lokalit, kde k bojům došlo. Děkuji.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 19:29
od kik
Pokud se nepletu, tak v mnoha celnicích nebo budovách Finanční stráže byly vybudovány malé bunkry podobné lehkým objektům vz. 37. Hodně podobných situací bylo popsáno jinde - teď mi vypadl název jedné knížky, která, myslím že ve 4 dílech, mapovala právě boje příslušníků SOS na podzim 1938. Zkoušel jsem to hledat v katalogu knihovny v HK, ale tak daleko historie mých výpůjček nesahá.
Nejhorší na tom celém je, že ti Němci s Čechy žili vedle sebe řadu let celkem bez problémů. První větší potíže začaly po nástupu krize, kdy právě pohraničí bylo dost těžce postiženo a po nástupu Hitlera k moci se situace jen a jen zhoršovala. A politika naší vlády neprovokovat jen přilévala oleje do ohně protože Němci byli stále troufalejší.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 20:54
od Pátrač
Martas - děkuji za připomenutí Tvé starší velmi dobré a velmi pozitivně hodnocené práce. Všechna čest. Toto vlákno je čím dále tím lepší.... :lej:

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 22/3/2018, 22:53
od kacermiroslav
Gossengrün (Krajková)
13.-14. září 1938


Zatímco v Habersbirku nabíraly události dosti rychlý spád, v Gossengrünu byl relativní klid. To se však mělo rychle změnit. Skupina ordnerů ohrožovala místní poštu, kde tehdy sloužil český poštmistr. Velitel místní četnické stanice praporčík Petr Hladík vyslal postupně na pomoc strážmistry Šarocha a Šrejla. Ti však byli cestou napadeni, odzbrojeni a uvězněni ve sklepě nynější radnice. Ordneři pak bez okolků zahájili útok na četnickou stanici, kde zůstal jen její velitel.Henleinovci hrdinného obránce postřelili, ale teprve poté co upadl do bezvědomí, dokázali stanici obsadit. Velitel měl být převezen do nemocnice.

Jeden z ordnerů ale znovu spustil fanatickou palbu a praporčík byl opět postřelen. Jeho manželku, která svého muže doprovázela, střelili běsnící nacisté do břicha. Zranění, ale nebyla tak vážná a oběma se diky několika umírněnějším Němcům dostalo ošetření ve falknovské nemocnici.Druhý den přijel do vzbouřené obce četnický pohotovostní oddíl, který osvobodil uvězněné četníky. Během návratu do Falknovas byl četnický autokar napaden henleinovci (jak jinak než ze zálohy). Jedna z prvních kulek zasáhla řidiče strážmistra Ráže přímo do hlavy.

I přes těžké zranění se mu podařilo po sto metrech autobus zastavit. Svému zranění později ve falknovské nemocnici podlehl. Těžce raněn kulkou dum-dum byl i závodčí Pokora. Velitel oddílu Otakar Stehlík měl štěstí v neštěstí. Jedna kulka minula jen o vlásek jeho krční tepnu, druhá jej zasáhla do ramene. Sčítání obětí v této kauze nekončí.

Do obce byla vyslána 1. rota cyklistického praporu československé armády ze Slaného (ze tří čtvrtin byla tvořena sudetskými Němci československého státního občanství). Dne 15.9. se okolo desáté hodiny vracela vystřídaná stráž zpět na ubikace. Mezi vojáky se strhla přestřelka. Vojín Franz Ludwig zákeřně zastřelil pět příslušníku vojenského oddílu. Desátníka aspiranta Krbce, vojína Čepka, vojína v záloze Netíka, četaře Kareše a svobodníka Čmeldu. Přestřelka trvala až do třetí hodiny ranní. Ludwig byl nalezen polomrtvý s prostřelenou hlavou, poté co se pokusil o sebevraždu. Dne 16.9. na následky zranění zemřel.

Autorem textu je Jiří Převrátil, člen Četnické pátrací stanice Praha



Stejná akce, jiný zdroj

„Presidium zemského úřadu v Praze (dr. Kovařík) hlásí dne 13. září 1938 o 23.40 hod., že u Gossengrünu, když se vracel četnický autokar směrem k Falknovu, bylo v zatáčce vystřeleno na četníky v autokaru dopravované. Zasažen byl řidič autokaru četnický strážmistr Ráž. Byla mu prostřelena lebka a projektil vyšel ústy. Přesto strážmistr Ráž řídil autokar ještě asi 100 kroků a zastavil jej. Během toho bylo znovu vystřeleno a závodčí Pokora byl střelen projektilem dum-dum do levé lopatky. Nadporučík Stehlík byl postřelen do pravého ramene. Když četníci, pokud nebyli raněni, vystoupili z auta, vystřelil pouze jedinou ránu na prchající útočníky strážmistr Jungwirth. Zda někoho zasáhl, není zjištěno. Strážmistr Ráž byl operován v nemocnici ve Falknově a jeho stav je velmi vážný...“
Devětadvacetiletý četnický strážmistr Václav Ráž z krušnohorské četnické stanice Kalek, který byl v rámci jednotek SOS přesunut v době sudeťácké krize k chebskému četnickému pohotovostnímu oddílu, v noci těžkému zranění podlehl. Četnickému závodčímu Antonínovi Pokorovi henleinovští lékaři v dnešním Sokolově amputovali ruku a při další operaci v Praze mu musela být vyjmuta lopatka...
Velitel četníků Otakar Stehlík měl velké štěstí, když mu kulka jen o pověstný vlásek minula krční tepnu. Štěstí měl i velitel blízké četnické stanice Gossengrün (dnešní Krajková) praporčík Petr Hladík, který byl při přepadu stanice henleinovci třikrát střelen do ruky. Jeho manželku Miroslavu potom běsnící sudeťáčtí fanatici střelili do břicha. Jejich zranění však nebyla naštěstí vážná a díky rozumnějším Němcům z obce mohli být odvezeni do falknovské nemocnice.

(Jindřich Marek: Vzdušní donkichoti; Svět křídel 2001)

V měsíci září 1938 byl jsem telefonicky povolán na soustředění do Loun a odtud s jinými četníky odeslán do Falknova nad Ohří, kde z nás byl utvořen četnický přepadový oddíl. Naše četa čítala asi 40 četníků a velitelem byl četnický kapitán Svoboda, který nám při utvoření čety řekl, že jsme určeni k zesílení družstev SOS a jako přepadový oddíl pro prostor Falknov až Cheb. Velitelem falknovského úseku SOS byl major vojska František Helvín, který zde řídil veškeré operace.
Ihned po příjezdu do Falknova bylo nám hlášeno, že blízké četnické stanice Habersbirk a Gossengrün byly ordnery přepadeny a četníci povražděni. Stanice Habersbirk byla úplně vyvražděna a na stanici Gossengrün její velitel ubit a dva četníci odvlečeni do zajetí. Naše četa, vyzbrojena dvěma kulomety, dostala za úkol znovu obsaditi stanici Gossengrün, osvoboditi zajaté, je-li to možné, chrániti české občany, pokud v obci jsou, a pozatýkati organizátory přepadu stanice.
Před naším příchodem do obce Gossengrün bylo nám hlášeno jedním německým soc. demokratem, že ordneři se ukrývají v lese v síle asi 1200 mužů. Sama obec Gossengrün byla obsazena bez boje a vlastních ztrát. Utvořili jsme z čety ihned družstva, obsadili četnickou stanici a okamžitě zjišťovali viníky a organizátory přepadu. Během krátké doby měli jsme na 60 osob zatčených z řad Němců. Výslech jejich prováděli jsme v budově obecního úřadu, v prvém poschodí. Budova tato byla vzdálena asi 500 m od budovy četnické stanice.
Pro množství zatčených a nebezpečí přepadu ze strany ordnerů byla nám vyslána pomoc v síle čety cyklistů z Loun pod velením škpt. Prášila. Tato četa cyklistů, která pozůstávala téměř z 50 % z českých Němců, převzala střežení budovy, kde se prováděl výslech zatčených. Bylo postaveno několik stráží před budovou obecního úřadu a jedna hlídka pohyblivá obcí. Tato hlídka měla za úkol udržovati stálý styk s četníky na znovuzřízené stanici a s četníky provádějícími výslech Němců na obecním úřadě. Zbývající vojáci, zvláště Němci, rozešli se po Gossengrünu a navázali styky s místními obyvateli, kteří byli rovněž německé národnosti.
Kolem 22. hodiny uslyšeli jsme střelbu. Okamžitě jsme všichni, kdo jsme byli na stanici, utvořili dvě družstva a spěchali napadeným ku pomoci. Střelba začala u obecního úřadu a postupovala směrem k četnické stanici. Byl jsem v družstvu čtyř četníků, se kterými jsme se blížili k místu střelby, kryjíce se v průjezdech domů. Když jsme se již blížili k obecnímu úřadu, bylo po nás stříleno. Okamžitě skryl jsem se za výklenek domu a odtud pozoroval, odkud se střílí. V záblescích ohně spatřil jsem na silnici před budovou obecního domu ležeti několik zastřelených vojínů. Přitom stále pokračovala rušná střelba pocházející jednak zpod auta stojícího před budovou obecního úřadu a jednak z řad našich hlídek.
V panující tmě nebylo možné rozeznati situaci a bylo slyšeti jen hesla, kterými se dorozumívaly hlídky stahující se z okraje vesnice. Plížením se v silničním rigolu dostal jsem se až k budově obecního úřadu a při opětovných záblescích výstřelů jsem viděl, jak asi tři vojíni snaží se odnésti raněné kamarády. Přitom bylo stále na ně stříleno zpod auta, a tak rovněž dva z těchto vojínů byli zasaženi.
Nato jsem sám několikráte vystřelil směrem pod auto a zakrátko palba ustala. Při tomto boji padlo pět vojínů, jejichž jména si nepamatuji, ale byl mezi nimi i nějaký četař aspirant. Všichni v budově se nacházející četníci a vojáci byli drženi v šachu a nemohli ohroženým jíti na pomoc, neb při otevření domovních dveří bylo okamžitě po nich stříleno. Okna budovy byla rozstřílena. Zda byl útočníkem jen jediný vojín, anebo více, nedalo se zjistiti. Po ukončení střelby byl zpod auta vytažen polomrtvý čsl. vojín německé národnosti, který sám zastřelil našich pět vojínů a dva zranil. Účelem střelby, jak později bylo zjištěno, byl přepad obecního úřadu, organizovaný s místním obyvatelstvem, osvobození zatčených Němců a opětné dobytí četnické stanice v obci Gossengrün. Druhého dne dopravili jsme zatčené Němce autokary do věznice v Chebu; vojíni-cyklisté byli okamžitě odvoláni.

stržm. četn. Pavel Honek
(In: Radan Lášek: Jednotka určení SOS 1. díl
)

stržm. četn. Václav RÁŽ
Narozen v r. 1909, v době krize 1938 převelen z četn. stanice Kalek jako řidič k ČPO Falknov, smrtelně zraněn (průstřel hlavy) 13. září 1938 u obce Gossengrün (Krajková), zemřel 14. září v nemocnici ve Falknově nad Ohří. Pohřben v obci Kladrubce

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 08:17
od Martas2411
Dolní Lutyně, okres Fryštát
22.až do 28.září 1938


Tentokrát se jedná o polské bojůvkáře.

V roce 1938 konal jsem službu jako výkonný četník na stanici v Polské(Horní) Lutyni v okrese Fryštát.(obec Horní Lutyně je už dnes vlastně město Orlová).V době mého tamního působení byl jsem určen za člena SOS v družstvu č.52 s místem určení na četnické stanici v Německé Lutyni.(obec Německá Lutyně je dnes Dolní Lutyně).Toto družstvo bylo složeno z příslušníků četnických stanic Polská a Německá Lutyně a k doplnění družstva byli přibráni 4 vojíni čsl.armády. Velitelem družstva byl vrchní strážmistr Vavřinec Míša, který byl za války popraven v koncentračním táboře.
Dne 20.května 1938 byl jsem povolán nastoupiti službu v SOS. Naše družstvo zaujalo obranné postavení v prostoru dvora Bezdink v obvodu četnické stanice Německá Lutyně. V této době se prováděly ještě konečné práce na pohraničním opevnění na hranicích československo-polských. Tato první pohotovost byla během necelých čtyř týdnů odvolána.
Opětně byla nařízena pohotovost SOS v druhé polovině roku 1938,kdy naše družstvo zaujalo 20.září postavení opět v porstoru dvora Bezdink,který byl asi 700 metrů před prvním sledem opevnění, na samých hranicích. Úkolem našeho družstva bylo zabránit stůj co stůj jakémukoliv útoku nebo náporu nepřítele na naše území a rovněž zabrániti vstupu na naše území organizovaným tlupám polských bojůvkářů, které vyvolávaly různými přepady neklid v čsl.pohraničí. Ústupovou cestu z obranného postavení mělo naše družstvo určenu kolem hráze až k prvnímu sledu pevnůstek,kde mělo být rozděleno a měly mu být přikázány dvě pevnůstky k zaujetí palebného postavení a k zastavení nepřítele.
V době od 22.až do 28.září bylo družstvo č.52 soustavně napadáno polskými bojůvkáři, kteří se pokoušeli dostat na území ČSR. Tyto přepady naše družstvo vždy opětovnou palbou odráželo.Noční přepady a přestřelky se neustále stupňovaly ,až vyvrcholily v noci na 28.září,kdy bylo naše družstvo obklíčeno bojůvkáři z boku i zezadu. Pro velkou vzdálenost družstva sousedního,které bylo umístěno v obci Dětmarovice,nemohla býti pomoc přivolána a naše ústupová cesta byla polskou tlupou přeťata. Proto mi velitel družstva nařídil ,abych společně se strážmistrem Jindřichem Vyhlídalem uvolnil ústupovou cestu k pevnůstkám. Za neustálé střelby se nám prudkým náporem opravdu podařilo nepřítele zatlačit a tím uvolniti cestu pro ostatní příslušníky družstva. Při ústupu procházelo družstvo drátěnými překážkami, postavenými před obrannou linii pevnůstek. Při průchodu byl nepřátelskou palbou napaden strážmistr Josef Kovář, který se však rychle kryl a tak utrpěl poranění pouze o drátěné překážky. Po provedeném ústupu bylo proti bojůvkářům použito kulometné palby z pevnůstek, kterou byl postup nepřítele zastaven a ozbrojené polské bandy se stáhly zpět na polské území.
Veškeré přepady byly dobře zorganizovány a před započetím útoku byly vždy z polské strany vysílány světelné signály, kterým byla na naší straně dávána odpověď. Přepady a přestřelky byly prováděny vždy v době noční a to mezi 23.až 4 .hodinou. Z našeho družstva při nich nebyl nikdo nikdy usmrcen, zajat neb odzbrojen. Není mi známo,kdo tyto přeady organizoval,u našeho družstva se však vyprávělo, že mezi bojůvkáři je mnoho našich Poláků, kteří v kritické době opustili ČSR, přeběhli do Polska a účastnili se bojů proti republice.
Naší obrannou palbou bylo způsobeno polským ozbrojeným tlupám vždy v jejich řadách nějaké zranění, o čemž svědčily různé výkřiky a sténání během boje.Ráno po přestřelce jsme zpravidla nalezli stopy ,ze kterých bylo zřejmé, že některý poraněný byl odvlečen na polskou stranu, aby se nemohlo zjistiti, o koho jde.
Po 28.září se již žádná přestřelka neopakovala a na našem úseku byl klid až do opuštění Těšínska, to jest do 1.října.Po evakuaci mělo naše družstvo za úkol střežit demarkační čáru v prostoru Šenov-Šumbark, kam bylo přemístěno a kde jsem s ním setrval do 28.listopadu 1938.V prvním obranném postavení v prostoru dvora Bezdink byl úkol našeho družstva č.52 na 100 procent splněn tím, že každý příslušník družstva choval se statečně, ukázněně a obětavě a tak bylo zbráněno polským ozbrojeným bandám a bojůvkářům dostati se našimi pozicemi na československé území.

Ze vzpomínek příslušníka SOS Vladimíra Dřímalka.

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 09:21
od kacermiroslav
Horní Světlá - přepadení celního úřadu
22. září 1938


Autoři článku: Jaroslav Beneš, Jan Stejskal

Přepadení celního úřadu č.p. 126 v Horní Světlé příslušníky tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu byl bezesporu významný teroristický čin. Následující popis událostí je sestaven na základě archívních materiálů, písemných svědectví účastníků boje1) a statí publikovaných v literatuře.2) Po prostudování všech dostupných materiálů je námi předkládaný popis událostí ze čtvrtka 22. září 1938 na celním úřadě nejpravděpodobnější. I tak je však nutné připustit, že v některých okamžicích mohly mít události trochu jiný spád, než uvádíme. Není výjimkou, že v detailech se jednotlivé použité prameny rozcházejí.

Silniční celní úřad v Horní Světlé byl v působnosti finanční stráže (FS) inspektorátu Dolní Světlá. Celní úředníci v předmnichovské republice působili jen na nejdůležitějších hraničních přechodech. Celnice v Horní Světlé byla původně tzv. "jednomužná", což znamená, že zde sloužil jen jeden příslušník finanční stráže, který musel sám vyřizovat veškerou agendu. Ve druhé polovině 30. let pak zde byla celní služba posílena na dva muže FS, kteří nepatřili do oddílů Stráže obrany státu (SOS). V Dolní Světlé byl umístěn inspektorát finanční stráže, kterému podléhaly oddělení finanční stráže v Dolní Světlé, Krompachu a Lesné.

Již na začátku roku 1938 bylo jasné, že nad naší republikou se stahují mračna války. Řinčení zbraní na druhé straně hranic, v Německé říši, a zpupné chování drtivé většiny Němců v našem pohraničí nevěstily nic dobrého. V pátek 20. května 1938 večer byla vyhlášena "mimořádná opatření" jako reakce na zprávy československé zpravodajské služby. Ta zajistila informace o soustřeďování německých vojsk u našich hranic. Kromě toho byl neustále narušován říšskoněmeckými letadly náš vzdušný prostor. Jednotky SS a SA měly vyhlášenou bojovou pohotovost. V ČSR se blížily obecní volby, které měly proběhnout 22. května 1938.
Jako první zaujaly bojová stanoviště na hranicích jednotky SOS. O půlnoci z 20. na 21. května bylo vyhlášeno heslo "Na stráž", následkem čehož zaujala jednotlivá družstva SOS bojová postavení na hranicích republiky.3) Zaujetí bojových pozic jednotkami SOS proběhlo v několika hodinách po vyhlášení a následně, v časných ranních hodinách 21. května, byly jednotlivé oddíly doplněny civilními příslušníky SOS z blízkého okolí. Jednotky Stráže obrany státu zůstaly pak na svých bojových stanovištích až do ústupu v říjnu 1938!
Na celním úřadě v Horní Světlé mělo stanoviště družstvo číslo 89 ze 4. roty libereckého praporu SOS.4) Družstvu velel rázný hraničář, vrchní respicient finanční stráže Bohumil Šetka.5)

V námi sledovaném prostoru hranic nedošlo k žádným vážnějším incidentům až do onoho čtvrtka 22. září 1938. V tento den, kdy již probíhala povstání Němců na různých místech našeho pohraničí, přepadli němečtí teroristé i nedaleké město Varnsdorf.6) Tohoto dne kolem poledne hlásilo družstvo SOS, umístěné na celním úřadě v Horní Světlé, střelbu a výbuchy ze směru od Varnsdorfu. V brzkých odpoledních hodinách bylo hlášeno, že velký počet ozbrojených ordnerů postupuje směrem od Luže k celnímu úřadu. Nedlouho nato došlo hlášení, že družstvo SOS před nepřátelskou přesilou opustilo stanoviště a ustoupilo.7) Ústup byl proveden kolem 15. hodiny. Němečtí teroristé budovu celnice obsadili a začali demolovat její zařízení. Do večera byl celní úřad zdemolován k nepoznání. Byl zničen i státní znak na hraničním sloupu. Hlídka SOS na vrchu Luže spatřila 22. září 1938 na budově celního úřadu prapor s hákovým křížem. Toto ihned nahlásila vojenskému velitelství v Mařenicích.
Ustoupivší "SOSáci" zburcovali velitelství 4. roty Stráže obrany státu v Dolní Světlé a velitele vojenské posádky v Mařenicích. V Mařenicích bylo velitelství 1. roty Strážního praporu XXIII, které velel kpt. pěch. Josef Kotyk. Protože se jednalo o důležité bojové stanoviště - celní úřad a otevřená celní cesta - dal velitel roty, inspektor finanční stráže II. třídy Antonín Alinče, okamžitě rozkaz, aby byl celní úřad dobyt zpět za každou cenu, a aby se družstvo SOS vrátilo na své původní stanoviště. V té době již ale platil pro armádu zákaz angažovat se před hlavním obranným postavením (HOP - zde pevnostní linií) a boj o celní úřad byl tedy zcela na bedrech oddílů SOS.
Vydaný rozkaz družstvo plně provedlo. Jako velitel družstva SOS se dobrovolně přihlásil dozorce finanční stráže Josef Kozman. Faktickým velitelem útoku byl čet.asp. Rejchert. V nočních hodinách se tak skrytě přiblížilo družstvo SOS do blízkosti celního úřadu, který byl stále v držení ozbrojených nacistů. Rozpoutala se prudká přestřelka. SOSáci použili kulomety a ruční granáty. Boj trval asi půl hodiny8) Okolo půlnoci byl celní úřad dobyt zpět do našich rukou.9)

Po skončení boje nalezli "Sosáci" u celnice Wache, jak se říkalo celnici v Horní Světlé, mrtvého místního nacistu Richarda Mockera z Kunratic u Cvikova.10) Tělo nacisty Mockera bylo po okupaci exhumováno a nacisté mu uspořádali slavnostní pohřeb. Celkový počet mrtvých a raněných na německé straně je však nejistý. Některé prameny uvádějí ještě jednoho mrtvého a značný počet raněných.11) Na straně "SOSáků" nebyl nikdo zabit. V literatuře se nejčastěji udává, že dozorci finanční stráže Josef Kozman a Bohumil Kobr byli lehce zraněni, nemocniční ošetření ale odmítli a zůstali u svých družstev.12)
Přepadení celnice bylo patrně dobře naplánováno. Dne 22.9. dopoledne bylo totiž zpřetrháno telefonní vedení ve Světlé a tím bylo přerušeno spojení s četnickou stanicí a inspektorátem finanční stráže.13)
Již od dopoledne 23. září celní úřad opět normálně fungoval. Po skončení boje panoval na hranici v Horní Světlé relativní klid.
Večer v 21 hodin dne 23. září hlásil velitel praporu SOS Liberec pplk. pěch. František Kruliš, že v převážné části obvodu praporu, konkrétně v úseku od Kořenova po Varnsdorf, je naprostý klid a všechny úřady jsou v rukou státní moci. Na západ od námi sledované oblasti, ve šluknovském výběžku, tou dobou stále ještě probíhala operace pod velením pěšího pluku 42. Během dne byly dobyty a vyčištěny obce Chřibská, Rybniště, Jiřetín pod Jedlovou, Dolní Podluží, Krásná Lípa a Varnsdorf. Rumburk a Šluknov zatím zůstaly v rukou ordnerů. Rozhlas ve 22.30 hodin poprvé oznámil vyhlášení všeobecné mobilizace. V souvislosti s tímto krokem byly vojenské jednotky ze šluknovského výběžku staženy zpět za HOP, takže postup na Rumburk a Šluknov se již nekonal. Družstva SOS však na svých bojových stanovištích přímo na hranicích pokračovala ve službě i nadále.

Po přijetí potupné mnichovské dohody muselo Československo vydat svoje pohraniční území. Museli odejít i příslušníci Stráže obrany státu z Dolní Světlé. V neděli 2. října opustili se slzami v očích bojová stanoviště na hranici, opustili vše, za co v posledních dnech a měsících bojovali. Ale již tehdy věřili, že se opět vrátí. Příslušníci oddělení finanční stráže z Dolní Světlé ustupovali po trase Cvikov, Mimoň, Kuřívody až do Bělé pod Bezdězem, kde začali opět svou práci na nových hranicích zmrzačené a ponížené republiky.

Zářijový boj o celnici "Wache" měl ale ještě pozdější dohru. Zcela jasný charakter bojové situace totiž nacistům nezabránil, aby čet.asp. Rejchrta, dozorce Josefa Kozmana a Bohumila Kobra neobvinili z vraždy nacisty Mockera. Kobr byl vyslýchán gestapem 16. února 1940 v Brandýse nad Labem na místní četnické stanici. Po výslechu byl zatčen a odvezen do Mladé Boleslavi. Asi po třech týdnech byl Kobr převezen do Liberce. Následně, při převozu z Liberce ke Krajskému soudu do České Lípy se sešel s četařem aspirantem Janem Rejchrtem a měli zde nějakou dobu i cely vedle sebe. Bohumil Kobr byl propuštěn až 16. září 1940.14) Další zatčený byl Josef Kozman. Jeho zatklo gestapo v Řečkově. Kozmana však propustili z liberecké věznice gestapa již po 10 dnech vazby a výslechů. Před soudem v Lipsku nakonec stanul jen Jan Rejchrt a byl odsouzen k desetilitému trestu. Gestapo pátralo i po dalších příslušnících SOS, kteří bojovali v Horní Světlé.15)

Mnozí z těch, kteří v roce 1938 museli z hranic odejít, se po osvobození na svá původní místa opět vrátili. V listopadu roku 1946 navrhoval vrchní inspektorát FS Jablonné pod Ještědem udělení vyznamenání medailí za zásluhy I. stupně následujícím "SOSákům":
respicient FS Landa Václav, * 13.9.1913, Dolní Světlá, člen družstva SOS,
respicient FS Kobr Bohumil16), * 22.10.1914, Dolní Světlá, člen družstva SOS,
respicient FS Popaďuk Ladislav, * 5.9.1911, Dolní Světlá, kulometník SOS
respicient FS Opitz Josef, * 25.2.1910, Dolní Světlá, kulometník SOS
Nepodařilo se již zjistit, zda jmenovaní vyznamenání obdrželi. Pravděpodobně ne. Respicienti Popaďuk a Opitz sloužili u finanční stráže v Dolní Světlé až po válce. Byli to Rusíni a před válkou sloužili na Podkarpatské Rusi. Na přelomu let 1938/39 bojovali v rámci hraniční oblasti 42 za naši vlast proti maďarským teroristům na Podkarpatské rusi.

Při našem pátrání po okolnostech incidentu na celním úřadě v Horní Světlé jsme se též snažili zjistit jména těch, kteří zde bojovali. Dle archívních materiálů mělo oddělení finanční stráže Dolní Světlá 12 zaměstnanců. Dle vzpomínek respicienta Václava Landy byli následující příslušníci oddělení finanční stráže Dolní Světlá zařazeni v SOS (celkem tedy 14):
inspektor finanční stráže II. třídy Antonín Alinče, představený Inspektorátu finanční stráže Dolní Světlá, velitel 4. roty libereckého praporu SOS,
vrchní respicient finanční stráže Bohumil Šetka,
respicienti finanční stráže Bedřich Roubíček a Vlastimil Veselý,
dozorci finanční stráže František Hájek, Josef Kozman, František Klíma, Václav Květoun, Ervín Wawreczka, Václav Landa, Bohumil Kobr, Alois Kozák, Josef Kadlec a Antonín Počinek.
Velitelem záložních vojáků přidělených k SOS byl již zmíněný četař aspirant Jan Reichrt. Jedním z civilních příslušníků SOS v Dolní Světlé byl odborný učitel České školy ve Cvikově Bohumil Hynek (v hodnosti desátníka).

Poznámky:
1.Po roce 1945 dostala jednotlivá oddělení finanční stráže za úkol sepsat zprávu o událostech ve svém úseku v roce 1938.
2.Nejobsáhlejší popis je v knize Oty Holuba "Rovnice řešená zradou" (viz seznam použité literatury). V některých pasážích ovšem Holubův popis neodpovídá archívním materiálům.
3.Dle některých pramenů a vzpomínek pamětníků bylo heslo "Do zbraně", nebo "Proveďte 10+10". Jednalo se však patrně o interní hesla, neboť hlavní štáb nařídil ostrahu hranic ve 22.00 hod. heslem "Proveďte Zborov-25".
4.Respicient Finanční stráže Václav Landa z SOS Dolní Světlá popsal tyto události v roce 1947 takto: "Dvacátého prvého května 1938 obdrželi jsme rozkaz "Do zbraně". Každý z nás věděl, co toto heslo znamená. Republika je ohrožena! Byla okamžitě utvořena dvě družstva, z nichž jedno zaujalo své postavení u obce Jägerdorflu (dnešní Myslivny - poz. aut.) s tříčlennou hlídkou na vrchu Luži (791 m n.m.), druhé pak na celním úřadě v Horní Světlé. Ještě téhož rána byla družstva zesílena civilními příslušníky SOS z blízkého okolí. Takto za ustavičného hlídkování plni optimismu, sledovali jsme vývin událostí."
5.Vrchní respicient Šetka aktivně vystupoval proti henleinovcům a dostal za mříže i některé nacistické špiony. Do Dolní Světlé byl přeložen 28. června 1938 z oddělení Finanční stráže Boží Dar v Krušných horách. Na jeho původním působišti proti němu pro jeho postoje štval henleinovský tisk, henleinovští poslanci si na něj stěžovali na ministerstvu financí, Zemském finančním ředitelství v Praze, parlamentu apod. V květnu roku 1945 měl aktivní spojení na ilegální Českou národní radu a po vypuknutí povstání se ho v Praze - Nuslích aktivně účastnil ve velitelské pozici. Viz článek "Vzpomínky z let 1938-1945, oficiální zpráva" v tomto sborníku.
6.Podrobněji viz článek Jindřicha Marka "Jednotky SOS ve Šluknovském výběžku v roce 1938" v tomto sborníku.
7.Tento časový úsek od příchodu ordnerů po ústup oddílu SOS je největší neznámou celé události. Respicient Václav Landa popisoval obšírně v roce 1947 tento časový úsek takto: "Dne 22. září 1938 brzy odpoledne bylo slyšet od Varnsdorfu střelbu a výbuchy granátů. Krátce nato jsme dostali zprávu, že velká tlupa ordnerů táhne od Varnsdorfu přes Německo na náš celní úřad. Skutečně přijelo za chvíli několik autobusů, z nichž vyskákali civilisté označeni na rukávech hákovým křížem. Jiní stále přicházeli pěšky. Za stálého vyhrožování se zbraněmi v rukou vyzvali naši hlídku u celního úřadu, aby "do pěti minut" vyklidila a vydala celní úřad. Hlídka tuto výzvu rázně odmítla. Mezitím několik ordnerů překročilo hraniční čáru a chtělo se zmocniti úřadu násilím. I tento pokus byl likvidován. Jelikož ordnerů stále přibývalo a bylo výslovně zakázáno stříleti přes hraniční čáru do Německa, bylo nutno této mnohonásobné přesile ustoupiti do dalšího palebného postavení." Tento běh událostí podporují i jiné prameny. Ota Holub v knize "Rovnice řešená zradou" popisuje událost poněkud odlišně: "Nacisté z Grosschönau a z Zittau se nezaměřili pouze na Varnsdorf. Dvaadvacátého září přešel freikorps hranice i u Lichtenwaldu, vesnice východně od výběžku. Na tamní celnici poblíž hraničního přechodu se rozletěly znenadání dveře dokořán. Respicient Veselý překvapeně zíral do hlavní pistolí velitele povstalců a svého říšského kolegy - německého celníka. "Během deseti minut opustíte do jednoho celnici, nebo..." nařizoval skřípavou češtinou nacista. To "nebo" bylo až příliš výmluvné. Veselý spatřil oknem asi 50 ozbrojených povstalců, kteří obklíčili budovu. Ustoupili."
8.Popis boje je ve většině archívních pramenech poměrně stručný. Obšírněji je boj popisován Holubem v knize "Rovnice řešená zradou": "A tak v noci z 22. na 23. září postupovala vesnicí k celnímu úřadu jen tři družstva - jedno pod velením dozorce finanční stráže Josefa Kozmana mělo zaútočit proti budově, obě další palbou z křídel chránit první. Po neúspěšném večerním pokusu se přesně o půlnoci rozpoutala prudká přestřelka znovu. Kozmanovo družstvo posílila čtveřice úderníků od sousední jednotky. Z jedné strany pálil na nacisty kulometník Josef Čížek, ze druhé, z Plisenbergu (dnes Plešivec - pozn.aut.), střílelo bez ustání družstvo Josefa Kupsy. Když vybuchly v oknech a u dveří první ruční granáty, freikorps zmizel". K takto podrobnému popisu boje jsme však nenašli archivní podklady. Snad nejzajímavější je zmínka o "neúspěšném večerním pokusu". Nic takového se totiž nestalo!
9.Časové údaje vztahující se k dobytí celnice se též drobně různí. Převážně se uvádí, že celnice byla kolem půlnoci již dobyta. Ale třeba dle archívní zprávy z Fondu předsednictva ministerské rady již ve 22.00 jednotky SOS budovu celnice dobyly.
10.Přesné znění jména je nejisté, prameny se různí, mohlo jít též o Mozra. Většina pramenů uvádí, že mrtvý byl z Dolní Světlé. Dle nás je správný údaj Bohumila Hynka - viz článek "Výpisy z Pamětní knihy české státní obecné školy ve Cvikově"
11.O druhém mrtvém se zmiňuje Holub v "Rovnice řešená zradou". Uvádí, že druhý mrtvý byl v uniformě říšské pohraniční stráže a že byl rozerván ručním granátem. Dle zprávy uložené ve fondu Předsednictva ministerské rady v SÚA byla totožnost druhého mrtvého neznámá z toho důvodu, že jeho mrtvolu odtáhli nacisté zpět přes hranice.
12.Toto tvrzení se opět objevuje v knize "Rovnice řešená zradou". Žádný nám známý archívní pramen, ani vzpomínky pamětníků toto však nepotvrzují.
13.O Světlé se zmiňuje Ota Holub v "Rovnice řešená zradou" jako o "hnízdě nacistů". Dva dny před přepadením celnice byl zatčen syn starosty, ordner, který chodil neustále ozbrojen a při zatýkání 20. září 1938 u něj v domě měl u sebe ostře nabitou pistoli.
14.Ota Holub v "Stůj! Finanční stráž" udává datum propuštění Bohumila Kobra 16. srpna 1940. Toto datum je ale nesprávné.
15.V otázce zatčení a souzení příslušníků SOS za incident v Dolní Světlé panují také značné nejasnosti. Sami přiznáváme, že v tomto nemáme přílišné jasno.
16.V roce 1938 byl Bohumil Kobr dozorce FS. Povýšen na respicienta musel být mezi roky 1939-1946.

Zdroje:
Státní ústřední archiv Praha:
Fond Předsednictvo ministerské rady, 1938-1939
Fond Zemské finanční ředitelství Praha, dodatky, 1943-1949

Vojenský ústřední archiv:
Fond 308 - zprávy finanční stráže o událostech na hranicích z roku 1938

Literatura:
/1/ Holub,O.: Rovnice řešená zradou. Praha, Naše vojsko 1983.
/2/ Holub, O.: Stůj! Finanční stráž. Praha, Naše vojsko 1988.
/3/ Marek, J.: Smrt v celním pásmu. Cheb, Svět křídel 2000.
/4/ Šrámek,P.: Československá armáda v roce 1938. Brno, SPČO 1996.

Autoři děkují pánům Jindřichu Markovi a Vladimíru Pohorskému za věcné připomínky a doplňky k článku

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 10:11
od kacermiroslav
Dolní Podluží (Dolní Grunt u Vansdorfu)
22. září 1938


Příslušníci finanční stráže Jan Teichman a Václav Kozel, kteří padli 22. září 1938 při přestřelce s henleinovci. Pomník připomíná i inspektora finanční stráže Adolfa Marvana, který zemřel dne 26. září 1943 v nemocnici v Mělníku na následky mučení v koncentračním táboře. Jednotka SOS číslo 76 pod vedením inspektora finanční stráže Adolfa Marvana ustupovala krátce po 14. hodině před davem ordnerů spolu s jednotkou číslo 77 Josefa Lejska na obranné postavení československé armády v Nové Huti. U benzínové stanice v Dolním Podluží bylo družstvo napadeno davem nacistů a palbou z kulometů. Od družstva odjeli k čerpadlu na benzín Jan Teichman, Václav Kozel a Miroslav Bernard. Jakmile začali čerpat benzín, dorazili k náspu henleinovci a začala přestřelka. Zastřelen byli Václav Kozel, těžce zraněn a zajat byl Miroslav Bernard, Jan Teichman z místa boje unikl, ale byl zastřelen ordnerem Stonnerem. Zastřelen byl i německý čerpadlář. Pohřeb zastřelených se konal 26. září 1938 ve Varnsdorfu. Zbytek družstva se pomocí dalšího družstva dostal z hrozícího obklíčení a dospěl do obranného postavení československé armády. Dne 30. září 1938 byly v Dolním Podluží odstřeleny mosty přes potok Lužnička na dnešní silnici číslo 9, na dnešní silnici číslo 264 ve střední části obce a most u kostela svaté Kateřiny československou roznětovou hlídkou dle plánů ničení při ochraně hranic. Pomník obětem ze září 1938 byl odhalen v září 1945 k 7. výročí události za přítomnosti ministra financí Vavro Šrobára a divizního generála Karla Klapálka. Slavnostní odhalení pomníku provedl respicient finanční stráže Miroslav Bernard, který byl při útoku těžce zraněn. Pomník byl odhalen za zvuků husitského chorálu „Ktož jsú Boží bojovníci“. Slavnosti se zúčastnilo 3500 lidí. Pomník zhotovila kamenická firma J. Sppölgen ze Šluknova.

resp. fin. stráže Václav Chaloupek
(In: Radan Lášek: Jednotka určení SOS 1. díl; Codyprint 2006)

Je 13.40 hod. Obcházíme Böhmovu továrnu s úmyslem spojiti se s naším kulometným mužstvem na nádraží. Musíme se v pravém slova smyslu prodírati se zbraní v ruce několika stovkami, možná i tisíci již ozbrojených ordnerů za jejich neustálého hulákání a vyhrožování. Asi po sto metrech nám zastupuje cestu místní lékař MUDr. Illner s revolverem v ruce. Je doprovázen hordou po zuby ozbrojených ordnerů a žádá na našem veliteli okamžité vydání zbraní. Marvan odmítá tak učiniti a dva z nás míří na Illnera puškami připravenými k okamžité palbě. Velitel pak oznamuje demonstrantům, že stačí jediný pokus o použití zbraně a jejich komandant bude okamžitě zastřelen. Když demonstrující viděli, že naše rozhodnutí je pevné a pohrůžka námi vyslovená rozhodná, počali ustupovati z cesty a my, propustivše pak Illnera, dosáhli jsme východního okraje nádraží. Zde se spojujeme s mužstvem našeho kulometu a postupujeme dále na Finkenhübel. Dalším úmyslem našeho velitele je vyčistiti ordnery obsazené hlavní nádraží a vzíti s sebou do bezpečí zaměstnance nádraží, pošty a nádražního celního úřadu. Na tento náš krok byli, jak jsme seznali, ordneři dobře připraveni. Společně se zaměstnanci říšského nádražního a celního úřadu – rovněž po zuby ozbrojenými – již pozatýkali všechny české zaměstnance, jakož i všechny české ženy a děti, které čekaly na nádraží na odjezd. Ženy a děti pak nastavěli na nástupiště a na kolejnice, očekávajíce z této strany náš útok. Marvan prohlédl jejich úmysl a upustil od realizace svého plánu.
Obcházíme proto nádraží, navazujeme spojení s družstvem na Finkenhüblu a pokračujeme společně v ústupu až na nádraží v Dolním Gruntu (Dolní Podluží), kam se dostáváme všichni bez nehody a bez použití zbraně. Jsme při tom neustále ohrožováni ozbrojenými ordnery i říšskými SA-many, kteří však dík našemu rozhodnému počínání vždy ustoupí. Po kratičkém oddechu na nádraží v Dolním Gruntu, vzdáleného od Varnsdorfu asi 2,5 km, pokračujeme pak dále směrem na Dolní Grunt, Horní Grunt, Jiřetín, Innozenzidorf (Lesná) a Novou Huť, kde je naše další bojové stanoviště.
Asi po 500 metrech od nádraží v Dolním Gruntu přicházíme na křižovatku silnic, kde stojí benzínové čerpadlo. Naši tři kolegové Teichman, Kozel a Bernard, kteří ustupují na svých motocyklech, chtějí doplniti zásoby benzínu. Velitel roty dává rozkaz k zastavení postupu a nařizuje zaujmouti obranné postavení za železničním náspem, který je od křižovatky vzdálen asi 60 metrů. Tímto postavením máme zajistiti své tři kolegy při tankování benzínu. Sotva však docházíme na toto stanoviště, projíždí na motocyklu po silnici směrem od Varnsdorfu dva ozbrojení ordneři, z nichž tandemista hrozí našim třem kolegům ručním granátem. Na tuto okolnost nás upozorňuje kolega Kozel voláním: „Pozor, hoši!“ V témže okamžiku vyráží z protější strany skupina ozbrojených ordnerů v počtu asi 30 osob a z bezprostřední blízkosti zcela zákeřně zahajují na naše tři kolegy palbu z automatických zbraní.
Ti bleskurychle padají k zemi. Nevíme, zda jsou raněni, nebo se pouze kryjí. My pak opětujeme okamžitě palbu a námi překvapení ordneři poněkud ustupují. Za stálé palby se plížím s kolegou Křížem od železničního náspu až k okraji silnice. Na její protější straně leží naši kolegové. Kolega Kozel je poněkud blíže, silně krvácí z prsou a chroptí. Dále vidím Bernarda, který ještě s jedním ordnerem leží opodál, aniž by oba jevili jakoukoliv známku života. Teichmana jsme nespatřili vůbec. Situace se pro nás stává povážlivou, přesila ordnerů na nás zle dotírá, a vzhledem k tomu dává velitel roty asi po dvacetiminutové přestřelce rozkaz k dalšímu ústupu. Oba kolegy jsme nuceni nechat na místě. Při dalším pochodu nám vběhl do cesty jeden ordner, který byl ozbrojen naší puškou vz. 33 a běžel od místa zákeřného přepadu. Podařilo se nám palbou jej přinutit, aby pušku odhodil, ale jemu se podařilo utéci. Podle čísla pušky zjišťujeme, že puška náleží Kozlovi. Později jsme se dozvěděli, že kolega byl okraden též o letecké hodinky a hotovost 600 Kč. Asi po čtvrthodině ústupu dosahujeme okraje lesa jižně Dolního Gruntu, kde nalézáme naše druhé družstvo. Pokračujeme pak v ústupu na kopec Schöber, kde jsou již naše přední hlídky z linie opevnění. Zde zadržujeme německého motocyklistu, ozbrojeného automatickou pistolí a ručními granáty. Je předán veliteli opevnění a motocykl je zabaven pro naši spojku.
Dne 26. září se dozvídáme od uprchlíků z Varnsdorfu, že Teichman je mrtev. Podařilo se mu 22. září zdravému uniknouti zajetí při přestřelce v Dolním Gruntu, ale ještě v téže obci byl bezbranný přepaden a jakýmsi Stonnerem z Varnsdorfu zákeřně zavražděn. Zároveň ukradl tento vrah jmenovanému motorku. Jeho manželce, které se nepodařilo z Varnsdorfu uprchnouti, tito ordnerští vrazi přikázali, aby se postarala o pohřeb obou mrtvých, Teichmana i Kozla. Později jsme zjistili, že musela zaplatit městu Varnsdorf příslušnou částku za pohřeb obou zavražděných. Zprávy o tom se nás všech velmi dotkly. Slyšeli jsme, jak byli oba hrdinové pohřbíváni za posměchu svých vrahů, kteří se pohřbu zpovzdálí účastnili.
Dále se dozvídáme, že Bernard, který byl 22. září při vražedném přepadu těžce raněn, leží po poskytnutí první pomoci dále neošetřen ve varnsdorfské nemocnici a že jeho rány počínají hnisati a jsou velmi bolestivé. Přitom prý mu je mladými německými lékaři stále spíláno a vyhrožováno. Za zmínku rovněž stojí, jak teatrálním způsobem režírovali ordneři Bernardovu dopravu do nemocnice. Na nemocniční chodbu byli vyhnáni všichni nemocní, pokud to dovoloval jejich zdravotní stav. Těm byly dány do rukou praporky s hákovými kříži a jejich špalírem byl raněný kolega dopraven na lůžko. Jedině zákrokem primáře MUDr. Feista nebyl Bernard ještě téhož dne odvlečen do Německa.

(Ze vzpomínek Františka Marvana, syna inspektora FS, který v roce 1943 zemřel na následky nacistického trýznění.)
Do Varnsdorfu jsme na oddělení finanční stráže Varnsdorf VII přišli v šestatřicátém roce. Dva roky tam uběhly jako voda a potom přišlo září 1938. Bylo mi jedenáct let a než jsme odtud s maminkou a malou sestrou museli utéct, zůstalo mi v paměti několik dramatických obrazů.
Vzpomínám si na napjaté tváře financů u rádia, které hlásilo, že všude v pohraničí je klid. Před naší celnicí však zatím řval obrovský zpola ozbrojený dav henleinovců s pochodněmi, bubny a píšťalami. Táta tehdy přinesl s dozorci Kozlem a Bernardem do obýváku na stůl lehký kulomet a hlaveň zasunuli do škvíry dřevěných žaluzií.
Tenkrát to ještě skončilo jen kraválem, ale o deset dní už henleinovci zavraždili dva tátovy podřízené Jana Teichmana a Václava Kozla. Mirka Bernarda vážně postřelili a zajali.
Táta potom s dalšími svými kluky z finanční stráže provedli z Lužických hor odvážný výpad do henleinovci obsazeného města a Bernarda i s jeho statečnou ženou osvobodili. Takové kousky mu však nemohli náckové odpustit a tak můj táta pozdější nacistickou okupaci zákonitě nemohl přežít..."

Seznam pohřbených (připomenutých na pietním místě):
Václav Kozel, dozorčí finanční stráže, nar. 24. října 1910, padl v boji 22. září 1938 v Dolní Podluží
Jan Teichman respicient finanční stráže, nar. 25. března 1896. padl v boji 22. září 1938, Dolní Podluží

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 13:33
od kacermiroslav
Nová Huť
září 1938


Služba polních stráží SOS před opevněním nebyla lehká. Rovněž důstojníci se o nás příliš nestarali. Naše družstvo SOS z dnešní Lesné střežilo, izolováno vysoko v lesích, prostor před pevnůstkami již od května. Neměli jsme zde možnost stravování. Pouze u vojáků by to šlo, ale velitel posádky na Nové Huti tenkrát odmítl nás u nich stravovat. Vyhověl nám však kuchař. Ovšem za úplatek...
V září na Novou Huť, to jsme již byli přímo součástí armádní sestavy, jezdilo i hodně různých "pozorovatelů". Jednou přijeli dva Angličané a vymohli si návštěvu území před linií armády. Byl jim přidělen jako průvodce dozorce Štěpán Horáček z našeho oddělení.
Byl to dobrý voják, ale rozhodl se pověstně klidné Angličany připravit o klid. Zavedl je do prostoru pod palbou Freikorpsu, odkud se odplížili až za soumraku. Konečně mohli páni z Anglie vidět, co je to české pohraničí...
(Ze vzpomínek bývalého dozorce finanční stráže Františka Ptáčníka)



Království u Šluknova
1. října 1938


Ráno v sobotu 1. října 1938 nás na polní stráži u železničního strážního domku u Rybniště přepadl silný oddíl sudeťáckého Freikorpsu. Přijel na třech nákladních autech. Ordnerů bylo alespoň padesát. Nás bylo deset, financové z Království a Šluknova. Větší část našeho družstva byla za drážním domkem, menší část byla na druhé straně silnice. Náš kulomet donutil útočníky, aby se kryli. Poschovávali se za auta, do příkopu nebo za domky ve vesnici. Jejich palba, třebaže nebyla příliš přesná, stále sílila. Vybuchly první ruční granáty, naštěstí však daleko od domku, kde jsme byli ukryti.
Náš kulometčík nedovolil, aby se přiblížili. Dávky střel kropily silnici, odrážely se od patníků, bzučely jako čmeláci a rozbíjely na střechách krytinu. Tloukly do zdí jako zobáky datlů. Bylo jisté, že se příliš dlouho nemůžeme bránit.
Doufali jsme, že nám přece jen někdo přijde na pomoc. Střelbu museli slyšet v nedaleké Chřibské, kde byli naši vojáci a jeden tank. Část oddílu ordnerů přeběhla silnici a nebezpečně postupovala. Náš velitel vrchní respicient Valenta dal proto povel k ústupu. Vyběhli jsme z domku. Náš přechod přes silnici kryl kulometčík posledním zásobníkem. Mezi domky jsme měli ustupovat do Chřibské. Jenže Vašek nemínil opustit svou milovanou zrekvírovanou dodávku. Protože mašina špatně chytala na startér, zavolal, abych mu trochu z kopce zatlačil.
Opřel jsem se vzadu do korby auta, ale vedla mé hlavy sekla střela do dřeva, druhá zazvonila o kov někde dole. Zapomněli jsme však, že jsme založili kola velkými kameny. Na odstranění nebyl čas. Vykřikl jsem na Vaška, aby zmizel a sám jsem se skulil do příkopu...
(Ze vzpomínek spisovatele a bývalého dozorce finanční stráže v Království u Šluknova Františka Frýdy)

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 15:19
od kacermiroslav
Ztráty čs. branných sil ve Šluknovském výběžku
22. září - 1. říjen 1938


* PADLÍ:
1.respicient FS Jan TEICHMAN (družstvo SOS č. 76 Varnsdorf VII) - zavražděn 22. září 1938 henleinovcem Stonnerem v Dolním Podluží
2.dozorce FS Václav KOZEL (družstvo SOS č. 76 Varnsdorf VII) - zastřelen 22. září 1938 v Dolním Podluží při útoku henleinovců

* ZRANĚNÍ:
1.vojín děl. pl. 104 Josef KOČÍ (družstvo SOS č. 61 Šluknov) - těžce zraněn 22. září 1938 při přepadu bojového stanoviště SOS u Černé brány (průstřely břicha, prsou a ramene)
2.vojín děl. pl. 104 Josef JENÍK (družstvo SOS č. 61 Šluknov) - zraněn 22. září 1938 při přepadu bojového stanoviště SOS u Černé brány (průstřel kotníku)
3.dozorce FS Miroslav BERNARD (družstvo SOS č. 76 Varnsdorf VII) - těžce zraněn 22. září 1938 při útoku henleinovců v Dolním Podluží (průstřel paže a střela v hrudníku)
4.vrchní strážmistr četnictva Jaroslav JUST (četnická stanice Lobendava) - těžce zraněn 22. září 1938 při jízdě na motocyklu u Lipové po úmyslném nájezdu nákladního auta henleinovce Webera (zraněná noha a hlava) a odvlečen do Německa
5.strážmistr četnictva Alois PÍBL (četnická stanice Lobendava) - těžce zraněn 22. září 1938 při jízdě na motocyklu u Lipové po úmyslném nájezdu nákladního auta henleinovce Webera (obě nohy zlomené v kyčlích) a odvlečen do Německa
6.vojín v záloze Jan PECHA (družstvo SOS č. 60 Velký Šenov) - postřelen 22. září 1938 u Brtníků (zásah hlavy)
7.inspektor FS František PLŠEK (velitel 1. roty SOS) - lynčován henleinovci 22. září 1938 u Brtníků, známky poranění obličeje nesl po celý život
8.vojín František CSÉFALVAY (9./42 rota) - těžce zraněn 22. září 1938 (průstřel břicha) v Rumburku a odvlečen do Německa
9.vojín Stanislav HOUŠKA (pluk útočné vozby 1) - jako motocyklista utrpěl průstřel stehna 23. září 1938 při útoku asistenčních jednotek čs. armády v úseku Jiřetín - Dolní Podluží
10.vojín Karel KOZÁK (pluk útočné vozby 1) - postřelen 30. září 1938 u Jánské při služební jízdě jako řidič osobního vozu
11.vojín Josef ČAPEK (pěší pluk 2) - postřelen 30. září 1938 u Dolního Podluží při útoku henleinovců na roznětovou hlídku (průstřel paže)
12.vojín Josef MASLÁK (3./XXII rota) - postřelen 30. září 1938 u Dolního Podluží při útoku henleinovců na roznětovou hlídku (průstřel nohy)
13.vojín děl.pl. 103 Ladislav ŠKALOUD (družstvo SOS Vysoká Lípa) - postřelen 30. září 1938 u Zadních Jetřichovic při přestřelce s německými vojáky a příslušníky SS a SA (průstřel stehna)
14.dozorce FS Václav FARKAČ (družstvo SOS č. 63 Šluknov) - těžce zraněn 1. října 1938 při útoku henleinovců na polní stráž SOS u Chřibské (těžký průstřel břicha) a odvlečen do Německa

* ZAJATÍ:
Henleinovci odvlekli 22. září 1938 ze Šluknovského výběžku několik stovek zajatců do nacistického Německa. Jen v Magdeburku soustředili z této oblasti 627 zajatců! Šlo o 128 příslušníků finanční stráže, 80 četníků, 7 policistů, 165 českých železničářů, 79 pošťáků, 115 německých antifašistů z řad sociálních demokratů a komunistů. Další zajatci se rekrutovali z řad československých vojáků, z nichž ty maďarské národnosti nacisté záhy po Mnichovu propustili.
Tři z příslušníků SOS byli v té době prohlášeni omylem za mrtvé. Jde o dozorce FS Aloise Ambrose (OFS Varnsdorf VII), který zradil, vrchního respicienta Josefa Tomíška (OFS Varnsdorf II), který se ze zajetí vrátil nezraněn, a velitele 1. roty SOS inspektora FS Františka Plška, o kterém rozšířil zprávu o jeho smrti na základě mylné henleinovské informace dr. Machek.
Další četníci, němečtí antifašisté i manželky a rodinní příslušníci českých státních zaměstnanců byli internováni na dalších místech v Německu. České zajatce z Magdeburku nacisté vrátili u Terezína do zbytku republiky 19. října 1938, kde byli mnozí příslušníci SOS vyšetřováni vojenskou prokuraturou za zbabělost a zběhnutí, což byla bohužel především zásluha velitele praporu SOS pplk. Kruliše, který však sám dopoledne 22. září naprosto nedocenil situaci ve výběžku a nepřímo se tak spolupodílel svými rozkazy, byť bez zlého úmyslu, na rychlém rozpadu sestavy SOS. Vedle počátečních rozkazů o setrvání na místě s platným zákazem použití zbraní sem např. patří fakt, že v noci 21. září 1938 hlášenou zprávu o připravovaném přepadu jednotky SOS v Dolní Poustevně ohodnotil prohlášením, že jí nepřikládá význam. Samotný František Kruliš však potom za nacistické okupace položil život v boji s nacisty jako příslušník domácího odboje.
Mnohým hraničářům však z výše uvedené hořké skutečnosti vzniklo celoživotní trauma, které měl autor před lety možnost poznat při rozhovorech s nimi. Proto i k uctění jejich památky vznikl tento text...

(sborník Hraničáři pod Luží '38; 2003)

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 15:33
od kacermiroslav
Vrchní Orlice
25. září 1938


Dne 25. září byl přivezen do nemocnice v Rychnově opět jeden kolega, a to dozorce finanční stráže Josef Navrátil z oddělení Bartošovice. Po prvním ošeření byl dán na tentýž pokoj jako já a kolega Rázek. Měl těžký průstřel v horním pravém hrotu plic a měl zakázáno mnoho mluvit. Proto jsem se ho ani mnoho nevyptával, jen když mne pokynem zavolal, posloužil jsem mu, co si přál. Prosil mne, abych napsal dopis pro jeho matku a bratra, aby přijeli, čemuž jsem milerád vyhověl, a pak jsem mu musel vyprávět svůj případ.

Z úryvkovitých rozhovorů jsem zjistil, že on byl na hlídce ve Vrchní Orlici s jedním vojínem SOS, když pojednou byl zákeřně zezadu střelen. Střela pronikla pažbou pušky a pak deformována pronikla mu plícemi, kde udělala velký otvor a zůstala pod lopatkou. Já jsem proti tomu byl raněn jen lehce a již jsem mohl opustit lůžko. Nikdo si nedovede představit naše duševní boje za těchto krátkých rozprav, kdy jsme v nečinnosti leželi v nemocnici a v republice probíhala mobilizace a schylovalo se k jednáním v Mnichově. Při jedné takové rozpravě mně kolega Navrátil řekl: „Jen aby to nebylo všechno zbytečné, rád bych třeba zemřel, jen aby to alespoň národu a vám všem prospělo.“ Zemřel pak 2. října v náručí své matky, která na moje pozvání přijela. Doslovně se utopil ve vlastní krvi, když se mu průstřelem počala valit do plic. Čest jeho památce a jeho boji za svobodu. V sobotu 26. září se měl ženit – jeho snoubenka se dozvěděla o jeho zranění až poté, když nepřijel na svatbu.

doz. fin. stráže Josef NAVRÁTIL
Narozen 19. února 1908 v Sudkově (okr. Zábřeh), dne 25. září 1938 postřelen ve Vrchní Orlici, zemřel 2. října v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou, pohřben v rodné obci

doz. fin. stráže František Bílek
(In: Radan Lášek: Jednotka určení SOS 1. díl)




Petříkovice u Trutnova
21. září 1938


V noci na dnešek po 24. hod. byl přepaden vojenský kryt v blízkosti obce Petříkovice. Útočníci, asi osm mužů, zahájili palbu, na kterou posádka, skládající se ze tří vojínů a tří finančníků, odpovídala palbou lehkého kulometu. Když útočníci uprchli směrem ke hranicím, byl nalezen vedle krytu finanční dozorce František Opočenský, přidělený Stráži obrany státu, zastřelený. Útočníci byli pravděpodobně bývalí členové sudetoněmecké strany, kteří utekli do Německa a pocházeli asi z Petříkovic, protože se dobře vyznali v obtížném terénu okolí.

doz. fin. stráže František OPOČENSKÝ
Narozen 6. září 1910 v Jablonci nad Nisou, po ukončení prezenční vojenské služby byl délesloužícím poddůstojníkem u hran. prap. 1 v Děčíně, k fin. stráži nastoupil v dubnu 1938. Padl 21. září 1938 při nočním přepadu objektu lehkého opevnění vz. 36 nad železniční stanicí Petříkovice u Trutnova, pohřben v Praze.
(České slovo, 21. září 1938)



Pomezní Boudy, Krkonoše
20. září 1938


Brzo ráno 20. září 1938 po přepadu celního úřadu v Horní Malé Úpě, kdy budova již byla úplně demolována a hořela, obklopili útočníci před hořící budovou mne a četn. strážmistra Samka a zavlekli nás přes hranice zároveň s již mrtvým čet. stržm. Šimanem. Tam se kolem nás seskupili a vyslýchali nás ohledně síly příslušníků SOS ve zdejším úseku. Když jsme nechtěli vypovídat, byli jsme biti a tlučeni puškami a poté položeni do stoky obličejem k zemi – myslím že z toho důvodu, aby někteří z nich nebyli námi poznáni.
Potom všichni ordneři nasedli na čtyři nákladní auta a odjeli. Nás mezi sebe naložili příslušníci SA do osobních aut a vezli nás dolů do Schmidebergu. U Schillerovy boudy, vzdálené na německém území od státní hranice asi tři kilometry, zastavili, a doktorem, který tam čekal, byl stržm. Šiman prohlédnut a po zjištění, že jest již mrtev, byl vyložen a ponechán tam na místě.
Byli jsme pak dále zavezeni do úřadovny SA do Schmidebergu, kde nás ukazovali jako kořist. Večer téhož dne odvezli nás na policii do Hirschbergu, kde jsme byli svlečeni, vše nám odebráno, dostali jsme trestanecký oděv a byli jsme odvedeni do soudní věznice tamtéž. Ve věznici v Hirschbergu nás umístili do cely každého zvlášť; byli jsme potom několikráte vyslýcháni s bitím. Tam jsme byli až do 14. října 1938, načež nás opět odvedli na policii, dali nám staré civilní šaty a odvezli nás zpět do vojenské věznice v Hirschbergu, kde nás nechali zavřené každého zvlášť až do 8. prosince 1938, ale již nás nevyslýchali. Z vojenské věznice v Hirschbergu jsme byli ráno dne 8. prosince 1938 převezeni do Šternberka na Moravě a tam jsme byli oba předáni naší vojenské hlídce, která stála na demarkační čáře.

stržm. četn. Eduard ŠIMAN
Zařazen na četnické stanici Horní Malá Úpa, padl 20. září 1938 při obraně celního úřadu na Pomezních Boudách. Tělo padlého bylo odvlečeno z území ČSR a pohřbeno v německém Hirschbergu (Jelenia Góra) na komunálním hřbitově na poli 19, hrob číslo 7
doz. fin. stráže František Řeřicha
(In: Radan Lášek: Jednotka určení SOS 1. díl)

Re: Boje o pohraničí 1936 - 1938

PříspěvekNapsal: 23/3/2018, 19:34
od kacermiroslav
Wünschendorf (Srbská)
23. – 24. září 1938


Noc z 23. na 24. září 1938 zastihla v budově wünschendorfské celnice pět mužů. V kanceláři celního úřadu seděl za psacím stolem vrchní respicient Václav Čep. V přízemí s ním byli ještě dozorci FS sedmadvacetiletý Josef Vojta a osmadvacetiletý Bohumil Hošek, zatímco jejich zbývající dva kamarádi šestadvacetiletý dozorce Josef Uher a benjamínek oddělení dvaadvacetiletý Bohouš Novotný si odešli krátce po desáté odpočinout před službou do prvního patra.
S příchodem jedenácté hodiny však jejich odpočinek prorvaly výstřely z přízemí, které vzápětí vystřídala silná kulometná palba z německého území, systematicky vyhledávající jedno okno celnice za druhým. Se střelami pronikla do místností i oslňující záře reflektoru na německé hraniční závoře. V cinkotu rozbíjeného skla a praskání zasaženého nábytku se Uher s Novotným doplížili k oknům a zahájili odvetnou palbu. Útočníci se však neobjevili. Zbabělí henleinovci i jejich říšští pomocníci odvahu k útoku přes hraniční čáru nenašli. Pouze kulomety ze zpola zazděných oken německého celního úřadu dál hledaly smrt na českém území. Oba hraničáři bránili budovu sami. Teprve za chvíli zjistí, že si smrt již vybrala na jejich straně svou krutou daň...

Pomoc zatím nepřicházela. Přijít ani nemohla. Útok byl dobře načasován. Ve chvílích, kdy se rozběhl složitý mobilizační mechanismus, nikdo na osmnáct kilometrů vzdušnou čarou vzdálené hlavní obranné linii československé armády v Jizerských horách neměl čas myslet na obětovanou vartu tam kdesi na hranicích. Pomoci mohou jen zbývající kamarádi z družstva SOS.
Ti se na příkaz velitele roty SOS přemístili v odpoledních hodinách na jiné bojové stanoviště. V tmavé noci zůstala u kulometu pouze hlídka a ostatní si chystali nocleh v blízké stodole, když uslyšeli z údolí prudkou palbu. Vzápětí přiběhl dozorce Stehlík se zprávou, že dole v obci u celního úřaduje vidět záře a z prostoru celnice přichází také střelba! Velitel družstva respicient Kolář (vrchní respicient Čermák byl v létě přeložen do blízkých Jindřichovic) měl před sebou těžké rozhodování. S hrstkou deseti mužů, navíc bez přesné znalosti situace, může těžko zasáhnout v blízkosti hraniční čáry. Proto nakonec vyslal na průzkum dozorce FS Josefa Marka, k němuž se přihlásil dobrovolně jako druhý člen hlídky vojín Kořínek. S karabinami a ručními granáty se oba opatrně vydali tmou k celnímu úřadu.
Kryt Kořínkem se Marek dostal s puškou v ponosu podél stěny hostince k celništi, kde jej náhle vyzval kolega Novotný k ohlasu hesla. Marek na chvíli zalehl a již vbíhá, na okamžik ozářen reflektorem, do ztichlé budovy. Střelba před chvíli již ustala. Tam jej uvítají kamarádi Uher a Novotný. Jejich zkrvavené obličeje (Uher má celý obličej od krve vinou střepiny, která jej zasáhla do kořene nosu, a Novotný má od střely šrám na čele a ušním boltci) jsou maličkostí proti apokalyptickému obrazu, který se Markovi záhy naskytne v celnici. Za hlavními dveřmi ležel Bohouš Hošek s ošklivou krvácející ranou v týlu. Obvaz na zastavení krve nestačí. Jeho kamarádi si musí vypomoci ještě rukávem košile.
Za dveřmi kanceláře ležel již mrtvý Pepík Vojta s rozstřílenou hrudí. O úřední pokladnu byl opřen vrchní respicient Václav Čep, zasažený střelou do hlavy. Podlaha byla plná krve a střepů. Nábytek byl rozstřílen a záře z reflektoru dokreslovala zvenčí celý ten hrůzný obraz, na který zbylí hraničáři nezapomněli do konce svých životů...
Co se vlastně v budově stalo? Na celnici onu noc přišli pod záminkou celního odbavení dva mladí českoslovenští Němci. Stačila maličká chvilka nepozornosti, chvilka zaváhání, a když se jim začal vrchní respicient Čep věnovat, objevily se v rukou obou mladíků automatické pistole. Václav Čep byl zastřelen střelou do spánku z bezprostřední blízkosti. Vzápětí byla zahájena palba na Hoška a Vojtu, kteří vběhli do místnosti. Oba zákeřní střelci, kteří měli být z Jablonce nad Nisou a jeden z nich se jmenoval Baier, okamžitě opustili budovu a dílo zkázy začaly dokonávat kulomety z německého území. Telefonní spojení však zůstalo jakoby zázrakem neporušeno a tak se zbylí dva hraničáři pokusili navázat spojení s velitelstvím roty SOS a vojenským pohotovostním oddílem ve Frýdlantu. Slíbená pomoc – nadporučík Půst s družstvem vojáků na nákladním autě – však dorazila až po páté hodině ranní. Hlavní starostí zůstala naléhavá pomoc pro těžce zraněného Bohouše Hoška.
Německý lékař doktor Hofmann, přivolaný rovněž telefonem, pohotově přijel se svým vozem a zraněného odvezl s příslibem, že se jej snad přece jen podaří zachránit. Bohužel, veškerá snaha byla marná, a tak ještě téhož dne zdrtila zbytek wünschendorfských hraničářů zpráva, že jejich kolega a kamarád dozorce finanční stráže Bohumil Hošek 24. září 1938 v 10 hodin ráno ve frýdlantské nemocnici zemřel...
Ve chvílích, kdy mobilizované jednotky Hraničářské oblasti 33 zaujímaly svá bojová postavení na linii pevnůstek, která se dodnes táhne podél hranic od Hřenska po Kořenov, odvážel z Wünschendorfu pohřební vůz rakve s těly Václava Čepa a Josefa Vojty. Naposledy se u nich shromáždili jejich kamarádi, aby, nestydíce se za své slzy, přísahali svým mrtvým kolegům, že na jejich oběť nezapomenou a na místo jejich smrti se jednou čestně vrátí. Měli totiž vzápětí ustoupit dále od hranic na nové bojové stanoviště. Celní úřad byl zatím zrušen. Ztratil v oněch dnech zcela svůj smysl...

vrch. resp. fin. stráže Václav ČEP
Narozen 15. srpna 1894 v Chvalovicích (okr. Čáslav), bývalý příslušník 1. střel. pluku ruských legií, zavražděn 23. září 1938 ve Wünschendorfu (Srbská), pohřben v Ruprechticích.

doz. fin. stráže Josef VOJTA
Narozen 27. února 1911 v Chrudimi, v letech 1932-1934 absolvoval prezenční službu u p. pl. 21, dne 23. září 1938 zavražděn ve Wünschendorfu (Srbská), zpopelněn v Pardubicích.

doz. fin. stráže Bohumil HOŠEK
Narozen 17. března 1910 v Horní Krči (okr. Královské Vinohrady), v letech 1931-1933 absolvoval prezenční službu u jezd. pl. 8, dne 23. září 1938 smrtelně zraněn ve Wünschendorfu (Srbská), zemřel 24. září v nemocnici ve Frýdlantu. Pohřben v Humpolci.

(Jindřich Marek: Hraničářská kalvárie; Svět křídel 2004)