Četnické vzpomínky Františka Fary (1938)

Legie, První republika, politika, okupace, rozpad ČSR, Protektorát,Slovenský štát, odboj, partyzáni, SNP.
Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Četnické vzpomínky Františka Fary (1938)

Příspěvek od kacermiroslav »

Četnické vzpomínky Františka Fary (1938)
Z knihy Františka Fary

Četnická stanice a služba v terénu

Služba u četnického pohotovostního oddílu trvala do konce ledna 1935. Od 28. února jsem byl přidělen na četnickou stanici ve Vrchlabí, kde už nastala pravá bezpečnostní služba. Vrchlabí bylo tehdy okresním městem. Tam jsem zažil mnoho nejrůznějších příjemných, ale i méně příjemných příhod. Četnická stanice byla umístěná v horním poschodí poštovního úřadu spolu s okresním velitelstvím četnictva. Měla čtyři místnosti – jednu ubytovací, kde bydleli svobodní četníci, jednu místnost pro mužstvo, jednu jako kancelář velitele stanice a jednu místnost měl velitel okresu. Posádku tvořilo šest četníků – velitel vrchní strážmistr, praporčík (zástupce velitele), dva štábní strážmistři a dva strážmistři. Jako četník začátečník jsem dostal od velitele čtyři úkoly měsíčně, kdy jsem měl vypracovat trestní oznámení k soudu. Měli jsme vytištěné knížečky s učivem na každý měsíc v roce, kde byly paragrafy z trestního zákona, ze zákona o četnictvu a četnické služební instrukce. Ty jsme museli odříkat zpaměti. Kromě obvyklé učební látky na měsíc jsme prováděli vojenské cviky se zbraněmi, zejména šavlí a šerm bodákem. Kromě rezortní bezpečnostní služby jsme vyřizovali o další požadavky okresního úřadu, žebračenky, zjišťovali majetkové poměry osob žádajících o vydání poukázek na chleba a státní podporu v nezaměstnanosti. Do služby v terénu jsme chodili vyzbrojeni puškou, bodákem, šavlí a obuškem. Měli jsme služební knížky, v nichž byla předepsaná celá túra s jednotlivými místy, která jsme měli navštívit, zapsat čas, kdy jsme tam byli, a jméno osoby, se kterou jsme tam mluvili. Na stanici jsme vedli evidenci hledaných osob z obvodu stanice a další agendu. Již na počátku mé služby v četnictvu stoupla podvratná a protistátní činnost československých Němců. Začínaly se vylepovat německé plakáty, jimiž bylo polepeno celé pohraničí. Němci žádali stále větší ústupky čs. vlády. Po jejich splnění nebo kompromisu žádali další. Heinlein jezdil po celém pohraničí v autě s rozbitými skly a potlučenou karosérií, že prý mu to poškodili násilničtí Češi. Kromě toho nás velmi zaměstnávaly drobné krádeže králíků, slepic, hus a kachen a také krádeže kol nebo věcí malých hodnot. Přes toto zaneprázdnění jsme úspěšně zvládli i mnohé kriminální případy.

Částečná mobilizace

Na jaře 1938 přišla 21. Května na četnickou stanici tajná zpráva „Proveďte ihned tajný rozkaz číslo…“ a to byl konec mírových časů. Otevřely se bedny s tajnými instrukcemi a vybavením, zbraněmi a uniformami. Byl tam také jmenný seznam několika spolehlivých českých vojáků v záloze z Vrchlabí, kteří měli ihned nastoupit k službě v oddílu SOS – Stráže obrany státu. Okamžitě jsme šli záložníky uvědomit. Někteří již spali, nebo byli u svých známých, nebo v hostincích. Ale ještě týž večer jsme je sehnali, přivedli na stanici. Každý dostal vojenskou uniformu, pušku s náboji a granáty. A pozdě v noci jsme celé naše družstvo – četníci, členové finanční stráže a vojenské posily odjeli do Špindlerova Mlýna. Odtud jsme pokračovaly pěšky údolím Bílého Labe k Luční boudě, odtud směrem k Malému Šišáku, k Scharfově boudě. Tehdy bylo na hřebenech ještě mnoho sněhu a k tomu velká mlha, takže cesta byla únavná. Dorazili jsme na určené stanoviště družstva brzy za svítání. Scharfova bouda byla tehdy neobydlená. Byla to vlastně jen salaš pro krávy a s malou světničkou pro pastýře. Ale bylo tam dost sena, prostor také dost velký, tak jsme se tam rozložili. Velitel vyslal po zaujetí pozice dvě dvoučlenné hlídky na stanoviště sousedního družstva SOS, na Výrovku a Špindlerovu boudu. Já jsem ze služby v pohotovostním oddíle znal cestu dobře a tak jsem šel s jedním financem směrem na Špindlerovku. Hluboký sníh a velká mlha zapříčinily, že jsme se v terénu špatně orientovali. Po nějakém tom tápání jsme konečně došli a nahlásili telefonicky zaujetí našeho stanoviště. A tak se rozběhlo naše hlídkování po horách.

Na druhé straně hranice hlídkovaly dvoučlenné hlídky německého četnictva. Ti viděli výborně na Scharfovu boudu a měli nás jako na dlani, neboť k boudě byl svah, zatímco my jsme do kopečka za hranici neviděli nic. V případě konfliktu bychom tedy byli vydáni bez možnosti obrany útočníkům napospas. Nebylo kam uniknout, protože směrem k Luční boudě byl otevřený terén z německé strany plně ovládán a pod námi byla hluboká neschůdná roklina údolí Bílého Labe. Jedinou možnou ochranu skýtala Rennerova bouda na druhé straně rokliny nedaleko Kozích hřbetů, po jejichž od hranic odvráceném svahu vedla cesta ze Špindlu. Tam se naskýtala možnost ubytování i stravování. U boudy byl velký seník, který byl někdy využíván jako hromadná turistická ubytovna. Každý z nás dostal dvě starší prošívané přikrývky, jednu pro sebe a jednu na přikrytí. Ubytování bylo tedy šťastně vyřešeno. Na hlídky jsme chodili po hranicích, až na Sněžku i k Malému Šišáku. Při setkání s německými četníky jsme někdy poklábosili nebo šli i kousek společně. Nejčastěji jsme se sešli na Sněžce. My jsme chodili v plné zbroji s puškou, oni jen s pistolí.

Zahraniční tisk hodnotil obsazení našich hranic kladně. Bylo to po obsazení tzv. „anšlusu“ Rakouska Německem. Noviny psaly, že se Němci chystali také k „anšlusu“ ČSR, ale že stačili říct jen „an“ a „šlus“ že řekli už Češi. Náš hlavní úkol spočíval ve střežení hranic, nedovolit jejich přechod nežádoucím osobám a v případě nebezpečí vyhlásit a vést boj na zdrženou, aby mohlo vojsko nastoupit k obraně vlasti. Zpočátku byla služba poměrně klidná, i když na hřebeni panoval čilý stavební ruch, práce na betonových bunkrech – řopících – v okolí Luční boudy pilně pokračovaly. Jednoho dne jsme viděli, že němečtí četníci místo pistolí nosí pušky jako my. Od té doby se s námi už nestýkali, měli to zakázáno.

Po zářijové mobilizaci nastoupilo do Krkonoš, čsl. vojsko, hlavně hraničářský prapor 2. Kasárna měli na boudě Výrovka a měli v postavení nad Výrovkou i malá horská děla. A rázem bylo po klidu v Krkonoších i celém pohraničí. Vojsko ale nemělo až na hranice přístup, a my proto hlídkovali se zvýšenou ostražitostí dále i v noci. Jednoho dne se všechen perosnál Luční boudy, která byla na samých hranicích, přesunul i s kravami přes hranici. Totéž současně učinil i personál Rennerovy boudy. Od té doby příslušníci „Freikops“ (Němci branného věku, kteří neuposlechli povolávací rozkazy, prchli do Německa a vytvořili sudetské legie) každý večer po setmění neustále stříleli přes státní hranici k našemu postavení. Za jednoho mlhavého dne se od Luční boudy šířila záře, a když se mlha rozptýlila a objevila se naplno záře plamenů, zazněly výkřiky „Luční bouda hoří“. Požár boudy, která měla kapacitu ubytování 300 osob, netrval dlouho. Nebyla síla ho uhasit, vše lehlo popelem. Vědomi si nebezpečí, které nám hrozilo, vykopali jsme nad Rennerovkou „zemljanku“ pro celé družstvo. Stěny jsme přikryly prkny, z dalších prken, kterých bylo u boudy dost, jsme udělali palandy na spaní. Vykopanou zem navršili jako ochranný val proti střelbě. Strop přikryli trámky a fošnami a rozházeli hlínu a drny. Netrvalo dlouho a padla krutá mlha. A zase bylo vidět zář a za chvíli už zase šlehaly plameny. Tentokráte lehla popelem Rennerova bouda. Luční bouda byla za války znovu postavena válečnými zajatci. Rennerovka už obnovena nebyla. Téměř každý den se vynořilo z podhůří Hirschbergu (nynější Jelení Góry) letadlo, které zřejmě fotografovalo nejen stavy bunkrů, ale i obranné pozice, které zaujalo vojsko. Teď už nikdo nepochyboval o tom, že dojde k válce. Přepady oddělení finanční stráže a četnických stanic, zajímání jejich příslušníků a odvlékání do Německa byly po celé hranici na denním pořádku.

Jednoho dne bylo přepadeno družstvo SOS na Pomezních boudách (Horní Malá Úpa), ubytované na celnici u samých hranic. Bylo zraněno několik členů čety SOS, jeden četník byl zabit. Byly i další incidenty. Na konci září vše vyvrcholilo. Pánové Runciman a Chamberlein, Angličané, kteří byli určeni jako vyjednávači s Hitlerem v Mnichově, se dohodli, že tzv. Sudety budou připojeny k Německu. Byla určena demarkační čára, kde budou nové hranice zmrzačeného Československa. Určili termín, kdy dojde ke stažení vojska. Diplomatické úsilí prezidenta Beneše bylo marné. Pan Chamberlein po návratu do Anglie sice prohlásil, že „světový mír byl zachráněn“. Češi byli ale zradou roztrpčeni. Začal odsun vojska z pohraničí. Už ne zpěvem, jako když rukovali, ale smutní, s hlavami skloněnými, zlomení, se vraceli vojáci zpět.

Když byly sporné otázky o vytyčení demarkační čáry urovnány, náš další pobyt na hranicích nebyl nutný. Stráž obrany státu – SOS – byla zrušena a rozpuštěna a její příslušníci odkomandováni na jiná pracoviště. Příslušníci četnictva, jejich základní stanice byly v důsledku záboru pohraničí zrušeny a zanikly, byli přemístěni na četnické stanice na území zmrzačeného zbytku ČSR. Ozývaly se hlasy, že Beneš a generál Syrový neměli ustupovat, ale bojovat. Dnes vidím, že Beneš byl prozíravý. Bylo by to gesto, kdybychom bojovali, ale za jakou cenu. Z republiky by zbyly jen trosky, národ vyhlazen. Vždyť nakonec více než my byly poškozeny Anglie a Francie. Francie i vzdor mohutnému opevnění Maginotovy linie sražena na kolena. Polsko bylo zničeno a rozvráceno. I ostatní evropské státy, které se ničím neprovinily, byly Německem napadeny a poničeny.

Četnictvo předválečné Československé republiky bylo vojensky organizovaným bezpečnostním sborem, který podle platných zákonných předpisů a podle nařízení příslušných orgánů udržoval veřejný pořádek a bezpečnost. S policisty tvořili první obranný sled v blízkosti hranic, většinou daleko před hlavním obranným postavením čs. armády. Služba v četnickém sboru byla prestižní záležitostí. Velký důraz byl kladen na chování a celkové vystupování četníků. Platila pro ně různá omezení, např. od roku 1927 zákaz činnosti v politických stranách a zbavení volebního práva z důvodu zamezení ovlivňování a využívání bezpečnostního aparátu některou z politických stran. Po obsazení Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939 se četnický sbor stal, až na několik kariéristů, součástí okupační správy. Příslušníci četnictva se zapojili v průběhu války buď přímo do boje, nebo vykonávali službu formou pasivní rezistence. Krátce po osvobození byl četnický sbor přetransformován ve Sbor národní bezpečnosti, ve kterém měla stále větší vliv komunistická strana. Zánik apolitického četnického sboru byl jedním z prvních signálů nástupu další – tentokráte rudé – totality.


Zdroje:
Uveřejněno v časopise Krkonošská sezona – zima 2012-2013
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Československá Republika“