Hospodářská situace Československé republiky k roku 1930

Legie, První republika, politika, okupace, rozpad ČSR, Protektorát,Slovenský štát, odboj, partyzáni, SNP.
Odpovědět
lkala
praporčík
praporčík
Příspěvky: 306
Registrován: 26/8/2008, 12:52
Bydliště: Brno

Hospodářská situace Československé republiky k roku 1930

Příspěvek od lkala »

Mezinárodní úvěry Československé republiky ve stavu k roku 1930


Jak jsem přislíbil, začínám s publikací článků o hospodářství Československé republiky ve stavu k roku 1930. Po důkladném zhodnocení zdrojů jsem se rozhodl, že budu postupovat odlišně od článku o německém průmyslu. Zdrojů máme k dispozici skutečně hodně a byla by škoda je nevyužít. Proto budu postupovat tak, že budu postupně publikovat sérii článků. Každý z nich bude zaměřen vždy na konkrétní oblast meziválečného hospodářství Československé republiky do roku 1930.
V dnešním prvním článku se podíváme do oblasti finanční a to konkrétně na zahraniční úvěry a půjčky Československé republiky.

Všeobecný přehled mezinárodních úvěrů Československé republiky
Vytvoření prvních mezinárodních úvěrů Československé republiky paradoxně spadá ještě před dobu jejího vzniku, jako samostatného státu. Náš zahraniční odboj za první světové války byl ve svých počátcích financován soukromě. Tato situace ovšem byla dlouhodobě neudržitelná a zejména po vzniku prvních legií vyvstala jejich finanční otázka do popředí. Z tohoto důvodu bylo nutno uzavřít úvěry u zahraničních vlád a bank, které poté sloužily k zakoupení výstroje a výzbroje těchto jednotek. Zároveň byly z těchto zdrojů financovány také zahraniční politické akce.
Po vzniku samostatné republiky v roce 1918 nastala otázka, jak dále postupovat se splácením těchto úvěrů. Nakonec padlo rozhodnutí, aby všechny tyto úvěry převzal Československý stát jako celek. Byly kompletně zařazeny do státního dluhu Československé republiky. Z právního hlediska byly tyto úvěry uzákoněny zákonem č. 186 ze dne 10.4. 1919, zákonem č. 459 ze dne 24.7. 1919, zákonem č. 6 ze dne 19.12. 1919 a zákonem č. 407 ze dne 21.12. 1922.
Stručný přehled některých konkrétních úvěrů a základních podmínek splácení:


1) Úvěr vlády Spojených států severoamerických

Tento úvěr byl uzavřen a použit k vybudování naší „sibiřská armády“. Celkový úvěr byl rozložen do 3 částí. První z nich byl ve výši 7,000.000 dolarů a byl použit pro výstavbu našich legií v Rusku. Další část úvěru ve výši 19,300.000 dolarů byla určena na konsolidaci a zejména vydržování těchto legií. Poslední část úvěru ve výši 5,500.000 dolarů byla použita na repatriaci vojsk přes Vladivostok zpět do Československa.
Po roce 1918 byl tento „revoluční“ úvěr zkonsolidován s dalším americkým úvěrem za zboží, který byl uzavřen později (dostaneme se k němu níže). Washingtonskou úmluvou ze dne 13.10. 1925 (v rámci řešení tzv. „mezispojeneckých dluhů“) byl včetně úroků stanoven na částku 115,000.000 dolarů. Zároveň bylo dohodnuto, že splatnost bude 62 let a úvěr bude zúročitelný v prvních 10-ti letech 3 %. Ve zbývajících letech byly úroky stanoveny na 3,5 %. Roční anuita (splátka) v prvních 18-ti letech byla stanovena na 3,000.000 dolarů.


2) Úvěr italské vlády

Tento úvěr byl opět určen pro výzbroj a vydržování našich legií. Byly z něho kryty výdaje na Československé legie v Itálii. Celková výše úvěru byla 169,984.605.68 lir. Úroky z úvěru byly stanoveny na 5 %, přičemž úvěr byl zúročitelný od 1.1. 1922. V lednu 1930 byl konsolidován v rámci Haagské úmluvy a bylo dohodnuto jeho splácení roční anuitou (splátkou) po 20,000.000 korun na dobu 37 let.


3) Úvěr anglické vlády

Tento úvěr byl poskytnut speciálně na repatriaci našich ruských legií zpět do republiky. Jeho celková výše byla 826.520,-,- liber. Splatnost byla dohodnuta na 10 let. Úvěr byl zúročitelný od 1.5. 1926.


4) Úvěr francouzské vlády

Francouzská vláda poskytla celkem 2 úvěry. První byl použit na vyzbrojení a výstavbu
našich legií ve Francii. Tento se skládal ze dvou částek a to 33,916.626.35 franků a 99,679.517.92 franků. První část byla použit pro zakoupení výzbroje našich legií ve Francii. Druhá částka byla použita na zakoupení potravin a vojenského materiálu pro tyto legie. Poslední úvěr byl ve výši 378,000.000 franků. Tento nebyl použit pro francouzské legie, ale byly z něho financovány naše legie na Sibiři.
Oba úvěry byly konsolidovány haggskou dohodou v lednu 1930. Roční anuita (splátka) byla stanovena 10 000 000 franků po dobu 50 let.


5) Revoluční půjčka československých vojsk na Rusi

Tento úvěr nebyl poskytnut zahraničním státem. Jednalo se o půjčku ruských Čechů a samotných legionářů v Rusku. Půjčka byla ve výši 7,200.000 franků a byla použita pro výzbroj našich legií v Rusku.
Detaily jejího splácení ani další podmínky mi nejsou známy.

6) Úvěr mezinárodního výboru pro pomocné úvěry hospodářské (tzv. „akce Nansen“)

Jednalo se o speciální úvěr uzavřený těsně po válce. Byl ve výši 92.921,16,10 liber a byl použit k repatriaci zajatců československé národnosti v Rusku (tedy již asi v SSSR). Bližší podrobnosti mi nejsou známy.


Po vzniku samostatné republiky bylo nutno pro zajištění základních životních funkcí nového státu a také pro základní suroviny a potraviny, uzavřít další zahraniční úvěry. Do této kapitoly spadají zejména tyto půjčky:

1) Úvěr anglické vlády

Tento úvěr byl použit na zakoupení základních potravin, textilií a hygienických potřeb. Kromě tohoto z něho byla financována doprava americké mouky do naší republiky. Celkem se jednalo o úvěr ve výši 445.083,11,9 liber. Úroky byly stanoveny na 5 % s ročními splátkami ve výši 130.775,9,4 liber.

2) Úvěr anglické vlády na nákup mouky

Jednalo se o speciální úvěr pro nákup mouky pro obyvatelstvo. Byl ve výši 1.901.081,11,10 liber. Bližší podrobnosti jsem k němu nenalezl.

Tento úvěr byla splacen v průběhu let 1922 až 1923.

3) Úvěr francouzské vlády na nákup koní

Tento úvěr poskytla francouzská vláda a byl použit na nákup koní pro vojenskou správu. Celková výše byla 1,149.210.60 dolarů.

Úvěr byl splacen v roce 1928.

4) Krátkodobé markové úvěry

Jednalo se o dva úvěry poskytnuté obchodním sdružením bank v Berlíně. První byl ve výši 200,000.000 marek a byl použit pro nákup železničních vagonů pro československé dráhy. Druhý byl ve výši 160,000.000 marek a byl využit v moučném hospodářství. Oba úvěry byly splatné do března 1922 a byly do této dob také zaplaceny.

5) Úvěr u Deutsche Bank v Berlíně

Tento úvěr byl ve výši 78,000.000 marek a následovaly další úvěry ve výši 150,000.000 marek, 125,000.000 marek a 100,000.000 marek. Všechny tyto úvěry byly do konce 20-tých let zaplaceny.

Převzetí Rakousko-Uherského státního dluhu
Další zatížení ekonomiky československého státu, představoval Rakousko-Uherský státní dluh. Podle uzavřených mírových smluv musel náš stát převzít z původního Rakousko-Uherského státního dluhu takovou část, které odpovídala jeho rozloze, počtu obyvatel a hodnotě převzatých státních statků a zařízení (např. železnice, silnice apod.).
Celkem takto převzala Československá republika z původního Rakousko-Uherského státního dluhu část v hodnotě 5.500,000.000 korun. Současně s Československem muselo původní Rakousko-Uherský dluh převzít ještě Rumunsko, Polsko a S.H.S. (budu používat termín Jugoslávie). To způsobilo právní problém, neboť jeden a tentýž (původně Rakousko-Uherský) dluhopis reprezentoval věřitelské nároky současně proti několika státům.
Pro odstranění tohoto nedostatku se nástupnické státy dohodly, že část původního dluhu rozdělí samostatně pro každý stát. Další část poté vložili do tzv. „společné úrokovací a umořovací pokladny“, která sídlila v Paříži. Reparační komise vítězných mocností poté obstarávala úrokovou a umořovací službu z této pokladny za všechny státy společně.

Měnový úvěr
Poslední zahraniční úvěr, o kterém se zmíníme, byl speciální měnový úvěr u amerických bank. Tento byl uzavřen počátkem 20-tých let a sloužil k vytvoření účinné devizové rezervy. Nejednalo se o úvěr v pravém slova smyslu. Se skupinou amerických bank v čele s National City Bank v New-Yorku byl dohodnut úvěr ve výši 20.000.000 dolarů. Tyto peníze ovšem našemu státu nebyly efektivně vyplaceny, ale byl dán závazný příslib jejich okamžitého uvolnění v případě potřeby. Toto řešení bylo výhodné pro obě strany. Z hlediska amerických bank znamenalo, že nebudou muset vydat hotové kapitálové prostředky. Z našeho pohledu bylo výhodné, že jsme měli dostatečnou devizovou rezervu, ze které se nemuseli platit úroky. Z tohoto úvěru se platila 1 % bankovní provize.
Dohodou ze dne 28.5. 1927 došlo ke snížení výše na 15 000 000 dolarů.

Nutno říct, že díky vynikající stabilitě koruny nebylo nutno tento úvěr (do roku 1930) nikdy použít.

Československé zahraniční půjčky
Nyní se dostáváme k příjemnější části, neboť se krátce zmíníme o našich zahraničních půjčkách. Ještě než s k nim dostaneme, podívejme se nejprve na Československé reparační nároky a povinnosti.

Československé reparační nároky a povinnosti
Československu, jako vítěznému státu první světové války, byl přiznán nárok na podíl na reparacích poražených států.
Celá situace byla ovšem značně složitější. Československo bylo jednak vítězným státem s nárokem na podíl na reparacích, ale také jedním z nástupnických států po poraženém Rakousku-Uhersku. Jako nástupnický stát muselo platit reparační platby a velký vliv měl také fakt, že z nástupnických států po Rakousku-Uhersku bylo v podstatě jediný stát, který byl také schopen reálně něco zaplatit. Rakousko a Maďarsko, jako další nástupnické státy, nebyly počátkem 20-tých let schopny reparace platit.

Situace kolem Československých reparací a nároků je značně nepřehledná. Pro naši reparační povinnost (tedy povinnost Československé republiky platit vítězným mocnostem reparace, jako nástupnický stát po poraženém nepříteli) se v 20-tých letech vžil pojem „osvobozovací poplatek“. Tento pojem se používal, proto se ho přidržme. Zároveň nám umožní odlišit naše pohledávky, v rámci naší pozice na straně vítězných mocností.
K první dohodě o výši „osvobozovacího poplatku“ došlo smlouvou ze dne 10.9. 1919. V této smlouvě se společně zavázali nástupnické státy po Rakousku-Uhersku, tedy Československo, Polsko, Rumunsko a Jugoslávie, k placení reparací vůči spojencům. Výše „osvobozovacího poplatku“ nebyla ve smlouvě číselně stanovena. Odhadovala se na částku asi 1 500 000 000 franků jako celek, pro Československo asi 700,000.000 franků.

Nyní se musíme podívat na obě mírové smlouvy, které se nás týkaly. Mírová smlouva ze St-Germains (s Rakouskem) a Trianonská (s Maďarskem) nás v článcích č. 208 a č. 191 zavazovaly, že převezmeme povinnost k zaplacení hodnoty převzatých státních statků (tedy nemovitosti, železnice apod.) po rozpadlém Rakousku-Uhersku. Také tento závazek nebyl číselně vyjádřen a jeho výši měla dodatečně stanovit mezinárodní komise po provedení odhadů převzatých statků. Výše tohoto závazku se (pro Československo) neoficiálně odhadovala asi na 25 000 000 000 až 30 000 000 000 korun.

Tyto československé závazky, zejména druhý o zaplacení převzatých státních statků, byly mimo jakoukoliv realitu a k jejich úhradě vlastně ani nikdy nedošlo (ještě se k tomuto vrátíme níže).

Jak již bylo napsáno výše, Československu byl jako vítěznému státu, přiznán nárok na podíl na reparacích. Tento nárok nám byl dán rozhodnutím reparační komise ze dne 14.4. 1921, ale pouze za dobu od 28.10. 1918 do konce války. Z tohoto důvodu byl tento nárok v podstatě pouze formální. Umožňoval nám ovšem aktivní účast na jednání reparační komise, čehož Československo využívalo. Obecně bylo se spojenci dohodnuto, že materiální část (která ovšem ještě nebyla vyčíslena), bude kompenzována s „osvobozovacím poplatkem“.
Výše našeho reparačního nároku měla stanovit reparační komise později.


Obecně sdílely naše reparační nároky i povinnosti osud všech reparací po první světové válce. Velmi brzy se ukázalo, že je zcela nemožné je vydobýt a že jsou mimo jakékoliv možnosti poražených států (včetně Československa, jako nástupnického státu). Proto došlo k postupnému slevování z těchto nesmyslných částek (Německé reparace asi na 1/10 původní částky), Rakouské reparace byly zcela prominuty a Maďarské stanoveny na jednorázovou částku 13 500 000 korun ročně.
Československá republika samozřejmě akceptovala tento stav a „reklamovala“ své závazky (zejména ten za převzaté státní statky bývalého Rakouska-Uherska). Konečný závěr z našeho hlediska byl učiněn na Haagské konferenci, kdy bylo dne 20.1. 1930 Československu stanoveno, že původní závazek o převzetí statků bude zrušen a „osvobozovací poplatek“ bude vyřešen jednorázovou částkou ve výši 370 000 000 marek, což bylo asi 2.960,000.000 korun. Částka měla být zaplacena v 37 ročních splátkách a bylo garantováno, že bude konečná a již se nebude měnit.
Co se týče československých reparačních nároků, bylo na této konferenci dohodnuto, že Československo se bude hojit pouze na tzv. „reparacích východních“ (tedy ne na Německých). Tyto východní reparace platilo Rakousko, Maďarsko, Turecko a Bulharsko a náš podíl tvořil asi 240 000 marek, tedy asi 1.760,000 korun.

Československé zahraniční státní půjčky
Československo od roku 1918 do roku 1930 poskytlo pouze dva zahraniční půjčky.


1) Státní půjčka Rakouské republice

Jednalo se o půjčku nově vzniklé Rakouské republice, kterou počátkem 20-tých let zprostředkoval Svaz národů (předchůdce OSN). Československá republika byla v této půjčce participujícím členem. Spočívala v tom, že Československo převzalo část emisí rakouských dluhopisů. Smyslem mezinárodní půjčky byla zejména záchrana kolabujícího rakouského hospodářství.
Bližší informace se mi bohužel nepodařilo nalézt.


2) Úvěr království Maďarskému

Tento úvěr byl ze poskytnut v průběhu 20-tých let Maďarsku. Spočíval v tom, že československá železniční správa (státní podnik) převzala od Maďarska namísto hotového zaplacení své pohledávky ve výši 83,620.000 korun, tzv. 7,5 % dluhopisy, které byly umořitelné podle domluveného splátkového kalendáře.
Bližší informace se mi bohužel opět nepodařilo nalézt.

Závěr
Na další tabulce máte celkový přehled Československých zahraničních úvěrů, o kterých bylo hovořeno výše.


Obrázek
Obrázek
Tab. č. 1 – seznam hlavních úvěrů Československé republiky ve stavu k roku 1930


Tím bychom první článek o hospodářství Československé republiky ukončili.

V dalším článku se zaměříme finanční situaci Československé republiky z vnitřního hlediska a také bych se rád dotkl uzavírání vzájemných smluv mezi nástupnickými státy po bývalém Rakousku-Uhersku. V dalších článcích se již zaměříme do oblasti průmyslu, ale před tím pokládám stručné vyložení finanční situace našeho státu za potřebné.



Děkuji za pozornost.




Použité zdroje:

1) Československá vlastivěda svazek 6, Masarykova akademie práce, Václav Dědina, Praha 1930.
lkala
praporčík
praporčík
Příspěvky: 306
Registrován: 26/8/2008, 12:52
Bydliště: Brno

Příspěvek od lkala »

Pokračování
Dělení Rakousko-Uherského majetku mezi nástupnické státy

V dnešním druhém článku se zaměříme na způsob dělení původního Rakousko-Uherského státního majetku, mezi nástupnické státy. Tento článek jsem se rozhodl zařadit ještě před článek o vnitřní finanční situaci Československé republiky v roku 1930. Smyslem tohoto příspěvku je zejména vymezit jistou „startovací pozici“, kterou měl náš průmysl v roce 1918. Dnešní příspěvek bude zejména o pařížské mírové konferenci z let 1919 až 1920. Zaměříme se na jisté „kuloární“ postřehy z této konference a pozice jednotlivých nástupnických států po bývalém Rakousku-Uhersku se zaměřením na jejich postoj k dělení společného státního majetku (a také státního dluhu a reparací).

Pařížská mírová konference 1919 až 1920
V článku budu používat název Pařížská mírová konference 1919 až 1920, tak jak je tato konference označována ve zdroji č. 1. Je ovšem možno se také setkat s názvem Pařížská mírová konference 1919.
Jak již uvedeno v úvodu, změříme se při studiu této konference zejména na dělení společného Rakousko-Uherského státního majetku mezi nástupnické státy. Nejprve ovšem krátce něco k samotné konferenci.
Pařížská mírová konference 1919 až 1920 byla mezinárodní konferencí pořádanou vítěznými státy první světové války. Největší vliv na její jednání měly tzv. „velká pětka“, tedy zástupci Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska a USA. Tento fakt je z našeho hlediska velmi důležitý, protože (jak níže uvidíte) postoj jednotlivých států k jednotlivým nástupnickým zemím nebyl nestranný. Blíže se samotnou konferencí nebudeme zabývat, předpokládám, že většina čtenářů o ní má povědomí. Na internetu je na toto téma možné nalézt také dostatek kvalitních zdrojů. Zaměřme se tedy na samotné Rakousko-Uhersko.

Československá diplomacie na této konferenci byla ve srovnání s ostatními nástupnickými státy v jisté výhodě. Československo totiž již v době jejího pořádání bylo uznáno, jako samostatný stát. Toto ovšem zdaleka neplatilo pro všechny nástupnické státy. Relativně dobře na tom bylo ještě Polsko, jehož zahraniční pozice sice nebyla až do února 1919 zcela vyjasněna (zejména díky vnitřním polským sporům), ale všeobecně vůči jeho existenci nebyl významný odpor. Mnohem hůře na tom byla Jugoslávie (budu nadále používat tento název), neboť tato nebyla na konferenci uznána za samostatný stát, zejména díky úsilí Itálie. Jugoslávie tedy oficiálně na konferenci neexistovala. Naopak byly na konferenci přizváni zástupci Srbska, které ovšem již paradoxně neexistovalo, zástupci Srbska tedy nezastupovali žádný stát. Tento stav se ovšem v průběhu konference postupně vyjasňoval.

Podívejme se nyní na základní výchozí pozice jednotlivých států, se kterými přistupovali k Pařížské mírové konferenci 1919 až 1920.

Vítězné mocnosti, tedy zástupci „velké pětky“ všeobecně neměli námitky proti vzniku nových států na území bývalého Rakouska-Uherska. Problém pro nové státy byl zejména v tom, že přistupovali k jejich vzniku podobně, jako přistupovali k poraženým státům v první světové válce. Například USA se na konferenci snažili prosadit plán na regulaci vojenských sil těchto nově vzniklých států, který byl v podstatě obdobou regulace německých ozbrojených sil. Konkrétně pro Československo bylo navrhována horní hranice ozbrojených sil na 50 000 mužů, pro Polsko na 80 000 mužů. Tento plán sice nebyl přijat, ale do značné míry ilustruje, jak „vítězná pětka“ k nástupnickým státům po Rakousku-Uhersku přistupovala. Středoevropské státy sice měly samostatně existovat, ale v jistém „podřízeném“ postavení vůči mocnostem.
Dalším problémem jednotného přístupu velmocí k nově vzniklým státům byly sympatie a antipatie ke konkrétním zemím. V tomto kontextu byla známa italská antipatie vůči Jugoslávii a naopak sympatie k Maďarsku. Československo mělo v tomto směru výhodu v jisté „přízni“ Francie, která se projevila např. při úpravě Československo-Polských hranic.

Postoje jednotlivých nástupnických států po Rakousku-Uhersku sice také nebyly zcela jednotné, ale byly mnohem soustředěnější, než v případě vítězných mocností. Shodu je možné nalézt zejména mezi Československem, Polskem a Jugoslávií. Týkala se právě námi řešeného dělení Rakousko-Uherského státního majetku.
Československo, Polsko a Maďarsko se ve vztahu k Rakousko-Uhersku vymezovaly, jako nově vzniklé samostatné státy, v podstatě bez kontinuální návaznosti na původní Rakousko-Uhersko. Prostě se jednalo o státy, které vznikly na původním území Rakouska-Uherska, ale jednalo se o zcela nové státy. Tento postoj nakonec nebyl vítěznými mocnostmi zcela uznán a bylo nutno ho korigovat. K tomuto se ovšem dostaneme dále.
Rakouská republika se ve vztahu k původnímu Rakousku-Uhersku vymezovala zcela shodně, jako Československo, Polsko a Maďarsko. Tento postoj tedy znamenal, že rakouští zástupci považovali nově vzniklou Rakouskou republiku, za nově vzniklý samostatný stát, bez kontinuální návaznosti na původní Rakousko-Uhersko. Tento postoj byl „velkou pětkou“ při jednáních prakticky ihned zamítnut. Vítězné mocnosti k Rakouské republice přistoupili, jako k následovníku původního Rakouska-Uherska (druhým bylo Maďarsko) se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi. Konkrétně bylo Rakousku sděleno, že je považováno za nástupce Rakousko-Uherska s tím, že současná Rakouská republika je právním pokračovatelem Rakouska-Uherska, ovšem s odlišnou vládní formou. Tedy, „velká pětka“ k Rakousku přistoupila tak, že se jedná o identický stát jako Rakousko-Uhersko, ale v tomto státě došlo ke změně formy vlády. Nic jiného se z pohledu „velké pětky“ na Rakousko nezměnilo. Tento postoj vítězných mocností bylo nuceno Rakousko akceptovat, ale rozhodně nebyl (z pohledu Rakouska) vítán kladně.

Položme si otázku, proč se vlastně jednotlivé státy od původního Rakouska-Uherska snažili distancovat. Důvodem byly samozřejmě peníze. Všechny nástupnické státy chtěly zvolit pro ně nejvýhodnější variantu. Tato spočívala v tom, že každý stát si prostě ponechá část původního Rakousko-Uherského státního majetku, které se reálně vyskytuje na jeho území. Problém byl ovšem s dluhy. K těmto se nikdo z nástupnických států nehlásil a nikdo nechtěl původní Rakousko-Uherský státní dluh (válečný) přijmout. Je to vlastně jednoduché, všichni chtěli majetky, ale nikdo nechtěl platit dluhy. Zejména tento důvod byl hlavním motivem postoje jednotlivých států.
Vítězné mocnosti samozřejmě nemohly akceptovat stav, že by si nové státy rozebraly původní státní majetek Rakouska-Uherska a jeho státní dluh by prostě „vyšuměl do ztracena“. Proto trvaly na tom, že jeden ze států bude považován za faktického nástupce a to i po právní stránce (jednalo se o stejný právní subjekt). Tyto státy vznikly dva, prvním bylo Rakousko, druhým Maďarsko. Z tohoto postoje „velká pětka“ v žádném případě nemínila ustoupit.

Rakousko se tímto postojem mocností ocitlo v obtížně řešitelné situaci. Když jejich zástupci zjistili, že nejsou schopni prosadit svůj původní postoj o nově vzniklém státu, zaměřili se na otázku rovnoprávnosti postoje jednotlivých nově vzniklých států. Konkrétně byla vznesena argumentace v tom smyslu, že pokud má Rakousko, jako právní nástupce Rakouska-Uherska přijmou původní Rakousko-Uherský státní dluh, přijmou zodpovědnost za škody způsobené Rakousko-Uherskem během války (společně s Maďarskem) a přijmou povinnost platit reparace (společně s Maďarskem), nebylo by spravedlivé, aby ostatní státy vzniklé na původním Rakousko-Uherském území, se těmto povinnostem vyhnuly.
Tento postoj rakouských a maďarských zástupců byl podporován také Itálií, která se také přičinila pro jeho prosazení. Argumentace Rakouska a Maďarska nemohla být vítěznými mocnostmi „smetena ze stolu“, neboť byla zjevně logická a také spravedlivá. V případě Československa se ovšem dostávala do nelogického rozporu s tím, že již v únoru 1919 bylo Československu uznáno, že bude mít nárok na reparace (tedy že se v podstatě jedná o vítězný stát). Tento postoj mocností byl samozřejmě zejména výsledkem aktivity našich legií. Naše země se tedy dostala do situace, kdy byla jak vítězný stát první světové války, tak i nástupce poraženého státu, kterému měla být dána povinnost platit reparace (tedy poměrnou část Rakousko-Uherských reparací, jak požadovalo Rakousko).

Rakouská argumentace byla nakonec „velkou pětkou“ původně přijata prostě proto, že byla asi jediná správná. Byla vložena do článku III. o chytaných Rakousko-Uherských reparačních ustanovení, kde bylo stanoveno, že na placení reparací po původním Rakousku-Uhersku se budou podílet všechny státy, které vznikly na jeho původním území bez ohledu na právní návaznost. Stejně tak bylo postupováno v případech původně Rakousko-Uherského státního dluhu, který byl také rozložen na jednotlivé nově vzniklé státy. Tento názor se ovšem nakonec neprosadil.

Tento přístup byl sice spravedlivý z finančního hlediska, ale byl nově vzniklými státy přijímán různě. Velký problém byl v tom, že prakticky konstatoval, že není rozdíl mezi původním Rakousko-Uherskem a nově vzniklými státy na jeho území. To bylo vnímáno velmi citlivě, zejména v Československu s ohledem na naše legie a tyto argumenty nově vzniklé státy také okamžitě použily.

Vítězné mocnosti tímto byly postaveny do obtížně řešitelné situace. Na jedné straně byly logické, finančně správné argumenty Rakouska a na druhé straně politicky správné argumenty ostatních nově vzniklých států, tedy zejména Československa a Polska.

Vítězné mocnosti nakonec zvolily alternativu oddělení finančních záležitostí od mírových dohod. Jediné, v čem ve finanční oblasti nebyl problém, byl Rakousko-Uherský předválečný státní dluh (tedy dluh do roku 1914). V této otázce nebyl problém, panovala všeobecná shoda v tom, že každý z nově vzniklých států příjme poměrnou část tohoto dluhu. K Rakousko-Uherskému válečnému dluhu (tedy dluhu, který vznikl v době od roku 1914 do roku 1918) se ovšem již nikdo nehlásil. Toto rozdělení předválečného dluhu tedy bylo zahrnuto do mírové smlouvy z Rakouskem (jakožto nástupnickým státem) a to v článku č. 203 mírové smlouvy. Dále bylo při jednáních mocností dohodnuto, že všechny nově vzniklé státy na území původního Rakouska-Uherska, budou podrobeny povinnosti zaplatit tu část Rakousko-Uherského státního majetku, která se reálně nachází na území nově vzniklého státu (jednalo se např. o železnice, státní podniky, úřady apod.). Dále bylo k této povinnosti platby připojeno, že se vztahuje i na císařský majetek. Tato povinnost byla zahrnuta v článku č. 208 mírové smlouvy.

Je tedy vidět, že velmi citlivá otázka reparací ani Rakousko-Uherského válečného dluhu nakonec do mírové smlouvy zahrnuta nebyla. To ovšem z československého hlediska nic nemění na to, že došlo k obrovskému zadlužení nového státu již těsně po jeho vzniku. Hlavní problém byl právě převzatý původně Rakousko-Uherský státní majetek. Tento sice nebyl dosud vyčíslen, ale bylo odhadováno, že na území Československa se jedná o částku asi 25 až 30 miliard korun. Postupnými odhady reparační komise byla tato cifra nakonec ustanovena na asi 26 miliardách korun. Jak již bylo napsáno v prvním článku s názvem „Mezinárodní úvěry československé republiky“, bylo pro Československo zcela nereálné tuto částku zaplatit (byl to několikanásobek kteréhokoliv československého státního rozpočtu v 20-tých letech).

Vraťme se ovšem k reparacím. V prvním článku s názvem „Mezinárodní úvěry československé republiky“ bylo uvedeno, že Československo nakonec reparace platilo. Byly zde nazývány pojmem „osvobozovací poplatek“, který se vžil. Toto je velice důležitý rozdíl, protože náš stát sice platil reparace, ale tyto byly postaveny na zcela jiném základě, než například v případě německých reparací. Hlavně z tohoto důvodu používám onen pojem „osvobozovací poplatek“, protože je mnohem výstižnější tomu, co jsme vlastně ve skutečnosti platili.

Podívejme se na konstrukci tohoto „osvobozovacího poplatku“ blíže. Vítězné mocnosti na základě politických argumentů nově vzniklých států, které byly zmiňovány výše (o tom, že by v případě placení reparací nebyl rozdíl mezi novými státy a původním Rakousko-Uherskem) rozhodlo, že nově vzniklé nástupnické státy po Rakousku-Uhersku nebudou platit reparace a ani nebudou platit Rakousko-Uherský státní dluh. Bylo to prostě politicky neprůchodné. Tímto se ovšem nově vzniklé státy dostaly neoprávněně do velké výhody. Všeobecně byl totiž z hlediska vítězných mocností rozšířen argument, že nelze připustit, aby nově vzniklé nástupnické stát byly „osvobozeny zadarmo“.

Zde si pojem „osvobození zadarmo“ musíme blíže vysvětlit. Opět nešlo o nic jiného, než o peníze. Všechny válečné mocnosti se v průběhu první světové války musely výrazně zadlužit náklady na zbrojní výrobu. To platilo všeobecně jak pro vítězné státy, tak i poražené státy. Vzhledem k tomu, že politicky nešlo prosadit, aby nově vzniklé státy převzaly poměrnou část Rakousko-Uherského státního dluhu bylo rozhodnuto, že „zaplatí za svoje osvobození“ vítězným mocnostem. Zjednodušeně řečeno vítězné státy se rozhodly „vyčíslit částku, na kolik je přišlo osvobození Československa, Polska apod.“. Tuto částku následně daly těmto státům k úhradě.
Celou větu jsem raději dal do uvozovek. Z dnešního hlediska je tento přístup poněkud komický, ale skutečně tomu tak bylo. Představte si, že by v dnešní době například Irák musel zaplatit USA za to, že ho „osvobodily“, nebo třeba Jižní Korea by zaplatila USA za to, že ji osvobodily v průběhu korejské války. Přesně takto byl ovšem (z logického hlediska) tento „osvobozovací poplatek“ koncipován. Skutečně se jednalo o jistou platbu za poskytnutou službu, tedy platbu Československa vítězným mocnostem za to, že mu poskytly službu, které spočívala v jeho osvobození a umožnění vzniku. Prostě principiálně stejné, jako placení u holiče. Proto byl používán pojem „osvobozovací poplatek“.
Výše tohoto poplatku byla stanovena na částku 1.500,000.000 franků, jak je již uvedeno v první části této práce. Jeho pozdější úpravy naleznete také v první části této práce.


Nyní se již odkloňme od Pařížské mírové konference 1919 až 1920 a podívejme se na do oblasti skutečného dělení průmyslu původního Rakouska-Uherska.

Dělení průmyslového majetku na území Rakouska-Uherska
Podívejme se trochu blíže na otázku, kolik procent průmyslové výroby na území Rakouska-Uherska vlastně připadalo na území nově vzniklého Československa. V následující tabulce máte celkový přehled hlavních odvětví průmyslu. Procenta uvedená u odvětví znamenají kolik procent z konkrétního průmyslového odvětví (původního Rakouska-Uherska) se v roce 1918 nacházelo na území nově vzniklého Československa.


Obrázek
Obr. č. 1 – procentuální rozdělení průmyslu


Tabulka tedy potvrzuje všeobecně známý fakt, že většina důležitého průmyslu bývalého Rakouska-Uherska se skutečně nacházela na území budoucího Československa. Některé konkrétní případy jsou až pozoruhodné, například porcelán ze 100 %, nebo obecně textilní průmysl.
Pokud se podíváme na konkrétní čísla, tak k roku 1914 bylo v rámci celého Rakouska-Uherska celkem asi 17 000 továren. Z těchto 17 000 továren se jich na území Československa v roce 1920 nacházelo 10 700, tedy asi 63 %. To pro budoucí rozvoj našeho státu představovalo velkou výhodu. Je zde ovšem jedna aspekt, který je třeba v této souvislosti zmínit. Nejsem ekonom, proto mě případně opravte, ale pokud vím, tak v tržním hospodářství se poptávka vyrovnává s nabídkou. Náš průmysl se tedy dostal do situace, že byl asi z 63 % totožný s průmyslem Rakouska-Uherska, ale tuzemská poptávka po jeho výrobcích se (všeobecně) snížila asi na 29 %. Tento pokles je možno najít ve zdroji č. 1 a odpovídá rozdílu mezi celkovým počtem obyvatel původního Rakouska-Uherska a nově vzniklého Československa.
To nutně znamenalo, že náš průmysl se musel výrazně orientovat na export. V opačném případě by nutně řada firem muselo zkrachovat. Export ovšem v tomto období nebyl žádná snadná záležitost. Je třeba si uvědomit, že hovoříme o době, kdy neexistoval volný trh, všechny státy v některých oblastech silně regulovali dovoz pomocí cla a na některé zboží dokonce existovali úplné zákazy dovozu (to platilo i v Československu).

Zde jsme ovšem předběhly. K tomuto tématu bych se chtěl vrátit ještě v některém z dalších článků.

V dnešním příspěvku jsme si tedy vymezili jistou „startovací pozici“ našeho hospodářství začátkem 20- let. Jak je z článku zřejmé, nerodilo se naše hospodářství zrovna snadno.




Děkuji za pozornost.




Použité zdroje:

1) Československá vlastivěda svazek 6, Masarykova akademie práce, Václav Dědina, Praha 1930.
lkala
praporčík
praporčík
Příspěvky: 306
Registrován: 26/8/2008, 12:52
Bydliště: Brno

Příspěvek od lkala »

Pokračování č. 3
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Exelentní. Po tomto jsem se bezúspěšně dlouho pídil. Jsou-li k dispozici údaje o rozpočtu ČR ve dvacátých letech dvacátého století, zejména tzv.dluhová služba, velmi je uvítám.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tedy je pravda, že je to luxusní záležitost. Uvidíme kdy Ikala dodá třetí díl. Snad brzy.

Jinak Ikalo pokusíš se na základě tohoto kvanta dat o nějakou sumarizaci jejich odrazu do rozvoje ozbrojených sil naší země? Bylo by to zajímavé.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Frolda
vojín
vojín
Příspěvky: 14
Registrován: 22/5/2011, 16:05

Příspěvek od Frolda »

Rád bych doplnil ty zahraniční půjčky, které poskytla Československá republika. Podle zdroje Československá obrněná vozidla 1918 - 1948 od Klimenta poskytlo Československo zahraniční půjčku Rumunsku a to ve výši 200.000.000. korun především na nákup našich tanků Škoda vz. 35 (Rumunské označení R-2). Splátky byly naplánovány až do roku 1946 (možná i víc, nejsem si jist) jednak ve financích, jednak v dodávkách ropy.
Odpovědět

Zpět na „Československá Republika“