Obsazení Podkarpatské Rusi Maďary (březen 1939)

Legie, První republika, politika, okupace, rozpad ČSR, Protektorát,Slovenský štát, odboj, partyzáni, SNP.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

To máš to samé jak s bojem jednotek SOS o naše pohraničí. Kdo tam bojoval: četníci, finanční stráž, vojáci. Bojovali tvrdě proti těžké přesile. A bojovali tak že by to sloužilo ke cti každé armádě. Naší ne.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

nikdo by nás nemusel více jak 40 let "osočovat", že Češi se vždycky bez boje vzdají
bohužel tohle mne nas..á, už spoustu let a je jedno týkáli se to "sočského či piavského vojáka, legionáře či dalších následovníků. Vždycky jsem se ptal, proč tak. Díky Švejkovi? To je přece blbost. Potom si tedy říkám kdo může za tyhlenty kecy, kdo jim dal vzniknout a kdo je přiživuje. Na poslední otázku si odpovím sám atj. současná rádoby novinářská partička, rádobi "brouci Pytlíci", ale s mezerami ve znalostech vlastní historie (nerad bych je všechny strkal do jednoho pytle). Nebo?

Článek je to zajímavej a pro mne v některých věcech hodně objevnej, vůbec jsem netušil, že se bojovalo v takové intenzitě a o to mne moc těší jak bylo, už výše uvedeno, že naši vojáci v tak těžké době obstáli se ctí. Nikdo jim nemůže vytknout ani prd, ba naopak.

Dále pro mne byl objevný postoj Rumuska, které se zachovalo opravdu velmi morálně, přes veškeré aktuální a budoucí problémy, které se dali očekávat.

Co se týče techniky, tak bych to tam taky nechal. Patří to k tomu.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pátrači, máš pravdu že role SOS není vůbec zatím doceněna a při tom od září 1938 do března 1939 padlo 121 příslušníků SOS a o civilních obětech ani nemluvě. V záři 1938 jen v Čechách při těchto bojích padlo 69, a v říjnu dalších 26 příslušníků československých ozbrojených složek. K ozbrojeným šarvátkám docházelo po celém úseku Československých hranic, včetně Maďarských útoků na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus a dokonce i na anšem území působili polští teroristé. Proto jsem v úvodu článku napsal, že boje o Podkarpatskou Rus se rozhořeli již dávno před březnem 1939. V září 1938 činil 29 611 mužů, z toho 6 438 finančníků a 16 582 vojenských posil a aktivních vojáků

Takže kdo by si vzal Stráž obrany státu na starosti?:-) aby alespoň nějaký pomník na tyto muže zde na Palbě byl.

Jen pro informaci, pár citací z třídílné publikace Jednotka určení SOS (vybrány boje na Podkarpatské Rusi citované Josefem Novosadem
Po odsunu z prostoru Čop do prostoru Užhorod dne 10. listopadu 1938 sloužil na hlavní průchodící polní stráži na silnici Užhorod–Užok. Počátkem prosince 1938 vlákali maďarští zpravodajci do léčky čet. strážmistra Bohdana, Rusína rodem z obce Onokovce, a sotva překročil demarkační čáru, zavraždili jej devíti střelnými ranami. Případ se stal v obci Hořany, kde dotyčný konal službu na polní stráži pod velením čet. strážmistra Černockého. Na pohřbu v Onokovcích, kde kromě jiných řečníků promluvil též major četnictva Drozda z vyššího velitelství ve Velkém Berezném, požádal mne strážmistr Černocký ještě s několika příslušníky četnictva z jeho polní stráže, abych je všechny vyměnil, protože stálými přestřelkami a teď smrtí svého kolegy jsou nervově vyčerpáni. Slíbil jsem jim vyhověti, když vydrží ještě jednu noc. Souhlasili všichni. Musím podotknouti, že vražda čet. strážm. byla provedena v 0.30 hod., a přesně v tutéž dobu příští noci jsem nechal vhodit ruční granát v blízkosti vojenských kasáren v Užhorodě. Úkol provedl strážník Kuča, který nyní slouží v Mor. Ostravě. Hned nato měla celá posádka v Užhorodě poplach a do tří hodin ráno stála v plné polní na dvoře, jak bylo bezpečně zjištěno. Kromě mne a Kuči nikdo nevěděl, co se vlastně stalo.

Maďarští teroristé, jichž bylo v Užhorodě asi tři sta, měli slíbeno od náčelníka maďar. zpravodajské služby rytmistra Kálmara (sídlem nejdříve v Nyíregyháze, potom v Užhorodě na Masarykově náměstí v budově hlavního finančního ředitelství) 1000 pengö (asi 5000 Kč) za každou naši polní stráž, kterou zničí nebo zajmou. Ze dvaceti pol. stráží, které jsem na úseku 41 km dlouhém měl, vybrali si tři: Rasputí, Hořany a Barvinkoš. Prostřední z těchto tří byla právě pod velením čet. strážmistra Černockého v Hořanech. Teroristé vzhledem k jejich početní převaze mohli své útoky prováděti na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což také dělali, a tím naše lidi vyčerpávali. Nebylo u nás záloh, a proto byla naše rota, sestávající ze 108 příslušníků četnictva, 99 policistů, 36 přísl. finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty, stále zasazena a lidé si mohli odpočinouti jen ve dne ve svých polních ubikacích. Nebylo se co divit, že tato služba unavila i tak dobré vojáky, jakými byli čet. strážmistr Černocký a jeho podřízení četníci.

Druhého dne po pohřbu jsem sestavil družstvo z pomocných zřízenců strážní služby, a to takových, o nichž jsem se domníval, že budou dobře zabíjet Maďary. Za velitele jsem jim určil strážníka Matouše Míška. Před odchodem jsem jim dal potřebné instrukce a nařídil, aby zastřelili každého teroristu, který padne do jejich rukou bez ohledu na to, zda je raněn, nebo se vzdal. Tito lidé pak vyměnili polní stráž strážmistra Černockého v Hořanech. Tak se stal pomocný zřízenec strážní služby Matouš Míšek velitelem polní stráže.

Když později strážník Perenič z Míškova družstva zajal v Hořanech jednoho maďarského teroristu (byl to první úlovek), ptal se mne Míšek polním telefonem, co s ním má dělat. Moje odpověď byla: „Dejte mu krumpáč a lopatu, zaveďte ho do lesa, tam ať si vykope hrob, pak ho zastřelte a zahrabte.“ To bylo v noci a druhý den mi přišel na SV. (stanoviště velitele) hlásit strážník Obruča vyplnění rozkazu. Když pak zajali druhého teroristu, neptal se mne již Míšek, co s ním má dělat, ale přišel sám a hlásil: „Dnes v 5 hodin ráno jsme měli zabíjačku.“ Kývnutím hlavy a otázkou: „Kde jste ho zahrabali?“ byla věc vyřízena. Podotýkám, že o těchto případech neúředně věděl i náš velitel praporu StOS podplukovník pěchoty Francl, jež měl SV. ve Velkém Berezném.

Míšek a jeho podřízení vynaložili všechnu svoji mladou sílu, aby se na nebezpečném místě udrželi. Nepožádali mne o směnu, kterou jsem jim po 14 dnech slíbil, a když jsem jim sám nabídl, že je vyměním – odmítli. Setrvali na svém místě až do osudného 14. března 1939. Během té doby se Míšek osvědčil jako duchapřítomný a v klamání nepřítele vynalézavý velitel, což je patrné z tohoto případu: Jedné noci provedli teroristé dobře připravený útok s bočním obchvatem v úmyslu zlikvidovati jeho polní stráž. Míšek neztratil hlavu a velmi hlasitě vykřikoval povely pro l., 2. a 3. družstvo zleva a zprava a tím pomátl teroristy tak, že se přes svoji přesilu stáhli zpět na maďarské území, aniž by našim lidem způsobili ztráty na životech. Touto lstí vydal Míšek v nebezpečí více sám sebe než své podřízené, protože prozradil křikem své stanoviště, ale zato odvrátil velmi pravděpodobně zkázu celého družstva a zachránil naši prestiž. Příští noci se mu dostalo ode mne pochvaly na místě samém. Měl přece jen své jedno družstvo a nikoliv tři, jak svým hlučným velením předstíral.

Kromě tohoto boje a neustálých nočních teroristických přepadů zasluhuje zmínky též boj vyvolaný Maďary dne 23. prosince 1938 v prostoru Užhorod až Hořany, kdy rovněž zasadili pěchotu, aby palbou poutala naši pozornost, zatímco teroristé pronikali opatrně na naše území do vesnice Domanince, kde byla rotní kancelář i moje SV. Tehdy jsem se asi o půlnoci dovolával telefonem z hlavní průchodící polní stráže do Vel. Berezného o vyslání pomoci aspoň jednoho družstva. U telefonu ve Vel. Berezném byl major četnictva Drozda od ZČV Užhorod, který řečnil v listopadu na pohřbu zavražděného strážmistra. O tomto boji psaly tehdy i noviny České Slovo. Také Míšek by tehdy byl potřeboval posilu, ale nedostal ji, nebylo lidí, ale pomohl si sám.

Boj, který se rozpoutal 7. ledna 1939, byl rozsáhlý, poněvadž do něj Maďaři zasadili kromě stálých polních stráží s těžkými kulomety ještě prapor pěchoty. Maďarský nápor však neměl za následek náš ústup, neboť tehdy se žádná z ostřelovaných polních stráží nehnula ze svého místa ani o krok. Zato maďarské sanitní auto přijelo za odpoledne celkem šestnáctkrát pro raněné, a to právě do prostoru polních stráží Rasputí a Hořany; tedy opět hlavně Míšek se svým družstvem způsobil Maďarům citelné ztráty. Na Rasputí vynikal bojovností nejvíce postavou nepatrný vojín Beneš.

Ústup, při němž byl Míšek zraněn, se udál v noci ze 14. na 15. březen 1939. Pokud vím, odnášel tehdy Perenič raněného Míška, a když byl Maďary zaskočen, spustil se s ním po skalní stěně do kamenolomu a sám se přitom vážně zranil na hlavě, ruce a noze. Vzdor tomu, když se vzpamatoval, sebral Míška a nesl jej dále, až se dostali oba do bezpečí. Míškův mladší bratr, dvaadvacetiletý vojín, šel do Hořan pro pomoc a byl těžce raněn, takže mu ochrnula spodní část těla a později v nemocnici v Mor. Ostravě zemřel. (Cyril Míšek z 10./36. roty zemřel na následky zranění 23. srpna 1939) Strážník Perenič byl kdesi ze Slovenska, nevím, zda ještě žije a kde se nachází. Jsem přesvědčen, že by si též zasloužil vyznamenání jako Míšek, neboť prokázal obětavost a velkou odvahu.




Ze stejné publikace "Jednotka určení SOS" jsou vyňaty tyto citace bojů na Podkarpatské Rusi proti polským teroristům od Josefa Stružinského:
Dne 21. září 1938 ve 21 hodin se dostavil do ubikace velitelského kurzu Stráže obrany státu v Užhorodě velitel praporu podplukovník Francl a oznámil nám, že pro maďarskou hranici je nařízena ostraha hranice, a z toho důvodu že kurz rozpouští. Za půl hodiny nato stálo před naší ubikací v restauraci v městském parku několik vojenských nákladních aut, která odvážela kolegy na maďarskou hranici. Nás několik z polské hranice zůstalo na ubikaci až do rána. Auto pro nás k dispozici nebylo a vlakové spojení z Užhorodu do Mukačeva rovněž nebylo.

Na spaní té noci nebylo pomyšlení. Dojmy byly příliš silné. Ráno jsem odjel s jinými kolegy autodrožkou do Mukačeva a odtud vlakem do Volovce, kamž jsem přijel v devět hodin. Od mého zástupce jsem převzal správu oddělení Volovec a ve dvanáct hodin jsem se šel naobědvat. Hned za mnou ale přišel dozorce Ivan Holovka s heslem: „Na stráž!“ V letu jsem něco pojedl, převlékl se a odešel zpět na oddělení. Odtud jsem s družstvem StOS odpochodoval na hranici. V družstvu kromě mě jako velitele byli zařazeni respicienti fin. stráže Antonín Malka (Plzeň), Karel Fenk (Vlašim), Bohumil Jordán (Val. Meziříčí), Josef Třešňák, František Štefka (Praha), Tomáš Filipi (Dolní Kalná) a Michal Tegze (napůl Rusín, napůl Maďar), dále dozorci František Bažant (Německý Brod), Štefan Petrigalla (Rusín), pom. dozorci Ivan Holovka (Rusín z Bukovce) a Bela Ilko (pomaďarštěný Slovák z Užhorodu). Respicienti Štefka a Filipi byli v první mobilizační dny přemístěni do Čech. Nejstarší v družstvu byl resp. Tegze (47 let) a nejmladší Ivan Holovka (26 let).

Družstvo došlo pěšky na vykázané stanoviště u hraničního kamene č. 14 na vrchu Koruc (748 m), který se nacházel u cesty spojující obec Volovec s polskou obcí Vyžlavou. Ihned bylo navázáno spojení s levým sousedním družstvem finanční stráže Lazy s velitelem vrch. resp. Václavem Záhořem i s pravým družstvem, které se skládalo z četnictva z Volovce a z vojenských posil. Velitelem tohoto družstva byl vrch. strážm. Liška. První noc jsme přespali zajištěni patřičnými strážemi mezi dvěma kopkami sena.

Ráno asi v šest hodin nám přinesla moje manželka se synem Standou snídani pro celé družstvo. Donesené nádobí nám později sloužilo jako první kuchyňské zařízení družstva. Po snídani bylo na stanovišti přikročeno k výstavbě krytu. Do břehu v blízkosti studánky byla během dvou dnů vykopána světnice 6 x 3 metry a postupně doplněna dveřmi, dvěma okny, krbem, verandou a uvnitř vyložena prkny. Prkny byl rovněž vyložen i strop a ten byl ještě přikryt dehtovou lepenkou. Poházen hlínou skýtal nám tento kryt dostatečnou ochranu před deštěm i mrazy. Dlužno podotknouti, že při první přehlídce panem pplk. Franclem, který byl s naším krytem velmi spokojen, nařídil úhradu našich výloh spojených s vybudováním krytu z rezervních peněz.

Až do 15. října nebylo na polské hranici nižádného nebezpečí. Tohoto dne přišla telefonická zpráva, že maďarští teroristé v síle asi 50 mužů, jsouce rozprášeni dole na maďarské hranici, jdou přes Záříčí na hranici severní, chtějíce se pravděpodobně dostati přes hranici do Polska. Jiný oddíl maďarských teroristů směřoval na Poloninu Rovná u Bukovce. Z tohoto důvodu naše spojka (resp. Tegze a dozorce Bažant), vyslaná k veliteli čety inspektoru Vymazalovi, se nevrátila, byvše vyslána spolu s četnictvem z Volovce a Svalavy přes stanici Zaňku na Poloninu Boržava ke stíhání tlupy maďarských teroristů. Naše hlídka sice na Polonině Boržava teroristy napadla, ale na velkou vzdálenost, takže Maďaři po palbě naší hlídky (asi 60 ran) jen odhodili svoji výzbroj – jednu automatickou pistoli na 32 ran, osm starých vojenských pušek vz. 1888 a 300 kusů nábojů, jakož i nějaké ruční granáty. Teroristé potom za tmy zmizeli v boržavském pralese. Tuto tlupu asi třetí den převedla nějaká žena přes obec Huklivý po župní hranici do Polska. Na Polonině Rovná v boji s maďarskými teroristy padli tři naši četníci a sedm maďarských teroristů. Mezitím jsme se dozvěděli, že i Poláci přivezli z Těšínska, které jim tehdy již námi bylo postoupeno, teroristické tlupy zvané bojůvky, které přecházely hranice, vyhazujíce železniční i silniční mosty a útočíce na finanční stráž, četnictvo i poštovní úřady. Jako první byl zabit polskými teroristy vrchní četnický strážmistr Kalčík u Volového.

Počátkem listopadu jsme byli z hranice staženi zpět dolů do Volovce. Naše družstvo bylo sloučeno s četnickým družstvem, kde však byl pouze četnický strážmistr, šest vojenských posil a tři prezenční vojíni. Spojený oddíl, jehož jsem byl velitelem, tak čítal celkem 20 mužů. Ubytováni jsme byli na sále Ruského Národního domu ve Volovci. Kromě neustálé pohotovosti se konala hlídková služba v terénu hlídkami v síle osm až devět mužů s kulometem.

Dne 10. listopadu o 5. hodině ranní byla přepadena silným oddílem polských teroristů sousední obec Nižní Verecky. Teroristé vyloupili poštu, zničili ručními granáty četnickou stanici a vyhodili silniční most směrem k Podplazí. Při tomto podniku zajali a odvlekli do Polska dvanáct našich četníků, sedm vojáků a dva příslušníky finanční stráže; v Latorce při zpáteční cestě zajali ještě kolegu Rákose. Zajatci byli odvedeni přes hranice do Polska a odvlečeni do Drohobycze v Haliči. Vráceni byli teprve 19. března 1939 po čtyřměsíčním věznění do Moravské Ostravy jako utečenci z Podkarpatské Rusi.

Po přepadení Nižních Verecek jsem vydal přebytečné zbraně českým civilistům – na poštu, na dráhu, cestmistrovi a lékaři. Hned v noci po přepadení Nižních Verecek přijelo do Volovce deset četníků z Čech, kteří byli rovněž ubytováni v Ruském Národním domě. Ke konci listopadu byl nachystán polskými teroristy přepad Volovce. Na vrchu Menčul byly povaleny čtyři telegrafní tyče, přeříznuto vedení a rozházeny pobuřující letáky. Psány byly česky a bylo v nich požadováno opuštění Podkarpatské Rusi všemi Čechy, jinak prý že budeme do jednoho pověšeni. Stromů prý je v kraji dosti. Četnický strážmistr Cejp odjel s deseti muži do Nižních Verecek zjistit, co se tam děje, protože telegrafní i telefonní vedení bylo přerušeno. Já jsem byl se zbytkem mužstva od 22 hod. do rána v přísné pohotovosti venku.

Okolo druhé hodiny ranní se asi 7 až 10 teroristů snažilo přejíti řeku Voču proti Ruskému Národnímu domu, ale byli zpozorováni dozorcem Holovkou, který mně tuto okolnost ohlásil, takže jsem měl možnost zařídit potřebné. Teroristé zjistíce, že jsou zpozorováni, se dále přes řeku neodvážili. Dlužno podotknouti, že celý říjen a listopad byly v noci úžasné tmy. V tu dobu nastala částečná tajná evakuace movitého majetku českých rodin z Podkarpatské Rusi do Čech. Popud k ní dali četníci navrátivší se na Podkarpatskou Rus ze soustředění z Čech.

Mezitím polští teroristé neustále napadali naše polní stráže na polské hranici, zejména v Siněvíru, Toruni, Príslopu a ve Studeném. Jedním takovým přepadem byl zničen železniční most vzdálený kilometr od nádraží Volovec směrem k Zaňce. Zahynul při tom jeden polský terorista, byv sražen uletivším úlomkem traverzy mostu. Na zemi byl potom ještě roztrhán vlastním ručním granátem. Tento most byl hlídán vojskem. Tou dobou přijela do Volovce škola četnických čekatelů Zemského četnického velitelství v Brně o 60 mužích, vedena poručíkem Václavem Judrem. Od té doby byly vysílány do terénu kombinované hlídky, do kterých byli dáváni příslušníci finanční stráže jako průvodci vzhledem k důkladné znalosti terénu a místních poměrů. Oddíl měl k dispozici dvě nákladní auta, která měla sloužit k rychlé dopravě mužstva na ohrožená místa v okolí Volovce. Jezdil jsem s poručíkem Judrem na všechny noční obranné výpravy, z nichž je třeba uvésti napadení turistické Rozsypalovy chaty ve Skotarsku a přepadení četnické stanice v obci Huklivý.

Začátkem prosince 1938 došlo k přepadení sousedního oddělení fin. stráže Skotarský, a to v 11 hodin dopoledne. Na kasárna tohoto oddělení vrhli teroristé dva ruční granáty a dali dávku ran z lehkého kulometu do kredence v kuchyni kolegy vrchního respicienta Kašpara. Paní Kašparová jen tak tak, že utekla z kuchyně do spíže. Dlužno připomenout, že již tehdy začátkem prosince přibyl do Volovce I. instrukční prapor z Milovic pod vedením plukovníka Poklopa. Nezdařené přepadení kasáren fin. stráže Skotarský bylo posledním činem teroristů. Čas potom rychle ubíhal. Do terénu byly stále vysílány kombinované hlídky vojska a četnictva s finančníky jako průvodci. Četnický pohotovostní oddíl ve Volovci se pomalu ztenčoval odvelením jednotlivých četníků ponejvíce na maďarskou hranici. O Vánocích tak zbylo ve Volovci pouze 20 četníků


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak je vidět, nejen v Čechách, na Moravě a jižním Slovensku se vedli těžké pohraniční boje proti skupinkám německých, polských a maďarských teroristů pronikajících na naše území. V řadě případů proti mnohdy velice početným skupinám (i několik stovek) muselo zasahovat i letectvo nebo obrněná technika.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ramon »

Tak jsem si právě přečetl článek Radana Láška - Obrana Podkarpatské Rusi. Autor tam udává i ztráty z březnových bojů, takže je sem doplním:
- prapory SOS: 13 mrtvých a asi 30 zraněných
- vojsko: 30 mrtvých a asi 120 zraněných

pro porovnání - historik Pavel Šrámek uvádí 45 padlých příslušníku ozbrojených složek za březen, z toho 44 na Podkarpatské Rusi a historik Karel Straka uvádí kvalifikovaný odhad ztrát za období 13.1. až 18.3.1939 - 40 padlých, 120 zraněných a 17 nezvěstných
Počty se trochu liší - přesný počet padlých a zraněných není myslím dosud znám.

Ztráty Maďarka:
oficiálně Maďaři přiznali 37 padlých a 117 zraněných. Podle zahraničních korespondentů bylo mrtvých asi 200.

Největší ztráty pak měli Rusíni. Jen v Chustu padlo v boji s čs. jednotkami 40 sičovců a dalších 50 bylo zraněno. Když se pak Chustu zmocnili Maďaři, pozatýkali a postříleli stovky dalších - a to jak sičovců, tak Rusínů, kteří pomáhali čs. jednotkám nebo úřadům.

A jen tak na závěr - podle R. Láška zničili sosáci minimálně 2 maďarské tančíky palbou z kulometů vz.26 s průbojným střelivem.
Obrázek
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ramon »

Sice se to netýká březnových bojů , ale stejně to sem dám.

27.října 2009 byli in memoriam vyznamenáni 2 čs. vojáci, kteří padli v lednu 1939 na Podkarpatské Rusi:
vojín Jan Slanina (2.rota, 36.ppl)
vojín František Vystrčil (1.rota, 36.ppl)

oba obdrželi Kříž obrany státu ministra obrany ČR,
padli 6.ledna při bojích o Rosvigovo

více zde: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/tiskove_z ... 091027.pdf

Vyznamenán byl také vojín Tomáš Morávek, který zemřel 2.11.1938 na následky zranění z boje s henleinovci v Moravké Chrastavé.
Obrázek
čet.Hrad
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 109
Registrován: 21/2/2006, 13:09

Příspěvek od čet.Hrad »

Peters píše:Při použití takzvané průbojné munice Patrone SmK 7.92x57 mm,dokázal kulomet prostřelit desku o tloušťce 12 - 13 milimetrů na vzdálenost 100 metrů.
Ale to nepředpokládám,tuto munici používala německá armáda proti britským tankům v 1.světové válce,takže pravděpodobnost použití v roce 1939 je velmi malá.
Pokud je to stále myšleno na čs. armádu, tak ta používala střelivo vz. 31. Více se o tom rozepsal kolega Glynwed v odpovědi na dotaz: http://www.fronta.cz/dotaz/prubojne-str ... oti-tankum
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Tak jsem si právě přečetl článek Radana Láška - Obrana Podkarpatské Rusi. Autor tam udává i ztráty z březnových bojů, takže je sem doplním:
tak jsem si ho také přečetl a krom jiného mne zaujalo, volně cituji:

..v souvislosti s Vídeňskou arbitráží (2.11.1938) a následným odstoupením částí jižního Slovenska vč. záboru Užhorodu a Mukačeva, došlo k odříznutí silničního a železničního spojení nového centra Podkarpatské Rusi Chustu od zbytku republiky. Rovněž bylo téměř znemožněno letecké spojení. Zásobováním potravinami, léky a jiným materiálem byla proto pověřena armáda, která od 12. listopadu budovala novou silniční tepnu na trase Prešov-Vranov-Humenné, Snina, Stakčín, Malý Berezný, Perečín, Poroškov, Polana, Svatava, Dovné, Chust o délce 247km. Ženijní útvary se činily a s využitím silnic stávajících i vedlejších budovaly rovněž úseky nové. To vše i v horském prostředí a z toho vyplývajícími komplikacemi. Na celé trase byly zbudovány sklady PHM a opravárenská střediska. Do Prešova pak bylo odveleno 600 vojenských nákladních vozidel, která během 7 týdnů dopravila na Podkarpatskou Rus celkem 2 300 tun výše uvedeného materiálu. Proti útokům záškodníků byla organizována rovněž strážní služba, která dbala na ochranu mostů, konvojů aj. důležitých míst.
Vliv této vojenské komunikace na pozdější evakuaci Čechoslováků z Podkarpatské Rusi, si umí každý představit.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12972
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Možná by někoho mohlo zajímat pár informací a hlavně fotek k rychlému sboru maďarské královské armády (Gyorshadtestu):
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 331.0.html
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Martas2411
praporčík
praporčík
Příspěvky: 364
Registrován: 3/10/2008, 15:22
Bydliště: Bohumín
Kontaktovat uživatele:

Re: Obsazení Podkarpatské Rusi Maďary (březen 1939)

Příspěvek od Martas2411 »

Pánové,jestli to zde ještě někoho zajímá,tak na fejsbůku je nový projekt,který se jmenuje- S nadějí za hranice.Zrovna ted se pojednává o Podkarpatské Rusi .Spousta nových informací a i dosud neviděné fotky.Zrovna jsem se dozvěděl,že vychodní skupině čs.vojsk,která se stahovala z Chustu do Rumunska přes Tjačevský most bylo v Rumunsku nabídnuto možnost vytvoření československé legie v rámci rumunské armády.Mají to pěkně zpracované a dále se postupně budou věnovat třeba Legionu Čechů a Slováků v Polsku atd.Opravdu pro mne zajímavé a dosud nepublikované informace.Já o nich teda slyším prvně.Zde třeba foto zasaženého tanku LT 35 u Fančíkova,kterou jsem dosud neviděl.Jukněte na to.



Obrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Obsazení Podkarpatské Rusi Maďary (březen 1939)

Příspěvek od Zemakt »

:up: juknu, zaregistroval jsi tu knihu od Marka Marťas?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Martas2411
praporčík
praporčík
Příspěvky: 364
Registrován: 3/10/2008, 15:22
Bydliště: Bohumín
Kontaktovat uživatele:

Re: Obsazení Podkarpatské Rusi Maďary (březen 1939)

Příspěvek od Martas2411 »

Zemakt píše::up: juknu, zaregistroval jsi tu knihu od Marka Marťas?
Až na oněch stránkách,ani jsem nevěděl že už něco takového vyšlo.Budu objednávat.Sice nevím jak to budu vše číst,jelikož ted louskám zrovna toho Feráka od Rajlicha.A mám ještě další kupu knížek,asi si to nechám na důchod :D :D Ale zmapované boje na Podkarpatské Rusi si ujít nenechám.Na ty stránky určitě jukni,ale budeš to muset číst odzadu,každý den tam něco přidávají.Mě potěšili tím zasaženým tankem LT 35,ty fotky jsem nikdy neviděl.Dále tam jsou pěkné fotky hraničního mostu,kudy přecházela východní skupina čs.vojsk do Rumunska.Toto mě potěšilo taky,jelikož jestli víš tak jsem zde kdysi dával článek o Jiřím Mikuleckém a ten právě ty ustupující kolony chránil na posledním Letovu Š 328 a poté přistál v Rumunsku.Bylo mi přislíbeno,že i této posádce se tam budou věnovat.Ale co považuji za zlatý hřeb je to,že Rumuni počítali s východní skupinou čs.vojsk jako něco jako legie.Takže není pravda,že jim byly odebrány zbraně.Toto nastalo až potom co naši vojáci odmítli a chtěli domů do protektorátu.Mladší důstojníci chtěli bojovat po boku Rumunů proti Madarům dál,ti starší už toho měli dost.Dokonce tam vznikaly i hádky co dál.Každopádně Rumuni se zachovali velice šlechetně s touto nabídkou.Už se těším na další info.Určitě se na to podívej,je to fakt zajímavé.A půjde to dál,třeba Legion Czechoslowacki v Polsku apod.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Obsazení Podkarpatské Rusi Maďary (březen 1939)

Příspěvek od Zemakt »

:up:

Ferák: hustý co
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Československá Republika“