Německá houfnice PzH 2000
Napsal: 5/7/2020, 11:06
Německá houfnice PzH 2000
Vývoj samohybné houfnice PzH 2000 (Panzerhaubitze 2000) byl zahájen ve druhé polovině 80. let německými společnostmi KMW a Rheinmetall jako alternativa zrušeného italsko-britsko-německého projektu vývoje samohybných houfnic SP-70, které měly nahradit americké komplety M109 Paladin. Mezinárodní projekt PzH 70 (též označován jako SP-70), který probíhal od sedmdesátých let nepřinesl žádné výsledky, jenž by se dočkaly sériové realizace, a roku 1986 byl zrušen. Spolkové ministerstvo obrany specifikovalo požadavky na nový dělostřelecký systém ráže 155 mm, jenž by nahradil samohybné houfnice M109A3 GE, které tehdy tvořily páteř dělostřeleckých útvarů Bundeswehru. Nová samohybná houfnice v sobě měla skloubit dlouhý dostřel, vysokou přesnost palby, objemné množství vezené munice, vysokou mobilitu, krátkou reakční dobu přechodu z pochodové do bojové pozice a odpovídajcí schopnost přežití v prostoru bojové činnosti. Na základě požadavků Bundeswehru byly u dvou firem v letech 1988 - 1990 vyvinuty zkušební stroje. Pro další vývoj byl německou armádou vybrán projekt firmy Wegmann (dnes Krauss-Maffei Wegmann). Výroba čtyř prototypů začala v roce 1991 a k intenzivním testům byly připraveny v srpnu 1993. Zkoušky probíhaly v letch 1994 a 1995 a například zahrnovaly i způsobilost vozidel operovat v extrémně chladných nebo horkých oblastech. Tyto testy byly prováděny ve výcvikových prostorech Shilo (Kanada) a Yuma (USA). Prototypy během testů najely 30 000 km a vypálily 17 000 dělostřeleckých granátů. Smlouva na nákup PzH 2000 byla mezi Spolkovým úřadem pro vojenskou techniku a nákup (BWB) a výrobcem Krauss-Maffei Wegmann uzavřena v březnu 1996. V létě 1998 převzal Bundeswehr první sériový exemplář, dodávky posléze pokračovaly až do konce roku 2002, kdy německá armáda obdržela poslední, 185. exemplář. Později bylo 153 modernizováno na verzi PzH2000A1, kvůli úsporám byla část vyřazena a odprodána do zahraničí.
Podvozková část houfnice je ve své podstatě otočený podvozek tanku Leopard 2. Pohybové ústrojí na každé straně tvoří sedm pojezdových kol, hnací kolo vpředu, napínací kolo vzadu a čtyři vodící kladky. V přední části je umístěn "powerpack" tvořený pohonnou jednotkou MT 881 a čtyřstupňovou automatickou převodovkou RENK Automatic HSWL 284C. V pravé přední části korby je umístěno pracoviště řidiče. Následuje věž, v níž je lafetován kanon L 52 ráže 155 mm vyvinutý společností Rheinmetall DeTec. Náměr činí -2,5°až +65°, odměr pak 360°. Dostřel standardní NATO municí (L 15 A1, M 483 A1) činí 30 km, se speciální municí (RH 40 BB od Rheinmetallu nebo M2000BB Assegai od společnosti Naschem/Denel) až 41 km. Vezená zásoba munice činí 60 kusů nábojů a maximálně 67 kusů prachových náplní. Z celkového možství vezené munice je 30 (některé zdroje uvádí 32) vezeno v zásobníku ve střední části vozidla, z něhož se přesouvají na podavač, který je zvedá a vsouvá do hlavně. Druhý automatický mechanismus zajišťuje podávání prachových náplní umístěných odděleně od prostoru osádky v levé zadní části věže. Znovunabití trvá dvěma nabíječům do 12 minut. Náboje se vkládají v zadní části samohybné houfnice do dopravníku v podlaze bojového prostoru a přesouvají se do zásobníku v levé střední části vozu. Několikanásobně zálohovaný systém řízení palby je ovládán počítačem MICMOS od společnosti EADS. Pro přímou střelbu je PzH 2000 vybaven pozorovacím zařízením velitele vozu Leica PERI-RTNL 80 s denním/nočním viděním a laserovým dálkoměrem. Střelci slouží denní/noční zaměřovač Leica PzF TN 80. Ve věži se nachází pracoviště zbylých čtyř členů osádky. Vpravo po směru jízdy za sebou sedí střelec a velitel; vlevo jsou dvě místa pro nabíječe. Nabíječi nabíjí/vybíjí kanon (k dispozici mají automatický nebo manuální režim), nabíjí zásobníky (k dispozici mají automatický, poloautomatický nebo manuální režim) a nabíjí houfnici z externího muničního vozu (zde je jen manuální režim). Na horní straně jsou celkem tři příklopy, jež může využívat velitel, střelec a první nabíječ, který v případě potřeby obsluhuje kulomet MG 3. PzH 2000 dokáže velmi rychle přejít z pochodové do bojové pozice, palbu může zahájit do 30 sekund od zastavení. Pancéřování dokáže ochránit osádku prostředku před přímou palbou ze zbraní do ráže 14,5 mm. Pasivní ochranu zajišťuje šestnáct výmetnic zadýmovacích granátů.
Prvním exportním uživatelem se stala řecká armáda, která v období červenec 2003 až červen 2004 získala 24 systémů. V prosinci 2002 byl uzavřen kontrakt na dodávku 70 kusů PzH 2000 pro italskou armádu, dodávky probíhaly mezi lety 2004 až 2008. Holandsko získalo 39 kusů, přičemž část byla vyřazena/zakonzervována. Chorvatsko zakoupilo 15 německých houfnic, z toho tři na náhradní díly. Litva zakoupila 21 německých houfnic, z toho pět na náhradní díly. PzH 2000 objednal rovněž Katar a Maďarsko. Nizozemské a německé houfnice PzH 2000 byly nasazeny v Afghánistánu. Bojovým křtem si typ prošel v srpnu 2006 během nasazení tří nizozemských PzH 2000 proti Talibanu v provincii Kandahár během operace Medúza.
Zdroj:
https://www.valka.cz/Panzerhaubitze-2000-t12978
https://en.wikipedia.org/wiki/Panzerhaubitze_2000