Vezmu to chlapi trochu ze široka a popíšu v kostce operaci Desert Storm tak, jak ji vidím já. Vůbec nebudu řešit proč k ní došlo, zaměřím se převážně na pozemní operace, tedy operaci Desert Sabre a speciálně na T-72 vs Abrams. Malinko se zmíním i o té neschopnosti arabských velitelů, posádek a o jejich zbabělosti.
Síly Koalice byly před započetím samotné Desert Sabre rozmístěny na severu Saudské Arábie. Bitevní plán koaličních generálů byl následující –
1) Vyvolat v nepříteli dojem, že hlavní úder bude veden na jižní hranici Kuvajtu.
2) Proniknout přes jižní hranici Iráku mechanizovanými jednotkami, poté se stočit směrem ke Kuvajtu a napadnout nepřátelské nechráněné křídlo.
3) Výsadkovými divizemi zabránit ústupu Iráčanů z Kuvajtu na sever, konkrétně za řeku Eufrat. Cílem tohoto poměrně hlubokého průniku na území Iráku bylo především odříznout ústupovou cestu Republikánským Gardám. Levé křídlo výsadkářů by přitom chránila francouzská 6. Lehká divize.
Jinými slovy, Koalice chtěla irácké divize umístěné v Kuvajtu obklíčit v obrovském kotli a následně je zničit nebo donutit ke kapitulaci. Bod 1 vyšel Koaličním generálům dokonale. Dvě divize USMC o kterých byly Iráčané pevně přesvědčeni, že budou součástí hlavního útoku, chrastili zbraněmi u jižní hranice Kuvajtu. Iráčané zareagovali přesunem většiny svých divizí do předpokládané oblasti útoku. V záloze si ponechali pouze elitní divize Republikánské Gardy, umístěné v Iráku hned za severní hranicí Kuvajtu.
17. ledna 1991 začali letecké síly Koalice útočit na cíle v Kuvajtu a Iráku. Velmi rychle si vytvořili absolutní leteckou nadvládu nad celou oblastí. V poslední fázi letecké kampaně těsně před spuštěním operace Desert Sabre, se letecké údery zaměřily především na oslabení iráckých divizí na jihu Kuvajtu. Tato skutečnost ještě víc utvrdila Saddáma Husajna a jeho generály v přesvědčení, že bitva o Kuvajt se rozhodne na jeho jižní hranici.
Zhruba v polovině února pozemní jednotky Koalice podnikly několik menších útoků na jih Iráku blízko kuvajtského území k oklamání nepřítele. Saddám Husajn už teď neměl nejmenších pochyb o tom, kudy povede hlavní útok. Vše bylo připraveno k uskutečnění bodu 2 a 3 a operace Desert Sabre se mohla spustit …
24. února 1991 se obrovská armáda Koalice dala do pohybu. Zatímco mariňáci a další jednotky útočící z jihu směrem na Kuwait City začali vytlačovat irácké pěší a mechanizované divize, VII. Sbor tvořený několika mechanizovanými a tankovými divizemi rychle překonal úsek slabě bráněný pouze pěšáky a vydal se plnou rychlostí přímo na sever. Výsadkáři a Francouzi zcela na západě nenarazili na téměř žádný odpor, protože Iráčané věřili, že tamní terén je neprostupný.
25. února večer dosáhly divize VII. Sboru do výchozí pozice pro uskutečnění plánovaného „levého háku“, stočily se na východ a začaly postupovat směrem ke Kuvajtu. Irácké vrchní velení si v průběhu bojů naprosto správně uvědomilo záměr Koalice a rozhodlo se reagovat. Poslalo elitní mechanizovanou divizi Republikánské Gardy „Tawakalna „ a další jednotky do cesty VII. Sboru. Iráčtí generálové si velmi dobře uvědomovali, že pokud se Koalici podaří odříznout jednotky na jihu, můžou je považovat za odepsané. Večer 25. února už byla divize „Tawakalna“ na pozici a připravovala se na nastávající boj. Irácké velení nicméně netušilo, kde přesně je momentálně VII. Sbor.
Malá odbočka k divizi „Tawakalna“ a k jejich obrané pozici. Tato divize Republikánské gardy patřila k naprosté elitě irácké armády, její vojáci byli disciplinovaní a naprosto věrní režimu Saddáma Husajna. Řada velitelů i prostých vojáků byla veterány z vleklé války Iráku proti Íránu v letech 1980 – 1988. Útoky koaličních leteckých sil se divize dotkli jen málo, byla v podstatě plně bojeschopná. Morálka byla na velmi vysoké úrovni.
Velitelský sbor „Tawakalny“ chtěl zastavit „hákující“ jednotky Koalice klasickou obranou do hloubky. Zakopali své tanky (z velké části typu T-72), pěchotu a obrněné transportéry v hluboké linii, část jejich „pancířů“ byla více vzadu s úkolem zlikvidovat případné průlomy, nebo přejít do protiútoku (v případě že by linie nebyla prolomena). Tuto taktiku měli velitelé úspěšně vyzkoušenou i proti „západním“ tankům typu M47/48, M60 a Chieftain během války proti Íránu. Nyní se však blížil nepřítel vybavený nejmodernějšími zbraněmi a mající technologickou převahu. Schylovalo se k největší tankové bitvě Války v Zálivu, k bitvě elity proti elitě …
26. února bylo v oblasti nadcházející bitvy (známé jako „Battle of 73 Easting“) naprosto mizerné počasí. Mlha v kombinaci s větrem zvedajícím do ovzduší písek omezila dohlednost řádově na pár stovek metrů. Za této situace se jednotky VII. Sboru vydali směrem ke Kuvajtské hranici. Během odpoledne narazili na několik předsunutých jednotek a rychle je zničili, k večeru dorazili k hlavní linii drženou divizí „Tawakalna“. Velitel amerického 2. Obrněného jízdního praporu se obával ztráty momentu překvapení a rozhodl se zaútočit plnou rychlostí na Iráčany. Iráčané byli naprosto zaskočeni, neměli tušení, že VII. Sbor je tak blízko jejich pozici, průzkum byl velmi ztížen všudypřítomnými letadly Koalice. Celá řada posádek tak byla v okamžiku útoku mimo své tanky. Vypukla tanková bitva, při které Američané v Abramsech naplno využili výhody kvalitního systému řízení palby a likvidovali jeden tank za druhým. 2. Obrněný jízdní prapor vjel do pozic takovou rychlostí a silou, že Saddámovi gardisté neměli šanci na nějaký organizovaný odpor. Nicméně, na rozdíl od jednotek regulérní armády na jihu, tihle vojáci se k velkému překvapení Američanů po prvních výstřelech houfně nevzdávali. Bojovali až do hořkého konce, statečně a disciplinovaně, navzdory bezvýchodné situaci a velké přesile. Bitva se protáhla až do pozdních nočních hodin, okolo 22.30 VII. Sbor definitivně zlikvidoval poslední hnízda odporu a opět obnovil postup vpřed.
Americká 1. Pěší divize spolu s 2. Obrněnou divizí však během dvou hodin dosáhli pozic, které bránili zálohy divize „Tawakalna“. Americký postup byl opět zastaven, došlo k další bitvě (tzv. „Battle of Norfolk“). Saddámova elita opět bojovala nesmírně tvrdě a odhodlaně. Nikdo se nevzdával, mnoho iráckých posádek překvapených mimo tank se ukrylo v zákopech a počkalo, až projedou Abramsy. Američtí tankisté opět často předpokládali, že irácké tanky jsou nadobro opuštěné. Iráčané však posléze obsadili svoje vozidla a vedli palbu na 1. Pěší divizi postupující za pronikajícími tanky, „Tawakalna“ realizovala i několik protiútoků za pomocí tanků a BVP. Výsledkem bylo promíchání nepřátel, došlo k nejvíce incidentům s „přátelskou palbou“ během operace Desert Sabre (6 mrtvých, byly to jediné ztráty koalice během bitvy). Bitva skončila s východem slunce 27. února 1991.
Přestože divize Republikánské gardy „Tawakalna“ byla kompletně zničena a VII. Sbor měl jen minimální ztráty, její odhodlání bojovat je ceněno i Američany. Iráčané dokázali sice vyřadit pouze několik kusů Abramsů (uvádí se snad dva), obětování „Tawakalny“ však nebylo zbytečné. Irácké jednotky ustupující z Kuvajtu tak získali drahocenný čas. Koalici se nepodařilo přes veškerou snahu zablokovat jejich ústup do Iráku dostatečně včas, unikly zejména obrněné a mechanizované divize Republikánské Gardy. To mělo zásadní dopad na vývoj situace v Iráku po válce v Zálivu, loajální Republikánská Garda byla totiž klíčovým nástrojem Saddáma Husajna k udržení moci. I proto nedošlo k jeho sesazení po takovém vojenském debaklu (v což doufali Američané a minimálně nearabští členové Koalice také).
Ještě přihodím mapu operace Desert Sabre. Bohužel je tam jen pohyb Koalice, ne Iráčanů.
Omluvte případné překlepy a češtinu, psal jsem to jak mi to přišlo pod ruku. Zároveň chci upozornit, že jsem to celé vzal poklusem a vybral jen pro nás nejdůležitější a v podstatě jedinou bitvu T-72 vs. Abrams za války v Zálivu.
------------------------------------
Teď zpátky k debatě. Polarfoxi (i všichni ostatní) - vysvětlím, proč mi přijde rozumné držet se konkrétního kofliktu. Pokud to totiž vezmeme všeobecně jako Abrams vs T-72, okamžitě se to zvrhne v přetahovanou ve stylu -
diskutující A:Sověti už měli tou dobou na T-72 tohle a tohle, měli takovou a takovou verzi s takovou a takovou municí.
diskutující B: Jenže podle zdroje XY měl Abrams stejně tohle a tohle lepší.
A: Což ale nestačilo na tuhle a tuhle verzi co měl ten a ten.
B: Prosím tě, podle XY to je blbost.
A: Podle XX to není blbost, navíc byli určitě lepší než Amíci.
Nekonečná teoretická přetahovaná o fiktivním a zcela teoretickém souboji tanků různých verzí s různým vybavením, v různém terénu, s různými posádkami.
Ale klidně se může založit nové vlákno, v tomhle bych to řešit nechtěl. Já jsem líný kombinovat, mám rád když je jasně daná verze co tam v danou chvíli byla a opravdu bojovala. Snad se chápeme.
Teď už jen pro Polarfoxe - chceš tvrdit, že pokud by tanky T-72 v Zálivu obsluhovali Čechoslováci, tak by to vypadalo jinak? V podmínkách jaké tam panovali by dostali přes držku úplně stejně jako Iráčané. Ve střetnutích Abramsů konkrétně proti T-72 hrála obrovskou roli technologická převaha M1A1. Můžeš být nejlepším střelcem na světě, můžeš mít nejlepší kanón na světě, ale pokud ty nevidíš nic, naopak nepřítel vidí tebe a současně je na tebe schopný vést účinou palbu, jsi mrtvola. Jednoduché, logické a prosté. A proto byl Abrams jednoznačně lepší než T-72 během operace Pouštní Bouře.
Říci o něčem, že je to nezranitelné, aniž by to mohlo být zraněno, to mi trošku leze krkem.
