Jehlovky

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Jehlovky

Příspěvek od vodouch »

Nejen Dreyse a Chassepot ...

Zbraně s perkusním zapalováním, odpalované jehlovitým úderníkem, vešly ve známost puškou Nikolause von Dreyse, která významně přispěla ke konci éry předovek, nebo Antoine Chassepota; její účinek byl argumentem odpůrců strojních pušek (v podobě mitrailleus).
Ale jsou i další konstrukce jehlovek; vyskytla se u nich řada zajímavostí.

Jehlovka Pauly

Obrázek

Mezi jehlovky se počítá i první zadovka, používající jednotný náboj-puška, kterou zkonstruoval Samuel Johannes Pauly.
Pauly se narodil roku 1766 ve Vechingenu u Bernu. Roku 1798 sloužil u švýcarského dělostřelectva v hodnosti seržanta; s Napoleonovou armádou přišel do Francie. Roku 1802 odešel do Paříže, začal si říkat „plukovník Jean Samuel Pauly“ a založil puškařskou dílnu. Roku 1808 sestavil společně s francouzským puškařem Prélatem první jednotný náboj. Od roku 1809 byl v Paulyho dílně zaměstnán německý puškař Nikolaus Dreyse, pozdější konstruktér stejnojmenné jehlovky. V roce 1812 si Pauly nechal patentovat zlepšenou verzi svého náboje. Roku 1814 začal údajně pro Paulyho pracovat dvanáctiletý učeň Casimir Lefaucheux; po Paulyho smrti (do roku 1827) vlastnil Lefaucheux jeho firmu i patenty. Po kapitulaci Paříže v roce 1814 odešel Pauly do Velké Británie. Zde se setkal s Dursem Eggem, úspěšným výrobcem zbraní (vyráběl Fergusonovy pušky s vertikálním šroubovým závěrem) a uznávaným obchodníkem; svými nákresy a výkladem jej zlákal ke spolupráci na svém dřívějším plánu-stavbě vzducholodi. V roce 1815 dokonce dostali od krále Jiřího III. na její stavbu licenci. Projekt však zkrachoval a Pauly se s Eggem ve zlém rozešel. Zemřel chudý a zapomenutý v roce 1821.

Náboj
Pauly hledal způsob, jak zlepšit perkusní zapalování (zaujal jej Forsythův „flakónový zámek“-tak byl pojmenován původní typ zámku; zásobníček třaskaviny měl tvar lahvičky na parfém). Přitom dospěl k myšlence umístit počinovou slož přímo do náboje, nenechávat ji mimo nábojovou komoru (na pánvičce).
Původní Paulyho náboj měl papírovou nábojnici se silným měděným dnem. Ve středu dna byla jamka, do které bylo umístěno malé množství třaskaviny a údajně upevněno přelakováním. Z jamky vedl kanálek k náloži střelného prachu. Kulová střela byla v nábojnici upevněna způsobem, běžným pro papírové náboje-konec nábojnice byl svázán nití.
Později byla nábojnice vyrobena celá z mosazi. Protože ještě nebyla známa technologie hlubokého tažení plechu, byly nábojnice vyráběny soustružením; to bylo pracné a drahé. Soustružená nábojnice měla příliš silné stěny, takže tlak plynů při výstřelu je nedokázal přitisknout na stěny nábojové komory a utěsnit závěr. Další část plynů unikala zápalným kanálkem. Stávalo se, že vypadla roznětka ze dna nábojnice; to způsobilo selhání výstřelu.

Zbraň

Obrázek

Pauly pro své náboje sestrojil i pušku; byla patentována v roce 1812. Nebyla nalezena informace, zda měla puška drážkovanou hlaveň; objevily se pouze zmínky typu „Pauly si hrál s různými experimentálními návrhy pro vojenské drážkované zadovky“. Puška byla opatřena sklopnou závěrovou mechanikou. Blok závěru byl výkyvně upevněn na dvou čepech, umístěných na bocích nábojové komory; zvednutím dlouhé páky, položené na horní straně krku pažby, a jejím otočením dopředu odkryl nábojovou komoru. Do komory byl vložen náboj a závěr byl uzavřen sklopením páky zpět na krk pažby. Náboj byl odpálen jehlovým úderníkem, poháněným spirálovou pružinou; pružina byla napnuta postranní napínací pákou. Zbraň umožňovala vystřelit víc než 10 ran za minutu.
Pauly předvedl svojí zbraň Napoleonovi; ten ji označil za „vynález, který předběhl dobu“. Zbraň však nebyla zavedena do výzbroje; vadila netěsnost závěru, zbraň byla označována za příliš křehkou pro polní podmínky a její výroba byla nákladná-Francie nemohla uvolnit dostatek financí na hromadnou výrobu.
Paulyho systém byl využit i při výrobě loveckých zbraní.

Jehlovka Dörsch & von Baumgarten

Puškaři Dörsch a von Baumgarten ze Suhlu, saského střediska puškařů, se snažili napravit špatné vlastnosti Dreyseovy pušky; vyvinuli zlepšenou jehlovku počátkem 60. let 19. stol. Dörsch se seznámil s jehlovým zapalováním během svého zaměstnání ve Dreyseově zbrojovce. Dörsch a von Baumgarten u své pušky zkrátili jehlový mechanismus a posunuli kliku na zadní část závěru. Pohyb tělesa závěru určuje drážka v tělesu a ozub v můstku pouzdra závěru; podélná drážka dovoluje posuv tělesa závěru vpřed a vzad, pravoúhlé zalomení drážky na jejím zadním konci dovoluje otočení tělesa závěru ve směru hodinových ručiček a tím uzamčení závěru. Stupňovitě osazená hlava závěru má odpovídajícím způsobem tvarované lůžko na konci hlavně. Testování ukázalo, že závěr byl pozoruhodně plynotěsný.
Puška měla ráži .58 (14,7 mm). Používala papírové náboje se špičatou střelou Minié, roznětka byla umístěna v dutině střely; nebylo zamýšleno použití podložky střely (sabot, "spiegel"). (Byla nalezena zmínka o užití kulaté střely, která vnucuje úvahy o umístění roznětky bez sabotu v náboji.)
Tisíc pušek Dörsch & von Baumgarten bylo vyrobeno pro Jäger-Korps knížectví Schaumburg-Lippe, kde byly přijaty (jako "Modell 1861") v roce 1862. Jejich životnost byla krátká, protože Jäger-Korps byly začleněny v roce 1867 do pruské armády.

Jehlovka Luck

Obrázek

Jehlovka, patentovaná v roce 1865 puškařem Karlem Augustem Luckem ze Suhlu, byla další puškou, přestavěnou z rakouské předovky systému Lorenz. Vznikla jako příprava na očekávanou přeměnu předovek na zadovky-v této době se zdokonaleným jehlovým zapalovacím systémem. Dobrých předovek leželo ve skladech mnoho a jejich úprava byla finančně méně nákladná než výroba nových zadovek.
Přestavěna byla údajně puška pro pěchotu Lorenz vzor 1854. Přestavba spočívala v úpravě pažby pro uložení nové mechaniky, prostor po původním perkusním zámku byl vyplněn dřevem. Hlaveň byla upravena pouze pro připojení nového závěru, původní ráže (13,9 mm) zůstala.
Těleso závěru má dva uzamykací ozuby, které zapadají do odpovídajících vybrání v pouzdru závěru při otočení závěru pomocí rukojeti doprava. Hlava závěru je kuželová a zapadá do kuželového zakončení nábojové komory. Závěr je utěsněn vloženým gumovým prstencem (podobně jako systém Chassepot). Rukojeť je sklopná dozadu. Slouží k odemčení a uzamčení závěru a k napnutí bicí pružiny zapalovací jehly.
Systém se obsluhuje takto: rukojeť se nejprve vyklopí nahoru. Následně se závěr otočí rukojetí doleva a odemkne tím systém. Tažením rukojeti zpět se systém otevře, do nábojové komory je možno vložit papírový náboj. Nyní se závěr posune dopředu a otočením doprava se systém uzavře a uzamkne. Nakonec se sklopí rukojeť proti odporu vinuté pružiny v systému dozadu. Tím je bicí pružina zapalovací jehly napnuta a puška je připravena ke střelbě.
Zbraň se nabíjela papírovými náboji, podobnými nábojům systému Chassepot-náboje měly roznětku ve své zadní části.

Jehlovka Carl

V roce 1865 patentoval Johannes Friedrich Christian Carl (také uvedený jako Carlé, Karl nebo Karlé), lodní a pojišťovací zprostředkovatel z Hamburku, jehlovku, která byla zlepšení zbraně Dreyse. Jedna zbraň byla předložena téhož roku k britským zkouškám, ale oficiální popis naznačuje, že "zlepšení patentovaná panem Carlem" byla použita na pušce Dreyse se sklopnou hlavní (lovecká puška-jistá podobnost se systémem šroubového závěru).
Na konci roku 1867 nicméně společnost Ludwig Loewe & Co požádala o ochranu návrhu "zlepšené jehlovky"- jako vynálezce byl jmenován Johannes Friedrich Christian Carl, lodní a pojišťovací zprostředkovatel z Hamburku-a patentová ochrana návrhu zadního uzavírání (rear-locking) byla udělena v Prusku v únoru 1868. Během několika týdnů byla registrována stížnost na porušení stávajícího patentu; firma Simson & Luck žádala, kvůli velké podobnosti systémů, o zrušení patentu na zbraň Carl. Po počátečním negativním postoji bylo nakonec žádosti dne 26. 6. 1869 vyhověno.
V roce 1866 byl systém Carlé předložen ruské vládě; hodil se zejména pro úpravu šestičárkové (15,2 mm) pušky na nabíjení zezadu. Kvůli politickému tlaku byl systém přijat v roce 1867. Záhy však vykázal problémy-nedostatečnou plynotěsnost závěrů a hoření spalitelných nábojnic. Proto byl roku 1869 nahrazen systémem Krnka.

Jehlovka Carcano

Začlenění nezávislých států do italské konfederace (1859-1861?) bylo doprovázeno naléhavou potřebou racionalizovat a modernizovat pěchotní zbraně. V roce 1866 byla vytvořena komise pro zkoumání zadem nabíjených pušek; testovala širokou škálu zbraní. Nicméně úřady odmítly zbraně, odpalující municí s kovovou nábojnicí nebo vyžadující samostatné roznětky. To vybralo jen jehlovky Chassepot, Dreyse a Doersch & von Baumgarten.
Snadná úprava byla hlavním důvodem pro výběr systému Doersch & von Baumgarten, který vyžadoval méně radikální změny konce hlavně než jeho soupeři. Ale problémy s experimentálním typem střeliva Dreyse vedly k opuštění Němci navrženého závěru ve prospěch vlastností kombinace Doersch a Dreyse, navržené Salvatorem Carcanem.
Částečně byly jehlovky Carcano používány oddíly Gardes Mobiles během Francouzsko-pruské války 1870-71. Je podezření, že byly získány od italské vlády, která měla v úmyslu rekonstruovat je závěrovým systémem Vetterli.
Závěr Carcano, patentovaný v Itálii v roce 1867, se skládal z drážky tvaru L, vytvořené ve stávající hlavni pro uložení základního závěru. Do pažby za zádí hlavně byla vložena podpěra na podporu závěru během jeho pohybu a pažba byla upravena pro zamontování nového úderníku a spouštěcího mechanismu, otvory pro zámkové desky původní zbraně byly uzavřeny plátky ze dřeva.
Pušky Carcano byly obsluhovány vytažením napínacího knoflíku na zadní straně mechaniky, které stáhlo jehlu zpět a umožnilo zvednout kliku závěru. Závěr byl pak tažen dozadu. Do komory byl umístěn 17,5 mm spalitelný náboj a závěr byl tlačen dopředu do té doby, než mohla být klika otočena dolů, aby opět uzamkla mechanismus, když základna kliky závěru přišla do styku s ramenem na pouzdru závěru. Palečník na pouzdru jehly pak byl tlačen dopředu pro nastavení spouštěcího mechanismu a zbraň mohla být odpálena.
Pro svou jehlovku konstruoval Carcano speciální jednotný náboj. Tento náboj se skládal z papírové dutinky s dnem ze silného papíru. Na dně byl vložen v prostředku křížově naříznutý namaštěný látkový kotouček a kotouč z gumy. Roznětka seděla ve dně ploché podložky střely (sabotu). Střela byla typu Minié. Náboj byl samotěsnící a podle testů těsnil poměrně účinně.
Některé zbraně (označované jako „Model 1868“) dostaly nové pažby, bez pozůstatků po původních perkusních zámcích.

Jaromír Lugs: Ruční palné zbraně
Roger Pauly: Firearms, the life story of a technology
Michael McIntosh: Best guns
John Walter: Rifles of the world
James H. Willbanks: Machine guns: an illustrated history of their impact
cs.wikipedia.org/wiki/Samuel_Johannes_Pauly
personal.stevens.edu/~gliberat/carcano/history.html
forums.gunboards.com/showthread.php?169793-Carcano-needle-rifle
www.littlegun.be
www.schmids-zuendnadelseite.de
http://www.archivingindustry.com/Milita ... tintro.htm
www.shootoff.de/de/pg_51.html
www.gunsandammo.com/content/french-firepower
www.theopenrange.net/forum/index.php?topic=7804.0
www.dhm.de/magazine/jagdwaffen/HTMLs/katalog7.html
Obrázek
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

Peter Kunz ve své knize Technische Entwicklung der Feuerwaffen, 1200 bis 1900 (Technický vývoj palných zbraní, 1200 až 1900) přisoudil Samuelovi Paulymu vynález jednotného náboje s okrajovým zápalem v roce 1802.
Autor je podle všeho Švýcar a kniha není Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích.
Vypadá to, že Pauly byl opravdu dobrej.
Obrázek
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

Jehlovka Lenders-Lambin

Obrázek
Systém, vyvinutý v Lutychu v 60. letech 19. stol., byl určen k levné přestavbě perkusních drážkovaných předovek na zadovky; objevil se třeba u britské pušky Enfield P1853.
Zbraň je skutečně neobvyklá: k původní hlavni předovky byl přidán válcový otáčivý závěr, ale jako bicí mechanika byl zachován mírně upravený původní perkusní zámek. Na hlavni za hledím je jedním koncem upevněn pásek z pérové oceli; na druhém konci má krátkou jehlu, procházející otvorem v hlavni do nábojové komory. Na jehlu dopadá kohout zámku.
Při nabíjení se nejprve natáhne kohout do prvního západu; pérový pásek vytáhne jehlu z komory. Dál se otočí malá klika na konci tělesa závěru vzhůru, těleso se stáhne dozadu a do komory se vloží náboj se zápalnou pilulkou u základny. Závěr se uzavře a kohout se natáhne do druhého západu. Po stisknutí spouště zarazí kohout jehlu do zápalné pilulky a odpálí náboj.
I tento typ zapalování ustoupil nábojům s kovovou nábojnicí a okrajovým a středovým zápalem a puška Lenders-Lambin zmizela v roce 1870.
Obrázek
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Re: Jehlovky

Příspěvek od vodouch »

Na mé pouti světem palných zbraní jsem narazil na dvě další zajímavé zbraně. Tyto zbraně mají jednak velmi zajímavou konstrukci, jednak jsou to jehlovky. Nebyl jsem si jist, zda je mám umístit do tématu zajímavých konstrukcí nebo do tématu jehlovek, proto jsem si hodil korunou, pak eurem a navíc švýcarským frankem. Většinou padlo zařazení k jehlovkám.

Pistole jehlovka Knoch

Jednoranná pistole s ovládáním mechaniky spodní pákou. Byla vyrobena roku 1850 v Německu a bylo jich vyrobeno zřejmě jen nemnoho. Souběžně se spodní pákou, která je zároveň lučíkem, je další páka, kterou se natáhne jehlový zápalník. Pistole se obsluhuje tak, že se nejprve posunutím napínací páky dopředu stáhne jehla dozadu a vysune se z nábojové komory. Pak se pohybem spodní páky dopředu a dolů (jako u Winchestrovky) vysune vzhůru nad pouzdro závěru blok s nábojovou komorou. Do nábojové komory se zepředu vloží papírový náboj a pohybem spodní páky zpět se blok zasune do pouzdra závěru. Jediné odpalování je klasické, klasickou ostruhovou spouští.

Merckelbaghova konverze křesadlové pušky na jehlovku

Základem je francouzská křesadlová puška (podle všeho charlevillská mušketa) přestavěná na perkusní zapalování, která byla dále přestavěna na zapalování jehlou. Patent na přestavbu na jehlovku byl udělen zřejmě roku 1871. Puška má klasický zámek na zámkové desce na pravé straně pažby. Před zámkem byl v hlavni utvořen výřez, do kterého byl vložen válcový odsuvný závěr. Závěr napodobuje závěr Chassepotovy pušky, má podobný systém utěsnění proti úniku plynů ze shořelého prachu a používá krátkou jehlu, takže náboj měl roznětku ve dně papírové nábojnice.
Puška se obsluhuje tak, že se nejprve natáhne kohout (podle všeho nemá kohout první západ, natahuje se úplně). Závěr se odemkne zvednutím kliky svisle vzhůru, posune se mírně zpět ( v podstatě o délku těsnicího prstence) a pak se vyklopí vzhůru ze zbraně. Do uvolněného místa se vloží papírový náboj, zasune se do komory prstem, pak se závěr sklopí, posune se dopředu a uzamkne se otočením kliky doprava. Úder kohoutu se na jehlu přenáší systémem tyček, v podstatě pákovým převodem. Jehla je odpružená, po natažení kohoutu se stáhne zpět, aby neodpálila náboj už při zavírání závěru.
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „Pěchotní výzbroj a dělostřelectvo“