Kompresní a expanzní střely

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Kompresní a expanzní střely

Příspěvek od vodouch »

„Klasické“ střely

Střelami, vypalovanými z prvních „pušek“, byly silné šípy s kovovým hrotem, sloužící spíš jako zápalné střely, a „kamení v kůži zabalené“. I když existuje několik zmínek o střelbě kamením, určitě šlo o kamenné kulové střely. Ty byly důkladně vyzkoušeny prakticky-střelbou z metacích strojů-a dokonce mohly mít i odůvodnění teoretické-starověcí učenci se zabývali i pohybem těles ve vzduchu. Navíc se pravidelné těleso v hlavni nejjednodušeji utěsnilo.

Hlavně prvních děl byly buď odlévané nebo kované. Z odlévaných hlavní, z nichž nejlepšími se ukázaly hlavně bronzové, se mohly střílet koule kamenné i kovové (železné, olověné). Kamenné koule se více hodily pro střelbu z železných kovaných hlavní. Kamenná koule je lehčí než kovová, plyny ze spáleného prachu ji vymetou z hlavně rychleji, tlak v hlavni je nižší. Kované hlavně neměly materiálovou homogenitu hlavní odlévaných.
Kamenná koule se po nárazu na dostatečně pevný předmět roztříštila a působila dál jako kartáčová střela.

Z 3. čtvrtiny 14. století se dochoval anglický dokument o střelách pro ruční střelné zbraně. Střely se odlévaly do forem většinou kovových (mosazných), ale byly nalezeny i formy z mastku, a měly průměr o něco menší než ráže zbraně, pro kterou byly určeny. Spálením černého prachu vzniklo množství pevných produktů hoření (přes 50% jeho množství), které se částečně usazovaly v hlavni; po několika výstřelech mohly znemožnit nebo aspoň velmi znesnadnit nabití střely o průměru ráže hlavně.

Střely do předovek se nabíjely „přes flastr“. Flastr byl čtvercový nebo kruhový kousek pevné bavlněné nebo lněné látky nebo kůže, velký tak, aby střelu zcela obalil v místech, kde se dotýkala stěn hlavně, a silný tak, aby střela jím obalená šla do hlavně zasunout s určitým odporem. Položil se na ústí hlavně zbraně, postavené svisle, tak, aby jeho střed souhlasil s osou hlavně, a na něj se položila střela. Střela s flastrem se zamáčkla do hlavně a nabijákem se zasunula k prachové náplni. Flastr se napouštěl tukem; tuk usnadnil zasouvání střely do hlavně, rozetřený na stěny hlavně zlepšil stírání usazených zplodin ze shořelého prachu a snížil otěr olova v hlavni (což začalo mít význam, když se začaly nabíje střely bez flastru). Užívaly se různé rostlinné a živočišné tuky a jejich směsi-důležité bylo, že mazadlo během výstřelu nesmělo zcela shořet.
Výhodou flastrování bylo také, že střela nemohla vypadnout z hlavně, když byla zbraň namířena dolů.

Přesnost a tím účinný dostřel předovek s hladkou hlavní nebyly velké. Rozhodující pro přesnost střelby bylo správné odlití střely a její správné nabití. Přesnost střelby ovlivňoval jev, nazvaný později Magnusovým efektem-pokud se kulatá střela jednostranně dotkla hlavně v okamžiku, kdy prolétala jejím ústím, roztočila se podle osy zhruba kolmé na směr letu a tato její rotace při pohybu vzduchem vyvolala sílu, která střelu odchylovala ve směru její rotace.

Kompresní a expanzní střely

Od začátku 16. století se objevují zbraně s hlavněmi se spirálovými drážkami. Přesnost střelby ze zbraně s drážkovanou hlavní se významně zvýšila. Tato výhoda byla ovšem zaplacena nevýhodou-prodloužila se doba nabíjení.
Objevily se pokusy zkrátit tuto dobu nabíjením drážkované hlavně zezadu (Ferguson 1770-vertikální šroubový závěr, Hall 1811-komorový zvedací závěr), ale neujaly se; překážkou byla obtížnost a nákladnost výroby takových zbraní a značná poruchovost systémů.
Další cestou k řešení problému by byla střela, která by byla podkaliberní, aby se snadno dostala na dno hlavně, a pak se rozšířila, aby se při výstřelu vtlačila do drážkování.

V roce 1826 sestrojil kapitán francouzské pěchoty Henri-Gustave Delvigne pušku, známou svým jménem. Nábojová komora této pušky měla menší průměr než vývrt hlavně a byla s ním spojena kulovou plochou o poloměru shodném s používanou kulovou střelou. Po nasypání prachu ústím hlavně do komory byla do hlavně spuštěna střela; zůstala ležet na ústí komory a pak byla třemi údery nabijákem poněkud zploštěna tak, že se v průměru rozšířila a vtiskla do spirálových drážek. Delvigne založil druh střel, nazvaných kompresní.
Jeho systém byl prvním řešením problému zdlouhavého nabíjení drážkovaných hlavní-vycvičený střelec údajně dokázal vystřelit až pětkrát za minutu.
Při vývoji svého systému zavedl Delvigne dřevěnou podložku (sabot) pod střelu; podložka omezila nepatřičnou deformaci olověné střely, ale stále umožňovala její radiální rozšíření a vtlačení do drážek.
Nevýhodou systému bylo ovlivnění letu střely vzduchem, způsobené její deformací.
Od roku 1830 začal Delvigne rozvíjet válcově kuželové střely. Byl k tomu pravděpodobně veden snahou zajistit důkladné vedení střely v drážkách hlavně, ne jen náhodné zachycení části deformované střely drážkami. V té době byla známa závislost odporu vzduchu na tvaru vzduchem se pohybujícího tělesa (kulové těleso má součinitel odporu 0,5, válcově kuželové 1,5-2,5x menší a válcově ogivální 5-10x menší).

U nekulových střel se objevil problém. Rotující nekulová střela se chovala jako setrvačník-poloha její osy zůstávala stejná jako v okamžiku, kdy opustila hlaveň. Úhel mezi osou střely a tečnou k dráze letu střely se stále zvětšoval. To mohlo vzhledem k odporu vzduchu způsobit neodhadnutelnou dráhu střely. Navíc střela nedopadala na cíl špičkou dopředu.

Kapitán francouzského dělostřelectva François Tamisier experimentoval se střelou, vyvinutou Delvignem, aby zlepšil její stabilitu. Zjistil, že stabilitu střely zvýší podobně jako opeření u šípu zvýšení odporu za těžištěm střely, a opatřil střelu třemi drážkami (kanelami) na její válcové části napříč k ose střely. Na metodu získal patent v roce 1841. Odstranění jednoho problému ale přineslo další-zhoršilo se vedení střely drážkováním hlavně.

Delvignův vynález byl dále zlepšen v roce 1844 belgickým (podle jiného zdroje francouzským) plukovníkem Louisem Etiennem de Thouveninem, který umístil do osy nábojové komory hlavně trn. Válcově kuželová nebo válcově ogivální střela se nabijákem na trn narazila, tím se v dolní části radiálně rozšířila do drážkování hlavně. Její tvar se příliš nezměnil a zachoval si aerodynamickou účinnost.

Druhý způsob komprese střely byla komprese tlakem plynů při výstřelu. Příkladem takové střely je Lorenzova střela pro pušky vz. 1854. Střela měla blízko svého dna dvě hluboké kanely; tlak plynů při výstřelu střelu stlačil a tím rozšířil.

V roce 1848 vynalezli důstojníci francouzské armády Montgomery a Delvigne novou střelu, kterou pojmenovali po spolutvůrci, jímž byl Claude-Etienne Minié, konstruktér pušky Minié. Byla to válcově kuželová střela z měkkého olova původně se čtyřmi příčnými kanelami naplněnými tukem a kuželovou dutinou ve svém dně. Na kraji dutiny byla malá železná zátka (culot); při výstřelu měl být culot vražen tlakem plynů do dutiny střely, tím se měla spodní část střely rozšířit a vtlačit do drážek hlavně. Vznikl druh expanzních střel.

Postupně se zjistilo, že culot není nutný. Armáda Spojených Států přijala střelu Minié, u které zvětšila dutinu ve dně při zachované ráži (lemování dutiny se ztenčilo). K roztažení dolní části střely a jejímu vtlačení do drážek hlavně stačil tlak plynů při explozi prachu.
Střela Minié umožnila vystřelit několik mířených ran za minutu. Za americké občanské války se objevily zvěsti, že na 1100 m (1200 yardů) střela pronikne vojákem a jeho batohem a ještě zabije dalšího vojáka, nebo že zabije patnáct lidí v řadě za sebou.

Zdroje:
Jan Durdík, Husitské vojenství
Karol K. Kulašík: Puškárstvo
Jaroslav Lugs: Ruční palné zbraně
Encyclopedia of Rifles & Handguns
Řada článků na internetu
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Velmi zajímavé, to by nadchlo tatíka. Neměl bys nějaké obrázky?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Pěchotní výzbroj a dělostřelectvo“