Jak charakterizovat bitevní loď z konce 19. a začátku 20.sto

Moderátoři: jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Jak charakterizovat bitevní loď z konce 19. a začátku 20.sto

Příspěvek od kacermiroslav »

Jak charakterizovat bitevní loď z konce 19. a začátku 20.století

Obrázek japonská řadová bitevní loď Mikasa (1900)
Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let 19.století byl ve Velké Británie vyvinut z kasematové a barbetové bitevní lodě nový typ plavidla, kterému dnes nejčastěji říkáme před-dreadnought (pre-dreadnought), nebo též řadová bitevní loď. V roce 1887 byla v Anglii na vodu spuštěna loď Sanspareil, kterou lze považovat za takový prototyp řadové bitevní lodi. Po ní následovala ve stejném roce Victoria, dále pak dvě lodě třídy Trafalgar (1887 – 1888), které již měly všechny prvky moderní řadové bitevní lodě (pre-dreadnoughtu). Devět lodí třídy Majestic (1895) již jasně ukazuje na ujednocenou formu a jasnou představu u konstrukci a užití moderních řadových bitevních lodí. Standardizace těchto lodí rychle pokročila do značné míry a tak se jednotky v rámci jednotlivých loďstev a států od sebe výzbrojí ani dalšími parametry příliš nelišily.

Standardní výtlak bitevních lodí v poslední dekádě 19.století a počátkem 20.století (do stavby lodí typu dreadnought) se nejčastěji pohyboval mezi 10.000 – 15.000 t při délce mezi 100 až 130 metry, šířce kolem 18 – 24 metry. Průměrná maximální rychlost byla kolem 18 uzlů (33 km/h) a dosah při úsporné rychlosti kolem 7.000 námořních mil (12.960 km). Běžné pro bitevní lodě té doby byly poměrně vysoké boky což zajišťovalo lodím poměrně dobré nautické vlastnosti, nízké nástavby a nejčastěji 2 – 3 komíny.

Zlepšená úroveň pancéře umožňovala stavět lodě se slabším a lehčím pancéřem, který ale i nadále dokázal velmi kvalitně chránit plavidlo před nepřátelskou palbou. Například v roce 1891 začala německá firma Krupp vyrábět legovanou ocel s přísadou asi 3,25% niklu. Legované oceli měli výjimečné vlastnosti, pancéř z nich postaven měl o 30% větší pevnost a až o 75% vyšší hranici elastičnosti. Mohl se tak stát mnohem účinnějším a tudíž i slabším, čímž se ušetřila potřebná hmotnost pancéřování, které pak mohlo být použité na větší ploše.

Základem ochrany každé bitevní lodě je její boční pancéřový pás, který se táhnul podél čáry ponoru a měl nejčastěji sílu mezi 150 až 300 mm. Na tento boční pancéřový pás směrem nahoru navazoval další, ale již podstatně slabší pancéř, který sahal až do výše paluby. Směrem dolů pod hlavní boční pancéř, již nebylo potřeba silného pancéřování, protože granáty by dopadaly na hladinu, kde by vybuchly. Velmi silné bylo pancéřování věží hlavního dělostřelectva, jehož tloušťka odpovídala zpravidla stejné síle, jakou dosahoval hlavní boční pancéřový pás. Pancéřování věží bylo logicky nejsilnější z čelní strany. Zpravidla stejné síly bylo pancéřování i hlavní velitelské věže, což byla de facto pancéřová citadela vsazena do velitelského můstku a mající i pancéřové dveře a pouze malé průzory místo oken. Střední dělostřelectvo umístěné zpravidla v kasematách bylo chráněno již slaběji, přičemž kasematy od sebe byly navzájem odděleny přepážkou, která tak měla chránit dělo a jeho obsluhu před zničením nebo poškozením v případě zásahu sousední kasematy. Životně důležité části lodi, jako strojovna, kotelny, muniční skladiště a výtahy byly chráněny z horní části pancéřovou palubou, která byla uprostřed vyvýšena (tím pod ní vznikl vysoký prostor vhodný i k instalaci vysokých vertikálních strojů, kotlů atd.) a svými kraji navazovala pod skloněným úhlem na boční pancéřový pás. Tato pancéřová paluba měla zpravidla sílu 76 mm, ale u některých bitevních lodí mohla mít tloušťku i 100 mm. Bývalé barbety děl (barbetové bitevní lodě měla děla v otevřených okrouhlých barbetách krytých pancéřem z boků) zůstaly zachovány a pouze se redukovala jejich výška nad palubou. Pancéř barbet tak mohl chránit otáčecí mechanismus hlavních dělových věží, který byl do nich nainstalován. Některé barbety sahaly až k pancéřové palubě a mohly tak krýt i muniční výtahy, které v nich byly rovněž instalovány. Jinak byly muniční výtahy chráněny pancéřovými šachtami.

Obrázek Obrázek
pancéřování a hlavní děla ráže 305 mm na palubě HMS Majestic



Co se výzbroje týče, tak ta se skládala z děl hlavní ráže, z děl střední ráže, početného lehkého dělostřelectva a torpéd. Celkem měla bitevní loď té doby k dispozici nějakých padesát děl všech ráží. Hlavní výzbroj byla tvořena těžkými děly, nejčastěji ráže 305 mm (u německých lodí nejčastěji ráže 280 mm) v počtu čtyř. Vždy dvě děla stála v jedné věži. Jedna věž stála na přídi, druhá na zádi, obě v ose plavidla. Úkolem děl hlavní ráže byla likvidace protivníka, prorážení jeho pancéřování těžkými projektily (například britský projektil ráže 305 mm měl hmotnost 390 kg), nebo bombardování opevněných cílů na pobřeží atd. Střední dělostřelectvo nejčastěji ráže 150 – 152 mm, vystřelovalo projektily o hmotnosti 40-45 kg, což byl stále dosti těžký projektil k likvidaci slabě pancéřovaných, nechráněných části nebo nástaveb nepřátelské lodi. Nebo byla použita ke zničení lehkých či nepancéřovaných nepřátelských plavidel. Bitevní loď měla většinou 10 až 12 děl sekundární výzbroje a tato děla byla většinou umístěna v oddělených kasematách. Kasematy mohly být i ve dvou patrech nad sebou. Postupem doby byla děla v horních patrech odstraněna spolu s kasematami a nahrazena dělovými věžemi. Ty měli výhodu většího palebného pole.

Lehká, většinou rychlopalná děla a kulomety sloužila k odrážení torpédových útoků vedených torpédoborci, torpédovkami, rychlými a dělovými čluny atd. Tato lehká děla stála většinou volně na palubě, na nástavbách a na marsech (stěžně). Obsluha byla většinou chráněna alespoň ocelovým štítem proti střepinám.

Samozřejmě pro všechna tato děla a torpédomety musela být na bitevní lodi vezena dostatečná zásoba munice. Velká zásoba ale úměrně zvyšovala riziko výbuchu při náhodném zásahu. Z toho důvodu byly muniční sklady nejlépe chráněnou části plavidla, pod pancéřovou palubou. Sklady se nejčastěji umisťovali pod muniční výtahy u příslušných děl tak, aby byl zajištěn rychlý a nepřetržitý přísun munice k dělům. Bitevní loď měla většinou vezenou zásobu kolem jedné stovky nábojů na každou hlaveň hlavních děl, což představovalo vezenou hmotnost nějakých cca 150 tun (bez výmetné části). Střední dělostřelectvo si vezlo zásobu 150 až 250 nábojů na hlaveň, a 500 až 600 nábojů bylo vezeno pro lehká děla. Kulomety měly k dispozici většinou 10.000 nábojů. Kromě dělové výzbroje měla bitevní loď té doby k dispozici i několik torpédometů, z části umístěných pod vodou v trupu a z části nadhladinové. Pro torpédomety byla vezena i potřebná zásoba torpéd. Ale torpédová výzbroj bitevních lodí se příliš neosvědčila. Za období WW1 a WW2 byl zaznamenán asi jen jeden případ, kdy jedna bitevní loď potopila torpédem druhou bitevní loď.

Obrázek

Klasická bitevní loď z přelomu 19. a 20.století měla standardně 6 – 7 palub (představme si obytný blok o 6-7 patrech, délce 100 až 130 metrů a šířce nějakých 20 metrů) a trup byl uvnitř členěn na mnoho samostatných vodotěsných oddílů, což podstatně zvyšovalo šance plavidla na přežití. V případě poškození vodotěsných oddílů nebo jakýchkoliv dalších průsaků byl na lodi vytvořen systém drenáží, z kterých bylo možno výkonnými pumpami odčerpávat vodu. Na druhou stranu měla loď ve výbavě i zavodňovací ventily (Kingstony), které se užívali v případě potřeby vyrovnat náklon lodi zatopením části lodního prostoru, nebo v případě požárů nebo hrozbě výbuchu muničních skladišť. V krajním případ šlo celou loď otevřením těchto Kingstonových ventilů potopit, aby nepadla do nepřátelských rukou.

Uhelné bunkry se zásobou nezbytně nutného paliva byly umístěné mezi pancéřovou palubou a boky lodě. Napěchované uhelné bunkry uhlím dokázali mezi pancéřovou palubou a boky lodě. Napěchované uhelné bunkry dokázali často velmi účinně tlumit před účinky nepřátelské dělostřelby. Pro maximální dojezd plavidla bylo možno ještě využít pro uložení uhlí prostory nad uhelnými bunkry. Například německé bitevní lodě třídy Deutschland (1904) měli v uhelných bunkrech uloženo 800 tun paliva, ale dalších 2.000 tun bylo možno uložit do dalších volných prostorů. Tím se podařilo zvětšit akční rádius na dvojnásobek. Mnoho bitevních lodí té doby si s sebou vezla i zásobu nafty nebo mazutu (kolem 200 tun). Ta se používala k postřiku uhlí na roštech a tím mohlo dojít ke krátkodobému zvýšení výkonu pohonné jednotky na maximum. Kromě strojů a kotlů, které se starali o pohon plavidla, měla každá bitevní loď ještě řadu dalšího strojního vybavení. Součástí dalšího strojního vybavení byly výkonné pumpy, ventilátory, kormidelní mechanismy, věže, jeřáby, vrátky na spouštění kotev, kompresory k plnění torpéd, destilační zařízení k výrobě pitné vody, generátory k výrobě elektrické energie a další stroje a zařízení.

Co se rozvržení zařízení na palubě týče, tak jak už bylo výše řečeno, stáli zde dvě dělové věže v ose lodi, jedna na přídi a druhá na zádi. Za přední dělovou věží byl umístěn velitelský můstek, což byl mozek lodi (řídící centrum). Toto velitelství bylo s ostatními částmi lodi spojeno zvukovodem, telefonem nebo i telegrafem. Zároveň zde bylo i kormidlo. Součástí velitelského můstku byla i pancéřová velitelská věž, ze které byl výhled zajištěn úzkými štěrbinami. Možná z tohoto důvodu někteří velitelé a štáb dávali přednost před relativním bezpečím pancéřové věže a raději pozorovali bojovou situaci z nepancéřovaného velitelského můstku. Uvnitř lodě pod velitelskou věží bylo ještě jedno řídící centrum, které bylo jako záložní pro případ, že byla věž nad nim zničena.

Obrázek
velitelská kajuta na britské lodi třídy Majestic

Obrázek
důstojnická jídelna na britské lodi třídy Majestic

Na válečných lodích a především pak na bitevních lodích ještě stále přetrvávaly určité stavovské tradice, které pocházeli z dob, kdy se po mořích a oceánech proháněli plachetnice. Jedno z těchto pravidel bylo například, že ubikace důstojníků byly na zádi lodi, kdežto ubikace mužstva na přídi. Nejlépe zařízené ubytování měl logicky velitel lodi, který měl k dispozici vlastní apartmá s pracovnou, salónkem, ložnicí a koupelnou. Důstojníci měli menší kajuty, ve kterých spali v pevných kójích. Společenský život na palubě se dělil podle toho, jestli se jednalo o důstojnický štáb nebo mužstvo. Důstojnický sbor se scházel v důstojnickém salónku nebo jídelně, která si na velkých lodích nic nezadala s luxusním kasinem na pevnině. Samozřejmě byl tu rozdíl i v kuchyni pro mužstvo a důstojníky. Pokud byla loď stavěna již jako vlajková, musel být úměrně s tím zvětšen ubytovací prostor pro velitelský štáb, ubytovací prostory, pracovnu atd., pro štáb, který čítal několik desítek osob. Na německých lodích měl velitelský štáb v průměru 60 osob. Co se ubytovacích prostor pro mužstvo týče, to spalo na závěsných lůžcích, která se po budíčku sundávala a ukládala do skladu. Jídlo pro mužstvo bylo podáváno a konzumováno v blízkosti bojových stanovišť na stolech a lavicích, které se po jídle daly odklopit a upevnit na stěny, aby nepřekážely. V porovnání s dobou plachetních lodí se však změnila především úroveň stravování mužstva, protože v lodních lednicích bylo možno uchovávat velké množství chlazených a mražených potravin, které se hned nekazily. S hygienou to bylo také výrazně lepší, protože na bitevních lodích již byla k dispozici umývárna s tekoucí teplou a studenou vodou, sprchy a toalety.

Obrázek

Součástí standardní výbavy každého plavidla včetně válečných, jsou záchranné čluny nebo též užitkové. Zpravidla na lodi bylo přítomno hned několik typů těchto plavidel. Největší z nich byla parní barkasa, která měla rychlost kolem 8-10 uzlů. K jejímu pohonu byl používán malý parní stroj a jejím hlavním účelem bylo vléci veslové čluny s mužstvem, nebo převoz těžšího nákladu ze břehu k mateřské lodi. Některé barkasy měli ve výbavě lehká děla nebo dokonce i torpédomety. Ovšem jejich možnost bojového využití je pochybná především díky malé rychlosti. Velikostí se barkasa pohybovala na délce kolem 10 – 14 metrů a šířce 2,8 – 3,6 metrů. Kromě parního stroje (pokud byl její součástí) mohla být poháněna 16 vesly a nosnost byla až 80 mužů. Obšívka byla dvojitá, vyrobeny z mahaganového nebo dubového dřeva. Dalším typem záchranného člunu na palubě bitevní lodě bývala pinasa, což bylo plavidlo o délce 9-10 metrů a šířce 2,5-3 metrů. Poháněna mohla být 14 vesly a její nosnost byla přibližně 40 mužů. Tyto dva typy záchranných a užitkových plavidel (barkasy, pinasy) stály většinou na horní, neboli člunové palubě. Na vodu se spouštěly pomocí velkých palubních jeřábů. Pro dopravu mužstva v přístavu z lodi na břeh a obráceně se často používaly malé čluny, kutry (8 m délka, cca 2 m šířka) s nosností 30 až 40 mužů. Tyto kutry bývaly občas vyzbrojeny jedním kulometem. Na vodu se spouštěly malými lodními jeřáby (tzv. davit). Velitel lodi měl k dispozici pro svou vlastní potřebu zvláštní člun o délce cca 8-9 metrů, šířce cca 1,8 metrů o jehož pohon se staralo šest veslařů. Každý z těchto veslařů měl na člunu k dispozici vlastní lavici. Tento člun pro velitele lodi býval obvykle velice elegantní a říkalo se mu „gig“. Dále se používaly k transportu mezi lodí a přístavem čluny, tzv. jola (délka 5-6 metrů). Nejčastěji byla jola využívaná jako člun pro kuchaře a tudíž k převážení čerstvých potravin. Nejmenším plavidlem používaným na bitevních lodích byla dinga, přepravující na břeh jednotlivé osoby. Všechna tato pomocná plavidla kromě dingy, byla vybavena plachtami. Stěžně bylo možno sklápět a plachtový bylo ukládáno do speciálních povlaků.

Výrazným vzhledovým prvkem všech bitevních lodí byly velké strojní jeřáby, které se používaly k nakládce munice, uhlí a dalších zásob nezbytně nutných k provozu válečného plavidla z přelomu 19. a 20.století jakým výše popsaná řadová bitevní loď byla.

Do dnešních dnů se jako typický představitel bitevní lodi té doby dochovala vlajková japonská řadová bitevní loď Mikasa z rusko-japonské války.


Obrázek



Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
www.www.navweaps.com
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 24/3/2009, 13:41, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“