Vývoj ponorek od počátku k první moderní ponorce

Moderátoři: jarl, Pátrač

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Vývoj ponorek od počátku k první moderní ponorce

Příspěvek od kacermiroslav »

Vývoj ponorek
Od počátku k první moderní ponorce


1.díl
Obrázek Ponorka USS Alligator dle představ malíře (1862)

HISTORIE

Velmi kusé zprávy o podmořských lodích existují již z antické doby, obvykle však lze jen těžko rozlišit fantazie od reality. Skutečná historie ponorek začíná na počátku novověku a je neobyčejně spletitá. Více či méně úspěšné pokusy postavit ponorný člun se v období od 17. do počátku 20. století dají počítat na stovky - "neviditelná" zbraň schopná poměrně levně zlikvidovat nepřátelské loďstvo vzrušovala vynálezce, mecenáše, politiky i admirály.

O ponorky se zajímali už nejvzdělanější lidé středověku. Například záhadný prorok vědeckotechnického pokroku, františkánský mnich Roger Bacon ve 13. století nepochyboval o tom, že lidé jednou budou v takových plavidlech odhalovat tajemství hlubin. Ponorky později kreslil i Leonardo da Vinci a stejné cíle měla tehdy řada dalších konstruktérů. Vždy však zůstalo pouze u nerealizovaných a nerealizovatelných plánů. Není divu: chyběly základní technologické znalosti, materiály, pohon, systémy pro udržení života posádky...



rok 1624

Na počátku 17. století žila na pražském dvoře císaře Rudolfa II. pestrá galerie vědců, alchymistů a umělců, z nichž někteří se nesmrtelným písmem zapsali do historie vědeckého poznání. Mezi ty méně známé patří Cornelius Drebbel, mechanik, alchymista a vynálezce pravděpodobně první úspěšné ponorky.
Drebbel se narodil v Holandsku roku 1572 a na Rudolfově dvoře v Praze působil v letech 1610-1612. U nás na sebe moc neupozornil a po císařově smrti přesídlil do Londýna. Jeho pokus s ponorkou se konal patrně roku 1624 při příležitosti narozenin krále Jakuba I., a je podivuhodné, že hned napoprvé byl úspěšný. Svérázný alchymista se nejen potopil, ale patrně jako první v historii se pak se svým plavidlem i vynořil.
Zdá se, že Drebbel ve své ponorce strávil pod vodou pozoruhodně dlouhou dobu. Podle několika důvěryhodných zpráv totiž jeho člun dorazil pod hladinou až do Greenwich. V dřevěném trupu mělo pobývat 15 členů posádky, z toho 14 tu sloužilo jako veslaři. Hloubka ponoření patrně nepřesáhla několik málo metrů.
Podrobnější údaje o Drebbelově ponorce se bohužel nedochovaly. Z výsledků plavby lze však soudit, že i v době, která neznala lodní šroub, se alchymistovi nějak podařilo vyřešit pohon pod vodou (běžná vesla zde samozřejmě nefungují). Nelehkým oříškem v té době musel být i systém ponořování a vynořování.

Nejpodivnější ale je, že Drebbel patrně objevil kyslík dávno před Cavendishem a dokonce dovedl tento životadárný plyn dodnes neznámým způsobem vyrábět a skladovat. Jeden z jeho současníků o tom říká: "Drebbel soudil, že tělo vzduchu není jednotné, ale pro dýchání jej činí vhodným určitá jeho část. Když je spotřebována, zbytek není schopen starat se o plamen života v srdci. Kromě mechanického zařízení proto měl ve své lodi tekutinu, kterou považoval za hlavní tajemství plavby pod vodou. Vždy, když zpozoroval, že životní části vzduchu je v lodi nedostatek, otevřel tuto nádobu, a tak opět obnovil na nějakou dobu poměr vhodný k dýchání."
Na rozdíl od jiných tehdejších spisů o plavbě pod vodou, to vypadá velmi moderně. Drebbel bud uvolňoval kyslík z nějaké sloučeniny, nebo chemicky vázal oxid uhličitý z vydýchaného vzduchu - nebo obojí, stejně, jako je tomu v dnešních ponorkách a kosmických lodích.

Po Drebbelovi následovali další vynálezci, mezi nimi i jeho syn. Neuspěl ani Denis Papin, který pak místo ponorky světu raději zanechal tlakový kuchyňský hrnec.


rok 1664
V roce 1664 byla v Holandsku zkonstruovaná podobná loď, která je známá též jako rotterdamská loď.



rok 1724
V roce 1724 byla v Petrohradě provozuschopná tzv. tajná loď.



rok 1776 _ Turtle
Roku 1776 sestavil jistý David Bushnell z Connecticatu podmořské bojové plavidlo s názvem Turtle (želva). Jednalo se o stroj ve tvaru vajíčka pro jednoho plavce, který byl ručně poháněl dvěma šrouby a ovládal kormidlem. Ve výzbroji této ponorky byla jedna mina s 130 librami střelného prachu. Tak vznikla pravděpodobně první vyzbrojená ponorka na světě. Dočkala se jednoho bojového úkolu, při kterém se dostala ke svému cíli, ale nedokázala umístit minu do opancéřovaného dna nepřátelské lodi. Ovšem o rok později již byla její činnost úspěšnější a přispěla k potopení anglické fregaty Cerberus.
Obrázek



rok 1800
Dalším úspěšným konstruktérem podmořských člunů byl i Robert Fulton, který počátkem 19.století navrhl, zkonstruoval a předváděl své plavidlo v letech 1800 až 1801ve Francii a v roce 1805 v Anglii.

Američan Robert Fulton se dostal do učebnic jako vynálezce parníku, málo se ale ví, že měl zprvu jiné cíle: chtěl postavit ponorku. Realisticky odhadl, že nejvíc pochopení najde u Napoleona, který na přelomu 18. a 19. století válčil prakticky s celou Evropou a jehož největším problémem bylo britské loďstvo. Fulton proto odjel do Francie a nabídl ambicióznímu Korsičanovi své služby.

Fultonova ponorka měla proudnicový trup z měděného plechu vyztuženého ocelovými žebry dlouhý něco přes 6 metrů a široký asi 2 metry. Pohon stále ještě musely zastat svaly tříčlenné posádky, otáčející osou lodního šroubu, na hladině však ponorka mohla rozvinout důmyslnou skládací plachtu. Výhled pod vodou i na hladině zajišťovala malá prosklená věžička v přední třetině trupu. Útok měl být opět proveden náloží, kterou posádka připevní pod trup lodi. Ponorka dostala jméno Nautilus - první v dlouhé řadě, kde nechybí jak románové plavidlo Vernova kapitána Nema, tak první atomová ponorka světa.

V létě roku 1801 prodělal Nautilus první zkoušky v západofrancouzských přístavech Le Havre a Brest. Ponorka měla před zraky zkušební komise zaútočit na vyřazený škuner. Nautilus se ponořil, pod vodou připlul k cíli a na trup připevnil kovové očko. Skrz něj bylo provlečené lano, na jehož druhém konci byla mina opatřená nárazovou roznětkou. Když Nautilus odplouval a vlekl lano za sebou, přitahoval minu k očku - a tím i k oběti odsouzené ke zkáze.
Nic z toho komise na hladině neviděla. Její členové spatřili jen ponorku mizející pod hladinou, pak dlouho nic a nakonec explozi, která cvičný cíl rozmetala na kusy. Předvádění bylo dokonale úspěšné.
Přesto nakonec Francie ponorky k dobytí světa nepoužila. Jednou z příčin patrně byla svérázná Futonova povaha. Vynálezce svou ponorku po první úspěšné zkoušce zničil a bez dalších prověrek žádal peníze na novou a větší loď. Napoleon však ztratil zájem a Fulton tedy začal konstruovat ponorku pro Brity. Těm však ve skutečnosti nešlo o ponorky (které by mohly ohrozit jejich suverénní postavení na světových mořích), ale o to, mít potenciálně nebezpečný vynález pod kontrolou. Záměrné průtahy nakonec Fultona znechutily natolik, že se vrátil do Spojených Států a věnoval se parníkům.

Obrázek



rok 1851
V polovině 19. století sice již myšlenka ponorky nebyla úplně nová, vlivné kruhy všech námořních mocností ji však stále odmítaly. Jedním z nemnoha, kdo se odvážili jít hlavou proti zdi a podmořskou loď nejen nakreslit, ale také postavit a vyzkoušet byl německý samouk Wilhelm Bauer.
Wilhelm Sebastian Valentin Bauer se narodil 23. prosince 1822 v Dollingenu. Vyučil se soustružníkem dřeva, později však vstoupil do bavorské armády. Tak se roku 1850 ocitl ve válce Šlesvicka-Holštýnska proti Dánsku, které si činilo nároky na území tohoto německého státečku. Dánové zablokovali přístav Kiel - a Bauer svým velitelům navrhl řešení svízelné situace. Měla jím být ponorka, která dánské lodě vyhodí do povětří.
Bauerův plán zpočátku příliš nadšení nevzbudil. Blokáda však byla stále tíživější, a tak vynálezce nakonec dostal 130 stříbrných tolarů a příkaz postavit plně funkční model dlouhý 75 centimetrů. Na základě úspěšného splnění tohoto úkolu pak došlo ke stavbě skutečné ponorky.
V literatuře je tato ponorka nejčastěji pojmenována jako Železný tuleň, nebo Brandtaucher (Zápalný potápěč). Bauerovy dochované plány však nesou pouze označení "submarinní člun" nebo "podmořská loď". Ponorka měla vysoký ze stran zploštělý trup z železných plátů a trochu se podobala lokomotivě. Velitel stál na přídi v malé prosklené věži, síla dvou námořníků nahrazovala motor i pohon čerpadel pro ponoření a vynoření. Vlastním cílem útoku bylo připevnit elektricky odpalované nálože na trupy nepřátelských lodí. Proto měla věž po stranách dvě gumové rukavice, které veliteli umožňovaly manipulaci s minami.
Stavba Železného tuleně probíhala ve znamení zmatků a nedostatku peněz. Úspory vedly mimo jiné i k náhradě drahých nádrží pro zátěžovou vodu jejím prostým napouštěním do prostoru pod podlahu. Později se ukázalo, že jsou věci, na kterých se šetřit nemá - a toto byla jedna z nich.

Únik ze ztroskotané ponorky
Na svou první a zároveň poslední plavbu vyplul Brandtaucher 1. února 1851. Dánské lodě se pro jistotu rozprchly okamžitě po spatření podivného objektu. První ponor dopadl dobře: plavidlo dosáhlo hloubky 5 metrů a bez problémů se vrátilo na hladinu. Při druhém ponoru Bauer úspěšně manévroval pod hladinou. Při třetím ponoření člun náhle ztratil podélnou stabilitu a klesl na dno do patnáctimetrové hloubky. Ukázalo se, že voda volně se pohybující pod podlážkou posunula těžiště člunu víc, než stačilo vyrovnávat posuvné závaží. Kvůli zvětšenému náklonu se pak posunula i železná zátěž volně naházená na dně.
Všechny pokusy o vynoření ztroskotaly. Trup se začal bortit a dovnitř pronikala voda. Oba námořníci zpočátku propadli panice, přesto se Bauerovi nakonec podařilo je přesvědčit, že musí počkat, až se tlak uvnitř a venku vyrovná a pak opustit loď. Právě ve chvíli, kdy zástupy zvědavců na břehu tiše naslouchaly smutečnímu proslovu na počest utopených hrdinů, se z vody v přístavu vyvalilo několik velkých bublin a v nich posádka Železného tuleně. Poprvé v historii se podařil únik ze ztroskotané ponorky.
Válka skončila porážkou Němců a o Bauera přestal být zájem. Neúspěšně nabízel svůj vynález v Rakousku a Francii, zatímco v Anglii jej okradli o jeho nápady. Zakotvil teprve v Rusku, kde se mu podařilo zdánlivě nemožné: v nepřehledné spleti protekcí, korupce a vzájemně bojujících klik, v zemi bez významnějšího průmyslu nejen prosadil stavbu, ale také úspěšně dokončil mnohem větší ponorku, než byl Brandtaucher.




rok 1855 _ Brandtauche
Nová loď se té kielské v mnohém podobala: měla charakteristickou věž na přídi a lidský pohon. Nové bylo kyslíkové zařízení pro regeneraci ovzduší a dva šrouby příčně umístěné v kýlu pro lepší manévrování. Ponorka byla 17 metrů dlouhá a 4 metry vysoká a 3,5 metru široká, vřetenovitého tvaru a byla zhotovena ze železných desek o dostatečné síle, aby unesly tlak vody do hloubky 50 metrů. Pohyb ponorky byl zajišťován vrtulí, která byla umístěna na přídi. Pohonnou jednotkou pak byla lidská síla, kdy lidé roztáčeli vrtuli šlapáním.Dostup byl 50 metrů, doba ponoření 9 hodin.

Ponorka byla dokončena 31. října 1855. Mezi mnoha potížemi provázejícími spuštění byla i neochota popů vysvětit plavidlo, kterému se mezitím začalo říkat Mořský ďábel. Oficiální zkušební plavby začaly až 27. května následujícího roku, ve skutečnosti však provedl Bauer jeden tajný ponor již dříve.
Během testů Mořského ďábla uskutečnil Bauer 133 úspěšných podmořských plaveb. Prověřoval při nich vlastnosti lodě, měřil spotřebu kyslíku posádkou, pozoroval život pod vodou, pokoušel se fotografovat. Na počest korunovace cara Alexandra II vzal na jeden ponor i čtyři hudebníky. Koncert provedený na dně prý bylo dobře slyšet i na lodích plovoucích na hladině do okruju 150 metrů.

Mezitím se však nad ponorkou začaly stahovat mraky. Bauer musel čelit udání, že pod vodou nechal hrát Košutův revoluční pochod. Cítil, že za intrikami stojí skupina vlivných důstojníků, jejímž nástrojem je nejspíš jeho zástupce, poručík Fedorovič. Marně však naléhal na jeho odvolání.
Při sté třicáté čtvrté plavbě měla ponorka před zraky komise složené z vysokých důstojníků vyhodit do povětří vyřazenou plachetnici. Ve chvíli, kdy u kormidla stál Fedorovič, však narazila na dno a uvízla ve vodních řasách. Po vypuštění vodní zátěže se příď zvedla nad hladinu a Bauer tudy nechal vystoupit posádku. Otevřeným průlezem se však dovnitř nahrnula voda a Mořský ďábel klesl na dno.

Bauer ještě navrhl novou loď, tentokrát již s motorem, ale brzy na to Rusko opustil. Roku 1859 vydal v Německu první odbornou knihu o ponorkách, v roce 1861 vedl úspěšné práce při vyzvedávání potopeného parníku na Bodamském jezeře. Dělal pokusy se střelbou pod vodou, zabýval se dokonce konstrukcí letadla. Většinu času však bojoval o holou existenci a nakonec skončil upoutaný na lůžko s tuberkulózou kostí. Když mu přenesli právě vydaný Vernův román 20 000 mil pod mořem, řekl prý zklamaný vynálezce: "Lidé čtou knihy, zatímco u mne by mohli číst ve skutečnosti". Zemřel 18. června 1872.

V roce 1887 narazili potápěči při čištění dna Kielského zálivu na vrak Brandtauchera. Loď byla vyzdvižena, restaurována a vystavena. Během druhé světové války se některému spojeneckému pilotovi povedl unikátní zásah: uprostřed velkoměsta trefil bombou ponorku - a ještě ke všemu již jednou potopenou. Brandtacher pak prodělal další rekonstrukci a je ke spatření v námořním museu v Kielu, kam byl roku 2002 převezen z někdejšího Armee Museum v Drážďanech.
Obrázek



rok 1862 _ USS Alligator
Právě probíhající občanská válka ve Spojených Státech Amerických přispěla řadou technických vynálezů k pokroku v oboru válčení. Mimo jiné i sestrojením první z řady ponorek USS Alligator. Tato ponorka navíc byla oproti ponorce „Tuertle“ Američana Davida Bushnella zařazena k námořnictvu. Na podzim roku 1861 se námořní vedení dotázalo firmy Neafie a Levy, jestli by bylo schopno sestrojit podmořský člun, který navrhl francouzský inženýr Brutus DeVilleroi. Odpovědí byla ponorka Alligator, která byla spuštěna na vodu 1.května 1862 a dokončena 13.června 1862. Jednalo se o ponorku s výtlakem 275 t (plný výtlak pod vodou 350 t), o délce 14 metrů. Pohon lodi byl zajišťován ručně a osádka čítala 12 lidí (1 velitel, 1 kormidelník, 1-2 řidiči, 8 mužů zajišťujících pohon). Rychlost ponořené ponorky se pohybovala mezi 2 až 4 uzly. Hloubka ponoru byla jen pár metrů, většinou kolem 2 až 3 m. První americká ponorka zařazena do služby se potopila v bouři za nevyjasněných okolností 2.dubna 1863, při bojové misi v Port Royal, Jižní Karolína.



rok 1863 _ Plongeur
Až doposud byly všechny podmořské čluny poháněné lidskou silou. Prvním opravdu moderním podmořským člunem vybaveným motorem byla ponorka francouzského ing. Bruna a admirála Bourgeoise jménem „Plongeur“, která byla poháněna stlačeným vzduchem (180 psi). První plavba byla uskutečněna 16.dubna 1863. Ovšem pokus nebyl příliš úspěšný, protože motor nedával dostatečný výkon a plavidlo mělo navíc malou stabilitu.
Obrázek



rok 1864 _ CCS Hunley
V roku 1864 vrcholí Americká občanská válka mezi státy Unie a Konfederace. Lodě Unie blokují od počátku války přístavy Konfederace, jejíž hospodářství tím silně trpí. Onoho dne 17.února se pod hladinou přístavu Charlestown sune osmimístná ponorka jménem „Hunley“ a míří ke své budoucí oběti, lodi Unie USS Housatonic. Následný výbuch potápí loď během pouhých 5 minut přičemž zemřelo 5 členů posádky, ostatní se zachraňují na člunech. Od tohoto data začínají ponorky čím dál tím více promlouvat do průběhu válčení. CCS Hunley však nebyla první ponorkou Konfederace, tou se stala Ponorka Pionyr, která se testovala na jezeře Pontchartrain, ale v boji nebyla nikdy použita.
Obrázek



rok 1881
V tomto roce byla zahájena první sériová výroba ponorek na světě a to ponorka polského vynálezce Stefana Drzewieckeho ve službách carského Ruska. Celkem bylo postaveno 50 ponorek, které ale byli ještě na ruční pohon (lidskou silou). O pár let v roce 1884 postavil prototyp ponorky na elektrický pohon.




Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
http://www.battleships-cruisers.co.uk
http://www.submarine-history.com
http://www.wikipedia.org
http://www.21stoleti.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 1/12/2008, 12:32, celkem upraveno 8 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Vývoj ponorek
Od počátku k první moderní ponorce


2.díl

MODERNÍ PONORKY


Ponorka _ El Inctineo II.
rok 1864 (Španělsko)

Obrázek
Skutečně první moderní ponorku sestavil na přelomu 50. a 60. let 19.století španělský génius Narcis Monturiol (1819 – 1885). Ten již dříve sestrojil a provozoval ponorku El Ictineo I, která však byla ještě poháněna lidskou silou (16 mužů). Jeho vylepšená ponorka El Ictineo II., postavené ze dřeva olivovníku, byla již poháněná jednoválcovým parním strojem se zásobníkem páry, který umožňoval její provoz i pod hladinou. Problém však byl se spotřebou kyslíku k parnímu stroji pod hladinou. Proto se musel Monturiol obrátit k chemii a vynalezl motor, který fungoval na reakci draslíku, zinku a peroxidu manganu. Kouzlo tohoto zařízení tkvělo v tom, že po ponoření lodi a uzavření poklopu, dokázal tento vyrábět kyslík, který potřeboval jak parní stroj, tak i posádka. Dne 22.října 1867 se vylepšená verze dostala údajně až do hloubky 30 metrů. Pod hladinou pak vydržela neuvěřitelných 7 hodin. I přes nesporné úspěchy několika zkušebních ponorů v přístavu v Barceloně, nedokázal Narcis Monturiol zaujmout španělské námořnictvo. Jeho následovníkem byl irský emigrant Phillipe Rolland, který v roce 1897 sestrojil ponorku USS Holland. Ta se tak v květnu téhož roku stala první oficiální motorovou ponorkou zařazenou do služeb amerického námořnictva.

TTD _ El Ictineo II
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Rok vzniku: 2.října 1864
* Rok vyřazení: 1868 (zastaveno z finančních důvodů)
* Země původu: Španělsko
* Délka: 14,0 m
* Šířka: 2,0 m
* Výška: 3,0 m
* Ponor:
* Výtlak: 46 t (vnitřní prostor 29m3)
* Výzbroj:
* Výkon motoru:
* Rychlost na hladině:
* Rychlost pod hladinou:
* Akční rádius na hladině:
* Akční rádius pod hladinou:
* Posádka: 4 muži




Ponorka _ Peral
rok 1888 (Španělsko)

Obrázek
První moderní ponorkou na světě sestrojil španělský vědec, námořník a vynálezce Issac Peral (narozen v Cartageně 1.června 1851 – 22.května 1895, Berlín). Ponorka byla od samého počátku zamýšlena k vojenskému použití v čemž jí právě náleží její prvenství. První návrhy ponorné torpédové lodě nakreslil Peral již 20.září 1884. Po řadě různých ideových návrzích a zkouškách s pohonnou jednotkou, byla použita k stavbě finální verze ze dne 25.dubna 1887. Kýl ponorky byl spuštěn na vodu v La Carraca dne 7.října 1887. Ponorka byla dohotovena 8.září 1888, tedy pouhých 16 dní před velkým konkurentem z Francie, ponorkou Gymnote. První zkoušky nového stroje byly zahájeny 6.března 1889 zatím ještě na hladině. K prvnímu ponoření došlo 7.dubna 1889. O 18 dní později bylo z paluby ponořené ponorky poprvé vypuštěno torpédo (bez bojové hlavice). Dne 5.prosince 1889 se ponorka dokázala ponořit již do hloubky 7,5 metru. O dalších dvacet dní později podnikla první nestatický hloubkový test, při kterém se ponořila do hloubky 9,5 metru. Testy pokračovaly úspěšně a tak již počátkem následujícího roku dokázala ponorka vydržet hodinu pod hladinou. Dne 25 června 1890 byl za přítomnosti 200 civilních a vojenských hostů podniknut simultánní útok na křižník Colón, na jehož palubě se všichni hosté nacházeli. Simultánní noční útok byl úspěšný. Po tomto cvičném útoku se sice ještě ozývali kritické hlasy, kritizující možnost denního útoku, nicméně výsledky testů byli pozitivní a tak byla objednána výroba druhé ponorky. Tu Issac Peral navrhl jako 30 metrů dlouhé plavidlo o výtlaku 130 tun. Avšak poté, co Isaac Peral nepřistoupil na některé úpravy své ponorky, které nařídil tehdejší ministr námořnictva, byly další práce na prototypu dne 11.listopadu 1890 zastaveny. V roce 1928 byla ponorka převezena do Cartageny a od roku 1965 stojí jako pomník Isaaca Perala na zdejší promenádě.

Loď byla vřetenovitého tvaru, vyrobena z oceli o délce 22 m, šířce téměř 3m a výšce 2,8 m. Pohon byl zajištěn dvěma elektromotory, přičemž každý z nich dával výkon 22 kW (30 k). Hnací síla motoru se přenášela na dva lodní šrouby umístěné vedle sebe na zádi ponorky za směrovým kormidlem. Rychlost na hladině byla 7,8 uzlů, pod hladinou pak klesla na 3 uzly. Akční rádius byl na hladině 400 námořních mil (740 km), při ekonomické rychlosti 3 uzlů.

Ponorka Peral měla již ve výzbroji tři torpéda ráže 360mm typu Schwarzkopf. Součástí ponorky byli navrženy nové vzduchové systémy, tvar trupu, vrtule atd. Vnější řízení prodělalo během četných pokusů řadu různých úprav. Maximální rychlost ponorky byla 10 uzlů, ovšem velkým namáháním trpěl celý pohonný systém a baterie, čímž byl omezen o akční rádius.

TTD _ Peral
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Rok vzniku: 8.září 1888
* Rok vyřazení: 11.listopadu 1890 (zrušení projektu)
* Země původu: Španělsko
* Délka: 22,0 m
* Šířka: 2,9 m
* Výška: 2,8 m
* Ponor:
* Výtlak: 85 t (na hladině 77 t)
* Výzbroj: 3 ks Schwarzkopf torpédo 360mm
* Výkon motoru: 2x elektromotor / 2x 30 k (2x 22 kW)
* Rychlost na hladině:
* Rychlost pod hladinou: 10 uzlů
* Akční rádius na hladině: 740 km (při rychlosti 3 uzlů)
* Akční rádius pod hladinou:
* Posádka:



Ponorka _ Gymnote
rok 1888 (Francie)

Obrázek
Francouzská ponorka Gymnote, byla jen o pouhých 16 dní druhou moderní použitelnou ponorkou na světě. Na vodu byla spuštěna 24.září 1888. Duchovním otcem této ponorky byl ing. Dupuy de Lóme (*1816 - +1885), který byl mimo jiné konstruktérem první pancéřové lodě Gloire. Vlastní projekt vypracovali inženýři Gustave Zédé a Romazotti, kteří se nechali inspirovat jinou francouzskou ponorkou „Plongeur“ z roku 1863. Tvar trupu byl vřetenovitý o délce 17,8 metrů a průměru 1,8 m. Výtlak podmořského člunu byl 30 t. Pohonnou jednotkou byl elektromotor, který zkonstruoval kapitán Krebs. Elektromotor dával výkon 52 k (38 kW) při hmotnosti 2.000 kg. Elektrickou energii dodávalo 90 akumulátorů o celkové hmotnosti 9.400 kg. Motor dokázal lodi na hladině udat rychlost 9 uzlů, pod hladinou pak 6 uzlů. Akční rádius byl 45 námořních mil při plavbě plnou rychlostí. Pokud plula loď ekonomickou rychlostí 6 uzlů, byl její akční rádius 100 námořních mil. Posádka byla tvořena 5 muži, včetně velitele. Výdrž pod vodou byla 4 hodiny. Hlavní a jedinou výzbroji byl jeden torpédomet. Ve výstroji byl také periskop a gyroskopický kompas. Ponorka byla podrobena důkladným zkouškám, při kterých obstála a dosáhla požadovaných výkonů jak na hladině, tak i pod hladinou. Samozřejmostí jsou i některé drobné závady jako například nepříliš vyhovující stabilita. Později se ukázalo, že příčinou horší stability tkvěla v nevhodně tvarovaném trupu. Dalším problémem bylo obtížné nastupování a vystupování z lodě, které chyběla paluba. Oblý tvar ponorky byl pouze narušen pouze vstupní a výstupním poklopem. Tuto závadu se podařilo lehce odstranit tím, že ve středu lodě vybudovali palubní nástavbu, která usnadnila vstup i výstup. Pouze tato část vystupovala nad hladinu. Téhož roku byla ve Francii spuštěna na vodu další malá, dvoumístná ponorná loď konstruktéra Gouberta.

TTD _ Gymnote
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Rok vzniku: 24.září 1888
* Rok vyřazení: květen 1908
* Země původu: Francie
* Délka: 18,0 m
* Šířka: 1,8 m
* Ponor:
* Výtlak: 30 t
* Výzbroj:
* Výkon motoru: 38 kW (52 k)
* Rychlost na hladině: 9 uzlů (16,7 km/h)
* Rychlost pod hladinou: 6 uzlů (11,1 km/h)
* Akční rádius na hladině: 65 námořních mil (při rychlosti 5 uzlů)
* Akční rádius pod hladinou: 25 námořních mil (při rychlosti 4,3 uzlů)
* Posádka: 5 mužů


Biografie:

Henri Dupuy de Lôme
Stanislas Charles Henri Dupuy de Lôme (15. října 1816 Ploemeur u Lorientu - 1. února 1885 Paříž) byl francouzský stavitel lodí, považovaný často za nejlepšího francouzského stavitele lodí všech dob. Zasloužil se především o rozvoj parou hnaných pancéřovaných bojových lodí a francouzského loďstva všeobecně, ale zasáhl i do vývoje ponorek a vzducholodí. Dopomohl k tomu, že se ve druhé polovině 19. století stalo francouzské loďstvo druhým nejmocnějším loďstvem na světě.
Henri Dupuy de Lôme vystudoval Ecole Polytechnique. Po dokončení vzdělání odešel přibližně v roce 1842 do Anglie. Zde získal znalosti o stavbě železných lodí a využití parních strojů. V roce 1844 vydal v Paříži o svých poznatcích rozsáhlou zprávu.

Na základě průzkumu první britské železné šroubové dopravní lodi SS Great Britain, která byla spuštěna na vodu v době jeho pobytu v Británii, navrhl v roce 1845 novou koncepci válečných plavidel: Ocelový trup, a pohon parním strojem a lodním šroubem. Dopis, kterým tuto koncepci navrhl, lze považovat za první krok k moderním válečným lodím. V té době byly ve výzbroji všech námořních mocností plachetní řadové lodě.
Podle jeho návrhu byla v roce 1847 postavena bitevní loď Le Napoléon, hnaná lodním šroubem, první na světě s tímto uspořádáním (byť ještě s dřevěným trupem).




Ponorka _ Gustave Zédé
rok 1893 (Francie)

Obrázek
Na základě úspěšných zkoušek s ponorkou Gymnote, navrhl její konstruktér podstatně vylepšenou loď, která byla postavena roku 1892 pod názvem Sirene. Po smrti konstruktéra byla loď přejmenovaná na Gustave Zédé. Loď o délce 48,5 metru byla poháněna dvěma elektromotory o celkovém výkonu 530 kW. Ponoření se zajišťovalo použitím vodní přítěže a také pomoci hloubkových kormidel. Výzbroj byla tvořena jedním torpédometem. Pod dokázala ponorka plout rychlostí 9 uzlů. Trup byl zhotoven z bronzu, měl malou palubu a nad vstupním poklopem měl malou věžičku.

V létě roku 1899 byl prováděn cvičný útok za dne na bitevní loď Mangeta. Ponorka se ponořila a pozorovatelé na stěžních Mangety ji i přes dobré dalekohledy nedokázali zpozorovat. Ponorka plula přímo k cíli beze změny kurzu, vynořila se jen 200 metrů od bitevní lodě, zkontrolovala směr a vzdálenost a vypustila torpédo. To zasáhlo trup lodi na úrovni kotelny 3,5 metru pod hladinou. V případě ostré munice by bitevní loď byl zničena. Poté se ponorka opět ponořila. Celá operace proběhla tak rychle, že obsluha rychlopalných děl ani nestačila ponorku zaměřit a když se tak stalo, byla tato již zase pod hladinou. Za pět minut poté se vynořila ve vzdálenosti 1.000 m na místě, kde jí nikdo nečekal. Tam se připravila na druhý útok, který byl opět úspěšný.

Výsledek těchto cvičných útoků byl hodně probírán ve francouzských novinách a časopisech a vzbudil ve veřejnosti velký zájem. Toho bylo využito pro zahájení sbírky na stavbu dalších čtyřech podmořských člunů tohoto typu. Například jen deník Le Matin během pár dní shromáždil více jak milion franků.

TTD _ Gustave Zédé
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Rok vzniku: 1.června 1893
* Rok vyřazení: 1909
* Země původu: Francie
* Délka: 48,5 m
* Šířka: 3,2 m
* Ponor:
* Výtlak: 266 t
* Výzbroj: 1x Torpédomet
* Výkon motoru: 530 kW (720 k)
* Rychlost na hladině:
* Rychlost pod hladinou: 8 uzlů (14,8 km/h)
* Posádka: 12 mužů


Obrázek
Gustave Zédé s křižníkem Gaulois


Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.battleships-cruisers.co.uk
www.submarine-history.com
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jen něco málo k té první Drebbelově ponorce: Ano, sestrojil ji v Anglii, protože mu na ni Rudolf II. nedal peníze. Ale ani tam žádné peníze předem nedostal, a tak ji sestrojil na dluh - s nadějí, že ji časem prodá námořnictvu. A snad i proto byla hodně jednoduchá a levná - v podstatě to byl úplně obyčejný člun, nahoře zakrytý skleněnými deskami (to aby v ponorce bylo vidět), vesla byla ukryta ve vodotěsných kožených manžetách.
Maximální ponor byl asi 12 metrů, dosah malý - v podstatě jen tolik, kolik posádka upádlovala než se začala dusit. Se vzduchem si Drebbel moc hlavu nelámal. Tedy žádná chemická sloučenina a tak. Jednoduše využil pumpičku vynalezenou pár let předtím a nacpal dovnitř tolik stlačeného vzduchu, kolik se tam vešlo.
A nakonec to dopadlo špatně - Drebbel ponorku nikomu neprodal a zemřel v bídě. Jeho ponorka shnila na břehu. Žádný nákres se nedochoval, a tak se vlastně ani neví, jak přesně vypadala. Přesto se dneska najdou jedinci s fantazií a sestrojují "repliky", jako třeba tady:

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Trochu by mě zajímalo, jak pod vodu veslovali? To asi opravdu daleko nemohli dojet.
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

Cassi, jako když kormidluješ na kánoi :). Prostě natočili vesla po/proti proudu. Spíš by mě zajímalo, jak se mohli ponořit :).
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Jen ty tlustý dřevěný vesla maj trochu větší odpor, než ty co používáme na kánoi.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Nepřekvapuje vás ten přístup španělského námořnictva k ponorkám El Inctineo II. a Peral? Vždyť v době svého vzniku do byla světová špička. Nebýt slepého nazírání a ješitnosti vedení námořnictva, tak mohlo španělsko mít třeba řadu ponorek a kdoví jak by se pak vyvíjela válka s USA. Úplně jiný přístup pak najdem v Rusku, které se nebránilo tomu, postavit už 50 ks sérioí ponorek, které sice ještě byli poháněné lidskou silou, ale už se dali v boji použít, jak ostatně ukázali americké ponorky v občanské válce. Ovšem, to jsou jen taková kdyby.

PS: Ponorka Hunley byla před časem v srpnu roku 2000 vyzvednuta ze dna moře, a rekonstruována.

Obrázek Vyzvednutí CSS Hunley v srpnu 2000


Obrázek Schéma pohonu CSS Hunley (1863)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Cassius Chaerea: Předpokládá se, že ty vesla snad mohly vypadat nějak takhle:

Obrázek

Hans S.: Dobrá otázka, ale přesnou odpověď neznám. Možná ji neví nikdo, tak málo se o Drebbelově ponorce dneska ví. Použití pumpičky a stlačeného vzduchu sice přímo nabízí odpověď, že už tenkrát Drebbel vymyslel balastní nádrže, ale až takovej optimista bych nebyl. Například daleko pozdější a v článku zmiňovaná ponorka Turtle měla ponořování a vynořování ošéfovaný vypouštěním olověných broků a petroleje. Systém byl jednoduchý - vypustíš petrolej - místo něj do nádrže nateče těžší mořská voda - potápíš se. Vypustíš broky - ponorka je lehčí - jdeš nahoru. Je to primitivní, ale právě proto to fungovalo úplně bezvadně.
Kacermiroslav: Já bych ty Španěly moc nepřeceňoval. Není náhoda, že k rozvoji ponorek došlo teprve po vynálezu torpéda a torpédometu (kolem r. 1870). Teprve s touto zbraní ponorka přestala být hračkou - eventuálně předmětem vášnivých debat anarchistických kroužků - a stala se nebezpečnou pro velké hladinové lodě. Poněkud slabší námořnictva tak doufala, že právě ponorkami relativně levně a rychle srovnají své handicapy s tradičními námořními velmocemi. Ale to nebylo tak jednoduché jak se na první pohled zdálo. Tehdejší ponorky obvykle poháněl velmi nepraktický parní stroj (kdo zvládl ponor do půl hodiny byl borec) a každý model trpěl nekonečným seznamem dětských nemocí. S trochou nadsázky se dá říci, že ponorky z konce 19. století byly nebezpečnější pro ponorkáře než pro nepřítele. Takže není divu, že po počáteční euforii následovalo kruté vystřízlivění a nějaké mohutnější ponorkové flotily se začaly stavět vlastně až pár let před WW1 - když byla většina technických komplikací vyřešena.
No a s těma Rusama... to máš tak, že když Rusové něco dělají, dělají to ve velkém. Taková je už holt jejich přirozenost. Pro stavbu těch padesáti kusů se nadchl sám car, když mu byl předveden kus jeden. A vůbec se neptal, k čemu by ponorky mohly bejt dobrý a jestli je námořnictvo vůbec potřebuje. Prostě se mu to líbilo, tak hned na břehu udělal objednávku. A dopadlo to tak, že absolutně nepotřebný ponorky se pak rozpadly, protože nikdo nevěděl, co s nima. Další ponorku pak Rusové začali stavět až v r. 1901, jmenovala se Delfin a právě ta je dnes považována za praotce ruských ponorek.

Obrázek
さようなら。
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 936
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Příspěvek od vodouch »

kacermiroslav píše:CCS Hunley však nebyla první ponorkou Konfederace, tou se stala Ponorka Pionyr, která se testovala na jezeře Pontchartrain, ale v boji nebyla nikdy použita.
Za zmínku stojí téměř úplně zapomenutá epizoda s jižanskými ponorkami (tedy rádobyponorkami), pověřenými prorazit přes yankeeské blokádní obrněnce, se kterými konfederační loďstvo nemohlo soutěžit. Kapitáni McClintop a Howgate navrhli a postavili tři lodě, vyčnívající nepatrně nad hladinu dýchacím, pozorovacím a vstupním otvorem v jednom. Byly nazvány David I, II a III.
David I byl zničen, aby nepadl do rukou postupujícím vojskům Unie. David II byl potopen neplánovanou kýlovou vlnou náhodného parníku při ověřovací plavbě. David III se od roku 1863, kdy byl vyroben, neustále potápěl, přičemž vždy osm dobrovolníků, otáčejících hřídelem šroubu, utonulo, s výjimkou nesmrtelného poručíka Payna, který byl jednak dobrý plavec a jednak seděl přímo u vstupního otvoru. Po dvou ztroskotáních přenechal poručík Payne Davida III inženýru Aunleyovi, který se při své první plavbě rovněž hladce utopil i s osádkou. Dalšími hrdiny byli opěšalí kavaleristé-poručík Dixon a osm jeho mužů. Těm se podařilo připevnit minu k unionistické lodi New Ironsides a potopit ji i Davida III, tentokrát bez ztrát na životech.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nedávno jsem se na Viasat History díval na pořad o ponorce Hunley. Probírali ji jak z hlediska techniky tak také studovali ostatky posádky. Myslím že ke dvěma kostrám na základě DNA našli dnes žijící příbuzné. Přitom v tom byla úcta i pieta kterou jsem velmi ocenil.

Ti lidé co do toho výtvoru vlezli museli být mimořádní po všech stránkách. Ale to platí pto ponorkopvé námořníky dodnes.

Je to velmi zajímavý soubor co tady vzniká.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pátrač píše:Nedávno jsem se na Viasat History díval na pořad o ponorce Hunley. Probírali ji jak z hlediska techniky tak také studovali ostatky posádky. Myslím že ke dvěma kostrám na základě DNA našli dnes žijící příbuzné. Přitom v tom byla úcta i pieta kterou jsem velmi ocenil.
Něco podobného jsem četl o vyzvenutí částí legendárního Monitora, kdy i zde byly nalezeny kosterní pozůstatky a na základě zkoušky DNA byly určeny konkrétní vojáci, kteří tam zahynuli.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jelikož jsme se s kolegou kaceremmiroslavem výše bavili o prvních ruských ponorkách, nedbal jsem pitomé chřipky a přes víkend jsem se na ně juknul trochu podrobnějc. A protože je tahle část historie docela legrace, nebudu krkoun, abych se tu o legraci nepodělil.
Tak tedy: Strůjcem první ruské ponorky byl Polák Štěpán Karlovič Drzewiecki (1844 – 1938). Byl to tak trochu dobrodruh a cestovatel a většinu svého dlouhého života strávil ve Francii. Tam také sestrojil svou první ponorku, o kterou však nikdo žádný zájem nejevil. Není divu, Francie 2. poloviny 19. století se pošuky a vynálezci všeho druhu přímo hemžila a prorazit v takové konkurenci nebylo vůbec nic snadného. To vyžadovalo nejen technické a organizační schopnosti, ale především velký obchodní talent. Ten ovšem Drzewiecki rozhodně měl, neboť si řekl zhruba toto: „Když to nejde ve Francii, půjde to v Rusku. O ponorkách tam nikdy nikdo ještě neslyšel, car má peněz jako šlupek, tak ho o ně pumpnu.“ Svůj vynález pak trochu překopal, vylepšil a odvezl do Sankt Petěrburgu, kde zahájil cosi, co by se dnešní mluvou dalo nazvat „reklamní kampaní“. Záhy se stal hvězdou salónů vybrané petěrburské společnosti, kde vystupoval jako velký vlastenec a věrný carův poddaný, který v daleké cizině získal vzdělání, ale neodrodil se, na svého milovaného báťušku cara nezapomněl a přivezl své vlasti nevídaný dárek. V tomto ohledu byla Drzewieckého kampaň veleúspěšná - vlastenecká struna v Rusku vždycky spolehlivě zabere - a tak mu bylo umožněno, aby svůj vynález gosudarově rodině a početnému dvoru předvedl. Stalo se tak v lednu 1880 na Stříbrném jezeře nedaleko Gatčiny, carova letního sídla. Zástupy mužiků a vojáků rozbily na jezeře led a „prezentace“ tak mohla začít. Na hladině se střídavě objevovala a zase mizela ponorka, což samo o sobě bylo pro přítomnou společnost jen těžko uvěřitelné. A nejen to, ponorka navíc velmi obratně manévrovala a podplouvala pod člunem se vzácnými hosty, přičemž vlny ponorkou způsobené loďkou kymácely a vzbuzovaly mohutný aplaus pánů a hlasitý kvikot dam. O zlatý hřeb celé „šou“ se postaral sám Drzewiecki, který ve finále vystoupil z vody (opakuji, že to bylo v lednu a nedaleko Petěrburgu!), s kyticí orchidejí předstoupil před váženou imperátorku Marii Petrovnu a po krátkém proslovu: „C´est le tribut de Neptune a Votre Majesté (to je dar Neptuna pro Vaše Veličenstvo)“, jí s dvornou úklonou kytici předal. Zdá se, že s ženskými to lišák Drzewiecki uměl opravdu skvěle.
Nutno podotknout, že jak z ponorky, tak z herecko – otužileckého Drzewieckého výstupu byl car Alexandr II. úplně paf. Okamžitě nařídil vyplatit vynálezci osobní prémii ve výši 100 000 rublů a na místě objednal pro své námořnictvo 50 ponorek. Ty byly dodány o rok později, přesněji řečeno mezi květnem a srpnem 1881. O jejich výrobu se postaral buď Něvský závod v Sankt Petěrburgu anebo mně blíže neznámé továrny ve Francii. Výtlak činil 11 tun, o pohyb se starali čtyři muži, kteří poháněli lodní šroub pomocí pedálů. Šlapací ponorky během zkoušek dosáhly hloubky až osmi metrů a rychlosti pod vodou až tři uzle (vše ale samozřejmě záleželo na fyzických dispozicích posádky). Výzbroj tvořily dvě miny odpalované na dálku elektrickým kabelem.
Šestnáct ponorek bylo zařazeno do pobřežní obrany pevnosti Kronštadt, zbytek dostala Černomořská flotila. Ale ve výzbroji nevydržely moc dlouho. Byly příliš malé, příliš pomalé, s příliš malým dosahem a příliš závislé na počasí – při větších vlnách nebo mořských proudech se prakticky nedokázaly pohnout z místa. S jejich použitím se tak radši vlastně nikdy ani moc nepočítalo. A tak není divu, že když odpovědnost za obranu pobřežních pevností převzalo od armády námořnictvo (1888), a když Rusko zvažovalo koupi daleko lepší parní ponorky anglického vynálezce Nordenfeldta (1887), Drzewieckého ponorky putovaly do skladů, kde vesele chátraly až do počátku 20. století. Ty nejzchátralejší kusy pak skončily ve šrotu, ty zachovalejší dostaly motory a torpéda a ještě pár let ve službě vydržely.
Ale jeden kus se bojového nasazení málem dočkal. V roce 1900 si na Drzewieckého ponorky kdosi vzpomněl a navrhl je přesunout na Dálný východ, do Port Arthuru, kde se pomalu, ale jistě schylovalo k válce s Japonskem. Osm vraků se tou dobou pořád ještě válelo v kronštadtském skladišti a jeden se jevil ještě jako celkem použitelný. Vrak tedy dostal na boky dvě torpéda v tzv. „Drzewieckého rámech“ (o tom níže), v říjnu 1900 ho naložili na parník Dagmar a poslali na cestu kolem světa do Port Arthuru. Tam ponorku vyložili, kamsi pohodili a úspěšně na ni zapomněli. Teprve v roce 1904 ji někdo našel v jakési kůlně, ovšem v naprosto neprovozuschopném stavu. Škoda, možná si mohla zaválčit proti Japoncům. Takhle ji jen po kapitulaci pevnosti ruští námořníci vyvezli na hlubší vodu a potopili. Asi se báli, aby Japoncům nepadl do ruky výkřik nejmodernější ruské techniky nebo co. Každopádně je to škoda, protože když si představím, jak si to s Tógóovou flotilou rozdává šlapací ponorka, řekl bych, že dějepis by byl zas o něco veselejší.
A co to byly ty „Drzewieckého rámy“? Inu, po úspěšném prodeji nepoužitelných ponorek měl Drzewiecki plné kapsy peněz, a tak vesele podnikal a vynalézal dál. Předmětem jeho zájmu se nyní stala torpéda a hlavně systém jejich odpalování. Moc se o tom neví, ale torpédo vynalezl v roce 1864 rakouský fregatní kapitán Johann Luppis. Jeho nápadu se ujal továrník Robert Whitehead z Fiume (dnešní Rijeky) a po několika letech vymyslel i funkční odpalovací zařízení – rourový torpédomet vystřelující torpéda pomocí stlačeného vzduchu. Ten byl však konstruován pro hladinové lodě a tenkrát se zdálo, že pro ponorky se vůbec nehodí. Musel být totiž instalován uvnitř člunu, čímž v tehdejších malých ponorkách zabíral spousty místa a kromě toho – dalo se s ním mířit jen tak, že vlastně musel mířit celý člun. A právě na tom založil Drzewieckij svůj další obchodní plán. Umístil torpéda do jednoduchých odpalovacích rámů vně ponorky. Tím v ponorkách ušetřil značný prostor pro jiné věci a navíc – z rámů se mohla torpéda vypouštět z různých úhlů nezávisle na směru plavby. Jenže celý slavný vynález se v praxi opět až tak moc neosvědčil. Torpéda i rámy musely samozřejmě čelit všem rozmarům moře a počasí, v důsledku čehož bylo odpalování i míření – mírně řečeno – značně nejistým podnikem. No, dá se říci, že spíš loterií. Nikdo totiž nemohl dopředu tušit, jakým směrem se torpédo vlastně na cestu vydá a jestli se vůbec na nějakou cestu vydá! Přesto tyto rámy používány byly, měli je ve větší míře především Francouzi a na některých menších typech také Rusové, kterým kupodivu předcházející blamáž s Drzewieckého ponorkami vůbec nevadila. Z toho plyne naučení, že dobrá reklamní kampaň dokáže nejen prodat i ten největší šunt, ale ještě dokáže firmě udělat dobré jméno. Což koneckonců funguje dodnes, na prvním místě bych jmenoval automobily Škoda Fabia 1,2 HTP.
Není tedy divu, že po pokusech s rámy se stejně většina flotil pokorně vrátila k původní koncepci Whiteheadova torpédometu, která bez nějakých revolučních změn funguje v podstatě téměř sto padesát let. Jen podivínští Francouzi s obdivuhodnou úporností stále trvali na rámech (takže se jim nakonec začalo říkat „francouzské rámy“) a vydrželo jim to až do WW1.
A nakonec pro zajímavost dodám, že těmito rámy byla vyzbrojena i ponorka Curie, která se 19. prosince 1914 pokusila proniknout do Puly a potopit přímo v přístavu R-U bitevní lodě třídy Tegetthof. Zamotala se však do protiponorkových sítí a po několikahodinovém marném zápasu se její velitel Gabriel O´Byrne rozhodl vynořit a vzdát. A tehdy zasáhla do hry torpéda v rámech, ovšem úplně jinak než si jejich vynálezce Drzewiecki dokázal představit i v tom nejdivočejším snu. Jak se ponorka vynořila nad hladinou, začaly do ní šít pobřežní baterie. A přestaly teprve tehdy, když bylo jedno torpédo zasaženo, začalo hořet a zelený svit požáru dělostřelcům ukázal, že posádka se nevynořila, aby bojovala, ale že zoufale skáče do vody (bylo to navečer, to už je v prosinci normálně tma). Palba řízená poručíkem (v civilu významným českým malířem) Bohumilem Kubištou pak samozřejmě džentlmensky přestala, čímž se dá bez nadsázky říci, že právě torpéda v rámech zachránila námořníkům kůži. Nakonec zemřeli „jen“ dva, plus velitel O´Byrne. Ten byl těžce raněn, v roce 1916 ho repatriovali do Francie a zemřel až tam. Zbytek posádky byl zajat a odvezen do tábora v dnešním známém lyžařském středisku Boží dar v Krušných horách. Ale jestli se tam námořníci učili lyžovat a trénovali na první poválečnou Olympiádu nebo jen tak z nudy stavěli sněhuláky - to bohužel netuším.
Nu a vyloženou ironií osudu je, že když byla později ponorka Curie pod názvem U-14 zařazena do R-U námořnictva, nevelel jí nikdo jiný, než Georg von Trapp, manžel dědičky firmy - Whitehead…
Drzewiecki nakonec fušoval i do letadel, ale to už je trochu jiná historie.

Drzewiecki

Obrázek

a jeho ponorka

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroyman
To jsou naprosto neuvěřitelné věci. To je počtení takto při pondělku. Ale mám jeden dotaz. Když se jako do jisté míry požitelné jevily ponorky už takto ranně, máš nějaké ponětí o tom zda v té době už existovala alespoň nějaká proti ponorková obrana?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač: Eh, díky za pochvalu...
Ač se to z dnešního úhlu zdá neuvěřitelné, protiponorková obrana až do WW1 prakticky neexistovala. Vlastně to do značné míry to souvisí se starou poučkou, že ozbrojené síly jsou na válku vždy dobře připraveny – jenže na tu minulou. Admirálové té doby byli obligátně posedlí velkými děly a velkými loděmi (což některým vydrželo až do WW2). Je sice fakt, že když byly do služby zařazeny první ponorky, tak v část důstojníků ovládlo nadšení - asi četli Verneových 20 000 mil pod mořem - ale tohle nadšení brzy upadlo. Ponorky byly příliš technicky nedokonalé a životní podmínky na nich horší než otřesné. Například smrad v nich byl takový, že bylo úplně normální, když čas od času některý námořník omdlel. Není divu – parní stroj, eventuálně první benzínové nebo petrolejové motory měly s ekologií hodně málo společného. Teprve po zavedení dieselů se situace trochu zlepšila, ale k tomu došlo až tak někdy kolem roku 1910. V důsledku těchto dětských nemocí na ponorkách sloužili jen námořníci – dobrovolníci (u ponorek měli vyšší žold) a důstojníci – dobrodruzi anebo důstojníci za trest. Jedním takovým „trestancem“ byl i jistý mladý poručík Chester Nimitz. Coby velitel torpédoborce zklamal, najel s ním na mělčinu. Za normálních okolností by už nikdy nebyl povýšen a jestli by něčemu velel, pak by se jednalo maximálně o sklad použitých ponožek někde na Aljašce. Kariéru mu tak zachránila žádost o převelení k ponorkám, u kterých žádný soudný důstojník sloužit nechtěl. Nimitz však využil své nepříznivé kariérní situace a dokázal se udělat nepostradatelným, protože jako jeden z prvních a jako jeden z mála rozumněl dieselovým motorům.
Takže ponorky byly až do WW1 jakési „popelky“. Sice se stavěly, vylepšovaly, ale jen v nevelkých počtech. V případě války se s nimi počítalo jen pro obranu přístavů, eventuálně pro průzkum a maximálně pro boj s jinými ponorkami. Jako útočnou zbraň si ponorky dovedl představit jen málokdo, a tak proti nim nikdo ani nevyvíjel žádné protizbraně – nepočítají-li se univerzální minová pole.
To se změnilo až za WW1, ale zato docela rychle. Jak je vidět z případu ponorky Curie, už o Vánocích 1914 byly protiponorkový sítě v přístavech celkem normální věc. A to nejen v jedný lajně – přes první řadu sítí Curie pronikla a zamotala se až do druhé. Během roku 1915 se začínají používat hlubinné nálože. Do práce se zapojuje letectvo – první obětí leteckého útoku v dějinách se stala francouzská ponorka Foucault nedaleko Kotoru, když ji 15. září 1916 objevila a bez velkých řečí potopila dvojice R-U hydroplánů poručíků Dmitrije Konjoviče a Waltera Zeleznyho. Role letectva nebyla ledajaká – na konci války sloužilo na straně Dohody jen ve Středomoří 2 000 protiponorkových letadel! Pravda, nebyly to obvykle nejmodernější typy, ale bomby unesly a nebezpečný byly. No a v druhé polovině války už mají všechny strany další důležitou zbraň - první použitelné hydrofony.
Možná jsem se do toho moc zamotal, kdyby něco nebylo jasný, rád vysvětlím.
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Velice pěkně děkuji.
A co se týká budoucí hlavy námořnictva v Tichomoří je vidět, že život píše příběhy. Z pomalu zatracení a pekla až do nebes.

Za ten přehled děkujI, pro mě je to nové a hlavně stále zajímavější. A DOTAZ BYCH SAMOZŘEJMĚ MĚL: Nevěděl bys kdy se objevila a kdo ji použil jako první protiponornová hlubinná bomba?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

No ještě že byli Francouzi takoví trapáci při nasazování ponorek, U14 se po velké přestavbě R-U Marině hodila. V původní konfiguraci ale byla naprosto nevyužitelná..

Doporučuji si přečíst knížku "Torpédo pal" od Jiřího Nováka.
http://knihy.abz.cz/prodej/torpedo-pal
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pátrač píše:Destroyman
To jsou naprosto neuvěřitelné věci. To je počtení takto při pondělku. Ale mám jeden dotaz. Když se jako do jisté míry požitelné jevily ponorky už takto ranně, máš nějaké ponětí o tom zda v té době už existovala alespoň nějaká proti ponorková obrana?
Kromě již popsaného protiponorkového boje (nebo spíše neboje) od Destroymana, by se jako protiponorková zbraň dala chápat i rychlopaná děla, která byla na palubách hladinových lodí od konce 19.století instalována v hojném množství. Jednalo se často o děla ráže 37, 47 mm (určená především proti torpédoborcům a torpédovým člunům). Samozřejmě, že v dnešním slova smyslu se jako protiponorková zbraň již moc chápat nedají. Ovšem v době, kdy první ponorky vznikali, nebyli jejich technické parametry rozhodně na takové úrovni, aby je hladinová loď nemohla překvapit na hladině, nebo těsně pod ní a zničit právě dělostřeleckou palbou. Možná i z tohoto důvody se nějaké speciální zbraně proti ponorkám dlouho nevyvíjeli.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač: Ufff, ty mi dáváš! Na první použité hlubinné bomby se tedy kouknu (výsledek bohužel slíbit nemůžu). Snad zatím bude stačit první ponorka potopená za pomoci hydrofonu - německá UC-3, a to 23. dubna 1916.
Sa58: přesne tak, po veliké přestavbě (zvažovalo se, zda ji nedaj radši do šrotu). A krom Nováka o U-14 obsáhle píše i Jindřich Marek, Žraloci císaře pána
http://www.narmyslenka.cz/view.php?naze ... 2002020002
Kacermiroslav: Dík za doplnění. A ještě mě napadlo, že bychom neměli zapomínat na Q-boats. No, snad je to komplet.
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Dávám ale na druhé straně Ty dáváš naprosto skvělé informace nám. Pokud jsi dokázal dát dohromady to co jsi zatím dal, tak někde máš i tohleto. Já Ti věřím :D
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Příspěvek od cayman »

K túlavej rakve H.L.Hunley by som dodal že nepatrila námorníctvu ale armáde, takže nebola označovaná CSS Hunley.

Nooo a čakal som v prehlade moderných ponoriek aj USS Holland (SS-1), alebo tá už je "príliš" moderná?
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“