Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-II

Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-II

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
DÍL DRUHÝ: ROKY 1946 AŽ 1949
ÚVOD
K 1. lednu 1949 byla ukončena branná pohotovost státu. Od toho momentu začala armáda, kterou z velké části převzali pod své velení lidé hluboce věřící v možnost obnovy První republiky. Ti se legitimně a přesvědčením správnosti svého postupu pokusili restaurovat celý systém řízení obrany státu, tak jak jej pamatovali.
Nesmírně se v tom angažoval i sám vrchní velitel československé branné moci. Organizoval porady, přijímal vojenské delegace, publikoval mnoho článků, přijímal legionáře i veterány Druhé světové války. Pokusil se tedy logicky o zajištění kontinuity toho, čemu věřil a čemu obětoval celý život.

Jako první co se mu podařilo realizovat, bylo obnovení Nejvyšší rady obrany státu NROS. Stalo se 1. března 1946. Byla obnovena se stejnými právy a úkoly jako byla ta zaniklá po Mnichovu. Projednávala důležité otázky, které jí předkládal ministr obrany. Organizovala celostátní otázky obrany státu a propojovala různé resorty. Vydávala i závazné směrnice.

Pomocným orgánem NROS byl Generální sekretariát obrany státu v čele s generálním sekretářem brigádním generálem Jaroslavem Čížkem.

Pracovním orgánem NROS byl Meziministerský sbor obrany státu, který měl několik komisí:
právní
vyživovací
průmyslovou
dopravní
pro pracovní síly a věci sociální
finanční
osvěty a branné výchovy
pro ochranu obyvatelstva proti vnějším útokům a jeho evakuaci
všeobecnou a koordinační

NROS jmenoval prezident a její předsedou byl ministerský předseda, tedy v době jejího jmenování k 1. říjnu 1946, byl to Klement Gottwald. Ostatní členové byli napříč politickým spektrem a vždy to byli členové vlády. S poradním hlasem se účastnili přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky, náčelník hlavního štábu a vybraní resortní ministři.

Jako další obnovená instituce byl ustaven Armádní poradní sbor. Stalo se k 21. únoru 1946 a jeho statut byl až na bezvýznamné změny stejný jako u jeho předmnichovského protějšku.
Předsedou byl ministr národní obrany. Ale Beneš si prosadil, že pokud tento orgán svolá on, bude mu i předsedat.
Řádní členové byli:
náčelník a I. podnáčelník hlavního štábu
přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky.

Na MNO také došlo ke změnám. Byl obnoven Kontrolní a úsporný komisariát vojenské správy, jehož úkolem byla kontrola hospodaření se státními prostředky určenými pro obranu.

Ale jak ukázal čas a to nedlouhý, pro obnovu armády v duchu předmnichovského vidění světa už nebyl prostor ani zázemí. Bohužel šest roků okupace, a velká popularita a tím i síla komunistů v poválečné republice se začala projevovat nejen ve vnitropolitických změnách a ve změnách ekonomiky ale i v tom, že se výrazně začalo měnit postavení naší země v zahraničí. A tyto zahraničně politické změny se velmi rychle odrazily i v našich zahraničních obchodních možnostech.

Na pařížské mírové konferenci v roce 1946 nám jako mnoha jiným byly předloženy návrhy mírových smluv, tak jak je vypracovaly 4 vítězné mocnosti. Velkou zátěží těchto smluv byly otázky reparací a restitucí. Byla velká obava, aby jejich přehnanost nebyla opět zátěží pro budoucnost, jako se to stalo po skončení velké války.
V únoru 1946 se podařilo uzavřít mírové smlouvy s Finskem, Bulharskem, Maďarskem, Itálií a Rumunskem. Tyto smlouvy de facto platí do dnešní doby a nikdy je nikdo nezpochybnil.

Trochu odlišná situace byla a je ve vztazích s Maďarskem. Tato země nás v roce 1939 vojensky napadla a před rokem 1948 to byl náš druhý největší nepřítel. Ale podařilo. Navíc od počátku bylo Maďarsko účinně pod kontrolou a jeho ozbrojené síly byly torzem těch minulých. Bylo mu povoleno mít ozbrojené síly v síle 70 00 osob. Z tohoto počtu bylo:
62 000 příslušníků pozemních vojsk
3 000 příslušníků říčních sil
5 000 příslušníků letectva, přičemž počet letadel byl omezen na 70 kusů a nesmělo zde být ani jedno letadlo bombardovací

Náš příklon k SSSR nešlo zastavit. A to neslo vážné potíže. Naše armáda a její vojáci byli před válkou vychováváni jako vlastenci a demokracie pro ně byla základním atributem myšlení. Díky tomu, že se zde muselo poskládat mnoho vojáků, kteří celou válu žili v takto utvářeném prostředí – tedy západní vojenské síly a druhá složka, východní která, ale byla díky mnohaletému vlivu sovětského života a ideologie do jedné armády, logicky muselo dojít k rozporům.

Armádu a zemi začali opouštět první vojáci i s rodinami, kteří odmítali politické a na ně navázané ostatní změny v naší zemi. Znárodňování vedlo k převodu 60,4 % procenta veškerého průmyslu do společného kotle. Bylo znárodněno 1,2 milionu hektarů půdy a ta byla rozdělena mezi bezzemky. Nikdo netušil, že za pár let to bude krutými perzekucemi těmto lidem opět odebíráno.

Začaly obrovské pohyby obyvatel. Byl zahájen odsun německé populace ze Sudet a výměna obyvatelstva s Maďarskem. Do pohraničí přišlo z vnitrozemí, východu Slovenska, Podkarpatské Rusi a sovětské Volyně celkově 2,3 milionu lidí.
Tyto změny byly vnímány většinou obyvatelstva s nadšením. V celé zemi se s obrovským úsilím pracovalo na obnově zničené infrastruktury. Bylo postaveno 1310 nových mostů, obnoveno a nově postaveno 1 328 kilometrů silnic. Bylo zřízeno 235 autobusových linek, obnoveno a nově vybudováno 73 787 telegrafních spojů, bylo opraveno a nově položeno 62 041 kilometrů vodovodních rozvodů.

Probíhala očista země od kolaborantů, udavačů a byly bráni k spravedlnosti váleční zločinci a to nejen Němci. Bylo popraveno 430 takových to lidí a na doživotí odsouzeno dalších 526 lidí.

Kapitola první: ORGANIZACE ARMÁDY A MNO V LETECH 1946 AŽ 1947, VZNIK NOVÝCH DRUHŮ VOJSK A PÁR VĚT K LETECTVU.
K 1. listopadu 1947 došlo k mnoha organizačním změnám v naší armádě a to od hlavy až k pomyslným patám. Nová organizace armády platná od uvedeného data, byla výrazným krokem kupředu oproti prozatímní organizaci vytvořené v roce 1945. Dotkla se všech stupňů velení i štábů, svazů, svazků, útvarů, úřadů, ústavů i celkového organizačního rámce armády.
Byla spojena s vypracováním nových tabulek počtů mírových i válečných, a redislokací armády.

Jako první se podíváme na to, jak nově vypadalo Ministerstvo národní obrany.

Obrázek

K 30. květnu 1946 bylo na Hlavním štábu zřízeno velitelství nového druhu vojska. Byla to Skupina zvláštních bojových prostředků. Skupina byla zařazena pod 1. oddělením hlavního štábu armády. Přednostou skupiny byl plukovník generálního štábu Oskar Schreiber, který byl později povýšen na brigádního generála a přijal jméno Starkoč. Spolu sním zde byl krátkou dobu i major Georgij Stroganov. Brigádní generál Starkoč byl z armády vyhozen v roce 1949.

Oblast výcviku měl na starost veterán západní fronty a chemický odborník nadporučík Josef Souček. Staral se o materiál, tvorbu odborných předpisů pro výcvik k protichemické ochraně. Byl to v té době jeden z mála důstojníků chemické služby s bojovými zkušenostmi z války, plnil do roku 1948 úkoly související s přípravou důstojníků a odborných funkcionářů armády v protichemické ochraně.
Osobně přednášel zkušenosti z výcviku, o použití plynů, plamenometů a dýmů.
V roce 1948 byl ze skupiny vyhozen a přeložen do Vyškova jako velitel tankové roty. Když dostal varování, že bude zatčen, sbalil manželku v sedmém měsíci těhotenství a podařilo se jim překročit státní hranici. Usadil se v Londýně a následně vedl brazilskou pobočku velké londýnské společnosti na výrobu pryže. Nakonec se stal majitelem této pobočky. Zemřel v roce 2008 v Sao Paulu.

Skupina ZBP byla v květnu 1946 přejmenována na velitelství ZBP 1, která měla čtyři skupiny:
A – organizační a mobilizační
B – školskou a výcvikovou
C – materiální a
D – technickou. Poslední dvě byly v srpnu 1946 sloučeny do jedné zvané technická s úkolem projednávat technické otázky a usměrňovat výzkum.

V listopadu 1947 byl do funkce náčelníka štábu velitelství ZBP ustaven plukovník generálního štábu František Jarolím. Z počátku disponovala skupina ZBP nějaký čas jen jediným výcvikovým praporem a jako každý druh vojska měla své učiliště. Jak toto nové vojskové těleso vypadalo? Odpověď je taková, že to byl:

Prapor zvláštních bojových prostředků
Byl zřízen ke dni 1. říjnu 1946 při učilišti ZBP v Olomouci. Měl navazovat na tradici dělostřeleckého pluku 401. Prapor byl určen pro plnění úkolů asanace terénu, výzbroje a výstroje po použití chemických zbraní. Jestli se už v této době uvažovalo i o dekontaminaci od jaderného spadu, nevím. Pokud by pro něj nebyla práce v tomto předurčení, měl zajistit zadýmování terénu modle plánu bojové činnosti.

Prapor měl tuto organizaci:
velitel
štáb a pomocné složky
osvětový důstojník
chemickou laboratoř
velitelskou rotu
tři výcvikové roty

Obrázek
Schéma organizační struktury tohoto zárodku nového druhu vojska v roce 1946.

Z hlediska přípravy záloh a mobilizačního úkolu se počítalo s tím, že prapor během 4 let vycvičí zálohy pro postavení dalšího praporu ZBP a pro divizní a plukovní chemické jednotky ZBP. Zde by sedalo říci, že na jeho základě vyrostlo budoucí chemické vojsko naší armády.
Velitelem praporu v počátku jeho existence ustanoven major pěchoty Josef Frybort.
Prapor byl přímo podřízen velitelství ZBP u hlavního štábu. K 30. březnu 1949 byl výcvikový prapor ZBP přejmenován na "prapor ZBP 1" a k 12. prosinci 1949 byl přečíslován na prapor ZBP 103.

Ke dni 1. října 1947 byl zřízen Pěší prapor 71(výsadkový). Byl podřízen Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a místo dislokace byly Zákupy. Na jeho základě vznikl Výsadkový prapor 71.

Měl toto složení:

velitel a náčelník štábu

zástupce velitele pro výchovu a osvětu

dvě výsadkové roty, druhá byla rámcová. Každá tato rota měla tři samopalné čety. jednu údernou výsadkovou rotu, kde bylo pět čet:
- styčná četa
- úderná četa
- sabotážní četa
- zvláštních technických prostředků
- četa pro partyzánskou činnost.

velitelskou rotu, která měla velitelskou četu, průzkumnou četu, spojovací četu a ženijní četu

výsadkovou rotu těžkých (doprovodných) zbraní, která měla minometnou četu, kanónovou protitankovou četu a kulometnou četu a protiletadlovou četu a kluzákovu četu pro dopravu všech těchto těžkých zbraní.

výcviková rota četou instrukční údernou, četou instrukční vzdušnou a četou dopravní.

náhradní rotu s četou pomocnou a četou náhradní.

Obrázek
Zde je organizační struktura této speciální jednotky v plné kráse, přehledná a jasná. Byla to silná, v dané době velmi dobře vycvičená jednotka.

V této době bylo československé výsadkové vojsko benjamínek našich ozbrojených sil. Ale na druhou stranu se mělo o co opřít. Jakési malé pokusy o ustavení výsadkových sil byly realizovány už před válkou, ale nic opravdu konkrétního z toho nebylo. Byly to spíše odezvy na prudký rozvoj výsadkových sil u Rudé armády a u našeho nosného nepřítele, Německa.
Oficiální nařízení ke vzniku výsadkového vojska ke dni 28. dubna 1947 bylo vydáno ve Sborníku důvěrných výnosů MNO 1947 č. 20, článek 111. Z oddělení výsadkových jednotek velitelství pěchoty se vytvořilo Velitelství výsadkových jednotek. Jeho prvním velitelem byl jmenován plukovník Karel Paleček a náčelníkem štábu potom plukovník generálního štábu Rudolf Krzák.

Obrázek
Zakladatel výsadkového vojska generál Karel Paleček

K 15. srpnu 1948 se toto velitelství rozrostlo na velitelství výsadkových vojsk a velitelem opět Karel Paleček. Tato osobnost by si asi zasloužila více ale nerad bych tím zanesl nosné téma. Ale třeba zde: http://www.praha6.cz/palecek.html je jeho osobnost popsána velmi solidně.
V naší armádě se v té době nacházelo velké množství vojáků s výsadkovým výcvikem a značnými válečnými zkušenostmi. Byli zde vojáci od 2. paradesantní brigády, lidé z anglických výcvikových středisek commandos. Tradice, ke kterým se mohli hlásit, byly krátké, ale významné.
V období které sledujeme, se v oblasti Mimoně začala budovat výcviková základna, která měla být základním předpokladem pro zahájení prvních přeškolovacích kursů. Mělo jít o tyto dva - para – úderný a para výsadkový, přičemž ten první měl být kurs pro přípravu vlastních instruktorů, kteří později vedli a organizovali následné kursy a výcvik ve výsadkovém učilišti, u 71. prvního pěšího praporu a později i u padákové školy na letišti Hradčany.

Od listopadu 1947 zde probíhaly
- výsadkové úderné kursy v délce 76 dnů
- výsadkové vzdušné kursy v délce 26 dnů
Naše armáda se nadechla i v tomto druhu vojska a byla na dobré cestě. Velký vliv na první roky našeho výsadkového vojska měl nadporučík, později kapitán Josef Černota.
Obrázek
Jedna z mála dostupných fotografií skvělého
člověka a vojáka kapitána Josefa Černoty

Byl to zkušený voják a příslušník výsadkové skupiny Wolfram, která dlouho působila na protektorátní Moravě. Po skončení války se hlásil na MNO. Zde se dočkal své první dovolené. V září 1945 byl převelen do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Tam působil jako instruktor boje malých skupin do roku 1947. V roce 1947 byl zakladatelem výsadkového vojska československé armády. Stavělo se na zelené louce. Celé zařízení pro výcvik, vybavení a metodika se budovali na základě zkušeností z války, ale s tím, že se používaly i nejnovější poznatky. Cvičili pudovou střelbu, přepady atd. Činnost odpovídala tomu, co se naučil v Anglii. Proslulá je jeho hra „na zaháněnou“ s ručími granáty. Střelba ostrou municí bývala běžná. Byl jedním z těch, kdo zaváděli první československý padák VJ-1 do naší armády. V roce 1948 velel výsadkovému kursu Izraelských vojáků. Ti se stali základem výsadkového vojska nového státu Izrael.
Jelikož byly jeho metody příliš západní a neodpovídal představám nového velení armády pod vedením KSČ, odešel na vlastní žádost v roce 1951 do zálohy. Spolu s Černotou tak z naší armády odchází i boj ve stylu Commandos a prosazují se taktické výsadky sovětského vzoru.
Pracoval v nejrůznějších zaměstnáních. Čas od času se setkal s těmi, které vychoval a s jejich nástupci. Neustále jej všichni obdivovali, za jeho přímost a odvahu. Josef Černota zemřel v pondělí 22. října 2001
Ale pokračujme dále.
Z dělostřelectva bylo vyčleněno protiletadlové dělostřelectvo, kterému byl přiznán statut druhu vojska. Při předsednictvu vlády byl zřízen v této souvislosti na počátku roku 1947 na úrovni velitelství druhu vojska vytvořen Inspektorát protiletecké ochrany. Na velitelství letectva byl zřízen ústřední orgán obrany proti letadlům.
Zásadně byly reorganizovány a upřesněny druhy služeb, které se členily na:
- zdravotnickou se 16 vojenskými nemocnicemi a dalšími zdravotnickými a lázeňskými ústavy
- intendanční
- automobilní v té době zvaného automobilnictvo
- zbrojní
- remontní a veterinární
- justiční a
- doplňovací

Ale zajímavější věci se udály právě u armády. Takže na dalším obrázku se podíváme na mírovou organizaci československé armády k 1. říjnu 1947.

Obrázek

Byly zachovány jako doposud čtyři vojenské oblasti. Na jejich velitelstvích, jakož i na MNO byly sníženy tabulkové počty o 15%.

Nejpodstatnější změnou její organizační struktury bylo zrušení dvou armádních sborů, tedy z osmi na šest. Díky tomu byly tři pěší divize ze stávajících deseti reorganizovány na tři samostatné pěší brigády a počet rychlých divizí byl snížen o dvě, tedy ze šesti na čtyři. To vedlo ke snížení počtů tankových brigád z devíti na sedm.
Zrušena byla také třetí brigáda tankového sboru. U zbývajících dvou brigád však druhé rámcové tankové prapory byly převedeny na plnokrevné. Zrušená tanková brigáda sboru byla nahrazena motorizovanou brigádou se třemi prapory na plných počtech a jedním rámcovým.

U vojenských oblastí se dále zrušily minometné a jedna dělostřelecká brigáda a místo nich vznikla jedna dělostřelecká brigáda smíšeného typu. Celkový počet dělostřeleckých brigád tak klesl z původních 15 na 11.

Ženijní brigády dělostřeleckých oblastí byly reorganizovány na ženijní pluky o třech praporech.

Jelikož to není mým nosným zájmem, nejsem dostatečně dobře informován o letectvu. Třeba se toho jednou někdo ujme. Tedy na Palbě. Ale i tak než proběhneme všechny zajímavosti v organizačních strukturách a historii některých druhů vojsk pár slov věnujeme i letectvu. Tedy jen to, co vím bezpečně a nezpochybnitelně.

Tak, jak se mi to jeví, k největším změnám v růstu síly došlo právě v letectvu. Tyto růstové změny byly tak rozsáhlé, že se jeví jako krajně problematické. Vedle velitelství letectva a čtyř velitelství leteckých oblastí existovala pouze velitelství čtyř leteckých smíšených divizí. Tyto čtyři divize měly jen 8 neúplných leteckých pluků místo původně plánovaných 16 a několik letek různého určení.

Z plánovaného zřízení velitelství 5. letecké divize k 1. říjnu 1945, o kterém jsem psal v prvním dílu tohoto cyklu a budování jejích leteckých pluků, už nikdy nedošlo.

A co se týká ve stejné době plánovaném ustavení velitelství 6. letecké divize, bylo výnosem MNO ze dne 12. ledna 1946 nařízeno z funkcionářů 311. bombardovací perutě postavit pouze rámcové velitelství v Havlíčkově Brodě.
Divizi zatím podléhala jen 1. letka 24. leteckého pluku v plzni, který byl kádrově obsazen rovněž příslušníky bývalé 311. perutě a která byla předurčena k přezbrojení a přeškolení na letadla typu Mosquito, které byly na cestě výměnou za do Velké Británie vrácené letouny Liberator.
Dále byl divizi podřízen 25. letecký pluk zřízený 1. května 1946 v Havlíčkově Brodě se dvěma letkami vyzbrojenými sovětskými bombardovacími letadly Pe-2 FT.

Obrázek Obrázek
První obrázek ukazuje letadla De Haviland Mosquito F.B. VI na letišti v Plzni a druhý obrázek ukazuje letadlo Pe-2 FT od 25. leteckého pluku v Havlíčkově Brodě

Situace v letectvu, ale neumožňovala formování dalších leteckých svazků a útvarů. A je jasné, že dovezená letadla jak ze Sovětského svazu, tak z Velké Británie byla svým počtem téměř limitní možností. Nedalo se čekat, že by jejich počet mohl nějak významně narůst. Byla to hlavně otázka peněz.

V dubnu 1946 byl reorganizací letecké dopravní skupiny vytvořen 1. letecký dopravní pluk. Na podzim roku 1946 byla navíc u každé oblasti zřízena cvičná letka, tedy celkově čtyři.

V této době vznikla ještě jedna ozbrojená letecká složka. Vyhláškou ministerstva vnitra
ze dne 25. března 1946, čís. 81/1946-Va/5,o zřízení letectva ve sboru národní bezpečnosti, byly obnoveny předválečné četnické letecké hlídky. Byla zde podobně jako u legislativních kroků s vazbou na armádu uplatněna kontinuita legislativy předválečného četnictva.

První články stanovily že:

(1) Zřizuje se letectvo sboru národní bezpečnosti.

(2) Účelem letectva sboru národní bezpečnosti jest:
a) aby dozíralo na dodržení všech zákonných předpisů a mezinárodních úmluv, týkajících se letectví, jak se strany letectva domácího, tak i cizozemského a aby tím hájilo pravomoc a svrchovanost státu ve vzdušném prostoru nad státním územím;
b) aby spolupůsobíc s bezpečnostní službou pozemní provádělo ony její úkony, k jejichž provedení se vzhledem k dopravnímu prostředku, jehož používá, zvláště hodí (pronásledování nebezpečných zločinců apod.), a bylo nápomocno při vykonávání oněch úkolů pozemní služby bezpečnostní, jež souvisí s dopravou leteckou (pasová kontrola apod.),
c) aby konalo službu pomocnou a záchrannou např. poskytování pomoci při živelních pohromách, při leteckých nehodách a při šetření o příčinách leteckých katastrof, pokud by nešlo o letadla vojenská.

(3) V oboru vlastní služby letecko-policejní přísluší letectvu sboru národní bezpečnosti:
1. pozorování a evidence veškeré letecké činnosti ve výsostných oblastech státu, zejména
a) kontrola dodržování leteckých řádů pravidelných leteckých linek,
b) kontrola jednotlivých povolených letů letadel cizozemských,
c) zjišťování cizozemských letadel, která neoprávněně přelétávají státní území (bez povolení vůbec, případně mimo určené vletové úseky) nebo v čs. výsostné oblasti provádějí jakoukoliv nepřípustnou a trestnou činnost (trestné činy proti bezpečnosti státu, výzvědné nebo demonstrativní lety apod.), jejich pronásledování a zakročování proti nim podle platných předpisů,
d) účast při šetření o význačnějších případech nouzového přistání letadel (prohlídka, příp. zadržení letadla);
2. činnost pozemní, umožňující a podporující plnění úkolů uvedených v odstavci 1, zejména hlásná služba v pohraničí a vnitrozemí, služba signální nebo přijímací a dávání znamení hlavně v místech vletových úseků na státních hranicích, signalizování při přistání, při změně směru letu nebo výšky letu, výstraha letadlům, porušivším platné předpisy;
3. kontrola dodržování leteckých předpisů;
a) na veřejných letištích při příletu a odletu letadel (kontrola leteckých průkazů, prohlídka letadel, zda nemají bez povolení zbraně, fotografické přístroje apod.),
b) dozor nad dodržováním platných předpisů při letecké činnosti soukromých leteckých spolků a osob zda jsou oprávněny k držení letadel a používání letišť a zda mají předepsané letecké průkazy a povolení.

Další články řešily otázku velení a podřízenosti, správní otázky a technické.
Hlídek bylo zřízeno postupně několik a postupně vydávané vyhlášky pravily že: cituji:

„Zřizuje se letecká hlídka sboru národní bezpečnosti v Praze-Ruzyni a zahajuje činnost dne 1. srpna 1946.
Dnem 1. října 1946 se zřizují letecké hlídky sboru národní bezpečnosti v Českých Budějovicích, v Brně a v Bratislavě-Vajnorech.
Dnem 15. 7. 1947 se zřizují letecké hlídky sboru národní bezpečnosti v Karlových Varech a v Košicích.
Dnem 1. prosince 1947 se zřizují letecké hlídky bezpečnostního letectva v Jičíně a v Olomouci“.
Jednotlivé zřizovací věty jsou vyjmuty z jednotlivých rozkazů ke zřízení leteckých hlídek sboru národní bezpečnosti, jak šel čas.

K 15. červenci 1947 byl zřízen zvláštní letecký oddíl (ZLO) s pracovním názvem "Slovensko". Ten používal i letecký detašmán na letišti Košice (název "Kobra"), určené pro letecké zásahy proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, UPA, tzv. Banderovcům, snažícím se probít na západ. Koncem roku se detašmán přesunul do Prešova a později do Přerova.

V čele tohoto sboru stál podplukovník Antonín Vlk. Po únoru 1948 začaly kádrové čistky a Antonínovi Vlkovi byla 2. března 1948 vyslovena nedůvěra. Od 15. března 1948 se vedení Bezpečnostního letectva ujal pplk. Albín Hejtmánek, který ve funkci setrval do srpna 1950.

V úkolech bezpečnostního letectva se odrážel jak vývoj letecké techniky, tak i potřeby doby a vývoj politické situace na našem území. Letecké hlídky tak prováděly ochranu vzdušného prostoru proti cizím letounům, dozor nad civilními aerokluby, pomáhaly při živelných pohromách, ale také pátraly po banderovcích a dalších pachatelích trestné činnosti. Prováděly také kurýrní službu. Nově přibylo do úkolů bezpečnostního letectva i zajišťování bezpečnosti leteckým doprovodem při cestách vládních činitelů a v některých případech i jejich přeprava.
Pojem bezpečnostní letectvo v sobě v průběhu let zahrnoval různé názvy - podle toho, jak se postupně měnila organizace a statut policejních letadel. Letecké hlídky SNB byly od 1. ledna 1950 nahrazeny Leteckým oddílem Ministerstva vnitra, který byl zrušen v roce 1979, ale to už je mimo rámec této práce.

My se ale vrátíme zpátky k vojenskému letectvu.
K 1. říjnu 1947 prošlo velmi zásadní změnou. Byla zrušena velitelství leteckých oblastí a byla nahrazena velitelstvími leteckých sborů. Tyto sbory měly být také čtyři. Dále byla zřízena tři velitelství leteckých okruhů.
Ale abych řekl pravdu, ten nepochopitelný gigantismus pokračoval. Každý tento letecký sbor měl mít tyto síly:
stíhací leteckou divizi se třemi leteckými stíhacími pluky
bitevní leteckou divizi se třemi bitevními leteckými pluky
spojovací letku
zpravodajskou letku
výcvikovou letku
náhradní pluk
Tedy pokud by vše bylo jak mělo, mělo by naše letectvo 12 leteckých stíhacích pluků a v nich 576 stíhacích letadel a stejný počet bitevních leteckých pluků také s 576 kusy bitevníků. A to bez možná i stovek dalších letadel cvičných, bombardovacích, průzkumných, dopravních.
Je ale možné, že bombardovací letadla měla být součástí bitevních pluků. Bavíme se pořád o mírových stavech. Jak to bylo plánováno válečně, nedovedu ani odhadnout.

Ale to je ve své podstatě jedno. Bylo tak málo leteckého personálu, pozemního technického a zabezpečovacího personálu, že bylo možno pastvit jen torza čtyř divizí. Takže velitelství každého sboru mělo v podřízenosti jen jednu neúplnou divizi. Ve finále se přistoupilo k tomu, že tři sbory byly zrámcovány a dokonce se rámcovaly i některé letecké divize a útvary.

Letecké okruhy měly za úkol týlové a technické zabezpečení bojových svazků a útvarů.

Vedle takto neujasněných organizačních otázek, které nebylo možno ujasnit bez střízlivého vyhodnocení možností materiálních a lidských zdrojů, nadále trvaly zásadní rozpory v tom, kdo bude za co odpovídat a kdo bude komu podřízen. Ve snaze vytvořit už v míru co nejlepší podmínku pro spolupráci letectva pozemních sil, byly letecké sbory proti vůli velitelství letectva u MNO podřízeny vojenským oblastem. Velitelství letectva zůstala pouze pravomoc rozhodovat ve výcvikových a odborných otázkách. To od počátku nebyl dobrý základ pro budoucí vývoj.

Vyřešeny nebyly ani otázky protivzdušné obrany státu. Pro tyto úkoly nebyly vyčleněny žádné stíhací letouny ani protiletadlové dělostřelectvo. Dva roky po válce kde se prokázala naprostá nezbytnost takovýchto sil, to lze považovat za závažné pochybení. Ale asi to bylo dáno i naprostým nedostatkem potřebných technických prostředků, výzbroje a personálu.
V únoru 1947 byla odpovědnost za hlásnou službu přenesena na velitelství letectva a tím byla odebrána ministerstvu vnitra.

Všechny ostatní pozemní prostředky protivzdušné obrany byly dány do podřízenosti velitele nového druhu vojska – dělostřelectva proti letadlům. Byly to tyto prostředky a k nim vázané jednotky či útvary:
protiletadlové dělostřelectvo
světlometné jednotky
přehradní balóny
a jejich zabezpečující jednotky.

Můžeme říci, že přes neskutečné zkušenosti z války byla ochrana našeho státu a jeho obyvatel proti leteckému napadení zanedbána. Nově zřízený Inspektorát protiletecké ochrany při předsednictvu vlády, který měl na starosti obranu obyvatelstva životních zdrojů státu, nějak neměl co koordinovat a co organizovat.

Tolik na alespoň základní popis toho jak armáda vypadala v roce 1946.

Velmi důležitým opatřením pro obranu země byla dislokace samotné armády. Z ní vyplývalo, jak asi naše země odhadovala možné hrozby a způsob jejich řešení, pokud by bylo potřeba jít do války. Po vyhodnocení aktuální bezpečnostní situace bylo rozhodnuto armádu rozmístit rovnoměrně po celém území republiky.
Zde mám mapku, která ukazuje rozmístění jednotlivých divizí po území naší republiky.

Obrázek

Mapka je natolik jasná a vypovídající, že nepotřebuje další vysvětlení.

V dané době dodržela vojenské myšlení, kdy sice byl jako hlavní problém považován možný útok ze západu, ale v duchu jistého optimismu se považovalo za žádoucí mít armádu všude- hrozba nebyla aktuální a bylo potřeba lidem armádu dát na oči.
Bylo to i velmi ekonomické. Bylo možno řešit zajištění součástí armády ze zdrojů celého území, bez potřeby velkých pohybů například potravin. Bylo to pozitivní i pro případ mobilizace a bojového stmelování jednotlivých vojenských těles. Podle skutečné hrozby se tak do prostorů nasazení přesunovali celá už zmobilizovaná, doplněná a vybavená vojenská tělesa.

Toto rovnoměrné rozmístění, ale není až tak úplně rovnoměrné. Tak jak se vyprofiloval konec války, bylo jasné, že koncentrace ohrožení je na západě a jihu. Takže na tomto směru, který ale představoval skoro polovinu celkové délky našich hranic, bylo soustředěno asi 60% všech našich sil.

Kapitola druhá: ZMĚNY VE SPOLEČNOSTI A JEJICH ODRAZ V ARMÁDĚ

Od roku 1947 se v Československu daly do pohybu politické změny, které nebylo možno zastavit. Mohl bych zde sáhodlouze popisovat jak se postupně tato země a její obyvatelstvo propracovali k událostem v únoru 1945.

Od konce války docházelo k postupnému zhoršování vztahů naší země se západními spojenci. Je s podivem, že ještě v roce 1946 byla naše ekonomická spjatost se západními zeměmi po válce stále dominantní. I když se jasně objevovaly příznaky začínající studené války. naše ekonomka stále díky předválečným vztahům jela prozápadně, zatímco naše politika která už byla pod zásadním vlivem komunistů, jela směrem na východ.
Dobrým parametrem je zahraniční obchod.
1945 obchod se západem 57 % z našeho zahraničního obchodu
1946 obchod se západem 87 % z našeho zahraničního obchodu
1947 obchod se západem 86 % z našeho zahraničního obchodu

Ale musíme vidět jednu zásadní věc. Mimo rok 1945 – nebyly to zbraně. Vše bylo možno zakoupit, bylo zobchodováno v roce 1945. Od roku 1946 rostla nechuť nám cokoliv prodat a doběhly jen už nasmlouvané a zaúvěrované akce. Další nákupy byly možné jen z válečných přebytků, kde by byl problém nakoupený materiál uvést do bojeschopného stavu, když ND byly z tohoto obchodu vyloučeny.
Na tyto nákupy z přebytků dokonce vlády USA a Velké Británie uvolnila úvěry ve výši 10 milionů dolarů, respektive 5 milionů liber šterlingů. To bylo v roce 1945.

V roce 1946 vláda USA schválila pro naši zemi další úvěr a to 50 milionů dolarů ale byl tak zatížen podmínkami čerpání, že jej bylo možno využít jen asi z 35%. Mezinárodní banka nám měla poskytnout další úvěr ve stejné výši na nákup surovin, bavlny a strojního zařízení.

Jenže v září 1946 došlo z mezinárodní banky memorandum, kterého obsah jeho čerpání znemožnil. Následně i USA samotné oznámily, že úvěr neposkytnout a svůj postoj k naší zemi jasně dokreslily tím, že zabránily tomu, aby nám byly vydány reparace ze západních okupačních zón Německa ve výši 1 838 169 říšských marek.

Tyto diskriminační kroky byly odrazem vítězství komunistů ve volbách v roce 1947 a dění na Pařížské mírové konferenci. Dobře řízená komunistická propaganda tyto události dokonale využila a stále větší část společnosti ztratila víru v dobré úmysly západu. Racionální jádro tohoto chování západu nebylo vidět.

Začalo postupné zhoršování kondice naší ekonomiky a to umožnilo mnoho lumpáren napříč ekonomikou. Opět to bylo komunisty dobře využito. Cestu k únoru tak můžeme vidět v tom, že komunisté měli ve společnosti velký vliv, demokratické strany nedokázaly na jejich agresivní propagandu adekvátně reagovat a západ tomu moc nepomohl. Měl svých starostí dost a slavný projev pronesený 5. března 1946 na půdě Westminsterské koleje v americkém Fultonu, ve kterém za přítomnosti prezidenta Trumana Winston Churchill výstižně charakterizoval situaci v Evropě. Projev byl výstižnou analýzou situace v sověty kontrolovaném prostoru.

Cituji jednu část:

„Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistická mezinárodní organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou hranice, jestliže vůbec takové existují, jejich expanzionistických tendencí a snah o získávání nových přívrženců...Nicméně je mou povinností, abych vám sdělil určitá fakta o nynější situaci v Evropě, jak je vidím já.

Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy. Pouze Athény - Řecko s jeho nesmrtelnou slávou - mohlo svobodně rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod dohledem Angličanů, Američanů a Francouzů. Polská vláda ovládaná Rusy byla povzbuzena k ohromným a nespravedlivým zásahům vůči Německu. Provádí se masové vyhánění milionů Němců v rozměrech, o nichž se nám ani nesnilo. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, které neodpovídají počtu jejich členů a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie“


Zde nás ještě viděl na straně západu, ale pragmaticky se západ připravil na to, že tomu bude jinak. Tím tomu „bude to jinak“ nechtěně západ pomohl. Komunisty oživená mnichovská zrada naše obyvatelstvo do jisté míry vystrašila a obracela jeho sympatie ke komunistům a k Sovětskému svazu.

Tato nedůvěra k západu se promítla, opět dokonale zpolitizovaně v Marshallově plánu. Tento původně velmi progresivní nápad jak pomoci postavit na nohy válkou poničenou Evropu za peníze amerických daňových poplatníků se na naší straně Evropy stal obětí hlouposti, nenávisti a nedůvěry. Jistě že si v Evropě USA chtěli upevnit postavení, ale tím že ho státy navázané na SSSR odmítly, se stal platformou, ze které po letech vyrostlo ledacos.

Jeho přijetí byl dlouhý proces, ale nikdy nevyjasněná smrt našeho ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl v západní Evropě a USA velkou autoritou, napomohla růstu jeho popularity. Přijetí a převzetí moci komunisty v únoru 1948 jej v očích amerických politiků učinilo nezbytným a byl přijat. Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace OEEC.

Reakce Sovětského svazu byla tvrdá a současně neuvěřitelně hloupá. Uzavřením všech pozemních cest do Západního Berlína Stalin vyvolal Berlínskou krizi a dosud pochybujícím v západním světě ukázal, kdo je v nové době ten, koho se je třeba obávat a přispěla tak zásadnímu stmelení západní Evropy s USA.

Význam plánu byl nesmírný. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů, v té době nesmírnou sumu. Hospodářský růst šel samozřejmě ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl samozřejmě oslaben vliv komunistů v mnoha zemích. Byl také dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a studené válce.
Marshallův plán se nakonec stal platformou na základě, které vzniklo OECD, Evropské společenství uhlí a oceli či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a jednat o společné obraně. Jedním z mnoha potomků plánu se tak vlastně stalo i NATO.

A u nás doma? Vývoj k socialismu nešlo zastavit. Nebudu zde popisovat různé peripetie, které vedly k 25. únoru 1948. Já osobně to vidím jako souběh zkušeností z propagandou, bezohlednosti a dobré agitace mezi většinovou, nemajetnou populací komunisty na straně jedné a naivity, nedostatku představivosti, politické zbabělosti a možná i hlouposti na straně demokratických stran. Domluvme se na tom, že se to prostě stalo a určilo to další vývoj v naší zemi na dlouhých 41 let.
Pro západní svět a demokratickou část naší veřejnosti a tedy i velké množství vojáků to byl zásadní zvrat. Začal neuvěřitelný kolotoč perzekucí, propuštění najednou nespolehlivých a jejich totální denunciace, zatýkání a justiční zločiny. Tím, který mě trvale leží v hlavě, je justiční vražda náměstka náčelníka generálního štábu Československé armády generála Heliodora Píky. Ten byl v době výkonu této funkce dokonce oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.
Obrázek
Generál Heliodor Píka
Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a v procesu, který byl od počátku jasný tím, jak skončí odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tělo generála se po pitvě "ztratilo" a tento hrdina a vlastenec tak nemá ani hrob.
Ve stejné věznici, kde Heliodor Píka čekal na smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak ministra národní obrany Ludvíka Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno. Generál Heliodor Píka byl první obětí ze série komunistických justičních vražd. V historii československého soudnictví šlo o první případ, kdy byl vynesen trest smrti, aniž směl vypovídat jediný svědek obhajoby. Větší nízkost režimu, který hlásal světlé zítřky, si nedovedu představit. Osobně se zavazuji k tomu, že pro Palbu o tomto vojákovi napíšu samostatnou práci.

Komunistické čistky nakonec semlely i Svobodu.

Bohužel v čele 5. oddělení armády byl nesmírně zlý člověk, kupodivu válečný hrdina od Sokolova, Bedřich Reicin. Jako neprokázaný, ale vysoce pravděpodobný agent sovětské NKVD on a jeho nohsledi, mezi kterými na čelním místě stál plukovník Josef Musil, vypracovali rozsáhlý seznam nepohodlných důstojníků. Jakmile přišel čas, sil muselo okamžitě a hromadně odejít na 60 generálů, přes 200 plukovníků, 1.000 podplukovníků a majorů celkem to bylo kolem 3 000 důstojníků). Byli to skoro všichni účastníci západního odboje, ale i mnozí důstojníci z východní fronty.

Do června 1949 proběhlo 32 procesů s válečnými hrdiny, mnozí dostali trest smrti. Mimo již uvedeného generála Píky, to byli plukovník Josef Robotka, popraven v roce 1952, podplukovník František Skokan, popraven v říjnu 1950 spolu s podplukovníkem Sígr-Sokem a s majorem Klaudiem Šatanou. Skokan byl komunistickými vyšetřovateli mučen tak, že si smrt již přál. Další popravení byli major Miroslav Jebavý, major René Černý.
Příslušník RAF, kapitán Karel Schoř, dostal 10 let uranových dolů, spolu s ním létal major Josef Horák, syn majitele statku, u jehož zdi byli postříleni muži z Lidic.

V táboře nucených prací na Sokolovsku, zahynul letec RAF, major Josef Bryks. Vojákem s jeho profilem by se každý stát chlubil. Byl v červnu 1941 sestřelen, ale z německého tábora utekl, zapojil se do odboje vojenské Armiji krajowe. Byl opět zatčen a vězněn v Krakově, v srpnu 1944 převezen do Prahy, kde byl odsouzen pro velezradu na Říši k trestu smrti – z pevnosti Colditz byl vysvobozen US armádou. Do Čech se vrátil až po několika operacích, které podstoupil v UK. Po nástupu komunistů k moci stačil ještě poslat zpět do Londýna manželku a dceru a už když byl 29. února byl osobně Reicinem vyhozen z armády. V této době pomohl mnohým důstojníkům k odchodu z republiky, připravoval i odchod generála Karla Janouška, jehož manželka, sestra a bratr byli zavražděni v nacistických koncentrácích, svého bývalého velitele v RAF.
Obrázek
Josef Bryks
Pro udání Reicinovy agentky provokatérky, která generála Janouška hlídala, se mu to již nepodařilo. 21. března 1948 byl zatčen a odveden do mučírny známe jako „Domeček“ v Kapucínské ulici na Hradčanech, jehož velitelem byl štábní kpt. František Pergl, sadista, kterému Bryks vrazil facku, když mu nařídil, aby olízl „něco“, co leželo na zemi, za což dostal 25 let těžkého žaláře s poznámkou ve spisu „ návrat nežádoucí“. Protože mu mravní sílu nezlomil ani Leopoldov, byl poslán do tábora nucených prací na Sokolovsku. Zemřel v 41 letech při konfliktu s bachařem na rozsáhlý infarkt myokardu.
Obrázek
Generál Karel Janoušek jako generální inspektor československých letců v RAF
Jeho spoluvězni byli mimo jiné plukovník Chrástov, jenž byl zatčen spolu s generálem Karlem Janouškem, plukovník Karel Mrázek, bývalý velitel letecké divize v Brně, zatčený již 8. března 1948. Tento hořký výčet zde ukončím, pro ilustraci to snad stačí.
Armáda přišla o velké množství zkušených vojáků - válečných veteránů. Mnoho jich odešlo do západního světa, kde mnohdy pokračovali ve skvělých vojenských kariérách nebo ve zpravodajských službách, kdy se zapojili do boje proti režimu u nás a tím i proti své bývalé vlasti. Mnoho jich bylo z armády propuštěno a to i za mnohdy hanebných podmínek. Zbytek života živořili na periferii zájmu společnosti. Nejhůře dopadli ti, kteří skončili před soudy a byli odsouzeni k drakonickým trestům a otrocké práci po vzoru sovětských gulagů. V roce 1948 až 1949 přitom proběhla pod péčí našich už komunistických špiček akce důvěrné Izrael, kdy naše země jako jediná na svět šla proti celému světu a pomohla zbraněmi výcvikem odborníků k přežití Státu Izrael. Na Palbě jsem se tomu věnoval dost. Bohužel v této akci odešlo do Izraele mnoho set vojáků - Židů, kteří se předvedli v tom nejlepším světle na všech bojištích bojující Evropy a severní Afriky.
Na perzekuci těchto lidí už před únorem 1948 se bohužel podíleli i demokratičtí vojáci, protože se často obtížně smiřovali s tím, že by je mohli Židé zastínit. Díky tomu, že odešli do Izraele, kde mnozí padli ve válce za nezávislost tohoto nového státu a mnozí se významně podíleli na jeho dalším existenčním boji, se vyhnuli antisemitskému šílení v naší zemi po roce 1951. Velitelský sbor armády byl v troskách a začalo se od nuly. Ještě se na to podíváme v dalších pokračováních.
Ale přece jen, doba než přišel únor a než se rozběhla plošná čistka ve velitelském sboru armády, podařilo se ustavit novou podobu armády. Naši staří vojáci, dílem z První republiky a dílem vyrostlí v bojích války, předvedli co je profesionalismus. Výše uvedené struktury armády o tom vypovídají jasně. A v další kapitole, až uvidíte vybraná vojsková tělesa, si to jen potvrdíte.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: ORGANIZACE NĚKTERÝCH VOJSKOVÝCH TĚLES V LETECH 1946 AŽ 1947.
Už jsem uvedl, zde se tedy budu trochu opakovat, že k 1. listopadu 1947 došlo k mnoha organizačním změnám v naší armádě a to od hlavy až k pomyslným patám. Nová organizace armády platná od uvedeného data, byla výrazným krokem kupředu oproti prozatímní organizaci vytvořené v roce 1945.
Dotkla se všech stupňů velení i štábů, svazů, svazků, útvarů, úřadů, ústavů i celkového organizačního rámce armády. Byla spojena s vypracováním nových tabulek počtů mírových i válečných a redislokací armády.

Jako první si projdeme vojenské oblasti. Víme už, že tyto oblasti byly čtyři.

1. vojenská oblast:

Byla zřízena 25. května 945 a jejím předchůdcem byla 1. armáda. Její velitelství bylo v Praze a velitelem byl do dubna 1954 generál Klapálek Karel, od tohoto data potom sborový generál Papoušek František

Podřízené útvary:
I. sbor, II. sbor a od 15. prosince 1948 III. sbor od zrušené 2. vojenské oblasti
Velitelství dělostřelectva 1. oblasti. Toto velitelství mělo v podřízenosti 3 sborová dělostřelecká velitelství, dělostřelecké brigády v různých počtech a s různým vybavením. Celou dobu existence zde byly tyto dělostřelecké celky: dělostřelecký pluk 151., 1. dělostřelecká brigáda a dělostřelecké oddíly 182.,183. a 185.
1. ženijní brigáda nahrazená k 1. říjnu 1947 Ženijním pluke 1
Spojovací pluk 1
Velitelství tankového vojska 1. oblasti s podřízenou 11. tankovou brigádou
Velitelství letectva 1. oblasti nahrazené k 1. srpnu 1947 1. leteckým sborem a od 15. prosince 1948 2. leteckým sborem
1. divise /rychlá/ a 5. divize /rychlá/
Ženijní prapor 5

2. vojenská oblast
Byla zřízena 25. května 945. Její velitelství bylo v Táboře a velitelem byl do února 1945 divizní generál Janáček Josef, na jeden měsíc velení převzal divizní generál Šípek Jan a nakonec divizní - sborový generál Satorie Jan.

Podřízené útvary:
IV. sbor a III. sbor
Velitelství dělostřelectva 2. oblasti
2. ženijní brigáda k 1. říjnu 1947 nahrazená Ženijním plukem 2
Spojovací pluk 2 a Spojovací pluk 5
Velitelství tankového vojska 2. oblasti s podřízenou 12. tankovou brigádou
Velitelství letectva 2. oblasti nahrazené k 1. prosinci 1947 2. leteckým sborem

3. vojenská oblast

Byla zřízena 25. května 945. Její velitelství bylo v Brně a velitelem byl brigádní - divizní – armádní generál Novák Zdeněk.

Podřízené útvary:
V. sbor, VI. sbor a od 1. října 1947 IV. sbor od zrušené 2. vojenské oblasti
Velitelství dělostřelectva 3. oblasti
3. ženijní brigáda nahrazená od 1. října 1947 ženijním plukem 3
Spojovací pluk 3
Velitelství tankového vojska 3. oblasti
Velitelství letectva 3. oblasti nahrazené od 1. srpna 1947 III. leteckým sborem
7. brigáda reorganizovaná k 1. říjnu 1949 na 7. divizi
3. divise /rychlá/
Tankový sbor, tvořený 1. a 2. a 3. tankovou brigádou, od 1. října 1947 už jen 11. a 12. tankovou brigádou, dělostřeleckým plukem 52, motorizovaným samopalným praporem, nahrazeno k 1. říjnu 1947 motorizovanou brigádou, praporem těžkých tanků a ženijním praporem

4. vojenská oblast

Byla zřízena 25. května 945. Její velitelství bylo v Bratislavě a velitelem byl do února 1945 plukovník – brigádní generál Markus Mikuláš, od 26. října 1946 brigádní - divizní - sborový generál Širica Michal.

Podřízené útvary:
4. ženijní brigáda nahrazená od 1. října 1947 Ženijním plukem 4
VII. sbor, VIII. sbor, od 1. října 1947 potom V. sbor a VI. sbor
Spojovací pluk 4
Velitelství dělostřelectva 4. oblasti
Velitelství tankového vojska 4. oblasti
Velitelství letectva 4. oblasti, nahrazeno IV. leteckým sborem
Od 1. května 10. divise a 9. divize

Jako další si ukážeme organizaci hlavního typu bojového svazku a to pěší divize k 1. říjnu 1947. Pěší divize byla hlavní silou armádního sboru. Jako příklad jsem vybral 10. pěší divizi, jejímž předchůdcem byla 9. divize.

Obrázek

K 1. říjnu 1947 měla tři pěší pluky s čísly 14., 20. a 32.
Pěší pluk té doby byl velmi silné vojenské těleso. Mimo štáb a pomocné služby měl:
- velitelskou rotu
- technickou rotu
- samopalnou rotu
- dělostřeleckou baterii
- tři pěší prapory a jeden náhradní prapor

Pěší prapor měl tři pěší roty, kulometnou rotu, rotu těžkých zbraní a pomocnou četu.

Její velitelství dělostřelectva mělo v podřízenosti tyto dělostřelecké útvary:
11. dělostřelecký pluk se třemi oddíly a náhradním oddílem vyzbrojený 75 mm protitankovým kanónem vz. 40/N a 105 mm houfnice vz.18/40/N
dělostřelecký oddíl 261. se dvěma bateriemi protitankových děl, rámcovou a náhradní baterií

Dále zde byla jednotka, rota velkorážových kulometů proti letadlům – zde stále přežívala předválečná terminologie se třemi palebnými četami.

Celkově lze říci, že takto ustavený pluk by při plných stavech a plnou výzbrojí byl útvarem, který by jak v obraně, tak v útoku své protivníky hodně a hodně zaměstnával. Velkou zátěží ale byl velký počet potřebných tažných zvířat pro dopravu těžkých zbraní.

Další svazek, který stojí za pár slov, byla dělostřelecká divize

Byla zřízena 1. října 1945 v Praze. Byla podřízena Velitelství dělostřelectva hlavního štábu
a později Velitelství dělostřelectva ministerstva národní obrany. Od 1. dubna 1946 byla nedislokována do Kolína. V době námi sledované jí velel československý válečný hrdina Vilém Sacher.
Její hlavní bojovou silou byly
21. dělostřelecká brigáda dislokace Přerov, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 324, 325 a 403
22. dělostřelecká brigáda dislokace Trenčín, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 109, 107 a 110
23. dělostřelecká brigáda dislokace Stará Boleslav, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 329 a 330

Každý dělostřelecký pluk byl tvořen třemi dělostřeleckými oddíly a náhradním oddílem dělostřeleckého pluku. Každý oddíl byl tvořen třemi bateriemi, z toho jedna byla rámcová.

Nyní se podíváme na tři vojsková tělesa

Ženijní pluk.
Obrázek

Ve své organizaci měl:
Velitelství a štáb
Ženijní prapor IV/1 /silniční/
Ženijní prapor I/1 se třemi ženijními rotami
Ženijní prapor II/1 se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Ženijní prapor III/1 opět se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Průzkumnou rotu se dvěma průzkumnými četami a pomocným družstvem
Spojovací rotu se dvěma spojovacími četami a pomocným družstvem
Parkovou rotu se speciálními četami:
- četa strojního vyzbrojování
- četa strojní
- četa elektro
- četa dopravní
- četa pomocná
- četa výcviku strážních psů
Náhradní prapor

Železniční brigáda.
Na tomto kusu této kapitoly se pokusím načrtnout vše, co se dělo se železničním vojskem v naší armádě do roku 1955, tak abych nepřekročil časový rámec práce.
Železniční vojsko bylo rozpuštěno 31. července 1939. Jelikož vše v protektorátu převzaly německé úřady a naše nepatrné vládní vojsko tuto složku nepotřebovalo, padlo rozhodnutí a bylo vymalováno. Ale znovu budovat se začalo ihned po skončení války. První železniční pluk převzal Masarykovy kasárny v Pardubicích a mimo Pardubice bylo železniční vojsko rozmístěno ještě v Milovicích a Trenčíně. Životní podmínky vojáků v Pardubicích byly první roky tak zlé, že snesou označení katastrofální. Výstroj a technická výzbroj, která byla minimální, byly kořistního původu.
V květnu 1945 byl vydán výnos MNO vojenským oblastem Praha, Tábor, Brno, aby bývalé příslušníky 1. železničního pluku odesílaly do Pardubic.
Dne 8. června 1945 byl z bývalého 1. železničního pluku zřízen „prozatímní železniční pluk“ v Pardubicích. Ten byl 1. října 1945 přeorganizován na železniční brigádu.
Obrázek
Podle schválené dislokace byly součásti železniční brigády dislokovány k 8. září 1945 takto:
Železniční brigáda Pardubice, tedy velitelství brigády, 4 stavební prapory, náhradní prapor, škola pro důstojníky železničního vojska v záloze
Železniční sklad 1 Pardubice
Železniční sklad 2 Bošany, kam se měl přesunout z prozatímních prostorů v Novom Meste nad Váhom, stalo se k 15. listopadu 1945

Organizace železniční brigády předpokládala, že počet železničních stavebních praporů bude odpovídat počtu ředitelství ČSD. Do organizační struktury byl zařazen železniční provozovací prapor. Po svém vzniku byly nové součásti železniční brigády okamžitě zařazeny do rekonstrukčních prací na železniční síti ČSR. Válečné škody byly velké a každá pomc byla k nezaplacení.

Rozhodovalo se o redislokaci stavebních praporů z Pardubic na Moravu a Slovensko. V září 1946 došlo k redislokaci 4. železničního praporu z Pardubic do Liptovského Mikuláše. V nové posádce se příslušníci praporu podíleli nejen na obnovovacích pracích, ale také byli nasazeni do likvidace banderovských oddílů, které se probíjely z Polska do Bavorska. Na Moravě nebyla žádná z posádek schválena a prapor zůstal v Pardubicích.
Materiální a technické zabezpečení činnosti železničního vojska bylo velice špatné. Výcvikový materiál byl pokryt na 15 % plánovaného stavu a tvořil jej materiál trofejní. Přitom vojenský železniční sklad byl materiálem přeplněn. Šlo o materiál od různých útvarů, ze zrušených továren a o silniční mostní materiál dodaný v rámci akce UNRRA typu Bailey Bridge. Bohužel většina opravdu hodnotného materiálu byla odvezena sovětskými jednotkami při jejich odchodu z ČSR.
Pro potřeby železničního vojska zůstalo materiálu velmi málo. Ještě v roce 1949 bylo k dispozici asi 750 běžných metrů železničních mostů ze soupravy improvizovaného náhradního přemostění – INP v délkách od 5,5 do 12,5 bm. K dispozici byly tři soupravy mostu Škoda-Faltus o délce 25 m. Mechanizační prostředky, které se v té době již používaly u ČSD, zatím u brigády nebyly.

Velkým pokrokem bylo, když byl v roce 1946 Báňskou a hutní společností Praha předložen návrh nového železničního mostu a bylo rozhodnuto o výrobě prototypu pro zkoušky. V roce 1947 po odborných posudcích byla počátkem roku 1948 zahájena první zkušební stavba mostu. Byl to povedený kus a nakonec těch zkušebních staveb bylo 9.
K útvarům železničního vojska byli již v této době povoláváni přednostně branci z řad zaměstnanců ČSD. Například v roce 1947 zahrnoval jmenný seznam jen od Ředitelství drah Olomouc 617 branců. Mělo to svoji logiku. Mohli tak splnit svoji povinnost vůči vlasti a zároveň jejich znalosti zkušenosti nebyly promrhány kopáním zákopů a pořadovými cvičeními.
Další věty jsou politizující, ale nelze je nenapsat. Historie železničního vojska udává, že únorové události roku 1948 proběhly u útvarů klidně. Byl vydán rozkaz „nezúčastňovat se politického dění a být poslušní svého vrchního velitele“. Vojáci to dodrželi. Výsledek února se projevil rychle a tvrdě. Už rok 1949 byl ve znamení úbytku důstojníků, kteří byli propouštěni z politických důvodů. Důsledkem bylo „rámcování“ vojenských útvarů. K 1. říjnu 1948 je „zrámcováno“ velitelství brigády a jeho působnost se přenáší na železniční pluk. Ruší se samostatnost železničního praporu v Liptovském Mikuláši, který je začleněn do pluku. Prapor je hospodářsky a finančně začleněn do hospodářské správy letecké základny v Liptovském Mikuláši.

K třicátému výročí vzniku vojenských železničních útvarů na území ČSR proběhly mnohé vzpomínkové akce. Vše vyvrcholilo ve dnech 16. až17. července 1949 v Pardubicích. Účastnil se i ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda. Dne 17. července byl odhalen v Pardubicích památník Obětem za vlast 1914–1945 a bývalým příslušníkům pluku, kteří úspěšně bojovali v československých železničních jednotkách.
Železničnímu pluku byl udělen čestný název „BACHMAČSKÝ“, který vycházel z legionářských tradic, kdy v roce 1917, v bitvě u Bachmače, byly vytvořeny železniční jednotky legionářského sboru. Tyto jednotky s nepředstavitelným úsilím přepravily celý sbor po železnicích rozvrácených ruskou revolucí přes Sibiř do Vladivostoku, odkud byli legionáři přepraveni spojeneckými námořními loděmi přes USA do Evropy. V následujících letech, kdy nebyla k uznání těchto tradic politická vůle, byl tento název opuštěn.

Zásadní změna nastala 21. listopadu 1950. Tento den bylo železniční vojsko vyňato ze svazku ženijního vojska a stalo se samostatným druhem vojska se specifickými úkoly. Železniční brigáda byla reorganizována na pluk. Samostatnou součástí vojska se stává 8. železniční stavební prapor v Liptovském Mikuláši.
Od roku 1950 se začal provádět odborný výcvik na tratích ČSD. V jeho rámci postavili vojenští železničáři řadu mostů, opravili a vybudovali několik set kilometrů železničních tratí, včetně provozních zařízení a objektů. Tím nesmírně přispěli k rozvoji dopravní infrastruktury

V roce 1951 bylo v Pardubicích vytvořeno železniční učiliště. V tomtéž roce byla zřízena železniční katedra na VTA v Brně. Dne 1. října 1953 byla zřízena Vojenská fakulta Vysoké školy železniční v Praze, zároveň došlo ke zrušení železniční katedry na VTA Brno. Úkolem nově zřízené fakulty byla příprava důstojníků-inženýrů pro potřeby železničního vojska, orgány vojenské dopravy a pracovníky resortu ministerstva dopravy.
V roce 1954 byl do výzbroje vojska zaveden rozebíratelný ocelový železniční most ŽM 16 se všemi svými modifikacemi a montážními prostředky. Vývoj mostu, podle návrhu dr. ing. Roberta Husáka z roku 1946, prováděl Vojenský technický ústav Praha. Při ústavu bylo zřízeno oddělení vojenského železničního výzkumu a vývoje, které připravovalo vývoj mostního pilíře PIŽMO (pilíř železničních mostů) a železničního pilíře ŽP 16.

Z realizovaných akcí zasluhuje pozornost především významný podíl železničního vojska na výstavbě tzv. Trati Družby v úseku Margecany– Čierná nad Tisou a v roce 1953 podíl na výstavbě železniční tratě Havlíčkův Brod–Brno. Na této stavbě bylo poprvé v poválečném období prověřeno hromadné nasazení lidí a techniky, byla ověřena organizace obnovovacích prací a dosaženy rekordní výkony v pokládce kolejových polí. Velitelský sbor zde prokázal svoji akceschopnost při řízení tak rozsáhlé stavby a zejména při řešení velkých materiálních problémů se stavbou spojených.
V listopadu roku 1955 došlo k další reorganizaci a z 1. železničního pluku a stavebního praporu v Liptovském Mikuláši byla vytvořena 11. železniční brigáda se sídlem v Pardubicích. V jejím rámci vznikly samostatné stavební, mostní a sdělovací jednotky (prapory). Jejich vytvoření bylo odrazem prohlubující se specializace železničního vojska.
Zde naše vojenské železničáře, kterým se někdy říkalo bachmači, opustíme. Z mých spolužáků u tohoto vojska sloužili dva kluci a když mi říkali co vše dělají, měl jsem k nim velký obdiv.

Prapor obrněných vlaků
Obrázek
Byl to útvar, který považuji za naprostou vojenskou nádheru a moc mě mrzí, že v době kdy jsou do armády přišel já se už o nich nikde nemluvilo.

V roce 1945 v Milovicích vznikla rota obrněných vlaků, bezprostředně podléhající velitelství tankového vojska Hlavního štábu. V říjnu 1947 proběhlo rozšíření roty na prapor obrněných vlaků, zahrnující rotu parních obrněných vlaků, rotu motorových obrněných vlaků a náhradní rotu. V Milovicích útvar působil až do 1. listopadu 1954, kdy zanikl. Úplná likvidace útvaru byla dokončena počátkem roku 1955.

Prapor obrněných vlaků. Ten byl tvořen:

- rotou parních obrněných vlaků,

- rotou motorových obrněných vlaků a

- náhradní rotu.

V Milovicích útvar působil až do 1. listopadu 1954, kdy zanikl. Úplná likvidace útvaru byla dokončena počátkem roku 1955.

Organizace praporu obrněných vlaků byla dnem 1.říjnu1947 stanovena následovně:

A/ Velitelství praporu obrněných vlaků, které tvořily tyto části:
a/ štáb
b/ pomocné družstvo složené z velitelského roje a radiového roje
c/ dílenská četa :
- družstvo pro opravy parních OV,
- družstvo pro opravy motorových OV)
d/ hospodářská správa

B/ Rota parních obrněných vlaků tvořená těmito jednotkami:
- velitelství
- pomocné družstvo složené z velitelského roje a hospodářského roje
- kulometná četa
- dělová četa
- technická četa složená ze spojovacího družstva, vlakového družstva a ženijního družstva

C/ Rota motorových obrněných vlaků tvořená těmito jednotkami
- velitelství
- pomocné družstvo složené z velitelského roje a hospodářského roje
- kulometná četa
- dělová četa
- technická četa složená ze spojovacího družstva, vlakového družstva a ženijního družstva

D/ Náhradní rota tvořená těmito jednotkami
- velitelství
- pomocná četa
- náhradní četa
- jeden improvizovaný obrněný vlak

U praporu bylo předepsáno:
289 funkčních míst pro vojáky a
6 pro civilní zaměstnance.
Toto řekněme velitelství a jeho přímo podřízené jednotky měly tento materiál a výzbroj:
194 pistolí,
53 pušek a
42 samopalů měly disponovat
4 osobní automobily,
1 nákladní automobil,
1 motocyklem
1 kolem. Celkové potřeba personálu pro úplné obsazení všech obrněných vlaků činila téměř 1.100 osob.

Složení vozového parku mělo být následující: potřeba personálu pro úplné obsazení všech obrněných vlaků činila téměř 1.098 osob a tyto jednotlivé pancéřové vlakové soupravy:

Parní obrněný vlak se jménem Svoboda.
Šlo o cvičnou vlakovou obrněnou soupravu.
Byl tvořen lokomotivou, jedním předběžným vozem, dvěma tankovými vozy, dvěma dělovými vozy, dvěma kulometnými vozy, jedním minometným vozem a plošinovým vozem s jedním tankem LT-38. Tento plošinový vůz měl speciální rampu, ze které mohl tank sjet do otevřeného ternu a splnit úkol. Tím mohla být ochrana vlaku a jeho osádky při opravě železničního svršku, průzkum, nebo napadení palubními zbraněmi nezasažitelného cíle. Toto platí i pro ostatní obrněné vlaky s tímto bojovým doplňkem.

Parní obrněný vlak se jménem T.G.Masaryk.
Byl tvořen lokomotivou, jedním předběžným vozem, dvěma tankovými vozy, jedním dělovým vozem, dvěma kulometnými vozy, jedním minometným vozem a plošinovým vozem s jedním tankem LT-38.

Parní obrněný vlak se jménem Dr. E.Beneš.
Byl tvořen lokomotivou, jedním předběžným vozem, dvěma tankovými vozy, jedním dělovým vozem, dvěma kulometnými vozy a dvěma plošinovými vozy s jedním tankem LT-38.

Parní obrněný vlak se jménem Generál Štefánik.
Byl tvořen u této soupravy neobrněnou lokomotivou, dvěma předběžnými vozy, dvěma tankovými vozy, dvěma dělovými vozy, dvěma kulometnými vozy a jedním minometným vozem.

Tyto soupravy byly velké, těžkopádné a hlavně měly pomalou reakční dobu. Proto se od roku 1951 objevují nové pancéřové vlakové soupravy. Jde o tyto soupravy:

Motorový obrněný vlak se jménem Stalin
Jeho trakci zajišťoval dieselový motor s převodovými ústrojími uložený v jednom z kulometných vozů. Byl tvořen dvěma dělovými vozy a třemi kulometnými vozy. Jak už jsem uvedl, jeden byl motorový.

Motorový obrněný vlak se jménem Generál Pavlík
Byl tvořen dvěma dělovými vozy a třemi kulometnými vozy. Jak už jsem uvedl, jeden byl motorový.

Motorový obrněný vlak se jménem J.M.Hurban
Byl tvořen jedním dělovým vozem a dvěma kulometnými vozy. Jeden i zde byl motorový.

Jako poslední je možno uvést
Improvizovaný obrněný vlak s názvem Orlík.
Byl tvořen neobrněnou lokomotivou, jedním dělovým a třemi kulometnými vozy.

Výzbroj jednotlivých vozů byla:
dělový vůz vždy vyzbrojen kanónem 76 mm v otočné věži
Kulometné vozy měly výzbroj tvořenou takto:
1 vůz vyzbrojen 4 kulomety - kasematní uspořádání
1 vůz vyzbrojen 2 dvojkulomety s palebnou výseči 120°
1 vůz vyzbrojen 1 čtyřkulometem na otočné lafetě s barbetou a sloužil i jako protiletadlový.

Dále byly u praporu obrněných vlaků k dispozici dvě cvičné lehké obrněné kolejové drezíny Steyer-Daimler a dva záložní dělové vozy, společně se šesti záložními kulometnými vozy.

K 1. únoru 1949 u praporu sloužilo 270 osob, z toho 245 vojáků základní služby. Ve stejné době se u praporu nacházelo 19 lehkých tanků LT-38.
A nyní perlička. Na to jsem narazil náhodou.

Kromě výše uvedených obrněných vlaků byl součástí čs. armády i tzv. radarový vlak. Jednalo se o kořistní německou soupravu "Flug-Melde-Mess-Zug" typ "Raubvogel I" z doby 2. světové války, nalezenou po skončení bojů v Ostroměři. Souprava o šestatřiceti vagonech, zahrnující kromě jiného i po dvou radiolokátorech RZ-III a RZ-IV, byla nejprve dopravena do Ostroměře u Prahy a následně do Milovic. Odtud se přesunula do Plzně, kde ve Škodových závodech proběhla její generální oprava. V roce 1949 vlak odjel do Prahy, přešel do podřízenosti 1. leteckého operačního střediska Praha a následně sledoval čs. vzdušný prostor ze svého stanoviště v Horažďovicích.

Do výbavy vlaku patřil jeden radiolokátor RZ-III, tj. radiový zaměřovač typ III (FUMG-80 FREYA, teoretický dosah 200 km) a jeden radiolokátor RZ-IV (FUMG-65 WÜRZBURG REISE, teoretický dosah 70 km). Značně opotřebovaný RZ-III byl ale schopen zachytit letoun na vzdálenost 50 km do výšky 3 km a RZ-IV do 30 km ve výšce 5 km, což výrazně zaostávalo za jejich původními parametry.

V září 1952 se vlak přesunul na Slovensko a přešel do podřízenosti 3. leteckého operačního střediska v Hájníkách, tj. pozdějšího 2. pomocného velitelského stanoviště. Zde působil v oblasti Zvolena, Komárna a Bratislavy. K 1. únoru 1954 byl vlak pro technickou opotřebovanost zrušen. Radiolokátor RZ-III, namontovaný na dvou vozech, byl odeslán do 4. skladu leteckého týlu ve Zvolenu a radiolokátor RZ-IV, namontovaný na čtyřech vozech, byl předán Astronomickému ústavu v Ondřejově u Prahy a vagony po demontáži byly odevzdány 2. skladu leteckého týlu v Králíkách. Zbývajících šest otevřených vozů se přesunulo do Pardubic. Likvidace soupravy byla ukončena k 1.březnu1954.

Vím, že se na našem území dostalo do rukou naší armády několik souprav různého vybavení a technického stavu, které provozovala německá armáda, ale o jejich využití není žádný záznam, na který bych dokázal narazit.

Tímto bych ukončil popis organizace některých vybraných vojskových těles. Na to, že se armáda musela stavět od nuly, to nebyly špatné výsledky a mělo se to ještě lepšit. Ale jak jsem uvedl v druhé kapitole tohoto dílu, politické změny armádou velmi tvrdě otřásly a díky nestále rostoucímu sovětskému vlivu bylo jasné, že z této organizace nezůstane za krátkou dobu moc v platnosti.

Na druhou stranu zkušenosti z války byly de facto pro všechny armády stejné. Bylo jasné, že ať už bude naši armádu budovat kdokoliv s jakýmikoliv cíly, jejich organizaci a organizaci vojenských těles to poznamená méně, než by se mohlo zdát. Na organizaci vojsk se v budoucnosti mělo více než politické zřízení podepsat její nasycování technikou, moderními zbraněmi a zbraně hromadného ničení.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: ORGANIZACE MINISTERSTVA NÁRODNÍ OBRANY A ARMÁDY V ROCE 1949.
Únor 1948 znamenal zásadní změny v politickém uspořádání naší země, jejích mezinárodních vazbách a hlavně ve složení důstojnického sboru. My se podíváme, jak se k datu 15. únoru 1945 změnila organizace Ministerstva národní obrany a k datu 1. října 1949 mírová organizace armády a její dislokace. Bude to snad zajímavé.

Organizační struktura a redislokace hlavních sil naší armády po roce 1948 vycházely ze změny charakteru a poslání armády, změn principů a zaměření její výstavby a z potřeb dokonale zabezpečit západní hranici státu, která se po únoru 1948 stala hranicí dvou antagonistických společenských systémů. Prostě i po naší hranici od 25. února 1948 běžela železná opona.

Rok po únorových událostech vypadalo ministerstvo národní obrany tak, jak ukazuje následující obrázek.

Obrázek

Ministr národní obrany měl 4 náměstky.
- pro věci vojenské a vedle něj náčelníka generálního štábu s jeho zástupcem.
- pro věci politicko-právní
- pro věci materiální
- pro věci osobní

Zde je složité určit, jestli je k tomuto datu správná název generální štáb, nebo hlavní štáb. Myslím si, že v této době to byl ještě hlavní štáb. Jeho náčelník armádní generál Bohumil Boček, který tuto funkci skvěle vykonával od 12. dubna 1945 do 1. srpna 1948, byl nahrazen armádním generálem Šimonem Drgáčem, který z něj byl odvolán 26. dubna 1950. Oba byli po odvolání vystaveni vykonstruovaným procesům.

Generál Bohumil Boček byl zkušený voják, vlastenec a velmi statečný člověk. V roce 1935 velel hraničářskému praporu. Po okupaci toho, co zbylo republiky po oddělení Slovenska se nejdříve zapojil do domácího protinacistického odboje v řadách Obrany národa, v roce 1940 z Protektorátu odešel a po dobrodružné cestě přes čtyři státy se dostal do Francie.
Za války se začlenil do zahraničního protinacistického odboje. Byl přednostou odboru Ministerstva národní obrany u exilové vlády v Londýně, posléze se stal zástupcem velitele Československé obrněné brigády ve Velké Británii a ještě později velitelem 1. československé pěší brigády v Sovětském svazu. O jeho nezastupitelné roli v poválečné obnově armády nelze nijak pochybovat a jeho jmenování náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci bylo logické a zasloužené.
Po únoru byl zbaven funkce v hlavním štábu, penzionován, zbaven platu a hodnosti, zatčen) a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel na následky špatného zacházení a odepření nutné léčby ve věznici ve Valdicích. Jeho fotografii už v této práci máme.

Jeho nástupce armádní generál Šimon Drgáč byl stejný vlastenec a navíc i velmi zkušený štábní důstojník. Od března 1934 do února 1936 působil na Hlavním štábu Ministerstva národní obrany jako přednosta druhého oddělení. V této funkci připravil zásadní reorganizaci této zpravodajské služby a jako hlavní cíl zpravodajské činnosti určil nacistické Německo. Posílil ofenzivní zpravodajství vytvořením pátrací sekce P-1, rozšiřoval Předsunuté agenturní ústředny a podepsal dohodu o součinnosti proti Německu se sovětskou GRU. V roce 1937 potom působil jako velitel praporu pěšího pluku v Hranicích. V letech 1937 až 1939 vykonával funkci náčelníka štábu hlavního inspektora.
Obrázek
Zde je fotografie tohoto vojáka. Jako fotografie jeho předchůdce generálaBohumila Bočka z války.cz, omluvte tedy jejich narušení logem tohoto webu.

Po okupaci Československa nacistickým Německem zastával funkci generálního tajemníka Národního souručenství. Zároveň se zapojil do odboje a vytvořil z bývalých důstojníků 2. oddělení Hlavního štábu zpravodajskou skupinu. Po jejím odhalení v srpnu 1939 byl zatčen gestapem a celou dobu války vězněn v koncentračních táborech.
Po osvobození Československa nastoupil Drgáč v červnu 1945 do funkce velitele Vojenské akademie v Hranicích a zároveň vstoupil do KSČ. V roce 1948 byl povýšen do hodnosti sborového generála a nastoupil do Hlavního štábu MNO, kde působil do roku 1950; nejprve jako I. podnáčelník, poté jako zástupce náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci a od 1. srpna 1948 ve funkci náčelníka tohoto štábu a člena Vojenského komitétu ÚV KSČ. V roce 1949 byl povýšen do hodnosti armádního generála.

Jenže měl smůlu v tom, že byl Žid. V roce 1951 byl z armády propuštěn a rok na to zatčen a odsouzen v politickém procesu k odnětí svobody na 24 let. Do roku 1958 byl nezákonně vězněn. Mimo jiné byl obviněn z podpory světového sionismu, špionáže v jeho prospěch a z oslabení obranyschopnosti naší země tím, že řídil Akci Důvěrné Izrael a umožnil tak odprodeje velkého množství techniky a výzbroje do Izraele a umožnění odchodu mnoha lidí do stejné destinace. Rehabilitován byl v roce 1963.
Jinak při pohledu na organizaci ministerstva je možno všimnout, že to co jsem psal jako novinky pro rok 1946, zde je už standart. Už jsou zde velitelství tehdy nových zbraní:
- výsadkového vojska
- ženijního vojska
- zvláštních bojových prostředků
I protiletadlová obrana je už řízena centrálně, tedy to, co by bylo možno za protiletadlovou obranu považovat.

Další obraz je mírová organizace československé armády k 1. říjnu 1949.

Obrázek

Zde už je vidět mnoho změn. Likvidace velitelského sboru armády z politických důvodů vedla ke kolapsu personálního zabezpečení potřeb celé armády. Takže organizaci armády bylo nutno tomuto zoufalému nedostatku důstojníků přizpůsobit. A dělo se to takto:
- bylo zrušeno velitelství 2. vojenské oblasti v Táboře
- u 3. armádní oblasti vznikl nový armádní sbor Kroměříži
- velitelství II. armádního sboru bylo přemístěno z Hradce Králové do Písku
- velitelství I. armádního sboru bylo přemístěno z Litoměřic do Karlových Varů
- byla zrušena 4. rychlá divize v Žilině
- bylo zrušeno velitelství V. armádního sboru u 4. vojenské oblasti
- byla úplně zrušena jedna tanková brigáda další zrámcována a na tento úkor byly posíleny zbývající brigády
- vznikl tankový pluk v Milovicích
A my se nyní podíváme trochu podrobněji na to, jak armáda vypadala. Někde se možná budu opakovat ale myslím si že to nebude na škodu.

Přímo podřízené útvary, svazky a zařízení byly tyto:

Letectvo – 6 neúplných stíhacích pluků a dva neúplné bitevní pluky

Dělostřelecká divize
Byla zřízena1. října 1945 v Praze. Byla podřízena Velitelství dělostřelectva hlavního štábu
a později Velitelství dělostřelectva ministerstva národní obrany. Od 1. dubna 1946 byla nedislokována do Kolína. V době námi sledované jí velel československý válečný hrdina Vilém Sacher.
Její hlavní bojovou silou byly
21. dělostřelecká brigáda dislokace Přerov, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 324, 325 a 403
22. dělostřelecká brigáda dislokace Trenčín, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 109, 107 a 110
23. dělostřelecká brigáda dislokace Stará Boleslav, s těmito dělostřeleckými pluky: dělostřelecký pluk 329 a 330

Každý dělostřelecký pluk byl tvořen třemi dělostřeleckými oddíly a náhradním oddílem dělostřeleckého pluku. Každý oddíl byl tvořen třemi bateriemi, z toho jedna byla rámcová.

Dělostřelecký oddíl 181 /světlometný/
Byl zřízen 1. listopadu 1945 v Hradci Králové. Byl podřízen v době vzniku do srpna 1950 Velitelství dělostřelectva, později Velitelství protiletadlového vojska a nakonec Velitelství protiletadlové obrany státního území.

Měl v podřízenosti dvě světlometné dělostřelecké baterie. Byly to:
Dělostřelecká baterie 1/187
Dělostřelecká baterie 2/187
Jejich úkoly jsou asi jasné z jejich vybavení. Byla to labutí píseň světlometů v naší armáda, postupně z její sestavy zmizely.

188. protiletadlový dělostřelecký oddíl – instrukční

K 1. říjnu 1946 byl zřízen v Liptovském Mikuláši dělostřelecký oddíl 188. Následně se přestěhoval do Žiliny. Byl prvotně podřízen Velitelství dělostřelectva 4. oblasti. V podřízenosti měl dvě dělostřelecké instrukční baterie. Byly to:
Dělostřelecká baterie 1/188
Dělostřelecká baterie 2/188
K 1. říjnu 1949 byl zrušen a na jeho základě vznikl Dělostřelecký oddíl 188 (instrukční). Přešel do podřízenosti Učiliště obrany proti letadlům. Dislokován zůstal v Žilině. Jeho složení zůstalo stejné.
Úkolem instrukčních baterií bylo zajistit teoretický a praktický výcvik příslušníků protiletadlového dělostřelectva v celém spektru jeho vybavení daného dobou a předpokládaných úkolů.

Ženijní prapor 14. – říční
Po skončení 2. světové války byl v rámci československé armády zřízen v roce 1946 v Bratislavě ženijní prapor 14 s lodní a minovou rotou. Koncem roku 1950 byl útvar včleněn do 52. pontonového pluku a v jeho rámci nadále působila pouze lodní rota, tvořená četou bojových člunů a četou minových člunů. V roce 1957 byla rota reorganizována na rotu říčního zatarasování, která zanikla v roce 1959.

K 1. říjnu 1949 měl v bojové sestavě tento lodní materiál:
- dva minové čluny bez výzbroje
- dva hlídkové čluny vyzbrojené rychlopalným kanónem ráže 20 mm a jedním těžkým kulometem
- jeden zvědný člun bez výzbroje
- jeden dělový člun s kanónem ráže 75 mm a jedním rychlopalným 20mm čtyřčetem
- tři minové pracovní prámy, které sloužily ke kladení říčních min

Spojovací pluk 5
Byl součástí spojovacího vojska. Spojovací pluk 5 byl zřízen 1. června 1946 a prvotně byl podřízen Vojenské oblasti 2. Od 1. října 1948 byl přímo podřízen MNO. Dislokován byl v Kutné Hoře a v době, kterou studujeme v Pardubicích.
Prapor vnitřního spojení 5, tvořený rotou telefonních stanic, která měla dvě čety telefonních stanic, kabelovou četu a družstvo NOT
Stavební spojovací prapor 5, tvořený telegrafní stavební rotou, telegrafní kabelovou rotou a rotou pro exploataci pomocné sítě
Rádiová rota 5, tvořená rádiovým ústředím, podatelnou, kabelovým družstvem, rozhlasovou stanicí, četou stanic RV, četou stanic RS a dvěma četami stanic RM.
Četa pohyblivých pojítek, tvořená družstvem obrněných vozidel a družstvem motospojek
Dvě družstva leteckých spojovacích stanic

Pluk mě za úkol vytvořit vnitřní spojení válečného velitelského stanoviště armády a spojení mezi tímto velitelstvím a podřízenými svazy a svazky. V době roku 1945 byl pluk omezen ve své činnosti nedostatkem kvalifikovaného personálu, a hlavně zastaralou převážně kořistní výzbrojí a výstrojí.

1. automobilní prapor
Byl zřízen k 1. červnu 1945. Měl poměrně pestrou genezi podřízenosti. Napřed byl podřízen I. sboru, později Vojenské oblasti I a v době, kde se nyní nacházíme, už byl v podřízenosti Velitelství týlu hlavního štábu. Byl dislokován v hlavním městě Praze.
Jeho úkolem bylo zabezpečovat a realizovat přísuny a odsuny, a přesuny materiálu silničními dopravními prostředky, opravovat dopravní prostředky a techniku a v této době dokonce zajistit vojsk pohonnými hmotami a mazadly. Tento prapor to měl povinnosti pro potřebu samotného MNO a jeho přímo podřízených útvarů a zařízení.

Železniční pluk 1
byl zřízen 1. října 1945. Z počátku byl podřízen Železniční brigádě a od 1. října 1949 pod Velitelství železničního vojska. Byl dislokován v Pardubicích. Nesl čestný název Bachmačský.

Složení:
Velitel a štáb
Železniční prapor I/1, Železniční prapor II/1, Železniční prapor III/1, každý prapor obsahoval odbornou stavební rotu, železniční stavební rotu, náhradní rota, rámcová rota a pomocné družstvo.
Železniční výcvikový prapor s velitelskou rotou, dopravním družstvem, školou důstojníků v záloze, výcviková rota a předpisovou skupinou
Železniční náhradní prapor
Dva železniční sklady

Vojenské ústavy – to by stálo za samostatnou práci

Vojenské školy – to by také stálo za samostatnou práci

Hlavní síly a prostředky mírové sestavy naší tehdejší armády byly organizačně začleněny do tří vojenských oblastí. Původně to byly oblasti čtyři, ale jedna byla k 1. prosinci 1948 zrušena. Byla to 2. vojenská oblast. No a my se nyní na tyto tři oblasti podíváme trochu podrobněji.

1. vojenská oblast

Existovala od 25. května 1945 do 15. září 1950. Místo velitelství oblasti bylo v Praze a většinu doby její existence jí velel generál Karel Klapálek. Posledních pár měsíců jí velel generál František Papoušek. I v míru to byla velká síla. V její sestavě byly tři armádní sbory:

I. armádní sbor ve složení, brigádní generál Šumavský Josef
12. pěší divize a 13. pěší divize,
Velitelství dělostřelectva I. armádního sboru

II. armádní sbor ve složení, brigádní generál Svatoň Eduard
2. pěší divize, 14. pěší divize
Velitelství dělostřelectva II. armádního sboru

III. armádní sbor, brigádní generál Brož Jaroslav
11. pěší divize, 5. rychlá divize
Velitelství dělostřelectva III. armádního sboru

Velitelství dělostřelectva 1. oblasti, které mělo v podřízenosti:
dělostřelecký pluk 151, protiletadlový
dělostřelecký pluk 155. protiletadlový
1. dělostřelecká brigáda, protitanková, s pluky 205., 207 a 208.
3. dělostřelecká brigáda s pluky 301., 303. a 313.
4. dělostřelecká brigáda s pluky 101. a 105.
Každý dělostřelecký pluk měl tři oddíly, někdy byl třetí rámcový a náhradní oddíl.

Dále zde byly čtyři samostatné protiletadlové dělostřelecké oddíly
Dělostřelecký oddíl 182, protiletadlový, dvě baterie
Dělostřelecký oddíl 183, protiletadlový, dvě baterie
Dělostřelecký oddíl 185, protiletadlový, tři baterie
Dělostřelecký oddíl 190, protiletadlový, dvě baterie

Velitelství tankového vojska 1. oblasti, které mělo podřízenosti dva útvary.

Tankosamohybný dělostřelecký pluk 351, Jínce
Tankosamohybný dělostřelecký pluk 352, Plzeň

Oba pluky se zformovaly v říjnu 1949. Základem pro 351. tsdp se stal rušený 204. dělostřelecký pluk v Pacově a 352. tsdp vznikl reorganizací 352. takosamohybného dělostřeleckého oddílu, vytvořeného v dubnu 1949 za využití rušeného 262. dělostřeleckého oddílu v Martině. Do složení obou pluků příslušelo vždy šest baterií samohybných děl (baterie o 5 vozidlech ST-39/44N nebo ShPTK-40/75N).

Obrázek
Obrázek muzejního exponátu bojového vozidla ST-39/44 N

1. těžký tankosamohybný pluk. A tomuto pluku se budu věnovat trochu více.
Jednalo se o zvláštní bojovou jednotku naší armády. Jeho geneze je nesmírně zajímavá, stejně jako jeho výzbroj. Takže i když v organizaci naší armády byl jen krátkou dobu, je dobré o něm pár slov napsat.
Když těžký, tak by měla i jeho výzbroj být těžká. První těžké tanky naše armáda získala s přišlým Československým armádním sborem v SSSR. Bylo jich celkem 8 kusů typu a jak jinak, byly to tanky IS-2. Pan Minařík uvádí, že: cituji
„Jednalo se o 8 strojů, jejichž počet se později snížil na 7. Tanky byly zařazeny do složení praporu těžkých tanků, podřízeno velitelství Tankového sboru v Moravské Třebové. Prapor nejprve sídlil v Moravské Třebové, v říjnu 1945 se ovšem přesunul do Vysokého Mýta. Zanikl v únoru 1947. Stroje IS-2 ovšem byly ve stavu čs. armády vykazovány ještě v roce 1949“.
Důvod jejich vyřazení není mě osobně známý, ale je možné, že jako stroje prošlé světovou válkou byly v tak špatném technickém stavu, že nebylo možné je dále provozovat. Takže zde cesta vedoucí ke vzniku 1. těžkého tankosamohybného pluku končí.

Dne 15. dubna 1949 byl v podřízenosti Velitelství tankového vojska hlavního štábu ustaven 1. tankový pluk přímé podpory pěchoty, který po roce a čtyřech měsících přešel do podřízenosti Velitelství tankového a mechanizovaného vojska. Byl dislokován v Milovicích, tradičním prostoru dislokace naší útočné vozby a od 1. srpna 1949 ve Strašicích.
V jeho organizaci byly 3 tankové prapory vyzbrojeného kořistními stroji T-40/75N - bývalé německé tanky Pz-IV.
Obrázek
Obrázek T-40/75N
K 1. říjnu 1950 tento tankový pluk reorganizován na Těžký tankosamohybný pluk 1. Byl posádkou ve Strašicích a jeho organizační struktura se změnila. Měl:
Prapor těžkých tanků I/1
Prapor těžkých tanků II/1
Prapor těžkých samohybných děl III/1
Tedy pluk tvořily dva prapory těžkých tanků a jeden prapor těžkých samohybných děl. Tanky zůstaly stejné a to výše uvedené T-40/75N. Ovšem u těžkých samohybných děl byla situace ještě zajímavější. Byla to 88 mm ShPTK vz.43N. Tedy samohybný protitankový kanón vz.43 a to N znamená Německý – tedy kořistní. Jejich služba zde byla krátká, ale asi zajímavá.
Obrázek
Obrázek tohoto bojového vozidla, muzejní exponát.

88 mm ShPTK vz.43N byly určené jako doprovodný palebný prostředek těžké techniky a mechanizovaných útvarů v ofenzivním boji. Měly se používat na ničení tanků, samohybných děl a protitankového dělostřelectva protivníka mimo dosah doprovodných děl a samotných tanků. V obraně se měly používat na zesilnění protitankové obrany mechanizovaných, střeleckých a výjimečně i tankových jednotek a útvarů. DO ČSA byla zavedeny v roce 1949.

Označení v naší armádě bylo dvojí:
1948/1949 : 88 mm ShPTK „Nashorn“
1949/1954 : 88 mm ShPTK vz.43N

A jak se tyto zajímavé a v bojích světové války mimořádně dobře osvědčené prostředky do naší armády dostaly? Když skončila válka, byl na celém našem území proveden takzvaný sběr opuštěné, vyřazené a zajaté techniky, která zde zůstala po německých ozbrojených formacích.
Při tomto sběru bylo nasbíráno 18 kusů těchto děl. Jejich stav byl různý, ale bylo rozhodnuto o jejich stažení na jedno místo a to do Milovic. Jelikož naše armáda podobně výkonný prostředek v dané době postrádala, bylo rozhodnuto, že se 6 kusů kanibalizuje a 12 kusů se uvede do plné bojové pohotovosti. První kus byl převzat v červnu 1949. Na počátku října už jich bylo šest a k 1. prosinci 1950 jich armáda provozoval všech 12. Aby to bylo možné, bylo povoleno rozebrat 10 tanků Pz-IV, také uložených v Milovicích. Až do konce roku 1952 tedy tvořili výzbroj praporu těžkých samohybných děl.
Obrázek
Obrázek 88 mm ShPTK vz.43N, zde z výzbroje Čs. obrněné brigády tak jak přijela z Británie.

Mezitím došlo k další reorganizaci. Těžký tankosamohybný pluk 1 byl 1. lednu 1950 zrušen a byl reorganizován na 1. těžký tankosamohybný pluk. Ten měl obdobnou organizační strukturu.
1. Prapor těžkých tanků
2. Prapor těžkých tanků
1. Prapor těžkých samohybných děl
K 1. říjnu 1951, byl zrušen 2. prapor těžkých tanků a byl zřízen 2. prapor těžkých samohybných děl.
V rámci přezbrojování 1. těžkého tankosamohybného pluku na novou techniku dodávanou se Sovětského svazu, bylo zde popisovaných 12 kusů kořistních kanónů od pluku staženo a převedeno do mobilizační zálohy. Na jaře 1953 bylo všech 12 prostředků převeleno k jednotkám 8. pevnostní brigády, místo velitelství Rajhrad. Zde byly necelý rok a když brigáda dostala samohybná děla SD 75/40, opět přešly do tabulek válečných počtů 1. těžkého tankosamohybného pluku. Z výzbroje naší armády byly definitivně vyřazeny v roce 1955. Jejich osud byl podle všeho dán potřebou udržet v provozu tanky T-40/75. Byly rozebrány na náhradní díly a zmizeli v propadlišti dějin naší armády.

Na podzim 1951 se tedy změnil poměr jednotek pluku na jeden prapor tanků a dva prapory samohybných děl. Jeho výzbroj byla opravdu impozantní. Do výzbroje pluku byly zařazeny:
- těžké tanky IS-3, zde přesné počty tanků IS-3 nám nejsou známy, ale tabulkově se počítalo nejprve se zařazením 46 strojů IS-3, po reorganizaci to mělo být 34 těžkých tanků. Obrázek následuje.
Obrázek
- těžká samohybná děla SD-152 byla do výzbroje naší armády zavedena v počtu 36 kusů. Pro pluk bylo původně 22 strojů, po jeho reorganizaci 44 vozidel. Rozdíl byl dorovnán mobilizačně výše zmíněnými 12 kusy německých kořistních stíhačů tanků. Obrázek následuje.
Obrázek
Pluk sice na podzim 1956 zanikl, těžká samohybná děla ovšem ve výzbroji ČSLA zůstala. Nacházela se na skladových základnách a v letech 1966 až 1972 byla dokonce předurčena pro posílení brigád Pohraniční stráže, která byla v uvedené době zařazena do složení ČSLA.
Obrázek
Těžký tankosamohybný pluk za přesunu, obrázek z novin Obrana Lidu z roku 1953

Po celou dobu byl 1. těžký tankosamohybný pluk přímo podřízen Velitelství tankového a mechanizovaného vojska ministerstva národní obrany. Byl zrušen bez náhrady 1. října 1956.

ALE NYNÍ SE JE POTŘEBA VRÁTIT K 1. VOJENSKÉ OBLASTI.

Ženijní pluk 1. a 2.
Ve své organizaci měl:
Velitelství a štáb
Ženijní prapor IV/1 /silniční/
Ženijní prapor I/1 se třemi ženijními rotami
Ženijní prapor II/1 se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Ženijní prapor III/1 opět se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Průzkumnou rotu se dvěma průzkumnými četami a pomocným družstvem
Spojovací rotu se dvěma spojovacími četami a pomocným družstvem
Parkovou rotu se speciálními četami:
- četa strojního vyzbrojování
- četa strojní
- četa elektro
- četa dopravní
- četa pomocná
- četa výcviku strážních psů
Náhradní prapor
Struktura ženijního pluku 2 byla obdobná s plukem 1.

Ženijní síly 1. vojenské oblasti byly doplněny o tři samostatné ženijní prapory s čísly 5., 6. a 7., předurčenými pro jednotlivé armádní sbory

Spojovací pluk 1.
Nesl čestný název Spojovací pluk Hrdiny SSSR kapitána Otakara Jaroše a ve své organizaci měl tyto hlavní jednotky
- prapor vnitřního spojení 1, tvořený rotou telefonních stanic, která měla dvě čety telefonních stanic, kabelovou četu a družstvo NOT
- stavební spojovací prapor 1, tvořený telegrafní stavební rotou, telegrafní kabelovou rotou a rotou pro exploataci pomocné sítě
- rádiová rota 1, tvořená rádiovým ústředím, podatelnou, kabelovým družstvem, rozhlasovou stanicí, četou stanic RV, četou stanic RS a dvěma četami stanic RM.
Provozní jednotky a náhradní těleso.

Automobilní prapor 2 a Automobilní prapor 12

Poslední co měla 1. vojenská oblast v podřízenosti byl útvar, který jak už víte považuji za naprostou vojenskou nádheru, a tím byl Prapor obrněných vlaků. Ten už jsem ale podrobně probral, zde tedy už není třeba

3. vojenská oblast

Byla zřízena 25. května 1945, velitelství bylo v Brně. Velitel byl armádní generál Novák Zdeněk. Měla ve složení oproti 1. vojenské oblasti poměrně málo sil. Byly to:
I V. armádní sbor, divizní generál Imro Ján, ve složení
6. pěší divize a 1. pěší divize,
Dále zde byly dvě divize přímo podřízené velitelství 3. vojenské oblasti:
- 3. rychlá divize, v jejíž sestavě byly Pěší pluk 3, Pěší pluk 27- motorizovaný, pěší pluk 43 – motorizovaný a 22. tanková brigáda se třemi tankovými prapry
- 7. pěší divize

Tankový sbor
zařazený u 3. vojenské oblasti byl její hlavní bojovou a údernou silou. Byl zřízen v Olomouci 15. září 1945. V době, kterou jsem použil, jako danou pro tuto práci mu velel brigádní generál Fusek Alexander.
Jeho hlavní jednotky byly tyto:

Motorizovaná brigáda, která měla tři pěší pluky s čísly 6., 13. a 40, dělostřelecký oddíl 257 se dvěma protitankovými dělostřeleckými bateriemi, jednou baterií rámcovou a jednou baterií náhradní
12. tanková brigáda, nesla čestný název Ostravská tanková brigáda. V její sestavě byly tři tankové prapory
11. tanková brigáda, měla v sestavě také tři tankové prapory
Ženijní prapor 13, který měl v sestavě tři motorizované ženijní roty, parkovou rotu 13 a náhradní rotu 13
Dělostřelecký pluk 52 se třemi dělostřeleckými oddíly a jedním náhradním dělostřeleckým oddílem
Pro informaci mohu dodat, že tento tankový sbor byl bez náhrady zrušen 15. prosince 1950

Velitelství dělostřelectva IV. armádního sboru mělo v podřízenosti:
dělostřelecká brigáda 5 s dělostřeleckými pluky 205. a 206.
dělostřelecká brigáda 6, která ale byla k 1. říjnu 1949 oblasti odebrána
dělostřelecký pluk 152, protiletadlový
tři samostatné protiletadlové oddíly, s čísly 184., 186. a 187. každý se dvěma protiletadlovými bateriemi

Ženijní pluk 3
Ve své organizaci měl:
Velitelství a štáb
Ženijní prapor IV/3 /silniční/
Ženijní prapor I/3 se třemi ženijními rotami
Ženijní prapor II/3 se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Ženijní prapor III/3 opět se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Průzkumnou rotu se dvěma průzkumnými četami a pomocným družstvem
Spojovací rotu se dvěma spojovacími četami a pomocným družstvem
Parkovou rotu se speciálními četami:
- četa strojního vyzbrojování
- četa strojní
- četa elektro
- četa dopravní
- četa pomocná
- četa výcviku strážních psů
Náhradní prapor

Ženijní síly ale byly doplněny o tři samostatné ženijní prapory s čísly 5., 6. a 7., předurčenými pro jednotlivé armádní sbory

Tři samostatné ženijní prapory s čísly 8., 9. a 10 předurčené pro jednotlivé skupení

Spojovací pluk 3
- velitelství
- prapor vnitřního spojení 3, tvořený rotou telefonních stanic, která měla dvě čety telefonních stanic, kabelovou četu a družstvo NOT
- stavební spojovací prapor 3, tvořený telegrafní stavební rotou, telegrafní kabelovou rotou a rotou pro exploataci pomocné sítě
- rádiová rota 3, tvořená rádiovým ústředím, podatelnou, kabelovým družstvem, rozhlasovou stanicí, četou stanic RV, četou stanic RS a dvěma četami stanic RM.
Provozní jednotky a náhradní těleso.

Autoprapor 5. a 6.

4. vojenská oblast
byla zřízena 1. června 1945. Místo velitelství bylo v Bratislavě a až do jejího zrušení jí velel sborový generál Širica Michal.

10. divise, měla v sestavě pěší pluky 14, 20 a 32
9. divise, měla v sestavě pěší pluky 12 a 39
V divizích zařezané pěší pluky měly každý tři pěší prapory a jeden prapor náhradní

Spojovací pluk 4.
- velitelství
- prapor vnitřního spojení 4, tvořený rotou telefonních stanic, která měla dvě čety telefonních stanic, kabelovou četu a družstvo NOT
- stavební spojovací prapor 4, tvořený telegrafní stavební rotou, telegrafní kabelovou rotou a rotou pro exploataci pomocné sítě
- rádiová rota 4, tvořená rádiovým ústředím, podatelnou, kabelovým družstvem, rozhlasovou stanicí, četou stanic RV, četou stanic RS a dvěma četami stanic RM.
Provozní jednotky a náhradní těleso.

Velitelství dělostřelectva 4. oblasti
Dělostřelecký oddíl 189, protiletadlový se dvěma protiletadlovými bateriemi
Dělostřelecký pluk 153, protiletadlový
7. dělostřelecká brigáda s dělostřeleckými pluky 201 a 202
8. dělostřelecká brigáda s dělostřeleckými pluky 103., 307., 308. a 317.
Obě brigády ale byly 1. říjnu 1949 4. vojenské oblasti odebrány a byly nahrazeny pouhými dělostřeleckými pluky s čísly 308. a 56.

Velitelství tankového vojska 4. oblasti

Ženijní pluk 4.

Ve své organizaci měl:
Velitelství a štáb
Ženijní prapor I/4 se třemi ženijními rotami
Ženijní prapor II/4 se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Ženijní prapor III/4 opět se třemi ženijními rotami, třetí byla rámcová
Mostový prapor 4
Strojový prapor 4
Náhradní prapor 4
Průzkumnou rotu 4 se dvěma průzkumnými četami a pomocným družstvem
Spojovací rotu 4 se dvěma spojovacími četami a pomocným družstvem
Parkovou rotu 4 se speciálními četami:
- četa strojního vyzbrojování
- četa strojní
- četa elektro
- četa dopravní
- četa pomocná
- četa výcviku strážních psů
Ženijní síly ale byly doplněny o tři samostatné ženijní prapory s čísly 12. a 18., předurčenými pro jednotlivé divize

Spojovací pluk 4.
nesl čestný název Spojovací pluk Slovenského národního povstání
- velitelství
- prapor vnitřního spojení 4, tvořený rotou telefonních stanic, která měla dvě čety telefonních stanic, kabelovou četu a družstvo NOT
- stavební spojovací prapor 4, tvořený telegrafní stavební rotou, telegrafní kabelovou rotou a rotou pro exploataci pomocné sítě
- rádiová rota 4, tvořená rádiovým ústředím, podatelnou, kabelovým družstvem, rozhlasovou stanicí, četou stanic RV, četou stanic RS a dvěma četami stanic RM.
Provozní jednotky a náhradní těleso.

Autoprapory 7. a 8. U autopraporů zatím netuším, jak byly organizovány.

Na závěr rozboru armádní organizace pár shrnutí.

Armáda k tomuto datu byla tvořena pozemním vojskem a letectvem. Vojsko PVOS jak jsme ho znaly z pozdější doby, neexistovalo a tyto úkoly plnilo protiletadlové dělostřelectvo a vyčleněné síly stíhacího letectva.
Pozemní vojsko bylo tvořeno pěšími, tankovými rychlými a dělostřeleckými svazky a útvary speciálních druhů vojska a služeb. Dále zde byly útvary a zařízení služeb, které vytvářely podmínky technické, materiální soustavné bojové pohotovosti bojových vojskových těles.

Pěchota měla jako základní útvary pěší pluk nebo samostatný pěší prapor. Byly 2 typy pěších pluků, 6 typů pěších praporů. V jejich sestavách byly pěší, dělostřelecké, kulometné, samopalné, zabezpečující a náhradní jednotky.
Tři až čtyři pěší pluky tvořily pěší divizi, tři až čtyři samostatné pěší prapory pěší brigádu
Jak divize, tak i brigády měly organické dělostřelecké pluky-nebo prapory a roty velkorážných kulometů proti letadlům.
Naopak jim chyběly tankové a chemické jednotky, slabá byla i ženijní a spojovací vybavenost.

Dělostřelectvo mělo 9 typů útvarů a 6 typů jednotek, které se lišily organizací, počty a výzbrojí. Některé byly motorizované, ale stále jich hodně bylo hipomobilních. Po únoru došlo k posílení dělostřeleckých sil na západě území na úkor dělostřelectva na Moravě a na Slovensku, kde došlo k rámcování a uvolnění lidé a materiál byly přemístěni. Organizace dělostřelectva byla velmi roztříštěná a jeho vybavenost byla na zbláznění.

Stále ještě existovala jezdecká brigáda podřízená přímo MNO, členěná do 4 korouhví. Tyto korouhve měly své jezdecké,remontní,technické, vozatajské a náhradní eskadrony.

Ženijní vojsko se skládalo z ženijních jednotek útvarů, ženijního říčního útvaru, ženijních skladů a výcvikových středisek, vše mělo jednotnou strukturu a předepsané počty. K 15. květnu 1948 byly ženijní tělesa v západním pohraničí posíleny na plné mírové počty osob, techniky materiálu na úkor rámcovaných na Moravě a Slovensku.
K 1. říjnu 1948 byly u ženijních útvarů vytvořeny silniční jednotky.

Spojovací vojsko tvořil spojovací pluk přímo podřízený MNO a spojovací prapory a sklady vojenských oblastí. Jednotlivé spojovací jednotky a útvary se navzájem poněkud lišily. Pod MNO spadaly i vojenské radioelektronické ústředí a vojenské meteorologické stanice. Organické spojovací jednotky se podařilo ustavit i na stupni útvar a jednotka. To byl velký pokrok.
Spojovací vojsko bylo, ale postiženo vážnou personální nouzí a nedostatkem materiálu. A to co zde bylo převážně kořistního původu.

Chemické vojsko ještě neexistovalo. Zatím ho suploval v této práci popsaný prapor zvláštních bojových prostředků. Jeho čas měl teprve přijít. Ale už v listopadu 1948 byly v každé pěší rotě, baterii a letce vytvořeny chemické hlídky, byl to první krok k budoucnosti vojska, které nám nakonec záviděla většina světa.

U výsadkového vojska se zatím nic zvláštního nedělo. Ale k 15. ledu 1945 bylo zřízeno výsadkové učiliště ve stráži pod Ralskem, pod velením již zmíněného Josefa Černoty.

Železniční vojsko bylo zatím stále součástí ženijního vojska a bylo stále považováno za službu. Jak na tom bylo organizačně, už jsem popsal. Takže byla to železniční brigáda, 3 železniční útvary, 2 železniční sklady, výcvikového střediska, a 8 železničních traťových velitelství.

Letectvo ve své podstatě zůstalo stejné jako při poslední reorganizaci. Mělo mít čtyři letecké sbory o dvou leteckých divizích. Dále mělo mít celou řadu speciálních útvarů jednotek:
- zpravodajské
- povětrnostní
- dopravní
- spojovací
- zabezpečovací
- týlové
- pomocné
Většina letectva ale byla rámcová a někde existovala jen organizační jádra. Zásadní problém byl téměř 80% odliv nosných osob – bohužel pro ně bojovali na západě, a tedy pro ně socialistická armáda neměla místo. A co bylo horší, byl na ně zahájen nelítostný hon. Letectvo bylo dokonale organizačně unifikované, ale ve výzbroji a materiálním zabezpečení panoval neskutečný chaos. Vše umocnil prodej všech letounů Spitfire LF Mk.IX do Izraele a spolu s nimi veškeré dostupné náhradní díly a leteckou palubní munici.
Letouny Avia S-199 začaly být do výzbroje letectva zaváděny právě po únoru 1948. Bylo jich tedy zatím málo a navíc 25 kusů také odkoupil Stát Izrael.

Služby československé armády v letech 1948 až 1949 byly členěny na tři hlavní skupiny:
- služby přímé péče o vojska, sem patřily služby intendanční, veterinární a zdravotnická
- technické druhy služeb, kam patřily služba výzbrojní, technické a dopravní služba letectva
- služby zabezpečující dopravní úkoly, tedy hlavně služba automobilní

Takže pár slov ke každé z nich:
Intendanční služba v sobě slučovala proviantní, výstrojní a ubytovací službu a tedy zajišťovala pro vojska stravu, krmivo, ubytování, vozatajský materiál a výstroj všeho druhu. Základním zařízením této služby byly intendanční sklady.

Zdravotní služba byla považována za velmi důležitou. Na všech stupních velení měly štáby v podřízenosti zdravotnické útvary a zařízení. Výjimka byla na sborových velitelstvích, kde tento prvek byl nahrazen silami vojenských oblastí.
Základním prvkem byly vojenské nemocnice, nejvýše stála Ústřední vojenská nemocnice v Praze. Svazy svůj zdravotní orgán neměly, útvary měly své posádkové ošetřovny. Do sítě patřily i vojenské lázeňské ústavy a vojenské zdravotnické sklady.

Veterinární služba stále byla nesmírně důležitá. Velká část dělostřeleckých těles stála na hipomobilní trakci, pěší divize zrovna tak. Byla tvořena službou:
- veterinární služba
- remontní službu
- pomocnou veterinární službu a
- podkovářskou službu
Organizačně obsahovala veterinární nemocnice, sklady a veterinární zařízení svazků a útvarů.

Výzbrojní služba
se skládala z několika druhů zásobovaní dle jednotlivých druhů vojsk a zabezpečovala výzbroj, munici a vojenskou techniku
Její základ bylo 15 zbrojních skladů a zbrojnic v podřízenosti MNO a na operačním stupni. Svazky měli zásoby omezené, uložené v augmentačních skladech.

Automobilní služba patřila k rozhodujícím oblastem týlového zabezpečení vojsk jak na operačním tak i na taktickém stupni. Její hlavní úkol byl zabezpečit a realizovat přísuny, odsuny a přesuny materiálu silničními dopravními prostředky, opravovat dopravní prostředky a techniku a zajišťovat zásobování vojsk materiálem PHM.
Kapitola pátá: REDISLOKACE ARMÁDY NA ZÁPAD.
Už od roku 1946 bylo vyhodnoceno, že vzhledem k zásadním změnám v politické mapě Evropy se hrozby možné agrese poměrně jasně vyprofilovaly. Bylo vyhodnoceno, že jediný ohrožený směr je naše západní hranice s Německem, tedy konkrétně americkou okupační zónou. Jak docházelo ke sbližování se SSSR, v Maďarsku došlo také politickému posunu směrem k socialismu a byly vyřešeny územní otázky s Polskem, byly možné potíže očekávány na jižní hranici s Rakouskem, kdy se předpokládalo, že po odchodu sovětské okupační správy bude Rakousko neutrální, ale zneužitelné pro záměry Západu. /zemí americké okupační zóny bylo západními zeměmi postupně stabilizováno a stávalo se základnou pro trvalou vojenskou přítomnost armádních součástí USA, Velké Británie a Francie poblíž našich hranic.

Bylo jasné, že Sověti svoji okupační zónu nikdy neopustí a pokud zde vznikne stát, bude to stát plně řízený podle potřeb a vůle Moskvy. To se také stalo. Proto bylo rozhodnuto a po únoru 1948 se celý proces nesmírně urychlil, přesunout hlavní síly československé armády právě do západních oblastí Československa.
Jak vypadala dislokace naší armády k 1. říjnu 1949, ukazuje následující mapa. Na celém Slovensku zůstaly jen dvě divize, na Moravě zatím tři a tankový sbor a vše ostatní bylo postupně rozmístěno v Čechách.
Obrázek

Na tomto dislokačním výsledku se nic moc nezměnilo až do roku 1989. Tím bych tuto minikapitolu ukončil. Ta mapka je natolik výmluvná, že není co víc dodat

ZÁVĚR.

Kolegové, máte před sebou druhou část mého nového cyklu o naší armádě v období 1945 až 1956. Po mnoha pracích o prvorepublikové armádě, tato práce provádí vás čtenáře tím, co vše se stalo v naší armádě od konce druhé světové války po vznik Varšavské smlouvy. Byla to doba nesmírných nadějí a možností. Bohužel politické procesy šly jiným směrem než by bylo žádoucí a tyto naděje a možnosti se staly jen možnostmi.

Došlo k mnoha zlým událostem a mnoho skvělých lidí bylo justičně zabito, zavřeno a nebo odešlo z naší země pryč. Zbývá poslední díl. Ten dostanete ke studiu v nedlouhé době. Při popisu faktických stavů věcí jsem se snažil alespoň pár větami přiblížit osudy některých lidí, kteří v daném období sehrály nezastupitelnou roli při obnovování bojové síly naší země, ale vlast, tak jak ji pojali po únoru 1948 komunisté, je považoval za nežádoucí a zneužila všech možností které se naskytly k jejich odstranění.

S úctou Pátrač
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Pátrač »

Franz Trubka píše:Trochu smutny dil. Bohuzel, patri to k historii statu, ktery se nazyval Ceskoslovensko a jeho pokracovatelum, Cesku a Slovensku. Je tezke neco rict nad tolika hroby statecnych a odvaznych muzu, kteri bojovali za svoji vlast...

Jinak pro Patrace jednicka s hvezdickou, tesim se na dalsi pokracovani
Ahoj Franzi, příteli v daleké zemi, maličko jsi mě předběhl :D , ale slibuji že poslední část bude alespoň stejně zajímavá jako tato.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
p3tris
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1370
Registrován: 24/6/2011, 12:46
Bydliště: Vodňany
Kontaktovat uživatele:

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od p3tris »

Vynikající práce.
Jen bych si dovolil upozornit, že na druhém snímku není Pe-2, ale taktéž Mosquito. Fotky našich poválečných Pe-2 jsou třeba tady:
http://www.vhu.cz/vhu-ziskal-jedinecny- ... deru-pe-2/
Obrázek

"Non je ne regrette rien"
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 552
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od parmezano »

Obrázek Na obrázku je kořistní opancéřovaná lokomotiva řady 559.701 s kondenzačním tendrem 915.0 (ex 521965 rok výroby 1944) , která byla v provozu u žel. vojska do roku 1955 a do roku 1968 jezdila u ČSD jako 555.0177.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Pátrač »

p3tris - děkuji za info, je to skandální ale já to našel jako Pe- 2. Že je to stejné jsem si nevšiml, prostě skandál. Jestli máš nějaké fešné PE-2 na obrázku, pošli mi to a já to vložím. Jinak budu muset něco najít sám.

Parmezano - krasavice - děkuji.

Neměl by tu na Palbě někdo autentické fotky alespoň některého pancéřáku? Tedy poválečné? někde přece něco musí být....
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
buko1
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 26/10/2006, 08:40
Kontaktovat uživatele:

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od buko1 »

"K 1. lednu 1949 byla ukončena branná pohotovost státu." - nie je tam preklep? Nemá tam byť dátum 01.01.1946?
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od TonyHazard »

Pátrač píše:....První těžké tanky naše armáda získala s přišlým Československým armádním sborem v SSSR. Bylo jich celkem 8 kusů typu a jak jinak, byly to tanky IS-2. Pan Minařík uvádí, že: cituji
„Jednalo se o 8 strojů, jejichž počet se později snížil na 7. Tanky byly zařazeny do složení praporu těžkých tanků, podřízeno velitelství Tankového sboru v Moravské Třebové. Prapor nejprve sídlil v Moravské Třebové, v říjnu 1945 se ovšem přesunul do Vysokého Mýta. Zanikl v únoru 1947. Stroje IS-2 ovšem byly ve stavu čs. armády vykazovány ještě v roce 1949“.
Důvod jejich vyřazení není mě osobně známý, ale je možné, že jako stroje prošlé světovou válkou byly v tak špatném technickém stavu, že nebylo možné je dále provozovat. Takže zde cesta vedoucí ke vzniku 1. těžkého tankosamohybného pluku končí.
Jak jsem slíbil v předchozím dílu, drobné doplnění ohledně tankové techniky, zde to jsou tanky IS-2 a T-34/85.

Obrázek

Tanky T-34/85 v československé armádě.
Nový typ tanku T-34 s kanonem ráže 85 mm se v 1. československé samostatné tankové brigádě objevil v létě (asi červenec) 1944, kdy obdržela první tři stroje. Další tanky v počtu 52 strojů brigáda dostala v únoru 1945, které ji naplnily na plný tabulkový stav. Uvedené tanky byly převážně vyrobeny v továrně č. 112 nacházející se v Gorkém. V těžké operaci na osvobození Ostravy brigáda téměř všechny svoje stroje T-34/85 ztratila. Z toho důvodu byli tankisté posláni do Drážďan, kde převzali 42 kusů tanků T-34/85, jako náhrada válečných ztrát.
Tyto stroje nebyly poslední, které československá armáda od sovětské armády dostala, v roce 1946 bylo převzato 65 tanků, další stroje v počtu 114 kusů až v roce 1949, nakonec bylo dovezeno v průběhu roku 1952 na 120 tanků. Celkový počet tanků T-34/85 se zastavil na čísle 350 a nejednalo se pravděpodobně o poválečné stroje ale o tanky vyrobené ještě za války.
V červenci 1949 se zástupci vlád ČSR a Sovětského svazu dohodly na licenční výrobě tanků T-34/85. Z továrny č. 183 byla v listopadu téhož roku dovezena výrobní dokumentace a do prosince následujícího roku (1950) ji konstruktéři ČKD Sokolovo v Praze přepracovali tak, aby splnila výrobní zvyklosti a technologické možnosti. Přepracováním dokumentace se licenční tanky T-34/85 s československým označením odlišovaly od sovětského vzoru. Samozřejmostí bylo kvalitnější dílenské zpracování a další změny se mimo jiné podepsaly na posunu velitelské věžičky doleva a instalace německých světel Notek nalevo od stanoviště řidiče. Výrobou bylo pověřeno několik závodů, korby tanků se vyráběly v Závodě J.V. Stalina v Martině, kanony také na Slovensku, v SMZ v Dubnici nad Váhom. Motory produkovaly Škodovy závody v Plzni a celková kompletace probíhala ve výrobních halách ČKD Sokolovo. Tím pádem první československý tank typu T-34/85 byl poskládán na přelomu let 1951 a 1952 v ČKD Sokolovo. Zde se tanky skládaly jen více než rok, následně byla výroba přesunuta v roce 1953 do slovenského města Martin. Mimo tanky pro československou armádu byly v letech 1952 až 1954 vyrobeny stroje na vývoz, a to 310 tanků do Rumunska a 120 dalších do Bulharska. Také v letech 1955 a 1956 se vyrábělo pro export, byla vykryta objednávka od egyptské armády v počtu 820 kusů tanku T-34/85 a dalších 120 strojů pak putovalo do Sýrie. Licenční velkovýroba těchto bojových vozidel se zastavila v prosinci roku 1956 na celkovém počtu 2736 tanků.
Tankové pluky tankových a mechanizovaných divizí dostaly první licenční tanky v roce 1952 a poslední vozidla do výzbroje obdržely tankové útvary v polovině roku 1958. Nejvyšší počet provozuschopných tanků T-34/85 se v československé armádě nacházel v roce 1956, a to v počtu 1701 strojů. O jedenáct let později (1967) ČSLA evidovala na 1120 tanků tohoto typu. Prvosledové divize tanky T-34/85 držely ve výzbroji do poloviny 60. let a následně druhosledové útvary je používaly do začátku 70. let (asi 1972). Pro potřebu válečně vytvářených svazků byly tanky T-34/85 uloženy ve skladech ještě na přelomu 80. a 90. let.

Obrázek

Tanky IS-2 v československé armádě.
1. československá samostatná tanková brigáda vytvořená za 2. světové války v Sovětském svazu se po zastavení bojů zdržovala v prostoru Moravské Ostravy. Tankovou techniku brigády zastupovalo 12 středních tanků T-34, když v červnu 1945 bylo doplněno dalších 60 tanků T-34/85. Mimo tanky T-34/85 dostala také 8 těžkých tanků IS-2 (poprvé). Tuto techniku dodali Sověti jako náhradu za tanky o které přišla jednotka v bojích o Ostravu. Tanky byly nejprve zapůjčeny ke slavnostní přehlídce Československé armády ze SSSR, provedené 17. května 1945 v Praze, a později darovány ,,československému lidu od velkého sovětského spojence,,. Tanky IS-2, jejichž počet se snížil na 7 (osud osmého kusu není znám, ale pravděpodobně byl rozebrán na náhradní díly), tvořily výzbroj praporu těžkých tanků, podřízeného přímo velitelství Tankového sboru v Moravské Třebové. Prapor vznikl z výcvikového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády. Nebyl uveden v tabulkových počtech Tankového sboru a ze začátku se nacházel v Moravské Třebové. Po reorganizaci tankového vojska, která se uskutečnila v září 1945, se v říjnu 1945 přestěhoval do Vysokého Mýta. Stroje byly využity hlavně k výcviku osádek pro budoucí jednotky těžkých tanků vyzbrojených sovětskými tanky IS-3.
Celkové snížení počtů československé armády ve 2. polovině 40. let se podepsalo i na osudech útvarů a svazků, vytvořených z bývalých jednotek čs. armády v zahraničí. Prapor těžkých tanků byl rozpuštěn už v únoru 1947, přičemž stroje IS-2 byly v této době již uloženy. Ve stavu československé armády na 2. tankové základně v Žilině bylo ještě všech 7 strojů v roce 1949, k 1. květnu 1951 jich bylo uváděno jen 6 kusů, k srpnu 1958 byly ve skladech vykazovány pouze 4 vozidla IS-2 a k 1. červnu 1960 nebyl uveden ani jeden stroj IS-2. Na závěr je možno podotknout, že služba těžkých tanků IS-2 v československé armádě nebyla závratná. Do bojů nezasáhly a mimo slavnostní přehlídky československých vojenských jednotek ze SSSR se do historie armády prakticky nezapsaly.

Obrázek
Tank IS-2 z 1. československé samostatné tankové brigády ze SSSR, Praha, 17. květen 1945.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Hektor
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1022
Registrován: 28/5/2008, 15:49

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Hektor »

Takže pre rok 1945 vychádza
51 T-34, 207 Cromwel, 38 Stuart, 22 Chelenger a 8 IS-2 + ukoristená/opravená technika a kupovali sa už len T-34.
Ako to bolo s tou ukoristenou "Nemeckou" technikou Pz-III/IV/V, Lt-38.
A keď sa už pýtam aká bola kariéra Chelengerov predsa len asi najvýkonnejšie delo na tanku v armáde.
A čo prieskumné vozidlá Dingo a tak, čo prišlo zo západu a čo z východu?
Vďaka
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od TonyHazard »

Hektor píše:...Ako to bolo s tou ukoristenou "Nemeckou" technikou Pz-III/IV/V, Lt-38.
A keď sa už pýtam aká bola kariéra Chelengerov predsa len asi najvýkonnejšie delo na tanku v armáde.
A čo prieskumné vozidlá Dingo a tak, čo prišlo zo západu a čo z východu?
Vďaka
Hektore, na svoje otázky najdeš možná odpověď zde : http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/ctenari/
A pokud ne, tak se dočteš zajímavé věci, já svoje drobné doplnění čerpal jinde, ani jsem informace s tímto rozsáhlým a kvalitním zdrojem neporovnával. Ani jej nemám projetý celý.
Pátrač píše:...Neměl by tu na Palbě někdo autentické fotky alespoň některého pancéřáku? Tedy poválečné? někde přece něco musí být....
Pátrači, našel jsem zatím jen tento :
Obrázek Obrněný vlak v okolí Milovic v roce 1947.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Uživatelský avatar
p3tris
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1370
Registrován: 24/6/2011, 12:46
Bydliště: Vodňany
Kontaktovat uživatele:

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od p3tris »

Pátrač píše:p3tris - děkuji za info, je to skandální ale já to našel jako Pe- 2. Že je to stejné jsem si nevšiml, prostě skandál. Jestli máš nějaké fešné PE-2 na obrázku, pošli mi to a já to vložím. Jinak budu muset něco najít sám.
Proč by to mělo být skandální? U tak vyčerpávající práce jsou nějaká ta přehlédnutí nevyhnutelná. Já bych třeba ani náhodou nepoznal nějaké obrněné vlaky a problém bych měl i s obrněnou technikou. Mosquito je zkrátka moje oblíbený éro a tak mě to praštilo do očí.
Nevím jestli se na fotky od VHÚ vztahuje nějaký copyright, ale docela hezký fotky jsou úplně dole na stránce na tom odkazu, co jsem sem dával:
http://www.vhu.cz/vhu-ziskal-jedinecny- ... deru-pe-2/
Obrázek

"Non je ne regrette rien"
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od TonyHazard »

Pátrač píše:...A nyní perlička. Na to jsem narazil náhodou.
Kromě výše uvedených obrněných vlaků byl součástí čs. armády i tzv. radarový vlak. Jednalo se o kořistní německou soupravu "Flug-Melde-Mess-Zug" typ "Raubvogel I" z doby 2. světové války, nalezenou po skončení bojů v Ostroměři. Souprava o šestatřiceti vagonech, zahrnující kromě jiného i po dvou radiolokátorech RZ-III a RZ-IV, byla nejprve dopravena do Ostroměře u Prahy a následně do Milovic. Odtud se přesunula do Plzně, kde ve Škodových závodech proběhla její generální oprava. V roce 1949 vlak odjel do Prahy, přešel do podřízenosti 1. leteckého operačního střediska Praha a následně sledoval čs. vzdušný prostor ze svého stanoviště v Horažďovicích.
Dva obrázky z jmenovaného radarového vlaku :
Obrázek Obrázek

Obrázek Zde je pár pohledů na kořistní obrněný vlak Svoboda.

Pátrači, i když píšeš o situaci po válce, doufám, že celkově ty moje drobné informace nevadí?
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Organizace československé armády v letech 1945 až 1956-I

Příspěvek od Pátrač »

Tony- naopak, jelikož první roky budování armády jsou neskutečně silně poznamenané právě ukončenou válkou, není možno se jí vyhnout a nebylo by to ani správné. JInak ty obrázky jsou neskutečné a já jsem nadšen, rozkrytí geneze tanků T-34 a IS-2 je velmi zajímavé a přínosné. Děkuji.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Organizace armády“