Dobývání severního pólu

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Dobývání severního pólu

Obrázek

V honbě dobýt severní pól se odehrálo mnoho zajímavých, napínavých i tragických příběhů a jeden z nich vám předkládám.

Dostat se jako první na severní pól se ve druhé polovině 19.století stalo velmi prestižní záležitostí. Nejen z důvodu slávy a zapsání se do dějin, ale i v očekávání nalezení a obsazení nových nalezišť nerostných surovin, v případě, že severní pól tvoří pevnina, což se tehdy předpokládalo. Amerika se na této soutěži také podílela. Průzkumné cesty amerických odvážlivců směrem na sever vedly vždy Smithovým průlivem kolem Grónska, kde ale lodě narážely na ledovce a nemohly plout dál. Teplý mořský proud Kurošio, který se stáčí k Aljašce, zadal naději, že teče dál až k severnímu pólu a umožnil by tedy tomu, kdo by ho našel jako první, proplout otevřeným mořem až k pólu. Tato okolnost příznivě nahrála Jamesovi Gordonovi Bennettovi Jr. vydavateli novin New York Herald, aby získal finanční podporu pro výpravu, kterou plánoval roku 1879 a která měla zvýšit náklad jeho novin. Nebyl v této oblasti žádným nováčkem. Před osmy lety vyslal svého zpravodaje do nitra Afriky, aby našel ztraceného skotského cestovatele a misionáře Davida Livingstona. Akce se vydařila po všech stránkách. Livingstone byl opravdu nalezen a noviny New York Herald přinesly spoustu článků o průběhu cesty a nových poznatků. Bennett získal jmění a slávu. Nyní se vyskytla podobná příležitost, které se Bennett hned chopil. Šlo o ztracenou švédskou expedici. Švédové – ohromně čilí v bádání severu, konkrétně od r. 1858 vypravili pět expedic, kterými postupně vědecky zkoumali severní vody a pevninu. Všechny tyto expedice vedl profesor, vědec a polární badatel Adolf Erik Nordenskjöld . Po roce 1875 se však pozornost švédské vlády zaměřila na úsilí více praktické – objevit pro obchod tolik žádoucí Severovýchodní průjezd do Pacifiku. Švédové postupně zkoumali, opět pod Nordenskjöldovým vedením, první část cesty – od Severního mysu k Obu a Jeniseji. Nordenskjöld pronikl po těchto řekách hluboko do nitra Sibiře. Díky jeho objevům mohli Švédové rychle dopravovat zboží na Sibiř. Nordenskjöld ovšem doufal, že se mu podaří víc, a to dostat se až k Leně a odtamtud do Beringova průlivu. 22.června 1878 tedy (zase pod Nordenskjöldovým velením) vyplula loď Vega na další expedici. Na podzim ještě přišly zprávy, že Vega dosáhla Čeljuskinova mysu a delty Leny a potom se po ní slehla zem. Rok 1979 nepřinesl nic nového. Svět byl znepokojen osudem slavného polárníka.

Obrázek
James Gordon Bennett Jr.

Bennett byl přesvědčen, že Vega přezimovala někde v Severním oceáně. Chtěl zorganizovat senzační výpravu na její záchranu a informovat veřejnost o průběhu cesty ve svých novinách a tím se dostat k pěknému zisku. Koupil starý parník, který kdysi sloužil britskému námořnictvu a pokřtil ho Jeannette. Požádal Kongres o podporu financování výpravy. Finance obdržel s tím, že výprava má po záchraně Vegy, pokud budou příznivé podmínky, pokračovat dál v cestě, hledat teplý proud a pokusit se díky němu dostat až k severnímu pólu. Bennett byl tímto plánem nadšen a pustil se do připrav expedice.

Oprava a vylepšení lodě pro náročnou cestu do severních moří (jako např. nové kotle a masivní výztuž), byla svěřena zkušenému námořníkovi Georgu Melvilleovi, který měl být hlavním inženýrem expedice. Za velitele expedice si Bennett zvolil námořního důstojníka Georga Washingtona DeLonga. DeLong se narodil r. 1844 v New Yorku. Vystudoval námořní akademii a z jeho námořní kariéry je zajímavá zejména účast na výpravě v r. 1873 vyslanou pro záchranu nezvěstného amerického polárního badatele Charlese Francise Halla plavícího se na lodi Polaris. DeLong tehdy získal cenné zkušenosti z oblasti Arktidy a vedl si velmi obratně, (i když Halla nakonec zachránil někdo jiný).

Obrázek
Georg W. DeLong

DeLong se dychtivě chytil nové příležitosti, nejen kvůli záchraně Vegy, ale i možnosti dobýt cíl nejvyšší tj. severní pól. Potěšilo ho, že nové výpravy se zúčastní Melville, se kterým se poznal ještě z výpravy na záchranu lodě Polaris a že prvním důstojníkem má být rovněž jeho známý, poručík Charles Chipp. Na výpravu se poctivě připravoval. Dopodrobna se obeznámil s Nordenskjöldovou trasou a studoval dostupné mapy Arktidy. Uvažoval, kde asi Vega mohla přezimovat a vypracoval si různé plány na její záchranu. Vybíral posádku a trval na některém nezbytném vybavení lodě, i když kvůli vysokým nákladům bylo potřeba mnohé seškrtat.

8.července 1879 Jeannette se slávou vyplula z přístavu v San Franciscu, směr Aleuty. Na palubě kromě 30 členů posádky a důstojníků byli i tři civilisté – lodivod a novinář, který měl průběh cesty zaznamenat a přírodovědec pro případný vědecký výzkum. Za 23 dní loď dorazila na ostrov Unalaska (Aleuty, při Aljašce). O Švédech tady nikdo nic nevěděl. Nakoupili kvalitní uhlí a kožešiny a taky sušené ryby a žrádlo pro psy, které měli vzít na palubu na další zastávce v Saint Michaelu (Aljaška). 6.srpna loď zvedla kotvy. Když dorazila do Saint Michaelu, musela se zdržet, protože čekala na loď s uhlím. Jeannette byla nakonec nacpaná k prasknutí. Uhlí, proviant, žrádlo pro psy, 40 eskymáckých psů, saně, postroje pro psy, sněžnice, boty, eskymácké čluny, pušky, munice, kožešiny a dva domorodé lovce a zároveň psovody.

Obrázek
Georg Melville

Když vypluli, Jeannette střídavě plula pod párou a plachtami. 27.srpna opustila přístav na ostrově svatého Vavřince. Posádka měla dobrou náladu, protože se dozvěděla, že před nimi tady byla jiná loď a podle popisu by to mohla být Vega. Jeannette plavala Beringovým průlivem na sever do Koljučinského zálivu (Čukotka), kde byla šance dozvědět se o Vege víc. Po přistání se v jedné osadě dozvěděli, že Vega tady přezimovala. Mezitím se do Ameriky donesla zvěst, že Vega byla viděna, jak pluje na jih. Byla tedy v pořádku, Nordenskjöld objevil Severovýchodní průjezd a čekala ho velká sláva. Náklad Bennetových novin v době, kdy přinášely zprávy o expedici ohromně stoupl a měl být ještě větší, protože 31.srpna Jeannette nabrala kurs na severoseverozápad směrem k Wrangelově zemi, (o které se tehdy nevědělo, že ve skutečnosti je ostrovem, nalézá se asi 150 km od ruského pobřeží).

Plavba však začala být svízelná. Objevil se led. Někdy na loď dotíral z každé strany a ta potom sténala, trup se chvěl a skřípal. DeLong musel neustále měnit kurz, aby se ledu vyhnul. Led tlačil loď na severovýchod, ale Wrangelova země ležela na severozápadě. Chvílemi se moře od ledu uvolnilo, ale nakonec Jeannette narazila na souvislé ledové pole. S plnou parou hledala průrvu a nakonec ji i našla. Táhla se ale na severovýchod. Těsně nad jednasedmdesátým stupněm loď narazila na volné moře. Optimizmus se posádce vrátil. Bylo možné, že prošli ledovým balem a teď budou plout bez překážek až k pólu. Avšak když se obrátili na severozápad, narazili opět na ledovce. Asi 9 km od ostrova Herald (nacházející se 60 km od Wrangelova ostrovu na východ) loď v ledu uvízla. Posádka ostrov prozkoumala a zjistila, že je pro loď nepřístupný a pro lidi nehostinný. Přezimovat tedy budou muset na ledem sevřené a nakloněné lodi.

Obrázek
Jeannette

Jeannette asi 2 měsíce unášelo ledové pole směrem na severozápad a až poté se led rozlomil a zahoupala se na volné vodě. Po dvou hodinách plavby však voda opět zamrzla, ale loď aspoň stála ve vodorovné poloze a led ji nikam neunášel. Čas běžel a vše probíhalo celkem dobře. Posádka lovila zvěř a vykonávala vědecká pozorování. Po novém roce se však do lodi dostala někudy voda a na její odčerpávání padla velká zásoba uhlí. Také destilační přístroj na získání pitné vody běžel na uhlí. Když se konečně po arktické noci nad obzorem objevilo slunce, voda ještě pořád do lodi vtékala, ale mezitím dal kapitán udělat vodotěsnou přepážku. Všichni doufali, že arktické léto přinese popraskání ledu a budou moci vyplout.

Proběhl duben i sluneční květen roku 1880, ale led nepovoloval. Posádka lovila medvědy a tuleně, aby si zpestřila jídelníček. V červnu všechny naděje začaly pohasínat, protože propukly sněhové vánice. Pitná voda se teď aspoň dala získat ze sněhu. Loď byla opravena, ale vyplout se nedalo. Led se nepohnul ani v červenci. Počátkem listopadu se už slunce nad obzorem neukázalo. Led mezitím zanesl loď dál na sever, takže arktická noc měla trvat déle. DeLong se nechtěl vzdát své šance a na opuštění lodi a vydání se pěšky dolů na jih nepomýšlel. Nemilosrdně vyháněl každý den posádku na led, aby se rozhýbala. Trestal každého, kdo si nevzal povinnou každodenní lžíci citrónové šťávy. Každou středu rozdával rum a v neděli konal pobožnost. Trval na přesném plnění rozkazů a čistém oblečení a díky pečlivé starostlivosti lodního lékaře se jim dařilo i při druhém přezimování zachovat posádku celkem ve zdraví.

V březnu roku 1881 překročila nehybná loď 75. stupeň severní šířky. V dubnu a květnu nebylo dobré počasí, přesto posádka dělala všechny přípravy na odplutí, jako loňský rok. Dny plynuly jednotvárně. K jídlu bylo už většinou jenom nasolené vepřové a brambory. Když došly, zbyl už jen pemikan. Jídelníček byl občas zpestřován upečeným chlebem a konzervovanými rajčaty. Posádku však začaly sužovat nevolnosti a křeče. Zjistilo se, že je to z rajčat. V každé konzervě bylo trochu olova a všechny museli vyhodit. Horší však bylo, když posádku začala přepadat malomyslnost, agrese a hysterie. Po 14 měsících, kdy viděli jenom led a nebe, uviděli konečně malý kousek země. Ostrůvek pojmenovali po lodi. 24.května 1881 loď překročila 77. stupeň severní šířky. Tehdy DeLong uviděl další ostrov a pojmenoval ho po Bennettově manželce – Henriette. Výprava na prozkoumání ostrova přinesla příjemné oživení. Podařilo se zastřelit i pár ptáků. Na další přezimování však ostrov vhodný nebyl. Začátkem června teplota stoupla, ale led nepraskal. Další zima na lodi by znamenala jistou smrt hladem. Všichni čekali, jak rozhodne kapitán. Ten zatím dostal nápad, jak ušetřit uhlí a nechal postavit malé větrníky, které by poháněly čerpadla. Když led začal pukat, bylo to pro každého překvapení. Trup lodě však tlak bortícího ledu nevydržel. Všechny potřebné věci pro prožití se musely vyložit na pevný led. Posádka se už jenom bezmocně dívala, jak se jejich loď 13. června potopila.

Obrázek
Potopení Jeannette

DeLong se díval směrem k jihu a zvažoval, že na dosáhnutí Sibiře konkrétně delty řeky Leny, budou potřebovat asi 60 dní. To byl příliš optimistický odhad, protože delta Leny byla vzdálena skoro 700 km. Před sibiřským pobřežím bylo sice ještě Novosibiřské souostroví, ale tam by expedice pomřela hlady, protože ruská vláda vydala výnos, že na ostrovy může vstoupit jenom ten, kdo má dostatek potravin. Také se jistě nevědělo, jestli je sibiřské pobřeží osídleno. Možná bude třeba jít až hluboko do nitra Sibiře, aby našli lidské obydlí. Polovina psí smečky utekla a všude se vršily hory šatstva, bot, koženin, navigačních přístrojů a proviantu. DeLong rozhodl, že zesláblá posádka si pár dní na ledu ve stanech odpočine, sbalí jenom nutné zásoby a protože možná narazí cestou i na volné moře, musí sebou vzít tři čluny. I tak bylo nakonec potřeba táhnout deset vrchovatě naložených saní a psů bylo málo. Posádka si rozdělila úkoly. Bylo určeno, že pochodovat se bude v noci a ve dne spát, aby se uchránili před spáleninami a sněžní slepotou. Také věci mohly přes den aspoň uschnout.

Konvoj vyrazil v pátek 17.července v 18,00 hod. Muži byli vyzáblí, ale zatím nemocní byli jenom dva. Saně se táhly těžce. Slunce roztopilo vrchní vrstvu ledu a do této rozměklé břečky saně zapadaly. Nohy ale v této kaši mrzly. Popruhy drásaly kůži, sanice zapadaly do děr. Psy za nějaký čas už nemohli tahat dál a plazili se po břiše. Když je odvázali, utíkali pryč. Nejhorší bylo, když se v ledu vytvořily trhliny. Muži museli saně přitáhnout až těsně k okraji trhliny a dlouhými háky seskupovali ledové kry dohromady, aby k sobě přimrzly a tak se vytvořil labilní most. Při prvním nočním pochodu urazil konvoj necelé 3 km, nejen kvůli nehodám, ale hlavně z důvodu, že led nebyl hladký. Byl hrbolatý a rozpukaný a místy ho bylo třeba obcházet, protože čněl ostře do nebe jako hora. Saním popraskaly čepy a začal padat sníh. Muži museli saně vyložit, opravit, vytáhnout ze závějí a znovu naložit. Nemocných přibývalo. Další noc začalo pršet a na pochod nebylo pomyšlení. Potom pršet sice přestalo a posádka přes den sušila promočené věci, ale musel se najít jiný efektivnější způsob přesunu.

DeLong rozhodl, že saně se naloží jenom z poloviny, náklad se odveze na určené místo a s prázdnými saněmi se vrátí pro zbytek. Takže jednu cestu musí projít třikrát, pokud pořád nechtějí saně vykládat, opravovat a znova nakládat. Jeden muž s krumpáčem před konvojem upravoval cestu a označoval cíl etapy zapíchnutou vlaječkou. Tento způsob přepravy se ukázal jako lepší. Přesto docházelo k nepříjemným nehodám a zapadnutím do louží, trhlin, poškození saní a omrzlinám. Po osmi dnech pochodu směrem na jih, konvoj ušel jenom asi 10 km. Navíc při určení jejich polohy DeLong s hrůzou zjistil, že jsou 45 km severně od místa, kde se jejich loď potopila. Rozhodl o zkrácení přídělů a změně kurzu pochodu na jihozápad, aby se dostali ze severozápadního proudění.

Ve Spojených Státech mezitím Kongres schválil financování expedice na hledání a záchranu Jeannette. Záchrannou lodí byla bývalá parní velrybářská loď pojmenována Rodgers a velel jí kapitán Berry. 16.června 1881, záhy poté co se Jeannette potopila, zvedl Rodgers kotvy ze San Francisca. Vezl proviant na půldruhého roku, což bylo předepsané množství. Kromě toho ale ještě Berry vezl i potraviny pro zachráněné. Prvním cílem Rodgerse byla Kamčatka. Očekávalo se, že DeLong se může nacházet na sibiřském pobřeží anebo křižovat Beringovo moře. Ruská vláda ochotně poskytla jednu loď na průzkum tamních moří a oceánu. Rodgers plul podél Aleut a 4.srpna zakotvil v Saint Michaelu. Sledoval stopu Jeannette i dál až dorazil k ostrovu Herald a také prozkoumal Wrangelovu zem a potvrdil, že jde o ostrov. Avšak žádné stopy po DeLongově expedici nenašel.

Zatím se DeLong dostal na 77˚43´severní šířky a modlil se, aby se dál na sever už nedostal. Pochoval prvního ze svých mužů, který zemřel na omrzliny. Saně teď byly naloženy jenom málo a pro zbytek nákladu se opakovaně muži vraceli. Aby zdolali jednu míly, museli jich urazit třináct. Proviantu hodně ubylo, ale na naložení saní to cítit nebylo, protože mužům ubývalo sil.

Obrázek

Když se počasí zlepšilo, nálada mužstva také. Saně naložili víc a led byl rovnější, takže urazili větší vzdálenost. DeLong po čase zjistil potěšující novinu, že se konvoj dostal do příznivého proudění a posunul se o 50 km na jih. Avšak led se začal bortit a začaly se zase tvořit trhliny. Muži zachraňovali sebe, psy i saně, ale bylo to nad jejich síly. Jídla ubývalo a nemocných přibývalo. 28.června 1881 narazili na neznámý malý ostrov a DeLong ho pojmenoval podle Bennetta. Na ostrově byly alky, které jim zpestřili jídelníček. 4. srpna opustili ostrov. DeLong změnil rytmus pochodu. Teď se přes den pochodovalo a v noci spalo. Arktické léto se totiž pomalu a jistě chýlilo ke konci. Když narazili na volné moře, první kutr vedl DeLong, druhý kutr vedl poručík Chipp a velrybářský člun řídil inženýr Melville. Plavba po vodě jim odlehčila putování jenom zdánlivě. Bylo dost náročné řídit čluny bezmocně se zmítající ve vlnách. Plavba na vodě se střídala s vyčerpávajícím pochodem na ledu, podle toho jak bylo moře zamrzlé. Když volného moře přibývalo, saně se staly pro posádku přítěží a tak je postupně spálili, aby ohřáli vodu i sebe.

Putovali dál na jih už jen se setrvačností. Z jídla jim zůstal jenom pemikan, takže se museli spoléhat na to, co ulovili. Ze psů zůstali jenom dva, ostatní utekli nebo pošli. Aby se jim čluny nepřevrhly, rozhodli se všechny zbylé saně spálit a obejít se bez nich. Proud je naštěstí unášel k jihu. Když dorazili na ostrov Kotělnyj (největší ostrov z Novosibiřského souostroví), byli už ve zlém stavu. Mnoho omrzlin, nehojících se ran, otupělost, hlad. Blížili se k otevřenému moři a DeLong rozdělil muže do tří skupin podle počtu člunů, aby se nezávisle pokusili najít lidské obydlí a přivést pomoc pro ostatní. Sám velel 13 členné skupině, druhé desetičlenné skupině velel Melville a třetí nejmenší skupině velel Chipp. 12.září se pustily čluny na nejistou plavbu. Od sibiřského pobřeží je dělilo asi 160 km oceánu. Čluny se držely na pohled, ale když přišla bouře, Melvillův člun odneslo z dohledu ostatních a Chippův kutr se bohužel převrhl a všichni v něm zahynuli. DeLongův kutr a Melvillův člun bouři vydržely a zdárně přistály na sibiřském pobřeží, avšak daleko od sebe. DeLong přistál na severním konci delty Leny a Melvill ve východní části delty Leny.

Obrázek
Obrázek
Delta Leny

DeLong a jeho skupina museli z pobřeží přes bažiny putovat dál, aby došli k lidskému obydlí, ale nacházeli jenom pustinu. Síly docházely a záchrana v dohledu nebyla. DeLong vyčlenil dva muže, kteří byli relativně v pořádku, neměli na nohou žádné rány ani omrzliny, aby šli jako předvoj co nejrychleji dolů na jih a přivedli pomoc. Ostatní, spolu s vyčerpaným DeLongem, který měl nohy samou ránu, se pomalu šourali za nimi. K jídlu byl vrbový čaj a staré boty. Podařilo se ulovit slípku, ale to nestačilo. Muži postupně umírali vyčerpáním, hladem a zimou. Zbytek už jen ležel a spal. Všichni měli kruté bolesti v nohou. Žádné boty. Jako jeden z posledních umírá DeLong. Stalo se tak 31.října 1881.

Dva muži z předvoje úspěšně našli lidská obydlí a dočkali se záchrany od tamních obyvatel, kteří je na saních odvezli dál na jih, kde se setkali se zachráněným Melvillem. Melvillovi se po přistání brzo podařilo najít pomoc od místních obyvatel. Dlouho neotálel a i když vyčerpán, ještě v zimě roku 1881 a na jaře příštího roku pátral po DeLongovi. Doufal, že ho najde živého, ale v březnu 1882 našel jenom ztuhlá těla. Získal však všechny záznamy expedice a cenný DeLongův deník. Mrtvá těla byla v roce 1884 převezena do Spojených států.

Obrázek
Poslední záznamy v DeLongově denníku

Cesta v polárním moři, kterou DeLong podnikl, nebyla sice dlouhá, ale přinesla několik významných poznatků. Odvážil se do oblasti do té doby málo probádané. Doufal, že v Beringově úžině objeví teplý proud Kurošio a s jeho pomocí dopluje až k severnímu pólu. Namísto toho zjistil a upřesnil skutečné proudění mořské vody v úžině. DeLong také vyloučil možnost, že Wrangelova země je pevninou, která se táhne dál na sever a napomohl k poznání, že jde o ostrov. Jako první prozkoumal úsek mezi Wrangelovým ostrovem a Novosibiřským souostrovím a objevil 3 neznámé ostrovy, které se dnes společně nazývají DeLongovy ostrovy a tvoří součást Novosibiřského souostroví. Také průliv oddělující Wrangelův ostrov od pevniny se nazývá DeLongův průliv a na Aljašce je také po něm pojmenováno jedno pohoří. Pozůstatky z potopené Jeannette v roce 1884 našli Eskymáci na jihu Grónska, takže nešťastná loď pomohla k zmapování směru pohybu ledových mas, co vedlo k argumentaci, že existuje proud, který protéká od východu na západ středem arktického oceánu. Na základě tohoto poznatku Nor Fridtjof Nansen dal postavit loď, která by odolala sevření ledu. Chtěl ji nechat zamrznout zhruba ve stejné oblasti jako zamrzla Jeannette a proudem by se potom mohl nechat unášet až k pólu a odtud k východnímu Grónsku. Chtěl tedy využít přirozeného proudu v sevření ledového pole jako dopravního prostředku. To už je ale jiný příběh.

Obrázek
Putování Jeannette

Možná vás zajímá, co se stalo se záchrannou lodí Rogers. Zkoumala sibiřské pobřeží, ale nakonec 30. listopadu 1881 podlehla požáru na Čukotce. Kapitán Berry s posádkou dál pěšky prohledával pobřeží a vyptával se místních obyvatel. Když obdržel zprávu o tom, že část posádky Jeannette přežila, jeho pátrání skončilo.

Obrázek
Rytina podle fotky přeživších výpravy

Obrázek
Jerome J. Collins zpravodaj New Yorku Herald a zároveň meteorolog expedice, zemřel spolu s DeLongem

Obrázek
Poslední místo odpočinku DeLonga a jeho druhů

Zdroje:
http://www.history.navy.mil/photos/even ... annett.htm
http://www.history.navy.mil/photos/pers ... -chipp.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/George_W._Melville
http://www.history.navy.mil/photos/pers ... delong.htm
http://famousamericans.net/georgewashingtondelong/
http://www.history.navy.mil/library/online/jeanette.htm
http://www.hedvabnastezka.cz/cestovatel ... erni-asii/
Naposledy upravil(a) Stuka dne 3/5/2015, 14:41, celkem upraveno 7 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od jarl »

Pěkný článek. Myslím, že o polárních expedicích jsme doposud na Palbě nic neměli. Svého času chtěl Destroyman napsat něco o českých polárnících, ale s tím už počítat nemůžeme. DeLongova expedice patřila ještě mezi ty šťastnější, protože přes nesmírné utrpění jejich členů, se alespoň někteří zachránili a my tedy známe jejich příběh. Někdy se stalo, že celá expedice zmizela bezestopy někde v Arktidě i s nashromážděnými poznatky. Zajímavá je třeba Andréova výprava balónem, která zmizela v r. 1897 a teprve v r. 1930 se našli jejich ostatky na pobřeží Bílého ostrova.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Díky Jarle. Dobývání severního a jižního pólu mně zajímalo už od dětství a všem těm odvážným mužům patří můj obdiv.
DeLongova výprava je zajímavá i z hlediska jiného faktoru a tys to trochu nakousl Jarle. Nebylo tehdy běžné, aby posádka na lodích dodržovala taková pravidla jako na Jeannette - díky veliteli a lodnímu lékaři, kteří byli vlastně moderní. Všichni se vyhnuli skorbutu, což nebylo tehdy samozřejmostí. Melville třeba na to ve své zprávě o expedici, kterou musel po návratu do Spojených státu napsat upozornil. Že na anglických lodích té doby byl skorbut běžný a že vůbec celkově - úmrtnost posádek za takových podmínek v jakých Jeannette zamrzla by na jiných lodích vedla k vysoké úmrtnosti.
Když se to tak vezme, je obdivuhodné, že dvě zimy posádka Jeannette v Arktidě přezimovala v zdraví. Mohla za to nejenom lžíce citrónové šťávy denně, ale i pohyb na čerstvém vzduchu, přísná ale spravedlivá disciplína, dodržování hygieny, zaměstnanost prací a úkoly, příděl rumu :) - který potěší a povzbudí, pobožnost atd.
Jenom jeden muž dostal zápal očních spojivek a druhý - měl tuším nějaký úraz - to ale nevím přesně.
První muž zemřel až za strastiplného pěšího pochodu dolů na jih.

Na druhou stranu byl DeLong kritizován, že před začátkem druhého přezimování měl raději opustit loď a jít pěšky na jih. Šance na záchranu všech, by možná byla větší, ale na druhou stranu chápu DeLonga, že nechtěl opustit loď. Vždyť to nebyla sranda se potom zodpovídat nějaké námořní komisi nebo Kongresu nebo Bennettovi, proč nechal loď napospas. Nemohl tehdy vědět, že loď tlak ledu nevydrží. A taky asi doufal , že druhé přezimování už prolomí smůlu a led se musí rozlomit a Jeannette zamíří domů - pokud tedy ještě nechtěl zkusit plout dál na sever, ale k tomu by už asi neměl prostředky.

DeLong byl podle mého dobrý velitel a správně se rozhodl. Byla jenom smůla, že nepřistál v deltě Leny poblíž obydlí místních obyvatel, jako se to podařilo Melvilleovi.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Ještě malý dodatek. Až teď jsem si všimla, že na mapě, kde je zaznamenaná trasa DeLongovy výpravy a která je v článku, chybí cik-cakovité měnění kurzu lodě při Wrangelově ostrovu a zajížďka k blízkému ostrovu Herald. Lepší mapu jsem ale nenašla. Jinak je myslím celkem správná.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od jarl »

Stuka píše:Na druhou stranu byl DeLong kritizován, že před začátkem druhého přezimování měl raději opustit loď a jít pěšky na jih. Šance na záchranu všech, by možná byla větší, ale na druhou stranu chápu DeLonga, že nechtěl opustit loď. Vždyť to nebyla sranda se potom zodpovídat nějaké námořní komisi nebo Kongresu nebo Bennettovi, proč nechal loď napospas. Nemohl tehdy vědět, že loď tlak ledu nevydrží. A taky asi doufal , že druhé přezimování už prolomí smůlu a led se musí rozlomit a Jeannette zamíří domů - pokud tedy ještě nechtěl zkusit plout dál na sever, ale k tomu by už asi neměl prostředky.
DeLongovi těžko můžeme něco vyčítat. Loď opustit nechtěl, protože byla naděje, že se další léto uvolní z ledového sevření a dokáže je dopravit do bezpečí. Cesta po ledu k pobřeží Sibiře se mu tehdy jevila jako příliš riskantní a nikdo se tomu nemůže divit. Je s podivem, že jejich loď vůbec tak dlouho vydržela pohromadě a led jí nerozdrtil hned první zimu. Později se pro tyto účely konstruovala speciální plavidla, která led vytlačoval vzhůru a jejich boky už nemusely odolávat takovému tlaku.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Později se pro tyto účely konstruovala speciální plavidla, která led vytlačoval vzhůru a jejich boky už nemusely odolávat takovému tlaku.
Nansen, jak jsem podotkla v článku, chtěl takovou loď a stavitel Archer mu ji i dodal (r.1892). Šlo o slavnou loď Fram, která je k vidění v muzeu. Aby loď odolala tlaku ledu, musela mít oblý trup, maximálně vyhlazen, aby led nikde nemohl přilnout a aby loď mohla proklouznout, nebo aby ji tlak ker nerozdrtil ale vyzdvihl nad led. Fram je neobvykle široký a plytký. Kormidlo a vrtule byly navrženy tak, aby se zasouvaly do lodě. Použito bylo nejtvrdší dřevo ve víc vrstvách. Nansenovi se nakonec plán - využít proudění oceánu jako dopravního prostředku v lodi zamrzlé v ledu - nezdařil. Zde nákres Framu:
Obrázek
ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

Velice podobné řezům Snekkarů a Drakarů.
Jo staří Vikingové uměli!
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Alfik »

Ad skorbut (kurděje): Zajímavé je, že příčina i léčení byly známy cca od r. 3000 př.n.l. :D z Číny... ale holt Evropané, zvl. Anglosasové, vědí všecko nejlíp :twisted:
Takže až r. 1747 popsal skotský lékař J. Lind nápoj, sestávající z octa, mořské vody, pomerančové a citronové šťávy (BRR!!! :D ), kterým lze nemoc vyřešit, a to až tak, že "v šesti dnech i námořníci, nemocní až k nepohyblivosti, mohou se do služby vrátiti".
Přitom již ve středověku plavci plavící se po Středozemním moři, popsali, že námořníci, kteří "tamní ovoce jedli, krvácením dásní netrpěli, a ti, kteří již tuto nemoc dostali, se z ní rychle léčili".
Lindův nápoj na svých plavbách rozkázal používat Cook, je to další z jeho prvenství.
A ještě další zajímavost: Vitamín C se chemicky jmenuje kyselina askorbová, což neznamená nic míň než proti-skorbová, tedy proti-kurdějová.
Co se týče tras které všichni sledovali (vč. Framu), tak ty byly poplatny tehdejším představám o mořských proudech. Dnes samozřejmě víme, že to byla marná snaha (proudí jinudy), ale víme to právě díky nim. A díky Ruským kupcům - ti se totiž, ač se o nich nemluví, plavívali právě tudy běžně a každoročně, s náklady Sibiřské mamutoviny, zlata i kožešin... Ostatně expedice které přežily přežily právě díky nim, resp. i u těch, o kterých jen víme, víme protože jejich pozůstatky (zprávy o nich) dovezli tito kupci.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Franz Trubka »

Hezky a dobre zpracovany prispevek, diky Stuko. :lej:
V pul devate jsem vylezl z baraku a venku bylo -18 Celsia. Neumim si predstavit,
jak mohou lide fungovat pri podstatne nizsich teplotach.Stuko, mas nejake vedomosti, jak se polarnici chranili pred mrazem?
Nemyslim jenom obleceni, ale treba "vytapeni " vnitrku lodi. Co osobni hygiena? Splachovaci zachody, sprchy a pracky se susickou sebou asi nevezli
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

Nejkrásněji jsem to četl popsané od Eskimo Wezla ( Jan Wezl , Zábřeh 1868 - 1948 Dawson City), myslím že se kniha jmenovala Třicet let na zlatém severu.
Roky přezimoval právě na Novosibiřských ostrovech o asi třicet let později.
Velice rychle se polárníci museli přizpůsobit Eskymákům, jinak zemřeli.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

To o tom skorbutu, je zajímavé. O jeho léčbě se vědělo už ve starověku, potom se ale na to zapomnělo, tak jako na mnohé jiné poznatky a bylo je třeba znovu objevit. I když s léčbou skorbutu se začalo zase v 18.stol. jak správně napsal Alfík, zajímavé je, že ještě v 19.století právě britské námořnictvo víc věřilo, že jim v léčbě pomůže zdravý vzduch, pohyb, hygiena a morálka než šťáva z citrusů. Ta šťáva totiž bývala k dispozici hlavně z limetek. Tento nápoj, jako zbraň proti skorbutu, si dokonce nechal nějaký filuta patentovat a královské loďstvo ho muselo mít na palubě. Jenže šťáva z limetek rychle ztrácela vitamíny a znehodnocovala se, takže výsledek byl nulový. Nemocem z nedostatku vitamínu C, tedy zabránilo jenom čerstvé maso, které má určitý obsah vitamínu C a taky zrychlení přepravy s pomocí páry, kdy se jídlo mohlo doplnit víckrát na různých místech. Britští námořníci tedy limetkové šťávě (a tudíž každé šťávě z citrusů) nevěřili. Až později se zjistilo, že šťáva z citrónu by vydržela déle.

Franzi, díky. Námořníci - konkrétně v období páry - se ohřívali v lodi topením uhlí a taky pálili dřevo. Možná měli i sušené chaluhy nebo něco podobného na podpal, jinak asi museli mrznout. Ohřívali se kožešinami a DeLongova expedice, když putovala směrem k Sibiři spala ve stanech, oblečena do kožešin. Lůžka tvořila spací vaky a přikrývky z jelení kůže, srstí dovnitř. Ohledně osobní hygieny, to bylo asi stejné, jako jsme se nedávno bavili v jiném vláknu - celkově o hygieně v minulosti. Voda byla vzácná, na mytí ji tedy často nepoužívali. Přesto, pokud nechtěli dostat tyfus, museli se mýt, holit a měnit prádlo a povlečení. Ale někdy to bylo svízelné. Takže v nějakém přístavu to šlo, nebo když se jim podařilo zadržet do plachty dešťovou vodu a pod. Jindy zase musela hygiena ustoupit. Taky museli loď větrat a udržovat v čistotě (tedy bez odpadků, vyměšovat do kýble a vylévat je ven do moře, drhnout podlahu a pod.) Šatstvo se muselo nechat sušit, protože kožešiny se prát nemohly. Myslím teď na arktické vody. Když námořníci pluli tam, kde je teplo, tak to měli jednodušší. Když na lodích býval svinčík, námořníci špinaví a loď nevětraná, přišel mezi ně nepříjemný host - tyfus. :)
Eskymáci se také např. kdysi nemyli. Pokud vím, tak špínu ze sebe navzájem oškrabávali speciálními škrabkami. Tím nechci říct, že by byli špinaví. Dodržování hygieny - to není jenom v umytí se vodou. Záleží od stravy a celkově daných podmínek, třeba čistota ovzduší, jestli je člověk olepen smradlavým potem a prachu z uhlí, nebo jeho pot voní a zvenku ho nemá co zašpinit, jako kdysi Eskymáky.
ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

Franz:
Citát z knihy:
Žil v podmínkách, ve kterých když lidé chtějí jít na záchod, musí si sednout na zapálenou svíčku, aby jim – vy víte co – nepřimrzlo k zadku. Sám Welzl k tomu ve své knize Třicet let na zlatém severu napsal: „Poznal jsem jednoho Ira, červeného a vousatého, který naříkal, že má od svíčky plno puchýřů, takže se nemůže vůbec posadit.“
Podle tohoto autentického líčení se zřejmě o osobní hygieně asi nedá uvažovat.
Vrcholem luxusu bylo zřejmě si utřít panimandu liščím ohonem :D
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Mirku58, dobré doplnění. :D
Jenom ten liščí ohon vyměň za hladového psa, pokud máš v arktidě zápřah, který po tobě tu hromádku rád a s vděčností uklidí. :D
ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

Z celé této výpravy mám pocit, že to bylo jen plácnutí do vody, aby se zvýšil náklad novin. Hurá, jdem vykonat hrdinský počin.
Vůbec se organizátoři a velení nezajímali o informace, které mohli získat od místních, stačilo se zastavit a pokecat v Petropavlovsku Kamčatském, nebo na Dutch Harbour ( v Nome ne, to ještě neexistovalo).
A ty informace od kupců byly velice zásadní, proudy a stavy ledu znali velice podrobně.
Asi to bylo pod jejich úroven.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Taky plácáš Mirku. :D
Jasně, že šlo o zvýšení nákladu novin, ale určitě ne u DeLonga. A taky chudák nemohl za to, že měl parádní smůlu a právě tehdy byly kruté zimy dvě po sobě, takže led neroztál. Jinak by se možná dostal dál, nebo objevil víc.
Při pobřeží a v přístavech se leda tak mohl ptát nějaké babky, zda nemá teplé pirohy. :D
Od kupců zásadní informace? No nevím, možná v místních vodách a pokud by i byly zásadní, asi tehdy ještě výměna takovýhle informací mezi státy neprobíhala.
Zapomínáš, že jako první prošel Severovýchodní průjezd Nordenskjöld. Žádnej ruskej kupec.
Tady pro představu, jak Nordenskjöld zkrátil obchodní cestu:
Obrázek
ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

No, že bych plácal,
Petropavlovsk, založený asi 1740, Dutch Harbour- Holandský přístav ( myslím že patřil Holandské východní) cca ve stejné době a kožešiny, mamutovina z oblasti Novosibiřských ostrovů se koncentrovaly právě v těchto dvou přístavech. Máš za to že neznali původ tohoto zboží?
A plachetní lodě tu oblast v létě pravidelně navštěvovaly.
A o těchto dvou přístavech měla velice dobré vědomosti i Admiralita VB a Francie, 1787 lodě L Astrolabe, Bussole ,1855 útok spojené flotily, spojený s regulerní bitvou.
Nesud tak rychle vážená Stuko, občas to není dobrá metoda Terra inkognita je velice zákeřný pojem. Co pro jednoho je neznámé, místní zná velice dobře.
EDIT:
Ještě si dovolím doplnění.
První známý evropan na Novosibiřských ostrovech - kozák Jakov Permjakov ( plavba z ústí Leny na Kolymu)
A první výsadek kozácká výprava pod velením Mercury Vagina na o. Bolšoj Ljachovskij - 1712
Takže žádná babka povídala! :-P
Naposledy upravil(a) Mirek58 dne 9/12/2013, 22:39, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Alfik »

Zas tolik by se od těch kupců nedověděl - resp. dověděl by se jak to tam chodí v létě.
V zimě byly stanice neobydlené. Tzv. "jasak" (daň carovi v kožešinách) se vybíral 1x za rok, a tudíž logicky v létě. A v letech kdy se severní cesta neotevřela (led neroztál), se neobchodovalo. A basta fidli. :)
Ovšem zeptat se mohli. "Něco" by v archivech bylo, i od různých badatelů ze zahraničí, které tam poslal car.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Mirek58 »

Alfik:
Vtip této oblasti je v tom, že pokud chceš kožešiny, kvalitní, tak musíš v zimě na led, v létě se tam daj akorát chytat ryby a plácat komáři košešina v létě je podřadná.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Stuka »

Místní obyvatelstvo asi lovilo v zimě a nemuseli chodit daleko. Zvěře bylo hodně. A v létě se pro kožešiny přijelo lodí. I takhle to mohlo být.
Co se týče těch informací, nemyslím si, že tehdy byli lidé hloupí. Totiž kdyby se stačilo zeptat, že by se neptali. Třeba z Americe, že by zavolal prezident carovi, jestli jeho kapitáni nenarazili v Beringově průlivu na teplý proud? Takhle by to asi nešlo. A jak jinak? Komunikace nebyla snadná, dorozumívání složitý. Vzájemné poskytování si vědeckých poznatků zabezpečovali - podle mého - právě hodně noviny.
Kupci samozřejmě o vědecké poznatky nestáli a velitelé jednotlivých lodí je asi neměli jak a taky proč poskytovat. Když měl někdo svého lodivoda a ten dokázal proplout rychleji a někudy snáze, byla to v obchodě výhoda.
To přece kdysi bylo úplně běžné, že si každý střežil to své a své umění, v čem byl dobrý. To až o moc později, se vytvořili vědecké globální instituce, aby si navzájem pomáhali. Tehdy (vlastně hodně i dnes) šlo o rivalitu - kdo kde bude první a co si tam urve. Tak si to aspoň myslím já.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Dobývání severního pólu

Příspěvek od Polarfox »

Mirek58 píše:Vtip této oblasti je v tom, že pokud chceš kožešiny, kvalitní, tak musíš v zimě na led, v létě se tam daj akorát chytat ryby a plácat komáři košešina v létě je podřadná.
A ona to kožešina ze zvířete uloveného v zimě nějak zpodřadní, pokud si ji odvezeš až v létě? A nebo je třeba na loď namontovat kolečka a po ledu urychleně tu kožešinu evakuovat, aby nedošla nějaké újmě?
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Odpovědět

Zpět na „ostatní“