Boris Godunov

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Boris Godunov

Příspěvek od Ljubov »

Boris Fjodorovič Godunov
..První "nerurikovský" vládce Rusi..

(1551 - 1605)

Obrázek

Starobylá rodina Godunovů, z níž Boris pocházel, se na Rusi usadila někdy na počátku 14. století. Svůj původ odvozovala od tatarského prince Četa, který opustil svou rodnou Zlatou hordu, usadil se v Rusku a vstoupil do služeb moskevského knížete Ivana Daniloviče Kality. V roce 1330 Čet přijal křesťanství a získal nové jméno Zacharij. Podle pověsti založil blízko města Kostroma Ipaťjevský klášter. Vedle rodiny Godunovových považoval Četa za svého předka i klan Saburovovů, z něhož pocházela ku příkladu Solomonia, první manželka Vasilije III..

Boris se pravděpodobně narodil roku 1551, případně roku 1552 Fjodoru Ivanoviči a jeho manželce Stěpanidě. Z jeho sourozenců je známý pouze starší bratr Vasilij, který zemřel bez potomků, a mladší sestra Irina. O Borisově dětství se dochovalo jen velmi málo informací, víme pouze, že po smrti otce roku 1559 se Boris přidal ke dvoru Ivana IV., kde započal své dlouhé putování, jež skončilo až na carském trůně.
Několik měsíců po svém příchodu se stal opričníkem (opričníci tvořili jakousi carskou stráž čítající několik tisíc mužů, kterým za dobrou službu - jejich hlavním úkolem byl dohled nad carovými nepřáteli - panovník přiděloval malá území ze své opričniny a finanční podporu). Roku 1570 Boris upevnil svou pozici mezi opričníky výhodným sňatkem, když se oženil s Marjou Grigorijevnou Skuratovovou-Bělskou, dcerou Ivanova oblíbence Maljuty Skuratova. Z manželství se narodily dvě děti - roku 1589 syn Fjodor a v roce 1582 dcera Xenie.
Deset let po uzavření sňatku se Borisově rodině dostalo obrovské pocty, když si carův syn Fjodor Ivanovič vybral za ženu jeho sestru Irinu. Samotný Boris byl v září téhož roku přijat mezi bojary.

Obrázek
Rekonstrukce tváře Iriny Godunovové

15. listopadu roku 1581 se Boris stal nechtěným svědkem jedné z nejtajemnějších událostí dějin novověkého Ruska, vraždy následníka trůnu Ivana Ivanoviče. Existují dvě verse, jak se vše událo. Dle první, která se uvádí nejčastěji, potkal Ivan IV. při pochůzce hradem synovu manželku Jelenu Šeremetěvovou a zdálo se mu, že není dostatečně oblečena. Takovou neposlušnost panovník na svém sídle nestrpěl a rozhodl se, že Jelena musí být potrestána. Když se jí zastal carevič Ivan, vypukla hádka. Panovník syna obvinil ze vzpoury a neposlušnosti a svým žezlem ho několikrát udeřil do hlavy. V tu chvíli Boris vyběhl ze svého úkrytu, aby carevičovi pomohl. Ivan IV. se po něm ohnal zakrváceným žezlem, Boris se ráně vyhnul a raději z místnosti utekl.
Nebo je možné, že se oba pohádali kvůli taktice v probíhající Livonské válce. Následník prý nesouhlasil s uzavřením míru s polským králem Štěpánem Báthorym a žádal, aby směl v čele vojsk vyrazit osvobodit město Pskov. Ivan bral synovu nabídku jako velezradu a vzteky ho praštil žezlem. Carevič poté upadl do bezvědomí, z něhož se už neprobudil. Čtyři dny chodil panovník kolem jeho postele, modlil se za spásu duše a plazil se před oltářem. Žádné modlitby však nepomohly a 19. listopadu Ivan Ivanovič zemřel.

Panovníka synova smrt zlomila, život se pro něj stal utrpením. Mezitím, co Ivan bloudil po kostelech, Zemský sněm bouřlivě jednal o novém následníkovi. Ivan měl dva syny – duševně zaostalého Fjodora a z osmého manželství narozeného Dmitrije. Do sporu se vložila i církev, podle níž není osmí sňatek platný (uznává pouze tři) a všichni potomci z něho narození jsou označeni za nelegitimní.
Situaci nakonec vyřešil car, když na smrtelné posteli předal vládu Fjodorovi a jmenoval tříčlennou radu, jež ho bude zastupovat a pomáhat mu. Regenty ustanovil Borise Godunova, Vasilije Šujského a Fjodora Romanova.

Obrázek
Fjodor I. Ivanovič - poslední car z Rurikovské dynastie

BORIS – RUSKÝ REGENT

31. května roku 1584 byl Ivanův syn Fjodor korunován carem a trojice regentů se pustila do práce. Na jejich první schůzi rozhodovali o dalším osudu Ivanova nejmladšího syna Dmitrije. Usnesli se, že ho společně s jeho matkou, Marjou Nagajou, pošlou do města Uglič asi 120 kilometrů severně od Moskvy. Chtěli jej tak držet co nejdál od hlavního dění a neumožnit mu zasahovat do jejich politiky.
Jako druhému nejmocnějšímu regentovi (po Fjodoru Romanovovi) se Borisovi dostalo náležité úcty a získal řadu pozemků. Když v srpnu 1584 zemřel Fjodorův strýc Nikita Romanov, ubyl Borisovi další vážný soupeř. Moc, kterou nyní držel v rukou, děsila carský dvůr. Jeho nejvážnější protivník, kníže Vasilij Ivanovič Šujskij, se jeho postavení pokusil oslabit více či méně pravdivými historkami o nejrůznějších vraždách a podvodech, jichž se měl ambiciózní Boris dopustit. Krátce nato se Šujskij spojil s moskevským metropolitou Dionýsem II., aby společně přesvědčili cara Fjodora, že se musí s Irinou okamžitě rozvést, když mu ani po mnohaletém manželství neporodila syna a jejich jediná dcera Feodosija zemřela ve věku dvou let. Carevnu by poté poslali do kláštera a její pád by s sebou strhl i Borise. Jenže oba spiklenci se přepočítali a Borisovu sílu podcenili. Dionýsos skončil ve vyhnanství na Sibiři a Vasilij Šujskij byl náležitě hlídal Borisovými strážemi.

Jediným momentem, kdy bylo Borisovi opravdu úzko, byl 15. květen roku 1591. V tento den zemřel v Ugliči osmiletý Dmitrij Ivanovič. Proč a za jakých okolností zemřel je dodnes předmětem spekulací. Borisovi odpůrci podporovaní Dmitrijovou matkou rezolutně prohlašovali, že byl chlapec zavražděn na Borisův příkaz, aby mu nepřekážel v jeho politice. Tuto versi podporují především historici Nikolaj Karamzin, Sergej Solovjev a Vasilij Ključevskij. Někteří historikové se domnívají, že si Dmitrij sám podřezal hrdlo při epileptickém záchvatu. Je také možné, že Dmitrije zavraždili Poláci, ale postupné výzkumy tuto variantu považují za nejméně pravděpodobnou. Ať už Dmitrij zemřel z jakéhokoli důvodu, Boris je dodnes považován za hlavního viníka.
Aby se alespoň částečně zbavil stínu svého zločinu, vyslal do Ugliče vyšetřovací komisi, aby celou věc řádně prošetřila a ověřila, že nalezené tělo opravdu patří Dmitrijovi. Vedením byl pověřen Vasilij Šujskij. Po týdenním pátraní dopěli k závěru, že Boris je nevinný a carevič se nešťastnou náhodou zabil sám. Časem se mezi lidem objevily povídačky, že Dmitrij vstal z mrtvých, čemuž Boris nejprve nevěnoval pozornost, ale právě tyto zvěsti způsobily roku 1605 jeho předčasnou smrt.

Během svého regentství se Boris snažil řešit všechny nepokoje mírovou cestou, byl obezřetný, raději nad vším přemýšlel. Jedinou válku, kterou vedl, vyhlásil roku 1590 Švédům. Hlavním cílem bylo ovládnutí pobřeží Finského zálivu a znovudobytí území, o než Rusko přišlo v Livonské válce. Roku 1590 vypršelo vzájemné příměří uzavřené ve městě Pljussa a na Borisův nátlak Fjodor I. vypravuje z Moskvy početnou armádu směřující na Novgorod. 18. ledna téhož roku Rusové ovládli pevnost Narva a během dalších čtrnácti dnů získali jinou velkou pevnost – Jamburg.
25. února byli Švédové nuceni uzavřít mír, čímž ztratili území, jež získali Pljusskou úmluvou – pevnosti Jamburg, Ivangorod a Koporje. Švédský král Jan III. byl s průběhem války značně nespokojen a pokusil se s podporou flotily ovládnout Ivangorod. Jeho plán překazili připravení Rusové a Švédové se museli stáhnout. Do léta 1591 nedošlo k žádným významnějším bitvám, mír porušila švédská vojska, když znenadání zaútočila na město Gdov, kde zajala místního velitele Vladimira Dolgorukého.
Zároveň zahájili druhou ofensivu ve východní Karélii, kde Švédi dobyli poloostrov Kola a menší osady u Bílého moře. 25. prosince podnikli pod vedením Pekky Antinpoiky Vesainena zničující nájezd na Pečeňgský klášter, kde povraždili na padesát mnichů a podpálili zdejší kapli. Zanechávajíce za sebou doutnající ruiny, obrátili se k fjordu Kola, aby se pokusili získat zdejší pevnost. Kvůli nedostatku mužů se jim to nezdařilo, svůj neúspěch si brzy vynahradili, když vypálili vesnice Kandalakša a Kem. Zkáze naštěstí unikl známý Solovecký klášter, Švédové neměli dostatek vojáků, aby dobře bráněné ostrovy ovládli.
Jakmile se k Borisovi donesly zprávy o drancujících švédských oddílech, vyslal do Karélie generála Volkonského, aby uklidnil situaci a část svých jednotek vedených generály Bělským, Trubeckým a Mstislavským poslal do Finska, aby místním obyvatelům oplatily švédskou krutost.
Mezi lety 1592 a 1593 se válka přeměnila v sérii drobných potyček a hranice se ustálily. 18. května 1595 obě strany uzavřely mír ve městě Täyssinä. Švédové získali Narvu a východní Estonsko s důležitým centrem v Tallinnu. Rusům připadla oblast Ingrie (pruh území mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem) s městy Ivangorod, Koporje, Jamburg a Korela. Hranice se tak vrátily přibližně tak, kde byly před vypuknutím Livonské války.

Boris rovněž podporoval obchod s evropskými zeměmi a osvobodil anglické obchodníky od daní. Část peněz uvolnil na budování městských pevností, svá opevnění získal Saratov, Samara, Voroněž nebo dnešní Volgograd. Kozáci kolonizují další části Sibiře a zakládají nová města, mezi nejvýznamnější patří například Tobolsk.
Roku 1589 posílil konstantinopolský patriarcha moc víry v Rusku tím, že založil pro ruské země samostatný patriarchát. Rusové se tak definitivně vymanili z nadvlády Byzance a posílil se vliv pravoslaví.
V roce 1597 zavedl Boris novou reformu upravující poměry mezi rolníky. Zakázal jim předvádět pozemky z jednoho rolníka na druhého, čímž je pevně připoutal k půdě a pomohl tak k utužení nevolnictví.

7. ledna roku 1598 zemřel car Fjodor I. a carevna Irina se uchýlila do Novoděvičího kláštera, kde přijala řádové jméno Alexandra. Do konce života neopustila svou celu, zemřela roku 1603.
Bojarský sněm se 21. února jednohlasně unesl, že Boris bude jmenován novým carem - prvním nerurikovským vládcem Rusi. Korunován byl 1. září. Bojar s tatarskými kořeny, který se po celý svůj život nenaučil psát, teď konečně dosáhl svého cíle a bleskově se vrhá obnovit rozvrácenou zem..

BORIS - RUSKÝ CAR

V prvních letech své vlády byl Boris I. velmi populární. Správně pochopil, jak je pro jeho zemi důležité, aby srovnala krok se západem. Pozval proto do Ruska řadu zahraničních vzdělanců a učitelů, Rusům umožnil studoval v cizině a dovolil, aby byly na ruské půdě poprvé postaveny luteránské kostely. Po skončení Rusko-švédské války udržoval přátelské vztahy se Skandinávií a vítal sňatky Rusů s těmito seveřany.

Obrázek
Boris Godunov

Roku 1600 Rusko postihlo velké sucho, o rok později časté deště a v zimě udeřily velké mrazy. Úroda nemohla stačit pro všechny. Vypukl hladomor. Cena chleba se stonásobně zvýšila. Boris se snažil proti hladu bojovat, jeho pokusy však skončily neúspěchem. Hladovému Rusku nepomohlo, že byla stanovena neměnná hranice ceny chleba a kupci, kteří jej prodávali dráž, byli potrestáni. Lidu byly otevřeny i carské sýpky, ale většina obyvatel stále hladověla. V Moskvě byly zaznamenány případy kanibalismu. Hladomor trval přes tři roky, během nichž zemřelo asi 127 000 lidí. Rusové si přírodní katastrofu vyložili tak, že se jedná o boží odplatu, pomstu za zavražděného Dmitrije Ivanoviče. Bůh tak měl dát najevo, že odvrací od Borise svou tvář a straní se jej. A ruský car nemohl vládnout bez požehnání Boha.. Zem očekávala další vlnu zla.

Možná zasáhl Bůh, možná náhoda. Legend o Dmitrijově zmrtvýchvstání a narůstajících rozporů mezi Borisem a bojary využil první ruský samozvanec, Jurij Bogdanovič Otrepjev. Jurij v mládí vstoupil do kláštera, kde získal jméno Grigorij. Postupně vyšlo najevo, jak mnoho se Dmitrijovi podobá. Ctižádostivý Otrepjev se toho rozhodl využít, vystoupil před lidem se svou pohádkou o zázračném oživnutí a shromažďoval vojáky pro převrat. Boris nařídil, aby Otrepjeva zatkli, ale jemu se podařilo uprchnout přes Litvu do Polska. V katolickém Polsku si získal obrovskou podporu, král Zikmund III. mu slíbil, že když příjme jejich víru, postaví se na jeho stranu v boji proti Borisovi. Otrepjev souhlasil a na důkaz svého rozhodnutí se oženil s katoličkou Marinou Mnišek.
16. října roku 1604 zahájil s podporou kozáků tažení na Moskvu. Nespokojení rolníci jeho pochod přivítali a s radostí se k němu připojili.

Obrázek
Boris Godunov krátce před smrtí roku 1605

V Moskvě se Boris připravoval na boj, ale zmáhaly ho nemoci. 13. dubna 1605 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, krvácel z uší a z nosu, ztrácel vědomí. Zemřel 23. dubna ve věku padesáti čtyř let. Krátce před smrtí jmenoval šestnáctiletého syna Fjodora svým následníkem. Chlapce korunovali pod jménem Fjodor II.. Borisův syn vládl jen několik týdnů, 11. června jej a jeho matku stráže nalezly uškrcené po palácovém spiknutí vedeném bojary.

Obrázek
Zavraždění Fjodora II. a jeho matky
(nad bratrovou mrtvolou v popředí plátna se sklání Xenie)


Xenie Godunovová vraždění unikla, ale smrt matky a bratra, kterou zblízka sledovala, ji navždy poznamenala.
21. května vjel Otrepjev slavnostně do Moskvy a byl oficiálně jmenován carem. Z krásné Xenie učinil svou otrokyni, údajně zvažoval, že by se s ní oženil, aby legalizoval své nároky na ruský trůn. Proti tomuto plánu ostře vystoupil otec Mariny Mnišek a na jeho nátlak byla Xenie vyhnána z Moskvy a uvězněna v Kirillo-Belozerském klášteře. Ani zde však dlouho nepobyla, až do své smrti se musela stěhovat z jednoho kláštera do druhého. Zemřela roku 1622, její ostatky byly uloženy v komplexu Trojicko-sergijevské Lávry.

Obrázek
Xenie

Boris Godunov měl předpoklady k tomu, aby se stal jedním z nejmocnějších a nejlépe vládnoucích carů Ruska. Rozuměl válečnickému umění, byl skvělým diplomatem a věděl, co jeho země potřebuje. Nespokojenost bojarů, hladomor a zástup samozvanců vydávajících se za careviče Dmitrije mu jeho plány překazily. Že by se skutečně osmiletý chlapec mstil svému vrahovi? To se nejspíš nedozvíme, ale přesto se domnívám, že osud byl k Borisovi a jeho rodině až příliš krutý..

_____________
Přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.

Případným zájemcům bych doporučila tyto knížky:
S. F. Platonov – "Boris Godunov – Mudrc i zločinec"
A. P. Pavlov – "Carský dvůr a politický boj za Borise Godunova"
Také se mi líbila opera Boris Godunov od Modesta Musorgského založená na stejnojmenném dramatu Alexandra Puškina..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Ljubov napsala: Roku 1589 posílil konstantinopolský patriarcha moc víry v Rusku tím, že založil pro ruské země samostatný patriarchát. Rusové se tak definitivně vymanili z nadvlády Byzance a posílil se vliv pravoslaví.

Jak na tom tedy bylo Rusko co se náboženské organizace týče od pádu Cařihradu (1453) do roku 1589, než Godunov nechal založit samostatný patriarchát?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Jak na tom bylo úplně přesně to bohužel nevím, o pravoslaví se nijak detailně nezajímám, takže to budu muset vzít méně podrobněji:
Roku 1320 přemístil moskevský kníže Ivan I. Kalita sídlo metropolity z Vladimiru do Moskvy, která se postupně stávala novým centrem země. V témže roce se změnil i metropolitův titul, jež nyní zněl "metropolita Kyjeva a celé Rusi".
V roce 1448 se ruská církev téměř osamostatnila a částečně se zbavila nadvlády Konstantinopole (stále však nebyla samostatným patriarchátem). Její částečná samostatnost se projevila v tom, že si Rusové mohli svobodně volit své představené, budovat a světit nové kostely, aniž by se museli ohlížet k Byzantincům, zda-li s tím souhlasí. Samostatnost víry přispěla k sebevědomí a hrdosti věřících a zasloužila se též o označení Moskvy Třetím Římem.
V roce 1453 dobyla osmanská vojska Konstantinopol, čímž způsobila zánik staleté Byzantské říše. Sultán Mehmed II. získal titul římského císaře. Ale protože byl člověkem nekřesťanského vyznání, nemohl tento titul užívat, proto vymysleli teorii, že označení Řím přejde do Ruska. Konstantinopol byla založena jako druhý, lepší Řím, když ten na Apeninském poloostrově ztratil své výsostní postavení. A když Rusové přejali křesťanství z druhého Říma, tak Moskva se stala Římem třetím, ochráncem nejčistější víry na světě. Vše se potvrdilo roku 1472, kdy se Ivan III. oženil s byzantskou princeznou Zoé Palaiologovnou a během obřadu přijal původem byzantský znak dvouhlavého orla a umístil jej na památku do znaku ruského, aby dokázal, jak si země své ženy váží. Spolu se znakem přešla na Rus definitivně i teorie Třetího Říma.
Celkově bych řekla, že v rozmezí let 1453 – 1589 pravoslaví výrazně posílilo, i díky teorii Třetího Říma, a připravovalo se na konečnou samostatnost v podobě patriarchátu. Vedle Ruska získaly svůj patriarchát i jiné ortodoxní země – Gruzie, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko. Ruský byl ze všech založen nejpozději, první vznikl v Sofii roku 918.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“