Nikolaj Konstantinovič

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Nikolaj Konstantinovič

Příspěvek od Ljubov »

Nikolaj Konstantinovič
"Enfant terrible Romanovského rodu"

(1850 – 1918)

"Můžeš si koupit každou ženu, rozdíl je pouze v ceně: buďto pět nebo pět tisíc rublů.."
moudro Nikolaje Konstantinoviče

Obrázek

Nikolaj Konstantinovič, prvorozený syn velkoknížete Konstantina Nikolajeviče a jeho manželky Alexandry Josifovny (vlastním jménem Alexandry Frederiky Henrietty Saxe-Altenburgské), se narodil 2. února roku 1850 v Petrohradě. V rodině se mu přezdívalo Nikola, jak se Nikolajům běžně říkalo mezi obyčejnými lidmi, případně "Mladý povaleč", což vymyslel jeho otec Konstantin.

Obrázek Obrázek
Nikolovi rodiče - Konstantin Nikolajevič a Alexandra Josifovna

Nikola byl prvním Romanovcem, který vystudoval vysokou školu. Roku 1868 přesvědčil otce, aby mu dovolil vstoupit na petrohradskou vojenskou akademii pojmenovanou na počest cara Mikuláše I.. Absolvoval ji s vynikajícími výsledky, ve svém ročníku patřil k nejlepším studentům. Když zdárně ukončil studia, rozjel se na cesty po Evropě, aby se seznámil s její kulturou. Domů si přivezl sbírku obrazů evropských malířů a rozdal je rodině. Rodina i společnost se o Nikolajovi vyjadřovala v superlativech, oceňovali jeho smysl pro humor a cit pro umění. Po smrti prvorozeného syna Alexandra II., taktéž jménem Nikolaj, se stal hlavní hvězdou rodiny. Co na tom, že se často vídal s tanečnicemi, baletkami a pochybnými dámami, když jeho otec trávil dny s baletkou Annou Kuzněcovovou a samotný panovník žil v Zimním paláci s milenkou Jekatěrinou Dolgorukou. Podobá aférka k Romanovcům patřila, ale Nikola ji dotáhl do nepřípustného konce.

Roku 1871 potkal jednadvacetiletý velkokníže Fanny Learovou, ženu, která ho připravila o všechno. Fanny se narodila v Americe, ale její rodina pocházela z Francie. Od mládí cestovala po evropských metropolích, stala se vyhledávanou společnicí zbohatlíků a ruinovala jejich konta. Během pobytu v Paříži se seznámila s ruskými aristokraty a ti ji pozvali do Petrohradu. Když se Fanny doslechla o sumách, jaké jsou Rusové ochotni utratit za krásnou "tanečnici" (jak si sama říkala), zamířila za nimi.
Konta šlechticů jí brzy byla málo, toužila po lepším. Od známé se dozvěděla, jakým znalcem je Nikolaj Konstantinovič a rozhodla se, že toho využije. Poprvé se potkali v Mariinském divadle na maškarním plese a týž den si velkokníže Fanny přivedl do svého paláce.
O Nikolajově dobrodružství se záhy dozvěděla rodina, ale tvářila se, že se nic neděje a Fanny zmizí stejně rychle, jako se objevila. Romanovci ji ovšem hluboce podcenili.

Obrázek
Snad jediná známá fotografie Fanny Learové..

Za své kvalitní služby si naše tanečnice vyžádala od Nikoly směnku na sto tisíc rublů a přinutila ho, aby svou poslední vůli sepsal v její prospěch, aby jí také něco na památku zůstalo. Ale sehnat tolik peněz bylo pro rozhazovačného velkoknížete problém, zadlužil se u přátel a když to zjistil jeho otec, seznámil s celou situací i cara Alexandra II.. Společně se shodli, že učit Nikolu mravnosti by nepomohlo (zvlášť když za ním oba o mnoho nezaostávali), ale nejlepší bude ho od Fanny na delší dobu odloučit. Tou dobou Ruské impérium válčilo ve Střední Asii a snažilo se ovládnout místní chanáty. To byla ideální možnost. Nikolaje okamžitě vypravili s vojáky na tažení do Chivy a doufali, že tam příjde na jiné myšlenky.

Velením tažení do Střední Asie byl pověřen generál Michail Čerňajev, před příchodem velkoknížete stihl dobýt starodávná města Taškent, Samarkand a Bucharu, zbývalo ovládnout pouze Chivu. Tažení na Chivu nebylo od počátku jednoduché, ruské vojáky trápila žízeň, zásob vody měli málo a když už se jim podařilo objevit studnu, nalezli v ní zdechlinu a hromadu harampádí, které do ní naházeli místní obyvatelé. Nikola oproti běžným vojákům žádné zvýhodnění neměl, pil tedy stejně špinavou vodu jako ostatní. Přesto se cítil šťastný, vojenská služba ho odedávna lákala a o každém svém hrdinském činu informoval Fanny. Se svými vojáky přešel přes poušť Kyzylkum a prý byl pro své muže vzorem. Za své hrdinství v boji o Chivu byl oceněn řádem sv. Vladimira.
28. května roku 1873 město kapitulovalo a Rusové ho obsadili. Velkokníže se vrátil domů jako hrdina, Alexander II. se domníval, že jej tažení napravilo a všechno mu odpustil. Daroval mu nový menší palác, kde žil sám bez dohledu rodičů a začal mu hledat vhodnou manželku. Jenže Nikola si do svého paláci nastěhoval Fanny a nabízené dívky odmítl. Zklamaná rodina pro něj přestávala mít pochopení, ale to, co Nikola provedl v dubnu 1874, překonalo i nejšílenější sny.

Alexandra Josifovna zjistila, že někdo ukradl diamanty z její svatební ikony v Mramorovém paláci. Podezření padlo nejprve na služebnictvo, tajná policie byla pověřena vyšetřováním a 12. dubna přinesla Konstantinu Nikolajeviči výsledek svého pátrání. Do svého deníku si napsal toto:
"12. dubna mi petrohradský městský náčelník Trepov sdělil, že diamantové paprsky z ikony byly nalezeny v zastavárně a že je tam zastavil pobočník mého syna."
Zatčený pobočník vypověděl, že diamanty mu předal velkokníže osobně a nařídil mu, aby je okamžitě zastavil. Z jeho výpovědi také zjistili, že krádež souvisí s Fanny Learovou. 15. dubna tři hodiny vyslýchali Nikolu, údajně neprojevil žádnou lítost a klidně přísahal na Bibli, že je nevinný. Nastala otázka, jak oba hříšníky potrestat. Fanny přivezli na radnici, kde jim odevzdala směnku na 100 000 rublů, kterou dostala od velkoknížete, a vyhostili ji z Ruska. Horší bylo rozhodnout, jaký trest dostane Nikola. 18. dubna si jeho otec připsal:
"Co si jen počít s Nikolou? Po dlouhém váhání jsme dospěli k tomu, že svoláme lékařské koncilium a uvidíme, co nám řeknou. Ať už bude jejich verdikt jakýkoli, veřejnost seznámíme s tím, že syna stihla duševní choroba a bude muset do konce života zůstat pod dozorem."
Prohlášení Nikolaje za blázna se ukázalo jako nejvhodnější řešení, carův bratr mohl být za syna duševně nemocného člověka nikoli zloděje.

Později se zjistilo, že do všeho bylo zapletené III. oddělení, nejtajnější z tajných policií. I do jeho řad se dostali členové teroristické skupiny Narodnaja volja a napadlo je, že by se díky Fanny mohli dostat blíže k carské rodině a pošpinit ji v očích společnosti. Nakázali Fanny, aby Nikolovi oznámila, že prohrála v kartách a nutně potřebuje půjčit. Velkokníže už své peníze neměl a rodiče mu odmítli nějaké jiné dát. Rozzuřený Nikola se rozhodl, že se jim pomstí a vytrhal z ikony nad matčinou postelí diamanty..

Na rozkaz cara byl Nikola zbaven hodnosti plukovníka a všech vyznamenání, jaké za život získal. Poslali ho na léčení na Ural, do města Orenburg. Zde se v roce 1882 oženil s Naděždou Alexandrovnou von Dreyer (*1861), dcerou místního policejního ředitele Alexandra Gustavoviče von Dreyer a Sofji Ivanovny Opanovské. Narodili se jim dva synové - Arťom (*1883) a Alexander (*1889). Když se zpráva o Nikolově sňatku donesla do Petrohradu, panovník nakázal, aby mu odebrali titul velkoknížete, zakázali mu nosit milovanou uniformu a přemístili ho do Taškentu.

Obrázek
Nikolaj Konstantinovič a Naděžda Alexandrovna von Dreyer

V Taškentu si Nikolaj žil jako král, postavil si honosný palác a v roce 1901 se podruhé oženil, když si vyhlédl ve městě patnáctiletou gymnasistku Valerii Chmelnickou, potomka spolu neměli.
Kromě dvou legitimních dětí měl Nikola i další se svými četnými milenkami: s Alexandrou Alexandrovnou Abazaovou-Děmidovovou měl syna Nikolaje (*1875) a dceru Olgu (*1877); a s Darjou Jelisejevnou Časovitinou syny Svjatoslava a Nikolaje a dceru Darju (*1896).

Obrázek Obrázek
(zleva) Darja Časovitina a Valeria Chmelnicka

Zorganizoval se zdejšími vědci řadu expedic, během nichž objevili zlaté šperky a odkryli cenné archeologické naleziště. Vstoupil do řad Ruské zeměpisné společnosti, vedl průzkumnou expedici po řece Amudarja a navštívil i Čínu. Zasadil se též o vybudování dvou vodních kanálů Buchar-aryk a Chiva-aryk, které navázaly na kanál cara Mikuláše I. a pomohly ke zúrodnění Hladové stepi (Голодная степь), závlaha se dostala asi na 134 kilometrů čtverečních.

Nikola se ukázal jako zdatný obchodník, vydělával asi půl miliónu rublů ročně, což bylo téměř o polovinu více, než dostával od rodiny. Otevřel si fotografické studio, kulečníkový bar, síť obchodů a založil továrnu na výrobu bavlněných látek, kde uplatňoval nejmodernější postupy při zpracování bavlníku. Z vydělaných peněz dal Nikola vystavět v Taškentu nové divadlo, otevřel první kino nazvané "Chiva" a část úspor věnoval lidu.

Obrázek
Nikola v Taškentu

Pád carství a abdikaci Mikuláše II. Nikola nadšeně vítal, nezapomněl panovníkovi, že mu nedovolil se vrátit do Petrohradu. Vyvěsil nad palácem rudou vlajku a poslal děkovný vzkaz Alexandru Kerenskému, pozdějšímu vůdci Prozatímní vlády.
Nikolaj zemřel 26. ledna roku 1918 na zápal plic, existuje i verse, že byl zavražděn na příkaz bolševiků, ale nebylo to nikdy historicky prokázáno. Kdyby se to někdy historikům zdařilo dokázat, stal by se první obětí bolševiků z Romanovského rodu.
Je pohřben u Spasko-Preobraženského chrámu v Taškentu.

___________

Omlouvám se za sníženou kvalitu obrázků, žádné lepší jsem nesehnala, takže pokud někdo máte ve sbírce lepší kousky, můžete je přihodit. Děkuju.
Jinak přivítám jakékoli dotazy, nové informace apod.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“