Alexej I. Michailovič

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Alexej I. Michailovič

Příspěvek od Ljubov »

Alexej I. Michailovič
(1629 – 1676)

Obrázek

Alexej Michailovič, nejstarší syn cara Michaila III. Fjodoroviče a jeho druhé manželky Jevdokije Lukjanovny Strešněvové, se narodil 8. března roku 1629 v Moskvě.
Do svých pěti let zůstal malý Alexej pevně svázán s matkou, poté začala jeho výuka a příprava na budoucí vládnutí. Od pěti let se učil číst a psát, musel umět všechny modlitby uvedené v rukopise "Hodinky", od devíti se učil zpívat při mších v kostele.
Ve volném čase hrál na hudební nástroje a dostal dětskou versi brnění, kterou mu přivezli až z Německa. Když mu bylo čtrnáct let, složil přísahu následníka trůnu.
Na trůn nastoupil po smrti svého otce v šestnácti letech. Korunovace proběhla 28. září roku 1645. Na mladého Alexeje dohlížel mocný bojar Boris Morozov, který se ukázal jako schopný a inteligentní rádce, přesně rozpoznal, co Rusko potřebuje. Dojednal mír s Polskem, zrušil řadu nařízení omezující rozvoj obchodu. Vybral též carovi vhodnou manželku, Marju Iljiničnu Miloslavskou, dceru slavného bojara Ilji Daniloviče Miloslavského. Svatba se konala 17. ledna 1648, Morozov si o deset dní později vzal Marjinu sestru Annu.

Obrázek
Alexej Michailovič si vybírá manželku
(malba Grigorije Sedova)


Manželství s Marjou Miloslavskajou přineslo Rusi třináct dětí, z nichž se pouze několik dožilo dospělosti. Měli celkem osm dcer: Martu (*1652 - † 1707) , Annu (*1655 - †1659), Sofju (*1657 - †1704), Jekatěrinu (*1658 - †1718), Marju (*1660 - †1723), Feodosiju (*1662- †1713) a dvě dívky jménem Jevdokije (*1650 - †1712, druhá z nich zemřela ve věku několika týdnů roku 1669); a pět synů: Dmitrije (*1649 - †1651), Alexeje (*1654 - †1670) , Fjodora (*1661 - †1682), Simeona (*1665 - † 1669) a Ivana (*1666- †1696).
Časté porody carevnu velmi vyčerpaly, zemřela 3. března roku 1669 po jednadvaceti letech strávených s carem Alexejem. Panovník se brzy znovu oženil, 1. února 1671 si vzal tatarskou šlechtičnu Natalju Kirillovnu Naryškinovou, s níž měl tři děti - jediného syna Petra (*1672 - †1725) a dvě dcery Natalju (*1673 - †1716) a Feodoru (*1674 - †1678).

Obrázek
Marja Iljinična Miloslavskaja

Obrázek
Natalja Kirillovna Naryškina

Moc Borise Morozova a jeho vliv na mladého cara dosáhl takových rozměrů, že se šlechta začínala obávat o své postavení. Morozov byl příliš nebezpečný. Roku 1648 vypuklo "Solné povstání". Snaha naplnit prázdnou carskou pokladnu přiměla obchodníky zdražit sůl, běžní obyvatelé si ji nemohli dovolit. Kvůli drahé soli se tomuto povstání říká Solné.
Po Alexejově návratu z Trojicko-sergijevské lávry, známého kostela u Moskvy, zahájili měšťané demonstrace. Car vyslal svou stráž, aby se s nimi vypořádala a zjednala pořádek. Protesty skončily až tehdy, kdy byl Morozov uvězněn v Kirillo-Belozerském klášteře na severu Ruska. Lid byl s výsledkem spokojen a nastal mír.

Obrázek
"Solné povstání"

Když se takto úspěšně podařilo vyrovnat spory, mohl se Alexej naplno věnovat novým reformám a hlavně měl klid na vyřešení nepokojů v Polsku.

Ukrajinský ataman Bogdan Chmelnický bojoval mezi lety 1648 – 1654 o osvobození země od polské nadvlády, Alexej mu pomohl a připojil Ukrajinu k Rusku. Polská odezva na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1654 vstoupili do války s Ruskem. Válčilo se o území Ukrajiny a Běloruska, která oba státy z historických důvodů považovaly za své. Po třech letech nepřetržitých bojů válka k velké radosti vyčerpaných armád skončila a Alexej se s polským králem Janem II. dohodl na mírové smlouvě známé jako Andrusovský mír. Ukrajina byla rozdělena na dvě části podle řeky Dněpr, levý břeh připadl Rusku (Levobřežní Ukrajina) a pravý břeh Polsku (Pravobřežní Ukrajina). Sporům na několik let odzvonilo, když byl v roce 1686 podepsán věčný mír, ale vzájemné antipatie přetrvaly a přetrvávají dodnes.
S připojením Levobřežní Ukrajiny, kterou dlouho ovlivňovalo katolické Polsko, se carovi zdálo, že je třeba sjednotit náboženství a upevnit jeho moc. Zdálo se mu, že ruská víra se příliš odchýlila od byzantského vzoru a potřebuje razantní změny. Vyřešením tohoto problému car pověřil patriarchu Nikona.

Obrázek
Alexej Michailovič s patriarchou Nikonem

Nikon se ve svém díle opíral o staré řecké texty, považoval je za nejvhodnější, když Rus přijala křesťanství právě z Byzancie. Se skupinou mnichů je přeložil a roku 1654 nechal vytisknout, aby se s nimi seznámila veřejnost. Zásadní změny můžeme dnes považovat za drobnosti, hlavní principy zůstaly zachovány, ale pro silně věřící Rusy znamenaly mnoho. Běžně se křižovalo dvěma prsty, Nikon však zavedl křižování třemi; při modlitbách se "Alliluja!" (ruské Aleluja!) opakovalo dvakrát, podle nového způsobu třikrát a stolek pod oltářem zvaný Anutoj, který se obcházel po směru slunce; se měl nyní obejít proti slunci. Mnišský oděv a některé sbírky liturgických textů byly rovněž poupraveny tak, aby odpovídaly řeckému vzoru.

Pro chudý lid i vzdělané kněží to bylo naprosto nepředstavitelné. Vždyť je učili, že každý, kdo se protiví dávným zákonům božím a rouhá se, má být potrestán. A přepisování nejvyšších pravidel víry není nic jiného než svatokrádež! Skupiny zastánců původních zvyklostí si začali říkat starověrci a ze všech sil bojovali proti přijetí reforem. Kvůli hrozícímu povstání byl svolán církevní sněm, který nakonec Nikonovy návrhy přijal..

Car Alexej nebyl s výsledkem reformy spokojen, nesplnila jeho očekávání o jednotnosti náboženství, ba naopak rozdmýchala spory. I Nikon jej zklamal: požadoval po vládci, aby byla církev nadřazena světské moci, s čímž car pochopitelně nesouhlasil. Uražený patriarcha se roku 1658 zřekl své funkce na protest odešel do Voskresenského kláštera. Alexej jmenoval nového patriarchu a svolal roku 1666 církevní sněm, aby projednali, co učiní s bývalým nejvyšším představitelem pravoslaví. Jednání se táhla přes rok a půl. Nikon byl odsouzen za svévolné zřeknutí se své hodnosti, aniž by měl souhlas cara, a zanedbání povinností vůči matičce církvi. Poslali ho do jednoho z mnoha klášterů v Běloozersku, kde žil až do své smrti v roce 1681. Vztahy mezi světskou a církevní mocí vyzněly příznivěji pro vladaře, nicméně moc pravoslaví neustále narůstala.
Nyní se nabízela otázka, co se starověrci, když je zákon označil za kacíře. Další sněm se usnesl, že je vydá do rukou lidu. To si panovník vyložil po svém: upálit..

Povídá se, že za svůj boj o správnost víry zaplatilo životem přes 20 000 lidí, roku 1681 upálili i jejich vůdce Avvakuma Petroviče. Zvěrstva páchaná na nevinných lidech děsila společnost, kláštery byly jeden po druhém nuceny uznat Nikonovy reformy.
V roce 1663 se proti změnám postavil slavný Solovecký klášter (nachází se na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, postaven byl v 15. století). Mniši napsali carovi dopis, v němž se ho snažili přesvědčit, aby zrušil ty nesmysly a dovolil lidem vyznávat tradiční víru jejich otců. Car se nejprve jen smál nad argumenty hrstky kněží, ale s nabývající intenzitou jejich slov mu došla trpělivost. V roce 1668 vyslal na Solovky vojenské oddíly a rozkázal jim zbořit svatostánek. Ostrovy byly obklíčeny, ale vesničané na pevnině statečné mnichy přes sedm let zásobovali. Teprve roku 1676 se carské armádě díky zradě jednoho z mnichů zdařilo klášter dobýt. Vojáci se bezbranným mnichům krutě pomstili: téměř všechny upálili, utopili či jinak umučili.
Klášter stojí na Velkém Soloveckém ostrově do dnešních dnů pod ochranou ruské vlády, přes velkou vzdálenost od pevniny ho ročně navštěvují tisíce věřících, vzpomínají na hrdinství mnichů a jejich mučednickou smrt a nosí jim květiny..
Jiným způsobem, jak se starověrci mstili, bylo sebeupalování. Když viděli blížící se carská vojska, seběhli se na hranici dohromady, zapálili ji a odcházeli za lepším životem všichni společně.

Alexej dlouze přemýšlel o nové válce se Švédskem, aby se pokusil vyrvat této zemi část pobřeží a znovu získal přístup k moři. Nakonec se rozhodl, že by zemi další válka pouze uškodila, vyprázdnila by pokladnu a pokud by prohráli, mohli by ztratit část svého území. Navrhl proto švédskému králi Karlu X. Gustavovi, aby společně uzavřeli mírovou smlouvu. K podpisu došlo 2. července roku 1661 ve městě Cardis.
Aby si nezdar se Švédy vynahradil, uzavřel řadu smluv s Anglií a Nizozemskem. Vylepšil vzájemné vztahy, podporoval příliv obchodníků z ciziny, které na oplátku osvobodil od většiny daní.
Panovník také pokračoval v kolonizaci Sibiře, která slibovala velké zásoby kvalitních rud. Byla založena řada slavných měst – roku 1658 Nerčinsk, v roce 1659 Irkutsk a roku 1666 Seleginsk.

Krátce se zmíním o Alexejově charakteru. Do současnosti se dochovalo několik dopisů, které panovník napsal svým přátelům, sokolníkům. Slavný ruský historik Sergej Platonov považuje tohoto vládce za nejtypičtějšího ruského panovníka. Vyzdvihuje jeho snahu předkládat lidem víru v nejčistější podobě, oddanost pravoslavné víře a upevňování církevních tradic. Car si přál, aby všichni lidé žili v klidu a míru a mohli si užívat života.

Poslední léta Alexejovy vlády jsou spjaty z rolnickými bouřemi, které nevedl nikdo jiný než Stěpan "Stěnka" Timofejevič Razin.
Kozácký hejtman se kolem roku 1655 usadil v močálech při řece Volha a spolu se svými přáteli kozáky vybírali daně od proplouvajících lodí. Válka s Polskem Rusko značně vyčerpala, rolníci museli znovu platit vyšší daně, což se jim zrovna nezamlouvalo. Když viděli, jak si žijí svobodní kozáci, utíkali po stovkách na jih, aby se k nim přidali. Společně zajali posádku carské lodě a přivlastnili si poklad, který vezla do Moskvy. Za několik měsíců vypluli na jih a vydrancovali všechna města na Volze.
Roku 1667 se rolnická výprava dostala až do Persie, ovládla pobřeží Kaspického moře a přepadávala lodě. Peršané okamžitě vyslali svou flotilu a připravili Stěnku Razina o mnoho sil. Roku 1669 se jeho "piráti" museli stáhnout zpátky do Astrachaně a přijali od cara milost. Po celém jižním Rusku poté kolovaly pověsti o Razinově výpravě.
Krátce po Stěnkově návratu byl popraven jeho straší bratr Ivan, což ho hluboce zasáhlo. Rozhodl se, že se carovi pomstí za jeho smrt. Získal si podporu téměř celého donského kozáctva a vydal se do boje.
V roce 1670 ovládl dnešní Volgograd, 24. června téhož roku padla Astrachaň a většina měst v jižním Rusku. Na dobytém území vyhlásil kozáckou svobodnou republiku a sám se stal její vůdcem. Brzy své území rozšířil o Samaru a Saratov, na podzim roku 1670 byl se svými vojsky poražen u Simbirska. Tato porážka předznamenala konečný pád. 4. října byl Razin zraněn a kozáci museli ustoupit za Don.
V dubnu roku 1671 carská vojska Stěnku i jeho mladšího sourozence Frola zajala, převezla je do Moskvy, kde byli oba odsouzeni k trestu smrti. Poprava proběhla 6. června 1671 na Rudém náměstí. Stěnkovi přiřkli smrt rozčtvrcením. Když Frol viděl, jak bratr umírá, zalitoval svých činů a prosil o milost, kterou mu car po dlouhém rozmýšlení udělil.
Kozácké vzpoury trvaly do konce roku 1671 bez valnějších úspěchů, poté se situace uklidnila.

Obrázek
Car Alexej I.

Alexej I. zemřel 29. ledna roku 1676 v Moskvě, bylo mu šestačtyřicet let. Po jeho smrti nastalo období zmatků kolem následnictví. Z prvního manželství s Marjou Miloslavskajou otce přežili dva synové, Fjodor a Ivan, ale oba byli příliš mladí. Kvůli nízkému věku vládnout nemohli. Novým panovníkem oficiálně jmenovali staršího Fjodora, korunovali na cara Fjodora III. a jeho sestru Sofju Alexejevnu zvolili regentkou. Fjodorova vláda však neměla dlouhého trvání a jeho smrt v roce 1682 vyvolala novou vlnu pochybností a zmatků. Druhý z Alexejových synů - Ivan trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala schopně a pevně spravovat ruskou zem.. Z druhého manželství měl car syna Petra, kterého považovali za mnohem schopnějšího, ale protože se narodil až v druhém svazku, nebyly jeho nároky na trůn tolik oprávněné jako Ivanovy. Aby nedošlo ke krveprolití, 25. června roku 1682 byli oba chlapci jmenováni panovníky. Sofja si podržela regentství a stále měla hlavní slovo.
Později se dostala do konfliktu s ambiciózním Petrem, roku 1696 ji přinutil vstoupit do Novoděvičího kláštera a sám se plně chopil moci..

______________
* poznámky:

Nějaké knížky o Alexejovi:

M. Chmyrov: Car Alexej Michailovič a jeho doba
S. Platonov: Car Alexej Michailovič
S. Solovjov: Historie Rusi (o Alexejovi se píše v X., XI. a XII. díle)

Jinak přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Pěkný článek, Ljubov. Opět je to téma, o kterém v Čechách málo víme (tak nějak sledujeme hlavně Petra, Kateřinu a pak 20. století) . K literatuře bych doporučil ještě Житие протопопа Аввакума, им самим написанное - z několika důvodů je to velmi vtipné čtení. Je to klasická křesťanská legenda, kterou ovšem píše mučedík sám o sobě (tedy, samozřejmě před umučením). Přesto zachovává obvyklý styl, například zobrazuje přednosti mučedníka (tedy sebe) zdůrazňováním vlastní malosti autora (rovněž sebe). Je to zajímavá dobová sonda.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuju.
Je to přesně, jak říkáš, nejvíce se mluví o Petru I., Kateřině II. a Mikulášovi II., možná, že kdyby Mikuláše nezastřelili, nebyl by tak slavný a stal by se jedním z řady romanovských panovníků. Alexej I. asi není tolik oblíbený, v každém případě se o něm příliš nemluví. Tito méně známí panovníci mi přitom přijdou kolikrát mnohem zajímavější než jsou ta známá témata, takže jsem ráda, že můžu to málo, co vím, šířit dál.

Na "Житие протопопа Аввакума" jsem zapomněla, děkuju za připomenutí. Je to velmi dobrá kniha pro ty, kteří by chtěli znát podrobnosti o starověrcích, patriarchu Nikonovi a jeho reformách. Vzpomínám si teď jenom na začátek, kdy objasňuje své dětství. Jeho otec Petr byl kněz se zálibou v alkoholu, matka se jmenovala Marja a když vstoupila do kláštera, přijala jméno Marta. K náboženství se údajně dostal tak, že když viděl na sousedově dvorku mrtvé zvíře, celou noc prý proplakal a přemýšlel o smrti. Od toho dne se modlil každou noc.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“