Alexander I.

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Alexander I.

Příspěvek od Ljubov »

Alexander I. Pavlovič
(1777 – 1825)

"Car Alexander došel až do Paříže.."
Stalin

Obrázek

Alexander, prvorozený syn cara Pavla I. Petroviče a jeho druhé manželky Marji Fjodorovny (vlastním jménem Sofie Marie Dorothey Augusty Luisy, princezny Württembergské) se narodil 23. prosince roku 1777 v Petrohradě.

Dostalo se mu skvělého a všestranného vzdělání. Malého Alexandra a jeho mladšího bratra Konstantina učila jejich babička, slavná imperátorka Kateřina II. Alexejevna. Psala jim pohádky, vybírala vhodné oblečení a místo klasické ruské abecedy pro ně vytvořila sérii obrázkových písmen. Od svého učitele náboženství, mnicha Andreje Afanasjeviče Samborského, se Alexander naučil hovořit anglicky. Jeho výuka byla zaměřena na vojenské dovednosti a poznání tradic ruského dvora (pod dohledem guvernéra Nikolaje Saltykova), lásce k vlasti a kultuře. Z knih Rousseaua měl následník pochopit principy francouzského života, jemuž se Rusko chtělo podobat.
Kateřina plánovala, že po její smrti nepřejde trůn do rukou nenáviděného Pavla, ale právě Alexandra. Pro druhorozeného Konstantina se rozhodla dobýt Byzancii (odvodila odsud i jeho jméno, centru Byzantské říše se říkalo Konstantinopol), aby spolu s balkánskými národy stvořila největší říši světa, slovanské impérium řízené z Konstantinopole. Svůj smělý plán však dokončit nestihla, roku 1796 ji ranila mrtvice.

Po smrti carevny Kateřiny II. nastoupil její syn Pavel. Během své čtyřleté vlády se zemi mstil za smrt svého milovaného otce, s dětinskou radostí šikanoval gardu, zavedl vysoké daně pro šlechtu a nařídil jí osvobodit řadu nevolníků.
Pohrdání gardou se Pavlovi vymstilo. Myslel, že jako samoděržavný panovník si může dělat co chce a nikdo ho přitom nemá právo omezovat. Jenže ono neotřesitelné samoděržaví bylo omezené vůli gardy.. Tito "Ruští pretoriáni" mohli jako jediní dosazovat na trůn nové cary a hrdě považovat Moskvu za Třetí Řím.. A Pavel na svou neznalost doplatil.

Roku 1801 se sešla v petrohradských uličkách skupinka mužů, kteří přísahali, že donutí Pavla abdikovat a umožní jeho synu Alexandrovi nastoupit na trůn. Vůdčími osobnostmi spiknutí byli jmenováni carovi někdejší oblíbenci - hrabě Petr Alexejevič Pahlen a hrabě Nikita Petrovič Panin. Do intrik zapletli i váhavého careviče. Namluvili mu, že mu hrozí z otcových rukou smrt. Alexander souhlasil, ale zdůraznil, že imperátor nesmí zemřít, jen abdikovat. Gardisté slíbili a zašli si na bujarou večeři. Po řadě vypitých skleniček vína navrhl další účastník převratu, plukovník Bibikov, že by bylo mnohem výhodnější se kromě Pavla zbavit i celé jeho rodiny. Ostatní stolovníci ho nepodpořili, jedna smrt zatím bohatě stačila. Ostatně tuto myšlenku zrealizují o století později jiní..

Okolo půlnoci 11. března 1801 vtrhli spiklenci ve slavnostních uniformách s vytasenými šavlemi do carovy ložnice.. Ale postel byla prázdná a po carovi ani stopy.. Gardisty napadlo, že jejich dny jsou sečteny, panovník se určitě dozvěděl o chystaném převratu a nechá je všecky popravit..
Ve skutečnosti to bylo tak, že jakmile rozespalý Pavel uslyšel křik na chodbě, schoval se za paravan v rohu místnosti. Jeho skrýš záhy odhalil generál Leontij Bennigsen, když při obhlídce pokoje zahlédl bosé nohy velkého imperátora. Zvolal"Le voillà!", ukázal na paravan a tři gardisti vytáhli Pavla ven. Nedbali panovníkových proseb o milost nebo jenom přání poslední modlitby. Nešťastného imperátora uškrtili důstojnickým šálem a poté ho vesele bili tak, že ho během balzamování museli mnohokrát namalovat a stáhnout mu klobouk do čela, aby schovali modřiny po svém nočním reji..
Druhý den ráno, 12. března, nastoupil na trůn zděšený Alexander.

Po slavnostní korunovaci 15. srpna 1801 zahájil nový car rozsáhlé reformy a snažil se vynahradit své zemi čtyři roky krutovlády.
V prvních letech svého panování ponechal ve funkcích ministry, které jmenoval Pavel. Obklopil se kroužkem mladých a nadaných šlechticů a společně se zabývali reformami. Alexander věděl, že starý režim centralizovaného státu spravovaný samoděržavným carem by měl být nahrazen, ale uvědomoval si, že je na něj spolehnutí. Se svými přáteli naplánoval pomalý přechod na konstituční monarchii propojenou s tradičními zvyky. Zabýval se také otázkou nejvážnější - problémem s nevolníky. Tušil, že stávající poměry dlouho nevydrží, jednoho dne se ty miliony lidí vzbouří a jemu už nikdo nepomůže. Přesto raději zůstal jen u myšlenek na osvobození a nikdy je nepropustil. Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až za vlády Alexandra II. roku 1861.

Pojďme si tedy přiblížit jeho nejdůležitější reformy:

A. POLITIKA, REFORMY A ČINY ALEXANDRA I. V ZAHRANIČÍ

V zahraniční politice se naplno projevila carova nerozhodnost. Nevěděl, na jaký stát se má obrátit, čí vládní systémy zavést a komu důvěřovat. Točil se jako korouhev mezi hlavními mocnostmi.

V dubnu roku 1801 uzavřel spojenectví s Velkou Británií a začal jednat o spolupráci s rakouským císařem Františkem I.. Zároveň zahájil jednání s Pruskem, společná dohoda byla podepsána v litevské Klaipėdě. Postupně se mezi Alexandrem, pruským králem Fridrichem Vilémem III. a jeho krásnou manželkou Luisou vytvořilo upřímné přátelství.
Téhož roku se Rusko pokoušelo domluvit s Francií. Krátkodobý mír byl uzavřen v říjnu 1801. Zdálo se, že by obě země mohly konečně dospět k vzájemnému porozumění, velvyslanci přivolaní z Paříže domů vyprávěli panovníkovi o perfektním uspořádání francouzské společnosti a obdivovali schopnosti Napoleona Bonaparta. Prohlásili se za jeho nástupce a přísahali, že se pokusí aplikovat jeho metody do ruského prostředí.
Roku 1804 se carův postoj k Napoleonovi zcela proměnil. Alexander prohlásil, že musel snad být slepý, že si nevšiml, že "Napoleonův patriotismus je jedna velká lež" a on sám je "nejslavnější tyran, jakého svět stvořil". Poslední známky obdivu vzaly za své v březnu 1804, kdy byl zavražděn Louis Antoine Henri de Bourbon-Condé, příbuzný vládnoucího rodu Bourbonů, na přímý rozkaz Napoleona.
Od roku 1805 bylo Alexandrovi jasné, že z ohromné moci a síly nově se formující francouzské armády nekouká nic dobrého. Připojil se k protinapoleonské koalici a čekal, co bude dál..

1. RUSKO-ŠVÉDSKÁ VÁLKA 1808-1809
(Tento konflikt se také označuje jako Finská válka)

Poté, co se po uzavření Tylžského míru v roce 1807 stali z Alexandra I. a Napoleona načas spojenci, rozhodl se ruský imperátor, že přinutí Švédy přijmout Kontinentální systém (jakýsi souhrn pravidel pro obchodování a politické zákony, která stanovil Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci, aby omezil Anglii, pomstil se jí za porážku u Trafalgaru a zabránil jí v dalším rozvoji námořního obchodu). Tehdejší švédský král Gustav IV. Adolf jeho nabídku odmítl a Alexander proti němu zahájil tažení.

21. února 1808 vpadl do Finska a jeho dánští spojenci zaútočili na Švédsko. Zpočátku se Rusům dařilo, dobyli pevnost Sveaborg, ale s příchodem nového švédského velitele Carla Johana Adlercreutze byly Alexandrovy jednotky několikrát poraženy (nejvýznamnější prohru zažily 8. dubna během bitvy o Siikajoki (vesnice na pobřeží Finska nedaleko města Oulu)). I přesto již na konci března ovládaly většinu finského území – Kuopio, Helsinky, Tampere a Ålandské ostrovy. Rusům se po pár měsících podařilo z porážek vzpamatovat, vyhráli v boji o Oravais (fin. Oravainen) 14. září 1808.
Do konce zimy roku 1809 jim patřilo téměř celé Finsko, jeden z velitelů – Kamenskij, přišel s odvážnou teorií. Mohli by napadnout Švédy od moře, když by v zimě pochodovali přes zamrzlý Botnický záliv. První skupina by postupovala na město Umeå; druhá ke Stockholmu a třetí by se připojila po pevnině u města Torneå. 13. března 1809 se Rusové vydali přes Baltské moře na nebezpečný pochod. Krále Gustava IV. Adolfa záhy sesadili a nahradil ho 22. března Karel XIII.
Cesta přes Balt se zdařila, 19. března dosáhli švédského pobřeží vzdáleného asi 70 kilometrů od Stockholmu. Nový král Karel vyslal k Rusům nabídku příměří, Alexander navštívil finské Turku, ale k podpisu smlouvy zde nedošlo. Car rozkázal pokračovat v ofensivě. Třetí skupina armády se spojila u Umey s vojsky Kamenského a cestou získala město Torneå.
Poslední bitva Švédsko-ruské války se odehrála v srpnu 1809 u Sävaru a Ratanu, skončila sice nerozhodně, ale vítězství Ruska bylo nespochybnitelné.

17. září byla podepsána ve městě Fredrikshamn mírová smlouva, v níž Švédsko Rusku podstoupilo území Finska, které se stalo velkovévodstvím v rámci ruského impéria. Dále museli přistoupit ke Koloniálnímu systému a zavřít své přístavy pro všechny anglické lodě..

2. NAPOLEONSKÉ VÁLKY, TAŽENÍ DO RUSKA

2. prosince 1805, se Rusko poprvé střetává s Francií v bitvě u Slavkova, kde proti sobě stanula vojska tří císařů – francouzská vedená Napoleonem, rakouská pod velením Františka I. a ruská, která vedl Alexander. Po drtivém vítězství Francouzů je car zděšen, splnily se všechny jeho nejčernější představy.. Dva dny po bitvě uzavřel s Napoleonem příměří a stáhl se z Rakouska.

V září 1806 vypukla válka mezi Francií a Pruskem, o dva měsíce později se Alexander rozhodl podpořit Prusy, vyhlásil Napoleonovi válku a v březnu 1807 vyrazil přes Rigu na pomoc. Armáda pod vedením Leontije Leontijeviče Bennigsena utrpěla po počáteční nerozhodné bitvě u Eyelau řadu porážek (zejména 14. června u Friedlandu).
7. července 1807 byl podepsán mír v Tylži (dnešní město Sovetsk v Kalinigradské oblasti blízko litevských hranic) a následující dva roky se obešly bez vzájemných ztrát.. Dobré vztahy ochladly koncem roku 1811 a Alexandrovi rádci se rozhodli, že musí rychle jednat. Přesvědčili cara, že Napoleon vše mínil jen na oko a chystá invazi, Alexander zmobilizoval armádu a připravoval se k nové válce. Když se zprávy o ruských jednotkách v blízkosti hranic donesly k Napoleonovi, usoudil, že naopak Alexander organizuje útok a hodlá smlouvu porušit. Nashromáždil své zbývající síly a zahájil roku 1812 tažení do Ruska..

Obrázek
Napoleon v čele svých vojsk

24. června 1812 překročila La Grande Armée (tedy Velká armáda) hranice Ruska. Početně slabší ruská vojska ustupovala a pálila za sebou vesnice. Napoleona přivítala spálená zem.
V čele ruských vojsk se objevuje Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, původem Skot. Jeho rodina se počátkem 17. století usadila v Livonsku. Mezi lety 1810 až 1812 působil na postu ministra války, účastnil se první řady konfliktů mezi Alexandrem I. a Napoleonem a organizoval válku se Švédy (1808–1809). V roce 1812 se ujímá vedení ruské armády. Jeho hlavní strategií bylo porazit nepřítele pomocí lsti, unavit ho a teprve potom zaútočit. Tato strategie se ovšem ukázala jako nepopulární, Michaila donutili k rezignaci a dosadili na jeho místo Michaila Illarionoviče Kutuzova, člena jedné z nejvýznamnějších ruských aristokratických rodin. Vojáci ho milovali a následovali ho do každé bitvy. Kutuzov dále pokračoval v plánech svého předchůdce..
Vyčítali jim nerozhodnost a odsuzovali jejich složité plánování, nicméně to byl právě Barclay de Tolly a poté Kutuzov, kteří nakonec přivedli jednu z nejdisciplinovanějších a nejlépe vedených armád světa ke katastrofální porážce..

Po prohraných bitvách u Vitebska, Mogileva a Smolenska se Rusové připravovali na rozhodující bitvu, která se odehrála 7. září u Borodina (Francouzi ji označují jako "Bitvu u Moskvy").
Napoleon rozkázal zaútočil v pět hodin ráno na křídla. Jeho vojska čítala asi 130 tisíc mužů vyzbrojených 580 děly; Rusové disponovali silou 120 tisíc mužů a 640 děl. První útok přinesl Francii zisk vesničky Borodino, odkud plánovali odlákat Rusy na křídla a zaútočit na oslabený střed. Ve tři hodiny odpoledne byl útok obnoven, ale snaha prorazit ve středu selhala. Okolo šesté boj ustal, Rusové se stáhli z dosahu děl a obě strany začaly zjišťovat vzájemné ztráty. Jejich výše činila přibližně 30% na ruské a 20% na francouzské straně. Když se o tomto počtu doslechl Michail Kutuzov, nařídil stažení a ústup směrem na Moskvu, aby si udržel zbytek vojáků pro další bitvy.
Dodnes se Rusové přou o to, kdo vlastně bitvu o Borodina vyhrál. Upozorňují na fakt, že noc po bitvě strávili na bojišti a teprve druhý den ráno se stáhli, což podle dobových pravidel lze považovat za vítězství. Na druhou stranu Napoleon dobyl některé ruské pozice, jeho vojáci se nezastavili a mohli pokračovat dále. Že museli časem opustit Moskvu se dá brát jako jiný příběh.
Zaujalo mě, jak tuto bitvu popsal spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém románu Vojna a mír, kde řekl: "Boj u Borodina byl jako srážka dvou kulečníkových koulí. Ta francouzská byly hnána větší silou, narazila do ruské a odrazila ji z cesty, ale sama ztratila většinu energie a už se jen líně dokutálela do Moskvy neschopná dalšího pohybu."

14. září roku 1812 vstoupili Francouzi do Moskvy, kterou Kutuzov nakázal přenechat nepříteli bez boje, utábořil se v Tarutinu, doplňoval poloprázdné řady svých vojáků a čerpal novou energii.
Téhož dne večer, kdy Francie ovládla hlavní město Rusi, vypukl požár. Dřevěné domy okamžitě vzplály a vítr oheň přenesl na další budovy. Požár se šířil do nových čtvrtí, nabyl takových rozměrů, že se jej nedařilo uhasit.
Napoleon očekával, že bude v Moskvě podepsán mír a místo toho jeho armáda trpěla. S postupem do nitra Rusi se ztenčovaly zásoby, vojáky trápily epidemie nemocí a blížící se zima mnoho naději neslibovala..
Neporazitelný Napoleon dostal strach a 5. října napsal Kutuzovovi dopis, v němž mu nabízel klid zbraní.. Kutuzovovi vojáci toužili Francouzům oplatit počáteční nezdary a jejich velitel jim nechtěl toto potěšení odepřít.. Rozdrtil Napoleonovy jednotky o několik dní poději nedaleko Tarutina, Francouzi 19. října vyklidili Moskvu a pomalu ustupovali. Napoleon se snažil dostat ke Smolensku, odkud by se snadněji vracel a hlavně by neprocházel vypálenou krajinou. Jeho plány donutila změnit porážka z 24. října u Malojaroslavce a musel ustupovat stejnou cestou, jakou před časem přišel..

Zbídačené a vyhladovělé oddíly Velké armády prchaly zničenou zemí stíhané ruskými jednotkami, postupně se je Kutuzovovi podařilo rozdělit do menších skupin a postupně je likvidoval. Napoleon ustupoval stíhán krutými porážkami – u Kolockého kláštera, Vjazmy aj..
Řeka Berezina pramenící v četných běloruských bažinách se stala v listopadu 1812 svědkem posledního utrpení Francie. Kutuzov jí nabídl "Zlatý most na západ". Obklíčil francouzské oddíly a samotnému Napoleonovi se zdařilo uniknout jen o vlásek. Do 14. prosince nezbyl na území Matičky Rusi jediný francouzský voják..
31. března 1814 vstoupil ruský car v čele svých vojsk do Paříže. K tomu činu se váže i známý citát Stalina, který pronesl během konference v Postupimi. Když vyslanec W. A. Harrimen řekl, že pro něj muselo být příjemné, že Rudá armáda vkročila do Berlína, Stalin odpověděl: "Car Alexander došel až po Paříže." Tak jsem se dostala poněkud mimo 19. století, raději rychle zpátky.

Po ukončení bojů se představitelné nejmocnějších států sjeli do Vídně, aby válkami rozvrácenou Evropu znovu uspořádali. Alexandra počítali jako jednoho z nich a s přihlédnutím na zásluhy jeho vojáků mu podstoupili Finsko, Varšavské knížectví a Ázerbajdžán.

ALEXANDROVA RODINA

8. října roku 1793, když bylo careviči patnáct let, oženil se s o rok mladší Luisou Marií Augustou Bádenskou, která po přechodu k pravoslaví přijala jméno Jelizaveta (tj. česky Alžběta) Alexejevna. Laskavou dívku mu vybrala sama carevna Kateřina II. Manželství bylo od prvních dní šťastné, jen vytouženého syna se nikdy nedočkali. Alžbětě se narodily dvě dcery – Marie (*1799) a Alžběta (*1806), ale obě zemřely v dětském věku na tehdy rozšířené infekční nemoci.

Obrázek
Luisa Bádenská (Jelizaveta Alexejevna)

Touha po potomkovi zavála Alexandra do náruče četných milenek, s nimiž měl šest dětí. Žádnou z nich údajně doopravdy nemiloval. Jejich seznam máte zde: Sofja Sergejevna Vsevolojska, Marguerite-Josephine Weimer, Veronika Dzierzanowska, Varvara Tourkestanova a Marja Ivanovna Katačarova.
Změna nastala až roku 1803, kdy potkal svou osudovou lásku, původem polskou hraběnku Marju Antonovnu Naryškinovou. Měl s ní tři děti – Zinaidu (*1806), Sofju (*1808) a syna Emanuela (*1813).

Obrázek
Marja Antonovna Naryškina

Od okamžiku, kdy Jelizaveta zjistila pravdu o hraběnce Naryškinové, našla si také milence. Spekuluje se o jejím vztahu k básníku Alexandru Puškinovi, je také docela zajímavý příběh, že Beethovenova polonéza "Pro Elišku" byla napsána na její počest..
Po manželově smrti se Alžbětino již tak chatrné zdraví zhoršilo. Neměla dost sil, aby se vypravila z Krymu do Petrohradu na Alexandrův pohřeb. Když v sobě nashromáždila dost energie a vydala se na cestu, po několika hodinách se musela zastavit v vesnici Beljov, aby si odpočinula. Zemřela zde 16. května roku 1826. Když jí šla brzy ráno navštívit komorná, našla ji už mrtvou. Jako příčinu smrti určili selhání srdce. Zachoval se dopis, který napsala své matce: "Nestrachujte se o mne, odvážila jsem se následovat toho, kdo pro mě byl životem."

B. POLITIKA, REFORMY A ČINY ALEXANDRA I. V RUSKU

1. VLÁDNÍ REFORMY, MICHAIL SPERANSKIJ

V roce 1801 car založil Tajný výbor, do něhož jmenoval své přátele Viktora Kočubejova, Pavla Stroganova, Nikolaje Novosilceva a Adama Czatoryského. Pátý člen, Michail Michailovič Speranskij, nebyl nikdy oficiálně přijat, ale právě jeho nápady inspirovaly ostatní.
Speranského můžeme zařadit mezi neslavnější ruské státníky. Připravil návrh ústavy, který byl však roku 1810 pozastaven z důvodu nespokojenosti šlechty; navrhl rozdělení ministerstev a rozšíření soudů. Dodnes ho někteří Rusové považují za otce liberalismu v jejich vlasti. Jeho moc a vliv na panovníkova rozhodnutí nakonec přiměl skupinu politiků, aby zorganizovali spiknutí, které vedlo až k jeho odvolání z funkce roku 1812.

8. září 1802 vyhlásil Alexander I. svůj první velký manifest přesně definující jednotlivá ministerstva, celkem jich vytvořil osm: Ministerstvo pozemních sil, Ministerstvo námořních sil, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí, Ministerstvo obchodu a Ministerstvo vzdělávání. Alexandrovi nástupci postupně zakládali další..

Hlavním Alexandrovým problémem byla jeho nerozhodnost. Nad každou banální záležitostí dumal celé dny a přemýšlel nad každou drobností. Podobně mu uškodila nedůvěra ve zvolené ministry. Kolikrát se stávalo, že carovi zůstaly na stole ležet spisy listin čekající na podpis několik let. I návrhu ruské ústavy jen chyběl podpis..
Aby si ozkoušel, jak bude fungovat konstituční monarchie ve východní Evropě, experimentoval v okrajových částech své říše, Polsku a Finsku.

2. SOCIÁLNÍ REFORMY

S podporou Michaila Speranského se Alexander pustil do sociálních reforem. Zejména se věnoval podpoře školství. Zakládal nové univerzity, z nichž ty nejslavnější nalezneme ve městech Kazaň, Charkov, Vilnius a v estonském Tartu.
Umělci a šlechtici, které Pavel I. vyhnal na Sibiř, se mohli vrátit zpět a bylo opět povoleno vycestovat za hranice země.
Pravoslavná církev zažívala období krize. Kněží byli nuceni spolupracovat s katolíky a protestanty, pořádali společné modlitby. Jakákoli manipulace s církevními materiály byla přísně trestána, odchylky ve výkladu Bible se považovaly za dílo ďábla.

Obrázek
Jeden z nejslavnějších portrétů Alexandra I.

Po vítězství v Napoleonských válkách se Alexandrův přístup k zemi změnil. Na počátku nemožná výhra se zdařila. Car uvěřil, že tímto mu Bůh naznačil, že je vyjímečný a vyvolený spasit svět. Napoleon Bonaparte byl naproti tomu "násilník Evropy a narušitel světového míru.". Dobrý a čistý panovník mezitím rozhlašoval po světě své božské poslání. Přirovnával porážku Francie jako triumf lidskosti. Plánoval založení jakési celoevropské rady, která bude dohlížet na mír a dodržování lidských práv.
Snaha o liberalismus Alexandrovi dlouho nevydržela. Když se doslechl o chystaném spiknutí gard, obnovil staleté samoděržaví v plné míře. Ve francouzském Aix poprvé potkává knížete Klemense Metternicha. Jeho myšlenky na "vládu proti lidu" ho zaujaly. Svoboda Rusů měla být omezena a podřízena státu. Zklamaný ruský car si novému příteli Metternichovi postěžoval: "Vy nemáte čeho litovat, ale já ano.".

Puškin neočekávanou stránku carovy povahy vystihl takto: "Car? Ten kočovný despota?". Těžko říct, jak by se vyvíjela další situace v Rusku a zda by se vrátily časy Petra I.. Alexandra od razantních změn odrazila smrt.

3. VÝBOJE, KOLONIZACE NOVÝCH ÚZEMÍ

Za Alexandrovy vlády došlo k dalšímu rozšíření rozlohy Ruska. Okolní země, s nimiž vedli mnohaleté války, byly donuceny ustoupit a připojit se jako okrajové oblasti do ohromujícího kolosu Ruského impéria.

Již za Pavla I. byla podepsána smlouva o připojení Gruzie k Rusku. Stalo se tak 8. ledna 1801.
Po smrti krále Erekla II. roku 1798 vypukla občanská válka. Jeden z uchazečů o trůn požádal Rusko o pomoc při řešení nástupnictví. Alexander vyřešil problém po svém, 12. září 1801 definitivně potvrdil začlenění Gruzie do své země. Poslední král z dynastie Bagration - David - byl svržen.
Gruzínský vyslanec v Petrohradě, Garsevan Chavchavadze, podal protest. Obrátil se na kancléře Alexandra Kurakina, aby se pokusil Davidovi pomoci a vrátit mu odepřený trůn. Kurakin odmítl a podpořil vyhlášení prozatímní vlády v čele s Ivanem Petrovičem Lasarevem.
Část gruzínské šlechty se nechtěla podvolit ruské vůli a dále se řídila svými tradicemi. Když to zjistil Alexander, svolal do Tbilisi všechny šlechtice a přinutil je přísahat mu věrnost. Ti, kteří nesouhlasili, byli okamžitě uvěznění a poté popraveni.

Po úspěších na Kavkaze imperátor zamířil na východ. Lákala ho stále téměř liduprázdná Sibiř, odkud mohl kolonizovat přilehlé oblasti. Roku 1806 obsadil část jižního Sachalinu a proniká na Aljašku.

MYSTICKÁ SMRT, HLEDÁNÍ NÁSLEDNÍKA, POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ

Smrt cara Alexandra I. je jednou z nejtajemnějších událostí ruských dějin, jak to tehdy bylo, nikdo přesně neví. Takže vzhůru do spekulací..

Od roku 1819 se ruský panovník propadal do jakési melancholie. Podle romanovské rodiny se něm ozvalo svědomí a připomínalo mu, za jakých okolností se dostal k moci. V témže roce se obrátil na mladšího bratra Konstantina a řekl mu: "Musím se přiznat, že jsem unaven a není v mých silách nést na svých bedrech tíhu vladaře.". Alexandrův projev ho velmi zaskočil, trůn potřísněný otcovou krví je děsil a udělal by cokoli na světě, aby se mu mohl vyhnout. Bratrovi odpověděl, že by raději "žádal o místo druhého komorníka, než by stal carem.". Spěšně napsal prohlášení, v němž se trůnu vzdává ve prospěch mladších bratrů s odůvodněním "necítím v sobě ani vlohy, ani sílu a potřebného ducha."

Podle zákona o následnictví měl nyní trůn připadnout třetímu synovi Pavla I., Mikulášovi. Jenže Mikuláše připravovali pouze pro vojenskou kariéru a neposkytli mu odpovídající vzdělání. Navíc nebyl ve společnosti příliš oblíben..
Alexander tušil, že po dobrém by bratra asi nepřesvědčil, tak mu jednoduše oznámil své přání. Mikuláš nemohl neuposlechnout rozkaz samoděržavného cara a souhlasil s přijetím koruny. Přesto v duchu prosil Boha, aby mu pomohl vyváznout. Alexander se s ním rozloučil slovy: "Chvíle, jež vás tak vyděsila, ještě nenadešla .. možná uplyne deset let..".

Mikulášovo rozhodnutí bylo oficiálně potvrzeno 16. srpna 1823, kdy Alexander vyhlásil manifest o nástupnictví. Představitelé gardy a armádní špičky si ovšem přáli vidět jako cara Konstantina a domlouvali na schůzích další povstání, během něhož by svrhli nenáviděného Mikuláše posedlého vojenským drilem a dosadili by na jeho místo Konstantina..
Zprávy o chystaném spiknutí gardy se skrze generála Alexandra Benkendorfa dostaly i k uším Alexandra. Benkendorf mu předložil podrobný seznam jmen a připomněl, jaké nebezpečné myšlenky hlásají. Gardisté se během pobytu v Paříži seznámili s idejemi francouzské revoluce, přivezli je za hranice Ruska a snažili se je ve svém domácím prostředí naplnit.
Cara napadlo, že je to znamení. Jemu samotnému pomohla k moci garda, a ti samí vojáci teď proti němu a jeho rodině intrikují. Přesto nikoho nepotrestal a založil udání do šuplíku. Prohlásil údajně toto: "Účastníci spiknutí se stali oběťmi téhož francouzského ducha volnosti, jimž jsem byl v mládí okouzlen. Dříve jsem se s těmito názory ztotožňoval a podporoval tyto iluze, jednoduše je nemohu pronásledovat."

Záhy se car s nemocnou manželkou Alžbětou vypravil na cestu k Černému moři, které mělo dle lékařů pomoci carevniným plicím. Po příjezdu do malé vesnice Taganrog (přístav u Azovského moře v blízkosti hranic s Ukrajinou), 1. prosince 1825 imperátor nečekaně zemřel. Přivolaní lékaři nebyli schopni určit diagnózu a do lékařské zprávy přesný důvod úmrtí nenapsali..

Obrázek
Palác v Taganrogu

Po panovníkova těla do Petrohradu nebyla rakev během slavnostního rozloučení otevřena, jak bylo zvykem. Do tohoto dne ukázali tvář každého cara, i těch, na nichž byly patrné stopy násilné smrti. Jen Alexandrovu ne. Dvořanům oznámili, že Alexandrova tvář vlivem teplého klimatu na jihu zčernala a jeho rysy se změnily. Do rakve směla nahlédnout jen carská rodina a to jen velmi krátce.
Rakev byla uložena v Petropavlovské pevnosti.

Sám Alexander měl krátce před svou smrtí prohlásit: "Jak já se budu radovat, až vás uvidím, kterak kolem mě projíždíte, budu mávat čepicí a přitom s houfem lidí provolávat 'Sláva, ať žije!'."
Roku 1836 se na Sibiři objevil stařec Fjodor Kuzmič. Na první pohled nezajímavý poustevník, rolník jako jeden z desítky miliónů. Přesto tento stařík dokonale ovládal cizí jazyk; vyprávěl, jak na bílém koni vjel do Paříže a udivoval svými znalostmi o způsobech u dvora. Záhy přilákal pozornost dobrodruhů, kteří se ho vyptávali na cara. On sám se však o Alexandrovi nikdy nezmínil a vycházel se své chaloupky čím dál méně. Zemřel 1. února 1864 v sibiřském Tomsku. Pravoslavná církve ho později označila za svatého. Mezi světci je znám jako sv. Fjodor Tomský.
Koluje pověst, že Fjodor Kuzmič byl ve skutečnosti skrývající se panovník, který v chudobě a pokorném životě na daleké Sibiři, hledal odpuštění za zločiny napáchané na svém otci.

Pro většinu společnosti zůstal příběh záhadného Fjodora Kuzmiče jen smýšlenou pohádkou, pravý car byl přece pohřben v Petropavlovské pevnosti 13. března roku 1826. Tak jaké řeči.
Roku 1925 zatrnulo i těm nejzarytějším odpůrcům. Sovětští vojáci otevřeli imperátorovu rakev a žádné tělo nenašli. Byla prázdná.
Řada vědců pátrala po příčině. Alexandrova hrobka nebyla nikdy vykradena a ať už by pohřbili kohokoli, nějaké ostatky by po něm zůstat musely. Zda-li uložili rakev prázdnou nebo se z ní tělo záhadně ztratilo později se neví. Odpověď leží někde pod zemí bývalého Ruského impéria.

Doslov: Když se zvěsti o panovníkově smrti donesly k branám Petrohradu, dal Mikuláš vyslat posla za Konstantinem do Varšavy, aby mu tuto událost oznámil a zároveň ho vyzval aby přijel a přijal carskou korunu. Tak moc se trůnu bál. Konstantinova odpověď byla jasná: za žádnou cenu se nestane vládcem Rusi. Vdova po Pavlu I., Marja Fjodorovna, ho prosila, aby alespoň předstoupil před lid a veřejně prohlásil, že se trůnu vzdává, Konstantin odmítl i tento návrh a umožnil spiklencům využít zmatků k provedení nového převratu známému jako Povstání děkabristů.
Mikuláš nakonec zvítězil, odpor byl rozmetán a děkabrističtí vůdci pozatýkáni. Nastoupil na trůn provázen krveprolitím. Pět hlavních organizátorů nechal popravit a zbytek poslal na Sibiř do vyhnanství, degradoval je a se ztracenými hodnostmi jim odebral i výsostní práva.. Řídil se krédem, že bez jeho svolení se nemůže proletět ani malá muška. Ne nadarmo se mu přezdívalo Mikuláš I.- "četník Evropy". S jeho nástupem začala nová epocha, éra cenzury, útisku a tajné policie..

___________________
* poznámky:

Nějaké zajímavé knížky o tomto panovníkovi:
Henri Troyat: "Alexandre 1er" (vydáno nakladatelstvím Flammarion roku 1984) - je to sice ve francouzštině a překlad jedné stránky mi zabere alespoň deset minut, ale je to skvělé čtení.
Sergej Cvetkov: "Alexander I."

Přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.
Pravděpodobně jsem napsala nějaké chyby a řadu hrubek, tak se je budu snažit vyladit, kdybych náhodou něco neopravila, určitě napište..

Ještě jedna zajímavost: Alexander I. byl za kmotra pozdější britské královně Viktorii..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“