Heihačiró Tógó-Nelson východu

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Heihačiró Tógó-Nelson východu

Příspěvek od jarl »

Heihačiró Tógó - Nelson východu
Obrázek
Jeden z nejslavnějších admirálů moderní éry se narodil 22. prosince roku 1848 v provincii Sacuma, rozkládající se na ostrově Kjúšú. Pocházel ze samurajské rodiny a jeho otec, Kičizaemon, měl v provincii významné postavení, takže mohl svému synovy zajistit odpovídající samurajské vzdělání. Mladičký Nakogoró (jméno Heihačiró přijal až ve třinácti letech) studoval japonskou a čínskou literaturu, kaligrafii a dějiny. Jako samuraj musel mít také odpovídající vojenskou průpravu, takže se věnoval i šermířskému výcviku a studiu japonského válečnictví.

V té době čekaly celou japonskou společnost velké změny, které během krátké doby radikálně změnily celou zemi. Japonsko bylo od okolního světa téměř neprodyšně izolováno, již více než dvě století, díky výnosu šóguna Iejasu Tokugawy, jehož rod se od těch dob držel u moci a pokračoval v politice důsledné izolace před vnějšími vlivy. Ovšem právě v době kdy mladý Heihačiró prožíval jinošská léta začínalo být stále zřejmější, že tahle politika se pomalu ale jistě, stává neudržitelnou. Okolní svět si totiž umanul, že tahle prastará ostrovní země musí být otevřena pro světový obchod, a to i za použití síly. Cesta k tomuto cíli se otevřela v roce 1854, kdy se v přístavu hlavního města Japonska objevilo deset amerických válečných lodí, jimž velel komodor Perry. V březnu tohoto roku byla uzavřena dohoda, která Američanům dovolovala obchodovat v některých japonských přístavech, kde si mohli zřídit nejenom obchody, ale i zásobovací sklady a otevřít konzuláty.

Američané samozřejmě nezůstali dlouho osamoceni a brzy dýmala v každém významnějších japonském přístavu nějaká obchodní či válečná loď, a po břehu se procházeli bílí muži hledící na Japonce jako na zaostalé barbary, což hrdí obyvatelé této ostrovní říše těžce nesli. To se samozřejmě neobešlo bez několika střetů a ten nejznámější se odehrál právě v knížectví Sacuma, kde pomalu dorůstal budoucí japonský námořní hrdina. Britský obchodník Richardson byl napaden a zabit sacumskými samuraji, a protože vládce Sacumy odmítl potrestat viníky a zaplatit odškodné, promluvila děla. Britská eskadra připlula ke Kagošimě a zahájila bombardování přístavu. Japonští samurajové, mezi nimiž byl i Kičizaemon a jeho syn Heihačiró, se postavili na odpor a vzplál nerovný boj, kdy proti moderním evropským dělům mohli Japonci použít pouze beznadějně zastaralé kanóny vystřelující kamenné a železné koule. Mezi těmito dělostřelci prodělal bojový křest i patnáctiletý Heihačiró Tógó. Japonská palba zabila pouze třináct Britů a když samurajům došla munice, shromáždili se na nábřeží a s meči v rukou vyzývali nepřítele, aby se jim postavil v duchu samurajských tradic. Britové však nic takového neměli v úmyslu a po zničení sacumského loďstva a rozstřílení všech pevností odpluli, zanechávajíce za sebou vypálené město.

Obrázek
Britské bombardování Kagošimy

Zkušenosti od Kagošimi, a nejenom odtud, přesvědčily Japonce, že musí svým vojákům zajistit odpovídající výzbroj, neboť pouhá statečnost v boji s moderně vyzbrojeným nepřítelem vítězství nezajistí. K určitým modernizačním pokusům došlo ještě před pádem šógunátu, ale opravdová cesta k nástupu pokroku ve vojenské oblasti, byla nastoupena až po svržení šógunů a navrácení moci do rukou císaře. To se ovšem neobešlo bez boje, který se v letech 1866 až 1869 vedl jak na souši, tak na moři. Války se zúčastnil i mladý Tógó, který společně se svými dvěma bratry vstoupil v roce 1866 do válečného loďstva provincie Sacuma, jejíž vládce bojoval na straně japonského císaře. Tógó sloužil jako dělostřelec na lodi KASUGA a během rozhodující bitvy proti šógunově flotile měl údajně vypálit výstřel, jenž srazil stěžeň nepřátelské vlajkové lodi.

Obrázek
Námořní bitva mezi císařskou a šógunovou flotilou

Po konečné porážce šógunátu bylo ustanoveno Císařské námořnictvo a mladý Tógó se stal jedním z jeho příslušníků. Velení nově vzniklé flotily si dobře uvědomovalo, že Japoncům chybí nejenom moderní plavidla, ale i patřičně vyškolení důstojníci a rozhodlo se vyslat tucet vybraných mladíků na studia do Velké Británie. Nechyběl mezi nimi ani podporučík Tógó. Skupinka mladých Japonců dorazila do Velké Británie roku 1871, kde se jistě neubránili pocitu ohromení, když se zničeho nic ocitli v zemi, která byla průmyslovým a finančním centrem nejenom největší říše všech dob, ale vlastně i celého tehdejšího světa. Budoucí kadeti, zvyklí na středověké Japonsko, udiveně hleděli na hustou síť železnic, které si tunely razily cestu skrz horská pohoří, a díky ocelovým mostům dokázaly překonávat i široká říční koryta. Nepochybně se obdivovali i telegrafním stanicím, jež spojovaly nejenom jednotlivá britská města, ale umožňovaly i spojení se vzdálenými zeměmi. Ale největší zájem projevovali o obrovské dopravní parníky a zejména o pancéřové válečné lodě, které v té době Británie stavěla takovým tempem, že jich měla přibližně tolik, jako všechny ostatní námořní mocnosti dohromady.

Obrázek
Tógó jako kadet

Tógó byl nakonec přijat do Temžského univerzitního učiliště námořní plavby, kde musel zpočátku čelit posměškům svých spolužáků, kteří, jako celá tehdejší západní společnost, hleděli na příslušníky asijských civilizací zkrz prsty a pokládali je za žluté opice. Kadet Tógó se však nenechal odradit a do studia se vrhl s pravou japonskou zarputilostí a na konci dvouletého výcvikového období skončil jako druhý nejlepší. Poté se nalodil na loď HAMPSHIRE, se kterou absolvoval cestu kolem světa, čímž byl jeho výcvik uzavřen. Tehdy jej však poprvé zradilo vlastní tělo, neboť se mu začal zhoršovat zrak, ale britští lékaři jej dokázali vyléčit. Tógó se poté věnoval studiu matematiky a dohlížel na stavbu malého obrněnce FUSÓ, jenž pro Japonsko realizovala londýnská loděnice Poplar a netrpělivě čekal na den, kdy FUSÓ vstoupí do služby a on se na jeho palubě vrátí do Japonska, které již několik let nespatřil.

Na japonských ostrovech však mezitím došlo k několika rebeliím proti novým pořádkům, a ta nejvýznamnější propukla v jeho rodné Sacumě. Takamori Saigó nelibě nesl úpadek prestiže samurajů, kteří byli odsunuti na vedlejší kolej a postavil se do čela vzpoury, k níž se přidalo dalších 15 000 vzbouřenců, mezi nimiž nechyběli i Tógóovi blízcí příbuzní. Samurajské povstání bylo potlačeno a mezi padlími vzbouřenci byl i Sokuró, jehož bratr, Heiháčiró, se toho času chystal ukončit svůj pobyt v daleké Británii.

Obrázek
Vůdce samurajské vzpoury Takamori Saigó

Tógó se do vlasti vrátil v roce 1878 po dlouhých sedmi letech, kdy pilně studoval v daleké Evropě a nyní měl nabyté vědomosti uplatnit v praxi. Postupně sloužil v nižší důstojnické hodnosti na několika válečných plavidlech až byl nakonec povýšen na korvetního kapitána a na lodi ŠINGEI vykonával funkci prvního důstojníka. Tehdy se také oženil s dívkou Tecuko, pocházející ze staré sacumské samurajské rodiny, po jejímž boku strávil zbytek života. Jeho kariéra úspěšně pokračovala a brzy byl pověřen velením vlastních plavidel, jimiž byly nejprve malé lodě DAINI TEIHU a později AMAGI. V té době vznikaly v Japonsku i moderní loděnice, kde si tato rychle se rozvíjející země začala stavět vlastní válečné lodě a Tógó dohlížel na realizaci plavidla JAMATO, na němž po jeho uvedení do služby převzal velení, když byl současně povýšen na námořního kapitána.

Obrázek
Tógó jako námořní kapitán

Jeho slibně se rozvíjející kariéru však zbrzdily zdravotní problémy. Tógó byl postižen revmatickou artritidou a musel se podrobit dlouhodobé léčbě, která trvala až do roku 1890, kdy se stal náčelníkem štábu na velitelství vojenského přístavu v Kure. Na moře se vrátil jako velitel nového chráněného křižníku NANIWA, který patřil k nejsilnějším jednotkám celého japonského válečného loďstva. To už se ovšem blížila čínsko-japonská válka, na jejímž počátku stál právě kapitán Tógó. Konflikt visel ve vzduchu už několik let a obě země se střetly o vliv nad Korejským poloostrovem, který Číňané považovali za oblast svého vlivu a nemínili nečinně přihlížet snaze Japonců o jeho ovládnutí.

NANIWA byla vyslána ke korejskému pobřeží, kde narazila na čínský křižník, který Japonci bez okolků napadli a poškozená čínská loď opustila bojiště. Tógó se však s tímhle incidentem nespokojil a potopil ještě britský parník KOWSHING, který měli pronajatý Číňané a vezl přes 1000 vojáků. Tógó nechal zychránit britskou posádku, ale do čínských trosečníků nechal chladnokrevně střílet z kulometů. Zde se poprvé projevil jako bezohledný velitel, jenž si při provádění válečných akcí vytváří vlastní pravidla a nenechává se svázat mezinárodními konvencemi pro vedení války, které pokládal za zbytečná omezení vymyšlená hloupými bělochy, v čemž měl mít později mnoho následovníků. Tógó měl pravděpodobně tajné směrnice od velení japonského loďstva, aby vyvolal incident s čínskými vojenskými plavidly, ale potopení KOWSHINGU byla, s největší pravděpodobností, jeho vlastní iniciativa, protože japonské reakce na potopení britského plavidla, byly negativní, ale když se Britové spokojili pouze s formálními protesty, byl Tógó veleben jako první hrdina začínající čínsko-japonské války.

Obrázek
Chráněný křižník Naniwa

Rozhodující námořní bitva byla vybojována při ústí řeky Jalu a skončila japonským vítězstvím. NANIWA se podílela na zničení a poškození několika nepřátelských křižníků, ale sama byla zasažena devíti granáty, které ale nezpůsobily větší škody. Dalších bojů se loď účastnila začátkem roku 1895 při obléhání čínské námořní základny Wei-hai-wei, kdy několikráte bombardovala pobřežní opevnění, přičemž explodoval čínský muniční sklad. Tógó měl v té době opět zdravotní problémy, neboť se znovu začaly projevovat příznaky artritidy, ale on se jim nepoddal a silou vůle překonal další zdravotní komplikaci a velení na křižníku NANIWA se nevzdal. Díky tomu jej admirál Itó mohl pověřil velením nad skupinou torpédových plavidel, jež se podílela na rozhodujícím útoku na čínskou námořní základnu, při kterém byla potopena nepřátelská obrněná loď DINGYUAN. Několik dní poté Wei-hai-wei kapituloval a čínský admirál Ting se na palubě své vlajkové lodi otrávil. Následně byl povýšen na kontraadmirála a velel uskupení, které zaútočilo na Tchaj-van a připojilo tento ostrov k vznikajícímu impériu. Po skončení čínsko-japonské války byl úspěšný admirál dekorován Řádem vycházejícího slunce a Řádem zlatého rouna.

V roce 1896 byl jmenován představeným Vyšší vojenské námořní školy a brzy nato se stal viceadmirálem. Později se stal velitelem hlavní japonské námořní základny v Sasebu, a už v roce 1900 jej povýšili na admirála. V téhle hodnosti se zúčastnil potlačování boxerského povstání v Číně a následně velel nové základně v Maizuře, kde jej zastihl rozkaz, že byl jmenován do čela Spojeného loďstva (Rengó kantai), jež se mělo utkat s ruskou Tichomořskou eskadrou. Tógó se tedy stal ve svých 55 letech nejvyšším velitelem japonského válečného loďstva, jehož jádrem bylo šest moderních bitevních lodí zakoupených ve Velké Británii. Heihačiro Tógó vztyčil svoji admirálskou vlajku na bitevní lodi MIKASA, s níž prodělal celý krvavý konflikt.

Admirál Tógó byl díky svým britským studiím stoupencem Mahanových a Colombových teorií, jež předepisovaly vybojování nadvlády na moři, což se mělo stát buďto svedením rozhodující bitvy, nebo blokádou nepřátelské flotily. Válka vedená podle zásad těchto teoretiků vyžadovala od válečného námořnictva aktivní přístup, který Tógó také po celou rusko-japonskou válku praktikoval. Ještě před oficiálním vyhlášením války napadlo Spojené loďstvo ruskou Tichomořskou eskadru na nechráněném kotvišti v Port Arturu a poškodilo torpédy dvě bitevní lodě a jeden křižník. Těžko říci zda se Tógó nějak podílel přímo na plánování tohohle zákeřného útoku, tak jako admirál Jamamoto o několik desetiletí později naplánoval přepadení Pearl Harboru. Jako pravděpodobnější se jeví možnost, že se jednalo o rozhodnutí japonského ministerstva námořnictví, s nimž se však Tógó bezezbytku ztotožnil a bezprecedentní akce mu jistě nebyla proti mysli. Je ovšem otázkou jestli lze poškození tří ruských plavidel pokládat za úspěch, či neúspěch. Vyřazení dvou bitevních lodí na z boje Rusy jistě citelně oslabilo, ovšem pokud vezměme v úvahu, že Japonci vystřelili z bezprostřední blízkosti šestnáct torpéd na zakotvené a osvětlené cíle, potom lze spíše mluvit o promarněné příležitosti rozhodnout celou válku, nežli o drtivém vítězství.

Obrázek
Bitevní loď Mikasa

Námořní fáze této války seproměnila v dlouhodobý urputný zápas dvou vyrovnaných soupeřů, kdy Japonci postupně využívali své technické převahy a zatlačovali protivníka do stále větší defenzívy. Tógó neustále napadal Port Artur jak palbou těžkých děl svých bitevních lodí, tak útoky torpédoborců a několikrát se pokusil zablokovat vplav do Port Arturu potopením starých obchodních plavidel. Tyto pokusy ovšem k většímu úspěchu nevedly, což se změnilo až 13. dubna 1904, kdy se na japonských minách potopila bitevní loď PETROPAVLOVSK, na jejíž palubě zahynul i viceadmirál Makarov, který byl Japoncům zdatným soupeřem. Makarovova smrt měla velký ohlas po celém světě, a i v samotném Japonsku měl ruský admirál mnoho obdivovatelů, takže se ve štábu vlajkové lodi japonského loďstva zrodil nápad, zaslat velení Tichomořské eskadry soustrastný telegram, což Tógó odmítl s tímto vysvětlením: „Našim úkolem bylo potopit nepřátelskou bitevní loď, a když se nám to podařilo, bylo by neupřimné posílat soustrast v simulovaném rytířském duchu.“ Tento telegram tedy odeslán nebyl, ale japonský admirál dostal blahopřejný telegram od samotného císaře.

Boje na moři sice zatím nepřinesly japonským zbraním rozhodující úspěch, ovšem na souši se jim dařilo lépe a jejich armády začaly v létě ohrožovat samotnou základnu Port Artur. To přinutilo Tichomořskou flotilu pokusit se probít z ohrožené základny do Vladivostoku. K tomuto pokusu došlo 10. srpna 1904, kdy byla vybojována bitva na Žlutém moři. Ruské eskadře velel kontraadmirál Vittgeft a japonské samozřejmě Heihačiró Tógó. Tógó se pokusil překřížit čelo ruské sestavy tak, aby mohl soustředit palbu na čelní ruskou loď, ovšem tento manévr si špatně propočetl a japonské lodě přeťaly kurz nepřátelské sestavy v příliš velké vzdálenosti, takže Rusům nezpůsobili větší škody a ocitli se až za kolonou ruských plavidel, které náhle měly volnou cestu do Vladivostoku. Pokud by ruské lodě dokázaly vyvinout alespoň stejnou rychlost jako lodě japonské, potom by Tógóova chyba umožnila nepříteli uniknout, jelikož mezi Vladivostokem a unikajícími Rusy se již nacházely pouze Kamimurovy pancéřové křižníky střežící Korejský a Cušimský průliv, které by celou Tichomořskou eskadru zastavit nedokázaly, tím spíše, že jádru ruského loďstva vypluly z Vladivostoku na pomoc tři pancéřové křižníky. Ovšem vzhledem k tomu, že Rusové měli ve své sestavě i několik provizorně opravených plavidel, jež nemohly vyvinout maximální rychlost, dostal admirál Tógó po několika hodinách šanci svoji chybu napravit a tentokrát se Japoncům podařilo zasáhnout velitelský můstek nepřátelské vlajkové lodě, přičemž zahynul kontraadmirál Vittgeft a došlo k poškození kormidla, takže neovladatelná bitevní loď vybočila z kurzu, což mělo za následek rozpad ruské sestavy. Zdálo se, že Japonci nepřítele rozdrtí, ale Rusům se přesto podařilo uniknout zpět do Port Arturu a Tógó na jejich pronásledování rezignoval a opustil bojiště. I tohle počínání bývá někfy kritizováno a neobstojí ani argument o nedostatku munice na japonských plavidlech.

Bitva na Žlutém moři byla poslední větší akcí Tichomořské eskadry, jež poté pouze pasivně vyčkávala až do kapitulace pevnosti Port Artur, k níž došlo počátkem roku 1905. V té době již většinu ruských lodí potopila palba obléhacího dělostřelectva, a zbylé Rusové sami zničili, aby nepadly do rukou nepřítele. Admirál Tógó si mohl oddechnout, jelikož splnil cíl, který mu předepsala japonská vláda a zničil Tichomořskou flotilu ještě předtím, nežli na Dálný východ nepřítel stačil dopravit další válečné lodě z Evropy, čímž v podstatě rozhodl o japonském vítězství na moři, protože Druhá tichomořská eskadra se kvalitou nemohla srovnávat s loděmi, které měli Rusové v Asii na začátku války a dlouhý a časově náročný přesun z Baltského moře se negativně podepsal jak na technickém stavu plavidel, tak na morálce ruských námořníků.

Naproti tomu Spojené loďstvo se po dobytí Port Arturu přesunulo do domovských přístavů, kde prodělalo důkladnou údržbu a admirál Tógó byl nadšeně oslavován davy Japonců a následně jej přijal i císař Macuhito. Poté si vybral krátkou dovolenou, ale brzy se vrátil na palubu MIKASY a začal se chystat na souboj s Druhou tichomořskou eskadrou, která se pod velením viceadmirála Rožestvenského pomalu blížila ke břehům Japonska. Dne 27. května 1905 byla svedena bitva u Cušimy, jež se zapsala do dějin jako jedno z nejrozhodnějších námořních vítězstvích. Zatímco souboj s Tichomořskou eskadrou se změnil v dlouhodobé zápolení, kdy se Tógó pokusil, řečeno boxerskou terminologií, hned na začátku uštědřit soupeři ránu pod pás, ovšem ten se brzy oklepal, takže v následujících kolech vítězili Japonci pouze na body a Rusové jim dokázali zasadit několik citelných úderů. Naopak bitva u Cušimy se změnila v jasný knockout, ovšem v tomto případě se Tógó utkal z protivníkem nižší váhové kategorie.Tentokráte držel Tógó od začátku iniciativu ve svých rukou a soupeře během několika hodin rozdrtil. Během prvního dne bojů přišla Druhá Tichomořská eskadra o většinu svých těžkých jednotek a další uprchly, takže následujícího dne zůstalo na bojišti pouze několik větších ruských plavidel pod velením kontraadmirála Něbogatova, jehož síly byly obklíčeny japonskou přesilou a Rusové kapitulovali. Je zajímavé, že i ve chvíli kdy Rusové stáhli válečné vlajky a nahradili je japonskými Tógó stále odmítal vydat rozkaz k zastavení palby a učinil tak až po opakovaných dotazech podřízených. Pravděpodobně se opět projevila jeho zarputilost a bojechtivost, kdy se těžko smiřoval s myšlenkou, že by měl zastavit boj právě ve chvíli, kdy mohl svého protivníka dorazit. V průběhu bitvy se odehrála ještě jedna epizoda, která vrhá na japonského admirála nepříznivé světlo. Rusové měli ve své sestavě i dvě nemocniční lodě, jež však Japonci zajali. Je sice pravda, že poté přijímala k ošetření jak japonské, tak ruské raněné, ale jejich pohyb řídili Japonci, tudíž mnoho vážně zraněných ruských námořníků zemřelo jenom proto, že jim nemohla být včas poskytnuta lékařská pomoc. Ovšem později projevil Tógó i svoji druhou tvář a navštívil zraněného viceadmirála Rožestvenského a vyjádřil mu uznání.

Po skončení rusko-japonské války byl Tógó jmenován náčelníkem námořního generálního štábu a oslavován nejenom v Japonsku, ale i v zahraničí, o čemž se přesvědčil v roce 1911, když se účastnil obrovské námořní přehlídky v britském Spitheadu, konané při korunovaci krále Jiřího V. Tógó obdržel přezdívky jako „vítěz od Cušimy“, nebo „Nelson východu,“ a japonský císař si jej, společně s generálem Nogim, vybral jako vychovatele prince Hirohita. Je zajímavé, že Nogi po smrti císaře Macuhita spáchal rituální sebevraždu, ale Tógó toto samurajské řešení odmítl a vychovával vnuka zemřelého císaře až do roku 1920, kdy dosáhl plnoletosti. Mezitím odešel Tógó do výslužby a byl jmenován nejprve admirálem loďstva a v roce 1930 mu byla propůjčena i zcela výjimečná hodnost velkoadmirála. To už se ovšem stárnoucí japonský národní hrdina držel v ústraní, z něhož vystupoval pouze při mimořádných příležitostech, jako byla velkolepá námořní přehlídka konaná v roce 1933 v Tokijském zálivu, které se zúčastnil po boku japonského císaře. Na sklonku svého života také otevřeně podpořil tu z frakcí japonského válečného loďstva, jež horovala pro vypovězení všech smluvních závazků omezujících výstavbu nových plavidel, čímž by si Japonci uvolnili ruce pro realizaci zbrojních projektů bez jakýchkoliv limitů.

Obrázek
Tógó a jeho manželka Tecuko


Heihačiró Tógó zemřel 30. května 1934 a byl mu vystrojen státní pohřeb, jako vůbec prvnímu člověku v japonských dějinách, nepatřícímu k vládnoucí dynastii. Pohřben je na hřbitově Tama, poblíž hlavního města. Po porážce ve Druhé světové válce, kdy se Japonsko ocitlo na samém okraji propasti, byl jeho kult rozprášen a on byl pokládám za přímého předchůdce militantních vojáků, kteří zavlekli Japonsko do zničující války se Spojenými státy. Ovšem po uplynutí několika desetiletí je znovu ctěn jako významná osobnost japonských moderních dějin a jeho vlajková MIKASA, byla zachována jako národní technická památka v Jokosuce a poblíž odhalili i socha tohoto mimořádného muže.

Obrázek
Památník admirála Tógó v Jokosuce

Heihačiró Tógó zůstane navždycky poněkud rozporuplnou postavou. Na jedné straně to byl člověk silné vůle, plně oddaný svému císaři, který se ze všech sil snažil pozvednout vlastní zemi mezi respektované mocnosti, ovšem prostředky, jimiž se snažil tohoto cíle dosáhnout, byly, mírně řečeno nevybíravé. Těžko jej lze vinit z válečných zločinů, jichž se dopustili jeho následovníci v Číně a později i v celé jihovýchodní Asii a v Tichomoří, ovšem lze předpokládat, že by proti těmto excesům neprotestoval a pokládal je v nejlepším případě za nutné zlo. Co se týče jeho velitelských schopností, tak je nepochybné, že svoji dějinnou úlohu během rusko-japonské války sehrál se ctí, ovšem nelze opomíjet skutečnost, že ruské válečné loďstvo bylo od samého počátku v nevýhodě. Tógó byl energický velitel, který mohl jít svým podřízeným příkladem v pracovitosti a osobní statečnosti, ale současně se dopustil i několika chyb, které by silnější protivník pravděpodobně potrestal. Ve světle těchto skutečností můžeme tohohle muže zařadit mezi významné admirály moderní éry, ovšem honosné přízvisko „Nelson východu,“ je poněkud přehnané.

Použité zdroje:
Edwin P. Hoyt: Tři vojevůdci; Tógó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válka začala v Port Arturu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Ivan Brož: Promarněné vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
http://www.wikipedia.org/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Na tomhle odkazu je k nahlédnutí krátký fimový záznam s admirálem Tógó a také několik jeho dalších unikátních fotografií.
http://www.youtube.com/watch?v=pJ5GFmsBnVA

Pokud někdo víte o nějakých jiných filmových záběrech tohohle admirála, budu rád, pokud sem na ně přidáte odkaz.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“