Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905 (2)

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905 (2)

Příspěvek od jarl »

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905
Obrázek
Část druhá
Další útok na Gensan a střetnutí s Kamimurovou eskadrou
Úspěšný červnový výpad ruské velení povzbudil, takže brzy začalo připravovat podobnou operaci. Ovšem nejprve musely křižníky doplnit zásoby paliva a provést opravy strojů, aby mohly znovu vyplout na moře. Přesto velitel oddílu obdržel už 27. června rozkaz provést další „krejserstvo“. Podle instrukcí od admirála Skrydlova měly torpédovky zaútočit na Gensan, zatímco hlavní síly by poté napadly námořní plavbu mezi Japonskem a Korejským poloostrovem a následně se přesunuly na Žluté moře, kudy vedly trasy nepřátelských transportních lodí směřujících do korejských přístavů. Po spotřebování většiny uhlí se měl oddíl stejnou trasou vrátit do Vladivostoku a i na zpáteční plavbě napadat obchodní lodě.

Proto 28. června opustilo Vladivostok uskupení tvořené křižníky RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ, které doprovázel pomocný křižník LENA a torpédovky č. 203, 204, 205, 206, 208, 209, 210 a 211, což znamenalo, že tentokráte vypluly všechny válečné lodě schopné nasazení na širém moři. Brzy se zhoršilo počasí a malá torpédová plavidla čelila vzdutým vlnám pouze s obtížemi. Torpédovky č.205 a 211 utrpěly poškození a ruský svaz musel snížit rychlost na deset uzlů, díky čemuž se teprve 30. června večer přiblížil ke Gensanu, takže přepad přístavu byl proveden až druhého dne po rozednění. Křižníky zůstaly daleko na moři, aby je nespatřily japonské hlídky, a na přístav zaútočily pouze torpédovky rozdělené do tří formací (velením byl pověřen velitel torpédovky č. 203 - fregatní kapitán Raden), které měly samostatně proniknout do Gensanu (každá jiným přístupovým kanálem) a na vnitřní rejdě zničit všechna nepřátelská válečná i obchodní plavidla bez ohledu na jejich velikost, neboť ruské velení tentokráte nechtělo připustit zopakování případu z předchozího výpadu, kdy bylo několik malých nepřátelských lodí propuštěno.

Obrázek
Torpédovka č. 205

Bohužel naplánovanou akci nepříznivě ovlivnilo poškození torpédovky č. 204, jež najela na mělčinu a poškodila si kormidlo, třebaže ostatní plavidla dokázala proniknout na rejdu a potopit nepřátelskou plachetnici (112 BRT) a přístavní parníček (36 BRT). Také zahájila palbu z děl ráže 37 mm a podařilo se jim poškodit přístavní zařízení, ale škody nemohly být příliš velké, jelikož projektily rychlopalných děl vážily pouze 0,5 kg. Kapitán Raden ale nechal bez povšimnutí neutrální (většinou britské) lodě a poté, co se dozvěděl o ztroskotání torpédovky č. 204, akci ukončil a odplul na pomoc poškozenému plavidlu. Ostatně na prohlídku jejich dokladů a nákladu neměli Rusové dostatek času a potopení britských lodí bez důkladné kontroly by jistě způsobilo diplomatickou roztržku s vládou Velké Británie, která podporovala svého japonského spojence.

Admirál Bezobrazov se mezitím dozvěděl o ztroskotání torpédovky č. 204 a vyslal k ní pomocný křižník LENA, jenž jí měl odvléci do Vladivostoku, zatímco pancéřové křižníky se vydaly k úžinám mezi Japonskem a Koreou. Posádka dokázala poškozenou loď uvolnit, ale zaklíněné kormidlo znemožňovalo plavbu vlastní silou, takže se jí podařilo dopravit na moře teprve za pomoci dalších dvou torpédovek, které přirazily k jejím bokům a udržovaly jí v požadovaném kurzu. Poškozené plavidlo převzal LENA a pokusil se je odvléci. Ruské uskupení se pomalu vydalo na zpáteční plavbu a zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se vlečený člun nemělo podařit zachránit, protože trup nebyl narušen a nehrozilo bezprostřední nebezpečí potopení. Bohužel se nepodařilo opravit zablokované kormidlo, což téměř znemožňovalo vlečení torpédovky (údajně se téměř převrhla) a fregatní kapitán Raden nakonec vydal rozkaz k jejímu potopení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že celé uskupení se nalézalo v dohledu pozemních pozorovatelů, takže hrozilo nebezpečí, připlutí nepřátelských válečných lodí, které mohly zničit nejenom poškozené plavidlo, ale i jeho doprovod. Z torpédovky č. 204 byla odmontována děla a některé součásti výstroje, načež jí posádka ve 20:30 potopila odpálením destrukčních náloží.

Obrázek
Fregatní kapitán Raden

Ostatní plavidla doplnila uhlí ze zásob LENY a vrátila se zpět do Vladivostoku. Radenovo rozhodnutí bylo shledáno jako unáhlené, neboť poškození torpédovky nebylo vážné a Rusové neměli ani žádné signály o japonských lodích pohybujících se poblíž Gensanu, s čímž lze souhlasit, jelikož zbytečně připravil oddíl o jedno z mála torpédových plavidel schopných nasazení na otevřeném moři. Na druhou stranu je pravda, že se opět prokázala nevhodnost těchto jednotek k použití na širém moři (několik se jich vrátilo poškozených), což jeho rozhodnutí alespoň částečně ospravedlňuje. Ostatně služba na těchto většinou zastaralých a opotřebených plavidlech, v klimaticky náročných podmínkách Japonského moře, byla pro jejich posádky velmi svízelná a tito muži se během války dočkali pramalého uznání a dnes se na jejich činy zapomnělo úplně.

Křižníky admirála Bezobrazova se 1. července ocitly poblíž ostrova Cušima, kde před nedávnem dosáhly snadného úspěchu, jenž se tentokráte neměl opakovat, protože japonské námořní sily v celé oblasti byly uvedeny do pohotovosti a admirál Kamimura doufal, že se mu podaří odčinit předchozí neúspěch a že v jedné bitvě zbaví svou zemi hrozby, jíž vladivostocký oddíl dosud představoval. Jeho naděje byly oprávněné, protože měl k dispozici dostatečné námořní síly, jejichž jádro tvořily pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, TÓKIWA a AZUMA. Dále se zde nalézaly chráněné křižníky CUŠIMA, NIITAKA, NANIWA a TAKAČIHÓ, pomocný křižník KASUGA MARU, avizo ČIHÁJA, velké torpédovky KAMÓME, OTÓRI, SAGI, HIBARI, HAŠITAKA, UZURA, KARI, HATÓ, AÓTAKA, CUBAME a menší č. 31, 32, 33, 34, 35, 36, 60 a 61. Většina japonských lodí kotvila u ostrova Cušima, takže na moři se nalézaly pouze čtyři chráněné křižníky a několik torpédových plavidel.

Obrázek
Křižník Naniwa

Kamimura dostal 30. června hlášení o útoku na Gensan a protože Japonci věděli, že ruské torpédovky obvykle doprovázejí i křižníky, správně usoudil, že na moři je celý oddíl (což údajně potvrdili i hlídky v Gensanu), takže jeho pancéřové křižníky zvedly kotvy a vypluly střežit okolní vody a japonský admirál rozeslal varovný radiogram kapitánům válečných lodí provádějících hlídkovou službu. Japonská plavidla křižovala v okolí Cušimy celý 30. červen, ale nepřítele neobjevila. Následující den Kamimuru posílily chráněné křižníky NANIWA, CUŠIMA, NIITAKA a několik torpédovek, ale kontakt s nepřátelským uskupením se stále nedařilo navázat. Teprve kolem 18. hodiny zaznamenala obsluha radiostanice na vlajkovém křižníku rušení vlastního vysílání, což prozradilo přítomnost vladivostockého oddílu.

Ruské lodě se mezitím rychlostí patnácti uzlů blížily k ostrovu Cušima. I jejich radiostanice zachytily komunikaci nepřátelských válečných lodí, kterou Rusové dokázali částečně dešifrovat, takže věděli, že tentokráte se jim Japonce zaskočit nepřipravené nepodaří. O tom ostatně svědčilo i pusté moře, třebaže se oddíl plavil stejnou oblastí, kde při předchozím výpadu neměl o kořist nouzi. Admirál Bezobrazov však kurs nezměnil, takže v 18:20 spatřily hlídky sloupce dýmu vycházejícího z komínů devíti válečných lodí. Během předchozích operaci se oddíl střetl pouze s osamoceným křižníkem CUŠIMA a nyní byl poprvé navázán vizuální kontakt se silným nepřátelským svazem. Brzy se potvrdila platnost přísloví „strach má velké oči“ protože Rusové sice správně rozpoznali čtyři Kamimurovy pancéřové křižníky, avšak za nimi plující NANIWU, CUŠIMU a NIITAKU zaměnili za bitevní lodě.

Obrázek
Radiostanice na ruském křižníku

V souladu s instrukcemi od ruského velení se Bezobrazov rozhodl nevstupovat do boje s nepřátelskou přesilou a nařídil změnit kurs a udržet své lodě do příchodu tmy (slunce zapadalo kolem 20. hodiny) mimo dostřel japonských děl (v té době byl nepřítel vzdálený asi deset mil). Byl vyhlášen poplach, křižníky provedly obrat, topiči přiložili pod kotly a strojníci se snažili zvýšit výkon strojů na maximum, ale i přes veškeré úsilí nedokázal RJURIK dlouhodobě vyvinout více než sedmnáct uzlů a nepřátelské uskupení se začalo přibližovat (do soumraku zkrátily japonské lodě vzdálenost na sedm mil). Vladivostocký oddíl měl i tentokráte štěstí, protože včasný příchod noci jej zachránil před soubojem se silnějším nepřítelem, v němž by Japonci nepochybně využili své převahy a způsobili ruskému svazu těžké ztráty. Přestože se Rusové drželi mimo dostřel, rozkázal Kamimura zahájit palbu, což bývá vysvětlováno jako snaha upozornit na nepřítele i další japonské lodě (poblíž se nalézalo několik oddílů torpédovek). Bezobrazov nařídil změnit rozestavení, aby jeho lodě mohly využít všechna děla schopná střílet směrem v podélné lodní ose, ale palbu neopětoval. Japonská plavidla brzy zmizela v houstnoucí tmě, jež sice skryla prchající oddíl před zraky hlídek na Kamimurových křižnících, ale zároveň poskytla i potřebné krytí japonským torpédovým plavidlům, jež se nyní mohla pokusit přiblížit na vzdálenost vhodnou k použití torpéd.

K prchajícím křižníkům se postupně přiblížilo osm plavidel patřících k 17. a 18. oddílu torpédovek. Jednalo se o nové, ale malé lodě o výtlaku 89 tun, které v letech 1899 až 1901 Japonsko zakoupilo u německá loďařské společnosti Schichau, či postavilo ve vlastních loděnicích. Teoreticky mohly dosáhnout rychlosti až 24 uzlů a každá nesla tři torpédomety o průměru 356 mm. Jejich torpéda Whiteheadova typu měla bojovou hlavici o váze 50 kg (většinou se používala šimóza) a na vzdálenost 800 m dokázala vyvinout rychlost 24 uzlů (na 2500 m už pouze 15 uzlů).

Jako první se na scéně objevil 17. oddíl tvořený loděmi č. 31, 32, 33 a 34. Jeho velitel spatřil ruské křižníky již krátce po 18. hodině a nyní (něco po 20. hodině) zkrátil vzdálenost zhruba na 2,5 námořních mil. Rusové včas spatřili hrozící nebezpečí, osvítili nepřítele reflektory a spustili palbu, jež útočníky odehnala ještě dříve než mohli odpálit svá torpéda. Velitel tohoto uskupení se sice později pokusil znovu navázat bojový kontakt, ale tentokráte už ruské křižníky nenašel, takže akce skončila neúspěšně. O mnoho lépe si nevedl ani 18. oddíl složený z plavidel č. 35, 36, 60 a 61, který se sice dokázal přiblížit na jednu námořní míli, ale i jej objevily ruské světlomety a zahnala střelba z lodních děl. Pouze torpédovka č. 61 odpálila torpéda na RJURIK, ale ta svůj cíl minula. Po odražení útoku nařídil admirál Bezobrazov zhasnout světla a zatemněné křižníky se Japoncům ztratily v noční tmě, takže ani 18. oddíl je už nedokázal znovu objevit.

Obrázek
Japonská torpédovka

Ruské lodě tedy přestály obě šarvátky bez úhony (pouze ROSSIJA měl lehké škody po zásahu malorážním granátem) a Rusové naopak tvrdili, že sami potopili několik torpédovek, což se později nepotvrdilo, protože všech osm japonských plavidel se vrátilo na své základny (nelze vyloučit, že některá byla poškozena). Podobná hlášení se po nočních bojích objevila mnohokrát, ale ve skutečnosti dokázali ruští dělostřelci v průběhu celé války potopit pouze malé množství torpédových plavidel (většinou u Cušimy, kde byly zničené i čluny č. 34 a 35).

Křižníky ROSSIJA, RJURIK a GROMOBOJ i nadále udržovaly rychlost sedmnácti uzlů a jejich posádky doufaly, že se jim během noci podaří odpoutat od nepřítele a vyhnout se bitvě, třebaže byla jasná noc a měsíční světlo umožňovalo dobrou viditelnost. Plavba touto rychlostí kladla zvýšené nároky na strojníky a zejména topiče, kteří museli neustále přemisťoval další a další tuny uhlí ze zásobníků ke kotlům, aby bylo možné vyrobit dostatečné množství páry. Brzy se ukázalo, že na ruských lodích není dostatečný počet topičů a strojního personálu pro dlouhodobou plavbu vysokou rychlostí, aby těžce pracující muže bylo možné střídat v kratších intervalech, než obvykle, což vedlo k jejich nadměrnému vypětí. Teprve kolem půlnoci byl vydán rozkaz snížit rychlost na třináct uzlů a vyčerpaní muži si mohli alespoň trochu odpočinout.

Tou dobou obeplul oddíl severní pobřeží ostrova Cušima a dosud jasná obloha se zatáhla a začalo pršet, což posádky přivítaly, protože za těchto podmínek bylo téměř jisté, že dokáží svým pronásledovatelům uniknout. V té době už ostatně japonské lodě dávno ztratily ruské křižníky z dohledu a nyní se obě uskupení od sebe rychle vzdalovala. To však Rusové netušili a hlídky po rozednění nervozně sledovaly mořskou hladinu, zda se na obzoru znovu neobjeví siluety japonských křižníků. Admirál Kamimura sice zůstal na moři ještě několik dní, takže na základnu se vrátil až 4. července, ale jeho pátrání bylo marné a vladivostocký oddíl se mu dostihnout nepodařilo.

Obrázek
Admirál Bezobrazov

Na ruské křižníky se nyní opět usmálo štěstí, jelikož namísto nepřátelských válečných plavidel narazily na velký civilní parník a pustily se do jeho pronásledování. Ve vzdálenosti asi 60 mil od Cušimy jej dostihly (mohl vyvinout rychlost pouze 10,5 uzle) a Bezobrazov na jeho palubu vyslal přepadový oddíl, který po kontrole dokladů zjistil, že se jedná o CHELTENHAM (3741 BRT) náležející britské paroplavební společnosti Austin Friars. Postavila jej v roce 1901 loděnice William Doxford Location & Sons a plavil se do korejského Fusanu s nákladem dřeva určeného na stavbu železnice. Jeho zadržení proběhlo bez problémů a protože se jednalo o velký a zánovní parník, Bezobrazov se rozhodl osadit jej ruskou posádkou a odeslat do Vladivostoku. Osamocené plavidlo se snadno mohlo stát kořistí některé z japonských hlídkových lodí, ale přesto se mu podařilo doplout na místo určení, kde zakotvilo 4. července.

Stejným směrem se vydaly i vladivostocké křižníky, protože admirál Bezobrazov se rozhodl „krejserstvo“ ukončit, jelikož Japonci byli varováni, díky čemuž byla naděje na úspěšný útok na některé z transportních plavidel mnohem menší, než pravděpodobnost dalšího setkání s nepřátelskými válečnými loděmi. Oddíl se tedy vydal rychlostí patnácti uzlů zpět na základnu kam dorazil 3. července.

Obrázek
Parník Cheltenham

Rusové si od tohoto výpadů slibovali rozvrácení japonské námořní přepravy nejenom ve vodách mezi Japonskem a Koreou, ale i na Žlutém moři, k čemuž nedošlo a celá operace naopak mohla skončit katastrofou. Všechny křižníky se však nakonec v pořádku vrátily a jejich akce japonskému velení znovu připomněla, že vladivostocký oddíl představuje reálnou hrozbu, jíž nelze opomíjet. Podceňovat nelze ani zajetí parníku CHELTENHAM, jelikož podobné operace mohly zastrašit rejdaře z neutrálních zemí a nezanedbatelnou hodnotu představovala i zadržená loď, která byla později vyzbrojena několika lehkými děly a pod jménem TOBOL sloužila jako vojenský transport (mohl převážet 1500 vojáků). Jeho úprava byla poměrně jednoduchá neboť původní majitel jej před válkou využíval i jako pasažérský parník, který mohl přepravit až 1168 cestujících. Velká Británie po válce požádala o jeho navrácení, k čemuž ale nedošlo a TOBOL přešel do vlastnictví ruského rejdařství Dobrovolné loďstvo. Pro další podobné operace mělo význam i zjištění, že je nutné posílit osazenstvo strojoven a kotelen, k čemuž neprodleně došlo a na křižníky byli převeleni muži z posádek pomocných lodí.

Naopak útok na Gensan byl podroben nelítostné kritice, která mířila na fregatního kapitána Radena, jenž mu velel. Nejen že mu byla vyčítána ztráta torpédovky č. 204, ale ruskému velení se nelíbila ani skutečnost, že v přístavu nechal bez povšimnutí všechna neutrální plavidla (jako velitel oddílu torpédovek je však uváděn i během pozdějších operací). Ostatně celý útok na Gensan se dá označit za fiasko, protože při něm byla ztracena jedna torpédovka a nepřítel utrpěl toliko zanedbatelné škody. Kromě toho napadení přístavu zalarmovalo japonskou obranu a Kamimurova eskadra byla tentokráte v pohotovosti a ambiciózní ruský plán zmařila. Admirál Bezobrazov byl 5. července převelen ke službě v přístavu (patrně ze zdravotních důvodů), kde měl dohlížet na opravu křižníku BOGATYR, a do čela oddílu se vrátil kontraadmirál Jessen.

Obrázek
Admirál Jessen

Ani operace japonských torpédových plavidel k úspěchu nevedly, k čemuž přispěla i zbrklost velitelů obou oddílů, kteří zahájili útok ještě dříve než se úplně setmělo a nevedli jej s patřičnou razancí, takže torpéda dokázala odpálit pouze jedna torpédovka a na oba oddíly později omylem zahájily střelbu vlastní pancéřové křižníky (alespoň podle ruských zdrojů).
Přípravy k novému výpadu a potopení torpédovky č. 208
Po návratu do Vladivostoku se neprodleně přikročilo k nakládce uhlí, která opět probíhala velmi pomalu, takže zásoby paliva byly doplněné teprve 11. července a zároveň proběhla i údržba lodních strojů, které při úniku před nepřátelským uskupením musely delší dobu pracovat téměř na plný výkon. Mezitím se admirál Skrydlov a mistodržící Alexejev dohadovali kterak nejlépe využít vlastní křižníky, jenž sice představovaly značnou sílu, ale na souboj s Kamimurovou eskadrou byly slabé (předchozí výpad prokázal, že Japonci mají stále v pohotovosti nejméně čtyři pancéřové křižníky). Alexejev přesto nejprve navrhoval vyslat oddíl k nepřátelskému pobřeží a pokusit se přerušit kabelové spojení Japonska se zahraničím, s čímž Skrydlov nesouhlasil, takže bylo rozhodnuto provést výpad do Tichého oceánu.

Obrázek
Admirál Skrydlov

Konečný plán vypracoval admirál Skrydlov a podle jeho představ měly ruské křižníky v noci skrytě proplout Cugarskou úžinou a i po průniku na Tichý oceán se držet dále od japonských břehů, aby je nemohli spatřit pobřežní pozorovatelé. Utajení jejich přítomnosti v těchto vodách je mělo nejenom chránit před protiakcí Japonců, kteří dosud střežili především Korejský a Cušimský průliv, ale také jim zajistit hojnou kořist, protože ruské válečné lodě v těchto vodách dosud neoperovaly, takže nepřítel nebyl na jejich činnost připraven. Hlavní operační oblastí se měly tentokráte stát námořní komunikace spojující japonské obchodní přístavy s Asií, Evropou a Amerikou a za primární cíl určil Skrydlov nepřátelské transportní lodě s vojáky a vojenským materiálem, zatímco střetům s válečnými plavidly se měl oddíl pokud možno vyhýbat. Také se počítalo s kontrolami obchodních lodí neutrálních států a v případě, že budou převážet kontraband, se doporučovalo jejich odeslání do Vladivostoku. Zvláštní směrnice zavazovala admirála Jessena k maximálnímu využití zásob uhlí, tak aby Rusové mohli v těchto vodách působit co nejdéle. Pro zpáteční cestu byla doporučena La Pérousova úžina mezi ostrovy Hokkaidó a Sachalin, protože hrozilo nebezpečí zablokování Cugarského průlivu Kamimurovou eskadrou.

Obrázek
Kladení min z japonského torpédoborce

Ještě před zahájením plánované operace utrpěl oddíl další ztrátu. Připomínám, že Japonci před Vladivostokem nakladli už v dubnu zhruba 70 min, o nichž Rusové sice věděli, ale protože jejich poloha byla známá a na jejich odstranění chybělo potřebné vybavení, nebyla podniknuta žádná opatření na jejich likvidaci. Teprve poté, co byl na jedné mině poškozen německý parník TIBERIUS, došlo k prvním pokusům o jejich tralování. Tehdejší minolovky měly pouze primitivní vlečná zařízení, protože s použitím těchto minolovných prostředků nebyly téměř žádné zkušenosti, takže výsledky jejich práce za mnoho nestály

Minová pole představovala pro neutrální lodě velké nebezpečí, protože Rusové i Japonci jejich polohu pochopitelně tajili. Poškození TIBERIA prošetřovala zvláštní komise, která zjistila, že najel na japonskou minu, což znamenalo, že Rusko nemusí platit náklady na jeho opravu, čemuž by se v opačném případě nevyhnulo (Rusové položili před Vladivostokem 3105 vlastních min, zatímco u Port Arturu toliko 1170). O japonským minách mi nejsou známé žádné podrobnosti, ale Rusové používali během války s Japonskem většinou galvanické miny vyvinuté v roce 1898, které byly kulatého tvaru a jejich průměr činil 78 cm. Mohly se klást do hloubky čtyřiceti metrů a obsahovaly 56 kg trhaviny.

Obrázek
Ruská galvanická mina z roku 1898

Oddíl torpédovek složený z člunů č. 202, 208, 209, 210 a 211 prováděl pod velením fregatního kapitána Podjapolského hlídkovou službu v zálivu Petra Velikého a 17. července v 8:18 najela torpédovka č. 208 poblíž ostrova Skrypjev na minu. Výbuch prorazil v pravém boku velký otvor a poškozené plavidlo se začalo zádí napřed potápět, takže velitel (nadporučík Kalevič) musel vydat příkaz k jeho evakuaci (sám loď opustil jako poslední). Většinu posádky zachránily ostatní torpédovky, takže neštěstí si vyžádalo pouze jednu oběť a pět námořníky utrpělo zranění. Rusové označili místo potopení bójí a vrátili se na základnu. Torpédovka č. 208 patřila mezi nejmodernější plavidla ve Vladivostoku (do služby vstoupila v roce 1899), takže její ztráta citelně oslabila celý oddíl, jenž během několika dní přišel o druhé plavidlo, což znamenalo, že nyní bylo k dispozici pouze šest torpédovek schopných plavby na otevřeném moři. Snad proto se jí Rusové pokusili vyzvednout, i když jejich snaha skončila neúspěchem, ale potápěči dokázali alespoň zachránit její hlavňovou výzbroj. V této souvislosti je zajímavé, že admirál Makarov už na začátku války prosazoval převelení deseti torpédovek z Baltu do Vladivostoku, k čemuž ovšem nedošlo. K jejich přesunu na Dálný východ měla být využita Sibiřská dráha, protože po rozebrání je bylo možné naložit na železniční vagóny a ve Vladivostoku znovu sestavit.

Obrázek
Torpédovka č. 208
Naposledy upravil(a) jarl dne 23/6/2011, 13:52, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Výpad na Tichý oceán
Téhož dne, kdy zmizela pod hladinou torpédovka č. 208, dostal oddíl rozkaz k vyplutí a k večeru opustily křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK základnu a zamířily k Cugarské úžině. Námořníci znali cíl plavby a každý člen některé posádky (dohromady přes 2700 mužů) jistě cítil, že tento výpad bude největší a nejnebezpečnější akcí, jakou dosud podnikli, protože nyní budou delší čas působit v oblastech vzdálených od domovské základny, kde budou muset spoléhat výhradně na vlastní síly. Jejich lodě byly na podobné úkoly dobře vybavené, protože všechny tři křižníky měly původně sloužit právě k operacím tohoto typu, takže disponovaly dobrými nautickými vlastnosti a velkou doplavu.

Obrázek
Posádka křížníku Rossija

Bohužel jejich akční rádius závisel na vezené zásobě paliva, které během výpadu mohly doplnit pouze teoreticky (na Sachalinu byla uhelná stanice), takže po celou dobu plavby musely vystačit s palivem ve svých bunkrech. Slavný admirál Makarov prohlásil: „uhlí znamená život“ a právě obstarávání této komodity představovalo největší problém pro všechna korzárská plavidla ještě během námořních operací za první světové války. Díky obrovské spotřebě parních strojů, polykajících každou hodiny tuny paliva, nemohlo žádné tehdejší válečné plavidlo na moři působit delší dobu bez možnosti jeho doplnění, protože prázdné uhelné bunkry by znamenaly jeho záhubu. To byl největší rozdíl oproti operacím dřívějších plachetních lodí, které omezovala pouze nutnost občas naložit zásoby potravin a pitné vody, třebaže jinak se jejich úkoly za uplynulá staletí příliš nezměnily a posádky ruských křižníků se mohly pokládat na přímé nástupce slavných francouzských korzárů napadajících v 18. a 19. století britské námořní komunikace. Naopak samotná válečná plavidla se od těch časů změnila k nepoznání a výdobytky techniky umožňovaly moderním lodím plavbu vysokou rychlostí takřka za každého počasí, za což však platily závislostí na lodních strojích, které uváděly do chodu topiči házející do nenasytných topenišť stále nové a nové lopaty uhlí.

Konkrétně mohl RJURIK naložit 1933 tun uhlí, ROSSIJA 2200 a GROMOBOJ 2400 tun, což při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů umožňovalo RJURIKU doplavbu 6700, ROSSIJI 7740 a GROMOBOJI 8100 námořních mil. To byla ovšem pouze teorie, protože v reálných podmínkách byl dojezd všech křižníků menší, neboť se někdy musely plavit i podstatně vyšší rychlostí (například při stíhání prchajících plavidel, nebo při průlomu Cugarskou úžinou) a spotřebu paliva ovlivňoval i stav strojů (díky nedostatečné údržbě se neustále zhoršoval) a také kvalita použitého paliva. Rovněž je nutné si uvědomit, že jakékoliv zdržení snižovalo zásobu uhlí, které takto bylo propáleno zbytečně, k čemuž během výpadu docházelo často, jelikož Rusové zastavovali téměř každé plavidlo na které narazili, a jeho kontrola a následné propuštění, zajetí či potopení, se obvykle protáhlo na několik hodin, během nichž všechny tři křižníky spotřebovaly tuny paliva, třebaže samotné akce se většinou účastnila pouze jedna jejich loď. Teoreticky mohly naložit další uhlí i přímo na palubu, stejně jako to později činily ruské lodě plavicí se na Dálný východ z Baltu, ale k tomu nedošlo a z nepochopitelných důvodů oddíl tentokráte nedoprovázel ani pomocný křižník LENA sloužící dosud jako zásobovací plavidlo. A přitom LENA mohl převážet několik tisíc tun drahocenného uhlí, které by umožnilo znatelně prodloužit pobyt ruských křižníků na Tichém oceánu, a po jeho přeložení se mohl samostatně vrátit do Vladivostoku.

Obrázek
Příď křižníku Gromoboj

Plavba přes Japonské moře proběhla bez obtíží, takže 19. července večer se oddíl přiblížil k severnímu pobřeží ostrova Honšú a Rusové přikročili k přípravám na průlom Cugarským průlivem. Úžina mezi ostrovy Honšú a Hokkaidó je dlouhá 96 km a široká od 18 do 110 km. Hloubka plavebního koridoru se pohybuje v rozmezí od 110 do 491 m a plavbu zde znesnadňuje mořský proud dosahující rychlosti tři uzlů (při přílivu a odlivu ještě více) a časté mlhy. Ruské velení správně předpokládalo, že průliv nebude díky velké hloubce zaminován, takže jedinou překážku představovala pevnost Hakodate a několik hlídkových plavidel střežících tuto důležitou námořní komunikaci.

Admirál Jessen se chystal využít mlhy, která by křižníky ukryla před zraky japonských hlídek, což jim mělo umožnit skrytě se přiblížit k ústí průlivu ještě před setměním, ale jeho záměr zhatil rozmar počasí, jelikož mlha se nečekaně rozptýlila v době, kdy se nalézaly ještě 20 mil od úžiny, takže admirál musel vydat rozkaz k obratu a teprve kolem 19. hodiny znovu přešly na kurs, jenž je po západu slunce přivedl k západnímu ústí Cugarského průlivu. Znovu se spustila mlha, takže Jessen se za těchto podmínek odhodlal vplout do průlivu teprve kolem třetí hodiny, protože se obával ztroskotání, ale plavbu nakonec usnadnily pobřežní majáky, které tu k překvapení Rusů svítily i během války (stejně jako na pobřeží Tichého oceánu), takže stále existovala naděje, že skrytě proklouznou na volné moře. Bohužel mlha se v 5:30 zvedla právě ve chvíli kdy Rusové míjeli pevnost Hakodate (zde je úžina široká 24 km) a japonské hlídkové lodě spatřily nepřátelské křižníky a vyhlásily poplach (snad se dokonce pokusily o pronásledování). U Hakodate vykonávalo strážní službu několik torpédovek a zastaralé křižníky překlasifikované na lodě pro obranu pobřeží (TAKAÓ a MUSAŠI), ale Rusové byli přesvědčení, že spatřili bitevní loď ČINJEN. Oddíl zvýšil rychlost o snadno unikl z jejich dosahu a už kolem šesté hodiny minul východní ústím průlivu o vplul do Tichého oceánu.

Obrázek
Musaši

Průnik se tedy zdařil, ale nepřítel byl varován, což vzápětí potvrdil zachycený radiogram nařizující všem japonským lodím neopouštět přístavy a plavidla na moři dostala rozkaz k návratu, který ale většinou nezachytila, protože neměla vlastní radiostanice. To znamenalo, že naděje na zničení nepřátelských transportních lodí se rozplynula hned na počátku operace, ale přesto Rusové mohli počítat s hojnou kořistí, neboť do japonských přístavů směřovalo i mnoho plavidel ze zahraničí, jež o hrozícím nebezpečí nikdo informovat nemohl. To se brzy potvrdilo a oddíl během několika hodin zadržel tři japonské a neutrální lodě, mezi nimiž nechyběl ani velký britský parník SAMARA. Potopen však byl pouze parníček TAKAŠIMA MARU (130 BRT), jehož posádce bylo umožněno nasednout do záchranných člunů, zatímco ostatní byly po zkontrolování nákladu propuštěny.

Tichý oceán má rozlohu přes 169 miliónů kilometrů čtverečních a pokud by se ruské křižníky rozptýlily po jeho nedozírných prostorách mohly japonskému námořnímu obchodu zasadit bolestivý úder. To však nebylo díky nemožnosti zajistit zásobování palivem možné a oddíl se také musel držet pohromadě z obavy před nepřátelskou protiakcí, neboť Japonci byli varováni a na oceánu se mohla brzy objevit Kamimurova eskadra. Proto vydal Jessen rozkaz odplout ekonomickou rychlostí na jih a ještě téhož dne dostihly dvě japonské plachetnice s nákladem ryb (celkem 270 BRT), jež byly potopené dělostřelbou.

Obrázek
Balónová loď Rus

Následující den Rusům štěstí nepřálo a neobjevili žádnou vhodnou kořist. Kvůli utajení totožnosti nařídil Jessen vyvěsit britské vlajky, což byl prastarý trik používaný korzáry od nepaměti, který však těžko mohl zmýlit velitele obchodních lodí, protože ruské křižníky se svou siluetou lišily od svých britských protějšků. Vyhledávání obchodních plavidel během noci měly usnadnit světlice naložené speciálně pro tento účel, ale pozorovací balóny, které by se na rozlehlých oceánských plochách jistě osvědčily, zatím k dispozici nebyly (oddíl je použil až při svém posledním výpadu). Je zajímavé, že při použití balónů během námořních operací zašlo Rusko tak daleko, že eskadra admirála Něbogatova měla v sestavě i pozoruhodnou pomocnou loď RUS disponující devíti balóny, takže je škoda, že podobnými prostředky nebyly vybaveny i vladivostocké křižníky.

Lodě mířily stále na jih a posádky brzy začalo trápit horko panující v těchto zeměpisných šířkách, takže námořníci raději spali přímo na horní palubě a důstojníky zase znepokojovaly rychle klesající zásoby uhlí. Největší spotřebu vykazoval paradoxně nejnovější GROMOBOJ, jehož stroje pracovaly velmi nehospodárně, což působilo admirálu Jessena nečekané starosti, protože bylo stále zřejmější, že i tento výpad bude nutné předčasně ukončit. Náladu všem mužům pozvedlo zajetí německého parníku ARABIA (4333 BRT), který se plavil ze Spojených států s kontrabandem. K jeho zadržení došlo 22. července poblíž přístavního města Mito a přepravovaný náklad představoval natolik cennou kořist, že byl osazen posádkou pod velením nadporučíka Vladislavěva a odeslán do Vladivostoku. ARABIA skutečně obeplul japonské ostrovy a přes La Pérousovu úžinu šťastně dorazil k cíli své plavby.

Obrázek
Komíny na křižníku Rjurik

Oddíl i nadále udržoval jižní kurs a v noci z 22. na 23. července se ocitl před Tokijským zálivem, kudy vedly důležitě japonské námořní trasy (v Tokijském zálivu jsou přístavy Tokio, Jokohama a Jokosuka). Bohužel zásoby uhlí na GROMOBOJI (po pouhých šesti dnech plavby) už poklesly natolik, že nebylo jisté, zda při současné spotřebě bude mít dost paliva, aby se oddíl v těchto vodách mohl zdržet alespoň jeden den. Všechny křižníky si potřebovaly zachovat určitou uhelnou rezervu pro případ setkání s nepřátelskou přesilou, aby mohly dlouhodobě vyvinout vysokou rychlost, a i k plavbě La Pérousovým průlivem bylo nutné ponechat spoustu paliva. Zdálo se, že nezbývá jiné řešení než se vydat na zpáteční plavbu, ale po protestech posádek se Jessen rozhodl návrat odložit a pokračovat v korzárských operacích. To znamenalo, že při návratu bude nutné učinit zastávku na Sachalinu, kde měli Rusové uhelnou stanici Korsakovskaja, a nebo znovu proplout Cugarským průlivem. Obě alternativy byly riskantní, protože Japonci mohli Cugarskou úžinu snadno zablokovat a jejich válečné lodě mohly znemožnit i nakládku paliva na Sachalinu.

Díky Jessenovu rozhodnutí zajal oddíl 24. července zánovní britský parník KNIGHT COMMANDER (4300 BRT), jehož velitel zpočátku odmítal zastavit a k poslušnosti jej přiměly teprve výstřely z děl ROSSIJE. Při kontrole se zjistilo, že loď je na cestě z Šanghaje do Kóbe a převáží materiál pro japonskou železnici. Parník i jeho náklad představovaly cennou kořist, ale bohužel jej bylo nutné potopit, jelikož měl uhlí toliko na několik dní plavby a ani Rusové je nemohli doplnit z vlastních zásob. Proto byla posádka vzata do zajetí a parník potopily exploze časovaných náloží. S britskou lodí navždy kleslo do hlubin i 1000 tun kolejnic, 1700 tun mostních konstrukci a několik set kol k železničním vagónům. Brzy poté byly dělostřelbou potopené dvě malé japonské plachetnice (199 a 130 BRT) s nákladem soly, který však měl minimální hodnotu (19 800 jenů). Zastaven byl i velký britský parník plující do Jokohamy s cestujícími a malým nákladem potravin, který Rusové po provedení kontroly propustili.

Obrázek
Knight Comander

To se už neodvratně blížila chvíle, kdy bude nutné operaci přerušit a vydat se na zpáteční plavbu, takže po 17. hodině zamířily všechny tři křižníky na sever. I během návratu pokračovalo pátrání po obchodních plavidlech a v noci z 24. na 25. července došlo k zadržení německého parníku TEA vezoucího přes 1000 tun rybího tuku a dalších podobných produktů, jenž Jessen nařídil potopit, třebaže označení nákladu za kontraband bylo sporné. Díky malé zásobě paliva nebylo možné loď odeslat do Vladivostoku, takže RJURIK převzal její posádku a v podpalubí byla umístěna časovaná nálož, která jí měla potopit. TEA však projevil mimořádnou odolnost, kterou by mu mohlo závidět i mnohé válečné plavidlo, neboť odolal nejenom explozi položené výbušniny, ale dlouho vzdoroval i palbě z děl ráže 120 až 203 mm, takže RJURIK musel vypálit 75 granátů nežli německý parník konečně zmizel pod hladinou.

Následujícího dne spatřily hlídky velkou britskou nákladní loď CALHAS (6748 BRT) plující do Jokohamy s potravinami, bavlnou a strojním zařízením, které bylo možné označit za kontraband, ale většinu nákladu tvořily položky určené pro neutrální země, takže jeho zabavení bylo opět sporné. Jessen se však přesto rozhodl osadit CALHAS kořistní posádkou a dopravit jej do Vladivostoku, třebaže bylo zřejmé, že britské protesty na sebe nenechají dlouho čekat. S jeho rozhodnutím se lze ztotožnit, jelikož vztahy s Velkou Británii byly už stejně špatné a zabavení jednoho parníku je těžko mohlo zhoršit. Ostatně ve válce není přílišná ohleduplnost na místě (Japonci porušovali tehdejší mezinárodní právo běžně) a razantní přístup uplatněný u lodí TEA a CALHAS mohl všem rejdařům z neutrálních zemí připomenout, že plavba do japonských přístavů je riskantní a v případě zajetí nemohou počítat s ruskou shovívavostí.

Obrázek
Město Kóbe

Další kořist už neobjevili a neprovedli ani útok na nepřátelské pobřeží, třebaže bylo možné ostřelovat z lodních děl některé železnice a japonské přístavy. Takový útok by jistě zapůsobil na japonské veřejné mínění a mohl i napáchat velké materiální škody, neboť domy ve zdejších městech byly postavené převážně z hořlavých materiálů a vzniklý požár se mohl snadno rozšířit na celé městské čtvrti a názorně zdejším obyvatelům demonstrovat nebezpečí, jež ruské křižníky stále představovaly. Jessen se však o nic podobného nepokusil a sám musel nyní vyřešit otázku, jakou cestu k návratu zvolit. V lodních bunkrech se 28. července nalézalo pouze 3000 tun uhlí a ruský admirál se rozhodl neriskovat zastávku na Sachalinu a raději se probit Cugarským průlivem, i za cenu možného souboje s Kamimurovou eskadrou, o které Rusové neměli žádné zprávy, ale bylo dost dobře možné, že nyní střeží některé ústí této úžiny. Ve skutečnosti se však bitvy s japonskými pancéřovými křižníky bát nemuseli, protože Kamimura se do honby za vladivostockým oddílem nepustil, neboť se obával spíše jeho možného průniku na Žluté moře, kde mohl zaútočit na japonské armádní transporty a později uniknout do Port Arturu.

Proto měly ruské křižníky cestu do Vladivostoku volnou, což však na jejich palubách nikdo netušil a posádky se připravovaly na možnou bitvu. Do Cugarské úžiny vnikly 30. července kolem desáté hodiny v pořadí ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK a v podvečer vpluly na Japonské moře. K boji nedošlo, protože Japonci zde měli pouze stejné lodě, jež se tu nalézaly už při prvním průlomu, a ty silnějšího nepřítele nenapadly. Lze předpokládat, že útok torpédových plavidel by za denního světla k úspěchu nevedl a zastaralé jednotky TAKAÓ a MUSAŠI se s ruskými křižníky měřit nemohly. TAKAÓ měl výtlak asi 1750 tun a vyzbrojen byl toliko čtyřmi děly ráže 152 mm, dvěma kalibru 47 mm a dvěma vrhači torpéd. MUSAŠI dosahoval výtlaku kolem 1500 tun a nesl dva kanony kalibru 170 mm, pět ráže 120 mm, osm ráže 47 mm a dva torpédomety. Výsledek případného souboje byl tedy předem dán a nelze se divit velitelům japonských plavidel, že se raději stáhli pod ochranu pevnosti Hakodate a do boje nevstoupili.

Obrázek
Takaó

Rusové se po proplutí úžinou obávali nočních torpédových ataků, k nimž naštěstí nedošlo a ROSSIJA, RJURIK a GROMOBOJ se 1. srpna vrátily do Vladivostoku, když během operace trvající šestnáct dní urazily vzdálenost přes 3000 námořních mil, potopily šest menších nepřátelských plavidel, dva neutrální parníky a dvě další obchodní lodě zajaly. Autoři Hynek a Klučina ve svém díle Válečné lodě (2) uvádějí, že se ruské křižníky vrátily na domovskou základnu „aniž využily všech zásob uhlí, protože se jejich velitel obával, že Kamimurova eskadra zahradí jeho lodím Cugarský průliv“, čímž u čtenářů vyvolali dojem, že oddíl mohl v„krejserstvu“ pokračovat ještě delší dobu a způsobit japonskému obchodu další ztráty. K tomuto názoru svádí i porovnání délky plavby s udávaným maximálním akčním rádiem vladivostockých křižníků (od 6700 do 8100 námořních mil), ale ve skutečnosti byly zásoby paliva téměř vyčerpané. Nejvíce uhlí spálil GROMOBOJ (2150 tun) a podobně na tom byl i vlajkový ROSSIJA. Z toho je zřejmé jakým způsobem se reálná doplavba lišila od tabulkových hodnot získaných na základě zkušebních plaveb. Ke zvýšené spotřebě uhlí na těchto dvou novějších jednotkách pravděpodobně přispěla nejenom nedostatečná údržba lodních strojů, ale i instalace moderních vodotrubních kotlů (RJURIK měl starší válcové). Je ovšem nutné si také uvědomit, že ruské lodě často celé hodiny nečinně stály (při zadržení skoro každé lodě) a mnoho uhlí bylo rovněž propáleno při vyčkávání před oběma průniky Cugarskou úžinou.

Rusové mohli být s průběhem operace celkem spokojeni, protože tento výpad měl v zahraničí velký ohlas a během plavby se dokázali vyhnout boji s nepřátelskými plavidly, takže neztratili ani jednoho muže. Na druhou stranu se nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, protože Japonci spatřili ruské lodě už u Hakodate a jejich transportní parníky zůstaly v přístavech. K odhalení oddílu přispělo Jessenovo váhání před zahájením pokusu o průlom, kdy Rusové nevyužili špatné viditelnosti a do Cugarského průlivu vpluli až několik hodin před svítáním, díky čemuž je odhalily hlídkové lodě a po rozednění je japonští pozorovatelé spatřili i poblíž východního ústí úžiny. Díky tomu Japonsko nepřišlo o žádnou větší loď, ale přesto se podařilo ukořistit několik neutrálních parníků s cenným nákladem, což mělo za následek omezení japonského dovozu, protože někteří zahraniční rejdaři odmítli nadále přepravovat zboží do zdejších přístavů. Vzniklé škody ovšem mohly být ještě větší, kdyby ruské křižníky lépe využily vezené zásoby uhlí a dokázaly dříve proniknout do blízkosti Tokijského zálivu, na místo toho, aby se zdržovaly pronásledováním malých japonských plavidel.

Obrázek
Japonští odvedenci na cestě do Tokia

Podceňovat nelze ani nepřímé důsledky tohoto výpadu, protože přeprava zboží do země Vycházejícího slunce znatelně podražila díky zvýšeným pojistným sazbám, které museli námořní dopravci od nynějška platit. Největší znepokojení proběhlo ve Velké Británii a Německu, jejichž vlády protestovaly proti potápění lodí plavících se pod jejich vlajkami a také v USA. Během výpadu sice nebyl zadržen ani jeden americký parník, ale ze Spojených států se přes Tichý oceán dopravovalo množství nejrůznějších komodit, které Japonsko potřebovalo k vedení války. To se projevilo už během několika následujících týdnů, kdy zdejší přepravci zareagovali na ohrožení námořních komunikací do Japonska a množství bavlny dovezené ze Spojených států během srpna pokleslo o 80 %. Vlna nevole proběhla také samotnou zemí Vycházejícího slunce, protože zdejší obyvatelstvo se pouze těžko smiřovalo s tím, že nepřátelské křižníky beztrestně působily přímo před Tokijským zálivem a japonské loďstvo je nebylo schopné nijak ohrozit.

Admirál Kamimura sice správně usoudil, že včasným odhalením ruských lodí bylo nebezpečí, které oddíl představoval pro japonské vojenské transporty, eliminováno (hmotné škody na japonských plavidlech byly minimální) a rozhodl se na místo honby za ruskými křižníky střežit komunikace ve Žlutém moři, což se však u jeho krajanů nesetkalo s pochopením. Japonci jsou ukázněný a disciplinovaný národ, ale nyní pohár jejich trpělivosti přetekl a rozlícený dav v Tokiu napadl a zdemoloval Kamimurův dům. Vedení zdejšího námořnictva však dalo Kamimurovi za pravdu a admirál si své velitelské místo podržel i nadále, třebaže se stal velmi nepopulárním a v zemi údajně zaznívaly i hlasy vyzývající jej k provedení seppuky.

Obrázek
Admirál Kamimura

Přesto se nelze zbavit dojmu, že Japonci mohli přece jenom posílit ostrahu Cugarského průlivu, protože bylo pravděpodobné, že vladivostocký oddíl se pokusí touto úžinou proniknout i při zpáteční plavbě, a donutit jej k boji u pevnosti Hakodate, kde bylo možné využít pobřežních baterií a způsobit nepříteli alespoň nějaké škody. Aby se uchlácholila rozlícená veřejnost, bylo rozhodnuto přesunout japonské pancéřové křižníky na Vnitřní moře, odkud mohly pohotově zasáhnout nejenom v Korejském a Cušimském průlivu, ale i na Tichém oceánu. Rozhořčení japonské společnosti by bylo ještě větší, pokud by Rusové potápěli i plavidla zdejších rybářů, která v hojném počtu potkávali v Tichém oceánu, ale nechávali je obvykle bez povšimnutí, neboť jejich kontrola nebyla z časových důvodů možná a ničit je bez pokusu o záchranu posádek ve stylu německé neomezené ponorkové války bylo tehdy nemyslitelné.
Bitva u Ulsanu
V době kdy ruské křižníky operovaly u východních břehů Japonska, probíhal spor mezi místodržícím Alexejevem a admirálem Vittgeftem ohledně dalšího využití flotily v Port Arturu. Alexejev požadoval, aby její jádro zvedlo kotvy a probilo se do Vladivostoku, zatímco Vittgeft zastával názor, že tento podnik má malou naději na úspěch a k průniku by mělo dojít pouze v případě zhroucení pozemní obrany. Do jejich rozepře nakonec zasáhl samotný car Mikuláš II. který dal za pravdu svému místodržícímu a ruská flotila dostala rozkaz vyplout na moře, prorazit japonskou blokádu a po spojení s vladivostockým oddílem vyčkat na připlutí posilové eskadry z Baltu.

Obrázek
Místodržící Alexejev

ROSSIJA, RJURIK a GROMOBOJ mezitím až do 9. srpna doplňovaly zásoby paliva a na všech lodích probíhaly opravy strojů, které po návratu z vice než dvoutýdenního „krejserstva“ opět potřebovaly údržbu. Ruské velení plánovalo vyslat zdejší křižníky naproti flotile plující z Port Arturu, aby jí usnadnily průnik do Vladivostoku. Podle plánu se obě uskupení měla setkat v Korejském průlivu a Japonským mořem proplout společně. To vyžadovalo nutnost vzájemné koordinace, kterou ztěžovala zdlouhavá komunikace mezi oběma přístavy, protože přímé spojení přerušili Japonci a depeše z obležené základny se do Vladivostoku dostávaly se zpožděním. Z Port Arturu totiž musel být nejprve vypraven rychlý torpédoborec, jenž v noci prorazil japonskou blokádu a doplul do neutrálního přístavu odkud bylo možné odeslat telegrafickou zprávu do Mukdenu, kde sídlilo ruské velitelství, které jí následně odeslalo do Vladivostoku.

K provedení tohoto úkolu byl vybrán torpédoborec REŠITĚLNYJ pod velením nadporučíka Michaela Sergejeviče Rošakovského, který dostal rozkaz odplout do Čchi-fu, kde měl předat ruskému konzulovi tajné depeše a poté se zde nechat internovat. REŠITĚLNYJ vyplul z Port Arturu v noci z 10. na 11. srpna a v pořádku dorazil do určeného přístavu, kde jeho velitel předal zašifrované zprávy, navázal spojení s čínskými úřady, podepsal dokumenty o internaci a torpédoborec nařídil odzbrojit. Podle tehdejšího práva měly být internované lodě v neutrálních přístavech zadržované až do konce války a po uzavření mírové smlouvy vrácené původnímu majiteli.

Obrázek
Posádka torpédoborce Rešitělnyj

Japonci však mezinárodní dohody často porušovali a brzy se pokusili odzbrojeného plavidla zmocnit. Do Čchi-fu v noci vnikly torpédoborce KASUMI a ASAŠIJÓ a na REŠITÉLNYJ vylodily ozbrojený výsadek, jenž měl ruské plavidlo obsadit. Posádka se však postavila na odpor (třebaže všechny zbraně odevzdala Číňanům) a podařilo se jim přivést k výbuchu připravenou nálož na přídi a loď opustit. Exploze jednoho japonského námořníka zabila a dalších dvanáct zranila, ale torpédoborec větší škody neutrpěl. Japonci rychle uhasili požár a ukořistěný REŠITĚLNYJ odvlekli do Dálného odkud později odplul do Japonska. Rusové přišli také o jednoho muže a pět námořníků bylo zraněno. Pirátská akce se uskutečnila přímo pod hlavněmi čínských chráněných křižníku HAI CHI a HAI YUNG, jejichž velitelé na obranu neutrality své země nic nepodnikli. Rusové a Číňané proti nezákonnému zabavení REŠITĚLNÉHO protestovali, ale Japonsko si jej přesto ponechalo a pod jménem AKACUKI (nezaměňovat se stejnojmennou jednotkou potopenou 17. května) zařadilo do služby.

Ruský konzul odeslal depeši do Mukdenu odkud putovala do Vladivostoku a admirál Skrydlov jí obdržel 11. srpna a vydal veliteli oddílu rozkaz vyplout na moře a u Fusanu čekat na lodě Port Arturské eskadry. Po případném setkání s Kamimurovou eskadrou se ruské křižníky měly vydat na sever a odlákat nepřátelské lodě z Korejské úžiny. Téhož dne opustil Vladivostok pomocný křižník LENA společně s transportními parníky JAKUT, TUNGUZ a KAMČADAL. Tyto lodě zamířily na východ a jejich cílem byla ochrana ruského rybolovu na Ochotském moři, kde se často objevovala japonská rybářská plavidla. Po několika dnech se uskupení rozdělilo; menší lodě dopluly do přístavu Nikolajevsk na řece Amur a LENA se vydal na samostatnou korzárskou plavbu do vod Tichého oceánu.

Obrázek
Křižník Rossija

Křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK zvedly za ranního přílivu 12. srpna kotvy a v doprovodu torpédovek č. 209, 210 a 211, které se brzy vrátily do přístavu, vypluly na moře. Cíl plavby se posádky z důvodu utajení dozvěděly až po opuštění Vladivostoku. Během prvního dne spatřili Rusové jednu neznámou plachetnici, ale té se v souladu s instrukcemi nijak nevěnovali a i nadále směřovali ke svému cíli. Na ROSSIJI došlo k havárii, která vyřadila z činnosti dva kotle, ale loď mohla pokračovat v plavbě a třebaže následujícího dne přesun několikrát ztížila mlha, směřoval oddíl stále na jih a v noci již panovala dobrá viditelnost.

Křižníky dorazily 14. srpna ve 4:30 na úroveň Fusanu, kde měly vyčkat na příjezd eskadry z Port Arturu. Jejich rychlost tehdy činila sedm uzlů a admirál Jessen byl na velitelském můstku. V té době již začínalo svítat a sotva se rozptýlila noční tma spatřily hlídky čtyři velké válečné lodě plavící se paralelním kursem asi osm mil na sever od ruských křižníků. Naděje na setkání s hlavními silami trvala jenom krátce, neboť se brzy ukázalo že jde o pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, TÓKIWA a AZUMA. Kamimura dostal 10. srpna zprávu o výsledku bitvy na Žlutém moři a admirál Tógó mu nařídil vyplout na moře a v Korejském průlivu pátrat po ruských lodích, které se během bitvy oddělily od hlavních sil (bitevní loď CESAREVIČ, křižníky DIANA , ASKOLD a NOVIK) a nyní se mohly pokusit proniknout do Vladivostoku.

Obrázek
Křižník Novik

Na ruských lodích byl ve 4:45 vyhlášen poplach a posádky se začaly chystat k boji. Protože nepřítel měl převahu a Skrydlovovy instrukce pro podobný případ nařizovaly ustoupit zpět na základnu, provedli Rusové kolem páté hodiny změnu kursu a protože přímou cestu k Vladivostoku přehrazovalo nepřátelské uskupení, zamířili na východ a postupně začali zvyšovat rychlost. Ještě předtím zachytila radiostanice na ROSSIJI depeši, v níž japonský admirál požadovat připlutí dalších dvou válečných lodí, takže bylo zřejmé, že nepřítel může brzy obdržet posily. Také Kamimura nařídil změnu kursu a obě uskupení plula souběžně a vzdálenost mezi nimi se postupně zmenšovala, takže japonské křižníky mohly už v 5:05 zahájit palbu z děl ráže 203 mm, kterou Rusové v 5:18 opětovali z hlavních zbraní ROSSIJE a GROMOBOJE, k nimž se později přidal i RJURIK, jehož starší děla měla menší dostřel. Křižníky IZUMÓ a IWATE střílely na RJURIK, AZUMA na ROSSIJI a TÓKIWA na GROMOBOJ. Na čele ruského svazu se pohyboval vlajkový ROSSIJA, za ním GROMOBOJ a sestavu uzavíral RJURIK.

Japonské uskupení mělo dělostřeleckou převahu, neboť jejich čtyři pancéřové křižníky mohly v boční salvě použít celkem 16 děl ráže 203 mm a 27 kalibru 152 mm, takže její hmotnost činila zhruba 3000 kg, kdežto tři ruské lodě mohly použít pouze 6 děl ráže 203 mm, 24 kalibru 152 mm a 3 ráže 120 mm, což v součtu umožňovalo boční salvu o hmotnosti toliko 1585 kg. Japonské tříštivotrhavé projektily také obsahovaly více trhaviny, takže měly větší ničivé účinky (ale menší průbojnost) a k zaměřování děl Japonci využívaly moderní britské dálkoměry systému Barr & Stroud, kdežto Rusová zastaralé dálkoměry systému Ljužol-Mjakišev domácí provenience.

Obrázek
Křižník Azuma

Ruský admirál nařídil zvýšit rychlost na sedmnáct uzlů (podařilo se jí dosáhnout až v 5:30), ale i po dosažení této hodnoty měly japonské lodě rychlostní převahu. Ruská dělostřelba nezůstala bez výsledku a IWATE a AZUMA byly zasaženy do přídě projektily kalibru 203 mm a také na IZUMÓ brzy dopad jeden granát. Žádný však nezpůsobil vážnější škody a brzy se naopak projevila nepřátelská palebná převaha a začaly se množit zásahy na ruských křižnících. Nejvíce utrpěl RJURIK, na němž brzy propuklo několik požárů, ale posádka je pokaždé dokázala zdolat (po jednom zásahu vybočil vpravo, ale dokázal se opět zařadit na své místo v koloně). Brzy se do boje zapojilo i sekundární dělostřelectvo a intenzita palby vzrostla. Nejvíce trpěly obsluhy děl na křižnících ROSSIJA a RJURIK, které byly naplno vystavené sprškám střepin z explodujících granátů, ale japonské projektily se nevyhýbaly ani ruským důstojníkům a už několik minut po zahájení boje byl na ROSSIJI zabit fregatní kapitán Berlinský. V 5:15 byla rozbita radiostanice na vlajkovém křižníku a těsně před půl šestou zasáhl japonský 203 mm granát zadní komín na ROSSIJI a nejenže rozerval jeho plášť, ale střepiny pronikly poškozeným komínem až do kotelny a poškodily několik kotlů, což způsobilo snížení rychlosti, takže ruská vlajková loď nečekaně zpomalila (dočasně na deset uzlů) a za ní plující GROMOBOJ a RJURIK jí musely obeplout, což narušilo ruskou kolonu.

Na bojiště se mezitím od jihu přiblížil chráněný křižník NANIWA, jenž začal svou palbou vedenou na vzdálenost 7000 m ohrožovat koncový RJURIK, načež admirál Jessen nařídil změnu kursu, aby mohl vést účinnou palbu na tohoto nového nepřítele, který se z boje brzy zase stáhl, protože jeho velitel nechtěl svou loď vystavit palbě 203 mm děl. I přes tento dílčí úspěch se situace ruských plavidel zhoršovala, protože postupně umlkala mnohá děla a RJURIK inkasoval průstřel trupu pod čarou ponoru. Kolem šesté hodiny provedly ruské lodě další změnu kursu a postupně se otočily o 180 stupňů, čehož využil nepřítel k přiblížení na vzdálenost necelých 8000 m a soustředění palby na RJURIK, který brzy inkasoval další zásahy a vybočil z kolony.

Obrázek
Nadporučík Zenilov

Na vážně poškozeném křižníku vyšlehly nové požáry, z boje bylo vyřazeno jedno dělo hlavní ráže, došlo k dalším průstřelům a granát kalibru 203 mm probil lodní záď a poškodil ovládání kormidla. V této době došlo i k ochromení velení na RJURIKU, neboť střepiny pronikly do nitra velitelské věže, kde těžce zranily námořního kapitána Trusova (později svým zraněním podlehl), po němž musel převzít velení nadporučík Zenilov. Admirál Jessen nechal na RJURIK odsignalizoval žádost o sdělení situace na jeho palubě, ale odpověď přišla až v půl sedmé a sdělovala, že lodní kormidlo je neovladatelné. Vážně poškozený křižník sice mohl neobratně manévrovat za pomoci střídavého používání lodních šroubů, ale zablokované kormidlo umožňovalo pouze minimální změny kursu. Kromě toho utrpěl další průstřely trupu a docházelo k zaplavování podpalubních prostorů.

Ostatní lodě se mezitím vzdálily na několik kilometrů, ale brzy se k ochromenému křižníku vrátily, aby na sebe stáhly nepřátelskou palbu. I na ně dopadlo mnoho projektilů a jejich vlastní dělostřelba začínala slábnout, protože z boje byla vyřazena některá děla a mnoho dělostřelců padlo, či utrpělo vážná zranění, a na jejich místa musela nastoupit náhradní obsluha. Avšak ztráty utrpěli i Japonci, neboť RJURIK vypálil v 6:45 projektil ráže 203 mm, jenž pronikl do boční kasematy křižníku IWATE a přivedl k výbuchu připravenou munici. Následná exploze nejenom zničila tři děla ráže 152 mm a jedno kalibru 76 mm, ale také způsobila smrt několika desítkám námořníků, mezi nimiž nechyběli ani starší dělostřelecký důstojník Nomura a poručík Macumura.

NANIWA se mezitím připojil k pancéřovým křižníkům a zařadil se na konec japonské kolony, přičemž se na obzoru vynořily další válečné lodě, které Rusové identifikovali jako chráněné křižníky TAKAČIHÓ a NIITAKA, takže převaha nepřítele se neustále zvyšovala.

Obrázek
Takačihó

Kolem sedmé hodiny inkasoval ROSSIJA dva těžké zásahy 203 mm projektily, které způsobily nebezpečný požár v prostoru velitelského můstku. Plameny a kouř ohrožovaly velitelskou věž, jelikož jejich šíření napomáhal vítr vanoucí od zádě, takže admirál Jessen musel nařídit změnu směru plavby, jinak hrozilo nebezpečí, že velitelské stanoviště bude nutné evakuovat. Do nitra věže pronikly střepiny a zranily jednoho důstojníka. Z boje byla dočasně vyřazena i děla umístěná na přídi, neboť jejich obsluhy oslepoval hustý kouř a požár ohrožoval i muniční sklad s 203 mm náboji. Nakonec se však námořníkům podařilo oheň zdolat, ale postupně vznikaly další a vlajková loď inkasovala nové zásahy, které poškodily několik komínů a lodních kotlů. Ani GROMOBOJ nezůstal ušetřen, neboť exploze japonského granátu zabila naráz padesát námořníků a zraněn byl i námořní kapitán Dabič, jenž lodi velel.

ROSSIJA a GROMOBOJ se k ochromenému RJURIKU později vrátily ještě dvakrát a Jessen několikrát signalizoval svůj úmysl odplout do Vladivostoku, ale poškozený křižník se k nim nebyl schopen připojit. Neustálé manévry znesnadňovaly dělostřelcům vedení palby, k čemuž přispělo i zničení dálkoměrů. Proto se jejich střelba stávala stále méně účinnou a japonské lodě neutrpěly žádné další větší škody, třebaže je v průběhu boje zasáhlo několik desítek projektilů všech možných kalibrů, které však často vůbec neexplodovaly, což byl obecný problém ruské munice v této válce. Posádky ruských lodí sice mnohdy dokázaly poškozená děla znovu alespoň dočasně zprovoznit, ale přesto jich střílelo stále méně a bylo zřejmé, že situace oddílu se stává kritickou a reálně hrozí jeho zničení. Je smutnou skutečností, že mnoho ruských zbraní ráže 152 mm nevyřadila z boje japonská palba, ale jejich zvedací mechanismy nevydržely dlouhodobé zatížení při střelbě při větších elevačních úhlech a zablokovaná děla zůstala mimo provoz. Tento problém se objevil už na počátku války při boji chráněného křižníku VARJAG u Čemulpcha, ale v uplynulých měsících se jej nikdo nepokusil odstranit.

Obrázek
Dělostřelci na Izumó

Za této situace učinil admirál Jessen rozhodnutí ochromený RJURIK opustit a v 8:25 zamířily křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ směrem k východnímu pobřeží Korejského poloostrova, aby se pokusily uniknout do Vladivostoku. Ruského admirála vedl k tomuto činu neutěšený stav jeho plavidel a také bylo zřejmé, že na bojišti se brzy objeví další japonské válečné lodě (TAKAČIHÓ se už zapojil do boje), čímž by se situace ruských plavidel ještě zhoršila a bitva by pro ně mohla skončit katastrofou. Kamimurovy pancéřové křižníky se vydaly pronásledovat ROSSIJI a GROMOBOJ, takže u RJURIKA zůstaly pouze chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ pod velením kontraadmirála Urijú. To bylo v souladu s Jessenovým záměrem, jenž doufal, že posádka poškozeného křižníku dokáže opravit kormidlo a později se samostatně probije do Vladivostoku.

RJURIK však byl v té době už v dezolátním stavu a připomínal plující vrak. Lodní komíny a stožáry byly většinou zničené, stejně jako nástavby; paluba byla proděravělá japonskými granáty a nad těžce poškozenou lodí se vznášela oblaka dýmu. Došlo také k zaplavení několika muničních skladů a přerušení parovodu. Křižník utrpěl rovněž mnoho průstřelů pod čarou ponoru, a i přes úsilí námořníků, kteří mnohé dokázali brzy utěsnit, vnikala do nitra plavidla voda. Za normálních okolností by si RJURIK s dvojicí menších křižníků poradil, ale za současné situace se stal jejich snadnou kořistí, protože v předchozím boji přišel o všechna děla ráže 203 a 120 mm a nyní se mohl bránit pouze střelbou z několika zbraní kalibru 152 mm. Japonci využili ochabnutí palby a postupně se přibližovali, čímž jejich střelba nabývala na intensitě. Zpočátku vedli boj ze vzdálenosti asi 7000 m, ale později jí zkrátili na 3800 m a nakonec na necelé tři kilometry. RJURUK znovu inkasoval mnoho zásahů a mezi padlými byl i nadporučík Zenilov, který utrpěl smrtelné zranění hlavy, takže velení rozstříleného plavidla převzal mladší dělostřelecký důstojník nadporučík Ivanov.

Obrázek
Nadporučík Ivanov

I přes velké ztráty na lidech však posádka pokračovala v boji a i na obě japonské lodě dopadlo několik granátů, třebaže škody nebyly vážné. RJURIK se dokonce pokusil o taranování, ale díky malé rychlosti a špatné ovladatelnosti skončil tento pokus neúspěchem. Zasažena byla velitelská věž a střepina poranila Ivanova na hlavě, takže nadporučík musel své stanoviště opustit a vyhledat lékařské ošetření, ale brzy se vrátil a i nadále velel statečně bojující posádce.

To už bylo zřejmé, že se neodvratně blíží zánik plavidla, protože postupně umlkala i zbývající děla a nevyšel ani pokus o torpédový útok. V 10:05 vypálil RJURIK poslední výstřel a ztratil možnost jakékoliv obrany. V té době se už na místo boje vracela Kamimurova eskadra a do bitvy se mohly zapojit i chráněné křižníky NIITAKA a CUŠIMA, které doprovázelo aviso ČIHÁJA a torpédovky AÓTAKA, KARI, CUBAME, KAMÓME a HATÓ.

Za této situace se nadporučík Ivanov rozhodl těžce poškozenou loď potopit. Po zničení tajných dokumentů dostal poručík Šilling rozkaz položit zápalnou šňůru vedoucí k připraveným náložím, jenž však nemohl pro stoupající hladinu vody v podpalubí splnit, takže RJURIK nakonec musel být potopen otevřením kingstonových ventilů. Protože všechny lodní čluny shořely či je zničila japonská palba, museli vzít ruští námořníci zavděk záchrannými pásy a improvizovanými vory zhotovenými z dřevěného lodního vybavení. RJURIK se rychle nořil do vln a kolem půl jedenácté se převrátil na levý bok a zmizel v mořských hlubinách, kam jej posádka vyprovodila voláním „urráá“.

Obrázek
Potápějící se Rjurik

Jakmile bylo zřejmé, že se loď potápí zastavili Japonci palbu, spustili čluny a snažili se zachránit tonoucí námořníky, ale i přes jejich úsilí se mnoho Rusů utopilo (snad dokonce 178 osob). Zachránění trosečníci byli dopraveni na japonské lodě, kde jim byla poskytnuta lékařská pomoc. Pro přeživší důstojníky připravili jejich japonští kolegové dokonce zvláštní pohoštění a nabídli jim víno a cigarety. Navštívil je i kontraadmirál Urijú, aby osobně ocenil statečný boj RJURIKU. Poté se japonské uskupení vydalo k ostrovu Cušima, odkud zajatí námořníci putovali na námořní základnu Sasebó, kde Japonci vyhotovili seznam padlých a přeživších námořníků, jenž odeslali na francouzské ministerstvo námořnictva. Zachránění námořníci putovali do zajateckých táborů, kde strávili zbytek války a po uzavření mírové smlouvy se vrátili zpět do vlasti. Lodní kněz Okonečnikov a zdravotnický personál byli dokonce obratem propuštěni a následně jim byl umožněn návrat do Ruska ještě před skončením války.

Mezitím se ROSSIJA a RJURIK za neustálého boje probíjely na sever. Vlajková loď dokázala zvýšit rychlost na osmnáct uzlů, ale Japonci si přesto udržovali mírnou rychlostní převahu. Ruské lodě pluly podél korejského pobřeží a napravo od nich se ve vzdálenosti asi 7500 m pohybovala Kamimurova eskadra. Na ruské straně bylo z boje vyřazeno mnoho zbraní, díky čemuž jejich palba citelně zeslábla. Horší situace panovala na ROSSIJI, jenž měl na pravoboku pouze jedno provozuschopné dělo ráže 203 mm, a jedno plně funkční dělo kalibru 152 mm (další dvě pálila pouze sporadicky), což nutilo posádku zapojit do boje i zbraně ráže 75 mm, které však proti dobře pancéřovým plavidlům nemohly mít kýženou účinnost. Lepší situace panovala na GROMOBOJI, který měl boční kasematy kryté pancíři, takže jeho děla a jejich obsluhy tolik netrpěly následky nepřátelské palby, ale střepina granátu dokázala zranit lodního velitele a velení musel dočasně převzít fregatní kapitán Vinogradský.

Obrázek
Poškozený Gromoboj

V 9:15 vzplál na ROSSIJI další požár, ale posádka jej opět dokázala zdolat a dělostřelcům z této lodě se naopak podařilo zasáhnout japonský vlajkový křižník do prostoru přední dělostřelecké věže a potíže měl i AZUMA, jenž v 9:20 ztratil na několik minut chod a byl předstižen za ním plujícími křižníky. Posádka však stroje brzy opravila a AZUMA mohl pokračovat v plavbě. Ostatně jeho problémy pravděpodobně nezpůsobila ruská palba, ale technická závada.

Kamimura se naposledy pokusil boj rozhodnout v 9:30 kdy provedl změnu kursu, jež vedla ke zmenšení vzdálenosti na 5500 m, ale ani následná intenzivní japonská dělostřelba již k úspěchu nevedla. Bitva ještě nějaký čas pokračovala, ale v 9:50 nařídil japonský admirál změnu kursu směrem na jih a všechny čtyři japonské křižníky se začaly vracet do míst, kde před časem zanechaly poškozený RJURIK. Důvodem pro překvapivé ukončení boje byla únava japonských dělostřelců a Kamimura také dostal hlášení, že na vlajkové lodi značně pokleslo množství granátů ráže 203 mm. Rusové vypálili poslední výstřely kolem desáté hodiny a o půlhodiny později zmizelo nepřátelské uskupení za obzorem.

Jakmile bylo zřejmé, že bitva skončila poděkoval admirál Jesseen posádce vlajkové lodě za projevenou odvahu a ruští námořníci dostali narychlo připravený oběd, načež se pustili do opravárenských prací. ROSSIJA i GROMOBOJ zastavily asi na hodinu stroje, aby bylo možné alespoň provizorně utěsnit početné průstřely a poté poškozené lodě rychlostí čtrnácti uzlů odpluly k domovské základně, od níž je dělilo přibližně 500 námořních mil. Na palubách obou křižníků se nalézalo mnoho těžce raněných a v průběhu následujících dní ještě mnozí rozšířili seznam padlých (jenom během noci na 15. srpna zemřelo 10 námořníků).

Obrázek
Pohřeb ruských námořníků

Ve večerních hodinách čekala přeživší členy posádek smutná povinnost, když se naposledy rozloučili s padlými spolubojovníky, kteří byli podle námořnického zvyku pohřbeni do moře, protože horké počasí neumožňovalo jejich převoz do Vladivostoku. Jedinou výjimku představovalo tělo fregatního kapitána Berlinského, které bylo na žádost posádky dopraveno na základnu a pohřbeno na pevnině.

Na sklonku dalšího dne se křižníky setkaly se šesti torpédovkami pod velením fregatního kapitána Radena,, které je měly přes ochranná minová pole doprovodit do přístavu, kam však díky mlze zatím vplout nemohly. To pro posádky znamenalo nutnost přečkat další noc v provizorních podmínkách na poškozených lodích, v důsledku čehož do rána zemřeli další čtyři námořníci. Ale už během následujícího dopoledne vyplula z přístavu bývalá minonoska ALEUT, jež přivezla několik lékařů, kteří pomohli vyčerpanému zdravotnickému personálu na obou plavidlech. Později se mlha konečně rozptýlila a ROSSIJA a GROMOBOJ mohly ve večerních hodinách 16. srpna vplout do Vladivostoku, kde okamžitě začal převoz raněných na pevninu.

Obrázek
Zásahy na křižníku Rossija

Bitva u Ulsanu skončila japonským vítězstvím a tomu odpovídal i vzájemný poměr utrpěných ztrát. Rusové přišli o pancéřový křižník RJURIK, zatímco ROSSIJA a GROMOBOJ utrpěly vážná poškození Oba křižníky měly mnohonásobné průstřely trupu, poničené komíny, nástavby a mnoho lodních děl (zejména ROSSIJA, ale i GROMOBOJ přišel o dvě děla ráže 203 mm, tři kalibru 152 mm a jedenáct 75 mm). ROSSIJA měl mimo provoz i tři kotle a japonská dělostřelba zničila také všechny torpédomety (jeden po zásahu vybuchl) a reflektory (na GROMOBOJI byly vyřazeny čtyři).

Nejbolestivější byly ztráty mezi lodními posádkami. Jestliže během prvních šestí měsíců války přišel oddíl toliko o dva námořníky, nyní padlo během jediné bitvy několik stovek mužů. Na RJURIKU zemřelo 204 lidí (z toho devět důstojníků) a dalších nejméně 278 bylo zraněno (údaje se různí). Posádka ROSSIJE ztratila 48 členů (důstojník byl mezi nimi pouze jeden) a 165 jejich spolubojovníků utrpělo zranění, zatímco na GROMOBOJI zemřelo 91 mužů (čtyři důstojníci) a počet zraněných se vyšplhal na číslo 182. To znamená, že v bitvě u Ulsanu navždy vyhaslo 343 ruských životů.

Rusové vypálili během boje přibližně 3900 granátů kalibru 75 až 152 mm a přes 470 ráže 203 mm. Konkrétně je známo, že Jessenův vlajkový křižník vystřílel 186 projektilů ráže 203 mm (z toho 30 protipancéřových), 551 kalibru 152 mm (z toho 40 protipancéřových) a 372 ráže 75 mm, kdežto GROMOBOJ 140 granátů ráže 203 mm (20 protipancéřových), 948 kalibru 152 mm (56 protipancéřových) a 1054 malorážních projektilů.

Obrázek
Poškozený Iwate

Ztráty vítězných Japonců byly nepoměrně menší. Závažnější škody utrpěl pouze IWATE, na nějž dopadlo deset granátů, z nichž největší škodu způsobil zásah 203 mm projektilem do kasematy, jenž zničil čtyři děla. Posádka tohoto křižníky napočítala čtyřicet mrtvých a zhruba stejný počet zraněných. Vlakový IZUMÓ zasáhlo dokonce dvacet projektilů, ale utrpěné škody nebyly vážné, což lze připsat na vrub nekvalitní ruské munici. Z posádky padli tři (podle jiného pramene dva) muži a zraněno bylo dalších šest osob. AZUMA obdržel deset zásahů, ale mužstvo napočítalo pouze osm zraněných. Nejméně utrpěl křižník TÓKIWA, na nějž dopadlo jenom několik granátů, které zranily tři muže. Drobná poškození se nevyhnula ani chráněným křižníkům NANIWA a TAKAČIHÓ, jenž každý inkasoval jeden zásah projektilem ráže 152 mm. Na prvním došlo ke dvěma úmrtím a čtyřem zraněním, kdežto na druhém bylo zraněno třináct námořníků. Celkem tedy v bitvě u Ulsanu padlo 45 Japonců.

Čtyři japonské pancéřové křižníky vystřelily 958 projektilů kalibru 203 mm a dalších 5994 granátů ráže 76 až 152 mm. Chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ vypálily dohromady 769 výstřelů z děl kalibru 76 až 152 mm. Celkem mělo na ruské lodě dopadnout 135 granátů všech možných ráží, ale zde se musí jednat pouze o odhad, jelikož počet zásahů na potopeném RJURIKU není možné přesně spočítat.

Bitva u Ulsanu představovala radikální zlom v činnosti oddílu, jenž byl nyní oslaben o jeden pancéřový křižník a zbylé se nalézaly v nebojeschopném stavu. Díky tomu ruské velení rezignovalo na další útoky na nepřátelský námořní obchod a Japonsko mohlo nerušeně přepravovat své vojáky do Koreje a Mandžuska. Podobně na tom byly i hlavní síly v Port Arturu, které se už o další průlom nepokusily a pasivně vyčkávaly na vývoj situace na pozemních válčištích.

Poznámka na závěr:
Bohužel v zájmu zachování únosné délky textu nebylo možné práci o činnosti vladivostockého oddílu dopsat ani v tomto pokračování, takže jejímu dokončení bude nutné věnovat ještě jeden samostatný článek, který by se na Palbě měl objevit v průběhu března.

Použité zdroje:
Р. М. Мельников: Крейсер I. Ранга Россия. Vydalo nakladatelství Истфлот 2007.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Edmund Kosiarz: Námorné bitky. Vydalo nakladatelství Pravda 1984.
Гангут 55/2009.
http://cruiserx.narod.ru/ovc/1.htm
http://militera.lib.ru/tw/melnikov1/08.html
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook/RFTO/index.html
http://flot.com/history/si32.htm?print=Y
http://militera.lib.ru/h/bykov_pd/02.html
http://militera.lib.ru/h/boevaya_letopis_flota/38.html
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... /index.htm
http://zhurnal.lib.ru/g/guk_k_s/mcm-vii ... 4god.shtml
http://www.diary.ru/~Samuray-08/p105303410.htm
http://www.asia-business.ru/military/lost/
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/11.htm
http://militera.lib.ru/h/sorokin_ai/index.html
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://www.rjw.narod.ru/
http://ntic.msun.ru/ntic/exhibition/fes ... econd.html
http://www.cusima.ru/gkr.php
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/13.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/BK ... /index.htm
http://dobflot.ru/taxonomy/term/1
http://keu-ocr.narod.ru/Rurik/
http://www.cruiserx.narod.ru/kim_0/k0.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... hap05.html
http://port-arthur.ucoz.ru/blog
Naposledy upravil(a) jarl dne 22/1/2011, 11:13, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tedy na to co jsi zde dneska předvedl nemám slov. Fascinující práce, nádherné čtení. Až si to ještě jednou přečtu, asi budu chtít i něco vědět ale nyní jsem jen v tiché úctě cítil potřebu napsat, že je to skvělá práce.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač - Díky. Jen se klidně ptej. O výpadu na Tichý oceán a bitvě u Ulsanu jsem schopen dohledal celkem dost informací, tak doufám, že ti budu schopen odpovědět.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“