Bitva u Cušimy, aneb novodobý Trafalgar

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Bitva u Cušimy, aneb novodobý Trafalgar

Příspěvek od jarl »

Bitva u Cušimy, aneb novodobý Trafalgar
Obrázek
Brzy po vypuknutí rusko-japonský války se ukázalo, že ruské námořní síly na Dálném východě, jejichž jádro bylo dislokované v Port Arturu, jsou nedostatečné a bude je nutné posílit. Ovšem Japonci ovládali přístupové cesty k Port Arturu, takže každá ruská loď, která by se pokusila doplout k této námořní základně by si cestu musela nejprve probojovat. Bylo tedy nasnadě, že posilové loďstvo musí být natolik silné, aby mohlo riskovat střet s japonským Spojeným loďstvem (Rengó kantai).

Proto byla zastavena plavba Středomořské eskadry pod velením kontraadmirála A. A.Vireniuse, která se v době vypuknutí války nacházela v Džibuti, odkud měla pokračovat na Dálný východ. Tato eskadra se skládala z bitevní lodě OSLJABJA, obrněného křižníku DMITRIJ DONSKOJ, chráněného křižníků AVRORA, nechráněného křižníku ALMAZ a devíti torpédoborců. To opravdu nebyla síla, od níž by bylo možné očekávat úspěšný boj s jádrem nepřátelského loďstva, tudíž lze s rozhodnutím ruské Admirality jednoznačně souhlasit.

Středomořská eskadra tedy na místo do východoasijských vod odplula na Baltské moře kam dorazila v dubnu 1904, kde byla posléze začleněna do nově vznikající II. Tichomořské eskadry. Rusové měli v evropských vodách dvě silné flotily (Baltskou a Černomořskou), ovšem jako možná posila pro Tichomořskou eskadru přicházelo v úvahu pouze loďstvo na Baltském moři, jelikož Turecko nedovolovalo cizím válečným plavidlům průjezd Bosporem a Dardanelami, takže těmito úžinami proplula během rusko-japonské války pouze dílenská loď KAMČATKA, kterou Turci nepovažovali ze válečnou loď.

Odyssea admirála Rožestvenského
Na Baltu bylo značné množství ruských válečných plavidel, ale většinou se jednalo pouze o starší obrněnce, jelikož z pěti nově stavěných bitevních jednotek třídy BORODINO, s nimiž se pro nově vznikající loďstvo počítalo především, byla počátkem války hotová pouze jediná (IMPERATOR ALEXANDR III.), zatímco další tři vstupovaly postupně do služby teprve od srpna do října roku 1904 (pátá byla dokončena až o rok později a rusko-japonské války se nezúčastnila). Proto II. Tichomořská eskadra mohla vyplout právě až v říjnu 1904 a jako zajímavost uvádím, že všechna odplouvající plavidla navštívil i sám car Mikuláš II.

Obrázek
Car při návštěvě bitevní lodě Kňaz Suvorov

Tou dobou již bylo ruské loďstvo na Dálném východě blokováno v Port Arturu a nepřátelská vojska tuto základnu ohrožovala i z pevniny, takže i těm největším optimistům bylo jasné, že pád pevnosti je pouze otázkou času. Bylo tedy třeba spěchat, protože dobytí Port Arturu by automaticky znamenalo i zánik Tichomořské eskadry. Přesun loďstva z Baltu na Dálný východ byl časově náročný a díky válečnému stavu i obtížný, jelikož Rusko nemělo na plánované trase žádné vlastní uhelné stanice, což představovalo nesmírnou komplikaci, neboť tehdejší mezinárodní normy pobyt v neutrálních přístavech značně omezovaly.

Obrázek
II. Tichomořská eskadra v Libavě

Když tedy II. Tichomořská eskadra konečně vyplula 15. října z přístavu Libava čekala jí náročná plavba dlouhá 18 000 námořních mil (33 000 km), na jejímž konci mohla téměř jistě očekávat svedení bitvy se silným nepřítelem. Nově utvořené námořní uskupení se skládalo z nových bitevních lodí OREL, BORODINO, IMPERATOR ALEXANDR III. a KŇAZ SUVOROV, dále ze starších obrněnců OSLJABJA, SISOJ VELIKIJ a NAVARIN. Dvou obrněných křižníků, tří chráněných křižníků, jednoho nechráněného křižníku, sedmi torpédoborců a mnoha pomocných plavidel. Některé lodě nebyly ještě připravené k plavbě a doháněly II. Tichomořskou eskadru později pod velením námořního kapitána Dobrotvorského (dva chráněné křižníky, pět torpédoborců a několika pomocných plavidel). Velitelem II. Tichomořské eskadry byl jmenován viceadmirál Zinovij Petrovič Rožestvenkij (narozen roku 1848), jenž přímo velel divizi čtyř nových bitevních lodí třídy BORODINO; oddílu starších obrněnců velel kontraadmirál Dimitrij Gustavovič von Felkerzam (narozen roku 1846) a křižníkové divizi kontraadmirál Oskar Adolfovič Enkvist (narozen 1849).

Papírově tvořila II. Tichomořská eskadra značnou námořní sílu, ale její bojovou hodnotu citelně snižovala skutečnost, že ze sedmi bitevních lodí byly tři již zastaralé a ani nové obrněnce nebyly právě špičkové konstrukce, třebaže až tak špatné, jak se traduje v žádném případě nebyly a v bitvě u Cušimy prokázaly mimořádnou odolnost. Starší jednotky nesly děla s kratším dostřelem a menší kadencí palby, což v kombinaci s nepříliš účinnými granáty, které Rusové v té době měli ve výzbroji, tvořilo značný handicap oproti modernímu japonskému dělostřelectvu.

Další obrovskou nevýhodou byla skutečnost, že personál ruských lodí se sháněl doslova kde se dalo a značnou část posádek tvořili buďto staří vysloužilci nebo úplní nováčci, což bylo na pováženou, protože velení ruského námořnictva často povolávalo do služby i rolníky ze zaostalých vnitrozemských gubernií (tvořili téměř 50 % všech odvedenců), kteří nejenže nebyli zvyklí obsluhovat soudobou techniku, ale neznali ani ty nejzákladnější námořnické dovednosti, jelikož za celý svůj dosavadní život moře nikdy neviděli. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že v II. Tichomořské eskadře sloužila i řada námořníků z osádek křižníku VARJAG a dělového člunu KOREJEC, kterým po potopení jejich plavidel na samém počátku rusko-japonské války v korejském přístavu Čemulpcho, umožnili Japonci návrat do Ruska pod podmínkou, že se probíhajícího konfliktu již nadále nezúčastní, což stvrdili svým podpisem. Ruská Admiralita ovšem na jejich závazek nebrala ohledy a povolala je zpět do služby. Rovněž důstojnický sbor byl mnohdy tvořen pouze bývalými kadety předčasně vyřazenými z Námořní akademie, nebo důstojníky z obchodních lodí, kteří sice měli bohaté praktické zkušenosti s lodní navigací, ale nebyli zvyklí velet na válečných plavidlech

Obrázek
Námořníci z Varjagu

Také morálka ruských námořníků nebyla na výši, jelikož nepříznivý průběh války, která byla navíc vedena daleko od centrálního Ruska, jim nedával přílišnou důvěru v úspěch ruských zbraní ani ve schopnosti svých velitelů. Zatímco I. Tichomořská eskadra neměla s kázní žádné závažnější problémy, tak vztahy mezi mužstvem a velitelským sborem II. Tichomořské eskadry byly od samého počátku napjaté a později se ještě zhoršily. Předpokládalo se, že nezkušení nováčci projdou během dlouhé plavby potřebným výcvikem, ale ve skutečnosti se úroveň jejich dovedností příliš nezvedla, s výjimkou nakládání uhlí, v čemž se stali nepopiratelnými mistry, takže například posádka bitevní lodě KŇAZ SUVOROV dokázala během jedné hodiny naložit celých 120 tun uhlí.

Právě zásobování palivem bylo největším problémem, protože parní stroje dokázaly i při úsporném chodu spolykat obrovské množství uhlí, jež si Rusové opatřovali s velkými obtížemi, jelikož pouze několik neutrálních zemí umožnilo II. Tichomořské eskadře zauhlování ve vlastních přístavech, takže se překládání paliva často dělo na volném moři. V první fázi přesunu podali ruským lodím pomocnou ruku Dánové, později Portugalci, Němci a zejména Francouzi. Od německých paroplavebních společností si ruská Admiralita pronajala několik desítek uhelných parníků, které, jakožto neutrální, mohly bez omezení vplouvat do všech přístavů a zásobovat ruská plavidla. Jistě neuškodí podotknout že zauhlování tehdejších lodí bylo namáhavou záležitostí i v dobře vybavených přístavech a na širém moři představovalo vpravdě nelidskou dřinu. Můžeme tedy předpokládat, že tato nikdy nekončící, úmorná lopota také svým dílem přispěla ke zhoršení morálky a narušení vztahů mezi mužstvem a důstojníky.

Ve snaze zmenšit počet uhelných zastávek byla ruská plavidla neúnosně přetěžována, díky čemuž docházelo k rychlému opotřebení strojů a následnému citelnému snížení jejich výkonu. To vedlo k častým poruchám, protože II. Tichomořská eskadra měla pouze jednu dílenskou loď, která byla sice dobře vybavena, ale na údržbu všech plavidel prostě nestačila, takže bylo pochopitelné, že se technický stav ruských plavidel neustále zhoršoval.

Obrázek
Dílenská loď Kamčatka

Za těchto podmínek můžeme pokládat přesun početného uskupení válečných lodí z Evropy až na Dálný východ za opravdu pozoruhodný logistický výkon, jenž je hodný obdivu. Tento přesun kladl nesmírné nároky na posádky ruských plavidel, ale zároveň si vyžádal i obrovské množství peněžních prostředků. Je s podivem, že i v těchto krajně nepříznivých podmínkách se podařilo udržet jádro loďstva v bojeschopném stavu a v průběhu dlouhého přesunu od eskadry odpadlo pouze několik torpédoborců a pomocných plavidel!

Plavba II. Tichomořské eskadry se stala legendou a dnes je poměrně obtížné oddělit pravdu od nejrůznějších smyšlenek. Bez jakýchkoliv pochybností se opravdu odehrál takzvaný „hullský incident“, který se odehrál v noci z 21. na 22 října 1904, kdy si plavidla II. Tichomořské eskadry zaměnila skupinu anglických rybářských plavidel za japonské torpédovky a zahájila na ně palbu, která jedno rybářské plavidlo potopila, což zapříčinilo zbytečnou smrt dvou anglických námořníků. Nešťastná událost zapříčinila dramatické zhoršení vztahů s Velkou Británií, jejíž válečné loďstvo bylo uvedeno do bojové pohotovosti, a až do španělských vod se drželo na dohled ruských lodí.

Podle některých pramenů se podobných nedorozumění odehrálo ještě několik, což nemohu zcela vyloučit, ale dozajista při nich nedošlo ke střelbě a zranění, či dokonce úmrtí dalších civilistů. Za poměrně hodnověrnou naopak pokládám informaci, že ruské lodě přeťaly v marockém Tangeru podmořský telegrafní kabel, čímž přerušily spojení s Evropou. Z těchto trapných incidentů lze odvozovat, že plavba II. Tichomořské eskadry byla již od samého počátku bohatá na nepříjemné události, což jistě zvyšovalo nervozitu ruským námořníkům a důstojníků.

V Tangeru kotvily ruské lodě od 29. října do 6. listopadu, kdy se musely rozdělit na dvě eskadry. První pod velením admirála Felkerzama se vydala kratší cestou přes Středozemní moře a Suezský průplav, zatímco jádro II. Tichomořské eskadry muselo plout delší trasou kolem celé Afriky, jelikož bitevní lodě třídy BORODINO měly natolik velký ponor, že nemohly proplout Suezským kanálem. Felkerzamova divize se u řeckého ostrova Kréta spojila se zásobovacími plavidly, které tu zanechala bývalá Středomořská eskadra a přes Suez proplula do Rudého moře. V Džibuti naložily ruské lodě uhlí a s krátkým mezipřistáním v Dar es Saalamu pokračovaly až na Madagaskar, kam dorazily 28. prosince a v přístavu Nossi Bé se spojily s jádrem II. Tichomořské eskadry.

Obrázek
Admirál Rožestvenskij

Eskadra admirála Rožestvenského plula delší trasou, ale protože Felkerzamův oddíl se zdržel čekáním na zásobovací plavidla, nakonec dorazila na místo srazu pouze o den později. Cestou kolem Afriky učinila dvě zastávky ve francouzských koloniích (Dakar, Gabon) a po jedné v dnešní Angole a Namibii, které tehdy patřily Portugalsku a Německu. Na Madagaskar také dne 14. února 1905 připlul oddíl kapitána Dobrotvorského, takže II. Tichomořská eskadra již byla v plné síle.

Obrázek
Kapitán Dobrotvorskij

Během čekání na tento oddíl se Rusové snažili zvýšit bojovou připravenost lodních osádek a prováděli nácvik dělostřelby, který nedopadl právě nejlépe a eskadra brzy vyčerpala zásoby cvičné munice a zásobovací parník IRTYŠ na místo nových cvičných projektilů přivezl uhlí (podle jiných zdrojů zimní obuv a oblečení). Samozřejmě bylo možné pokračovat ve výcviku ostrou municí, ale to bylo poměrně drahé (jeden výstřel z děla ráže 203 mm stál přes 400 rublů) a představovalo by to zbytečné plýtvání cennými granáty, jichž nebylo nazbyt. Vzhledem k této situaci se dělostřelci při dalším výcviku pravděpodobně museli spokojit s výcvikovou metodou, která se v ruském loďstvu z úsporných důvodů často praktikovala již před válkou. Do hlavně těžkého, či středního kanónu bylo zabudováno malokaliberní dělo (někdy i obyčejná vojenská puška) a cvičné střelby se prováděly z této zbraně. Nejsem dělostřelecký odborník, tudíž si netroufám tuto výcvikovou metodu šmahem odsoudit, ale o její schopnosti zvýšit kvalitu lodních dělostřelců mám silné pochybnosti.

Počátkem roku 1905 kapitulovala pevnost Port Artur, což znamenalo i zánik celé Tichomořské eskadry s výjimkou několika lodí dislokovaných ve Vladivostoku. To radikálně změnilo situaci a bylo jasné, že II. Tichomořská eskadra je na souboj s celou Rengó kantai příliš slabá a bude nutné jí posílit. Ovšem skutečnost byla taková, že již téměř nebylo z čeho brát a bojová hodnota posilové eskadry byla pochybná. Jejím velitelem byl jmenován kontradmirál Nikolaj Ivanovič Něbogatov (narozen roku 1849) a tvořila jí starší bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I., tři pobřežní obrněnce třídy ADMIRAL UŠAKOV, obrněný křižník VLADIMIR MONOMACH a několik pomocných plavidel.

Něbogatovova eskadra vyplula z Libavy 15. února 1905 a vydala se stejnou trasou jakou absolvoval o několik měsíců dříve Felkerzamův oddíl. O žádnou velkou posilu se nejednalo a ruské velení alespoň doufalo, že Něbogatovovy lodě na sebe v nadcházející bitvě stáhnou palbu části nepřátelského loďstva a tím umožní jádru II. Tichomořské eskadry proniknout do Vladivostoku. Zdá se tedy, že tyto lodě byly předem obětovány a s jejich návratem se jaksi nepočítalo.

Obrázek
Admirál Něbogatov

Admirál Rožestvenskij odplul z Madagaskaru 16. března a přes Indický oceán a Malacký průliv zamířil k pobřeží Indočíny, kde čekal na spojení s posilovou eskadrou, která dorazila 9. května. Velení II. Tichomořské eskadry nyní stálo před otázkou jak své lodě, jež s takovou námahou dokázalo dopravit až na Dálný východ, v probíhající válce vlastně použít. Po pádu Port Arturu se vlastně nabízely pouze dvě reálné možnosti Pokusit se proniknout do Vladivostoku, nebo zabrat nějaký vhodný přístav na pobřeží Číny a boj s Japonci vést z této provizorní základny. Samozřejmě tu byla ještě třetí alternativa a tou byl návrat na Balt, což by se ovšem rovnalo přiznání porážky v celé válce, k čemuž se ruské velení prozatím nechystalo, jelikož stále věřilo v konečné vítězství.

Nutno dodat, že tato víra nebyla tak úplně nepodložená, třebaže Rusové zatím šli od porážky k porážce. Ovšem díky prakticky neomezeným lidským a materiálním zdrojům mohli bez větších problémů doplňovat utrpěné ztráty a vlastně je omezovala pouze nízká dopravní kapacita Transsibiřské dráhy, po níž museli dopravovat veškerý vojenský materiál, a demoralizace vlastních vojsk. Naopak vítězící Japonci již utrpěli značné ztráty na živé síle, které mohly těžko adekvátně nahradit a předválečné materiální zásoby byly z velké části vyčerpány a celá japonská ekonomika neměla daleko ke kolapsu. Za této situace nastala na pozemní frontě patová situace a ovládnutí Východočínského a Žlutého moře, kudy vedly trasy japonských transportních plavidel, by opravdu mohlo způsobit zásadní obrat v celé válce, jelikož japonské armády by zůstaly odříznuty od domovských ostrovů a bez přísunu zásob by byly odsouzeny k porážce.

Ve světle těchto skutečností je rozhodnutí ruské Admirality pochopitelné, ovšem to by se II. Tichomořská eskadra musela svým složením svému protivníkovi přinejmenším vyrovnat a cíl plavby by nesměl být ve Vladivostoku, jelikož ten leží na pobřeží Japonského moře kudy Japonci žádné větší transporty neposílali. Pohled na mapu okamžitě prozradí skutečnost, že loďstvo mající základnu ve Vladivostoku by přísun válečného materiálu na pozemní válčiště mohlo ohrozit pouze tehdy pokud by obeplulo celý Korejský poloostrov, což by nepochybně znamenalo nutnost vybojovat další bitvu s celým Spojeným loďstvem.

Proto se jako rozumnější jeví druhá možnost, kdy by Rusové porušili neutralitu Číny a zmocnili se některého zdejšího příhodného přístavu, kde by si zřídili provizorní základnu, z níž by mohli narušovat japonskou námořní dopravu. Ovšem to by pravděpodobně bylo pouze krátkodobé řešeni, neboť Japonci by na novou nepřátelskou základnu jistě udeřili s plnou silou a ruské lodě by si pouze obtížně zajišťovaly zásoby uhlí a munice.

Zbývala tedy poslední možnost jak si zajistit námořní nadvládu a tou byla rozhodující bitva s japonským loďstvem. A nejjednodušší způsob jak si tuto bitvu vynutit byl pokus proniknout do Vladivostoku nejkratší cestou kolem ostrova Cušima. Byla to samozřejmě riskantní sázka, ale velení II. Tichomořské eskadry vlastně ani nic jiného nezbývalo. Admirál Rožestvenskij dostal od Admirality poměrně velkou volnost jednání a především na jeho bedrech tedy ležela celá tíže rozhodování o dalším postupu. Rožestvenskij se pokusil odlákat část japonských sil z oblasti předpokládané bitvy a vyslal některé pomocné křižníky do Tichého oceánu a na Žluté moře, kde měly narušovat japonský námořní obchod a ruské veleni rovněž za tímto účelem poslalo z Vladivostoku dva pancéřové křižníky k ostrovu Hokkaidó. Japonci se ale zmást nenechali a téměř celá Rengó kantai zůstala i nadále v korejském přístavu Mosampho a čekala na zprávu o připlutí II. Tichomořské eskadry. Ruské lodě provedly u břehů Indočíny ještě poslední cvičné střelby a poté admirál Rožestvenskij nařídil zvednout kotvy a 14. května vyplul vstříc svému osudu.

Srovnání plavidel a velitelů II. Tichomořské eskadry s Rengó Kankai
Za hlavní kritérium, podle něhož se posuzovala síla tehdejších flotil, byl považován počet bitevních lodí, kde měly Rusové značnou převahu, jelikož disponovali sedmi plavidly této kategorie (plus tři pobřežní obrněnce, které do tohoto srovnání nepočítám), zatímco Japonci pouze čtyřmi (beznadějně zastaralý ČINJEN operující mimo bitevní jádro eskadry rovněž nepočítám). Od toho se odvíjela i ruská převaha v počtu těžkých děl, kdy jejich bitevní lodě nesly celkem 26 děl ráže 305 mm, 4 děla ráže 254 mm a 4 kalibru 229 mm, zatímco jejich soupeř pouze 16 děl ráže 305 mm. Ovšem všichni ruští „broněnoscy“ měli mnoho handicapů. Moderní jednotky třídy BORODINO měly nezkušené osádky včetně dělostřelců a další slabinu představovala jejich střední děla umístěná v elektricky ovládaných věžích, což bylo sice řešení, jemuž měla patřit budoucnost, ovšem u Cušimy se projevily i jeho nedostatky mezi něž patřila především poruchovost celého systému v bojových podmínkách, kdy bylo mnoho středních děl vyřazeno z boje po zablokování otočného mechanismu věže. Těžká děla na starších plavidlech měla malou kadenci palby a jejich krátký dostřel již nevyhovoval potřebám moderní války. Obrovskou nevýhodou byl i špatný technický stav ruských plavidel, na němž se negativně podepsal dlouhý přesun a rychlost některých lodí citelně klesla (SISOJ VELIKIJ pouze 12 uzlů). Další komplikaci představovalo přetížení bitevních lodí, které musely vést obrovské zásoby paliva, aby mohly doplout až do Vladivostoku, což způsobovalo velký ponor a zvýšenou labilitu přetížených plavidel.

Obrázek
Bitevní loď Borodino

Naproti tomu čtveřice japonských bitevních lodí byla tvořena moderními jednotkami s kvalitním pancéřováním a dalekonosnými Armstrongovými děly s vysokou kadenci palby. Všechny prošly před bitvou u Cušimy důkladnou údržbou, takže byly v perfektním stavu. Nezanedbatelnou výhodou byl i typ používané munice, kdy japonské granáty ráže 305 mm měly vyšší hmotnost (386 kg oproti 332 kg) a obsahovaly i mnohem více trhaviny (19,3 kg oproti 4,3 kg). To bylo způsobeno tím, že Rusové používali klasické protipancéřové projektily, které však byly projektované pro střelbu na poměrně krátkou vzdálenost zhruba dvou námořních mil, zatímco Japonci používali granáty tříštivé a tříštivotrhavé, jenž potřebovaly větší výbušnou náplň. Ruské předpoklady o boji vedenému na krátkou vzdálenost se již brzy po vypuknutí války ukázaly jako zcela mylné a jejich granáty při střelbě na větší distanci často vybuchovaly již při nárazu na pancíř, popřípadě po jeho proražení neexplodovaly vůbec.

Obrázek
Bitevní loď Mikasa

Naopak v kategorii křižníků měli jasnou převahu Japonci disponující celkem osmi pancéřovými a šestnácti chráněnými křižníky, zatímco Rusové měli pouze tři beznadějně zastaralé obrněné a šest chráněných křižníků. Podobná situace panovala i u torpédových plavidel, kde Japonsko mělo celkem asi sedmdesát torpédoborců a torpédovek, proti nimž mohlo Rusko postavit pouze devět torpédoborců. V obou těchto kategoriích mělo tedy japonské Spojené loďstvo obrovskou převahu nad II. Tichomořskou eskadrou, jíž ještě zvýraznila skutečnost, že zastaralé stroje ruských obrněných křižníků byly ve velmi špatném stavu a rychlost těchto plavidel sotva přesahovala dvanáct uzlů.

Jak již bylo řečeno výše ruští námořníci nebyli dostatečně vycvičeni a jejich morálka byla velmi špatná. Naopak japonské posádky prošly dokonalým výcvikem a naprostá většina jejich členů nedávno získala bohaté bojové zkušenosti v bojích s I. Tichomořskou eskadrou. Také ruští důstojníci s výjimkou několika admirálů, kteří v mládí prodělali rusko-tureckou válku, neměli žádné bojové zkušeností a museli se spokojit s teoretickými znalostmi. Velkou komplikaci způsobila smrt kontraadmirála Felkerzama, jenž po těžké nemoci zemřel 23. května a velení oddílu starších bitevních lodí neoficiálně převzal velitel vlajkové bitevní lodě OSLJABJA, námořní kapitán Vladimír Josifovič Ber. Z těžko pochopitelných důvodů byla jeho smrt zatajována nejenom před posádkou vlajkové lodě, ale pravděpodobně o ní nevěděli ani ruští admirálové, s výjimkou admirála Rožestvenského, což mělo negativně ovlivnit průběh samotné bitvy. Naopak všichni japonští vyšší velitelé prodělali nejenom čínsko-japonskou válku, ale samozřejmě se aktivně účastnili i bojů vedených v první roce právě probíhajícího konfliktu s Ruskem, takže praktických zkušeností s vedením moderní války na moři měli na rozdávání. O ruských admirálech již byla řeč výše, takže se teď alespoň orientačně seznámíme i s jejich japonskými protějšky.

Obrázek
Admirál Tógó

Velitelem nejenom I. eskadry, ale i celé Rengó kantai byl viceadmirál Heiháčiró Tógó (narozen roku 1848), jehož zástupcem (pouze ve funkci velitele I. eskadry) byl kontraadmirál S. Misu. Viceadmirál Hikonódžó Kamimura (narozen roku 1849) velel II. eskadře a jeho zástupcem byl kontraadmirál H. Šimamura. Oddílům chráněných křižníků patřících k těmto seskupením veleli kontraadmirálové Sotokiči Urijú (narozen 1857) a Šigetó Dewa (narozen roku 1855). Dalším uskupením byla III. eskadra, které velel viceadmirál Situró Kataoka (narozen roku 1853), pod nimž sloužili kontraadmirálové Masamiti Tógó, Jamaga a Toketoma.

Obrázek
Admirál Kataoka

Složení II. Tichomořské eskadry.

První oddíl bitevních lodí:
Vlajková bitevní loď KŇAZ SUVOROV, velitel námořní kapitán V. V. Ignácius (В. В. Игнациус).
Bitevní loď OREL, velitel námořní kapitán N. V. Jung (Н. В. Юнг).
Bitevní loď BORODINO, velitel námořní kapitán P. I. Serebrennikov (П. И. Серебренников).
Bitevní loď IMPERATOR ALEXANDR III., velitel námořní kapitán N. M. Buchvostov (Н. М. Бухвостов).
Chráněný křižník ŽEMČUG, velitel fregatní kapitán P. P. Levickij (П. П. Левицкий).

Druhý oddíl bitevních lodí:
Vlajková loď OSLJABJA, velitel námořní kapitán V. I. Ber (В. И. Бэр).
Bitevní loď NAVARIN, velitel námořní kapitán B. A. Fitinhof (Б. А. Фитингоф).
Bitevní loď SISOJ VELIKIJ, velitel námořní kapitán M. V. Ozerov (М. В. Озеров).
Obrněný křižník ADMIRAL NACHIMOV, velitel námořní kapitán A. A. Rodionov (А. А. Родионов).
Chráněný křižník IZUMRUD, velitel fregatní kapitán V. N. Ferzen (В. Н. Ферзен).

Třetí oddíl bitevních lodí:
Vlajková bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I., velitel námořní kapitán V. V. Smirnov (В. В. Смирнов).
Obrněnec pobřežní obrany GENĚRAL-ADMIRAL GRAF APRAXIN, velitel námořní kapitán N. G. Lišin (Н. Г. Лишин).
Obrněnec pobřežní obrany ADMIRAL SENJAVIN, velitel S. I. Grigorjev (С. И. Григорьев).
Obrněnec pobřežní obrany ADMIRAL UŠAKOV, velitel V. N. Miklucho-Maklaj (В. Н. Миклухо-Маклай).

Oddíl křižníků:
Vlajkový chráněný křižník OLEG, velitel námořní kapitán L. F. Dobrotvorskij (Л. Ф. Добротворский).
Chráněný křižník AVRORA, velitel námořní kapitán J. R. Jegorjev (Е. Р. Егорьев).
Obrněný křižník DMITRIJ DONSKOJ, velitel námořní kapitán I. N. Lebeděv(И. Н. Лебедев).
Obrněný křižník VLADIMIR MONOMACH, velitel námořní kapitán V. A. Popov (В. А. Попов).

Obrázek
Admirál Enkvist


Předzvědný oddíl:
Chráněný křižník SVĚTLANA, velitel námořní kapitán S. P. Šejn (С. П. Шеин).
Nechráněný křižník ALMAZ, velitel námořní kapitán I. I. Čagin (И. И. Чагин).
Pomocný křižník URAL, velitel fregatní kapitán M. K. Istomin (М. К. Истомин).

První oddíl torpédoborců:
Velitelský torpédoborec BĚDOVYJ, velitel torpédoborce a celého oddílu fregatní kapitán N. V. Baranov (Н. В. Баранов).
Torpédoborec BYSTRYJ.
Torpédoborec BRAVYJ.
Torpédoborec BUJNYJ.

Druhý oddíl torpédoborců:
Velitelský torpédoborec BLESŤAŠČIJ, velitel torpédoborce a celého oddílu fregatní kapitán A. S. Šamov (А. С. Шамов).
Torpédoborec BODRYJ.
Torpédoborec BEZUPREČNYJ.
Torpédoborec GROMKIJ.
Torpédoborec GROZNYJ.

Doprovodné lodě:
Zásobovací parník ANADYR.
Dílenská loď KAMČATKA.
Zásobovací parník IRTYŠ.
Zásobovací loď KOREJA
Remorkér RUS.
Remorkér SVIR.
Nemocniční loď OREL.
Nemocniční loď KOSTROMA.

Podotýkám, že jména velitelů mám k dispozici pouze v azbuce a je tudíž pravděpodobné, že při jejich převodu do češtiny jsem se dopustil několika chyb, proto je v závorkách uvádím ještě i v původním tvaru.

Spojené loďstvo.

Vzhledem ke skutečnosti, že bitvy u Cušimy se zúčastnilo prakticky celé japonské válečné loďstvo jsou zde jmenovitě uvedena pouze větší plavidla.

I. Eskadra.
První bojový oddíl:
Vlajková bitevní loď MIKASA, velitel námořní kapitán H. Izuči.
Bitevní loď ASAHI, velitel námořní kapitán Namoto.
Bitevní loď ŠIKIŠIMA, velitel námořní kapitán I. Teragaki.
Bitevní loď FUDJI, velitel námořní kapitán K. Macumotó.
Pancéřový křižník KASUGA, velitel námořní kapitán Kató.
Pancéřový křižník NISŠIN, velitel ?.

Třetí bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník ČITOSE..
Chráněný křižník KASAGI..
Chráněný křižník OTOWA.
Chráněný křižník NIITAKA.

První torpédový oddíl tvořený pěti plavidly.
Druhý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Třetí torpédový oddíl tvořený pěti plavidly.
Čtrnáctý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.

II. Eskadra.
Druhý bojový oddíl:
Vlajkový pancéřový křižník IZUMÓ, velitel námořní kapitán K. Izuči.
Pancéřový křižník AZUMA, velitel námořní kapitán Murakami.
Pancéřový křižník TOKIWA, velitel M. Jóšimacu.
Pancéřový křižník JAKUMÓ, velitel námořní kapitán A. Macuči.
Pancéřový křižník ASAMA, velitel námořní kapitám R. Jaširó.
Pancéřový křižník IWATE, velitel námořní kapitán Kawašima.

Čtvrtý bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník NANIWA.
Chráněný křižník CUŠIMA.
Chráněný křižník TAKAČIHÓ.
Chráněný křižník AKAŠI.

Čtvrtý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Pátý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Devátý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Devatenáctý torpédový oddíl tvořený dvěma plavidly.

III. Eskadra.
Pátý bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník ICUKUŠIMA.
Starší bitevní loď ČINJEN.
Chráněný křižník MACUŠIMA.
Chráněný křižník HAŠIDATE.

Šestý bojový oddíl:
Chráněný křižník SUMA.
Obrněný křižník ČIJÓDA.
Chráněný křižník AKICUŠIMA.
Chráněný křižník IZUMI.

Sedmý bojový oddíl:
Pancéřový dělový člun FUSÓ.
Nechráněný křižník TAKAO.
Dělový člun CUKÚBA
Dělový člun ČÓKAI.
Dělový člun MAJA.
Dělový člun UDŽI.

Součástí Spojeného loďstva bylo ještě devět oddílů torpédových plavidel, v nichž bylo celkem 34 torpédovek, flotila pomocných křižníků tvořená 22 plavidly a dvě nemocniční lodě.
Naposledy upravil(a) jarl dne 8/9/2012, 15:31, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

První den bitvy
Po vyplutí z Indočíny zamířily ruské lodě přímo do Cušimského průlivu, protože admirál Rožestvenskij rezignoval na snahu zmást svého protivníka nějakým překvapivým manévrem a rozhodl se proniknout do Vladivostoku nejkratší cestou, což znamenalo nutnost vybojovat rozhodující bitvu s celou Rengó kantai, neboť admirál Tógó se nenechal zmást výpadem vladivostockých křižníků ke břehům ostrova Hokkaidó a o plavbě několika ruských pomocných křižníků do vod na východ od Japonska dost možná ani nevěděl. Admirál Rožestvenskij měl pouze mlhavou představu o rozmístění nepřátelského loďstva a ani nevypracoval žádný bitevní plán, což je mu často vyčítáno. Ovšem pokud si uvědomíme skutečnost, že rychlost II. Tichomořské eskadry nepřevyšovala dvanáct uzlů, bylo zřejmé, že zahájení a vývoj boje budou stejně určovat Japonci, takže by jakýkoliv bitevní plán byl pouze zbytečným štábním cvičením. Z těchto příčin lze chápat i důvod proč ruské lodě prakticky nijak nereagovaly na nepřátelské manévry a pouze udržovaly kurz na Vladivostok. Ostatně manévrovací schopnosti II. Tichomořské eskadry byly velmi špatné, takže Rusové měli problém vytvořit před zahájením boje kýlovou linii.

Obrázek
Sestava II. Tichomořské eskadry před bitvou

Naproti tomu admirál Tógó měl údajně vypracován složitý plán bitvy, jež měla podle jeho představ trvat několik dní, během nichž hodlal napadat protivníka za denního světla těžkými jednotkami a během noci plánoval posílat do akce torpédová plavidla. Ovšem skutečnost byla taková, že jeho plán mohl být uplatněn pouze částečně, protože Japonci boj rozhodli již během prvního dne, a v noci zkázu II. Tichomořské eskadry dokonali. Admirál Tógó byl o vyplutí nepřátelské flotily od břehů Indočíny dobře informován, protože monitorovat ruská plavidla v neutrálním přístavu bylo velmi jednoduché a včas vyslal na moře své pomocné křižníky, aby hlídkovaly na všech přístupových trasách k Vladivostoku.

Bitva u Cušimy byla svedena dne 27. května 1905, ovšem podle starého ruského kalendáře bylo teprve 14. května, což dodnes způsobuje při datování anabáze II. Tichomořské eskadry mnoho zmatků. Jakékoliv ruské naděje na překvapení nepřítele se rozplynuly již v nočních hodinách, kdy japonský pomocný křižník ŠINANO MARU zahlédl nemocniční loď OREL, která byla v souladu s mezinárodními předpisy řádně osvětlena, na rozdíl od válečných lodí, jež dodržovaly noční zatemnění. Velitelem tohoto pomocného křižníku byl námořní kapitán Narukawa, který pomocí radiostanice neprodleně informoval admirála Tógó. Japonský admirál se tedy mohl včas připravit na rozhodující bitvu celé války. Měl k dispozici téměř celou Rengó kantai, s níž zaujal takovou pozici, aby mohl nepřítele napadnou při průjezdu kolem ostrova Cušima, takže v průběhu dopoledne se k sobě pomalu přibližovala dvě mohutná válečná loďstva, ale pouze jeden z velících admirálů byl o pohybech svého protivníka podrobně informován.

Tógó se rozhodl neřídit boj z pancéřové velitelské věže, ale po celou dobu bitvy stál i se členy svého štábu na nechráněném velitelském můstku a u pasu měl připnutý samurajský meč. Bez jakýchkoliv známek nervozity sledoval jak se na obzoru vynořují nejprve mohutné sloupy kouře, pod nimiž se o něco později objevily žlutě natřené komíny a nakonec i tmavé trupy ruských obrněnců. Před zahájením boje nechal Tógó vyvěsit poněkud patetický vlajkový signál: „Osud císařství závisí na této bitvě. Nechť všichni přiloží ruku k dílu a vykonají svou povinnost.“ V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že japonský admirál nechal podobný signál vyvěsit již během druhého dne rusko-japonské války, kdy před Port Arturem svedl první souboj s Tichomořskou eskadrou.

Obrázek
Bitevní loď Imperator Nikolaj I.

Ruská flotila se začala kolem deváté hodiny pomalu řadit do kýlové linie, kde měla být na čele sestavy První divize bitevních lodí pod velením viceadmirála Rožestvenského, za ní Druhá divize nyní vedená na místo zesnulého kontraadmirála Felkerzama námořním kapitánem Berem, a na konci Třetí divize, které velel kontraadmirál Něbogatov. Ovšem ruským lodím dělaly složitější manévry takové problémy, že ještě ani ve chvíli kdy bitevní jádro Spojeného loďstva zahájilo palbu, nebyla tato kýlová linie vytvořena a Druhá divize se nacházela na úrovni První divize.

Obrázek
Admirál Dewa

První výstřely padly ještě v dopoledních hodinách kdy se k ruským lodím několikrát přiblížily křižníky admirálů Dewy a Kataoky, ale po několika salvách z děl ráže 305 mm se vždy vzdálily z dostřelu. Proto se za vlastní počátek bitvy považuje až boj hlavních sil, k němuž došlo po 13. hodině, kdy se na bojišti objevily japonské bitevní lodě a pancéřové křižníky. Admirál Rožestvenskij se urychleně pokoušel dokončit vytvoření jedné linie, což se mu ovšem do začátku boje nepovedlo a ruské lodě tedy vstupovaly do bitvy ve velmi nevýhodné sestavě, kdy si vzájemně překážely a nemohly vést palbu ze všech děl. Obě eskadry se k sobě přibližovaly v protilehlém kurzu, kdy ruské lodě měly své protivníky na levoboku. Tógó se rozhodl přejít na souběžný kurz a celé jádro Spojeného loďstva učinilo riskantní obrat o 180 stupňů přímo před hlavněmi ruských děl. Tento manévr trval díky kvalitnímu výcviku japonských posádek pouze čtvrt hodiny a Rusové jim při něm nezpůsobili téměř žádné ztráty. Tógó měl obrovskou výhodu v rychlosti svých plavidel, takže se jeho lodě brzy dotáhly na čelo ruské sestavy a zahájily zničující palbu.

V první fázi boje střílely všechny čtyři japonské bitevní lodě na ruskou vlajkovou loď KŇAZ SUVOROV, zatímco pancéřové křižníky NISŠIN a KASUGA z Prvního bojového oddílu pálily na bitevní loď OSLJABJA, na níž se zaměřily i první čtyři křižníky z Kamimurovy eskadry, zatímco poslední dva (ASAMA a IWATE) střílely na bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I. Dobře vycvičení japonští dělostřelci se brzy zastříleli a dosáhli několika zásahů. Deset minut po 14. hodině stanovil Tógó nové rozdělení cílů a od té chvíle střílely všechny lodě jeho eskadry na KŇAZ SUVOROV a Kamimurův Druhý bojový oddíl na OSLJABJU. Admirál Rožestvenskij dal svým lodím možnost vybírat si cíle palby podle vlastního uvážení a většina ruských plavidel koncentrovala svoji palbu na nepřátelskou vlajkovou bitevní MIKASA.

Navzdory nedostatečnému výcviku byla ruská dělostřelba v první fázi boje nečekaně přesná a bitevní loď MIKASA brzy inkasovala pět zásahů granáty z těžkých děl a deset ze středních. Na japonské vlajkové lodi bylo vyřazeno několik 152 mm zbraní, loď utrpěla průstřel trupu těsně nad čarou ponoru a zasažen byl i velitelský můstek kde bylo zraněno několik štábních důstojníků a střepina granátu rozbila kompas, u něhož stál admirál Tógó. Zásah utrpěl také pancéřový křižník NISŠIN, jenž měl poškozenou jednu dělovou věž. Největší úspěch ale zaznamenali dělostřelci z bitevní lodě IMPERATOR NIKOLAJ I, kteří zasáhli pancéřový křižník ASAMA jedním granátem ráže 305 mm, čímž na několik minut vyřadili z činnosti kormidlo a ASAMA vybočila z řady a citelně zaostala za ostatními křižníky admirála Kamimury.

Obrázek
Admirál Kamimura

Ovšem nepoměrně větší škody utrpělo ruské loďstvo. Nejhůře byla postižena bitevní loď OSLJABJA, na níž pálilo šest pancéřových křižníků, jejichž děla ráže 203 mm by jí za normálních okolností nemohla způsobit žádná fatální poškození, ovšem vzhledem k tomu, že ruská bitevní loď byla natolik přetížená vezenou zásobou uhlí, čímž se zvýšil její ponor natolik, až hlavní pancéřový pás zmizel pod hladinou, což z ní učinilo snadný cíl pro nepřátelské dělostřelce. OSLABJA brzy utrpěla mnohonásobné průstřely a do jejího trupu se nezadržitelně valila voda. Již po 45 minutách boje na mnoha místech hořela a náklon jejího trupu dosahoval 12 stupňů. Těžce poškozená loď vybočila z ruské sestavy a z dalšího boje byla vyřazena. Silně utrpěla i Rožestvenského vlajková loď KŇAZ SUVOROV, která měla brzy z boje vyřazenou jednu dělostřeleckou věž s 305 mm děly a několik věží s děly ráže 152 mm. Dělostřelba srazila oba komíny a na palubě vypukl požár. Rovněž bylo zcela zničeno signalizační zařízení a Rožestvenskij tedy neměl žádnou možnost předávat své rozkazy velitelům ostatních lodí.

Asi ve 14.30 už rychlejší japonské lodě předstihly své protivníky natolik, že Tógó mohl zahájit obrat o 90 stupňů, jimž překřížil v pravém úhlu kurz ruské sestavy. Tento manévr se nazývá „položení příčky na T“ a byl pro japonskou flotilu velice výhodný, protože ruské loďstvo, které konečně dokázalo vytvořit jednotnou kýlovou linii, mohlo nyní účinně pálit pouze z příďových děl vlajkové lodě, zatímco ostatní plavidla mohla ostřelovat pouze lodě plující na začátku a na konci nepřátelské sestavy. Naopak japonské lodě mohly využívat plnou boční salvu a cílem jejich soustředěné palby se stala ruská vlajková loď, kde propukly další požáry a protože bylo ve 14.32 poškozeno kormidlo stal se KŇAZ SUVOROV od té chvíle neovladatelný a začal opisovat obrovské kruhy. Zasažena byla také velitelská věž a admirál Rožestvenskij utrpěl zranění hlavy. Posádka věže musela své stanoviště opustit a jelikož průchod v zadní části věže ohrožovaly plameny, musel být použit speciální únikový východ v podlaze, jimž bylo nutné nejprve sestoupit až téměř do nejhlubších podpalubních prostorů kde se teprve nacházely průchody do dalších lodních částí. Vážně zraněný admirál byl z velitelské věže pomalu spouštěn a později našel útočiště v jedné z bočních dělových věží.

Poté co jádro Spojeného loďstva minulo čelo ruské sestavy plula obě seskupení opět nějaký čas souběžným kurzem a později se japonské pancéřové křižníky oddělily od bitevních lodí a operovaly nějaký čas samostatně. Manévry japonských eskader jsou příliš složité, takže je nelze konkrétně popisovat.

Obrázek
Zde jsou červeně označené manévry ruské eskadry a modře eskadry japonské

Během necelé hodiny byly z boje vyřazeny dvě ruské vlajkové lodě a zraněný admirál Rožestvenskij se musel vzdát velení. Za této situace měl převzít velení kontradmirál Něbogatov, ovšem vzhledem k vyřazení signalizačního stanoviště na lodi KŇAZ SUVOROV a zničení antén radiostanice nebylo možné tuto zprávu doručit. Kromě toho Něbogatov nevěděl o smrti admirála Felkerzama, takže očekával, že se velení ujme právě Felkerzam, jenž však byl již několik dnů po smrti.

Ovšem beze ztrát nevyšli ani Japonci. Většina ruských lodí zatím vážnějším poškozením unikala a jejich dělostřelci vedli poměrně přesnou palbu, jejíž účinky ovšem snižovaly špatné protipancéřové granáty. Znovu byla několikráte zasažena MIKASA, pancéřový křižník ASAMA inkasoval dva těžké zásahy a musel na několik minut zastavit stroje. Nejkritičtější situace nastala na bitevní lodi FUDŽI. Projektil ráže 305 mm probil ve 14.42 pancíř pod přední dělovou věží a explodoval poblíž skladiště dělostřeleckých granátů. Pokud by Rusové používali účinnější munici byla by FUDŽI odsouzena k záhubě, ovšem díky malé výbušné náloži ruských projektilů a obrovské dávce štěstí, se požár podařilo zdolat a loď zachránit.

Obrázek
Bitevní loď Fudži

To už se začal pomalu naplňovat osud bitevní lodě OSLJABJA, do níž vniklo kritické množství vody a ona se ve 14.45 převrátila na levý bok. Ruské torpédoborce a remorkér SVIR, dokázaly i v silné palbě zachránit 385 mužů, ovšem navzdory jejich úsilí zahynulo více než 500 členů posádky nešťastné lodě. V kritickém stavu byl i KŇAZ SUVOROV. Velitel lodě byl zabit a na ochromený obrněnec útočila nepřátelská torpédová plavidla. KŇAZ SUVOROV měl již zničena všechna těžká a střední děla, takže se mohl bránit pouze střelbou z kanónů ráže 75 mm. Všechny útoky se však přesto podařilo odrazit a ruská palba těžce poškodila aviso ČIHÁJA a torpédoborec ŠIRAKUMÓ.

Po vyřazení ruské vlajkové lodě se nepřátelská palba soustředila především na bitevní loď IMPERATOR ALEXANDR III., která nyní plula v čele sestavy. Ruské velení bylo po zranění admirála Rožestvenského zcela dezorientováno a Něbogatov stále nepřevzal veleni, jelikož mezi zachráněnými muži z OSLABJI mohl být i admirál Felkerzam, takže Něbogatov čekal jestli na některém ze záchranných plavidel nevztyčí svou admirálskou vlajku. Japonská dělostřelba byla i nadále velmi přesná a IMPERATOR ALEXANDR III měl brzy zničené oba komíny a na jeho palubě zuřilo mnoho požárů. Těžce poškozená loď vybočila ze sestavy a japonská palba se přenesla na bitevní loď BORODINO. V této fázi boje již nebyla ruská dělostřelba příliš účinná, protože dvě z nejnovějších lodí byly vyřazené z boje a palba ostatních dvou postupně slábla a ztrácela na přesnosti, protože Japonci používali tříštivé a tříštivotrhavé granáty, které sice většinou nedokázaly probít ruské pancíře, ale zato měly mimořádné devastující účinky a ničily palubní nástavby, komíny, ventilační roury, lodní čluny, stožáry a dálkoměry, takže ruská plavidla brzy připomínala plovoucí vraky a dělostřelci museli zaměřovat své zbraně pouze podle vlastního odhadu.

Obrázek
Obrněný křižník Admiral Nachimov

Po 15. hodině zahalila bojiště mlha a boj byl na nějaký čas přerušen. Rusové si mohli na chvíli oddechnout a jejich sestava vedená bitevní lodí BORODINO znovu nabrala kurz na Vladivostok. V předchozím boji utrpěl několik těžkých zásahů z děl ráže 305 a 152 mm starší obrněnec SISOJ VELIKIJ, který začal nabírat vodu a jeho posádka měla mnoho mužů vyřazených z boje. Také pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV měl zablokovanou jednu dělostřeleckou věž a jeho palebná síla se citelně snížila. V 15.40 se mlha rozptýlila a boj propukl nanovo. Ruským dělostřelcům se podařilo zasáhnout pancéřový křižník NISŠIN, na němž byl zraněn kontraadmirál S. Misu a přední dělová věž bitevní lodě ŠIKIŠIMA byla dočasně vyřazená z boje. Na ruské straně byly kromě obrněnce BORODINO, na nějž se soustředila palba většiny nepřátelských lodí, zasaženy i bitevní lodě OREL a SISOJ VELIKIJ, na němž vypukl požár v baterii děl ráže 152 mm a loď musela načas zpomalit a posléze se zařadila na konec Druhé divize bitevních lodí.

Japonci také obnovili své torpédové útoky na ochromený KŇAZ SUVOROV, který se již bránil pouze střelbou z posledního děla ráže 75 mm, ale i tentokráte se japonská torpédová plavidla podařilo odrazit, k čemuž významným způsobem přispěla palba ostatních ruských bitevních lodí, která poškodila torpédoborec MURASAME. Přesto bylo jasné, že osud vlajkové lodi je zpečetěn, takže k boku ochromeného obrněnce přirazil v 17.10 torpédoborec BUJNYJ, který vzal na palubu zraněného admirála Rožestvenského a 19 členů jeho štábu. Ruský admirál přikázal dalšímu torpédoborci BĚDOVIJ zachránit zbytek posádky, ale velitel torpédoborce tento rozkaz odmítl splnit.

V té době již byla ruská sestava silně narušena a II. Tichomořská eskadra plula nyní v tomto pořadí. V čele se nacházely bitevní lodě BORODINO a OREL, za nimi následovala Třetí divize bitevních lodí ve složení IMPERATOR NIKOLAJ I, GENĚRAL-ADMIRAL GRAF APRAXIN, ADMIRAL SENJAVIN a ADMIRAL UŠAKOV, za nimi rozstřílený IMPERATOR ALEXANDR III a ruskou sestavu uzavíraly jednotky Druhé divize NAVARIN, ADMIRAL NACHIMOV a SISOJ VELIKIJ. Japonci soustředili palbu svých pancéřových křižníků na ruskou Třetí divizi, zatímco bitevní lodě ostřelovaly zbývající plavidla První divize. Těžce zkoušené ruské loďstvo stále směřovalo do Vladivostoku a velení již bylo v rukou admirála Něbogatova, třebaže oficiálně mu je Rožestvenskij předal až kolem 18. hodiny.

Obrázek
Pobřežní obrněnec Admiral Ušakov

Z ruských lodí značně utrpěla bitevní loď BORODINO plující v čele sestavy, kde byl těžce zraněn velitel lodě a velení převzal fregatní kapitán Makarov. Také IMPERATOR NIKOLAJ I. měl zraněného velitele a loď nyní řídil přímo admirál Něbogatov. Nejhorší byla ovšem situace na bitevní lodi IMPERATOR ALEXANDR III, která se krátce ocitla pod palbou Kamimurových pancéřových křižníků. V 18.50 se těžce poškozený a uhlím přetížený obrněnec převrátil na pravobok a potopil i s celou posádkou, čítající 867 mužů. Křižník IZUMRUD se sice pokusil posádku zachránit, ale byl zahnán silnou nepřátelskou palbou. To se již blížil konec boje, ale přesto ještě měli Rusové utrpět citelné ztráty. Těžce zkoušená bitevní loď BORODINO inkasovala velké množství zásahů těžkými a středními granáty a na palubě zuřily nezvládnutelné požáry. V 19.10 pronikl projektil ráže 305 mm do zadní dělostřelecké věže, kde vybuchl a následný požár způsobil výbuch v muničních skladech. Obrněnec se převrátil a v 19.23 zmizel pod hladinou i s 865 muži posádky, ze které se zachránil pouze jeden námořník, jehož později vylovili Japonci.

V té době Tógó přerušil boj a odplul směrem na severovýchod. Ruští dělostřelci zaznamenali alespoň čestný úspěch, když 305 mm projektil z bitevní lodě SISOJ VELIKIJ zasáhl pancéřový křižník IZUMÓ, kde poškodil stroje, ovšem ke štěstí Japonců nevybuchl. Neustávaly ani útoky japonských torpédových plavidel na KŇAZ SUVOROV, které konečně vedly k úspěchu a obněnec byl zasažen několika torpédy. Potápějící se KŇAZ SUVOROV se až do konce bránil střelbou z posledního děla ráže 75 mm a v 19.30 zmizel i on pod hladinou a vzal s sebou 935 členů posádky.

Po přerušení boje vedl admirál Něbogatov zdecimovanou II. Tichomořskou eskadru stále směrem k Vladivostoku. Zbývající ruské těžké lodě byly většinou ve velmi špatném stavu. Bitevní loď OREL inkasovala během bitvy celkem 5 zásahů granáty ráže 305 mm, 2 ráže 254 mm, 9 ráže 203 mm, 39 ráže 152 mm a 21 dalších zásahů z děl menší ráže. Na její palubě zemřelo 43 mužů a lodi hrozilo bezprostřední nebezpečí potopení. Do podpalubí vniklo 300 tun vody a celý trup byl neuvěřitelně poničený jak dokládá následující fotografie, jež se stala jedním ze symbolů této tragické bitvy.

Obrázek

OREL měl z boje vyřazené jedno příďové dělo kalibru 305 a ze středních děl byla bojeschopná pouze jedna dělová věž. Také polovina děl ráže 75 mm byla mimo provoz a těžce poškozená bitevní loď prakticky ztratila možnost efektivně bojovat.

Velké ztráty utrpěla i posádka bitevní lodě SISOJ VELIKIJ, kde padlo 66 mužů. Tuto loď zasáhlo celkem 15 těžkých a středních projektilů, které způsobily několik průstřelů trupu, ale hlavní dělostřelectvo zůstalo v pořádku a loď byla stále schopná boje. Podobně byl na tom i NAVARIN. Obrněný křižník ADMIRAL NACHIMOV měl z boje vyřazenou přední dělovou věž a další dvě měly poškozené otáčecí zařízeni. Z lodí Něbogatovovy eskadry byla vážněji poškozena jeho vlajková loď (celkem 5 zásahů z děl ráže 305 až 152 mm) a zejména pobřežní obrněnec ADMIRAL UŠAKOV, který utrpěl dva průstřely trupu pod čarou ponoru a jeho rychlost citelně poklesla.

Obrázek
Bitevní loď Navarin

Naproti tomu Japonci měli vážně poškozenou vlajkovou bitevní loď MIKASA, jež inkasovala celkem 10 zásahů granáty ráže 305 mm, 22 ráže 152 mm a 8 z malorážních zbraní. MIKASA měla mimo provoz mnoho středních děl, utrpěla několik průstřelů nad čarou ponoru a nástavby byly úplně zničené. Zabito a zraněno bylo více než 100 členů posádky a pokud by Rusové měli účinnější munici, potom by tato loď pravděpodobně byla z dalšího boje vyřazena. Velké škody utrpěla i bitevní loď FUDŽI, která inkasovala čtyři zásahy z děl ráže 305 a 152, její zadní dělostřelecká věž byla vyřazena z boje. ŠIKIŠIMA měla rovněž vyřazenou jednu dělovou věž a dostala 5 zásahů z kanónů ráže 305, 254 a 152 mm. Z pancéřových křižníků byly citelně poškozené AZUMA (7 zásahů z děl ráže 305 až 203 mm a 4 ráže 152mm), ASAMA (3x305m, 2x229, 7x152 mm), IZUMÓ (5x305 mm, 1x254 mm, 3x152 mm), IWATE (2x305 mm, 3x203 mm, 2x152 mm) a NISŠIN (4x305 mm, 1x229 mm, 2x152 mm). Nejhůře dopadly křižníky ASAMA a NISŠIN. První měl několik průstřelů trupu, takže nabral množství vody a měl poškozené kormidelní zařízení. Druhý měl vyřazena dvě děla ráže 203 mm a posádka napočítala 95 mrtvých a zraněných.

Obrázek
Pancéřový křižník Asama

Boj se samozřejmě nevedl pouze mezi kapitálními jednotkami, ale aktivně se jej účastnily i chráněné a obrněné křižníky. Zde měli Japonci značnou převahu a nasadili do boje oddíly, jimž veleli admirálové Dewa, Urijú a Kataoka. Ruské křižníky vedené kontraadmirálem Enkvistem musely bránit transportní plavidla, jejichž účast v bitvě byla hrubou chybou, jelikož pouze omezovala pohyb ruských křižníků a v boji představovala zbytečnou přítěž. Japonci se brzy protiprávně zmocnili nemocničních lodí OREL a KOSTROMA, které ovšem i nadále přijímaly k ošetření jak japonské, tak ruské zraněné námořníky. KOSTROMU po dvou týdnech propustili, ovšem OREL si pod jakousi záminkou ponechali.

Obrázek
Admirál Urijú

Japonské křižníky se soustředily především na transportní plavidla, ale potopit se jim podařilo pouze pomocný křižník URAL, dílenskou loď KAMČATKA a remorkér RUS. Admirál Enkvist si po celý den počínal velmi dobře a jeho výkon si zaslouží nejvyšší uznání. Podařilo se mu ochránit většinu pomocných plavidel a sám neztratil jediný křižník, třebaže od počátku musel čelit značné přesile. V boji se vyznamenaly především křižníky SVĚTLANA a DMITRIJ DONSKOJ, které poškodily křižník KASAGI natolik, že musel odplout do Japonska k opravám, a citelné škody způsobily i křižníkům ČITOSE.a OTAWA. Také palba ostatních ruských lodí nezůstala bez výsledku a Japonci měli ještě vážně poškozené křižníky CUŠIMA a IZUMI.

Samozřejmě že bez vážnějších poškození nevyšly z boje ani ruské lodě. AVRORA inkasovala 10 zásahů z děl ráže 203 až 76 mm a měla 15 zabitých. OLEG měl 13 mrtvých a jeho rychlost dočasně klesla na 10 uzlů. Na ŽEMČUGU napočítali 13 mrtvých a 30 zraněných. SVĚTLANA utrpěla průstřel pod čarou ponoru, nabrala 300 tun vody a její rychlost klesla na 17,5 uzle. Poškozené byly i torpédoborce BUJNYJ, BLESŤAŠČIJ a BRAVYJ. Těžké škody utrpěla rovněž transportní loď IRTYŠ.

Noční útoky torpédových plavidel a zánik II. Tichomořské eskadry.
Po přerušení boje se jádro japonského loďstva vzdálilo směrem na severovýchod, kde Japonci pravděpodobně doplnili z muničních lodí zásoby střeliva a jejich posádky se mohly uložit ke spánku, což byl luxus, který si jejich protivníci v žádném případě dopřát nemohli. Admirál Togó totiž v souladu se svým původním plánem poslal do útoku několik desítek torpédoborců a torpédovek, které měly využít noční tmy a zasadit nepřátelským lodím další drtivý úder. Ruská eskadra zatím plula rychlostí asi 12 uzlů původním kurzem k Vladivostoku. Lodě Něbogatovovy divize, k nimž se přidala i bitevní loď OREL, dodržely rozkaz o zatemnění všech plavidel, ovšem posádky Druhé divize neopatrně používaly světlomety, takže je nepřítel snadno objevil a zaútočil torpédy. Něbogatovovy lodě unikly směrem na sever s výjimkou pobřežního obrněnce ADMIRAL UŠAKOV, který mohl plout pouze malou rychlostí a brzy ztratil kontakt s ostatními plavidly. Také kontraadmirál Enkvist opustil bojiště a odplul směrem na jihozápad. Jeho lodě zvýšily rychlost na 18 uzlů, což znamenalo pro starší a poškozené křižníky rozsudek smrti, protože rychle zaostaly a později musely čelit nepřátelským útokům osamoceně. Enkvist tedy ihned na počátku nočního boje ztratil kontakt s hlavními silami a již jej neobnovil, třebaže jedním z jeho úkolů byla právě ochrana bitevních lodí před nočními útoky. Je třeba přiznat, že Enkvist se několikrát pokusil vrátit na původní kurz, ale vždy narazil na nepřátelské torpédovky a kolem jedné hodiny po půlnoci se rozhodl z boje definitivně stáhnout a odplul směrem na jih. Totéž rozhodnutí učinila i některá pomocná plavidla a několik torpédoborců.

Obrázek
Poškozený křižník Oleg

Na opuštěné bitevní lodě a pancéřové křižníky mezitím útočila nepřátelská torpédová plavidla a jejich útoky byly o poznání účinnější nežli ve dne. Bitevní loď SISOJ VELIKIJ inkasovala zásah torpédem do přídě, její protizátopové přepážky nevydržely, a bezmocný obrněnec téměř ztratil schopnost plavby a jeho potopení bylo již pouze otázkou času. Ještě hůře dopadl NAVARIN, jenž dostal kolem 23 hodiny první zásah torpédem a o tři hodiny později ještě další dva, načež se potopil a z posádky čítající více než 500 mužů se zachránili pouze tři námořníci. Vážným poškozením neunikly ani pancéřové křižníky ADMIRAL NACHIMOV a VLADIMIR MONOMACH, které se ale oba zatím držely na hladině. Naproti tomu Japonci ztratili dvě torpédovky a řada jejich plavidel byla vážně poškozena.

Noční útoky zcela rozložily II. Tichomořskou eskadru, jež přestala jako organizovaná síla existovat. Kontraadmirál Enkvist se ráno rozhodl odplout s křižníky OLEG, AVRORA a ŽEMČUG na Filipíny, což bylo poněkud ukvapené, protože všechny tři křižníky byly po uplynutí 24 hodinové lhůty na opuštění přístavu odzbrojeny a internovány do konce války. Stejně dopadlo několik pomocných plavidel a torpédoborec BODRYJ, které se nechaly internovat v Šanghaji. Výjimku představovala zásobovací loď ANADYR, která se dokázala vrátit zpět do Ruska.

Ostatní lodě byly natolik poškozené, že nemohly na útěk ani pomýšlet, nebo se pokusily proniknout do Vladivostoku. SISOJ VELIKIJ potopila v 9.15 vlastní posádka a stejně dopadl v 10.00 ADMIRAL NACHIMOV a v 10.30 VLADIMIR MONOMACH. V 11.30 byl evakuován i těžce poškozený torpédoborec BUJNYJ; admirál Rožestvenskij a jeho štáb se přemístili na torpédoborec BĚDOVYJ, zatímco zbytek posádky našel útočiště na křižníku DMITRIJ DONSKOJ, který BUJNYJ potopil. Další tři ruské torpédoborce (BLESŤAŠČIJ, BYSTRYJ a GROMKIJ) byly natolik poškozeny, že je jejich posádky opustily a tortédoborce byly potopeny. Stejný osud potkal i zásobovací parník IRTYŠ.

Ostatní ruská plavidla se pokusila proniknout do Vladivostoku. Kontraadmirál Něbogatov měl k dispozici svoji vlajkovou bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I, bitevní loď OREL, dva pobřežní obrněnce a křižník IZUMRUD. Ruský admirál mohl během noci své lodě potopit poblíž břehů Korejského poloostrova a posádky vylodit, ovšem rozhodl se plout původním směrem, což znamenalo nutnost vybojovat další bitvu s nepřátelskou přesilou. Něbogatov neučinil ani žádné přípravy ke zničení tajných dokumentů, nebo k potopení vlastních lodí, takže jejich posádky pravděpodobně očekávaly, že budou bojovat až do hořkého konce.

Kolem desáté hodiny byla Něbogatovova eskadra obklíčena hlavními silami Rengó kantai a Japonci zahájili palbu, kterou na ruské straně opětovala pouze bitevní loď OREL. Něbogatov totiž svolal poradu svých důstojníků, na níž společně s velitelem lodě námořním kapitánem V. V. Smirnovem prosazovali vyhlášení kapitulace. Jejich hlavní argument byl ten, že IMPERATOR NIKOLAJ I., již spotřeboval většinu tříštivých granátů a protipancéřové se ukázaly jako zcela neúčinné, takže vyčerpal všechny možnosti jak způsobit nepřátelům větší škody a další boj by byl pouze hazardem se životy ruských námořníků. Pokud měli ostatní důstojníci jiný názor, nechali si jej pro sebe a Něbogatov svůj požadavek snadno prosadil. V 10.34 je vyvěšen signál „XGE“, který v mezinárodním kódu znamená „vzdávám se.“ Ostatní lodě admirálovo rozhodnutí respektovaly a jedinou výjimku tvořil rychlý křižník IZUMRUD, který odvážně unikl. Něbogatovovo rozhodnutí kapitulovat ještě automaticky neznamenalo konec boje, jelikož japonský admirál Tógó palbu ani poté nezastavil. Ruské lodě proto spustily Svatoondřejské vlajky a nahradily je vlajkami japonskými. Teprve tehdy Tógó, po udivených dotazech svých důstojníků, nechal v 10.53 boj ukončit. Na japonskou vlajkovou loď MIKASA se dostavil kontraadmirál Něbogatov a dohodl podmínky kapitulaci, podle nichž se ruské lodě stály válečnou kořistí a ruští námořníci válečnými zajatci.

Obrázek
Něbogatov kapituluje

Něbogatov si svou kapitulací získal pověst zbabělce, který se měl provinit proti nepsaným zvyklostem námořních bojů, jež vyžadují klást odpor až do konce a bylo mu vyčítáno, že svým jednáním poskvrnil čest celého ruského válečného námořnictva. Tyto příkré odsudky se objevují až do dnešních dnů, ale jsem toho názoru, že nám nepřísluší Něbogatovovo rozhodnutí posuzovat. Z pohodlí paláce ruské Admirality a z našich vytopených obývacích pokojů se jistě snadno hovoří o povinnosti bojovat „do posledního náboje“ a „položit život za vlast“, ale nelze nevidět, že ruský admirál se ocitl v bezvýchodné situaci a kapituloval teprve poté, co měl za sebou celodenní boj a jeho možnost klást efektivní odpor byla prakticky nulová. Něbogatov rozhodně nebyl zbabělec, což dokázal během prvního dne bitvy, kdy se několikrát odvážil opustit pancéřovanou velitelskou věž a přecházel přímo po otevřené palubě, což neučinil ani admirál Tógó. Ovšem pod tíhou, která se navalila na jeho bedra pravděpodobně ztratil nervy a pouze pasivně vyčkával další vývoj událostí. Chybou bylo, že zavčas neučinil žádné přípravy ke zničení tajných dokumentů, jež proto částečně padly do japonských rukou. Snad mohl nechat své lodě potopit, ovšem je docela dobře možné, že by ruské námořníky toto gesto posledního vzdoru přišlo hodně draho, protože Japonci zastavili palbu pouze hodně neochotně a je tedy možné, že by se záchranou tonoucích námořníků příliš nespěchali, a již i tak otřesně dlouhý seznam padlých Rusů by se ještě rozmnožil o několik stovek jmen. Pokud je bitva u Cušimy často srovnávána s bitvou u Trafalgaru neměli bychom opomenout skutečnost, že i u Trafalgaru francouzský admirál Villeneuve nakonec kapituloval, protože již nemohl nepřátelskému loďstvu způsobit žádné větší ztráty. Je ovšem pravda, že posádka bitevní lodě OREL se při plavbě do zajetí o potopení svého plavidla pokusila, ovšem obezřetní Japonci jim v tom zabránili. V této souvislosti není jistě bez zajímavosti, že námořníci z Něbogatovova oddílu museli čelit projevům opovržení od ostatních zajatců, kteří jim jejich kapitulaci často vyčítali.

Druhého dne bitvy kapituloval ještě torpédoborec BĚDOVYJ, na jehož palubě se nacházel i zraněný admirál Rožestvenskij. Velitelé mnoha ruských plavidel ovšem toto řešení odmítli a i v beznadějné situaci bojovali s příkladnou odvahou. Největší pozornost si zaslouží pobřežní obrněnec ADMIRAL UŠAKOV, který se v noci oddělil od ostatních plavidel a jeho velitel, námořní kapitán Miklucho-Maklaj, rovněž svolal důstojnickou radu, která ovšem schválila návrh pokusit se probít do Vladivostoku a v případě dopadení nepřítelem svést poslední bitvu. V 15.30 objevily pobřežní obrněnec hlavní síly Spojeného loďstva a Tógó k němu vyslal pancéřové křižníky IWATE a JAKUMÓ, které ruskou loď vyzvaly ke kapitulaci, na což Miklucho-Maklaj odpověděl střelbou z děl ráže 254 mm. Japonská děla měla nepoměrně větší dostřel nežli zastaralé ruské kanóny, takže se jejich křižníky mohly po celou dobu boje držet takticky mimo dostřel ruských děl a sami zasypaly ADMIRAL UŠAKOV krupobitím granátů ráže 203 mm. ADMIRAL UŠAKOV měl brzy mimo provoz většinu hlavních i středních děl a zdemolovaný trup zachvátily četné požáry. Přesto pokračoval v palbě a celkem vystřelil přibližně 30 projektilů ráže 254 mm a asi dvojnásobek granátů ráže 120 mm, ovšem ani jeden ruský projektil nedostřelil na potřebnou vzdálenost a japonské křižníky neutrpěly žádné škody. Rusové tedy zastavili marný boj a svou loď potopili otevřením zavodňovacích ventilů. Ze statečné posádky padlo nejméně 87 mužů, mezi nimiž byl i kapitán Miklucho-Maklaj.

Obrázek
Miklucho-Maklaj

Podobně dopadlo i několik dalších ruských plavidel. Torpédoborec GROMKIJ svedl svůj poslední souboj s přesilou nepřátelských torpédoborců u pobřeží Korejského poloostrova a nakonec jej rovněž potopila vlastní posádka. Torpédoborec BEZUPREČNYJ byl potopen křižníkem ČITOSE a zahynula celé jeho posádka tvořená 73 muži. Chráněný křižník SVĚTLANA byl potopen v boji s křižníky OTÓWA a NIITAKA, přičemž padlo168 ruských námořníků. Bez boje se nevzdal ani pancéřový křižník DMITRIJ DONSKOJ, jenž svedl souboj se čtyřmi křižníky a stejným počtem torpédoborců a nakonec jej potopila vlastní posádka u břehů ostrova Dažalet.

Obrázek
Obrněný křižník Dmitrij Donskoj

Z celé II. Tichomořské eskadry nakonec do Vladivostoku pronikl pouze nechráněný křižník ALMAZ a torpédoborce BRAVYJ a GROZNYJ. Křižník IZUMRUD ztroskotal poblíž Vladivostoku kam se alespoň dostala jeho posádka. Bitva u Cušimy tedy skončila drtivou porážkou ruské flotily, která bývá často přirovnávána k rozhodnému vítězství, jehož dosáhl britský admirál Nelson v bitvě u mysu Trafalgar přesně o sto let dříve. Rusové měli přibližně 5000 padlých, téměř 6000 zajatých a několik set raněných mužů, zatímco Japonci pouze něco přes stovku padlých a zhruba 600 zraněných. Jistě neuškodí uvést, že s ruskými zajatci bylo velmi slušně zacházeno a v žádném případě neprožívali nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo hrůzám, jaké zažili spojenečtí vojáci zajatí Japonci během Druhé světové války, a všichni se v roce 1906 vrátili do vlasti. Materiální ztráty na ruských plavidlech se odhadují na 100 miliónů tehdejších rublů, k čemuž je nutné připočíst obrovské výdaje na vypravení II. Tichomořské eskadry a její přesun z Baltu až na Dálný východ, jež nelze přesně vyčíslit. Tak tedy skončila námořní bitva, která zůstane navždy jedním ze symbolů totální porážky.

Je pochopitelné, že tuto katastrofu nemohlo ruské velení přejít bez patřičné odezvy a bylo nutné předhodit veřejnosti nějakého viníka, takže admirálové Rožestvenskij a Něbogatov byli postaveni před vojenský soud. Ten Rožestvenského osvobodil s odůvodněním, že díky vážnému zranění nemohl nést odpovědnost za osud bitvy a celá vina byla shozena na Něbogatova, který byl v ostudném procesu odsouzen k trestu smrti zastřelením. Ovšem sám car si patrně byl dobře vědom problematičnosti rozsudku a trest nejprve zmírnil na 16 let vězení a v roce 1909 admirála amnestoval úplně. Skuteční viníci za tragédii u Cušimy seděli ve velení ruské Admirality a v petrohradském vládním paláci, což Něbogatov po vyslechnutí hrdelního rozsudku vyjádřil těmito slovy: „Podle soudců, kteří nade mnou vynesli hanebný rozsudek, jsem měl vyhodit lodi do vzduchu na volném moři a v několika vteřinách způsobit smrt 2000 mužů. Z jakého důvodu? Snad ve jménu Svatoondřejské vlajky, symbolu svaté Rusi? Velká země musí chránit svou důstojnost i životy svých synů a nemá je posílat na smrt v zastaralých lodích jen proto, aby zakryla vlastní chyby, intelektuální slepotu a ignorování nejzákladnějších principů v námořních záležitostech.“

Použité zdroje:
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Ivan Brož: Promarněné vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Edmund Kosiarz: Námorné bitky. Vydalo nakladatelství Pravda 1984.
Edwin P. Hoyte: Tři vojevůdci. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
William Weir: Bitvy, které změnily svět. Vydalo nakladatelství Alpress 2004.
http://www.wikipedia.org/
http://www.warshipsmj.cz/udalosti.asp?udalost=136
http://www.valka.cz/index.php
http://www.samoupravlenie.ru/index.htm
Naposledy upravil(a) jarl dne 8/9/2012, 15:38, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Nic jiného se napsat nedá: :up:
Jaký přesný osud potkal zbytek zajatých lodí?
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Perfektní článek. Jak, kdybych se bitvy sám zúčastnil.
Naposledy upravil(a) Tunac dne 2/10/2009, 18:53, celkem upraveno 1 x.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pánové díky, ale už jsem stačil odhalit několik stylistických kopanců a hlavně jsem zapomněl přidat mapku plavby II. Tichomořské eskadry, takže jí přidávám až teď.

Obrázek

Osud zajatých plavidel byl následující:
Imperator Nikolaj I sloužil v japonském loďstvu pod jménem Iki až do roku 1915, kdy byl potopen při cvičných střelbách japonskými bitevními křižníky.

Orel pod jménem Iwami bojoval v japonském loďstvu ještě v První světové válce a vyřazen byl v roce 1923.

Admiral Senjavin používali Japonci pod jménem Mišima dokonce až do roku 1936.

General-Admiral graf Apraxin sloužil Japoncům jako obrněnec Okinošima do roku 1922.

Torpédoborec Bědovyj Japonci přejmenovali na Sacuki a využívali jej do roku 1922.
Naposledy upravil(a) jarl dne 1/10/2009, 16:13, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

jarl píše:Orel pod jménem Iwami bojoval v japonském loďstvu ještě v První světové válce a vyřazen byl v roce 1923.
... a o rok později byl potopen jako cílová loď společně s bitevní lodí Revizan/Hizen ukořistěnou v Port Arthuru.
さようなら。
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Zde se jasně ukázalo, že rozhoduje palebná síla.

Srovnejte:
Rusko:
42x děl ráže 203 až 305 mm (z toho 26x 305, 4x 254, 4x 229 mm)
83x děl ráže 120 až 152 mm

Japonsko (odpovídající ráže v palcích či mm):
60x děla odpovídající ráži 203 až 305 mm (z toho 16x 305)
150 děl odpovídající ráži 120 až 152 mm

rychlost střelby (min):
Japonsko: 22 tun
Rusko: 8 tun

Hmotnost výbušnin v projektilech za minutu (tady je ale nutné mít na paměti, že Japonci stříleli většinou tříštivé):
Japonsko: 3 tuny
Rusko: 0,2 tuny

Je dobré si připomenout, že v podstatě šlo o střet Ruska a Velké Británie:

Japonská flotila se skládala z lodí těchto zemí:
6x (před)bitevní loď (Británie)
- třída Fudži – Fudži (1896), Jašima (1896)
- třída Šikišima – Šikišima (1898), Hacuse (1899), Asahi (1899), Mikasa (1898, dodáno až 1902) - ta měla již pancíř z oceli Krupp (chrom-nikl)

8x pancéřový křižník (4x Británie, 2x Itálie, 1x Německo a 1x Francie)
9x chráněný křižník (5x Japonsko, 2x Británie a 2x USA)
24x torpédoborec (16x Británie a 8x Japonsko)
63x torpédovka (26 Německo, 10x Británie, 17x Francie a 10x Japonsko)

Velký význam mělo i to, že již v roce 1906 GB vytváří skutečné bitevní lodě, dále že si tímto vítězstvím zavřelo Japonsko dveře k nákupům moderních lodí z USA a Británie.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Rosomak píše:Velký význam mělo i to, že již v roce 1906 GB vytváří skutečné bitevní lodě, dále že si tímto vítězstvím zavřelo Japonsko dveře k nákupům moderních lodí z USA a Británie.
Sice absolutně netuším vůči čemu mělo význam, že v GB se začaly stavět velký lodě, ale to je jedno. Hlavní je, že co se týče druhý části věty, tak to bylo trochu jinak.
Paralela o "zabouchnutých dveřích" je poněkud zjednodušující a platí jen pro USA (a i zde spíš jen jako "myšlenková zkratka"). Amíci už tehdy začínali v Japoncích vidět nevítanou konkurenci, což se v r. 1905 ukázalo. Oficiálně byly USA za rusko-japonský války neutrální, to jim ale vůbec nevadilo, aby Rusům klíďo brďo nedodávali Hollandovy ponorky. Jenže nakonec pár americkejch beden s ponorkovými komponenty Japonci našli v Port Arthuru a Teddy Roosevelt měl na krku pěknej škandál. Japonci se nakrkli a už je ani nenapadlo, aby proradným Amíkům dávali vydělat.
A s Angličanama to bylo už úplně jinak. V r. 1896 vyhlásil císař "Desetiletý plán rozšíření loďstva" (= budeme zbrojit i kdyby na rejži nebylo), v jehož rámci byla v r. 1902 s Británií uzavřena Smlouva o spolupráci. Deset let uplynulo v roce 1906 (jestli umím počítat), čímž čas císařova plánu vypršel a mimochodem - na rejži skutečně nebylo a o nákupu nových lodí si Japonci mohli momentálně leda nechat zdát. Krom toho stavbu lodí už zvládali docela dobře sami a když se kapánek zmohli a na rejži zase bylo - dali radši vydělat domácím firmám. Ze zahraničí se pak vozily jen některé komponenty. Např. u třídy bitevních lodí Seccu (Seccu a Kawači) z r. 1912 bylo z dovozu už jen 20% dílů a následující třídy Fusó (Fusó a Jamaširo, postaveny v letech 1912-14) a Ise (Ise a Hjuga, postaveny 1915 - 18) už pocházely z čistě domácích zdrojů.
A to neplatilo jen pro bitevní lodě, s menšími jednotkami to bylo dost podobný.
さようなら。
xfr
desátník
desátník
Příspěvky: 40
Registrován: 2/9/2008, 19:49

Příspěvek od xfr »

Krom toho stavbu lodí už zvládali docela dobře sami a když se kapánek zmohli a na rejži zase bylo - dali radši vydělat domácím firmám. Ze zahraničí se pak vozily jen některé komponenty.
Jedinou vynimkou medzi velkymi lodami bol bitevny kriznik Kongo ktory bol kompletne postaveny v Anglicku a odovzdany Japoncom v roku 1913.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pravda... pravda... (ta hlava, ta hlava!) Bitevní křižníky Japonci neuměli, tak si jeden koupili jako vzor a podle něj postavili další tři (Harunu, Hiei a Kirišimu).
Ale to už je jiná kapitola. Hiei a Kirišima se hodí spíš k povídání o Guadalcanalu, Kongo k úspěchům amerických ponorek za WW2 a Haruně nechybělo moc a WW2 by málem takřka ve zdraví přežila.
No vida, kam až jsme se to od Cušimy dostali! :D
さようなら。
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Destroyman píše: Sice absolutně netuším vůči čemu mělo význam, že v GB se začaly stavět velký lodě, ale to je jedno.
Třeba k tomu, že nové třída bitevních lodí oproti těmto měla větší děla a větší palebnou sílu, parní turbíny s úspornějším provozem a také byly podstatně rychlejší.
Tj. pokud by došlo ke střetu Japonska s novou flotilou bitevních lodí GB, tak by Japonci i s jejich novou flotilou byli jak holubi na střelnici (myšlenková zkratka).
Tím zabouchnutím dveří myslím také to, že Japoncům se nepodařilo vyjednat lepší poměr tonáže (do USA šli ve dvacátých letech s návrhem 10:10:7 a stejně neuspěli) a tak se museli soustředit na přestavbu rozestavěných bitevních lodí na letadlové (např. Akagi) a modernizaci starých lodí.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Rosomak píše:Třeba k tomu, že nové třída bitevních lodí oproti těmto měla větší děla a větší palebnou sílu, parní turbíny s úspornějším provozem a také byly podstatně rychlejší.
Tj. pokud by došlo ke střetu Japonska s novou flotilou bitevních lodí GB, tak by Japonci i s jejich novou flotilou byli jak holubi na střelnici (myšlenková zkratka).
Aha, tak to jo. Nojo, jenže v ten moment by byl jako holub na střelnici tenkrát asi každej. BTW myslím, že Angličani proti Japoncům asi válčit nemínili, jinak by jim – byť poněkud liknavě – nejspíš neprodali 305 mm děla pro jejich první dreadnoughty třídy Sacuma (Sacuma a Aki) z let 1909 – 11.
Rosomak píše:Tím zabouchnutím dveří myslím také to, že Japoncům se nepodařilo vyjednat lepší poměr tonáže (do USA šli ve dvacátých letech s návrhem 10:10:7 a stejně neuspěli))


Poměr 10 : 10 : 7 byl z japonský strany obrovská nehoráznost a docela se divím, že když s tím Jamamoto na námořní konferenci ve Washingtonu vyrukoval , že ho někdo neplácl notesem po kebuli.
Rosomak píše:a tak se museli soustředit na přestavbu rozestavěných bitevních lodí na letadlové (např. Akagi) a modernizaci starých lodí.
Však v tom taky Japonci nebyli sami. Ale jen Japonci skuhrali jak malí kluci, když jim někdo hodí hračky do kanálu. I Amíci museli kvůli dohodám přestavět bitevníky na letadlovky (např. Lexington) a ani je nenapadlo, aby kvůli tomu skákali z Brooklynskýho mostu. Navíc Japončíci prokázali orientální lstivost, když výše zmiňovanou Hiei překlasifikovali na „školní“, aniž by se na ní cokoli změnilo. A třeba hlavní dělový věže na křižnících třídy Mogami byly konstruovaný tak rafinovaně, že se parádně hodily jako pomocná výzbroj na třídu Jamato.
Nene, Japonci žádní chudáci nebyli, oni to měli všechno dost dobře promyšlený...
さようなら。
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Rosomak píše: Japonská flotila se skládala z lodí těchto zemí:
6x (před)bitevní loď (Británie)
- třída Fudži – Fudži (1896), Jašima (1896)
- třída Šikišima – Šikišima (1898), Hacuse (1899), Asahi (1899), Mikasa (1898, dodáno až 1902) - ta měla již pancíř z oceli Krupp (chrom-nikl)

8x pancéřový křižník (4x Británie, 2x Itálie, 1x Německo a 1x Francie)
9x chráněný křižník (5x Japonsko, 2x Británie a 2x USA)
24x torpédoborec (16x Británie a 8x Japonsko)
63x torpédovka (26 Německo, 10x Británie, 17x Francie a 10x Japonsko)
Pro upřesnění dodávám, že Japonci již v předchozích bojích ztratili bitevní lodě Hacuse a Jašima, takže v době bitvy u Cušimy už měli pouze čtyři lodě této kategorie.

Prošmejdil jsem všechny ruské servery zabývající se námořní tématikou, které znám, a nikde se mi nepodařilo získat fotografii admirála Felkerzama. Takže pokud někdo o nějaké víte, bude moc rád, když jí sem umístíte.

Japonci o této bitvě natočili i film a ukázku si můžete prohlédnou zde:
http://www.youtube.com/watch?v=Sr5foWKc ... re=related
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

No, on to byl německý šlechtický rod (takže to jméno je kapku jinak), ale i Němci jeho fotku nemají, jen erb.

Našel jsem alespoň kapitána (Капитан I ранга Владимир Бэр, командир крейсера Ослябя):
Obrázek

A ještě zajímavé snímky, měl by to být Orel v japonském přístavu.
Obrázek

Obrázek

Obrázek

Tady nevím, možná je to admirál Enkvist, možná ten, co hledáme:
Obrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Třeba k tomu, že nové třída bitevních lodí oproti těmto měla větší děla a větší palebnou sílu, parní turbíny s úspornějším provozem a také byly podstatně rychlejší.
Tj. pokud by došlo ke střetu Japonska s novou flotilou bitevních lodí GB, tak by Japonci i s jejich novou flotilou byli jak holubi na střelnici (myšlenková zkratka).
Tím zabouchnutím dveří myslím také to, že Japoncům se nepodařilo vyjednat lepší poměr tonáže (do USA šli ve dvacátých letech s návrhem 10:10:7 a stejně neuspěli) a tak se museli soustředit na přestavbu rozestavěných bitevních lodí na letadlové (např. Akagi) a modernizaci starých lodí.
Také nechápu proč je v souvislosti s Cušimou zmiňován Dreadnought a jeho následovníci. Když už totiž tento směr dovedu k absurdnosti tak můžu napsat že kdyby měli Rusové v sestavě čtyři jednotky třídy Gangut tak se do Vladivostoku bez problémů probojovali. Dreadnoughty byly prostě jiná generace, která navíc v té době neexistovala.
A s tím hypotetickým střetnutím Britů a Japonců bych moc nelaboroval. Proč by Britové měli válčit se svým spojencem? Neexistovala jen tak náhodou smlouva o pomoci v případě války, která ostatně způsobila že Rusům nikdo nepomohl protože si nikdo nedovolil rozházet si to s Brity.

Scrat
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Jaký přesný osud potkal zbytek zajatých lodí?
Jen drobné doplnění Jarla: bitevní loď Orel Japonci důkladně přestavěli,m.j.pro zvýšení palebné síly nahradili tři dvoudělové věže s děly 152mm jednodělovými věžemi ráže 203mm.

Japonci vyzdvihli a zařadili do služby i další ruská plavidal, kterých se zmocnili v Port Arthuru - např. bitevní loď Retvizan, Peresvět a pancéřový křižník Bajan, dokonce i chráněný křižník Varjag z Čemulpcha.
Drobnou perličkou je, že koncem roku 1916 některé lodě prodali zpět Rusům - určitě Peresvět a Varjag - takže kruh se uzavřel. :)

Opět děkuji za skvělý článek - hlavně za to, že poukázal na skutečnost, že bitevní lodě tř. Borodino vůbec nebyly tak špatné. Jejich problémy se stabilitou a nižší rychlost byly do značné míry způsobeny přetížením uhlím a z toho plynoucím opotřebením strojů. Ostatně 5. jednotka této třídy - Slava - toho snesla také hodně, než ji Němci v r. 1917 poslali ke dnu v Moonsundském průlivu.

A nakonec - možná bylo přece jen chybou, že odvolali Středomořskou eskadru. Časově to vypadá, že by stihla doplout ještě před bitvou ve Žlutém moři a eskadra v Port Arthuru byla v době bitvy ve Žlutém moři dost silná, že i Osljabla se svými děly ráže 254mm by mohla být oním pověstným jazýčkem na vahách. O 9 relativně moderních torpédoborcích platí to samé, Avrora byla rovněž poměrně moderní, i když jen chráněný křižník. Já vím, jsou to jen kdyby, ale představa, že by Rusové způsobili Japoncům ve Žlutém moři těžké ztráty a až pak se objevil Rožestvenskij... :)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jarl - luxusní záležitost.

scrat - inu, kdykoliv se začne uvažovat co by kdyby jak by kdyby, tak je to ošemetné a zavádějící. Tím tedy reaguji na hypotetiké střetnutí mezi Japonskem a Velkou Británií. A ahoj, rád Tě vidím.

Do Dreadnoughtu se nebudu hekrovat - jarl si poradí.

Mě zarazila jiná věta a to ta, že ruská armáda šla od porážky k porážce. Vše co jsem o pozemních bojích nastudoval se mi jeví maličko jinak. Operace na moři jsou jiné kafe a tak to nechám na povolanějších.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Rožestvenskij se pokusil odlákat část japonských sil z oblasti předpokládané bitvy a vyslal dva pomocné křižníky do Tichého oceánu, kde měly narušovat japonský námořní obchod
Nevím, jestli si to pamatuji správně, ale kdysi jsem četl o Jamamotových obavách z amerického bombardování japonských měst. Vzpomínala se tam událost z Rusko-Japonské války, kdy ruské lodě ostřelováním Tokia způsobily paniku a silné rozhořčení lidu vůči vládě. Nevíte náhodou někdo něco víc o téhle akci? Nezpůsobily to ty dva pomocné křižníky?
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Micuhide Akechi: Mě se to zdá celý nějaký popletený.
- Jak mohl Rožestvenskij poslat do Pacifiku korzářit dva pomocný křižníky, když měl jen jeden (Ural)?
- Jak by mohly ony křižníky bombardovat Tokio, když každej důležitější přístav byl chráněnej minami a torpédovkami?
- Nepopletl si někdo třeba paniku a "hněv lidu" s panikou vzniklou při požáru Tokia v r. 1913?
BTW, na to aby měl Jamamoto obavu z bombardování měst, na to mohl klidně přijít sám. Většina městský zástavby byla totiž dřevěná a tudíž velice hořlavá. A už v r. cca 1922 navrhoval britský námořní atašé v Tokiu, aby v případě války bylo Japonsko bombardováno zápalnými bombami z letadel startujících z letadlových lodí.
さようなら。
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

- Jak by mohly ony křižníky bombardovat Tokio, když každej důležitější přístav byl chráněnej minami a torpédovkami?
Hypoteticky je mohly ostřelovat úplně stejně, jako o 9 let pozuději mohl německý křižník Emden ostřelovat Madrás, na který vypálil skoro 300 ran z děl ráže 105 mm a způsobil ohromný požár v překladišti ropy, a o pár týdnů později Penang, v němž potopil ruský křižník kotvící na rejdě a jen tak mimochodem rozstřílel francouzský torpédoborec Mousquet. Zcela jednoduše: Využil momentu překvapení. V Madrásu se maskoval britskou vlajkou a čtvrtým komínem (čtyři komíny měly britské křižníky operující v této oblasti), protože typickou siluetu válečné lodi nebylo možno zakrýt. Zato pomocný křižník nic podobného řešit nemusí, protože vypadá jako kterákoli jiná obchodní loď, jakých se plavily a plaví po oceánech tisíce. Co mu brání připlavit se k přístavu, vyvěsit neutrální obchodní vlajku, prohlásit se, co jí vím, za chilský parník s nákladem kaučuku a ve vhodný okamžik shodit maskování a vystřelit pár salv? Pokud si svůj příjezd vhodně načasuje (třeba na podvečer), může být pryč dříve, než strážní lodi zvednou páru k jeho pronásledování. A v době neexistence radarů a průzkumného letectva by bylo v noci skoro nemožné jej najít a polapit.
Ale jak říkám: Je to jen hypotéza. Netvrdím, že se Rusové o něco podobného pokusili. Jen soudím, že podobné plány nepatří zdaleka do říše pohádek.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“