Stránka 1 z 1

Anabáze Cámarovy eskadry

PříspěvekNapsal: 17/9/2011, 17:22
od jarl
Anabáze Cámarovy eskadry, aneb Plavba tam a zase zpátky
Obrázek

Španělská koloniální říše se začala rozpadat počátkem 19. století a v 90. letech už, kromě několika menších držav v Africe, zahrnovala jenom ostrovy Kubu a Portoriko v Karibském moři a vzdálené Filipíny, společně s několika dalšími souostrovími roztroušenými v obrovských prostorách Tichého oceánu (Marshallovy ostrovy, Mariany, Palauské ostrovy a Karolíny). Žádná z tradičních koloniálních velmocí se sice nepokoušela španělskou nadvládu nad těmito teritorii ohrozit, ale nároky na tyto državy se snažily uplatňovat Spojené státy americké a císařské Německo.

Němci se po rozdělení vzájemných sfér vlivu s Brity chystali vztyčit svoji vlajku v Mikronésii a spor o tyto odlehlé ostrovy se vyhrotil v roce 1885, kdy německý dělový člun ILTIS vylodil ozbrojený výsadek na ostrově Yap, patřícímu k souostroví Karolíny, a totéž se opakovalo na Marshallových ostrovech, kam německé vojáky dopravil dělový člun NAUTILUS, ale z rozhodnutí mezinárodní arbitráže byly Karolíny přiznány Španělsku a Němci získali pouze Marshallovo souostroví.

Obrázek
Pancéřová fregata Arapiles

Vláda v Madridu tedy dokázala své Tichomořské državy z velké části uhájit, ale v následující dekádě vypukl další spor s Američany, který měl pro Španělsko dopadnout podstatně hůře. Zájem USA se dlouhodobě soustředil především na Kubu, což nebylo v Madridu žádným tajemstvím, protože první návrh na převzetí tohoto ostrova předložil americký vyslanec už v 50. letech 19. století a vztahy mezi oběma státy se zhoršily v roce 1873, když Španělé u pobřeží vzbouřené Kuby potopili americké obchodní plavidlo, načež Američané v New Yorku dočasně zadrželi poškozenou pancéřovou fregatu ARAPILES.

V 90. letech se zhoršovala bezpečnostní situace na Kubě, kde vypuklo další povstání, jež koloniální správa potlačovala za použití drastických prostředků (nechvalně proslulý guvernér Weyler tu zřídil první koncentrační tábory), díky čemuž měli Američané dobrou záminku k požadavkům, aby se Španělé zřekli vlastnictví tohoto ostrova. Vláda v Madridu se však této bohaté državy odmítala vzdát, takže válečný konflikt byl na spadnutí a vzhledem k poloze Kuby bylo jasné, že v něm bude hrát důležitou úlohu válečné námořnictvo.

Obrázek
Guvernér Weyler

Válka se stala neodvratnou poté co 15. února 1898 explodoval v Havaně za nevyjasněných okolností americký obrněnec MAINE, přičemž přišlo o život 266 námořníků. Španělsko se nyní ocitlo v podobné situaci jako Srbsko o šestnáct let později po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, kdy se nešťastná událost stala záminkou k připravované válce. Také Španělům bylo předloženo těžko splnitelné ultimátum, a i když naprostou většinu jeho požadavků přijali, následovalo 25. dubna vyhlášení války.

Události na mořích odehrávající se během tohoto konfliktu jsou v české literatuře popsané pouze velmi stručně a čtenář se dovídá vlastně jenom základní informace o dvou větších námořních bitvách, ale další zajímavé události jako např. přeprava amerických vojsk na Filipíny, obsazení ostrova Guam, plány Španělů na korzárskou válku v Atlantiku, nebo vyslání posilové eskadry na Filipíny, na své odpovídající zpracování teprve čekají.

Obrázek
George Dewey

Válka začala pro Spojené státy dobře, protože španělská eskadra na Dálném východě utrpěla už 1. května katastrofální porážku v bitvě u Cavite. Toho dne napadl komodor Dewey nepřátelskou eskadru vedenou kontradmirálem Montojou a zničil všechny jeho lodě. Španělé se snažili kontrovat zahájením velkoryse pojaté korzárské války, které se měly účastnit tři samostatné oddíly ničící americký námořní obchod v prostoru od hranic s Kanadou až po pobřeží Brazílie.

Velení námořnictva pro tyto akce vyčlenilo tři samostatné oddíly. První se skládal z pancéřového křižníku EMPERADOR CARLOS V., pomocných křižníků PATRIOTA, RÁPIDO a METEORO, k nimž se připojila i ozbrojená jachta GIRALDA; druhý tvořila bitevní loď PELAYO, pancéřová fregata VITORIA, torpédoborce PROSERPINA, AUDAZ a OSADO, zatímco třetí sestával z pomocných křižníků ALFONSO XII., ANTONIO LÓPEZ a BUENOS AIRES. Obrněnce PELAYO a VITORIA se pro korzárské operace nehodily, ale EMPERADOR CARLOS V. a pomocné křižníky mohly nepřátelskému obchodu napáchat citelné škody, protože podobné operace vedené během války Severu proti Jihu ukázaly, že americké námořní komunikace jsou velmi zranitelné.

Obrázek
Bitevní loď Pelayo

Všechny plánované akce však byly nakonec odvolány pro odpor Velké Británie a pravděpodobně i pro přílišné riziko a nedostatečně zajištěné zásobování uhlím, čímž se Španělsko dobrovolně vzdalo možnosti kterak nepříteli způsobit větší škody, díky čemuž se dá počet zadržených amerických plavidel spočítat na prstech jedné ruky (Stenzel uvádí pouze jednu loď), zatímco Američané potopili či zajali dvanáct španělských a neutrálních parníků plus zhruba dvacet plachetnic. Španělé se nepokusili narušovat ani trasy mezi USA a Evropou, kde by mohli operovat v blízkosti vlastních základen a nemuseli se obávat střetnutí s většími válečnými plavidly.

Namísto toho byly pancéřové křižníky pod vedením kontradmirála Cervery vyslány na Kubu, aby zde vázaly hlavní nepřátelské síly, zatímco další eskadra se měla vydat na dlouhou plavbu na Filipíny, aby zde odčinila neúspěch u Cavite a změnila poměr sil v této oblasti ve španělský prospěch. Velitelem tohoto uskupení zvaného Rezervní eskadra (Escuadra de Reserva) byl 6. května 1898 jmenován kontradmirál Manuel de la Cámara y Livemoore.

Obrázek
Apartmá admirála Cámary

Cámara měl své lodě urychleně vypravit k boji, což nebylo nijak jednoduché, jelikož přípravy k vyplutí ztěžoval nedostatek nejrůznějších potřeb včetně uhlí a munice a také posádky tvořily z velké části nezkušení nováčci, kteří si museli nejprve zvykat na službu na nových a bohužel mnohdy ještě ne zcela bojeschopných plavidlech, což způsobilo další zdržení. O velkém tlaku na důstojníky ve spěchu vypravovaných lodí, svědčí i to, že velitel chráněného křižníku ALFONSO XIII. patrně spáchal sebevraždu, poté co bylo zřejmé, že jeho loď nebude včas připravena k bojovému nasazení.

Rozkaz k vyplutí byl proto Cámarovi doručen až 11. června a o pět dní později zvedly jeho lodě kotvy a začaly opouštět přístav. K této eskadře se upínaly poslední naděje Španělska k záchraně alespoň jeho Tichomořských držav, protože bylo zřejmé, že Kubu, která se nalézala v bezprostřední blízkosti USA, se udržet nepodaří a nepřítel se dříve nebo později zmocní i Portorika. Situace se zdála být pro tento záměr příznivá, jelikož hlavní síly amerického válečného loďstva blokovaly pobřeží Kuby, a na Filipínách se od bitvy u Cavite zdržovala pouze eskadra složená z chráněných křižníků BALTIMORE, OLYMPIA, BOSTON a RALEIGHT, které doplňovaly dělové čluny PETREL a CONCORD, což byly síly, s nimiž by si Rezervní eskadra mohla poradit. Španělé navíc stále kontrolovali většinu Filipínských ostrovů a v jejich držení byla i Manila.

Obrázek
Dělový člun Petrel

Početné válečné lodě ověnčené sloupci kouře stoupajícího z jejich komínů sice na davy lidí, které je přišly vyprovodit, působily mocným dojmem, ale admirál Cámara věděl své a i přes povzbudivý vzkaz od španělského krále nebyl přílišným optimistou. Většina jeho lodí totiž vstupovala do služby narychlo, aniž by byly zcela dokončené, takže jejich přejímací zkoušky byly zkrácené, v důsledku čehož trpěly častými poruchami. Admirál v Cádizu zanechal pancéřovou fregatu NUMANCIA, která se pro službu ve vzdálených vodách nehodila a křižník ALFONSO XIII., jenž se opravdu nepodařilo včas uvést do bojeschopného stavu, ale i tak velel početnému svazu rozdělenému na pět oddílů (A,B,C,D.E).

Obrázek
Křižník Emperador Carlos V.

Nejsilnějšímu velel přímo Cámara a skládal se z vlajkové bitevní lodě PELAYO o výtlaku přes 9000 tun, která sice nesla dvě děla ráže 320 mm a stejný počet zbraní kalibru 280 mm, ale její bojovou hodnotu citelně snižovala skutečnost, že na ní od konce roku 1896 probíhala rozsáhlá modernizace ve francouzském Toulonu a PELAYO musel být po vypuknutí války neprodleně odvolán zpět do Španělska aniž by byly dokončeny všechny plánované úpravy. K oddílu patřil ještě velký křižník EMPERADOR CARLOS V. o výtlaku asi 9000 tun, který však představoval nepříliš vydařený hybrid pancéřového a chráněného křižníku, v důsledku čehož nesl sice silnou výzbroj (dvě děla ráže 280 mm a osm kalibru 140 mm), ale slabé pancíře a ani jeho rychlost nebyla dostatečná, neboť reálně nemohl vyvinout víc než 19 uzlů. Bohužel i na něm se negativně podepsal fakt, že musel být do služby zařazen předčasně, takže děla hlavního kalibru mohla být zatím ovládána pouze manuálně.

Obrázek
Pomocný křižník Rápido

Dále k tomuto oddílu náležely pomocné křižníky PATRIOTA a RÁPIDO, což byly bývalé pasažérské parníky získané od německé paroplavební společnosti Hamburg Amerika Line (původně se jmenovaly NORMANDIA a COLUMBIA), které Španělé těsně před vypuknutím války odkoupili za v přepočtu 460 000 liber šterlinků a vyzbrojili malorážním dělostřelectvem a několika kanóny ráže 150 a 120 mm. Se získáváním hlavňové výzbroje však měli Španělé během války velké problémy, takže např. pancéřový křižník CRISTÓBAL COLÓN musel vyplout do války bez těžkých děl a českého čtenáře jistě zaujme informace, že jedinou zemí, jež jim byla ochotna odprodat lodní kanóny bylo Rakousko-Uhersko, které dodalo Škodova děla ráže 120 mm pro pomocný křižník METEORO, jenž ale nebyl zařazen do Cámarovy eskadry.

Obrázek
Lehké dělo na některém ze španělských pomocných křižníků

Druhému oddílu velel námořní kapitán Ferrándiz, a skládal se ze tři moderních torpédoborců AUDAZ, PROSERPINO a OSADO, které všechny patřily k třídě FUROR, dosahovaly výtlaku 400 tun a mohly se plavit rychlostí 28 uzlů, ale hendikepoval je špatný stav lodních strojů. Kromě malorážních děl nesly dvojici torpédometů o průměru 350 mm. Po úspěšném nasazení v první polovině 90. let 19. století, kdy se torpéda uplatnila v občanských válkách v Chile a Brazílii, byla považována za nebezpečnou zbraň, ale jejich malý dosah prakticky vylučoval úspěšné použití v denním boji, což se později potvrdilo v bitvě u Santiaga, kde Španělé ztratili torpédoborce FUROR a PLUTÓN. Proto nelze zařazení tří podobných jednotek do Cámarovy eskadry považovat za přílišnou posilu, jelikož v případném boji s Deweyovým uskupením by je nepochybně čekal stejný osud, jaký sdílela jejich sesterská plavidla potopená u pobřeží Kuby.

Obrázek
Torpédoborec Audaz

Zbývajícím oddílům velel námořní kapitán Barrasa a tvořily je pomocné křižníky BUENOS AIRES, ANTONIO LOPÉZ, (oba sloužily také jako transportní plavidla), ISLA DE PANAY, ALFONSO XII., JOAQUÍN DEL PIÉLAGO a ozbrojená jachta GIRALDA, což byly vesměs obyčejné obchodní lodě vyzbrojené několika děly. Eskadru také doprovázely parníky COVADONGA, CÓLON, SAN AGUSTÍN a SAN FRANCISKO sloužící k přepravě uhlí a dalších vojáků.

Z uvedeného seznamu je zřejmé, že opravdu silných válečných lodí měli Španělé pomálu, a že v případné bitvě s americkou eskadrou mohli spoléhat pouze na PELAYO a EMPERADOR CARLOS V., neboť jejich pomocné křižníky nebyly určené k přímému boji, takže jedinou naději na vítězství představovala převaha v těžkém dělostřelectvu, jež Dewey zcela postrádal.

Obrázek
Pomocný křižník Isla de Panay

Navíc nebyly všechny jednotky, jež opustily Cádiz, určené pro službu na Filipínách, tudíž se od eskadry brzy oddělily pomocné křižníky ALFONSO XII. a ANTONIO LOPÉZ, které odpluly do Karibiku, aby tam dopravily vojenský materiál (později byly obě zničené) a také JOAQUÍN DEL PIÉLAGO, jenž dostal za úkol kontroloval obchodní lodě v Gibraltarské úžině. Zbytek eskadry proplul na Středozemní moře a pokračoval v plavbě na Dálný východ. Na Filipínách měl Cámara zřídit operační základnu na některém ostrově v jižní části archipelagu, kde se měli vylodit přepravovaní vojáci (5000 pěšáků a kavaleristů), ale jeho úkolem nebylo prorazit blokádu Manily a střetnout se s americkým loďstvem. Po dosažení Filipín se pomocné křižníky disponující dobrou rychlostí a obrovskou doplavbou mohly věnovat napadání nepřátelských námořních komunikací a přerušit trasy vojenských transportu mezi ostrovem Luzon a Spojenými státy.

Bohužel Rezervní eskadra musela šetřit uhlí, takže mohla plout pouze ekonomickou rychlostí a nemohla na místo určení dorazit dříve než počátkem srpna. Zásobování palivem bylo dosti obtížné, protože Španělsko nemělo na plánované trase vlastní uhelné stanice a vezené zásoby (asi 20 000 tun) měly být použity až na Filipínách. Proto Cámara musel spoléhat na výpomoc neutrálních zemí. Bohužel Velká Británie stranila USA, takže s její pomocí počítat nemohl, ale španělští diplomaté dokázali předběžně zajistit nákup paliva v italských a francouzských koloniích. Toto uhlí mělo být přeloženo u ostrova Sokotra, ale při přesunu přes Indický oceán nebylo možné palivo nikde doplnit, jelikož jedinou další zemí, jež byla ochotna podat Španělům pomocnou ruku, byl Siam.

Obrázek
Uhelný parník Covadonga

Španělé zpočátku cíl plavby tajili, ale jakmile bylo zřejmé, že Rezervní eskadra míří opravdu do Tichomoří, začali se Američané připravovat na její odražení. Přesto, že bojová hodnota španělských lodí byla sporná, vzbuzovaly velké obavy, neboť bylo zřejmé, že Američané na Dálném východě nemají dostatek válečných plavidel, aby si zde vytvořili převahu sil. Kromě jednotek, s nimiž Dewey zvítězil v bitvě u Cavite, se zde nalézalo ještě několik pomocných křižníků, z nichž některé (CITY OF PEKING, CITY OF SIDNEY) sloužily i k přepravě vojáků, kteří tu společně s místními povstalci bojovali proti Španělům. Američané se také zmocnili nejméně jednoho španělského dělového člunu a Dewey mohl počítat i s chráněnými křižníky PHILADELPHIA a CHARLESTON (druhý jmenovaný zajišťoval v červnu vylodění na Guamu).

V USA se sice objevily uklidňující informace, že PELAYO pro přílišný ponor nemůže proplout Suezským kanálem, ale velení námořnictva je nebralo vážně, jelikož bylo známo, že tato bitevní loď byla konstruována tak, aby se Suezem mohla podle potřeby přemísťovat. Proto Dewey dostal rozkaz nepouštět se do souboje s Cámarovou eskadrou, opustit Manilskou zátoku a vyčkat až na Filipíny dorazí monitory MONTEREY a MONADNOCK, které ale vypluly teprve 11. a 26. června, tudíž bylo zřejmé, že na místo určení připlují později než španělské lodě; MONTEREY nakonec zakotvil u Cavite 13. srpna a MONADNOCK ještě o tři dny později. Dobře obrněné a silně vyzbrojené monitory by po spojení s Deweyovou eskadrou pravděpodobně dokázaly zdolat i obě nejsilnější španělské jednotky, ale byly velmi pomalé, takže Cámara se mohl případnému souboji vyhnout.

Obrázek
Monitor Monadnock

Přesun přes Středozemní moře proběhl hladce, neboť panovalo příznivé počasí a Spojené státy zde neměly žádné válečné lodě, takže španělskému admirálovy dělaly starosti pouze technické problémy jeho torpédoborců a zvýšená spotřeba paliva na PELAYU, což zapříčinila nedávná výměna kotlů, s nimiž jejich obsluhy ještě neměly dostatek zkušeností. Během plavby se námořníci věnovali výcviku, ale bohužel se při přesunu od eskadry oddělila GIRALDA, která se musela vrátit do Španělska, ale ostatní lodě zakotvily 26. června v Port Saidu a jejich posádky doufaly, že zde budou moci doplnit zásoby paliva.

Egypt byl sice formálně součástí Osmanské říše, ale ve skutečnosti jej ovládali Britové, kteří zde měli vlastní uhelnou stanici, ale admirálovi bylo sděleno, že všechno uhlí už zakoupil americký konsul. Španělský konsul Rojas sice u zdejších úřadů protestoval, ale jeho úsilí bylo marné a Cámarovi bylo 29. června nařízeno opustit přístav jinak měly být jeho lodě internovány.

Rezervní eskadra tedy 1. července zvedla kotvy a odplula mimo egyptské teritoriální vody, kde začala doplňovat zásoby paliva z vlastních uhelných parníků. O něco později odpluly do Španělska i SAN FRANCISCO a SAN AUGUSTIN, které nahradily parníky ISLA DE LUZON a SAN IGNACIO DE LOYOLA. jež přivezly další uhlí. K návratu do vlasti admirál později odeslal také všechny tři torpédoborce, což sice na jednu stranu znamenalo další oslabení, ale Cámara se tímto způsobem zbavil poruchových plavidel s malou doplavbou, které by v případném boji stejně nenašly uplatnění a ponechal si pouze větší jednotky.

Obrázek
Pomocný křižník Buenos Aires

Všechny jeho pomocné křižníky a pancéřový křižník EMPERADOR CARLOS V. měly dostatečný akční rádius, aby mohly překonat vzdálenost mezi ostrovem Sokotra a Malajským průlivem, kde bylo možné získat další uhlí, ale PELAYO by pravděpodobně musel při přesunu přes Indický oceán ještě jedou doplnit zásoby paliva (údajně u Cejlonu). Přesun přes Rudé moře kladl díky vysokým teplotám zvýšené nároky na lodní posádky, o čemž nám zanechal následující svědectví náš krajan Antonín Kňourek, jenž se těmito vodami plavil počátkem 20. století na palubě rakousko-uherského křižníku KAISERIN ELISABETH: „V Rudém moři nesmírně praží a noci nejsou zde o nic lepší. Polonazí, pouze v plavkách, přespáváme na palubě, kde byla zřízena stálá sprcha pro osvěžení lodní posádky. V kotelně a ve strojovně dostupovala teplota přes 40 stupňů Celsia, takže každou chvilku některý topič nebo strojník vynesen byl na palubu, odkud se po lékařském ošetření a malém osvěžení vrátil zase ke své práci.“ Podobným problémům hodlali Španělé předcházet tím, že pro plavbu touto oblastí plánovali najmout jako topiče příslušníky zdejšího obyvatelstva uvyklé na vysoké teploty.

Potíže Španělů se zásobováním během jejich plánovaného přesunu na Dálná východ připomínají známou anabázi Rožestvenského eskadry zakončenou v roce 1905 katastrofální porážkou v bitvě u Cušimy, a stejný osud by dozajista potkal i Cámarovo uskupení, pokud by v plavbě pokračovalo. Mezitím se totiž radikálně změnila situace u pobřeží Kuby, kde byly 3. července všechny Cerverovy jednotky zničené při pokusu prorazit blokádu Santiaga, čímž se uvolnily další americké válečné lodě, které nyní mohly být přesunuty na Filipíny.

Obrázek
Pancéřový křižník New York

Ke stíhání Rezervní eskadry byly určeny bitevní lodě IOWA a OREGON, které doplnil pancéřový křižník NEW YORK a tři pomocné křižníky. Tomuto uskupení velel komodor Watson, jenž dostal rozkaz přeplout Atlantik a přes Středozemní moře a Indický oceán pronásledovat Cámarovu eskadru, ale vzhled k pozdějším událostem zůstaly jeho lodě v Karibském moři.

Španělští námořníci mezitím doplňovali uhlí, což byla i v pohodlí přístavního bazénu namáhavá práce, a oni jí museli vykonávat na otevřeném moři. Překládání z uhelných parníků navíc ještě znesnadňovalo špatné počasí, takže do Suezského kanálu vplula Rezervní eskadra teprve 6. července. Tuto strategicky důležitou komunikaci provozovala od jejího slavnostního otevření v roce 1869 společnost Compagnie universelle du canal maritime de Suez, která za průjezd vybírala poplatky odvozené od velikosti plavidel. Počet proplouvajících lodí neustále stoupal a společnost byla brzy velmi zisková a už v roce 1880 činil její čistý výnos přes 12 miliónů francouzských franků. Podle stanov společnosti byl Suezský kanál považován za neutrální území a po zaplacení příslušného poplatku jím mohly proplouvat i lodě válčících států a španělská vláda musela akcionářům společnosti vyplatit v přepočtu 32 000 liber šterlinků.

To se však už blížil konec celé anabáze neboť Cámara dostal ihned po proplutí rozkaz k návratu, protože bylo zřejmé, že po porážce v bitvě u Santiaga by další plavba na Dálný východ postrádala vojenský význam a jejím jediným výsledkem by bylo zničení posledního španělského bojeschopného uskupení, které takto mohlo být využito k odražení případného útoku na španělské pobřeží. Proto Rezervní eskadra znovu proplula Suezem a ještě před koncem července zakotvila v Cartageně. Španělští námořníci se tedy z této, od samého počátku dosti pochybné mise, vrátili bez vítězných vavřínů, ale zato beze ztráty jediného muže, což o sobě jejich kolegové z Cerverovy a Montojovy eskadry říci nemohli.

Obrázek
Pomocný křižník Patriota

Bitvou u Santiaga a návratem Cámarova svazu byl zpečetěn osud španělských vojsk na Kubě i Filipínách a všechny tamější posádky postupně kapitulovaly (Manila až dva dny po uzavření mírové smlouvy podepsané 12. srpna 1898). Španělsko ztratilo bez náhrady Kubu, Portoriko a ostrov Guam, ale za Filipíny musely Spojené státy vyplatit 20 miliónů dolarů. O zbytek španělských držav projevilo zájem Německo, které do těchto vod vyslalo své válečné lodě a nakonec získalo za sedmnáct miliónů marek Karolíny, Palauské a Mariánské ostrovy (bez Guamu), takže Španělé nyní ovládali pouze některá území v Africe (Španělská Guinea, Rio de Oro, Melilla a Ceuta) a jejich koloniální panství se téměř zhroutilo.

Porážka ve válce znamenala pro zdejší námořnictvo úplnou katastrofu, ze které se vzpamatovávalo dlouhé roky, protože Španělsko se, nehledě na kompenzace za odstoupení Tichomořských území, dostalo do tíživé ekonomické situace ((v rámci umoření válečných dluhů musel být např. Francii přenechán pomocný křižník PATRIOTA) a kromě toho se v zemi zformovala tzv. „generace roku 1898“, jež požadovala zásadní politické a ekonomické reformy, což oslabilo stabilitu země, takže peníze na realizaci větších námořních programů ve státní pokladně chyběly.

Obrázek
Posádka Pelaya v roce 1898

Symbolickou tečku za nešťastnou válkou učinilo španělské loďstvo koncem roku 1898 na Kanárských ostrovech, kde se konal pietní akt k uctění památky námořníků padlých v obou prohraných bitvách, v nichž přišlo o život nejméně 468 mužů (údaje se různí). Z neznámých příčin se této události neúčastnila vlajková bitevní loď PELAYO a zdejší flotilu reprezentoval EMPERADOR CARLOS V., chráněné křižníky LEPANTO a ALFONSO XIII. společně s torpédovkami RAYO, AZOR a ARIETE.

Použité zdroje:
Николай Митюков: Испано-американская война на Тихом океане.
Бриз 2/1999.
Морская Коллекция 2/2010.
А.Е.Анка Н.В.Митюков: Испанский броненосец Pelayo. Vydalo nakladatelství ЛеКо 2004.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.eldesastredel98.com/capitulos/caribe2.htm
http://mgar.net/docs/filip98.htm
http://militera.lib.ru/h/stenzel/index.html
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MK ... /index.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MK ... /index.htm
http://www.wikipedia.org/

PříspěvekNapsal: 19/9/2011, 09:24
od kacermiroslav
Zajímavé jako vždy. Jen trošku zamachruju, že dvě námořní bitvy z této španělsko-americké války máme na Palbě zpracované ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3128
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3129

PříspěvekNapsal: 23/9/2011, 18:40
od Polarfox
A já bych se zeptal na jednu věc, co Španělům vlastně všechno zbylo doma? :) Jen tak z hlavy si vzpomínám na pancéřové fregaty Vittoria a Numancia, ale jinak toho zas tak moc být nemohlo.

PříspěvekNapsal: 24/9/2011, 11:37
od jarl
Polarfox píše:A já bych se zeptal na jednu věc, co Španělům vlastně všechno zbylo doma? :) Jen tak z hlavy si vzpomínám na pancéřové fregaty Vittoria a Numancia, ale jinak toho zas tak moc být nemohlo.


Tak jsem to zkusil pohledat a Španělé v roce 1898 měli kromě plavidel Cámarovy eskadry a lodí potopených na Filipínách a v Karibiku ještě staré obrněnce Numancia, Vitoria a Zaragoza. Monitor (?) Duque de Tetuán, a monitor Puigcerdá. Kolik z těchto obrněnců však bylo vůbec schopno boje bych se ale neodvažoval odhadovat.

Dále měli chráněné křižníky Alfonso XIII. a Lepanto, které sice nebyly plně bojeschopné, ale pro obranu vlastního pobřeží by se snad využít daly, potom chráněný křižník Marques de la Ensenada a několik nechráněných křižníků tříd Velasco a Reina Cristina, plus pomocný křižník Meteoro.

No a nakonec ještě nějaké torpédové dělové čluny, dělové čluny a torpédovky, takže dohromady toho moc nebylo, ale ani Američané by si před porážkou Cerverovy eskadry v bitvě u Santiága nemohli dovolit odeslat do Evropy moc vlastních plavidel.