Waterloo, lži

[Bleu]

Celkem by mě zajímal váš názor na tuto otázku, ono to totiž vypadá jako by si francouzská válečná histografie, Napoleona natolik zidealizovala, že porážku u Waterloo prakticky svaluje na maršála Neye, a když do toho začne někdo vrtat tváří se dost netečně, v případě některých i podražděně viz diskuze na http://www.1789-1815.com/debat.htm

Bernard Coppens: Waterloo, les mensonges.

V loňském roce, nedlouho před 194. výročím bitvy u Waterloo, vydal Bernard Coppens obsáhlou studii bitvě věnovanou a nazvanou „Waterloo, lži“, s podtitulem „Manipulace historií“ konečně odhaleny. Jejím hlavním motivem je návrat k primárním pramenům, a její ústřední tezí následující výrok: „Napoleon sepsal tři příběhy bitvy u Waterloo, nejprve bulletin diktovaný dva dny po bitvě cestou do Paříže, a dvě díla diktovaná na Svaté Heleně postupně generálům Gourgaudovi a Bertrandovi; od roku 1808 se všichni stratégové a historikové bitvy opírali o příběhy ze Svaté Heleny, sepsané Napoleonem poté, kdy se seznámil v anglických knihách s pozicí a pohyby svých protivníků.“

Tématu se Bernard Coppens věnuje systematicky po mnoho let na svém mimořádně obsáhlém serveru www.1789-1815.com a vydal k němu publikaci již v roce 2004, a sice "Waterloo, Récit critique", útlý sešit, který však vedl k vášnivým diskusím. Lži jsou jeho rozšířením i doplněním a pokládají si nové a přesnější otázky.

Otázky natolik zásadní a zpochybnění hlavní osy oficiálního příběhu tak přesvědčivé, že bych si dovolil autorův přínos označit za klíčový, a to přes řadu bodů, jež z jeho výkladu přijmout nelze, resp. není nutné: podstatné je, že je jednak otevřený diskusi a kritice, jednak tyto výhrady nemíří a nemohou mířit k podstatě jeho sdělení.

Obě publikace, „Récit critique“ i „Mensonges“, obsahují jakýsi úvod určený patrně neznalému čtenáři, zbytečně rozkročený výklad dějin prvního císařství v prvním případě, a snad zbytečný úvod do problematiky tažení roku 1815 včetně popisu bitvy u Ligny ve druhém. Autor přitom sám říká, že jeho práce není uceleným novým příběhem bitvy u Waterloo, ale textem, který se snaží pokládat správné otázky a pátrat po relevantních pramenech, jež snad mohou, komplexně zhodnocené a vsazené do kontextu, nabídnout odpovědi. Ve srovnání s podrobností a hloubkou následujících úvah působí tyto úvody povrchně. To podstatné je v obou textech sděleno právě v kapitolách věnovaných přímo Waterloo, přičemž struktura těchto kapitol je tradiční a provede čtenáře průběhem poslední Napoleonovy bitvy bod po bodu, od Napoleonova příjezdu na bojiště 17. června po všeobecný ústup Severní armády z bitevního pole.

Dovolím si nyní vyzdvihnout ty nejpodstatnější momenty:

1) navzdory svému tvrzení v posledním příběhu bitvy ze Svaté Heleny Napoleon neprovedl v noci ze 17. na 18. června 1815 žádný osobní průzkum bojiště, žádnou noční vyjížďku, jakou známe např. od Slavkova; a sám to také, dříve, jednoznačně řekl a bylo to zaznamenáno.

2) Napoleon věřil, že Angličané budou pokračovat v ústupu a v žádném případě nečekal, že bude 18. června svedena generální bitva; umně přitom převrátil v definitivním příběhu bitvy role a naivu udělal z maršála Neye... Známý ranní rozhovor o tom, že Angličané ustupují, proběhl v opačném gardu, byl to Ney, kdo musel Napoleona přesvědčovat, že Wellington stojí na místě a připravuje se k bitvě.

3) Napoleon se neorientoval v prostoru a špatně četl mapu; vyplývá to jednoznačně z textu bulletinu z 20. června 1815; považoval pozici své armády za severnější, bližší k vesnici Mont-Saint-Jean, než ve skutečnosti byla. Je obtížné pochopit reálné důsledky tohoto omylu pro vývoj bitvy a jakýkoli závěr v tomto směru bude diskutabilní; Bernard Coppens neříká, že Napoleon prohrál u Waterloo, protože se ztratil v mapě, ale dokazuje, že se v té mapě opravdu ztratil; přičemž autor poctivě přiznává, že není zdaleka první, kdo tento omyl konstatoval. Problémem je, že klasické příběhy bitvy z per nejcitovanějších historiků tento jistě neopominutelný moment zcela ignorují.

4) Francouzi netušili, že za lesem před postavením 2. sboru stojí zámeček Hougoumont; neexistuje svědectví, jež by potvrzovalo, že se Napoleon v průběhu bitvy dozvěděl o tom, proti čemu vyvíjí Reille marné úsilí, a co hůř, je více než pravděpodobné, že o opevněném statku a zahradní zdi neměli Francouzi tušení dokonce ani na úrovni divizního velení. Je obtížné takovou tezi přijmout? Jistě je. Protože díky klasickému podání bitvy a stovkám map bojiště je v myslích každého z nás Hougoumont pevně usazený jako klíčová pozice britského pravého křídla... 18. června 1815 byla ovšem situace přítomných poněkud odlišná od naší. Nevysvětluje snad neznalost přítomnosti silného opevněného postavení nejlépe nesmyslné plýtvání silami a nenasazení účinného dělostřelectva? Buď jak buď, samotný způsob zahájení boje (kapitola „L’attaque du bois de Hougoumont“) na tomto místě posílá výklad věci coby Napoleonova záměru odvést britské zálohy z levého křídla a středu na křídlo pravé do říše pohádek.

5) mimořádně významná je kapitola „Les Prussiens à Saint-Lambert“; všichni máme scénu s Napoleonem a jeho štábem, sledujícími dalekohledem horizont na východě a diskutujícími o tom, zda ony prach zvedající kolony jsou pruské či francouzské, za klasickou, stokrát opakovanou a potvrzenou. Oficiální příběh bitvy, podaný v tradičních historických pracích, se nad tím nepozastavuje ani na vteřinu. Nejsou to posty lehké kavalerie zajišťující bok bojující armády, je to vrchní velitel za středem armády, kdo spatří přibližujícího se nepřítele. A to navzdory konfiguraci terénu, jež takové pozorování jednoduše vylučuje. Málokoho zarazilo, že poprvé se slavný štábní rozhovor o kolonách na výšinách Saint-Lambert objevuje v roce 1818 v příběhu bitvy diktovaném generálu Gourgaudovi. Na rozdíl od chyby ve čtení mapy je však v tomto případě již dopad problému na následující děj jednoznačně pochopitelný a pro výsledek bitvy (spolu)rozhodující. Napoleon nevěděl, že mu do boku míří Prusové a nepodnikl proti nim vůbec žádné kroky. Veškerá opatření, vč. vyslání lehké kavalerie jejich směrem a převelení 6. sboru za pravé křídlo jsou vymyšlené, jsou to lži (viz kapitola „La position du 6e corps“). Včetně pohádek o zajatých pruských husarech či zajatém pruském inteligentním důstojníkovi, který Napoleona informoval o tom, kdo směřuje proti jeho pravému boku. Více viz kapitola „L’attaque de Bulow“, z níž ocituji jedinou větu: „Chvíle byla tedy velmi vhodná pro útok proti pravému boku nepřítele, který se ukázal být nepochopitelně lehkomyslný a vypadal, že naší přítomnosti nevěnuje žádnou pozornost.“ (Bülow).

6) osobně mě na celé bitvě nejvíce zajímá a vždy zajímal útok 1. armádního sboru, který byl v Napoleonově plánu klíčovým pohybem. Byl vedený v nepochopitelných formacích, nepochopitelným způsobem a dopadl tragicky; jde o nejodpornější způsob nasazení pěchoty, jaký napoleonské války nabízejí; Bernard Coppens se mu věnuje v kapitole „L’attaque du 1er corps“, a klade si otázku, zda špatná orientace v prostoru přispěla k tragédii 1. sboru. Přes veškerou obludnost hlubokých kolon a nesmyslnost postupu celého sboru bych naopak považoval právě způsob útoku 1. sboru za argument proti tvrzení, že by měla chyba ve čtení mapy mít fatální důsledky pro vývoj bitvy, a to z prostého důvodu: jsou-li sevřené divizní kolony rozvinutých batalionů nesmyslnou formací, jsou dvakrát nesmyslnou, má-li být napadena nepřítelem držená vesnice.

Toto jsou nejdůležitější momenty. Bernard se následně věnuje detailům jezdeckých útoků, útoků gardy, přináší svůj pohled na práci s historickými prameny, věnuje se, spíše pro odlehčení, otázce Cambronnova slova, nebo se věnuje roli maršála Soulta, dopouští se úvahy na téma, jaký dopad mohl mít falešný obraz bitvy u Waterloo a také Napoleona jako bezchybného vojevůdce na vývoj válečného umění, přičemž se dostává do zákopů první světové války. Je zde možné s ním polemizovat, přijmout jeho pohled jako zajímavý a originální, odmítnout jej. Jádrem jeho práce je však uvedených šest bodů, jež jsou pro pochopení skutečného průběhu bitvy a důvodů porážky naprosto klíčové. Odpovědi se snad nabízejí, ale je třeba si opět připomenout: „Waterloo, les mensonges“ nejsou a nemají být uceleným a definitivním příběhem bitvy, alternativou k dosud publikovaným pracím Thierse, Houssaye či moderních autorů jako je Adkin. Otázkami, které do věci vnáší, však tyto práce vyvrací ze základů.

Svým způsobem Bernard navazuje na práci, kterou odvedl v případě bitvy u Slavkova Michel de Lombarès ve své studii „Devant Austerlitz, sur les traces de la pensée de l’Empereur“, jejíž český překlad byl publikován ve sborníku „Bitva u Slavkova a válka roku 1805“, vydaném v rámci Projektu Austerlitz u příležitosti 200. výročí bitvy u Slavkova. Rovněž příběh bitvy u Slavkova se Napoleon snažil různě vylepšit (za všechny jmenujme legendu o rybnících), ale pokusil se také o mnohem zásadnější věc: jemnou modifikací textu své předbitevní proklamace k armádě vytvořit dojem, že dokonale přečetl protivníka a předvídal jeho kroky. To právě Michel de Lombarès jako první vyvrátil. V případě Waterloo měl Napoleon-mystifikátor mnohem složitější pozici, úkol, který si vytkl, však splnil s bravurou sobě vlastní. Připomeňme přitom, že Bernard Coppens si nenárokuje prvenství v odhalení Napoleonových lží, jen se jejich problému věnuje komplexně a s velkým časovým odstupem od svých předchůdců, a mezi moderními autory je v tomto smyslu bílou vránou, byť mnohými je a bude líčen jako černá ovce.

Lombarès uzavírá svou práci následující větami: "Legenda mizí. Někomu to bude líto. My ale doufáme, že alespoň v očích ,velmi zkušených vojáků´ se historie Slavkova zjeví takto krásnější než legenda." Legenda bitvy u Waterloo, podle níž Napoleon málem díky svělému plánu zvítězil nebýt liknavosti a nespolehlivosti podřízených, a rozhodně se nedopustil fatálních chyb, je v zásadě v opačném gardu, stejně jako je v opačném gardu Waterloo ke Slavkovu. Ano, legenda vylepšující Napoleona mizí, a nejen líto to bude „někomu“, mnozí se jí budou i nadále držet zuby nehty. Skutečná historie pak bez této legendy není pro Napoleona krásnější, rozhodně je však pochopitelnější a dokresluje skutečný obraz této zásadní osobnosti úsvitu moderních evropských dějin.

Jakub Samek

prevzato z: http://napoleon-knihy.blogspot.com/

[Johan]

Je velká škoda, že články bez obrázků "nejdou" na hlavní stránku. Tenhle by si to zasloužil.

Seriozní historické zkoumání dnes ukazuje více císařových chyb. Například zcela podcenil charakter terénu. Nejde ani tak o jeho zvlnění nebo převýšení. Jde o to, že celá noc před bitvou propršela a krajina (místo střetu) měla změdělský ráz. Kdo se někdy zkoušel, po dešti, na venkově plácat polem, tak ten tuší jaký dopad tohle mělo na pohyblivost jednotek. Do určité míry ovšem platí, že ta bitva nebyla prohraná.

Pes byl zakopán v míře připravenosti. Francouzi totiž, a sami to přiznávají, předpokládali, že se Britové a Prusové budou chtít spojit. Zároveň svému 1.střetu s Prusy přikládali (a opět to sami připouštějí) mnohem více zničující učinek. Předpokládali tedy, že Prušáci jsou buď zcela ze hry nebo vážně pochroumáni ... a jejich rychlé spojení s Wel.tak není pravděpodobné. Zároveň vycházeli z toho, že Angláni budou ustupovat, dokud jim nedorazí posily a oni je, do té doby, budou moci napadnout dle svého, v místě a čase, který si zvolí, tak-aby je zničili samostatně. Jenže Britové se jim postavili (vedla je k tomu i ona slavná depeše od Blüchera:"Dorazím!").

Napoleon I. tak po 2.v životě čelil bitvě, která mu byla vnucena. Není bez zajímavosti, že ani jednou neuspěl. Angláni byli připraveni, měli zorganisovány zálohy a tyto přisunuly zdostatek blízko, aby je měli pohotově. Ve F táboře probíhala diskuse o to, zda jde o gen.bitvu. Zde je nepodstatné kdo hájil jaké stanovisko. Faktem je, že v důsledku nepřipravenosti byly sice zorganisovány hlavní síly, ale zálohy zůstávaly relativně daleko od místa střetu, v pochodovém pořádku a maximálně v kurýrním spojení (Britové je měli na vzdálenost, v jaké mohli užívat signální spojení). Britové mohli, tím pádem, lépe pokrývat a zacelovat ztráty, byť jejich síly neumožňovaly přečíslit Žabáky.

Kdyby F zálohy dorazily včas mohla se bitva vyvíjet jinak. Ani to by však nebylo zárukou, že pro císaře vítězně.

Ještě je třeba podotknout, že ani vítězství u Water.by na konečné porážce nic nezměnilo. Rakušané si, tou dobou, již udělali "pořádek" v Itálii a jejich síly se valily Německem z jihovýchodu. Rusové, přes Polsko, postupovali ze severovýchodu. Spojení sil se předpokládalo a F neměla jak mu zabránit. Následně by čelila něčemu, čemu naprosto neměla jak a čím konkurovat

Jinak-ta reakce ... hmm. Může být dána i sporem belgické a francouzské historiografie. Jejich vztahy bývají tradičně trošičku napjaté. Pro potřeby "Palby" by se možná hodilo textík přeložit, ale je to Váš článek, pane kolego, takže i Váš boj

[Bleu]

Tak můj článek to opravdu není, je mého "kolegy ve zbrani" Jakuba Samka, dal jsem to sem proto, že mě zajimala reakce lidí na ona tvrzení tady na Palbě, když už se tu sem, tam nějaký článek o Napoleonských válkách objevil...

[matjka]

Zajímavé, jelikož jsem se začal zajímat o Napoleonské války až teď, žil jsem v přesvědčení, že za to "mohl" maršál Ney a že Napoleon mohl vyhrát.
Velmi dobrý článek dobře se to četlo.

[Cassius Chaerea]

Blue, člověk z toho textu má dojem, jak katastrofálně byla bitva u W. spackaná (což samozřejmě jistě byla) a jak to Napoleon celé pos.... Ale Napoleon dával svým velitelům vždy značnou volnost v rozhodování, tudíž nesli i větší odpovědnost za své výsledky. Navíc víme, že v roce 1815 se francouzská armáda podobala spíše Volkssturmu, než té z roku 1805, proto možná schopnost jednotky bojově formovat a manévrovat byla značně omezená.

Ale ony se i ve vítězných bitvách stávají takové "katastrofy", většinou je jich míň a většinou se ve spojení nestávají osudové pro průběh bitvy a po vítězství se z těch samých katastrof stávají jen "drobné" chyby.

Jinak to s tím prachem od Blüchera mě již dříve pobavilo, v děštivém počasí s bahnem na cestách.

EDIT: Docela by mě zajímalo, jestli se některé tyto "katastrofální" chyby objevily již v předchozích střetnutích toho roku.

[Adjutant-major]

Ale Napoleon dával svým velitelům vždy značnou volnost v rozhodování, tudíž nesli i větší odpovědnost za své výsledky.

Původně ano, ale čím dál méně. Posledním tažením, kde měli velitelé sborů relativně volnou ruku, byl rok 1809; určitě už to neplatilo v roce 1815, byť tím Napoleon popíral sám sebe, jak svou praxi, tak svou teorii vyjádřenou známými maximy.

A u Waterloo je 1. sbor před útokem přetaven do podoby monstrbrigády o čtyřech monstrbatalionech, divizní generálové omezeni do role mechanických vyslovovačů povelů, generálové brigádní tam už pak byli snad jen od toho, aby dohlíželi na vyrovnanost a vzdálenosti. Absolutně žádná možnost reagovat na situaci ani využít terénu; a Napoleon za kopcem.

Navíc víme, že v roce 1815 se francouzská armáda podobala spíše Volkssturmu, než té z roku 1805, proto možná schopnost jednotky bojově formovat a manévrovat byla značně omezená.

Co? To víme odkud jako?

Nic takového, většina mužstva viděla ostrou akci v letech 1813 a 1814, zelenáčů bylo minimum, a kádry nebyly špatné. Z hlediska výstroje armádě prospěla "restaurační přestávka", a byť se po Napoleonově návratu horečně "nafukovala", z hlediska lidí to vůbec nebylo špatné uskupení. Problémem byl duch... ...ale sranda to nebyla; důstojníky Napoleon postavil do velmi nepříjemné situace svým návratem - když Francii opouštěl, dal jim rozkaz sloužit Francii a králi. Nadto se nelze divit, že mezi generalitou, která v průměru uměla nejlépe počítat, vládlo více skepse a pesmismu než nadšení, a v důsledku toho pak každý dělal víceméně to, co musel, čímž se války nevyhrávají.

A to celé padá na hlavu vrchnímu veliteli, který nedokázal tuto situaci vyřešit (pokud řešení měla), nedokázal své přímé podřízené motivovat a ani smysluplně vést. Naopak, byli svědky jeho tápání (šachování s 1. sborem ze 16. června), omylů (víra, že porazil u Ligny i Wellingtona), pasivity (17. června dopoledne), zvláštních rozhodnutí (poslat 30 tisíc vojáků od hlavního směru)... své si také asi pomysleli, když Wellington 18. června ráno nepokračoval v ústupu.

Celé to muselo pro mnohé být jak v těžkém snu.

Ale ony se i ve vítězných bitvách stávají takové "katastrofy", většinou je jich míň a většinou se ve spojení nestávají osudové pro průběh bitvy a po vítězství se z těch samých katastrof stávají jen "drobné" chyby.

Ovšemže se počítá výsledek. Historie nezná kdyby, že. Je více než zřejmé, že Napoleon protivníky v roce 1815 podcenil jako nikoho před nimi. "Myslel", že Prusy rozdrtil, "myslel", že Wellington nebude bojovat, "myslel", že ho zničí frontálním útokem?

V červnu 1815 potřeboval u Waterloo nový Austerlitz. Udělat na protivníka takový dojem, že hodí flintu do žita. To mohl snad 16. června u Ligny a Quatre-Bras, kdyby... ale 18. června před Bruselem? Bez manévrování, s mlhavou představou o nepříteli? Osobně spekuluju, že to nemohl netušit, totiž, že je všechno ztraceno, nejpozději od chvíle, kdy zjistil, že u Ligny byli jen Prusové (část nadto). Odtud pak jeho lhostejnost, prostoduchý plán (který historikové ze setrvačnosti nazývají "dobrým" až "skvělým" - co je skvělého na frontálním útoku proti linii, která není vidět, ve formacích, které nemohou manévrovat, a nadto se zkreslenou představou o pozici díky chybnému čtení mapy?), odtud např. útok gardy... naprosto nesmyslný.

Jen to hrnul před sebou... "ještě den, ještě hodinu..." Asi se nemohl 17. června odpoledne sebrat a vrátit do Paříže a abdikovat s tím, že to nevyšlo. Asi ne. Ale podle mě už věděl, že žádný Slavkov se konat nebude, nejvýš nějaké Pyrrhovo vítězství. Neměl nic, čím by přiměl Prusy, a zrovna ty, kteří na něj byli nejvíce nabroušení, koalici opustit.

Osobně byl určitě v nedobrém rozpoložení... fyzicky, psychicky (co sil ho muselo stát v takové době obnovit režim a armádu; plus rodina; k tomu nejistota celé situace), dá se to pochopit. Každopádně obrázek neomylného a bravurního Napoleona, který to všechno skvěle vymyslel, ale neschopní podřízení (které si sám vybral) mu naházeli klacky pod nohy, je obludnost.

[Cassius Chaerea]

1)Dosti pochybuji, že by Napoleon sám u Waterloo řídil jednotky až do velikosti brigád případně pluků, aby velitelé divizí měli funkci "mechanických vyslovovačů povelů". Ale třeba to stíhal.
2)Opravdu stačí vidět ostrou akci, aby mužstvo na úrovni zvládalo všechny manévry až do úrovně sborů? Ty léta výcviku "staré" Grande Armée(-1813), dokázala ta "nová"(1813-1815) za dva roky získat? Neměl jsem pocit, že by rok 1813 (a už vůbec rok 1814) poskytl dostatek času pro "trénink", když nepočítám "trénink bojem". Ale velmi ocením, když mi ten "Volkssturm" rozmluvíte, pokud možno nějakým hlubším rozborem standardní francouzské jednotky, jejímkádrovým složením, dobou výcviku a jejím nasazením.
3)Neptal jsem na podceňování protivníka Napoleonem. Ale na to, jestli francouzská armáda dělala i v předchozích střetnutích roku 1815 (klidně i 1814 a 1813) ty samé chyby co u Waterloo.

[Adjutant-major]

Neptal jsem na podceňování protivníka Napoleonem.

Však ten můj příspěvek nebyl nutně odpovědí na Vaše otázky

Dosti pochybuji, že by Napoleon sám u Waterloo řídil jednotky až do velikosti brigád případně pluků, aby velitelé divizí měli funkci "mechanických vyslovovačů povelů". Ale třeba to stíhal.

To jsem nenapsal a o tom to vůbec není. Pokud mluvím o divizních generálech jako o "vyslovovačích povelů", mám tím na mysli formace, v nichž divize (resp. tři divize a jedna brigáda) postupovaly - sevřené kolony po batalionech, tj. rozvinutý batalion jeden za druhým; proto "monstrbatalion", kde má každý batalion roli podjednotky kolony, a proto také "vyslovovači povelů", protože samostatně v tu chvíli řídit pohyby brigád a batalionů nelze, celé je to mechanické, těžkopádné a nelze to snadno ani rozpustit.

O tom, kdo tu formaci vymyslel, se vedou debaty dodnes. Já tvrdím, že o tom Napoleon věděl a schválil je, protože si jednoduše nedovedu představit, že by vrchnímu veliteli mohlo být jedno, jakou formou bude proveden útok, který naplánoval, jak bude zformovaná jeho úderná síla. Pokud ho to nezajímalo, tím hůř pro něj

Ten útok přímo řídil generál d'Erlon samozřejmě, ne Napoleon. Řídil ho podle Napoleonových instrukcí a ve formacích, které vymyslel buď d'Erlon sám, nebo Ney, nebo Napoleon. A řídil ho mimochodem tak nešťastně, že Donzelotova divize se nevešla v závěrečné fázi mezi Bourgeoisovu brigádu a Marcognetovu divizi a musela zastavit ve druhé linii, což ji naopak zachránilo při útoku britského jezdectva, protože uzavřením rozchodů křídelními pelotony zformovala karé (jak to popisuje gen. Schmitz, velitel její 1. brigády)... ne že bych chtěl tvrdit, že to mohl d'Erlon uřídit jinak. Situace, do níž ho Napoleon poslal, a prostředky, které mu dal, byla jedním z nejhnusnějších příkladů nasazení pěchoty za celé období koaličních válek.

Opravdu stačí vidět ostrou akci, aby mužstvo na úrovni zvládalo všechny manévry až do úrovně sborů?

V čem myslíte, že má úroveň vycvičenosti mužstva vliv na manévry "až do úrovně sborů"? Ocituji Vám jeden ze svých nejoblíbenějších výroků stran výcviku pěchoty tohoto období, jeho autorem je jeden z generálních inspektorů pěchoty a přední instruktor gen. Fririon :

Zkušenost prokazuje, že voják pochoduje správně, až když manévruje delší čas ve škole batalionu... co potřebuje voják, aby mohl okamžitě vypochodovat na tažení? Umět pochodovat vedle svého souseda, zatáčet doprava a doleva, nabíjet pušku a střílet... Je třeba, aniž bychom ztráceli čas, přejít k manévrům batalionu a evolucím linie.

Voják, který má za sebou službu v poli, v letech 1813 a 1814, rozhodně umí pochodovat vedle svého souseda, zatáčet, nabíjet pušku a střílet, a to i pár desítek kroků od nepřítele a pod jeho palbou, a o nic jiného nejde. Vše, co je nad tímto, je buď přesnost v pohybech, která je od určité úrovně až zbytečnou (z hlediska praxe válečného tažení, během něhož ji nelze udržet), buď, a to především, otázkou vycvičenosti a schopností kádrů, od poddůstojníků po generály.

Ona "stará Grande Armée" je v tomto směru mýtus. Jednak nebyla jedna, že ano, byly dvě. První, z roku 1805, jejíž jádro se postupně rozteklo ve Španělsku a zbyl de facto jen Davoutův sbor, resp. jeho části. A druhá z roku 1812; "Německá armáda" z roku 1809 byl Davoutův sbor + všemožné výškrabky + spojenci + garda.

Přičemž ani Velká armáda roku 1805 nebyla ani zdaleka nijak mimořádně vycvičená. Alombert s Colinem v La Campagne de 1805 en Allemagne citují celou řadu zpráv přehledových inspektorů z let 1804 a 1805 o tom, jak vycvičenost mužstva a znalosti kádrů kulhají, jak se mnohde cvičí málo a nepřesně. Ta armáda byla mnohem větší než Severní armáda z roku 1815, ale těžila z podobné situace: měla ve svých řadách zkušené veterány 2. koaliční války, o které se opírala. Výhodu dvouletého pobytu v táborech (kde někteří spíše hnili) lze poměřovat s bezmála ročním mírovým obdobím první restaurace. Rozdíl tam jednoduše po stránce mechanické vycvičenosti a schopnosti manévrovat nebyl nijak postřehnutelný. Rozdíl obrovský a rozhodující byl v morálce a nadšení generálů. Byla to prostě jiná doba.

Volkssturm nevím, proč bych Vám rozmlouval. Nevím, kde jste na to přišel, a jistě sám cítíte, že ta paralela kulhá nejen kvůli tomu 130tiletému odstupu. V Armée du Nord byly zařazeny ty nejlepší jednotky, které měla Francie k dispozici. Kromě gardy tam byly pluky řadové i lehké pěchoty, prakticky celé těžké jezdectvo, asi polovina jezdectva řadového, a dostatečný počet pluků lehké kavalerie, o dělostřelectvu se v žádné fázi tažení nedá říci, že by jakýmkoli způsobem nebylo na úrovni.

Nevím, čemu říkáte "standardní" francouzská jednotka? Jaká zbraň by Vás zajímala? Z hlediska čistě taktického se od minulých tažení ta armáda nelišila vůbec v ničem; batalion jako základní taktická jednotka pěchoty o šesti pelotonech po cca stovce vojáků, eskadrona u kavalerie o dvou divizích po dvou pelotonech, cca 100-150 jezdců, tři nebo čtyři eskadrony v pluku, který u kavalerie je, na rozdíl od pěchoty, i taktickou jednotkou. Brigády o čtyřech batalionech či dvou plucích jezdectva, divize o dvou či třech brigádách. Vše naprosto standardní, prvoliniové, vyzbrojené a vystrojené, a plně schopné čehokoli, co dobové válečné umění mohlo od takové stotisícové armády chtít. Tady fakt pes zakopaný není. Ostatně, ministrem války byl maršál Davout, takže to opravdu fungovalo.

Debaty se vedou o úrovni štábní služby, zejména na nejvyšší úrovni. Z časti to považuju za jednu z větví košatého příběhu o tom, že "ze to Napoleon nemůže", z části to připisuju oné "nenáladě", která u té armády panovala. Když prostě děláte něco, čemu tak moc nevěříte, nebude to totéž jako v případě opačném.

[Adjutant-major]

3)Neptal jsem na podceňování protivníka Napoleonem. Ale na to, jestli francouzská armáda dělala i v předchozích střetnutích roku 1815 (klidně i 1814 a 1813) ty samé chyby co u Waterloo.

Ne ...ono je dost obtížné poměřovat různé situace; každopádně takové podcenění protivníka a situace (především Prusů), takové nebojím se říci zhovadilé provedení čelního útoku, taková neorientace v terénu, taková pasivita, tak provedený jezdecký útok a na to jako žluklá šlehačka na plesnivém dortu lhaní armádě o tom, že ti přicházející Prusové jsou Grouchy, a místo smysluplného zahájení ústupových manévrů jakási gardová variace na poslední útok... to se dříve opravdu nevyskytuje.

Chyby dělal, dělá je každý. Situace tu a tam podcenil, ale na takhle fatálně.

[sgt.Andy]

Súhlasím s predchádzajúcimi komentármi, jednak armáda sa podobala skôr sebranke, ktorej dali do rúk zbrane a poslali ich bojovať- vojaci boli ledva naučení nabíjať nieto ešte držať líniu- chodili po bojovom poli ako kačice, ďalším negatívom bolo Napoleonovo zdravie- vredy v žalúdku vyvolávali nervozitu a preto sa dopustil mnohých omylov možno aj keď nechcel a čiastočnú zásluhu má podľa mňa aj maršál Grouchy, ktorý slepo prenasledoval údajný zadnú voj pruskej armády, ktorá ho oklamala a obišla ho. A tiež by ma zaujímalo čo sa týka filmu Napoleon v poslednej časti vidno pochodujúcu Grouchyho armádu- teda neviem, či ešte možno hovoriť o armáde, lebo tie jednotky sa nepodobali na žiadnu formáciu netvorili ani pluk, ani pochodovú kolónu dokonca aj na prápor ich bolo buď veľa alebo málo- či teda vychádzali tvorcovia zo skutočnosti, alebo urobili takýto bordel z neznalosti.

[Bleu]

Súhlasím s predchádzajúcimi komentármi, jednak armáda sa podobala skôr sebranke, ktorej dali do rúk zbrane a poslali ich bojovať- vojaci boli ledva naučení nabíjať nieto ešte držať líniu- chodili po bojovom poli ako kačice, ďalším negatívom bolo Napoleonovo zdravie- vredy v žalúdku vyvolávali nervozitu a preto sa dopustil mnohých omylov možno aj keď nechcel a čiastočnú zásluhu má podľa mňa aj maršál Grouchy, ktorý slepo prenasledoval údajný zadnú voj pruskej armády, ktorá ho oklamala a obišla ho. A tiež by ma zaujímalo čo sa týka filmu Napoleon v poslednej časti vidno pochodujúcu Grouchyho armádu- teda neviem, či ešte možno hovoriť o armáde, lebo tie jednotky sa nepodobali na žiadnu formáciu netvorili ani pluk, ani pochodovú kolónu dokonca aj na prápor ich bolo buď veľa alebo málo- či teda vychádzali tvorcovia zo skutočnosti, alebo urobili takýto bordel z neznalosti.

Kterými předcházejícími komentáři? Protože minimálně s těmi od Adjutant-majora se neshoduješ.

[Adjutant-major]

Armáda se podobala sebrance? Ta armáda byla jednou z nejlépe vystrojených armád, jakým Napoleon kdy velel.

Grouchy "slepě" pronásledoval Prusy, protože k tomu dostal rozkaz od Napoleona.

Nevím, o kterém filmu Napoleon je řeč.

[Johan]

Nedělejme, tady se musím pana kolegy Adjutanta zastat, rovnítko mezi tím typem jednotek, které hájily F po bitvě u Lipska a těmi silami, které táhly k Wat. Mimochodem-i onen +/- volksturm po bitvě u Lipska předváděl skvělé výkony.

Díváme-li se na Wat.pak je problém nikoliv v kvalitě, ale v počtech a zdrojích. Ať už by Wat.dopadlo jakkoliv nakonec by F čelila silám soupeřů, které by již nedokázala ani dorvnat ...

[sgt.Andy]

O tom hovorím tu sa už nedalo hovoriť o takej kvalitnej armáde ako v roku 1805 napríklad, už nebol čas cvičiť vojakov nieto ešte ich úplne vyzbrojovať. Samozrejme, že to bol rozkaz, ale správny generál by sa mal riadiť inštinktom a mohol aspoň vyslať prieskum do danej oblasti.Grouchyho očakávali každou chvíľou no nanešťastie sa zjavili Prusy a bitka sa skončila v prospech poslednej koalície.

[Bleu]

sgt. Andy - ta tvoje první věta je nonsens jako prase. Napoleon prostě převzal královskou armádu. Ta nijak špatná nebyla. Pokud jde o vycvičenost u Waterloo na francouzské straně bojovali z velké většiny ti samí kteří bojovali v letech 1813-14. Rozhodně to nebyly nějaká ucha.

Trochu mi přijde, že si předchozí příspěvky nečetl nebo prostě nepochopil.

[Adjutant-major]

O kvalitě a složení poslední Napoleonovy armády byly napsány knihy. Resumé v jedné větě, o které jste se, Andy, pokusil, z nich opravdu učinit nelze. A nezmínili jsme náhodou už v této debatě Velkou armádu z roku 1805?

Samozrejme, že to bol rozkaz, ale správny generál by sa mal riadiť inštinktom a mohol aspoň vyslať prieskum do danej oblasti.

A co kdybych vám na tohle odpověděl, že průzkum v tomto směru mohl a měl provádět především Napoleon, akorát ho prostě neprováděl, protože mu "instinkt" napovídal, že Prusové jsou "rozbití a ustupují" a o nic se toho dne pokusit proti hlavní francouzské armádě nemohou?

Jestli vy toho po generálu Grouchym nechcete trochu moc, resp. chcete od něj něco, co by v první řadě musel dělat sám Napoleon, aby pak bylo možné z jeho perspektivy nad někým krčit rameny. Ostatně všechny tyto úvahy stojí na malinko hliněných nohách předpokladu, že kdyby Grouchy udělal, co "měl" udělat, Prusy by zastavil. Prusové nad ním měli více než dvojnásobnou převahu, však ho taky celý den u Wavre nedrželi všichni, a tři jejich sbory přišli na bojiště u Waterloo. Jestli ono to celé náhodou neskončilo už 17. června dopoledne, kdy Napoleon, navzdory všem (svým) zásadám rozdělil svou armádu na dvě a poraženého protivníka nejen podcenil, ale nadto si dovolil zcela zbytečné zdržení. Waterloo je pak bitva zcela "obyčejná". Od takové čekat zázrak definitivního rozhodnutí nelze. Obyčejnou bitvou, bataille ordinaire, nazývá dobová terminologie čelní střet dvou srovnatelných protivníků. Obyčejnými byly bitvy u Jílového, u Wagramu, u Borodina. A taky nic nerozhodly a válečné operace po nich pokračovaly dál. Neobyčejnými bitvami byly Slavkov, Friedland, Znojmo. A po nich již pokračovat nebylo potřeba.

[Pátrač]

Waterloo je pak bitva zcela "obyčejná". Od takové čekat zázrak definitivního rozhodnutí nelze.

Ne že bych chtěl nějak moc šťourat, ale pane kolego, jak se tedy vyvíjela dál válka po bivě u Waterloo a co ji , tedy celou poslední Napoleonovu válku, rozhodlo? Já dodnes žil ve vědomí, že tato porážka vedla k tomu, že byl Napoleon donucen k abdikaci a tím celé válka skončila. Šlo tedy o zásadní porážku nebo ne?

[Adjutant-major]

Příliš nerozumím otázce. Waterloo bylo svým průběhem z francouzského pohledu obyčejnou bitvou, kterou nebylo, dle mého soudu, možné dosáhnout zásadního úspěchu a ukončit vítězně tažení. Z pohledu koaličního bylo Waterloo ve své konečné podobě bitvou neobyčejnou, extraodinaire, protože Prusové vpadli mocně nepřipraveným Francouzům do boku.

[Pátrač]

Tak to mluvíme oba o něčem jiném. Jestliže Waterloo kde byla francouzká armáda poražena vedla k abdikaci Napoleona a tím de facto k ukončení války nemohla být dle mého názoru bitvou obyčejnou, protože vedla k tomu, že už další bitvy nebyly.

Francouzi ji prohráli přes velké nasazení díky chybám, které jejich velitelé vyrobili ve velkém množství. Tedy asi skutečně nemohli touto bitvou ukončit tažení vítězně.

[Adjutant-major]

Patrně mluvíme opravdu o něčem jiném. Jak jsem napsal, obyčejná bitva je terminus technicus dobového válečného umění, a jde o čelní střet dvou rovnocenných protivníků. V podmínkách Waterloo o střet Napoleonovy a Wellingtonovy armády. Od takového čelního střetu nelze očekávat nic než vítězství na body.

A pokud jde o důsledky politické, jistě, Waterloo vedlo k abdikaci. Z čistě vojenského hlediska ovšem natolik zásadní katastrofou nebylo, Francii stále zbývalo hodně sil a Davoutova příprava obrany Paříže byla posléze vysoko hodnocena (a mj. také způsob, jakým zpět do Francie ustoupil Grouchy). Koalice by v případě politického odhodlání nějaké francouzské vlády bránit se nedostala nic zadarmo.