Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním

Moderátoři: jarl, Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek


VOJENSKÉ UDÁLOSTI SPOJENÉ SE STAVOVSKÝM POVSTÁNÍM V LETECH 1618 AŽ 1622

Úvod
Po bouřlivém období husitských válek, které způsobily v zemích Koruny české obrovské materiální, lidské, sociální a náboženské škody, zaznamenávají České země nečekaně dlouhý čas náboženské snášenlivosti. V zemi se prosadil stavovský model státu, v němž se panovník dělil o politickou moc se stavy. Města se vzdala svých středověkých privilegií a šlechta souhlasila s jejich zastoupením na sněmu.

Roky běží a najednou se píše se rok 1526 a po katastrofě v bitvě u Moháče a smrti českého krále Ludvíka Jagelonského zahynulého v této bitvě při pokusu opustit bojiště, je českými stavy zvolen za nového panovníka rakouský arcikníže Ferdinand I., člen početné habsburské dynastie. Tento muž byl obratný politik, usilující o posílení centrální moci a oslabení vlivu stavů. Logicky se jeho kroky a kroky jeho nástupců střetly se snahami českých, moravských a slezských stavů uchovat si rozhodující politický vliv a tím pádem i politickou a ekonomickou moc. Tento latentní rozpor se projevoval ve dvou rovinách:

Primo: v rovině politické, z jiné mé práce víte, že v roce 1547 potlačil Ferdinand první protihabsburský odboj české šlechty a měšťanstva,

Secundo: v rovině náboženské, kdy se stavy snažily získat od Habsburků potvrzení konfesních svobod.

Maxmilián II. Habsburský, byl císař římský a mimo jiné král český - byl korunován roku 1562, který se vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27. července 1564. Maxmilián II. roku 1575 vyslovil ústní souhlas s textem takzvané České konfese. Jejího písemného schválení dosáhly stavy až v roce 1609 majestátem císaře a krále Rudolfa II. Katolicky zbožný a podivínský panovník tak v rozporu se svým niterným přesvědčením legalizoval v Českém království rozsáhlou náboženskou svobodu, která neměla v tehdejší Evropě obdobu. Vydání Rudolfova majestátu situaci bohužel nezklidnilo, protože nespokojení a jako vždy bojovní katolíci tento čin chápali jako porážku, kterou jim způsobil jejich vlastní člověk.

Napětí mezi evangelickými stavy a katolíky vyvrcholilo v roce 1618. Oficiálně psané dějiny další vývoj popisují tak, že po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snaží upevnit pozici katolické církve, která byla potlačena Rudolfovým majestátem. Dochází k zavření protestantských kostelů v městě Broumov a dokonce zbourání kostelu v Hrobu. Napětí českých stavů přeteklo 23. května 1618, kdy na Pražský hrad nespokojení stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova přitáhli na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří a požadovali vysvětlení po Adamu Michnovi z Vacínova, který však nebyl přítomen.

Proč to popisuji? To všechno se jistě v nějaké podobě stalo, ale dějiny díky našim národním buditelům mají tendenci ukazovat jen jednu stránku věci. Johanova práce ukazuje i jiný pohled. Není poplatný tomu co nás učili ve škole a je vstřícný k našim rádoby nepřátelům, ale je zcela jistě pravdivý. Ale já už se od politiky obrátím k bojovým akcím.

Vztek stavů se proto obrátil na přítomné dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 15 metrů nad zemí. První letěl Bořita a hned poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu. Nakonec asi jen díky setrvačnosti byl vyhozen i naprosto nevinný písař Fabricius. Všichni tři přežili, neboť pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Postiženým se sice nic moc nestalo, ale to nebylo podstatné. Konflikt mezi českými nekatolickými stavy a Habsburky vzplál plnou silou a díky střetu mocenských zájmů evangelíků a katolíků přerostl v dlouhodobé evropské střetnutí, kterému dnes říkáme třicetiletá válka. Toto období trvalo od roku 1618 až do roku 1648.

Tato válka Evropu těžce poškodila a když byla vestfálským mírem ukončena, začalo sčítání škod. Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužské populace to bylo někde až padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na necelých 2 500. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu.
Obrázek
Součástí třicetileté války byla i série ozbrojených střetnutí, které vybojovaly vojska najatá českými stavy a jejich spojenci a vojska, která bojoval za katolíky pro císaře. Z těchto ozbrojených střetnutí se do obecného povědomí dostala pouze bitva na Bílé hoře. Cílem této práce je, vytvořit ucelený přehled těchto bojů a pokusit se tyto bitvy popsat natolik, aby ze svého skoro zapomenutí vystoupily a zaujaly své místo v cyklu o našich dějinách, který na Palbě zpracovávám.

Bitvy které do tohoto lze zahrnout jsou v zásadě tyto:

A-/ Obléhání Plzně ve dnech 19. září 1618 až 21. listopadu 1618. Je to první bitva kterou lze zaznamenat. Generál dělostřelectva ve službách českých stavů, Petr Arnošt Mansfeld, dobyl dobře opevněnou Plzeň.

B-/ Bitva u Lomnice vybojovaná dne 9. listopadu 1618. Šlo o vítězství stavovského vojska vedeného Jindřichem Matyášem Thurnem nad císařským vojskem vedeným Karlem Bonaventurou Buquoyem.

C-/ Bitva u Záblatí, ke které došlo 10. června 1619. Krátká bitva malých sil. Ale skrýval se za ní nečekaný strategický význam. Navíc šlo o první úspěch císařské armády v Čechách. V bitvě Karel Bonaventura Buquoy porazil Petra Arnošta Mansfelda.

D-/ Bitva u Dolních Věstonic, ke které došlo 6. srpna 1619. Opět nedlouhá bitva, ve které byl císařský velitel Henri Duval Dampierre poražen při pokusu o průnik na Moravu.

E-/ Bitva na Bílé hoře vybojovaná dne 8. listopad 1620. Byla to rozhodující bitva v té části třicetileté války, která bývá nazývána českým tažením. Celé císařsko-ligistické vojsko se postavilo proti českému. Stavovské vojsko utrpělo vážnou porážku, která předznamenala konec celého povstání.

Mimo tyto bitvy kterým se budu pokud mi to prameny dovolí budu věnovat podrobněji se v průběhu textu pokusím o biografické medailony významných velitelů a obou stranách. Dále pak se letmo podíváme na dvě obléhání Vídně vojsky českých stavů a na aktivity spojenců našich českých stavů v zahraničí a jinde na území monarchie.

Nakonec se pokusím alespoň ve stručnosti popsat poslední vojenské operace vojsk povstalých českých stavů a jejich spojenců na našem území po bitvě na Bílé hoře. Z uvedeného výčtu je jasné, že mě čeká hodně práce a vás naopak dlouhé čtení. Tato práce je součásti složitého projektu, kterým se vám spolu s Johanem pokusíme problematiku stavovského povstání přiblížit po všech stránkách. Toto je jedna z jeho částí. Johan dodal druhou. Pokud bude toto téma pro Palbu zajímavé, možná budou pokračování.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 23/12/2011, 07:12, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

KAPITOLA PRVNÍ: Obléhaní Plzně a bitva u Lomnice. Biografické portréty Petra Ernsta II. hraběte Mansfelda a Jindřicha Matyáše Thurna.

Obléhací bitva o město Plzeň
K obléhání Plzně jako bašty katolíků v západních Čechách došlo na počátku třicetileté války nebo chceme.li české války a to nedlouho po druhé pražské defenestraci v roce 1618. Obléhání byla vůbec první významná bitva, kterou povstalí čeští stavové vybojovaly. Byla to operace, ve které protestanti bojující na straně českých stavů pod vedením generála Petra Arnošta Mansfelda oblehli velmi dobře opevněné město Plzeň, které nakonec padlo do rukou protestantů.

A jak to vlastně bylo?

Víme už, že 23. května roku 1618 došlo k druhé pražské defenestraci a byla zpochybněna reálná moc korunovaného krále Ferdinanda II., když byli vyhozeni dva císařští místodržící z oken Pražského hradu. Poté se generálem stavovského vojska stal Jindřich Matyáš Thurn. Další vysoký důstojník, který pracoval pro české stavy, byl Petr Arnošt Mansfeld, který byl jmenován generálem dělostřelectva a který disponoval svojí vlastní armádou, placenou z peněz spojenců tedy v tomto případě Savojska a Benátské republiky.

Savojsko bylo v té době vévodství, které se nacházelo na území nejzápadnější části Alp. Dnes je savojské území rozděleno převážně mezi Francii a Itálii, malá část připadla též Švýcarsku. Historickým hlavním městem bylo Chambéry, od roku 1563 bylo sídlo vládnoucího savojského rodu přeneseno do Turína.
Benátská republika byla italský stát vytvořený kolem města Benátky a existující od 8. století do roku 1797. Byl to bohatý a významný státní celek který byl po většinu své existence v opozici proti Habsburkům.

Po defenestraci a prvních tvrdších zásazích proti katolíkům začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali persekucí. Mnohá opatství a nechráněná sídla byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se generál Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni mohli přijít na pomoc posily.

Dne 19. září 1618 dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci okamžitě zablokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou z měšťanů, vysloužilců a uprchlíků. Armáda generála Mansfelda byla k jeho nelibosti příliš slabá na frontální útok na odolnou městskou pevnost, a proto se generál rozhodl nedobývat město bojem, ale oblehnout je a nechat vyhladovět. Když po sedmi týdnech, dne 2. listopadu 1618 dorazilo protestantské dělostřelectvo, byl to první významný pokrok. Jeho hodnota byla snížena tím, že jak ráže, tak ani počet děl nebyl dostatečný a díky tomu ostřelování zdí mělo mizivý účinek. Jenže zatímco v této době již obráncům začaly docházet zásoby potravina prostředků pro vedení obrany, oblehatelům přicházeli stále nové a nové zásoby a rekruti. Následuje rytina obléhání Plzně stavovským vojskem v roce 1918.
Obrázek
Říká se, že hlavou stěnu neprorazíš, ale dělům i když slabým se to může podařit. Po nějakém čase se tedy obléhatelé dočkali. Jedna vytrvale ostřelovaná část hlavní hradby byla proražena. Okamžitě byl zahájen útok Mansfeldovi pěchoty a došlo k několika hodinám bojů muže proti muži. Posádka vyčerpaná hladem, špatně vyzbrojená a unavená dlouhým obléháním dlouho nevzdorovala a poté již Plzeň náležela oblehatelům.

Po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Následně se Mansfeld v Plzni trvale usadil a moc nadšení pro vedení dalších bitev neprojevil. A když už ano, jeho akce byli řečeno slušně nepřesvědčivé jak ostatně uvidíme dále. Nakonec Mansfeld zůstal mimo dění i v době klíčové bitvy na Bílé hoře. A když jako zkušený profesionál mohl odhadnou plány císařské armády, zůstal ležet nečinně ve „své“ Plzni.
Biografický medailon Petra Ernsta II. hraběte Mansfelda
Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld se narodil někdy v roce 1580. Zde prameny nejsou jednotné a proto neuvedu přesné datum. – 29. listopadu 1626) byl levoboček Petra Arnošta I. Mansfelda. Do našich dějin zasáhl jako vojenský důstojník, který se projevil velmi různorodě během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.
První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem.
Obrázek
Petr Ernst II. hrabě Mansfeld
Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie.
V roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během jeho kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českých službách. Toto hodnocení je podle mého názoru velmi lichotivé a hlavně nezasloužené. Navíc se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, nicméně byl poražen hrabětem Buquoy v bitvě u Záblatí. Další poskvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620. A jeho nečinnost v době bitvy na Bílé hoře ho podle mě toho lichotivého hodnocení dostatečně výmluvně zbavují.

Historická pikantnost je v tom, že se to celé seběhlo takto:

Uvedeného dne 8. října 1620 byl v Plzni pro změnu obležen Mansfeld císařskou armádou. Byl vyzván ke kapitulaci. Neváhal, a nadiktoval si tři nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat. Požadoval:
- povýšení do stavu říšských hrabat,
- místodržitelství v Lucembursku
- 400 000 zlatých. To je poměrně zajímavá ukázka sebestřednosti nebo spíše drzosti.
Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud „slevil“ a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky. Patrně to v těch dobách nebylo nic neobvyklého

Mansfeld zůstal v Plzni dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z území zemí Koruny české a pak odtud také odtáhl do Falce, kde se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt Mansfeld se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky.

Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Anglický král Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnou pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Mansfeld odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou Jakubem podporovanou a financovanou. Ještě téhož roku se třicetiletá válka znovu rozhořela založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Mansfeld byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Valdštejnem v bitvě u Dessau. Mansfeld na nic nečekal, a se vší energií které byl schopen se pustil do jednání a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl znovu starým nepřítelem Albrechtem z Valdštejna vytlačen do Uher přes Opavu, kam se vrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Bethlena. Bethlen ale záhy změnil názor a v roce 1626 podepsal bratislavský mír s císařem Ferdinandem II., což donutilo Mansfelda k tomu že opustil své muže.

Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 zemřel.
Bitva u Lomnice
Bitva u Lomnice byla další bitvou česko rakouské války, která byla součástí třicetileté války. Střetla se v ní česká armáda a Habsburská armáda.

Když došlo k tomu, že si čeští stavové zvolili za svého krále kurfiřta Fridricha Falckého místo Ferdinanda Štýrského. Ferdinand se rozhodl, že stavovské povstání potlačí silou za pomoci Katolické ligy. Situaci katolíkům zlehčilo to, že moravské stavy, zatím jak je v zemích Koruny české prastarým zvykem, nevěděly na čí straně vlastně jsou, nebo si prostě řekli, že to co si v Praze navařili ať si také v Praze snědí a bez dlouhého jednání povolily císařské armádě přechod přes území Moravy a za úplatu ji zásobovali. Císařská armáda, která čítala více než 10 000 mužů vpadli do Čech přes Znojmo a Jihlavu.

První skutečnou zkouškou císařských se stal pokus o dobytí Čáslavi, kde se proti císařské armádě postavila stavovská vojska o síle 11 000 mužů vedená Jindřichem Matyášem, hrabětem z Thurnu. Útok na město byl odražen, a protože hrabě Buquoy nehodlal riskovat případnou porážku v otevřené bitvě, zavelel k ústupu. Vzhledem k blížící se zimě hledal Buquoy vhodné místo k přezimování a původně se rozhodl pro Pelhřimov. Z důvodu nedostatku potravin a rozšíření nemocí však nakonec 4.listopadu Pelhřimov opustil a táhl směrem k Jindřichovu Hradci. Stavovští generálové předpokládali, že potáhne zpět k Jihlavě. Proto získal Buquoy malý náskok a stavovské vojsko jej dostihlo, až když se snažil Jindřichův Hradec dobýt. Císařští tedy opět ustoupili a snažili se dostat směrem k Českým Budějovicím. V cestě jim ale stála Třeboň obsazená osobní gardou Petra ze Švamberka. Druhý den pak vojsko stavů narazilo na zadní císařský voj a rozpoutalo tak bitvu, která trvala plných 5 hodin. Hrabě Buquoy si byl vědom početní převahy nepřítele. Vyčkal proto do setmění a poté ustoupil dále směrem k Lišovu a Českým Budějovicím. Přesto se však nevyhnul velkým ztrátám. Jeho armáda ztratila 1.500 mužů, Buquoy měl sám postřelenou ruku, raněn byl i hrabě Ramboldo Collalto. Noční ústup byl jedinou možnou záchranou císařského vojska Stavovští generálové nechtěli riskovat noční střet a dali tak Buquoyovým silám šanci stáhnout se až do Budějovic. Buquoyovi problémy však zdaleka nekončily, protože i v Budějovicích měl velké problémy se zásobováním. Jeho situaci navíc komplikovalo obsazení hornorakouské hranice stavovskými vojsky, což zamezilo jakoukoliv podporu z Vídně. Celý konec roku 1618 a první polovina roku následujícího tak proběhly ve znamení boje o zásobování na rakouské hranici a o Zlatou stezku. Výhodou císařských vojsk byl postupný příchod zahraničních posil. Jednalo se o půlpluk kyrysníků a 3 000 mužů naverbovaných španělským králem, kteří přišli 30. května 1619. Společně s nimi poslal král Ferdinand II. Buquoyovi pluky hraběte Dampierra, dále plukovníka Martina Samogyiho s 2 100 muži, plukovníka Miklose Forgacha s 1 000 muži a hejtmana Leugiela s 600 muži, což celkem činilo asi 4 200 mužů.

K bitvě u Lomnice došlo tedy v kontextu těchto manévrů a bojů. Když dorazili císařští k Jindřichovu Hradci, museli přejít řeku Lužnici ale rozvodněná řeka byla příliš velkou překážkou. Do brodů se s těžkými děly a hlavně municí neodvážili, proto nakonec namířili k jedinému mostu v Dráchově. Zde přešli suchou nohou a po levém břehu Lužnice pokračovali k jihu. Jejich ústup skončil 9. listopadu a nakonec se střetly s armádou stavů a jejich spojenců u Lomnice nad Lužnicí.

Bojiště vybraly náhodné okolnosti a stalo se jím návrší mezi obcemi Dunajovice a Horní Slověnice. Nyní je čas se podívat na průběh střetnutí.

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy ustupoval s císařským vojskem kolem severního břehu rybníka Koclířova. Ráno byl dostižen českým stavovským vojskem. Neváhal a v krátké době zaujal postavení na hrázi rybníka Dvořiště. Toto postavení ale bylo kolem odpoledne soustředěným tlakem rozvráceno. Proto Buquoy se svými muži ustupoval dále, přes brod na Miletínském potoku do Lišova právě přes ono návrší u Dunajovic. Zde se musel zastavit a došlo k hlavnímu střetu, při němž se obě armády hlavně ostřelovaly. Bitva skončila s příchodem tmy, kdy se Buquoy odpoutal od české armády a ustoupil do Budějovic. Navíc ho Thurn nepronásledoval, neboť to považoval za riskantní a další den se uchýlil do Lišova. Škoda – důsledné pronásledování by mohlo otřást sebedůvěrou celé císařsko - ligistické strany.

Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1 800 vojáků, císařských asi 1 500 a stavovských asi 200 – objektivně řečeno si myslím, že české ztráty byly kronikáři zmenšeny. Dále se zdá jako prokazatelné, že značnou část ztrát měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří druhý den ráno raněné vojáky, bez ohledu na národnost, jednoduše olupovali a dobíjeli. Doba nebyla příliš dobrá a nenávist vesničanů k vojákům všeobecně byla hluboká. Procházející vojska nemilosrdně vesnice rabovala a pálila. Kdo neutekl do lesů a bažin jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách.". Toto krajně pochybné „vítězství“ stavovských sil v bitvě - nebitvě sice prozatím zabránilo přímému útoku a možné okupaci Prahy, ale nebylo nijak využito. Císařské síly se tak udržely na území Čech, což působilo stavům značné problémy.

Na druhou stranu je faktem, že tato bitva, ve které porazilo stavovské vojsko císařské jednotky u Lomnice nad Lužnicí způsobila, že se na jaře dalšího roku k povstání přidali moravští stavové. To umožnilo jednomu ze stavovských velitelů, hraběti Jindřichu Matyáši Thurnovi , postavit do pole desetitisícovou armádu, která vyrazila do Dolních Rakous a nakonec 6. června oblehla Vídeň. Thurn měl ovšem málo vojáků a chyběla mu těžká obléhací děla, takže dobře opevněné město nedokázal zcela obklíčit a samo obléhání mělo spíš symbolický charakter. Ale to, že stavové přenesli boj přímo do srdce nepřátelského území, mělo velký význam a nebylo možné dopředu říci, že akce skončí bez pozitivního výsledku. Jisté předpoklady zde byly.

Že se tak nakonec stalo zapříčinila bitva která by v jiné konstelaci sil a možností neměla valný význam. Schylovalo se k bitvě, která dostala podle místa kde byla vybojována bitvou u Záblatí.

Bitva u Lomnice byla první bitvou, kterou v rámci stavovského povstání vybojoval jeden z významných mužů té doby a to Jindřich Matyáš Thurn.
Biografický medailon Jindřicha Matyáše Thurna
Jindřich Matyáš Thurn se narodil 24. února 1567 jako čtvrtý syn hraběti Františku Thurnovi a jeho druhé ženě Barboře Šlikové. Spolu s bratry vyrůstal v Čechách. Po smrti otce, roku 1585, ho německy vychovával strýc Jan Ambrož v Kraňsku. V rodině se mluvilo německy, italsky a slovinsky, takže se nenaučil dobře česky. Nějakou dobu strávil na slavném českobratrském gymnáziu v Ivančicích na Moravě.
Obrázek
Jindřich Matyáš Thurn – portrét.
První cestu na zkušenou absolvoval jako osmnáctiletý mladík jako člen doprovodu císařského posla do tureckého Konstantinopole. Dobrodružná cesta po několika měsících v Konstantinopoli pokračovala lodí do Egypta a Svaté země. Thurn projel Egypt od Alexandrie po Káhiru, ze Sýrie do Jeruzaléma. Potom se vrátil lodí do Itálie a alpskou cestou do vlasti.

V roce 1591 se oženil s Magdalénou Gallovou z Rudolfsecku. Rozhodl se k úplné změně svého života.Prodal své moravské vesnice, vzdal se příslušnosti k moravskému stavu a stal se rakouským šlechticem. Manželské štěstí trvalo až příliš krátce. Roku 1592 jeho paní zemřela. Thurn po ní nezdědil žádný majetek a najednou byl chudý. Rozhodl se vstoupit do císařské armády. Zde jak předpokládal měl jedinou možnost jak se dopracovat nějakého jmění.
V císařském vojsku se Thurn setkal se svými budoucími protivníky:
- Albrechtem z Valdštejna,
- Baltazarem Marradasem
- Rombaldem Colaltem.
Zúčastnil se obléhání Ostřihomu a Rábu a vysloužil si četná uznání jako hrdina a statečný rytíř. Jindřich Matyáš Thurn byl roku 1604 jmenován plukovníkem. Poté se uplatnil se při potlačování selského povstání v Rakousku a při bojích proti uherským povstalcům Štěpána Bočkaje. Roku 1607 opustil vojenskou službu.

Z prvního manželství měl Jindřich Thurn syna Františka Bernarda, který byl hlavním dědicem dědových zadlužených statků. Ve službě se dopracoval k nějakému majetku a díky tomu že jeho jméno bylo vyslovováno s úctou po celé říši stal se dobrou partií.Navíc díky dědictví po části rodu na východě říše se stal velmi zámožným. Díky penězům jeho druhé manželky Zuzany Alžběty z Tiefenbachu se zařadil mezi nejzámožnější české šlechtice.]

Roku 1608 se Jindřich Matyáš Thurn rozhodl k podpoře českých stavů. Měl vojenské zkušenosti a neváhal převzít velení nad malou naverbovanou stavovskou armádou. Napsal dopis císaři Rudolfu II., ve kterém varoval před následky jeho postoje. Císař Rudolf II. ustoupil a v červnu 1609 vydal Majestát na náboženskou svobodu. Rudolf II., s tvrdošíjností duševně nemocného člověka, na začátku roku 1611 povolal do Čech pasovské vojsko plukovníka Raméeho. Císařovým synovcem Leopoldem Pasovským najaté vojsko přitáhlo k Praze a zaútočilo.

Jindřich Matyáš Thurn se snažil útok zadržet. Pasovští nakonec Malou Stranu obsadili a stavovské vojáky vytlačili na Hradčany. Thurn byl raněn do ruky a zatčen. Císař držel jako zajatce vlastního válečného radu a přemlouval ho, aby přešel na jeho stranu. Jindřich Thurn odolal a utekl s jinými šlechtici do Starého Města. Čeští stavové shromáždili nové velké vojsko. Jindřich Matyáš Thurn se opět ujal velení. Pasovským se podařilo ustoupit bez boje do Českých Budějovic a Praha přivítala uherského krále Matyáše. Thurn byl ve sněmu při jednání o Rudolfově odstoupení z trůnu a byl přítomen 23. května 1611 Matyášově korunovaci. Nový král ho jmenoval karlštejnským purkrabím a zvolen mezi třicet evangelických defenzorů. Nakonec se ale dostal s Matyášem do sporu a byl zbaven svého úřadu a měl odejít do ústraní na Veliši. Zůstal naopak v čele stavů a stále důsledněji je podněcoval k odporu.

Nakonec se stal jedním z hlavních aktérů druhé pražské defenestrace. Jednoho defenestrovaného sám pomáhal oknem prohodit. Po tomto aktu hrabě Thurn vyjel do pražských ulic a na Staroměstském rynku uklidňoval, spolu s dalšími pány, rozbouřené davy připravené táhnout na kláštery a židovskou čtvrť. Čeští stavové pochopili, že pražská defenestrace je začátkem povstání proti panovníkovi. Zvolili prozatímní vládu třiceti direktorů a dali souhlas k najímání vojska.

Na podzim 1618 se vypravilo do Čech císařské vojsko generála Karla Bonaventury Buquoye a Jindřich Matyáš Thurn se mu postavil do cesty u Čáslavi. Buquoy zjistil početní převahu stavovského vojska a dal se na ústup. Thurn císařské pronásledoval a v bitvě u Lomnice nad Lužnicí 9. listopadu je porazil popis bitvy už znáte. Velitelem stavovského vojska se Thurn stal v červnu 1618. Spolu s Václavem Vilémem z Roupova a Linhartem Colonnou z Felsu byli nejvlivnějšími muži stavovské prozatímní vlády. Dalšími veliteli vojska byl hrabě Jiří Fridrich z Hohenlohe a hrabě Arnošt Mansfeld.

Jindřich Thurn na jaře 1619 válčil a vyjednával s moravskými stavy, aby se přidali k českému povstání. Poté táhnul do Rakouska, kde s místními stavy mohl obsadit Vídeň, zajmout Ferdinanda II. a zlikvidovat habsburské pozice. Thurn Vídeň oblehl a zahájil palbu z děl i z mušket. Velitelem dělostřelectva byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Tažení bylo úspěšné, vojsko však chybělo doma. Po bitvě u Záblatí musel obléhání ukončit a vrátit se do Čech. Nic to – na podzim roku 1619 ale opět stál Thurn před Vídní s početnějším vojskem. Jádro tvořily sbory sedmihradského knížete Bethlena Gábora, jejichž nečekaný odchod z bojiště Vídeň zachránil- Thurn musel odstoupit bez boje. Od počátku roku 1620 se začala projevovat převaha císařských. V krátké bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 opanovali bojiště. České povstání bylo poraženo. Král Fridrich Falcký vypravil Thurna na Moravu, aby organizoval vojenské operace moravských stavů proti císařské armádě.

Za Thurnem na Moravu dolehly zprávy z Čech. Většina stavů kapitulovala a vyjednávala o milost, aby zachránila své statky před konfiskací. Matyáš Thurn vzkázal do Vídně, že spolu s Velenem ze Žerotína přivede Moravu k poslušnosti, výměnou za prominutí účasti na povstání. Kjeho překvapení císař Ferdinand II. byl rozhodnut postupovat nekompromisně a neodpustil nikomu. Thurn zemi opustil a v nepřítomnosti byl císařským rozsudkem z 16. dubna 1621 odsouzen k smrti a konfiskaci majetku. Thurn se souhlasem krále Fridricha Falckého odešel k sedmihradskému knížeti Bethlenu Gáborovi a vypravil se do Konstantinopole, aby získal za spojence Turky. Nic z toho o co se pokusil nebylo úspěšné. Thurn přes Berlín cestoval do Holandska ke králi Fridrichovi Falckému.a byl vyslán do Benátské republikykde se pustil do budování pozemní armády. Po dvou letech čekání na válku v Benátské republice roku 1627 uvítal, když se na něj obrátili dánští a angličtí diplomaté. V červenci 1627 s dánským vojskem, na kterém ležela tíha boje proti císařským, překročil Alpy. Na dvoře dánského krále byl Thurn skvěle přijat a stal se kmotrem dcery krále Kristiána IV.

V létě 1628 se Thurn rozloučil s Dánskem a přeplavil se do Elblingu v západním Prusku, kde ve švédské posádce sloužili čeští emigranti. Thurn se setkal s rodinou svého syna Františka Bernarda. Pod synovým velením se vypravili proti Polákům. Ti švédské vojsko zaskočili, František Bernard onemocněl a o několik dnů později zemřel v otcově náručí. Účastnil se jako velitel dvou pluků v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska kde se podílel na těžké porážce vojska generála Johanna hraběte von Tillyho.
Jako nejmenovaný vůdce české emigrace naléhal, aby Švédové obsadili Čechy. Švédský král byl proti a tak se Thurn domluvil se Sasy. Bohužel emigranti naráželi na nepochopení při pokusech obnovit stavovskou vládu a saský kurfiřt jim neposkytl pomoc. Nakonec opouštěli zemi podruhé a jejich odchod byl smutný a asi jim došlo že jejich věc je s konečnou platností ztracena.

V roce 1633 se Thurn nakonec utkal ve Slezsku se svým dávným spolubojovníkem Albrechtem z Valdštějna, jehož armáda se v přesile vrhla na švédské vojáky ve městě Stínava. Švédská armáda byla drtivě poražena a mezi zajatci byli i švédští velitelé plukovník Duval a Thurn. Valdštejn mu dal na vybranou: podepsat rozkaz posádkám aby se vzdaly, nebo eskorta do Vídně. Thurn si byl vědom, že druhá varianta znamená smrt a podepsal. Valdštejn opanoval bez boje téměř celé Slezsko. Thurna to jako vojáka zlomilo. V březnu 1635 napsal švédské vládě žádost, aby mu dovolila odejít do ústraní v Elbingu.

Švédské vládní i společenské kruhy uznávaly jeho velké zásluhy. Thurn žil ve Stockholmu a spolu s manželkou se vypravil do Estonska ke své snaše, vdově po Františku Bernardovi Thurnovi. Na jejím zámku v Pernavě Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassina 22. ledna 1640 zemřel. Neobyčejný život neobyčejného muže tak skončil.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 28/1/2010, 10:43, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek

PODKAPITOLA DRUHÁ: Bitva u Záblatí a Bitva u Dolních Věstonic. Biografický portrét Karla Bonaventury Longuevala, hraběte Buquoy, barona de Vaux

Bitva u Záblatí.
10. června 1619 v jižních Čechách stavovské vojsko prohrálo s císařskými malou bitvu s velkými důsledky.

Bitva u jihočeské vesnice Záblatí nedaleko Bosňan byla na poměry třicetileté války spíše malým střetnutím a v učebnicích dějepisu jsem o ní nikdy nečetl, nebo mi nepřipadal důležitá a tak si ji nepamatuji. Pro dějiny je poměrně nezajímavá - malé počty nasazených vojsk, nevelké ztráty na životech. Nikdo z aktérů nepronesl žádné významné věty a utrpení obyvatelstva sice otřesné, zdaleka nedosáhlo míry obvyklé v pozdějších letech. Pro další vývoj stavovského povstání a této rané fáze třicetileté války však byla dost zásadní.

Jenže Habsburkové nezaháleli a hlavně jim snad poprvé v dějinách nechybělo to hlavní, co je potřeba k vedení války – peníze. V únoru 1619 věnoval Vídni španělský král 300 tisíc dukátů a slíbil dalšího půl roku vyplácet každý měsíc 50 tisíc. Do císařských verbířských pokladnic přisypal i papež a tak mohl generál Karel Bonaventura de Longueva, hrabě Buquoy, verbovat žoldnéře. Tento lstivý a zkušený velitel pak tyto posily dokázal po Dunaji přes Pasov po Zlaté stezce přemístit do Čech. Přímo z Rakous sem vtrhl i další císažský velitel Dampierre. Jižní Čechy tak byly v přímém ohrožení. Nepříliš schopný stavovský velitel generál Hohenlohe tady značně neefektivně a snad i alibisticky obléhal Buquoyem držené České Budějovice a teď měl doplatit na to, že nedokázal účinně bránit zemskou hranici.
Obrázek

Vyobrazení bitvy i Záblatí vytvořené v roce 1630
Vylekaný Hohenlohe úpěnlivě žádal o pomoc a tak mu stavovská vláda – Direktorium – vyšla vstříc. Zachránit ho měl zřejmě nejlepší stavovský generál Arnošt, hrabě z Mansfeldu. Ten v listopadu předchozího roku dokázal to, co nesvedli ani husité – dobyl totiž katolickou baštu Plzeň. Zřídil si tady pohodlný hlavní stan a do boje se mu dvakrát nechtělo. Nakonec ale poslechl rozkaz těch, kteří jej platili, a vytáhl z Plzně směrem na jih. U Protivína shromáždil zbývající jednotky a 10. června vyrazil na Bosňany a Budějovice, kde se měl spojit s Hohelohem.

Jako protřelý válečník musel Mansfeld tušit, že s vlastními silami by neměl proti císařským šanci. Podle dobových zpráv disponoval 1 200 pěšáky, čtyřmi stovkami jezdů a jediným lehkým polním dělem. S jeho sborem táhlo i 300 vozů napěchovaných potravinami a střelivem.

Proti stavovskému sboru vypochodoval už 8. června od Budějovic Buquoy s armádou asi o 5 000 mužích. Protivníka převyšoval zejména v jízdě. Jejím jádrem bylo 1000 těžkých jezdců, obrněných kyrysníků Valdštejnova pluku, které budoucí vévoda frýdlantský naverboval ve Valonsku. Pluk se probil Zlatou stezkou do Čech, Albrecht z Vladštejna ovšem velení pro nemoc přenechal plukovníkovi de La Motte, sám zůstal minimálně do 3. června v Pasově a jeho účast v bitvě u Záblatí je hypotetická a nijak nedoložená.

Valdštejnovi muži, dosud neopotřebovaní válkou, však byli pro Buquoye významnou posilou. Součástí císařské kavalérie byli i Uhři a Chorvati, neocenitelní v průzkumu, náhlých výpadech a pronásledování, v regulérním boji však proti těžké jízdě nepoužitelní. Dobové zprávy zejména českých autorů rovněž připomínají krutosti, kterých se Uhři a Balkánci dopouštěli na civilistech a nešetřili přitom ani ženy a děti. Drancování, loupežení, vraždění a znásilňování tehdy jihočeská městečka a vesnice okusily značnou měrou a divoká soldateska na obou stranách prakticky nerozlišovala, zda si takto brutálně počíná na vlastním nebo nepřátelském území. Buqouoye není třeba démonizovat, ale bylo o něm známo i to, že je k hříchům vlastních vojáků víc než velkorysý.
Buqouy, vědom si své převahy, nakonec Mansfelda, kterého dokázal mást i dovedně podsouvanými dezinformacemi, domanévroval tam, kam potřeboval. Protestantský generál, který se původně u Záblatí zastavil jen k oddechu, musel ležení opevnit.

Ve skutečnosti asi nikomu ze stavovského sboru, očekávajícího nepřítele ve vyloženě defenzivním postavení, do smíchu nebylo. Jejich jedinou nadějí bylo, že se dostaví Hohenlohe s posilami, ale na to vojáci čekali marně. Buqouy zavelel k útoku a na stavovský střed vyrazila hrozivá vlna Valdštejnových kyrysníků. Mansfeld poslal vlastní jezdce preventivně do útoku na křídlech, krytých Uhry, a dosáhl chvilkové úspěchu, protože se mu podařilo lehkou uherskou jízdu rozprášit. Pak se ale do boje zapojilo císařské jezdectvo a karta se obrátila.


Část Mansfeldových jezdců se navíc vracela k vlastní pěchotě z jiného směru, než kterým původně útočila, a stavovští mušketýři si je ve zmatku bitvy spletli s nepřítelem. Salvy, které vypálili do vlastních řad, si vyžádaly víc obětí, než předchozí boj. To už bylo na kavaleristy moc a většina z nich začala prchat z bojiště. Jejich velitel, holandský plukovník Styrum, byl ostatně mezi prvními, který bojiště opustil a jak hořce poznamenává Skála ze Zhoře, Styrumského rejtaři byli nejodvážnější při rabování u bezbranných vesničanů a bojiště opouštěli jako první.

Mansfeldovi se nepodařilo znovu zformovat rozvrácené řady vlastního jezdectva. Když se snažil vlastní pěchotě zabránit v palbě na stavovskou jízdu, sám málem padl do zajetí, protože si rovněž spletl, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nakonec ho zachránil jen jeho uštěchtil španělský plnokrevník, který hraběte odnesl do bezpečí. Když viděl, že bitva je ztracená, opustil bojiště a přes Týn nad Vltavou se odebral zpátky do bezpečné Plzně. Pravda, učinil tak, když viděl, že jeho přítomnost na bojišti už nic nezachrání a až po váhání na naléhání pobočníků.

Na bojišti tak zůstala už jen stavovská pěchota. Vozy obklopující ležení vzplály a tak vojáci hleděli, jak se zachránit. Tři kumpanie se pokusili prorazit do nedalekého lesa, ale na ústupu je zmasakrovali oddíly uherských a valonských jezdců. Uhři nebrali zajatce a pobíjeli i ty, kteří se mezitím zajatci stali.

Zbývajících pět praporů mansfeldské pěchoty mělo větší štěstí. Pod velením majora Jáchyma Carpizona opustili hořící tábor a odpochodovali k jakési zahradě. Uhasili hořící plot a nabitými mušketami očekávali nápor nepřítele. Jenže ten se mezitím zmocnil stavovských zásob a s vínem na dosah přestali mít císařští o nepřítele zájem. Nějakou dobu trvala paradoxní situace: kolem dobytého tábora se motali čím dál opilejší vítězové a stavovští občas dobře mířeným výstřelem skolili nějakého příliš bujarého Uhra. Buqouy věděl, že vyhrál a nespěchal – Carpizone k němu nakonec sám vyslal parlamentáře s nabídkou kapitulace, kterou katolický velitel přijal s nabídkou propuštění zajatců za měsíční žold. Pro dobové poměry je typické, že část zajatců skončila v císařské armádě, někteří dobrovolně, jiní z donucení a pod hrozbami vězení a katem.

A kolik těch mrtvých bylo? Zveličené dobové zprávy psaly o dvaceti tisících, ale střízlivé odhady tvrdí, že na bojišti zůstalo ležet si 150 mansfeldských jezdců a 200 pěšáků. Kolik zraněných zemřelo po boji se už nedovíme, vzhledem k počtu zúčastněných však jde o vysoká čísla, která svěčí o urputnosti boje. O císařských ztrátách nejsou zprávy, Buqouoy ale prohlásil, že postrádá asi 500 mužů. K jeho kořisti patřily nejen veškeré zásoby stavovského sboru, ale i tři praporce a ono jediné dělo.

V osm hodin večer bylo po všem a Buqouy odtáhl zpátky do Budějovic. Z malé bitvy se stalo vítězství strategického významu. Thurn, který se doslechl o porážce za několik dní, k velkému překvapení vídeňských obránců zrušil obléhání Vídně a odtáhl do Čech. U Soběslavi se konečně spojil s vyplašeným Hohenlohem, který sem ustoupil od Českých Budějovic. Jižní Čechy zůstaly napospas císařským, kteří výhody dokázali využít a v následujících týdnech dobyly řadu protestantských měst a panství.

Čeští stavové ztratili iniciativu a už nikdy ji nezískali zpět. Přes dílčí úspěchy v boji vedla ze Záblatí cesta k ostudné porážce na Bílé hoře. Mělo to trvat ještě sice sedmnáct měsíců, ale cesta to byla neodvratná s následky tak osudovými, že si je tehdy nikdo neuměl představit. A proto se nemůžeme divit ani tomu, že vyobrazení bitvy u Záblatí můžeme v Síni vojevůdců ve vídeňském Arsenálu vidět dodnes vedle takových triumfů habsburských zbraní, jako byly pozdější velké a známé bitvy u Zenty, Kolína nebo Lipska.
Medailon muže jménem Karel Bonaventura Longueval,hrabě Buquoy, baron de Vaux
Karel Bonaventura z Longuevalu, hrabě z Buquoye, baron z Vaux, se narodil 9. února 1571 v Arrasu, kde byl guvernérem jeho otec Maxmilián z Longuevalu. Vystudoval na univerzitě v Douay, kde získal základní univerzitní vzdělání. Znal trochu latinu, mluvil a psal francouzsky a španělsky. V době, kdy mu bylo 10 let, zahynul u Tournai hrdinsky jeho otec. Otcův spolubojovník a přítel Alexander Farnese, vévoda z Parmy, který jej téměř otcovsky podporoval, jej s sebou vzal do Francie. Zde získal dobré způsoby, díky nimž si velmi pravděpodobně zasloužil poctu být vybrán jako velvyslanec u arcivévodů.

Po dovršení dvaceti let poslala Karla Bonaventuru jeho matka Markéta z Lille ke královskému dvoru do Madridu, kde byl přijat králem a byl jmenován královským komořím. Již v roce 1592 odjel do Nizozemí, kde bojoval proti Francii, která společně s Anglií podporovala nezávislost sedmi Spojených provincií. Boj pak probíhal za jeho velmi aktivní účasti na španělské straně až do roku 1609, kdy byl uzavřen mír a uznána nezávislost Spojených provincií.
Obrázek

Vyobrazení Karla Bonaventury Buguoye
Měl velký podíl na tom že bylo dobyto i město Cambrai kde mu bylo umožněno plně projevit své umění při obléhání.Toto město bylo nakonec dobyto 9.října 1595 a jedním z prvních, kteří překonali hradby města, byl i Karel Bonaventura. Další úspěchy následovaly:
- 24. dubna 1596 se mu podařilo dobýt pevnost Calais a odměnou mu bylo jmenování velitelem regimentu valonských pěšáků o 20 praporech po 200 mužích. Dále směl naverbovat kompanii o 250 mužích.
- 25. května 1596 obsadil město Ardres
- 11. března 1597 si stejně dobře počínal i u Amiens.

Ale skutečně vynikl u Arrasu. K jeho hradbám se přiblížilo 4 000 pěšáků a 1 200 jezdců. Hrabě Buquoy dorazil do města těsně před prvními útoky, při nichž byla zničena jedna z městských obranných věží. V momentu, kdy se zdálo, že se nepřítel zmocní přístupových mostů, shromáždil Buquoy svěřené oddíly a vyrazil proti dobyvatelům. Podařilo se mu tak nejenom odrazit jejich útok na město, ale navíc je ještě zahnal až za Amiens. Odměnou za tento velký čin mu bylo povýšení na plukovníka.
Jeho na boje bohatý rok pak byl ukončen podílem na obsazení města Hulst dne 18. srpna.

Rok 1598 považoval za velmi zlý. Na novém místě obsadil místo Emmerich, a byl zde jmenován guvernérem. Jednalo se o velmi důležitý strategický bod, o který měl eminentní zájem i Mořic Nasavský, princ Oranžský. Oba soupeři se tak vzájemně napadali a čekali, kdo ustoupí. V jedné šarvátce neprohlédl past, kterou mu Holanďané nastražili a padl do rukou nepřátel. Výkupné ho téměř zruinovalo.

Rok 1600 však Buquoy považoval za ještě horší. V bitvě u Nieuportu byl poražen svým velkým nepřítelem Mořicem Nasavským a byl nebezpečně zraněn a odnesen z bitevního pole v momentě, kdy o vítězi bylo již téměř rozhodnuto. Tento neúspěch vedl k tomu, že byl postižen nemilostí..
Když se situace uklidnila byl převelen k Ostende které už dlouhou dobu odolávalo obléhatelům. Odváděl dobré služby ale nedokázal se domluvit s velitelem. Nebyl ale schopen vyjít se svým nadřízeným donem Juanem de Rivas, a byl odeslán odeslal jako posila k Bois-le-Duc. Zde uspěl a byl povýšen na polního zbrojmistra. Poté přijal žádost slavného Itala Spinoly, který byl hlavním velitelem operací u Ostende, aby sloužil jako generál artilerie. Po svém jmenování se energicky ujal velení při obléhání města, které bylo velmi důmyslně chráněno vodou. Aby tuto vodní plochu překonal, nechal postavit velkou hráz a zorganizoval velký útok na vyčerpaného nepřítele a po dlouhých třech letech a osmi měsících bylo Ostende 20. září 1604 konečně dobyto.
Ani složitě dosažené vítězství u Ostende však neznamenalo porážku Holanďanů, kteří i nadále pokračovali v boji za uznání své nezávislosti. Buquoy byl proto určen v roce 1605 k oslabení jejich obchodní činnosti tím, že jim bude odříznuta cesta k Rýnu. Výsledkem tohoto tažení bylo získání Wachtendoncku, Krakowa ve vévodství Cleve a Rheinberg. Ambrosio Spinola pak dobyl Over-Yssel, který se vyplatil velkým výkupným.

Zimu odjel Karel Bonaventura strávit do Bruselu, kde se zdržel až do června z důvodu uzavření sňatku s Marií Magdalenou de Biglia. Novomanželského života si ale Karel Bonaventura dlouho neužil, protože již v srpnu musel opustit Brusel a odjel za Spinolou. Společně pak usilovali o dobytí města Rheinberg, které padlo 20. října 1605.
Roku 1607 se Karlu Bonaventurovi a Marii Magdaleně narodil syn Karel Albert a ve stejném roce jej též oslovil francouzský král Jindřich IV., který mu prostřednictvím svého vyslance u bruselského dvora nabídl hodnost francouzského vrchního velícího maršála a sumu 100 000 zlatých, když vstoupí do jeho služeb. Hrabě Buquoy byl nabídkou francouzského krále značně polichocen, ale odmítl.

V roce 1611 se uskutečnila první cesta Buquoye do Čech. kde bylo cílem jeho mise Matyášovi k získání české královské koruny a zúčastnit se jeho korunovace v chrámu sv.Víta. V průběhu této korunovace se také poprvé osobně setkal s novým českým králem, který byl informován o jeho vojenských úspěších a na základě Spinolova doporučení se jej snažil získat do svých služeb. Matyášovi se ho však nepodařilo přemluvit. V roce 1612 se španělský král Filip III. rozhodl ocenit Buquoyovy služby pro Španělsko a katolickou víru a navrhl jeho jmenování rytířem řádu Zlatého rouna. To se nakonec realizovalo.

Na konci roku 1613 opětovně žádal Buquoye o pomoc císař Matyáš, který si nevěděl rady se situací v Sedmihradsku, ve kterém se za pomoci Turků zmocnil vlády Gábor Bethlen, někdejší vojevůdce knížete Gabriela Báthoryho. Matyáš uvažoval o vojenském zákroku, kterým by konečně získal nazpět vládu v Sedmihradsku. Tentokrát se svolením svých vladařů nabídku přijal.
Matyášovi však nečinili problém pouze Turci a Sedmihradsko. I v Rakousích a v Čechách se hodně změnilo. V doprovodu hraběte Buquoye se proto císař objevil 29. ledna na zahájení sněmu v Českých Budějovicích. Přítomnost Buquoye jasně ukazovala, kam se bude Matyáš případně obracet o pomoc. Dne 28. března 1614 pak císař Matyáš vydal rezoluci, kterou byl hrabě Buquoy jako pomocník arcivévody Alberta a plukovník dělostřelectva přijat do císařských služeb, s platem 12 tisíc zlatých ročně v době míru a s dvojnásobnou částkou v době války.

Potom se vrátil zpět ke své rodině a synovi a ke svým povinnostem v Henegavsku. Jeho zájem se mohl konečně zaměřit na správu rodinných majetků. Jeho pokojný život byl ale osudově narušen v roce 1618, když v Čechách propuklo stavovské povstání. Jeho průběh vynechám. Pravda je, že císař Matyáš a jeho bratr Maxmilián písemně požádali aby se jim dostalo jeho služeb. nakonec dosáhli svého.Kontrakt o vstupu Karla Bonaventury do císařských služeb byl po splnění všech podmínek podepsán 13. července 1618. Hrabě Buquoy získal titul vrchního velitele císařských a královských vojsk. Do Vídně dorazil 15. srpna 1618.

Situace v Čechách byla opravdu vážná. Stavovské direktorium se totiž již v červnu obrátilo o pomoc do Nizozemí a v poselství se dovolávalo podpory na základě společné víry a poukazovalo na společné rysy českého povstání s bojem Nizozemců proti Španělsku. Žádost o pomoc byla adresována i do Anglie. Král Jakub však na poselství české stavovské vlády ani neodpověděl. Přesto Matyáš spíše vyčkával a k ráznému kroku nakonec nepřikročil on, ale Ferdinand Štýrský. Zajal poměrně umírněného císařova rádce kardinála Khlesla a nutil Matyáše k tvrdému potlačení povstání. Tato Ferdinadova snaha měla také podporu španělského vyslance Oňaty, který společně s ním podporoval urychlené zbrojení a rychlý zákrok proti české stavovské opozici, která mezitím shromáždila vojenské posily, naverbované vrchním velitelem Jiřím Fridrichem Hohenlohem.

V době Buquoyova příjezdu zůstala císaři věrná pouze města České Budějovice, Český Krumlov a Plzeň. Císařův jediný generál, Henri Duval, hrabě de Dampierre, poznal, že nemůže se svým malým vojskem nic podniknout a stáhl se do okolí Nové Bystřice. Druhá část císařské armády, která se mezitím formovala pod vedením válečného rady Jana Eusebia Khuena, postupovala přes Znojmo, Moravské Budějovice až do Německého Brodu, kde čekala na Dampierrův příchod. Ten vyrazil z Nové Bystřice 3. září 1618 a po obsazení Pelhřimova se 8. září spojil s hlavními silami Khuenovými. Velení obou císařských armád pak téhož dne převzal hrabě Buquoy. Hrabě mohl disponovat 11-12 000 muži.

Následuje soustava pohybů, které jsou popsány v kapitole o bitvě u Lomnice, kde byl Buquoy poražen. Ale doba byla pro císařské stále lepší a lepší. Značně posilněný Buquoy se tak konečně mohl postavit soupeři. Atak se dal do pohybu. Nejprve obsadil 9. června Netolice a vrátil se do Budějovic, kde zjistil, že Mansfeld rozložil svá vojska u Velkého Záblatí. Zde vybojoval bitvu, která nebyla až tak velká ale byla pro další operace a hlavně osud stavovského povstání velmi významná.
Buquoy pokračoval v manévrování v Čechách. V září se jej pokusilo u Mirovic zastavit početné stavovské vojsko na jeho cestě k Praze a Plzni. K otevřenému konfliktu však nedošlo, neboť Buquoy velmi obratně změnil směr a zamířil k východu. Po několika dnech se opět objevil v Českých Budějovicích, odkud ve třech kolonách zamířil na Nové Hrady, Kaplici a Český Krumlov. K opětovnému spojení došlo u Světlé v Dolních Rakousích, z něhož pokračoval přes Horn ke Znojmu, kde se hodlal spojit s hrabětem Dampierre a společně s ním zabránit stavovskému vojsku táhnout na Vídeň. Ke spojení došlo 20. října 1619 a společné císařské síly pak postupovaly přes Dyji a Mistelbach k hlavnímu městu rakouských Habsburků, kde hodlaly vyčkávat příchodu stavovské armády složené z českých a moravsko - uherských vojsk. K bitvě se schylovalo už u Ulrichskirchenu, ale na poslední chvíli se císařská vojska opět stáhla přes Dunaj k Vídni. Stavovské vojsko nakonec dorazilo k Vídni koncem listopadu, ale Bethlenovy rozpory s uherským šlechticem Jiřím Drugethem de Homonna způsobily, že již 5. prosince upustilo spojené vojsko od obléhání města a ustoupilo.

Buquoyova armáda již nemusela být vázána ve Vídni, v polovině prosince ji opustila a vydala se do Horních Rakous s úmyslem vyhnat stavovské vojsko z Křemže. Nejprve se v lednu 1620 přemístil do oblasti Melku a Křemže a obsadil město Ybbs držené vojskem hornorakouských stavů. 10. února 1620 pak přešel hrabě Buquoy se svým vojskem Dunaj u Křemže a způsobil českému vojsku u Langenlois velké ztráty. Poté až do dubna operoval v oblasti Horních Rakous a čekal společně s Dampierrem, jak se vyvine jednání o bavorské pomoci. Letní měsíce nepřinesly žádné výrazné vojenské akce. Pro další vývoj bylo nejdůležitější událostí spojení ligistické a císařské armády, ke kterému došlo 8. září 1620 u Obendorfu v Dolních Rakousích. Ještě předtím však slavila úspěch vídeňská diplomacie, která dokázala 3. července uzavřít tzv. Ulmské dohody, kterými se podařilo neutralizovat říšského území, což ve skutečnosti znamenalo vystavení Čech útokům císařské, ligistické a saské armády.

V době spojení ligistické a císařské armády u Obendorfu byla Buquoyova armáda stále v okolí Vídně, kde měla reagovat na případný Bethlenův či Anhaltův útok Již v srpnu informoval tajný rada hrabě Karel Harrach Buquoye o požadavku Maxmiliána Bavorského stát se vrchním velitelem. Maxmilián ještě před spojením obou armád dorazil 24. srpna do Cáhlova, ale již 30. srpna se vrátil do Vitorazi, odkud hlásil Buquoyovi svůj úmysl dosáhnout Světlé a spojit se s jeho armádou. Ke spojení poté došlo 8. září. O dva dny později dobyl Buquoy středisko rakouských evangelíků Horn. Spojená armáda pak směřovala do Českých Budějovic. Maxmilián se k nim vydal přímou cestou, zatímco Buquoy jich dosáhl oklikou přes Rožmberk. Dne 23. září tak byly obě armády opět spojeny a 29. září vyrazily společně na Písek, který se statečně bránil až do 1.října, protože jeho posádka doufala v pomoc stavovského vojska. Po dobytí Písku se spojenecké vojsko snažilo dobýt Plzeň a Rakovník, což se mu nepodařilo. Navíc se u Rakovníka srazilo s ustupujícím českým vojskem, které se stahovalo ku Praze. U Rakovníka byl navíc 4. listopadu Buquoy zraněn do stehna. I když zranění bylo životu nebezpečné a vyřadilo jej na delší dobu z aktivního boje.

Strategie postupného vyčerpávání stavovského vojska sice slavila své úspěchy, ale Maxmilián Bavorský, který neustále požadoval samostatné hlavní velení, společně se svým generálem Tillym prosadili rychlý odchod od Rakovníka a navrhovali utkat se v otevřené bitvě se stavovskou armádou. I přesto, že Buquoyovi se zdálo zbytečné riskovat případnou porážku v jedné bitvě, která by pokazila celé jeho dvouleté úspěchy, vytáhlo císařské a ligistické vojsko směrem na Lyšany, Rynholec, Unhošť a 8. listopadu dorazily až před Prahu. Dvouhodinová bitva na Bílé hoře nakonec ukázala rozpad stavovské armády a spojená císařská a ligistická armáda slavila velké vítězství. Buguoy se přímých vojenských akcí v bitvě na Bílé hoře neúčastnil kvůli svému zranění, které mu neumožňovalo vystoupit do koně.

Císař se o velkém vítězství dozvěděl 18. listopadu a 25. listopadu poslal hraběti Buquoyovi své blahopřání s prosbou o další informace. Vyjádřil též naději, že Buquoy dokáže využít toto vítězství i proti moravským stavům a nedá nepříteli možnost přivolat posily. Dalšího blahopřání spojeného s požehnáním se Buquoyovi dostalo 19. prosince od samotného papeže Pavla V.
Buquoy, jehož vojáci dělali v Praze stále více problémů, se rozhodl vyřešit situaci přesunem na Moravu. Jeho pobyt na Moravě měl především strategický význam. Dne 7. prosince 1620 prosil Buquoye o přímluvu u císaře sám Jindřich Matyáš Thurn, neboť věděl o vlivu, který měl na císaře. Konečná jednání Buquoye s moravskými stavy o převzetí stavovského vojska císařskou armádou poté probíhala na začátku roku 1621 a vyvrcholila 29. ledna, když velitelé moravských oddílů informovali hraběte Buquoye o připravenosti sloužit císaři. K tomuto účelu vyslali k hraběti své zástupce Bořitu z Martinic a hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika. Situaci na Moravě tak pouze komplikovaly občasné výpady uherského jezdectva, proti kterým se Buquoy rozhodl zakročit v polovině února.

Císařské vojsko se přesunulo do Uher, kde obsadilo důležitá strategická místa Skalici a hrad Děvín. Po obsazení Nové Vsi přerušil hrabě Buquoy jednání s Bethlenem a dobyl 29. dubna 1621 Bratislavu a krátce poté i Trnavu. Epilogem uherského tažení se pak stala snaha o dobytí pevnosti Nových Zámků, kterou Buquoy obléhal sedm týdnů. Posádka vedená Stanislavem Thurzem se však nehodlala vzdát. Dne 10. července 1621 se navíc uherská jízda přeplavila přes řeku Váh a překvapila císařský zásobovací sbor, kterému s malým oddílem přispěchal na pomoc i hrabě Buquoy. Postoupil pak svůj poslední boj proti přesile, zabil několik soupeřů, ale nakonec padl.

Tak tento neobyčejný voják padl v bezvýznamné šarvátce, kdy bojoval jako obyčejný kavalerista.
Bitva u Dolních Věstonic
Bitva u Dolních Věstonic se odehrála 5. srpna 1619 u Dolních Věstonic na Moravě. Byla to jedna z bitev, v nichž české stavy během českého stavovského povstání zvítězily. Střetli se zde císařský důstojník Jindřich Duval Dampierre, který táhl skrz bojem neponičenou Moravu, kořistil a potíral jakýkoliv odpor a jeho moravský plukovník Fridrich z Tiefenbachu, který byl vyslán, aby Dampierrovo řádění zastavil. Bitva byla nad poměry tvrdá a nekompromisní, dokonce došlo k boji muže proti muži.

Na konci července se oddělil Dampierre od Buquoyovy armády, aby napadl Moravské markrabství, které již bylo nepřátelské, ale k žádným bojům nedošlo. Dampierre disponoval asi osmi tisíci muži. Nejprve vytáhl na Mikulov a pokračoval dále, plenil a pálil.
Jako reakci vyslali moravští stavové plukovníka Tiefenbacha s 3500 muži. Tyto dvě armády se setkaly u Dolních Věstonic. Ačkoli moravské jednotky nebyly silnější, svou agresivní taktikou dokázaly výrazně poškodit nepřítele a navíc Tiefenbach, dobrý stratég, si ponechal část mužů v záloze a použil je na konci několika hodinové bitvy, kdy už na obou stranách docházelo střelivo. Toto vítězství napravilo stavovskou reputaci, pošramocenou bitvou u Záblatí.

Nic více se mi nepodařilo o bitvě u Dolních Věstonic najít.

Nicméně sám Dampierre neztratil svoji bojechtivost a 29. srpna vyplenil okolí Břeclavi, Bílovic a Vlasatic. Vzhledem k tomuto počínání se obávali čeští stavové, aby nenapadl nějaké další velké město, byla zde koneckonců i možnost útoku a obsazení Brna a Špilberku. Mezitím se Buquoy stáhl z Českých Budějovic do Rakous a poté se 18. října u Břeclavi spojil s Dampierrem.

Toto nebezpečí odvrátil Jindřich Matyáš Thurn, když se vydal již potřetí na Vídeň a Gabriel Bethlen, který se také vydal na Rakousy. Takže se císařští museli stáhnout. Na druhou stranu v této době také vyslal katolík a polský král Zikmund III. své vojáky na pomoc svému příbuznému Ferdinandovi do Horních Uher, takže Bethlen se musel stáhnout také.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 15/9/2011, 20:43, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek

Památník na Bílé hoře
PODKAPITOLA TŘETÍ: Bitva na Bílé hoře a biografický portrét Jana Tserclaese Tillyho

Bitva na Bílé hoře
Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla rozhodující bitvou stavovského povstání a tedy i prvního období třicetileté války. Uzavřela dvouletou historii druhého českého stavovského povstání a stala se základem rozsáhlých změn, které země Koruny české rozhodujícím způsobem ovlivnily na několik století. V této bitvě se střetly:

- žoldnéřská armáda naverbovaná a placená českými a moravskými stavy, které velel v bitvě Kristián z Anhaltu

- dvě armády katolické. Byly to armáda Katolické ligy pod velením Maxmiliána Bavorského a armáda císaře Svaté říše římské pod velením Karla Bonaventury Bugoye

Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.

Jaká byla situace před bitvou?

Řízení závěrečné operace která měla ukončit stavovské povstání bylo svěřeno nejvyšší císařské dvorní radě, která byla složena z generálů Dampiera, Althanna, Collalty a Stadiona

Na straně českých stavů byla vytvořena válečná rada, tvořená Jiřím Fridrichem Hohenlohe, Georgesem Erasmem Tschrnemblem a Pavlem Kaplířem ze Sulevic.

Armády se pochybovaly po území Čech a v době od 30. října do 4. listopadu došlo k několika drobným srážkám. Princi Anhaltovi se ale díky dobrému odhadu a manévrování podařilo vyhnout odříznutí svých sil od Prahy a díky tomu se v noci ze 7. na 8. listopad usadil na Bílé hoře, kde se rozhodl vybojovat bitvu.
Obrázek

Kristián I. kníže z Anhaltu
Armáda katolické ligy se s armádou českých stavů se setkaly už 7. listopadu. K boji nedošlo a navíc se katolické síly zastavily a čekaly na příchod císařské armády až do setmění. Po setmění ke velitelům spojených katolických sil přišla zpráva, že armáda českých stavů ustoupila ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrál první boj mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel polovině pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 850 až 950 mužů. Existují dvě verze toho jak se střet odehrál:

1. Buď Gauchier napadl připravený tábor, prorazil obranu a způsobil uherské jízdě vážné ztráty na lidech a podařilo se mu odehnat asi 1000 koní.

2. Nebo udeřil na lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody protože Uhři okamžitě prchli z místa boje a skryly se mezi zástavbou Liboce A to opět umožnilo odvést 1000 koní. Na tomto jediném se historické studie dokázaly shodnout.

Co se týká manévrování a následného postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobné popsání krajiny. O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou. Takže řečeno právně máme důkazní nouzi a tak mnoho historiků 19. a 20. století často přistupuje k tomu, že se pokouší aproximovat znalosti o tehdejších vojenských zvyklostech s konfigurací terénu. Je to trošku diskutabilní, ale myslím si, že až tak moc chyb to nemůže způsobit. Časování manévrovaní a zaujímání pozic je snad takovéto:

- stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu.

- ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem páté hodiny ranní a

- císařští dorazili s určitým zpožděním, snad kolem desáté hodiny dopoledne

O vlastním rozestavění české armády existují dva upřednostňované popisy. První pochází od vrchního velitele stavovské armády Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a druhý pochází již od výše zmíněného Fitzsimona. Oba dva se logicky v něčem odlišují. Jak doba šla, logicky vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře. A z jeho práce, kterou považuji za nejvychytanější čerpám i já.

Jak to tedy mohlo vypadat rozestavění protivníků?

Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem.

Koncepce bojové formace, kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak, aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Tím mohla porážená první řada ustoupit do mezer v druhé linii, a pomocí dosud nezasažených sil v této linii pokračovat v boji. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Toto uspořádání je ve své podstatě pro vedení obrany a následný přechod do útoku velmi dobré a asi zde Anhalt zúročil své znalosti ze španělské školy válčení pěchoty.
Celkový počet mužů nepřesáhl 20 000 a k dispozici bylo 10 děl

Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a její sestava byla poněkud odlišná. Navíc se obě spojenecké armády k boji řadily samostatně i když po domluvě a ctily společný plán.

Císařská část armády tvořila pravou část bojové linie a skládala se ze tří šiků, nebo chceme-li linií.
První linii tvořily dvě pěší tercie ve kterých reálný počet mužů se pohyboval kolem 4 000 a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější levé straně doplněn třemi jízdními formacemi po 500 mužích.
Druhou linii tvořila pouze jedna tercie „Neapolitánců“ navíc jen s 2500 muži a jezdeckými uskupeními na křídlech. Na levém s 550 jezdci a na pravém se 400 jezdci.
Třetí linii tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se volně pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly se odhadují na 18–20 000 mužů.

Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské byla seřazena do čtyř šiků či linií. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo rozdělit síly takto:
První linie byla tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii.
Druhá linie obsahovala patnáct kornetů jízdy a měla tu první podporovat protiútoky, nebo napak razantními nájezdy a rozptylovat pozornost stavovských.
Třetí linie se potom skládala ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty.
Čtvrtá linie byla vytvořena ze zbytku jízdy.
Ligisté měli přibližně čtyři až šest děl. a počet vojáků se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.

Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. Bylo to dáno tím že uvažoval tak jak bylo jeho zvykem- nepřítel je zde, tedy zde sním vybojuji bitvu. Jeho názor podpořilo i to, že plukovník de La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. De La Mote byl Valdštejnův člověk a zapsal se velmi dobře v bitvě u Záblatí.

V katolické táboře se pořád něco dělo. Mimo jiné se hledal nějaký název, kterým by se vítězná bitva zapsala do dějin. I na to bylo potřeba myslet. Přijato bylo označení, které navrhl Carlo Spinelli a zní „Veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“
Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím. Občerstvený voják je spokojený voják a udrží se na nohách. Někteří vojáci i důstojníci se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Karmelitán Dominik zatím jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.
Obrázek

Plán bitvy na Bílé hoře podle Dušana Uhlíře
Tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování ochranných náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec. To je věc kterou hlava vojáka nebere. Na bitevním poli stojí proti sobě dvě armády a u jedné z nich, které navíc jde o všechno nejsou příslušní velitelé. A nejpodivnější je, že chyběl ten nejvyšší, zimní král, tedy Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Když dobře pojedl naznal, že by se na bojiště i zajel podívat. Naprosto šokován se setkal s poraženou a ustupující armádou.

Samotná bitva začala kolem poledne, čas se neví přesně ale historické studie preferují čas 11 30. Začalo ji pravé křídlo císařského šiku útokem. Tomu veleli Gauchier, La Motte a de La croix, ale tento útok byl rychle odražen Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda využila úspěch a pokračovala z chodu dále a těžce udeřila na tercii. Bohužel zde selhaly okolní stavovské jednotky, které jezdecký útok nepodpořily a ten ztroskotal v palbě mušket a tvrdosti pikenýrů.

Císařští si uvědomili, že stavovské armádě chybí rozhodnost a okamžitě toho využili - posíleni jízdním plukem pana z Meggau a po nočním úspěchu nabuzenou valonskou jízdou znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif, vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, Rakušané ztratili odvahu a dali se na ústup. Tento ústup s sebou strhl i Anhaltovce. Do boje také vstoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem k přílišné vzdálenosti od místa boje jejich úsilí bylo bezvýznamné a rozplynulo se v marnosti. To vše se promítlo do toho, že začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první stavovské linie poraženo. Císařští rozhodně pokračovali v postupu. Jejich pěchota byla za pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků, která divokými manévry a hlukem vyvolával představu velké síly. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a místo protiútoku do boje nezasáhla a začala ustupovat. Toto byla přímá příčina pádu celého stavovského levého křídla.
Obrázek

Bitva na Bílé hoře, boj pěchoty na levém křídle
Takto ustálená situace podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu. Ale zdálo se, že by to nemuselo znamenat nic víc než část celkově úspěšného boje. Na nějakou dobu se zdálo, že se podaří obrat. Mladý princ Kristián Anhaltský, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady, rozpoznal začínající katastrofu a o své vůli zavelel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená. Razance a drzost útoku zpočátku slavila úspěch.

Útočníci ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla pro císařské natolik vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i Anhalt senior se snažili dostat svoji pěchotu k princi Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel. Princ Anhalt byl nakonec obklíčen a později i zajat dřív, než pěchota dorazila.
Obrázek

Bitva na Bílé hoře – srážka jezdeckých formací
Nejznámější, ale také nejvíce rozporovanou částí bitvy se stala nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Tato část je známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky najaté z peněz moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Po prohraném boji se Thurnovi podařilo ustoupit, ale panu Šlikovi již ne.

Na této legendě, která popisuje nastalé kruté boje díky snaze vítězů ukázat, že vítězství císařských bylo těžké a vykoupené velkými oběťmi, se nakonec mohli přiživit národní buditelé, a koneckonců tato legenda žije do dnes. Za vznik legendy je odpovědný zpovědník Fitzsimon, který popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu stavovských jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl koneckonců zajat na jiném místě, než byl jeho pluk.
Obrázek

Poslední boj jednotek moravských stavů u letohrádku Hvězda - zrození legendy
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda, zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno. Celá bitva, která změnila dějiny zemí Koruny české, trvala jen asi jeden a půl hodiny.

Jak jsem již uvedl, po dobrém obědě se král Fridrich Falcký rozhodl podívat se na bojiště. Na místě které je přesně zapsáno, tedy poblíž domu U Zlaté koule se král setkal s poraženými - knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uštvaných koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili králi smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám.

Co viděl ho šokovalo:
- jízdu prchající z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady
- vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena
- po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod a za nimi se hnala pronásledující císařská jízda. Zoufalí muži, kteří se dostali k hradbám se je snažili přelézt.

Král nemusel být vojenský génius, aby pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned příkazníka Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.

Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí. Když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu. Později se odstěhoval k primátorovi Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené a prohrané bitvě ohromila většinu pražského obyvatelstva. A odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení.

Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili, lidem došlo, že jejich král je právě zrazuje.

Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král prostě zapomněl co je jeho královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do nebráněné Prahy.

Dne 12. listopadu všechny tři stavy zemí Koruny české neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, tedy 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou. A blížil se trest jaký nikdo nečekal a který způsobil hodně zlého.

Kolik vlastně padlo v této bitvě vojáků a jaká byla válečná kořist?

Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo mužů, mnoho vojáků bylo ale pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1600 padlých, jiné prameny, například Buquoyův zpovědník páter Jindřich Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9000 mužů. Počet 1600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5000 koní.

Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora na útěk byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali hodně cenné kořisti. Velmi ceněné byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od svého tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě.

Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet podle všeho zase zmenšil. Je autorem tvrzení, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů. V jedné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů a jiná zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2000 mužů. Tato zpráva je zajisté pravděpodobnější než zpráva o ztrátě 250 mužů. Osobně se domnívám, že na straně útočící padlo do 2500 mužů.

Hodnocení bitvy z hlediska taktického je veskrze zajímavé.

Vítězové použili v bitvě taktiku holandských armád v boji za nezávislost z let 1562 až 1609. V těchto bojích vynikl Mořic Oranžský, velký vojenský reformátor 16.stol. Oproti masivní španělské Tercii s úspěchem použil taktiku mobilnějších a pružnějších menších, vzájemně se podporujících jednotek.
Bojová sestava nizozemských vojsk Mořice Oranžského se skládala ze složených půlpluků mušketýrů a pikenýrů. Díky rozmístění operativnějších menších jednotek do více úrovní bylo možné reagovat na vývoj situace v bitvě daleko pružněji. Rozmístěním vojáků jen do hloubky deseti řad, a roztažením útvaru do šířky došlo ke zvýšení okamžité palebné síly jednotky při jedné salvě.

Při střelbě postupovali mušketýři před pikenýry. Jakmile bylo třeba využít obrany před útokem jezdectva, případně využít k útoku obrněné masy pikenýrů, prošli mušketýři řadami pikenýrů zpět, nebo naopak prošli pikenýři řadami mušketýrů vpřed.

V 16 -tém století ještě byli pikenýři hlavní útočnou silou, avšak v reformách sepjatých s rozvojem výkonnosti palných zbraní ztratili svůj útočný potenciál, a stali se pouze defenzivním prvkem, chránícím mušketýry proti útoku jezdectva.

Obránci použili jako základ své bojové sestavy takzvané španělské tercie.

Tercie byly taktická tělesa, která se skládala z
- 8 praporců pikenýrů, kdy každý měl 200 pík, 100 arkebuz, 20 mušket
- 2 praporce střelců - každý měl 300 arkebuz, 20 mušket

Tercie tedy měla 3200 mužů, z toho 1600 pikenýrů, 1400 arkebuzírů a 200 mušketýrů. Tercie byla formována do čtverce, uvnitř stály píky a v 7 řadách kolem arkebuzy.
Na rozích velkého čtverce stály menší čtverce mušket. Tercie byly šikovány do tzv. španělské brigády - 5 tercií. Stavěly se šachovnicově, tedy jedna mezi další čtyři. Tato sestava se udržela až do konce 30leté války. Poté se postupně přeměňovala v nové formace.
Velké čtverce byly dosti nemotorné pro manévrování a nedovedly hbitě reagovat na změny na bojišti. Tato formace totiž nedovolovala celému vojsku vstoupit rovnou do aktivního boje. Sestava španělské armády byla zpočátku 17. stol. vzorem i pro vytváření jednotek a organizaci v císařské armádě habsburské.


Biografický medailon Jana Tserclaese Tillyho

Jan Tserclaes Tilly se narodil v únoru roku 1559 v Tilly a zemřel na následky zranění dne 30. dubna 1632 v Ingolstadtu.

Jan Tserclaes se narodil v únoru roku 1559 na zámku Tilly ve vallonském Brabantsku. Toto území bylo v té době součástí Španělského Nizozemí a nyní se nachází na území Belgie. V patnácti letech, poté, co získal vzdělání v jezuitské škole v Kolíně nad Rýnem, vstoupil do španělské armády a ve vojsku parmského vévody Alessandra Farnese se účastnil tažení proti nizozemským protestantským povstalcům za osmdesátileté války. V roce 1585 se podílel na úspěšném obléhání Antverp.
O patnáct let později bojoval jako žoldnéř a později polní maršál na straně Svaté říše římské proti Otomanským Turkům v Uhrách a Transylvánii.
Obrázek

Portrét Jana Tserclaese Tillyho
V roce 1610 se Tilly stal vojevůdcem Katolické ligy ve službách bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Své vojáky cvičil ve španělském tercio-systému. O deset let později vedl v rámci třicetileté války tažení proti českým protestantským povstalcům. Spolu s Karlem Bonaventurou Buquoyem porazil 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko vedené Kristiánem I. Anhaltským v bitvě na Bílé hoře. Jak se to stalo už víme.

27. dubna 1622 byl Jan Tserclaes poražen v bitvě u Mingolsheimu, ale poté, co se spojil se španělským vévodou Gonzalem de Cordoba, zvítězil v bitvě u Wimpfenu kterou vybojovali 6. května 1622 nad Georgem Friedrichem, markrabětem baden-durlašským. K vítězství v této bitvě přispěl fakt, že nepřátelské zásoby munice byly nečekaně zničeny dělostřeleckou palbou.

Mezi 20. a 22. červnem téhož roku dosáhl úspěchu v bitvě u Höchstu, vedené proti brunšvickému vévodovi Kristiánovi mladšímu, a byl jmenován hrabětem. Po jedenáctitýdenním obléhání dobyl 19. září město Heidelberg. Kristian Brunšvický se mu 6. srpna 1623 znovu postavil v bitvě u Stadtlohnu, avšak byl znovu drtivě poražen. V roce 1626 se do třicetileté války zapojil dánský král Kristián IV. Protestantská vojska to velmi povzbudilo ale přišla studená sprcha. Po prohrané bitvě s hrabětem Tillym u Lutteru svedené ve dnech 26. až 27. srpna 1625 a po několika dalších porážkách od Albrechta z Valdštejna, byli Dánové nuceni podepsat Lübeckou mírovou smlouvu.

O čtyři roky později, dne 6.července 1630 u Stralsundu a Wohlgastu v Pommernu tedy Pomořanech, přesněji Pommern- Wolgast nebo později Vornpommern - Přední Pomořany - po roce 1648 už jde o švédské území, vylodila vojska švédského krále Gustava II: Adolfa. Poslední pommořanský vévoda Bogislaw XIV. který zemřel 10.března 1637 ve Štětíně, se stal v roce 1630 dne 25.srpna. Tento severský panovník, který proslul jako zakladatel moderního válečnictví, založil svou taktiku na pohyblivé artilerii a kvalitní pěchotě. 20. března 1631 obklíčil hrabě Tilly Magdeburg a svěřil jeho obléhání pappenheimskému hraběti Gottfried Heinrichovi.

Magdeburg byl významným saským protestantským městem. Před válkou v něm žilo na 30.000 lidí. Švédský král Gustav Adolf poslal městu na pomoc svou armádu, ale saský kurfiřt Jan Jiří I. se bál nepřemožitelných císařských vojsk, uzavřel proto hranice a nepovolil švédské armádě průchod přes saské území. Tilly tak mohl klidně pokračovat v obléhaní a město 20.5. 1631 kapitulovalo.
Obrázek

Obléhání Magdeburgu
Při posledním útoku na opevnění města vyhodili Pappenheimovi žoldnéři do vzduchu jednu z městských bran a vtrhli do města, kde se zdivočelí žoldnéři dali do nelítostného rabování, znásilňování a pobíjení lidí. Brutálně zmasakrovali nejen obránce města, ale i většinu obyčejného obyvatelstva, samotné město vypálili. Magdeburg byl totálně zničen.
Ze třiceti tisíc obyvatel se zachránilo sotva pět tisíc. Zbytek lidí zůstal v plamenech nebo byl pobit císařskou armádou. Sám Tilly se řádění vojáků pokoušel zabránit, ale marně. Tento masakr otřásl celou Evropou a patří k největším samostatným masakrům 30leté války. Tato událost bývá považována za nejkontroverznější akci Tillyho vojenské kariéry.

Pád Magdeburgu a smrt tisíců obyvatel konečně přesvědčily saského kurfiřta Jana Jiřího, aby spěšně uzavřel spojenectví se Švédy a Gustav Adolf se tak stal vůdcem protikatolické koalice. Po Sasku se i další německá protestantská knížectví ze severu připojila k švédskému králi.

17. září téhož roku byl hrabě Tilly poražen Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska. Při ústupu se snažil zabránit Švédům v proniknutí do Bavorska, a tak dne 15. dubna 1632 svedl bitvu u Rainu nad Lechem v níž byl poražen a smrtelně raněn. O patnáct dní později zemřel Jan Tserclaes Tilly v Ingolstadtu na tetanus.
Obrázek

Vyobrazení posledního boje hraběte Tillyho dne 15.dubna 1632
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 28/1/2010, 10:54, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola IV. Dozvuky stavovského povstání na bojištích a něco málo o skotských vojácích a skotských velitelích v třicetileté válce.
Bylo dobojováno. Král prchal a jeho armády se rozpadaly. Jeho věrní hledali cestu jak si zachránit život a ti co se připojili z konjukturalismu už hledali cestu, jak se vyhnout trestu a konfiskacím. Ale tato bitva nebyla poslední bitva stavovského povstání, i když vše co se odehrávalo dále byly spíše bitvy obléhací a obranné. Otevřené střety jsem nezaznamenal s výjimkou aktivit evangelických Valachů na Moravě. Valachům se věnovat nebudu - nesehnal jsem dost relevantních dat. Podíváme se na jinou stránku tohoto krátkého úseku našich dějin.

Jelikož tyto obranné boje jsou svázány s jedním málo známým faktem, tedy tím, že se v těchto bojích objevilo velké množství skotských dobrovolníků a skotských velitelů, bude tato poslední část mé práce věnována jim a jejich boji za české stavy.

První zmínky o Skotech na území Čech a Moravy pochází z druhé poloviny šestnáctého století, kdy do země přicházeli jako potulní prodavači a dráteníci. Není jisté jestli byli katolíci nebo vyznávali jinou odnož křesťanství. Možná šli na zkušenou nebo hledali lepší místo k životu. Víme, že v tehdejší Anglii neměli Skoti jako věční rebelové lehký život. Jenže my se nebudeme zabývat Skoty jako světoběžníky, ale Skoty jako vojáky.

Je jisté, že první skotský voják o kterém jsou dochované záznamy byl sir Henry Bruce. Na Moravu přišel někdy v roce 1619. Byl to skotský katolík, kterého si František kardinál Dietrichstein najal jako velitele posádky Mikulova. Začátkem podzimu bylo toto město bylo od zbytku moravského katolického území odříznuto vojskem moravských stavů a začátkem prosince obleženo. Mikulov byl v té době velmi dobře opevněný a mohutný mikulovský hrad s pomocnými opevněními jako například gotickou věží byl tvrdý oříšek

Dietrichsteinové byl šlechtický rod pocházející ze Štýrska a první prokazatelné zmínky o něm pochází pocházejí z konce 15. století. V 16. století byl rod povýšen do stavu říšských svobodných pánů a v roce 1624 na základě zásluh na porážce stavovského povstání a podíl na rekatolizaci zejména Moravy povýšen do stavu knížecího.
V zemích Koruny české usadili v 70. letech 16. století, kdy získali panství Mikulov. Postupně Dietrichsteinové vlastnili Budyni nad Ohří, Nové Město nad Metují, Vlachovo Březí, Libochovice, Polnou, Lipník nad Bečvou, Žďár nad Sázavou či Polnou. Příslušníci rodu zastávali nejvyšší politické posty v Českém království a Moravském markrabství, dále působili jako vojáci, cenění diplomaté či zaujímali vysoké církevní posty. K nejvýznamnějším postavám rodu náležel již výše uvedený František z Dietrichsteina , olomoucký biskup a kardinál, výrazný reprezentant katolické šlechty na Moravě, po roce 1620 se jako zemský správce významně zasloužil o rekatolizaci Moravy a eliminaci opozice vůči Habsburkům. Příbuzensky byli Dietrichsteinové spojeni s mnoha významnými rody. Rod vymřel po meči v devatenáctém století.
Ve prospěch tohoto rodu, který byl díky rekatolizačním aktivitám značně nepopulární, lze uznat, že dokázali jako možná jediní v té divoké době zajisti bezpečnost židovských komunit na svých majetcích. Dokázali židy začlenit do života využít jejich schopnosti obchodní a řemeslné. Na jejich panstvích mohly mít obydlí dokonce za hradbami a tím požívali výrazně větší ochranu než ledaskde jinde.
Obrázek

Stávající podoba zámku v Mikulově. Tento přestavěný hrad byl dlouhá staletí centrem obrany města


Kardinál Dietrichstein Bruceovi nařídil, aby zachoval neutralitu a nepodnikal žádné vojenské akce. Bruce jej však neuposlechl. Na vlastní pěst zaútočil na nedalekou Břeclav, vyplenil ji a jejího velitele zajal. Dostal za něj 15 000 florintů jako výkupné. Z německé a francouzské korespondence vyplývá, že si místní obyvatelstvo stěžovalo, že s nimi Bruce zachází krutě, zejména se židy čímž přímo porušoval zámysl svého chlebodárce který Židy naopak chránil a anabaptisty neboli novokřtěnci, což byla sekta která vynikala tím, že měla velmi zručné stavbaře, řemeslníky a zemědělce. Po čtyřech týdnech obraných bojů Bruce kapituloval a po krátkém pobytu v Praze odjíždí do Holandska, aby tam nabídl své služby. Díky nedobré pověsti která jej doprovázela tedy služba katolíkům byl odejit. Bruce potom odjíždí do Anglie a zde jeho stopy mizí.

První evropský vládce, který vyslal vojsko na podporu českých stavů, byl katolík Karel Emanuel, vévoda savojský. Pluk pod vedením Ernsta von Mansfelda, který byl původně shromážděn pro tažení proti Španělům, úspěšně obsadil Plzeň, ale španělský velitel Marradas jej nakonec porazil při pokusu dobýt České Budějovice. Další větší podpora českým stavům přišla z Holandska. Vojsko se zde shromáždilo během zimy na přelomu let 1619 – 1620. Jeho součástí byl také pluk skotských mušketýrů pod vedením sira Johna Seytona z Carchunoth, sestávající ze čtyř kumpanií, čítající asi 1200 mužů. Spolu s plukem Johana Ernsta Sasko-Výmarského šli přes Hamburk podél Labe do Braniborska do Lužice. Na jaře roku 1621 se tyto pluky staly součástí Mansfeldova Českého sboru a dostaly za úkol bránit česko - rakouské a česko – bavorské hranice. To znamená, že se nezúčastnily tažení hlavního českomoravského vojska, které se pokusilo dobýt Vídeň. Seytonovy oddíly se ze severozápadních Čech přesunuly na jihovýchod a dobyli Prachatice.

Porážkou na Bílé hoře lze považovat za zásadní zlom při vojenském potření stavovské rebelie. Jako další forma trestu mimo popravy a rozsáhlé konfiskace majetku přišla další rána - Čechy a Morava musely strpět pobyt vítězných vojenských formací. Následovalo dlouhé období plenění, kontribucí, znásilňování a vraždění za cokoliv. Mimořádné daně ve svém důsledku pak vedly ke naprostému kolapsu berní zprávy země.
Jenže zdaleka ne všechny vojenské posádky a vojenské formace bojující na straně stavů byly poraženy nebo sami kapitulovaly. Úplná likvidace povstaleckých sil trval vlastně až do konce roku 1622. Bylo potřeba dobýt velmi dobře opevněný a urputně bráněný Tábor. Branou mocí byla bráněna města Třeboň, Zvíkov a Kladsko.
Tábor bránily nizozemské oddíly a stavovská hotovost. Bojovaly natolik tvrdě, že jednotky generála Marradase dokázaly dobýt až 18 listopadu 1621.
Obrázek

Část opevnění města Tábora v podobě ze 17. století
Seytonovi Skoti později ztratili Jindřichův Hradec. Naopak úporně bránili Třeboň a Zvíkov. Ve Třeboni se Seytonovi podařilo od místních získat větší množství peněz a díky tomu ve městě udržel pořádek a jeho muži byli mezi obyvateli vnímáni relativně pozitivně. Společně se skotským oddílem Johna Dunbara a německo – českým oddílem Straky z Nedabilic drželi Třeboň až do února 1622. Když dorazil k Třeboni Marradasův trubač a předal Seytonovi zprávu o tom že Tábor byl dobyt jeho pánem a že tento nabízí kapitulaci a podrobení se císaři, Seyton odmítl a odpověděl:

„ Svému králi jsem přísahal, že mu zůstaň po celý život věren. Nemůžu , nechci-li na sebe uvalit potupu proradce, prohlásit nic jiného , než že dám v sázku svůj strastný život a vydám tak svědectví o své věrnosti, očekávaje vše, co válka přinese“.
Obrázek

Dnešní podoba části opevnění města Třeboně.
Skotské síly se svými druhy ze zemské hotovosti bránily Třeboň sveřepě a odhodlaně až do 23. února 1622, kdy po těžkých ztrátách kapitulovaly a přeživší vojáci mohli svobodně odejít. Další osudy většiny z nich nejsou známy.

Seyton podle všeho neváhal a alespoň s částí svých mužů se dokázal dostal do zatím stále bojujícího Zvíkova. Hrad - pevnost Zvíkov se udržel do května 1622. Zvíkov patřil k hradům, které byly považovány za nedobytné. Hrad byl natolik pevností, že Petr ze Švamberka s počtem 140 mužů posílených Seytonovými Skoty dokázal vzdorovat 4000 vojákům.
Obrázek

Hrad Zvíkov
Sousední Orlík byl velitelským stanovištěm Baltazara de Marradase. Okolní vesnice byly vypleněny. Zvíkovská posádka ukořistila ze zásob vojska 20 koní, 4 povozy , naložené proviantem. Při návratu na Zvíkov byli u Něvězic přepadeni pěchotou a zásoby jim byli zabrány. Hrad byl obléhán i přes statečný odpor obránců. Po dlouhém obléhání, po slibu volného odchodu do Kladska se hradní posádka vzdala.

Když se Seyton vzdal dalších bojů zde, využil podmínky příměří a vyslal 150 mužů ze své posádky do Kladska, které se pod vedením Franze Bernharda von Thurna - což byl syn výše citovaného Jindřicha Matyáše Thurna - bránilo císařským nejdéle. Po krvavých a beznadějných bojích kapitulovalo až 23. října 1622. Tento oddíl v Kladsku byl patrně posledním skotským oddílem, působícím v bělohorském období Třicetileté války na území Čech a Moravy. Jelikož o jeho dalších osudech není nic moc známo, je vysoce pravděpodobné, že skotští vojáci padli, nebo byli po zajetí pobiti do posledního.

Další Skot, sir Andrew Gray, začal v Londýně a ve Skotsku nabírat dobrovolníky začátkem dubna 1620. Jeho pluk měl deset kumpanií, celkem 2500 mušketýrů. V tomto pluku rovněž působili Skotští velitelé generálporučík James Ramsay a kapitán James Dunbar, kteří pokud je vše správně postavili další pluk skotských dobrovolníků. Pluk se dostal do Čech stejnou cestou jako pluk Grayův tedy po Zlaté stezce a byl rovněž začleněn do Mansfeldova sboru. Grayův pluk měl za úkol bránit česko-bavorské hranice.

Proti říšským oddílům generálů Baltazara de Marradase a hraběte Buquoy, které se připojily k vojsku Ligy pod vedením Johanna Tseclaese von Tilly a Maxmiliana Bavorského však Gray nebyl schopen hranici udržet a u Nepomuku jeho pluk utrpěl těžké ztráty. Gray se od té doby zdržoval v Plzni, zatímco si jeho důstojníci Conway, Weston a Nethersole se prý poflakovali v Praze.
Ve skutečnosti se podle instrukcí Jakuba Stuarta snažili dojednat s Fridrichem „vzdání české hry“. Zatímco se vojska Ligy blížila ku Praze, Mansfeld s převelením Grayova pluku a dělostřelectva na obranu Prahy otálel příliš dlouho. 8. listopadu 1620, když začala bitva na Bílé Hoře, byl Gray i dělostřelectvem za Berounem, v okolí Karlštejna a bitvu zmeškal o jeden či dva dny. Což je škoda- ostřílení a stateční Skoti by třeba dokázali něco více než dokázali jednotky do bitvy nasazené. Ale možná také ne. Když se Gray dověděl o porážce, stáhl se na Karlštejn, kde zanechal posádku čítající kolem 600 mužů.

Narazil jsem na zajímavou ukázku, jak jeden člověk může nazírat na jednu událost a jedny lidi dvojím metrem. Jelikož je to zajímavé, nemohu si pomoci.

Jde o to, že na Grayovo působení v Plzni se vztahuje zmínka o účasti Gaelů v Grayově pluku, od irského kaplana a zpovědníka Fitzsimmonse z Buquoyova vojska. Tuto osobu jsem už několikrát citoval a není důvod se k ní zvláště vracet. Z jeho zápisků, které jsou kupodivu jinak poměrně objektivní a slouží mnoha generacím historiků ke studie se dochoval popis skotských vojáků Grayova pluku u Plzně. Fitzsimmons je popisuje jako „sešlá stvoření, podobná žebrákům, oděná v hadrech a zavšivená, zejména Irové“. Kdo by o takovou sebranku měl tedy zájem.

Tak jako mnoho povstaleckých a spojeneckých formací byl díky mizerné stravě a neplacení žoldu i Grayův pluk byl stižen dezercemi. A kupodivu jakmile se tito „lupiči a vyvrhelové“ přešli na císařskou či ligistickou stranu, zejména do MacSorleyova irského pluku v Buquoyově sboru, změnili se „ve skutečné hrdiny“ a „neporazitelné“. Možná dvojí metr možná ale krutá pravda. Je fakt, že ligistické a císařské vojsko nestrádalo a placeno díky penězům od Španělska bylo dobře.

A znáte to - vezměte vojáka trosku, nakrmte ho, pořádně oblékněte, dejte mu trochu do těla a je to jiný člověk.

Fitzsimmons ve shodě s českým kronikářem Skálou rovněž vzpomíná, že 22. října večer narazil předvoj ligistů na pochodu z Plzně k Rakovníku na malou posádku zámku ve Svoješicích za Touškovem, kterou potřel. Zde je nutné pro vysvětlení uvést, že v sedmnáctém století byli skotští Gaelové označováni za většinou Iry, protože tenkrát ještě v podstatě nedošlo ke kulturnímu a jazykovému rozdělení Gaelů s Iry v Irsku.

Někteří z jeho důstojníků byli po bitvě zajati. Gray za ně zaplatil výkupné a stáhl se zpět k Plzni, kde se zúčastnil Mansfeldova vyjednávání s Holanďany a Fridrichem. Grayův pluk dočasně obsadil Loket a Sokolov, kde odolal nelítostnému náporu císařských vojsk. Anglický pozorovatel, který se bojů zůčastnil, udává, že se Grayovi vojáci „třikrát udatně bránili nepřátelskému útoku, ale v lednu 1621 jich zbylo toliko 300“. Gray koncem ledna kapituloval a odtáhl do horní Falce, kde se spojil s anglickým sborem pod vedením lorda Essexe, který tvořil posádku města Frankenthalu.


Tím by se dalo říci, že je vyčerpáno téma skotských vojáků ve stavovském povstání. Není to ale konec účasti skotských vojáků v třicetileté válce na našem území. Je to sice mimo téma, ale jelikož si nemyslím, že bych dokázal někdy jindy napsat více než bude následovat, musíte mi to prominout.

Skotští vojáci se ovšem na našem území objevili i později ve dvacátých a třicátých letech. Vévoda sasko – výmarský velel anglo – skotskému pluku, shromážděnému v letech 1626 - 27 v Holandsku pro tažení Christiana IV Dánského a placeného Dány. Jedním z důstojníků tohoto pluku byl zřejmě i sir Andrew Gray, který velel v letech 1624 – 25 jednomu z pluků Mansfeldova sboru. Tak se starý pachatel vrátil na místo činu.

Mansfeld plánoval pochod do Čech podél Labe. Když však byl u Dessau poražen Albrechtem z Valdštejna, přesunul se do Slezska a spojil se s vojskem Jana Jiřího Krnovského a moravskými a valašskými stoupenci Fridricha Falckého, kteří drželi východní Moravu. Plán na spojenectví s Bethlenem Gaborem, transylvánským princem, a napadením Vídně však nevyšel. Mansfeld zemřel v Chorvatsku a vévoda sasko – výmarský nedlouho poté v Martině.

Ani tento pluk však nebyl poslední skotská vojenská síla v Čechách a na Moravě. Valdštejn založil jízdní irsko – skotský pluk, sestávající z katolíků. Ve vojsku rakouských Habsburků působili skotský kalvinista Walter Leslie a plukovník John Gordon. V únoru roku 1634 se k nim připojili důstojníci pluku plukovníka Waltera Butlera a pod nátlakem španělských diplomatů a italských generálů zavraždili v Chebu Valdštejna. Alespoň jeden z nich zanechal svůj podíl z odměny jako stipendium pro irské studenty na pražské univerzitě. Leslie v habsburském vojsku sloužil ve střední a východní Evropě. Nakonec konvertoval ke katolické víře a byl jmenován hrabětem. Jeho rod v Čechách přežil až do konce osmnáctého století.

V habsburských službách bylo Skotů více, například posádce Špilberku v době švédského obležení velel Skot George Ogilvie.
Poslední skotské jednotky se na našem území objevily ve čtyřicátých letech jako součást švédské armády na Moravě. Například Leslie se o nich zmiňuje v dopise ze 6. srpna 1942:

„Císařské záležitosti se Švédy nemohou probíhat lépe… , … zajali jsme více než tisíc mužů, většinou Skotů, a nepřítel u Olomouce bezpochyby ztratil asi 2000 mužů.“

Více o Skotech kteří by se na našem území objevili není pro mě dohledatelné. Každopádně jsem vám sem dal kousek méně známých dějin z doby stavovského povstání.
Ale ani tato skotská epopej nebyla konec stavovského povstání. Něco málo nadějí se vidělo v možném nasazení sil sedmihradského vévody Bethlena. Ten posílen velkou tureckou pomocí obsadil velkou část dnešního Slovenska o v říjnu 1623 oblehl Filakovo a hned nato obsadil Trnavu. To vyvolalo možnost, že jeho vojska z velké části tvořená Tatary a Turky v padnou přes Moravu do Čech. Zatímco lidé zimního krále v tom viděli možnou restauraci svých nadějí, ostatní se zděsili.

Císařské síly pod tlakem vyklidili celé slovensko a vybudovaly opevněný tábor u Hodonína. Bethlenovi síly zatím zahájily kořistnické nájezdy po celé jižní a střední Moravě. Zmocnily se Hustopečí, Dolních Kounic, Ivančic. Objevily se o Olomouce, Boskovic, Brna a Svitav. Tak nakonec místo zbavení se nadvlády Habsburků přinesla tato spojenecká mise jen další zkázu a zmar.

Bethlen ale neměl dost pěchoty a jízda si na otevřený útok na opevněný tábor u hodonína netroufala. Nakonec díky tomu že Turci prostě chtěli na zimu domů bitva nebyla a Bethlen uzavřel s císařem Ferdinandem II. příměří.

A to už je asi opravdu úplný konec vojenských aktivit přímo vázaných na povstání českých stavů v 17. století.

Co závěrem. České stavovské povstání stálo na slabých ideových a politických základech. Za věc českých stavů měli bojovat a také bojovali špatně placení žoldnéři z celé Evropy. Dopadlo jak dopadlo a následky byl dlouhé a skončili až v daleké budoucnosti, nebo chcete- li, v nedaleké minulosti.
Není zcela jisté zda po škodách, které na historických faktech v dobrém úmyslu napáchali národní buditelé v 19. století a historické studie první republiky a koneckonců i v dobách od roku 1948, je možno události kolem tohoto povstání ještě objektivně vyhodnotit a dívat se na ně nestraně. Jak dopadl můj pokus jste právě zjistili.

Děkuji za trpělivost a čas, který jste tomuto pojednání věnovali. Pátrač

Použité zdroje - výpis:

Pod císařským praporem, Historie habsburské armády 1526-1918, kolektiv autorů, Praha 2003
ABC světových dějin, Praha 1967
Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Čornejová, Rak, Praha 1995
Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Hammanová, Praha 1996
Valdštejn a jeho doba, Janáček, Praha 1978
Dějiny československé, Krofta, Praha 1946
Dějiny naší říše se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným, Pekař, Praha 1914
Černý den na Bílé hoře. 8. listopad 1620. Dušan Uhlíř, AVE Brno 1998, 175 stran.
Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Čechura, Praha 2004.

Zdroje z internetu - hlavně obrázky

http://www.prazskestezky.cz/ hvezd/hvzd08.html

ao-institut.cz/.../ 60-bitva-na-bile-hore.html
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním

Příspěvek od Johan »

Pane kolego vidím, že krátké články opravdu neumíš, a že jsi se nádherně vyřádil. Díky :twisted: :razz: :twisted:
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Děkuji, kolego, za článek.
To, že hrabě Šlik byl zajatý na jiném místě, než na pravém křídle se nediv, protože Šlikův pluk byl rozdělen na 2 půlpluky a každý stál v záloze jinde, hodně daleko od sebe.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

To že pluk rozdělil budiž. Mě hlavně překvapilo, že nebyl u těch mužů kteří bojovali ale tam kde se nebojovalo.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Pátrač píše:To že pluk rozdělil budiž. Mě hlavně překvapilo, že nebyl u těch mužů kteří bojovali ale tam kde se nebojovalo.
Ber to tak, že když se pluk rozdělil, tak u jedné půlky zůstal velitel Hrabě Šlik a u druhé velel hrabě Otto Hermann Styrum.
Jak jsem už jednou psal tak "Moravský Šlikův pluk" se neskládal z moravanů, ale byl naverbován za peníze moravských stavů, velel mu Západočech hrabě Šlik a verbován byl v německých zemích. 80% v něm bylo Němců.

Cituji z Moravské blogování
"Ta legenda je dostatečně známa. Vypráví o hrdinných Moravanech na Bílé hoře. Údajně oni jediní se, poté co všichni utekli, postavili na odpor. Zaujali postavení zády ke zdi a padli do posledního muže.

Historická skutečnost se od legendy liší. Těmi "Moravany" byl pluk hraběte Šlika. Nebyli to Moravané, ale Němci naverbovaní za peníze moravských stavů. Na bojišti se nezdržovali z idealismu, ale protože přes návrší po levici nemohli vidět, že levé křídlo a střed stavovského vojska již neexistují. V útěku jim bránila vysoká zeď obory. Museli se probíjet s obklíčení a proto měli vysoké ztráty. Ale na rozdíl od legendy nepadli všichni. Hrabě Šlik už o dva měsíce později velel císařskému pluku a jeho bývalí bojovníci se dožadovali dlužného žoldu. Nakonec přestoupili k císařským i oni... "

Cituji z ROZRAZIL
"to proto, že jde o vojáky uváděné jmény svých velitelů, ne sponzorů. Tak máme moravské jízdní oddíly Jana Stubenvola, Melichara Kaina a Jana Bořity z Budče. Ti naši, opěšalí Moravané, jsou uváděni jménem svého velitele, kterým byl tehdy hrabě Jindřich Šlik z Holejče a Pasaunu. Ten byl ve službách moravských stavů nejpozději od léta 1619 a velel pěšímu pluku, který naverboval Valdštejn (proto jsme si jeho jméno měli zapamatovat). Jindřich Šlik byl zemsky Čechem, na Moravě statky neměl a zdejší hodnost plukovníka dostal právě až v létě 1619. Jeho pluk byl v bitvě rozdělen na poloviny. Jeden útvar stál ve středu povstaleckého vojska a utrpěl průměrné ztráty. Spolu s ním byl zajat i velitel - Jindřich Šlik. Druhý odřad byl umístěn na pravém křídle při samotné zdi obory u letohrádku Hvězda. Tady velel hrabě Otto Hermann Styrum něco více než pěti stům mužů (uvádí se maximálně 800). Když byla prolomena linie, ocitly se rázem Styrumovi pěšáci v obklíčení a v útěku jim bránila právě ona zeď obory. Opřeli se tedy o ni a v polokruhu se bránili dorážejícím Valonům plukovníka Verduga. Převaha útočníků byla příliš velká a vše se odehrálo naráz. Než se stačili vzdát, byli bez milosti zmasakrováni. Zda padli všichni, nevíme s určitostí. Hroby se totiž později v souvislosti s úpravami terénu přemisťovaly."
Naposledy upravil(a) Tunac dne 25/1/2010, 19:48, celkem upraveno 6 x.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Legendy mají velkou životnost a za tento dolněk velmi pěkně děkuji. Já když jsem to skládal a sepisoval jsem se nakonec od takto byť strašně zajímavých podrobností musel oprostit - jinak by to bylo nekonečně dlouhé což je i tak.

V diskusi díky Tobě a třeba i dalším se bude možno dovědět další věci.

Jistě práci mi natáhly i další věci - třeba biografie - ale zase bez nich bych psal o lidech od nikud a lidech za kterými by nebylo nic vidět.

Děkuji a těším se na další zajímavosti které Ty nebo jiný Palbák doplní.

EDIT - a to jsem zapoměl na ty Skoty. Ti to také natáhli. Ale jak se ubránit takovému svádění, když je to tak zajímavý kousek naší historie.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Zajímavá a velmi podrobná práce o velmi důležitém úseku českých dějin. Velmi si cením především zkrácených životopisů důležitých vojevůdců těchto pohnutých událostí. Zaujaly mě i údaje o výzbroji armád v bitvě na Bílé hoře, kde se píše, že obě znesvářené armády měly každá pouze 10 děl. To mě velmi překvapilo, protože jsem očekával podstatně větší čísla.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Podle některých studií základ porážky byl večer před bitvou, kdy stavovská vojska nereagovala na obsazení mostu ligisty (teď nevím, kde přesně ležel) a nezaútočila na ligistickou pěchotu, když přes něj přecházela a nechala císařské a Ligistické vojsko spojit.

Pátrači, dotaz.
Jsi si jistý, že Morava byla součástí konfederace? Já, co vím, tak Morava byla procísařská, neutrální, stavovská, jak kdy. To vojsko, co bylo na Bílé hoře, bylo vojsko, co bránilo Moravu před stavovskými a císařskými vojsky, a aby se neřeklo, tak je poslali ke stavovskému vojsku. Moravští stavové neodpustili Českým stavům, že jednali za ně a neseznámili je zavčas s povstáním. Stavovská diplomacie zaspala a myslela si, že Moravské stavy automaticky udělají, co České.

Generalisimus Valdštejn začal svou vojenskou kariéru v Moravském vojsku, které bránilo své hranice před vojsky obou stran. Zběhl s velkou částí svých vojáků i s pokladnou na stranu císaře, císař pokladu Moravským stavům vrátil.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jistý , člověče trochu jsi mě rozhodil. Já se na to podívám v klidu doma večer. Takto bez možnosti se podívat do knih si nejsem jistý nakolik pevně abych řekl ano.

Jinak kolegové radecký a Jarl mi v PM poslali pár připomínek k nalezeným chybám v datacích a v souvislostech. Šlo o pár překlepů a nedopsaných vět. Pozorní čtenáři si jich všimli a já je mohl opravit v textu.

Pánové děkuji a Tunac, prosím vydržet. Nebo, že by kolega Johan do této otázky jemně drcnul a pomohl Pátračovi?
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 28/1/2010, 19:45, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním

Příspěvek od Johan »

8-) Kolega Johan s Moravou drcne 8-)

Morava se opravdu snažila dlouho o neutralitu. Politický vývoj popisuji trochu podrobně ve svém článku. Na počátku roku 1619 však byla napadena rebelantskými vojsky z Království a ta silou ukončila vládu (moravskou) vedenou Karlem st. ze Žerotína. Ve Znojmě pak byla 2.5. 1619 ustavena nová vláda (opět 30 direktorů-jako v Království) pod vedením Velena ze Žerotína. Takto vedená Morava pak byla členem konfederace. Výraz (byť opatrně) použitý v Toulkách, že přistoupila, bych si dovolil nechat bez dalších komentářů.

Opozice vůči takovému uspořádání, samozřejmě, trvala a nelze jí ... jaksi ... upírat značnou dávku legitimity. Císař nebyl magor, takže právě tihle stavové byli příjemci Moravské zemské pokladny.

P.S.:
Překonávání Vltavy už nechám pro pana kolegu Pátrače :twisted:
Naposledy upravil(a) Johan dne 28/1/2010, 20:05, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Já si mysle že to tak je ale nebyl jsem si až tak jistý. Děkuji Johane.

Tunac - stačí to takto nebo se mám zahrabat do litratury a trochu více to propátrat? Koneckonců jsem Pátrač

jarl- mě se ty počty kanónů taky nějak nezdály a nezdají ale je fakt, že na vyobrazeních je jich ještě méně. Ona to asi bude pravda.

A ty biografie - to už je tak. O lidech s takovými osudy jako měli tito vybraní vojáci se píše dobře. Asi u tohoto stylu psaní zůstanu pokud se do těchto dob ještě vrátím. Ono záleží na Johanovi co vymyslí a pak mě to toho bez velké námahy uvrtá. :twisted:
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 29/1/2010, 06:56, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Pátrač - stačí. Pak je jasné, proč Moravští stavové poslali k Bílé hoře tak málo vojáků.
Já četl min. 3 knihy o Bílé hoře, nějakou o Valdštejnovi na Moravě a o Žerotínech a někdy se knihy vyjadřují zcela opačně.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tunac - víš já to vidím tak, že kdyby v tét události, která trval ca 3 roky nebojovali takové osobnosti jako jsem vybral, nebylo by o čem co moc psát.

Celá rebelie stála na vratkých ideových, politických a sociálních základech. Mezinárodní aktivity se nepodařily a dokonce i stavy jednotlivých zemí Země Koruny české nebyly jednotné v tom, co se má udělat a jak.

Díky tomu celá rebelie po sérii de fato bezvýznamných bitev dospěla k Bílé hoře a po porážce zde odumřela. Zůčtování bylo podle našich buditelů kruté a krvavé. Je to možné, ale v té době to bylo naprosto obvyké v celé Evropě.

Když se podíváš na samotnou Bílou horu, tak dospěješ k názoru, že nebyl jediný důvod, proč by ji byť slabší stavovská armáda měla prohrát. Ta bitva prohrát nešla. Ale stalo. Proč?

Že by císařští byli tak dobří?

Že by ligisté byli vojenští géniové?

Ne. Povstalci zapoměli na to hlavní - svoji rebelii provedli odděleně od ekonomické základny - od měst a od běžného obyvatestva. Povolali žoldnéře, kteří neměli k jejich akci jiný vztah než mzdu. A když ji nedostali - bez ekonomiké základny nebylo kde brát, tak jejich ochota padnout zadarmo byla malá. A obyvatelstvo často ani nepoznalo kdo jejich obydlí drancuje, ženy znásilňuje a muže zabíjí - jestli ti "špatní" neboti "dobří". Pro ně to byla jedna verbež.

Díky tomu císaři stačilo počkat až se shromáždí potřebné síly a a pak si vzít co chtěl. A to udělal. Plakat nad dobou temna je možné ale zcestné - stavové to temno přivedli vlastní pílí, která se snoubila s naprostou neschopností.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Jarosslaw
desátník
desátník
Příspěvky: 59
Registrován: 3/12/2009, 14:42
Bydliště: Severní Čechy

Příspěvek od Jarosslaw »

Velmi vynikající, podrobný a velmi zajímavý článek. Stejně také tak i ten Johanův.
Měl bych jen pár dotazů:
1) Jaké bylo asi zastoupení střelných zbraní (např. v %)? Podle toho co tady čtu a co tak obecně vím tak typuji asi 30%-50%. Typuji správně?

2) V obou článcích oba zmiňujete docela velké množství finančních částek a to v různých ,,měnách". Tak se chci zeptat neznal by někdo (i mimo autory těchto článků) přehled tehdy používaných platidel na území střední Evropy (nebo aspoň na území čech a moravy)? Případně i směnné kurzy mezi těmito platidly. Stačí i odkaz kde bych našel tyto informace.

3) Dotaz speciálně na Pátrače: Nechtěl by jste prosím navázat na Vaši úspěšnou sérii o fortifikacích a vykouzlit nějaký článek (i klidně stručnější) o fortifikacích této doby (přelom 16. a 17., resp. první polovina 17. stol)?
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním

Příspěvek od Johan »

K měnám:

Tohle je dost složitá otázka. Často odpověď vypovídá více o odbornosti odpovídajícího, než o charakteristikách měnového systému. Zaznamenal jsem numismatickou práci o českém groši, kde bylo na gramy rozebíráno kolik vážil ve kterém období. Jako historik jsem mírně skeptický. Kdo viděl práci pregéřů na Staroměstském náměstí v Praze viděl i kus historie. Vezme se kus nahřátého kovu a bací se do něj kladivem přes perlík-raznici. Mám pocit, že přesné gramáže se tak dá dosahovat jen obtížně.

Jinak-to co tehdy platilo, to nebyla měna, ale peníze. Tedy ražený kov. Garantována byla i váha. Šlo ovšem o to, že určitý počet mincí (nejčastěji 12) dával +/- určitou váhu/hmotnost. Takže ve kterémkoliv státě jste mohl hotově platit jakoukoliv měnou, pakliže byla z dobrého kovu. U bezhotovostního platebního styku to bylo, samozřejmě, složitější.

Myslím, a když-tak mne opravte, že byla stále užívána 12-tková soustava. V jejím rámci by měl být 1 zlatý tl.=12 stříbrným tl. Dále pak 1Dk=2 tl.(zlaté). Ale pravda je, že zrovna 2x si jistý nejsem (je to jen co si pamatuji z přednášek-a paměť je mrcha). Ve střední Evropě se nejčastěji užívaly Dk., tl. a ... Florén. S tím velmi, velmi opatrně. Je to, v podstatě dobový relikt ze středověku. Pojmem Florén byly běžně ozbnačovány všechny zlaté mince původem z Apeninského poloostrova.

Pro představu-za 5 stříbrných tl./měsíc bylo možno uživit rodinu o 4 lidech. A 12 již bylo nadprůměrným platem.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Pátrači, pravdu díš.
V mládí jsem nepochopil (aneb byl nedostatek zdrojů), proč se stavovské vojsko nestáhlo za hradby Prahy (jako císařští u Vídně), protože císařští nedisponovali nějakými rozsáhlými možnostmi dobytí (viz počet děl)
Pak jsem naznal, že se stavové báli, že by obyvatelé města chtěli bránit svého krále a radikalizovat lid po husitské zkušenosti se stavům nechtělo...

Národní buditelé a někteří historici se snažili stavovské povstání zlidovět (viz padlí Moravané), ale dnes už není (zatím) monopol na informace.
Ale bohužel ještě spoustu let budou mladí lidé nuceni projít národní deziluzí - tedy pokud budou chtít.

Toto asi Lord nepředpokládal, když Palbu zakládal - že se možná Palba stane hybatelem změn v myšlení lidí - dovedete si představit, že učitel předstoupí před žáky a bude jim líčit toto období pracemi Pátrače a Johana?
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“