Námořní boje na Jaderském moři v roce 1866

Moderátoři: jarl, Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Námořní boje na Jaderském moři v roce 1866

Příspěvek od jarl »

Námořní boje na Jaderském moři v roce 1866
Obrázek
Válka, v niž se utkalo Rakousko s Pruskem o prvenství v zemích takzvaného Německého spolku, je v naší literatuře poměrně dobře popsána a zájemce o tento konflikt si může vybírat z množství publikací podrobně popisujících nejenom příčiny ale i průběh bojů včetně slavné bitvy u Hradce Králové (Sadové) vybojované 3. července roku 1866, která skončila vítězstvím pruských vojsk, což rozhodlo celou válku.

Podstatně hůře jsou již u nás zpracované události na jižní frontě kde Rakušané úspěšně bojovali s Itálií a v bitvě u Custozzy (24. června 1866) jí zasadili těžkou porážku. Součástí tohoto zápolení byly i boje rakouské a italské flotily odehrávající se na Jaderském moři, které v naší oficiálně vydané literatuře ještě odpovídajícím způsoben zpracované nejsou, třebaže alespoň základní informace o slavné bitvě u ostrova Lissa již český čtenář k dispozici má.
Poměr sil obou stran
Námořních bojů vedených v této válce se neúčastnily pouze flotily Itálie a Rakouska, ale i postupně sílící pruské námořnictvo, které se angažovalo v Severním moři jak proti Rakušany spravovanému Holštýnsku, tak na rakouské straně bojujícímu Hannoversku, ovšem nasazení pruského námořnictva bylo pouze epizodní, jelikož Rakušané neměli na Severním moři žádné válečné lodě a Hannoversko bylo z boje záhy vyřazeno. Proto se námořní fáze této války omezila na Jaderské moře a Prusové do nich nijak nezasahovali.
Italské námořní síly
Obrázek
Italské královské námořnictvo (Regina Marina Italiana), vzniklo v březnu 1861 sloučením válečných loďstev Sardinie, Neapolska a Toskánska. Podíl těchto původně samostatných flotil na nově utvářeném loďstvu byl dosti nerovnoměrný, protože Toskánsko provozovalo pouze několik menších plavidel, zatímco Sardinie a Neapolsko se mohly pyšnit poměrně početným námořnictvem. Z toho pramenila dlouholeté rivalita neapolských a sardinských důstojníků, jež v žádném případě nezmizela ani po vzniku jednotného loďstva, a tyto dvě frakce byly i díky italskému naturelu, často doslova na kordy, což samozřejmě negativně ovlivnilo bojeschopnost zdejšího námořnictva.

Nově ustanovené Italské království začalo brzy po svém vzniku budovat mohutné válečné loďstvo, do jehož výstavby v prvních pěti letech existence investovalo 300 milionů lir, takže se rychle vyšvihlo do pozice přední námořní velmoci. Důvod tohoto nákladného zbrojení spočíval ve skutečnosti, že významná území s převahou italsky mluvícího obyvatelstva, stále ještě zůstávala součástí Rakouského císařství, takže Italové cítili potřebu vybudovat silné loďstvo, které by bylo schopné porazit rakouskou flotilu a vybojovat nadvládu nad Jaderským mořem. V 60. letech 19. století již bylo zřejmé, že éra dřevěných válečných lodí se nezadržitelně chýlí ke konci a budoucnost bude náležet pancířem chráněným plavidlům. Proto i Italové začali budovat jádro svého loďstva složeného z pancéřových jednotek.

Nejmodernější bylo v Británii vyrobené pozoruhodné plavidlo AFFONDATORE, vyznačující se nízkým trupem a mohutným sedm metrů dlouhým klounem, který se měl stát jeho nejmocnější zbraní (což se nakonec nepotvrdilo). Jeho výtlak dosahoval 4500 tun a ve výzbroji byla (kromě mnoha malokaliberních zbraní) dvě Armstrongova děla ráže 228, která byla umístěná v otočných věžích, jež jim umožňovaly široký palebný odměr. Boční pancíře dosahovaly tloušťky 127 mm a stejná byla i ochrana dělových věží; pancéřová palubě byla silná 50 mm. Rychlost dosahovala velice slušných 12 uzlů a v Itálii panovalo ničím nepodložené přesvědčení, že tento „klounovec“ je schopen sám rozhodnout bitvu s Rakušany.

Obrázek
Affondatore

Dalšími silnými obrněnci byla čtyři plavidla REGINA MARIA PIA, ANCONA, SAN MARTINO a CASTEL FIDARDO, které zhotovily francouzské loděnice. Jednalo se o lodě s výtlakem asi 4200 tun, které dosahovaly rychlosti 12 uzlů. Nesly výzbroj složenou ze 4 děl ráže 203 mm a 22 kalibru 164 mm. Pancéřový pás dosahoval tloušťky 120 mm. O něco větší byly pancéřové fregaty RÉ D´ITALIA a RÉ DI PORTOGALLO pocházející ze Spojených států, za něž Italové zaplatili celkem 650 000 liber šterlinků. Výtlak dosahoval 5600 tun a jejich výzbroj byla velmi silná. U první lodě sestávala z šestice kanonů ráže 203 mm a 32 ráže 164 mm, zatímco ostatní nesla jedno 254 mm dělo a 26 děl kalibru 164 mm. Slabinou byla rychlost dosahující pouze něco přes 10 uzlů. Pancéřová ochrana se nijak nelišila od předchozí třídy.

Prvními pancéřovou jednotkou postavenou v domácí loděnicích se stala PRINCIPE DI CARIGNANO. Její výtlak činil přibližně 3600 tun a pancíř chránící boky byl silný 120 mm. Výzbroj sestávala z deseti děl ráže 203 mm a 12 kalibru 164 mm.

Nejstaršími italskými pancéřovými fregatami byly ve Francii realizované jednotky TERRIBILE a FORMIDABILE o výtlaku pouze asi 2700 tun. Vyzbrojené byly čtyřmi děly ráže 203 mm, jež doplňovalo šestnáct 164 mm kanónů. Boční pancíře byly tentokráte silné pouze 110 mm a rychlost činila obvyklých 10 uzlů.

Kromě kapitálních obrněnců mělo italské námořnictvo ve stavu ještě dva pancéřové dělové čluny. Zhotovily je ve Francii a jejich výtlak dosahoval asi 2000 tun. Jmenovaly se VARESE a PELESTRO a vyzbroj sestávala z čtveřice děl ráže 200 mm a jednoho kalibru 164 mm. Rychlost činila nedostatečných osm uzlů a boční pancéřování dosahovalo síly 120 mm.

Dále se italské loďstvo skládalo z mnoha dřevěných fregat a korvet a v námořním boji bylo také možné využít větší množství dělových člunů a počítalo se i s nasazením civilních parníků, které měly sloužit jako transportní a pomocná plavidla.

Obrázek
Nemocniční loď Waschington

Italské loďstvo mělo k dispozici mnoho válečných přístavů, ale pro boj s Rakušany mohlo využít pouze základny v Tarentu, Brindisi a Anconě. V předvečer vypuknutí války kotvilo jádro italského námořnictva v Tarentu odkud se později přesunulo do Ancony.

Po mobilizaci čítalo italské námořnictvo 26 866 mužů a n papíře působilo impozantním dojmem, ovšem ve skutečnosti trpěla Regima Marina celou řadou nedostatků, které snižovaly její bojeschopnost. Mnoho pancéřových jednotek nebylo právě nejlepší konstrukce, ale to bylo tehdy vcelku běžné, neboť obrněné lodě se stavěly pouze několik let a jejich stavitelé teprve sbírali potřebné zkušenosti. Mnoho kapitálních jednotek ještě nebylo přezbrojeno moderními děly s drážkovanou hlavní a dostaly je až v průběhu války. Závažným problémem se stala skutečnost, že nejmodernější obrněnec AFFONDATORE v době vypuknutí války teprve spěšně odplouval z Británie a dokončován byl teprve během plavby, tudíž rozhodně nebyl plně bojeschopný.

Samostatnou kapitolu představuje i kvalita velitelského sboru. O přetrvávající rivalitě bývalých sardinských a neapolských důstojníků, již byla řeč a k tomuto problému je nutno přičíst i dosti špatné vztahy některých kapitánů a admirálů k vrchnímu veliteli, který u nich nevzbuzoval patřičnou autoritu a tato nedůvěra byla ještě prohloubena v prvním období války. Každá znesvářená frakce navíc používala vlastní dialekt italštiny, takže si mnohdy úplně nerozuměly (či snad ani rozumět nechtěly). Nelze přehlížet ani skutečnost, že vysocí představitelé italského námořnictva prožili prakticky celou služební kariéru v řadách regionálních loďstev a prakticky přes noc byli postaveni do čela silného námořnictva sjednocené Itálie, což nebylo jednoduché, byť nepopiratelnou výhodu představoval fakt, že mnozí důstojníci začínali svoji kariéru v rakouském námořnictvu, takže dobře znali svého budoucího protivníka.

Obrázek
Admirál Persano

V čele italských námořních sil stál viceadmirál Carlo conte Pellion di Persano (narozen roku 1806), jenž v mládí vstoupil do řad sardinského námořnictva, kde jej čekala rychlá kariéra. Během služby v tomto námořnictvu posbíral poměrně dost válečných zkušeností, neboť se aktivně účastnil nejenom války proti Rakousku probíhající v letech 1848 až 1849 kdy se účastnil bojů před Benátkami, ale i krymské války z let 1853 až 1856, kde řídil ostřelování Oděssy, a čerstvé zkušenosti nasbíral i z bojů za sjednocení Itálie. Proto asi nikoho nepřekvapilo jeho jmenování velitelem italského námořnictva, které se chystalo na další válku s nenáviděným Rakouskem. Dalšími důstojníky v admirálské hodnosti byli viceadmirál Giovanni Batista Albini (narozen 1812) a kontraadmirál Giuseppe (Giovanni?) Vacca (narozen roku 1810).

Ovšem přes všechny problémy bylo italské válečné loďstvo mnohem silnější nežli jeho protivník a italská veřejnost od něj právem očekávala aktivní vedení válečných operací. Z těchto důvodů byly italské plány vyloženě ofenzivní a předpokládaly naprosté přerušení nepřátelského námořního obchodu a zablokování protivníkova loďstva na jeho základnách, což mělo být umožněno díky zabrání vhodného ostrova ležícího podél dalmatského pobřeží, kde měla být vybudována provizorní základna. Až by těchto cílů bylo dosaženo měla být svedená rozhodující bitva a získána nadvláda nad Jaderským mořem.
Rakouské námořní síly
Obrázek
Rakouské válečné loďstvo (Kriegsmarine) se v padesátých letech 19. století začalo postupně modernizovat, o což se zasloužili zejména dánský admirál Hans Birch Dahlerup a arcivévoda Ferdinand Maxmilián. První se zasadil o vybudování nové námořní báze v Pule a zavedl mezi důstojníky jako úřední jazyk němčinu, s čímž souviselo i „poněmčení" jmen některých lodí. Na jeho úsilí navázal arcivévoda Maxmilián, takže v předvečer války se rakouské loďstvo stalo bojeschopnou silou provozující sedm obrněných jednotek. Nejstaršími byly pancéřové fregaty DRACHE a SALAMANDER o výtlaku pouhých 3000 tun. Dosahovaly nízké rychlosti asi devíti uzlů a jejich boční pancíře měly tloušťku 115 mm; výzbroj tvořilo celkem 26 děl. Mezi obrněnce patřila i plavidla KAISER MAXIMILIAN, PRINZ EUGEN a JUAN DE AUSTRIA dosahující výtlaku 3500 tun a rychlosti jedenácti uzlů. Jejich pancíře měly sílu 117 mm a výzbroj sestávala z třiceti děl. Ovšem JUAN DE AUSTRIA postrádal část pancířů, které musely provizorně nahradit silné dřevěné desky.

Obrázek
Juan de Austria

Nejnovějšími rakouskými pancéřovými fregatami byly ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN a HABSBURK, které se v době vypuknutí války teprve urychleně dokončovaly. Jednalo se o podstatně větší plavidla dosahující výtlaku přes 5000 tun a stejné rychlosti jako předchozí jednotky. I jejich ochrana byla posílena a boční pás dosahoval síly od 90 do 128 mm. Ovšem výzbroj byla naprosto nedostatečná a skládala se z pouhých 22 děl, jelikož jí měla původně dodat zbrojovka Krupp, ale pruská vláda po vypuknutí nepřátelství všechna děla z pochopitelných důvodů zabavila, třebaže Rakušané je už řádně zaplatili.

Kromě těchto obrněnců tvořily rakouskou flotilu řadová loď KAISER (91 děl); fregaty SCHWARZENBERG, RADETZKY, NOVARA, BELLONA, ADRIA a DONAU; trojice korvet DONDOLO, ERZHERZOG FRIEDRICH a CAROLINA.

Pod rakouskou vlajkou se samozřejmě plavilo ještě větší množství dělových člunů a nejrůznějších pomocných a průzkumných plavidel, které je zbytečné jmenovitě uvádět.

Válečné loďstvo mělo k disposici velké základny v Benátkách a Pule, k nimž se nutné připočítat i menší válečné přístavy rozmístěné podél pobřeží Dalmácie a na několika přilehlých ostrovech, mezi nimiž zaujímal zvláštní ostrov Lissa, na nějž narychlo dovezli 5000 tun uhlí.

Obrázek
Rakouské loďstvo v Pule

I rakouské námořnictvo alespoň nominálně představovalo slušnou sílu, třebaže i je sužovaly četné nedostatky. Některé pancéřové lodě byly špatné konstrukce a ty nejmodernější zase nedostaly plánovanou výzbroj; fregatu NOVARA poškodil silný požár, takže byla v opravě a mnohá starší plavidla se nacházela v rezervě a musela být teprve narychlo uvedena do činné služby. Alarmující byl zejména technický stav rakouských plavidel, neboť technické zabezpečení lodí a výcvik osádek zůstávali na nízké úrovni. O neutěšeném stavu válečných plavidel zanechal svědectví tehdejší kadet Rottauscher, který takto popisuje stav z roku 1864, kdy vypukla válka s Dánskem: „V arzenálu, v němž roste doslova tráva, se najednou objevují dávno odstrojené lodě porostlé mušlemi a dávají se do bojeschopného stavu. To všechno navíc provázejí četné havárie. Narychlo posháněné mužstvo mezitím pózuje u děl, které chrání před zkázou pouze jednoduchost konstrukce“. Bohužel ani po válce s Dánskem se mnoho nezměnilo a rakouská flotila byla i o dva roky později stále v dosti tristním technickém stavu.

Další nevýhodou byla zkutečnost, že lodní mužstvo nebylo většinou řádně vycvičeno (neplatilo to o důstojnickém sboru) a více než 20 % početního stavu tvořili Benátčané a obyvatelé Dalmácie, kteří byli považováni za nespolehlivé. Proto se objevily snahy 800 příslušníků těchto národností po vypuknutí války propustit, což ovšem velící admirál odmítal učinit, neboť za tyto zkušené specialisty prostě neměl adekvátní náhradu, takže všichni zůstali na svých místech a během války s nimi nebyly potíže, jichž se Rakušané tolik obávali, což pravděpodobně souviselo s osobností velícího admirála, který vlastním nadšením a osobním příkladem dokázal strhnout většinu svých podřízených bez ohledu na jejich národnost. Po mobilizaci sloužilo pod rakouskou vlajkou 14 721 příslušníků námořnictva Jeho Veličenstva Františka Josefa I.

Obrázek
Admirál Tegetthoff

Velitelem rakouského válečného loďstva se 8. května 1866 stal kontraadmirál Wilhelm Freiherr von Tegetthoff (narozen roku 1827), jemuž v té době bylo teprve 38 let a měl za sebou vskutku raketovou kariéru, ze které stojí za zmínku zejména bitva u Helgolandu svedená roku 1864, kde velel rakousko-pruské eskadře, jež se tu střetla s dánským loďstvem. Svým jmenováním do čela válečného loďstva sice přeskočil celkem šest služebně starších admirálů, ale nikdo si na tuto skutečnost nestěžoval, jelikož nově jmenovanému veliteli nebylo co závidět.

Ovšem novopečený velitel se obrovských problémů nezalekl a energicky se pustil do práce. Nařídil urychlit opravy starších a dostavbu nových jednotek, ba neváhal využít i vyřazená plavidla, která čekala na rozebrání, a nejnovější pancéřové fregaty, pro něž Prusové nedodali děla, nechal vyzbrojit alespoň starými kanony s hladkou hlavní, a aby povzbudil bojovou morálku zvolil si za vlajkovou loď „nedozbrojený" ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN. Také se intenzivně věnoval výcviku posádek a celá flotila až do vypuknutí války neustále prováděla cvičné plavby a trénovala klounové útoky a lodní dělostřelbu. Podle jeho představ nebylo možné silnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele porazit jiným způsobem, nežli taranováním. Kloun byl zbraní sice archaickou, ale díky zavádění obrněných plavidel vlastně jedinou, která dávala alespoň nějakou naději na potopení těchto moderních pancířem chráněných jednotek.

Obrázek
Anton von Petz

Dalšími významnými postavami rakouské flotily se staly námořní kapitán Anton Freiherr von Petz (narozen roku 1819) a fregatní kapitán Ludwig Eberle. Za zmínku jistě stojí i pozdější velitel Rakousko-Uherského loďstva Maximilian Daublebsky von Sterneck (narozen roku 1829), který v té době velel Tegetthoffově vlajkové lodi.

Rakouské loďstvo tedy bylo početně slabší nežli italské a tomu také odpovídal operační plán, podle něhož se mělo soustředit především na obranu vlastního pobřeží a nevystavovat své jádro zbytečnému riziku, jaké by hrozilo při ofenzivních akcích před nepřátelským pobřežím. Tegetthoffova velitelská pravomoc v případě války byla dosti významným způsobem okleštěna, protože mohl opustit Pulu pouze se souhlasem velitele pozemních sil na italské frontě, jimž velel arcivévoda Albrecht.
Rozpačitý začátek války
Italské království vyhlásilo válku Rakousku 20. června 1866 a Tegetthoff ještě téhož dne vyslal na průzkum kolesové avizo STADIUM, které se přiblížilo k Anconě a poté co zjistilo, že nejvýznamnější nepřátelská námořní základna na Jadranu zeje prázdnotou (italské loďstvo kotvilo zatím v Tarentu), se vrátilo zpět do Puly a informovalo rakouské velení, že nepřítel dosud nemá na Jadranu žádné významnější námořní síly. Na základě této skutečnosti se admirál Tegetthoff rozhodl vyplout na moře a napadnout tento důležitý italský válečný přístav palbou z lodních děl.

Ke každé větší akci ovšem potřeboval nejprve získat souhlas vrchního velitele rakouských sil na italské frontě, takže Tegetthoff 23. června telegrafoval arcivévodovi Albrechtovi svůj záměr a netrpělivě čekal na odpověď, která bohužel dorazila až 25. června, jelikož velení armádních sil bylo v té době zaneprázdněno událostmi na pozemní frontě, kde se obě znesvářené armády střetly v bitvě u Custozzy. Arcivévoda Albrecht svůj souhlas nakonec udělil a 26. června vyplula z Puly rakouská flotila složená z pancéřových lodí ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, KAISER MAXIMILIAN, DRACHE, SALAMANDER, PRINZ EUGEN a JUAN DE AUSTRIA, které doprovázela fregata SCHWARZENBERG a šest menších jednotek. Celé uskupení zamířilo k Anconě kam dorazilo v noci z 26. na 27. června.

Obrázek
Avizo Elisabeth

Kolem čtvrté hodiny ranní spatřily hlídky na italském strážním plavidle ESPLORATORE, avizo ELISABETH a vzápětí i siluety ostatních rakouských lodí. Italové okamžitě zamířili zpět k Anconě, kam v pořádku dopluli třebaže je ostřelovalo několik čelních nepřátelských jednotek. Rakušané očekávali, že nenarazí na žádný odpor ze strany italského loďstva, jelikož zdejší přístav byl ještě před několika dny prázdný, ale brzy ke svému velkému překvapení zjistili, že se tu nalézá prakticky celé protivníkovo válečné námořnictvo, které sem bylo před pouhými dvěma dny přesunuto z Tarentu.

Rakouské lodě se přiblížily na vzdálenost asi pěti kilometrů a překvapený Tegetthoff zvažoval další postup. Mezitím Italové vyhlásili poplach a admirál Persano, který byl z nečekaného připlutí rakouské eskadry zaskočen úplně stejně jako jeho protějšek, musel konstatovat, že se ocitl v dosti ošemetné situaci. Pod parou byla pouze přibližně polovina jeho jednotek, protože mnoho italských lodí, včetně obrněnců, překládalo uhlí a další zásoby, zatímco několik jiných plavidel teprve přecházelo přezbrojením novými děly, což znamenalo, že pouze polovina italské flotily mohla okamžitě vyplout do boje, kdežto zbytek musel zůstat v přístavu.

Admirál Persano bývá často obviňován z váhavosti, či dokonce přímo ze zbabělosti, ale nyní neváhal a vydal všem bojeschopným plavidlům rozkaz vyplout z přístavu a na nepřítele zaútočit. Jeho vlajková loď nebyla pod parou, proto se nechal přelodit na dřevěnou ESPLORATORE, kde vztyčil svoji admirálskou vlajku a ESPLORATORE odvážně vyplula vstříc celé rakouské flotile, aniž by jí následovala jediná italská loď! Pravděpodobně se tu poprvé projevily špatné vztahy mezi Persanem a ostatními admirály, kteří rozkaz k vyplutí velmi dlouho jaksi přehlíželi. Osamocená ESPLORATORE se brzy dostala na dostřel rakouských děl, které na ní zaměřily svou palbu, a Persano se musel z boje urychleně stáhnout. Až kolem sedmé hodiny konečně vypluly z přístavu i ostatní bojeschopné lodě, jež ovšem zamířily pod ochranu pobřežního dělostřelectva rozmístěného u vjezdu do přístavu.

Obrázek
Esploratore

Vteklý Persano se nechal dopravit na palubu Vaccovy vlajkové lodě PRINCIPE DI CARIGNANO, načež se většina italských lodí konečně vydala směrem k nepříteli, jenž však již mezitím zamířil zpět na základnu, protože Tegetthoff po několika hodinách marného křižování před Anconou usoudil, že případný boj, k němuž stejně neměl svolení arcivévody Albrechta, by byl za stávající situace nevýhodný. Italské loďstvo se tedy vrátilo zpět do přístavu a jeho velící admirálové měli o čem přemýšlet, protože právě propásli příležitost utkat se s nepřítelem poblíž své hlavní základny.

Jakmile se italská veřejnost a ministerstvo války dozvěděli trapnou skutečnost, že nepřátelské loďstvo křižovalo několik hodin před jejich hlavní základnou, aniž by na něj byl vypálen jediný výstřel, zavládlo v celé zemi těžké rozčarování a velící admirál měl co vysvětlovat, neboť celý národ očekával, že v dohledné době vybojuje vítěznou bitvu, čímž odčiní ostudnou porážku pozemních vojsk v bitvě u Custozzy, k čemuž ovšem Persano nejevil přílišnou ochotu. Jeho zdůvodnění vlastní nečinnosti spočívalo v argumentu, že stále ještě nedorazil obrněnec AFFONDATORE, bez nějž by svedení bitvy bylo přílišným rizikem.

Nový obrněnec se ovšem k Jadranu blížil velmi pomalu a mezitím narůstala všeobecná nespokojenost s nečinností flotily, jejíž pořízení představovalo pro celou zemi velkou finanční zátěž, a pracně vybudované loďstvo nyní pouze stálo na kotvách. K tlaku na admirála Persana se brzy přidal také italský král a ministr námořnictva Depretis mu dne 7. července zaslal jasné písemné instrukce, v nichž mu nekompromisně nařídil vyplout na moře a přinutit nepřátelskou flotilu k boji. Proto následujícího dne vyplulo italské loďstvo z Ancony a zamířilo k pobřeží Dalmácie, aby se následně stočilo k severu a v noci z 10. na 11. července proplulo kolem Benátek, aniž by se pokusilo tento významný rakouský přístav jakkoliv ohrozit, a pakse vrátilo zpět na svoji domovskou základnu

Obrázek
Admirál Albini

Již během zpáteční plavby musel Persano čelit ostrým výtkám svých podřízených a v čele těchto nespokojenců stáli kupodivu admirálové Vacca a Albini, třebaže Albini ještě před nedávnem svou váhavostí zmařil Persanův pokus napadnout Rakušany před Anconou. Oba svého nadřízeného obvinili ze zbabělosti a vztahy mezi těmito muži se ještě zhoršily, což do budoucna nevěstilo nic dobrého. Řešením mohla být změna personálního obsazení ve velení flotily, ale nikdo z odpovědných italských činitelů se k něčemu podobnému neodhodlal a všichni tři admirálové zůstali i nadále ve svých funkcích. Celá předchozí akce byla pouhou neplodnou demonstrací síly (či spíše slabosti) italské flotily a její nulový výsledek rozlítil samotného krále, načež válečná rada rozhodla, že jakmile válečné lodě doplní zásoby uhlí, musí okamžitě vyplout na moře a plnou silou zaútočit na ostrov Lissa.

Obrázek
Italský ministr námořnictva Depretis

V Anconě se 15. července objevil ministr námořnictva Depretis, aby osobně dohlédl na přípravu útoku a svojí přítomností vytvářel potřebný tlak na velícího admirála, takže italská flotila tedy 16. července znovu opustila Anconu a zamířila k pobřeží Dalmácie.
Bitva u ostrova Lissa
Místo kde měla být svedena historicky první bitva, v níž se utkaly flotily složené převážně z pancířem chráněných lodí, je dnes známé jako Vis, ale v těch časech neslo německé pojmenování Lissa. Ostrov je od italských břehů vzdálen pouze 150 km, jeho celková rozloha je něco přes 90 kilometrů čtverečních. Nejbližší větší ostrov je Hvar vzdálený šestnáct kilometrů. V době kdy sem mířilo italské loďstvo ostrov náležel Rakouskému císařství, které jej získalo v roce 1815 a zřídilo tu poměrně významnou námořní základnu střežící střední úsek dalmatského pobřeží. V severovýchodní části ostrova se nacházel přístav Porto San Giorgio; další kotviště ležely na západním pobřeží v zátoce Comisa (Komiža) a v zátoce Rogačic na pobřeží západním.
Obrázek
Ostrov Lissa (Vis)
Rakouská obrana a záměry italského velení
První opevnění tu počátkem 19. století vybudovali Britové a Rakušané je později převzali a zařadili do svých fortifikačních plánů. Nové opevňovací práce tu probíhaly v letech 1848 až 1860 a po jejich skončení byl přístav Porto San Giorgio prohlášen za válečný. Velitelem rakouské posádky byl vysloužilý držitel řádu Marie Terezie plukovník de Margina, jenž měl k dispozici asi 1800 vojáků.

Největší koncentrace opevněných objektů byla v okolí Porto San Giorgio, kde se nalézaly dělostřelecké baterie Zupparina, Cosmo, Madonna, Mamula, Bentinck,Wellington, Andrea, Schmidt a forty Georg a Robertson. Záliv Comisa střežily baterie Perlič a Magnaremi. V ostatních částech ostrova se již nalézal pouze fort Max a baterie Nadpostranje. Mnohá děla byla stará několik desetiletí, ale nechyběly ani moderní kanony s drážkovanou hlavní, kterých bylo 31, a výzbroj doplňovalo asi deset takzvaných raketových děl.

Obrázek
Rakouská obrana Porto San Giorgio

Spojení s pobřežím zajišťoval podmořský telegrafní kabel a optický telegraf, jimž bylo možné zasílat zprávy na blízký Hvar. Opevnění Lissy bylo tedy poměrně kvalitní, množství munice na jednu hlaveň činilo 200 kusů, a posádka mohla v případě napadení italským loďstvem doufat, že se udrží dostatečně dlouho, aby jim na pomoc stačilo připlout rakouské válečné loďstvo. Obranu usnadňovalo i členité a skalnaté pobřeží, díky čemuž se útočníci mohli vylodit pouze na několika vhodných místech. Nevýhodou byla naopak skutečnost, že plukovník de Margina neměl dost sil k odražení silného nepřátelského výsadku, protože mnoho jeho mužů muselo být rozmístěno v pevnostech a dělostřeleckých bateriích.

Záměrem italského velení bylo zaútočit na Lissu silnou dělostřeleckou palbou a co nejrychleji vyřadit rakouská opevnění, což by později umožnilo vylodit námořní pěchotu, která by mohla ostrov obsadit. Poté se měla italská flotila vrátit do Ancony, protože s její trvalou přítomností u Lissy se nepočítalo. Očekávalo se že celá akce bude provedena rychle a Tegetthoff na ní nestačí zareagovat, z čehož je zřejmé že Italové se k větší námořní bitvě nechystali. Italské lodě měly malé zásoby uhlí, takže v případě nečekaných obtíží, jež by jejich pobyt u Lissy prodloužily, reálně hrozily vážné zásobovací potíže.

Admirál Persano vyslal k Lisse na průzkum parník MASSAGGIERE, na jehož palubě se nacházel i kapitán d´Amici, jemuž se podařilo proniknout až do blízkosti rakouských obraných postavení a zjistit cenné údaje o nepřátelských opevněních a síle ostrovní posádky. Pohyb MASSAGGIERE, jež se maskovala jako neutrální obchodní parník, ale neunikl pozornosti Rakušanů a Tegetthoff byl o jejím spatření následně informován, takže uvedl svoji flotilu do bojové pohotovosti a vyčkával dalšího vývoje událostí.
Útok italského loďstva na ostrov Lissa
Hlavní síly italského loďstva opustily Anconu 16. července 1866 a z důvodu oklamaní případných nepřátelských pozorovatelů zamířily směrem k ostrovu Lošinj a teprve v noci se stočily směrem k Lisse. Válečné lodě doprovázelo i několik transportních plavidel přepravujících 1500 vojáků, nemocniční loď WASCHINGHTON a zásobovací plavidlo INDIPENDENZA. Celé mohutné uskupení se přiblížilo k cíli teprve v ranních hodinách dne 18. července a samotný boj propukl v 10:30.

Ještě před zahájením ostřelování vyčlenil Persano malý oddíl dělových člunů, kterému velel kapitán Sandri, a vyslal jej k ostrovu Hvar, aby tu přerušil telegrafní kabel spojující Lissu s rakouským pobřežím Obsluha stanice ovšem ještě před vyloděním Italů stačila odeslat několik depeší, v nichž informovala rakouské velení o italském útoku, a poté jeden telegrafní přístroj pečlivě ukryla. Italský výsadek se na Hvaru vylodil teprve v 11:30, hrozbou ostřelování lodními děly přinutil Rakušany ke spolupráci a asi v 15:00 byla stanice vyřazena. Poté se Italové nalodili a odpluli, aniž by na místě zanechali jakoukoliv posádku. Celá akce tedy byla provedena s přímo trestuhodnou ledabylostí, tudíž patrně nikoho nepřekvapí skutečnost, že Rakušané okamžitě po odplutí nepřátelských sil vyndali ukrytý přístroj a celou telegrafní stanici znovu uvedli do provozu. Díky tomu mohl být admirál Tegetthoff průběžně zpravován o průběhu italského útoku, třebaže ze vzdálenosti šestnácti kilometrů, jenž dělí Lissu od Hvaru, nemohli pozemní pozorovatelé zjistit příliš podrobností o probíhajících bojích.

Obránci Lissy spatřili po východu slunce blížící se loďstvo a plukovník de Margina okamžitě vyhlásil bojovou pohotovost a poslal do Puly telegrafickou žádost o pomoc, jež ovšem mohla dorazit nejdříve následujícího dne, takže rakouská posádka věděla, že alespoň zpočátku bude muset italskému útoku čelit sama.

Admirál Persano rozdělil své síly na tři oddíly, jimž určil cíle na nepřátelském pobřeží. Nejsilnější oddíl, jemuž velel sám Persano, měl útočit na Porto San Giorgio, druhý na Comisu a třetí na Rogačic. Aby vyloučil možnost, že jeho eskadře vpadnou nepozorovaně do zad Rakušané, vyslal italský admirál dvě hlídkové lodě na sever a na jih od ostrova, jejichž velitelé měli v případě spatření nepřátelské flotily neprodleně informovat velícího admirála.

Nejtěžšímu ostřelování byly vystaveny obrané pozice Rakušanů rozmístěné kolem Porto San Giorgio, které bombardovala Persanova vlajková loď RÉ D´ITALIA a pancéřové fregaty SAN MARTINO, FORMIDABILE, RÉ DI PORTOGALLO, TERRIBILE a REGINA MARIA PIA, jež podporovaly ještě pancéřové dělové čluny PALESTRO a VARESE. V první fázi boje se Italové zdržovali ve vzdálenosti asi jedné námořní míle, ale poté co zjistili, že jejich palba postrádá potřebnou účinnost, zkrátili vzdálenost zhruba o polovinu a brzy se dostavily první výsledky jejich palby. Kolem 14. hodiny se italským dělostřelcům podařilo zasáhnout muniční sklad baterie Schmidt a následná exploze vyřadila tuto baterii na dlouho z boje a zabila nejméně 35 obránců. Těžce poškozen byl i fort Georg a škody utrpěly i baterie Mamula, Zupparina, Wellington, Madonna a Bentinck. Protože palba ostrovních děl díky inkasovaným zásahům velmi zeslábla, vydal Persano večer rozkaz, aby se lodě REGINA MARIA PIA, SAN MARTINO a FORMIDABILE pokusily vplout přímo do přístavu, což se jim sice podařilo, ale všechny tři lodě se vzápětí staly cílem silné palby, která poškodila zejména pancéřovou fregatu SAN MARTINO, jež utrpěla průstřel trupu a na její palubě vypukl požár. Proto nařídil Persano přerušení boje a jeho plavidla se kolem 19. hodiny stáhla.

Obrázek
Formidabile

O poznání hůře si Italové vedli před Comisou, kterou ostřelovaly obrněnce ANCONA, CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO pod velením admirála Vacca. Jejich palba byla nepřesná a nepřátelské pozice ležely příliš vysoko, takže jejich ostřelování od moře bylo velmi obtížné. Proto Vacca boj brzy přerušil a odplul k přístavu Rogačic, poté co se rakouským obráncům podařilo dosáhnout několika přesných zásahů. Rogačic již mezitím neúspěšně ostřelovala divize admirála Albiniho, která inkasovala několik zásahů a měla dva mrtvé. I tady se rakouské obrané pozice nacházely příliš vysoko a proto se odtud Italové odpoledne stáhli a podpořili hlavní uskupení útočící na Porto San Giorgio.

První den bojů tedy nepřinesl zásadní rozhodnutí, ale mnohem větší ztráty utrpěli Rakušané, kteří napočítali asi 80 padlých a mnoho jejich děl bylo vyřazeno z boje, zatímco Italové přišli pouze o sedm mužů. Své převahy však příliš nevyužili a ani se nepokusili provést plánovaný výsadek námořní pěchoty. Jejich flotila odplula do vzdálenosti 8 mil od Lissy a italští námořníci se uložili ke spánku, zatímco Rakušané se přes noc pokoušeli opravit poničená opevnění.

Druhý den ráno dostali Italové posilu v podobě obrněné lodi AFFONDATORE, kterou doprovázely fregaty PRINCIPE UMBERTO, CARLO ALBERTO a korveta GOVERNOLO, na jejichž palubách se nalézalo i1100 vojáku, takže spokojený Persano usoudil, že nyní má již dostatek sil, aby se pokusil o námořní výsadek. Tyto lodě také přivezly zprávu, podle níž se rakouské loďstvo chystá opustit Pulu a vyplout napadenému ostrovu na pomoc. Italský admirál se ovšem tímto sdělením příliš nezneklidnil, jelikož byl přesvědčen že Rakušané dorazí pozdě a Lissa již mezitím padne do italských rukou.

Toho dne se zhoršilo počasí a vzduté vlny velmi znesnadňovaly italské snahy o vylodění pěchoty, které velel kapitán di Monalo. Z tohoto důvodu neuspěl ani jeden ze dvou pokusů o výsadek (u Comisu a v zátoce Rogačic). Proto se Italové soustředili především na bombardování Porto San Giorgio. Pancéřová fregata FORMIDABILE, které velel kapitán Saint-Bon, se k večeru dokonce odvážila vplout přímo do přístavu a zakotvila pouze 400 m od břehu, kde se pustila do souboje s bateriemi Madonna a Zupparina. Původně měly FORMIDABILE podporovat ještě ANCONA, CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO, jejichž velitelé ovšem neměli tolik odvahy jako Saint-Bon a poté co se dostaly do palby rakouských děl raději zastavili u vjezdu do přístavu.

FORMIDABILE tedy zůstala osamocena a její velitel se rozhodl vytrvat a pokračovat v boji. Italský obrněnec vypálil celkem 688 granátů, ale nedosáhl žádného viditelného úspěchu a posléze se musel vzdálit, protože byl mnohokráte zasažen rakouskými projektily, jenž zabily 9 mužů a dalších 73 zranily. FORMIDABILE zachvátily plameny a loď byla tak těžce poškozena, že byla prakticky vyřazena z boje a následujícího dne odplula do Ancony.

Obrázek
Kapitán Saint-Bon

Italům se toho dne příliš nedařilo ani u vjezdu do Porto San Giorgio a Persano sem byl nucen přesunout i nejnovější obrněnec AFFONDATORE. Rakouská palba dokázala těžce poškodit ANCONU, které měla 23 z boje vyřazených námořníků a její posádka musela zápasit se silným požárem. Bombardování ostrova však pokračovalo až do osmé hodiny večer, kdy Persano vydal svým plavidlům rozkaz boj přerušit a Italové od pobřeží odpluli a sčítali utrpěné škody.

Admirál Persano nemohl být s dosaženými výsledky příliš spokojen, neboť ani po dvoudenním ostřelování se mu nepodařilo zlomit nepřátelský odpor a Lissa se stále nacházela v držení Rakušanů. Mnoho italských lodí bylo poškozeno, a na některých začala docházet munice. Také se citelně snížily zásoby uhlí, což nevěstilo nic dobrého, protože následujícího dne bylo nutné počítat s připlutím nepřátelské flotily (pokud tedy skutečně vyplula na moře, což nebylo úplně jisté). Množil se také počet mrtvých Italů, který se zvýšil na šestnáct osob a více než stovka námořníků byla zraněných.

Mnoho důvodů ke spokojenosti neměli ani Rakušané. Jejich dělostřelci sice po dva dny sváděli statečný souboj s nepřátelským loďstvem a byla to především jejich zásluha, že nad Lissou dosud hrdě vlála rakouská vlajka, ale když plukovník de Margina zjišťoval rozsah škod musel dojít k nevyhnutelnému závěru, že jeho muži již v podstatě vyčerpali všechen obraný potenciál a další silný útok už odvrátit nedokáži. Většina pevností se změnila v hromadu sutin, mnoho děl bylo trvale vyřazeno z dalšího boje a statečná posádka se toho dne ztenčila o 26 padlých dělostřelců a dalších 68 jejich druhů utrpělo nejrůznější zranění. Vcelku bylo jasné, že pád ostrova již může odvrátit pouze rychlý zásah rakouského válečného námořnictva.

Admirál Tegetthoff se o útoku na Lissu dozvěděl již 18. července a obratem přislíbil obráncům pomoc, třebaže nemohl vyplout dříve nežli získá souhlas arcivévody Albrechta. Na palubě rakouské vlajkové lodi se uskutečnila velitelská porada, na níž Tegetthoff podrobně seznámil své podřízené s plánem nadcházející bitvy, a celá flotila stála pod parou před Pulou a čekala jak se situace vyvine. Díky ledabylosti Italů zůstalo v provozu telegrafické spojení s Hvarem a rakouský admirál tedy mohl stále dostávat nové zprávy, na jejichž základě usoudil, že hlavním cílem italské operace je opravdu ostrov Lissa a v dopoledních hodinách dne 19. července vyslal jádro eskadry na moře a sám čekal v přístavu na souhlas arcivévody Albrechta. Ten jej obratem udělil a vlajková pancéřová fregata ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN tedy mohla zvednout kotvy a vydat se plnou parou za zbytkem rakouského loďstva. Rakušané se k cíli své plavby přiblížili v ranních hodinách dne 20. července roku 1866, kdy měla být svedena vůbec první námořní bitva, ve které se utkaly eskadry složené převážně z pancéřových plavidel.
Naposledy upravil(a) jarl dne 28/10/2010, 12:16, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Bitva u Lissy
Admirál Persano se nenechal odradit dosavadními neúspěchy ani hrozbou, kterou představovalo blížící se rakouské loďstvo, a již před ránem nechal vzbudit své posádky a chystal se pokračovat v útoku. Námořní pěšáci nastoupili do vyloďovacích člunů a i přes nepříznivé počasí se pokoušeli vylodit v zátoce Rogarič, k čemuž již ovšem nedošlo, protože celá akce musela být před osmou hodinou odvolána a italská flotila se začala chystat na souboj s rakouskou eskadrou. O připlutí Tegetthoffovy flotily informovala Persana hlídkující loď ESPLORATORE, která střežila prostor severně od Lissy a ihned po rozednění spatřila blížícího se nepřítele. Italský admirál musel plánované vylodění odvolat a jeho jednotky začínaly zaujímat bojové postavení. Jak se zdá Persano byl stále plný optimismu, neboť poté co byl informován o přibližujících se Rakušanech přezíravě pronesl: „Hle, rybáři.“ Těžko říci jestli tento výrok svědčil o nemístné sebedůvěře, k níž díky výše popsaným skutečnostem rozhodně neměl žádný důvod, nebo o nepochopení celé situace. Každopádně Persano musel plánované vylodění odvolat a jeho lodě se začaly chystat k boji. O vzájemném poměru sil si čtenář může učinit velmi dobrou představu díky následujícímu seznamu plavidel, které měli oba velící admirálové k disposici.
Italské loďstvo
Pancéřové jednotky:
AFFONDATORE (2 děla).
RÉ D´ITALIA (38 děl).
RÉ DI PORTOGALLO (38 děl).
PRINCIPE DI CARIGNANO (22 děl).
REGINA MARIA PIA (26děl).
CASTELFIDARDO (26 děl).
SAN MARTINO (26 děl)
ANCONA (26 děl).
FORMIDABILE (20 děl).
TERRIBILE (20 děl).
PALESTRO (5 děl).
VARESE (5 děl).

Všechny italské pancéřové jednotky tvořily I.divizi, které velel viceadmirál Carlo conte Pellion di Persano, jenž byl i vrchním velitelem celého italského loďstva. Toto uskupení se dále dělilo na tři oddíly. První se skládal z lodí PRINCIPE DI CARIGNANO, ANCONA a CASTELFIDARDO a velel mu kontraadmirál Giovanni Vacca. Druhému velel námořní kapitán Emilio Faa´ di Bruno a tvořily jej jednotky RÉ D´ITALIA , PALESTRO a SAN MARTINO, zatímco třetí byl pod vedením námořního kapitána Augusto Ribotiho a sestával z plavidel RÉ DI PORTOGALLO, REGINA MARIA PIA, TERRIBILE, FORMIDABILE a VARESE.

Kromě pancéřových jednotek měli Italové k dispozici i větší množství starších dřevěných plavidel, jež tvořily II.divizi složenou ze šroubových fregat, doplněných šroubovými a kolesovými korvetami a III.divizi tvořenou dělovými člunu a pomocnými jednotkami. Těmto uskupením veleli viceadmirál Giuseppe Battista Albini a námořní kapitán Sandri. Jejich složení bylo následující:

II.divize
GAETA (54 děl).
DUCA DI GENOVA (44 děl).
MARIA ADELAIDE ((37 děl).
GARIBALDI (32 děl),
PRINCIPE UMBERTO (30 děl).
CARLO ALBERTO (30 děl).
VITTORIO EMANUELE (50 děl).
SAN GIOVANNI (24 děl).
GOVERNOLO (12 děl).
GUISCARDO (6 děl).
VETTORE FIERAMOSCA (6 děl).

III.divize
GIGLIO (2 děla).
ESPLORATORE (2 děla).
MASSEGGIERE (2 děla).
MONTEBELLO (4 děla).
CONFIENZA (4 děla).
VINZAGLIO (4 děla).
Rakouské loďstvo
Pancéřové jednotky:
ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN (22 děl).
HABSBURG (22 děl).
KAISER MAXIMILIAN (27 děl).
PRINZ EUGEN (37 děl).
JUAN DE AUSTRIA (37 děl).
DRACHE (28 děl).
SALAMANDER (28 děl).

Všechna výše popsaná rakouská plavidla tvořila I. divizi, které velel kontraadmirál Wilhelm Freiherr von Tegetthoff. a patřilo k ní ještě avizo KAISERIN ELISABETH (6 děl), velitel fregatní kapitán Österreicher, výtlak 1506 tun, rychlost 9 uzlů. Dále se rakouská sestava skládala ze starších dřevěných plavidel rozdělených do dalších dvou divizí. Jedné velel námořní kapitán Anton Freiherr von Petz a druhé fregatní kapitán Ludwig Eberle.

II.divize
KAISER (92 děl).
NOVARA (35 děl).
SCHWARZENBERG (50 děl).
RADETZKY (50 děl).
ADRIA (31 děl).
DONAU (31 děl).
ERZHERZOG FRIEDRICH (24 děl).
STADIUM (děl ?).
GREIF (2 děla).

III.divize
HUM (4 děla).
DALMAT (4 děla).
REKA (4 děla).
SEEHUND (4 děla).
VELEBICH (4 děla).
WALL (4 děla).
STREITER (4 děla).
NARENTA (6 děl).
KERKA (6 děl).
ANDREAS HOFER (3 děla).

Admirál Tegethoff své podřízené již před vyplutím z Puly detailně seznámil s plánem bitvy, podle nějž měla rakouská flotila vytvořit tři samostatné formace ve tvaru klínu a zaútočit na nepřítele klouny. Po prvním hromadném útoku se měla jednotlivá plavidla rozdělit a jejich velitelé si měli nacházet další cíle podle vlastní úvahy. Jednotky první divize měly bojovat s italskými obrněnci, zatímco plavidla z dalších dvou divizí se měla soustředit na nepřátelská dřevěná plavidla. Tegetthoff svým podřízeným nařizoval bojovat na co nejkratší vzdálenost, aby se eliminovala italská převaha v dělostřelectvu a za hlavní zbraň se považoval kloun, jenž ovšem neslo pouze sedm pancéřových plavidel. Rakouský admirál vydal i speciální instrukce posádce vlajkového obrněnce ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, podle nichž měla být jeho případná smrt utajena, aby nedošlo k poklesu bojové morálky a velení se měl ujmout kapitán Sterneck. Rakouská flotila utvořila již brzy po vyplutí z Puly plánovanou bojovou formaci, takže byla plně připravena k boji a mohla na nepřítele zaútočit okamžitě po připlutí k Lisse. Tegetthoff nezapomněl ani na zdánlivou maličkost, jíž představovat prázdné žaludky jeho mužů, takže rakouské posádky už kolem šesté hodiny dostaly vydatnou snídani, aby byly na blížící se bitvu připraveny opravdu ve všech směrech.

Obrázek
Von Sterneck

Naproti tomu italský admirál Persano s připlutím nepřátelského loďstva k Lisse pravděpodobně až do poslední chvíle příliš nepočítal, navzdory varování z předešlého dne, kdy byl informován, že Rakušané opustili svou hlavní námořní základnu. Tomu odpovídaly i přípravy na možnou bitvu, jež byly pouze velmi obecné a žádný z nižších velitelů předem nevěděl co se od něj v boji očekává a jaká bude zvolena bitevní taktika. Persanovu situaci velmi ztížily i probíhající přípravy na chystané vylodění námořního výsadku, protože výsadkové čluny již byly na cestě k pobřeží a jejich návrat k mateřským lodím způsobil velké zdržení celé II.divize vedené admirálem Albinim, takže Persano vyplul nepříteli v ústrety pouze se svými obrněnci.

Italský admirál nařídil teprve po osmé hodině svým pancéřovým lodím vytvořit kýlovou linii, ale protože některé z jeho jednotek se již chystaly k ostřelování ostrova a nebyly v blízkosti jádra flotily, byl tento manévr dokončen až těsně před zahájením boje a vytvořená sestava bylo dosti neuspořádaná. Navíc v ní chyběly lodě VARESE a TERRIBILE, které se opozdily a FORMIDABILE, jehož velitel se rozhodl k návratu do Ancony, neboť FORMIDABILE byla předchozího dne silně poškozena pobřežním dělostřelectvem. Jednotky II. a III.divize zůstaly poblíž Lissy a urychleně dokončovaly nalodění vojáků, kteří se podle původního plánu měli vylodit v zátoce Rogačic. Kýlová linie byla tedy vytvořena teprve kolem deváté hodiny a italská sestava se vydala směrem na sever odkud se již rychlostí devíti uzlů blížili Rakušané. Později Italové změnili směr plavby na severovýchod, aby přeťali kurz nepřátelské sestavy.

Obrázek
Schéma rakouského útoku u Lissy

Kolem desáté hodiny se obě flotily přiblížily na vzdálenost čtyř námořních mil a bylo jasné, že během několika minut vypukne bitva, jež rozhodne o nadvládě nad Jaderským mořem. A právě v této chvíli učinil Persano první z celé řady nepochopitelných chyb a přehmatů, jichž se Italové během následujících několika hodin měli dopustit. Italský vrchní velitel, jehož vlajková loď RÉ D´ITALIA se nacházela zhruba uprostřed bojové sestavy, se rozhodl přelodit na AFFONDATORE. Na tomto rozhodnutí by nebylo nic divného, jelikož AFFONDATORE dosahoval vysoké rychlost a byl silně pancéřován, ale je záhadou proč k přelodění nedošlo již během předchozího dne, kdy zbrusu nový obrněnec dorazil k Lisse. RÉ D´ITALIA musela zpomalit, čímž v italské sestavě vznikla mezera široká téměř dvě míle a od jejího trupu odrazila parní barkasa převážející Persana a několik štábních důstojníků. Přesun na AFFONDATORE se zdařil, ale celý prostor kudy se malá barkasa pohybovala byl zahalen hustým dýmem z vepředu plujících plavidel, k němuž se brzy přidala i mračna spáleného střelného prachu uvolněná do ovzduší díky zahájení dělostřelby. Kromě toho panovalo poměrně větrné počasí a moře tedy bylo rozvlněné, takže velitelé většiny italských lodí si přesunu, o němž je předem nikdo neinformoval, nevšimli a i nadále pokládali za vlajkovou loď RÉ D´ITALII (alespoň to později tvrdili). Admirálův přesun se sice zdařil a Persano se již brzy nalézal v nitru pancéřové velitelské věže na AFONDATORE, ale vzápětí zjistil, že mezi signálními prostředky na této lodi chybí admirálská vlajka, takže musel nechat vyvěsit obyčejnou vlajku viceadmirálskou, kterou nikdo nerespektoval. K dovršení všech zmatků vlála Persanova admirálská vlajka stále ještě na hlavním stěžni lodi RÉ D´ITALIA odkud jí nikdo nesundal.

Obrázek
Ré d´Italia

Tegetthoff měl své lodě uspořádané do tří klínovitých útvarů a v čele jeho formace se pohybovalo avizo STADIUM, jež se těsně před zahájením boje stáhlo; rychlost rakouských plavidel byla asi devět uzlů. V 10:45 byla zahájena dělostřelba vedená na vzdálenost 300 metrů a obě strany dosáhly několika zásahů, které však nezpůsobily téměř žádné škody. Nezdařilo se ani taranování italských plavidel, k čemuž podstatnou měrou přispěla skutečnost, že rakouská formace mířila přímo do mezery, která v italské sestavě vznikla díky přelodění admirála Persana na AFFONDATORE. Pouze JUAN DE AUSTRIA nadějně zaútočil na RÉ D´ITALIA, ale italská loď se pokusu o taranování dokázala vyhnout. Znepřátelené flotily samozřejmě pokračovaly v palbě, jež tentokráte nezůstala bez vážných následků.

Na rakouské straně padl Heinrich von Moll, jenž velel pancéřové fregatě DRACHE. Tento muž se v době zahájení boje sice nalézal v pancéřové velitelské věži, ale přesto byl zasažen do hlavy a na následky vážného zranění brzy skonal. Velitelské věže na tehdejších rakouských plavidlech ještě nebyly uzavřené (uzavřenou věž měl u Lissy pouze moderní AFFONDATORE) a tvořil je pouze ocelový tubus dosahující dospělému muži přibližně do výše ramen, takže hlava zůstávala zcela nechráněná, což se Mollovi stalo osudným a velení na DRACHE musel převzít poručík řadové lodě Karl Weyprecht, který se později proslavil jako polární badatel. Italská palba zasáhla i vlajkový ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, ale jeho bojeschopnost nebyla nijak ohrožena. Citelné zásahy inkasovali i Italové. Dělový člun PALESTRO zasáhl rakouský granát, jenž explodoval v důstojnické jídelně na zádi, a na lodi vypukl silný požár. Další rakouský projektil poškodil kormidlo na RÉ D´ITALIA, což mělo za následek podstatné snížení manévrovatelnosti tohoto silného plavidla.

Rakouské lodě tedy propluly mezerou mezi italskými loděmi, aniž by mohly využít své klouny k rozhodnému útoku a nyní se v souladu s původním plánem rozdělily a bojovaly samostatně. Lodě z II. a III. divize se chystaly odplout k Lisse, kde se stále ještě nacházely italské dřevěné lodě, ale tento plán jim zmařily italské pancéřové lodě, které se do souboje se svými rakouskými protějšky příliš nehrnuly a většinou útočily pouze na mnohem sladší dřevěné jednotky. Díky tomu se rozpadla i italská bojová sestava a bitva se brzy přeměnila na řadu soubojů skupinek válečných lodí či osamoceně manévrujících plavidel, které se vzájemně ostřelovaly a pokoušely se o taranování. Díky tomu se bitva u Lissy stala snad jedinou námořní bitvou v moderních dějinách, kdy znesvářené lodě nebojovaly v pevně utvořených formacích a jakoby se vrátily do dávno minulých dob, kdy námořní vojenství ještě nesvazovala řadová taktika. Je třeba podotknout, že přesně tak si Tegetthoff vývoj bitvy představoval, jelikož rozptýlené italské loďstvo nyní nemohlo využívat své dělostřelecké převahy a nepřehledná bitevní skrumáž zvyšovala šanci na úspěšný klounový útok.

Zajímavé je srovnání jakým způsobem oba vrchních velitelé řídili boj. Tegotthoff se během celé bitvy nacházel na vyvýšené zádi své vlajkové lodě a odmítal vyhledat relativní bezpečí jaké skýtala pancéřová velitelská věž. Z tohoto naprosto nekrytého stanoviště vydával rozkazy Sterneckovi, který je předával posádce. Naproti tomu Persano se ihned po přesunutí na AFFONDATORE uchýlil do tamější moderní velitelské věže kde setrval po celou dobu bitvy.

Díky tomu, že se toto námořní střetnutí brzy změnilo v souboj jednotlivých plavidel, bojujících bez vzájemné koordinace, je velmi těžké jej nějakým smysluplným způsobem popsat, protože tu docházelo k desítkám většinou krátkodobých dělostřeleckých duelů a celá plocha bojiště byla brzy zahalena hustým dělostřeleckým dýmem, jenž se mísil s kouřem vycházejícím z desítek lodních komínů. Naštěstí měly trupy plavidla obou soupeřú nátěr vyvedený v jiné barvě a rakouské lodě měly pro zlepšení identifikace i jinak zbarvené komíny. Všechny souboje italských a rakouských plavidel tu nelze popisovat, takže uvádím alespoň ty nejzajímavější.

Obrněnec ANCONA vedený poručíkem Piola-Casolim odvážně zaútočil přímo na nejsilnější rakouská pancéřová plavidla a podařilo se mu několikráte zasáhnout Tegetthoffovo vlajkové plavidlo, jemuž přispěchal na pomoc HABSBURG a palba těchto dvou lodí přiměla ANCONU k ústupu. Na jádro rakouské sestavy zaútočil i RÉ D´ITALIA, jehož kormidlo se nedařilo opravit, díky čemuž byly manévrovací schopnosti tohoto plavidla silně omezené. Toho využil ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, který se jej pokusil taranovat, ale RÉ D´ITALIA se jeho útoku dokázala na poslední chvíli vyhnout. Tegetthoffova vlajková loď se tímto neúspěchem nenechala odradit a o něco později napadla hořící pancéřový dělový člun PALESTRO. I PALESTRO se dokázal vyhnout, ovšem příď rakouské lodě se otřela o jeho bok, který utrpěl další poškození a vrchní část zadního stěžně se zřítila na palubu rakouského plavidla. Toho využil kormidelník 3. třídy Carkovich, jenž se i přes hustou nepřátelskou palbu, zmocnil spadlé italské vlajky a odnesl jí „za hlučného jásotu svých soudruhů k admirálovi, který mu za chrabrost poděkoval a pochválil.“ PALESTRO se ocitl v dosti obtížné situaci, neboť požár na jeho palubě nyní zachvátil i uložené uhlí a začal ohrožovat dokonce i muniční sklad. Proto se jeho velitel rozhodl bojiště opustit a dělový člun zamířil na širé moře.

Vážné potíže měl i SAN MARTINO, který se pokoušel zaútočit na řadovou loď KAISER, jíž přispěchaly na pomoc pancéřové fregaty KAISER MAXIMILIAN a JUAN DE AUSTRIA, jejichž dělostřelci SAN MARTINO mnohokráte zasáhli, čímž zničili mnoho italských děl a způsobili několik požárů, takže SAN MARTINO byl de facto vyřazen z boje, třebaže bojiště neopustil.

Obrázek
Řadová loď Kaiser

Těžké chvíle zažívala posádka řadové lodě KAISER, na níž vytrvale utočil AFFONDATORE, protože admirál Persano učinil další těžko pochopitelný omyl, když tohle plavidlo považoval za Tegetthoffovu vlajkovou loď. Těžko říci co jej k tomuto chybnému názoru vedlo, protože Tegetthoffova admirálská vlajka vlála od samého počátku na obrněné fregatě ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, ale tento omyl vysvětluje proč KAISER po celou dobu boje představoval pro Persana hlavní cíl, od jehož zničení si italský velitel sliboval ochromení rakouského velení.

AFFONDATORE zaútočil na rakouskou II.divizi, která se pokoušela odplout k Lisse, aby napadla Albiniho dřevěná plavidla, jež do boje stále nezasahovala a jejich velitel, jenž ještě před nedávnem obviňoval Persana ze zbabělosti, stále ignoroval signály z AFFONDATORE vyzývající jej k boji, což bylo pro Rakušany velké štěstí, neboť silné uskupení Albiniho dřevěných plavidel mohlo vážně ohrozit rakouskou II.divizi, která již byla zle tísněná italskými obrněnci. Těžko věřit, že by admirál Albini (a samozřejmě i Vacca) opravdu během celého trvání bitvy nezjistil pravý stav věcí a stále považoval za vlajkovou loď RÉ D´ITALIA, která, na rozdíl od divoce signalizující AFFONDATORE, nevydávala žádné rozkazy. Spíše se neodbytně vkrádá podezření že tito dva admirálové využili situace a Persana, jehož ostatně příliš neuznávali, jednoduše úmyslně ignorovali, čímž významně přispěli k italské porážce.

V blízkosti řadové lodě KAISER se nacházelo aviso ELISABETH, které inkasovalo těžký zásah od AFONDATORE a muselo se z boje stáhnout. Italský obrněnec se pokusil KAISERA taranovat, ale jeho protivník se útoku vyhnul a obě lodě se utkaly v dělostřeleckém souboji. Jednalo se o duel dvou zcela rozdílných typů plavidel. Mohutné řadové lodě ovládaly světová moře několik staletí, ale doba jejich slávy byla již minulostí a KAISER se pravděpodobně stal vůbec posledním představitelem svého druhu, který se ještě aktivně zapojil do námořní bitvy. Naproti tomu obrněný AFFONDATORE s děly v otočné věži, představoval budoucnost lodního stavitelství a jeho následovníci měli vládnou mořím a oceánům až do nástupu vojenského letectva. Italské moderní kanony sice způsobily na rakouské řadové lodi mnoho škod, ale velké množství zásahů inkasovala i AFFONDATORE, protože na ní usilovně pálil nejenom KAISER, ale i fregaty DONAU, RADETZKY a korveta ERHERZOG FRIEDRICH, která byla brzy silně poškozena italskou palbou. Ukázalo se že dřevěné lodě nemají v boji s moderními obrněnci příliš šancí na úspěch, protože AFFONDATORE dokázal během krátké doby citelně poškodit hned tři nepřátelské lodě (KAISER, ELISABETH a ERHERZOG FRIEDRICH). Zasažena byla i fregata NOVARA, na jejíž palubě padl její velitel kapitán řadové lodě Eric von Klint.

Obrázek
Korveta Erzherzog Friedrich

Přesto ani rakouská dělostřelba nezůstala bez výsledku a AFFONDATORE se nakonec stáhl, což ovšem mělo Rakušanům přinést pouze krátkodobou úlevu, protože kolen 11. hodiny spatřily hlídky na lodi KAISER jak se z dýmu vynořily pancéřové fregaty REGINA MARIA PIA a RÉ DI PORTOGALLO, jež se svého protivníka chystaly sevřít do kleští a potopit jej taranováním. Kapitán Petz neviděl za této hrozivé situace jiné řešení, nežli Italy předejít a nasměroval příď KAISERA na levý bok obrněnce RÉ DI PORTOGALLO, kam nezpevněná příď rakouské řadové lodě narazila v 11:15. Pokud by se na místě KAISERA nalézala některá z pancéřových lodí, jejichž přídě byly uzpůsobeny k taranování, byl by jeho protivník dozajista ztracen, ale za této situace utrpěla daleko větší škody rakouská loď. RÉ DI PORTOGALLO měla sice stržené pancíře v délce asi dvaceti metrů, ale žádné závažnější škody jí zoufalý Petzův manévr nezpůsobil.

Naopak výčet poškození KAISERA je velmi dlouhý. Celá příď i s čelním stěžněm byla zničena, přední stěžeň se zřítil na palubu, stejně jako lodní komín a vzápětí vypukl na palubě nebezpečný požár. Silný náraz navíc poškodil uložení mnoha děl, kotlů a strojů, díky čemuž ihned poklesla obranyschopnost a rychlost plavidla, k čemuž přispěl i spadlý komín. Těžce poškozená loď se pokoušela odpoutat z boje a zamířit k Lisse, ale REGINA MARIA PIA a RÉ DI PORTOGALLO jí pronásledovali a brzy je posílil i VARESE. V této kritické situaci KAISERA zachránila ostatní rakouská dřevěná plavidla, jejichž velitelé přispěchali své vlajkové lodi na pomoc a palbu na nepřátelské obrněnce postupně zahájily fregaty SCHWARZENBERG, ADRIA, RADETZKY a DONAU, korveta ERZHERZOG FRIEDRICH a dělové čluny REKA a SEEHUND. Jejich palba byla natolik silná, že přinutila Italy k ústupu.

Potíže řadové lodi KAISER, která hledala útočiště v Porto San Giorgio, však ještě zdaleka nekončily, jelikož na ní zaútočily obrněné fregaty CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO, jimž velel kontraadmirál Vacca. I jejich útok však odrazila palba rakouských doprovodných lodí a Vacca vydal rozkaz změnit kurz na severozápad a jeho lodě definitivně opustily bojiště a do bitvy již nadále nezasahovaly. KAISER tedy mohl konečně zamířit k Lisse a ostatní lodě rakouské II. a III. divize jej následovaly, aniž by se je silný svaz italských dřevěných plavidel pod velením viceadmirála Albiniho pokusil jakkoliv napadnout. Znovu nelze nekritizovat počínání obou italských admirálů, kteří ještě před několika dny hýřili bojechtivostí, ale když opravdu došlo k bitvě s hlavními silami Rakušanů, tak jejich chování bylo přímo ostudné. Vacca měl bojovat s nepřátelskými obrněnci, což neučinil a soustředil se na nepříliš energicky vedené souboje s mnohem slabšími dřevěnými plavidly, a Albini do boje nezasáhl vůbec!

Díky tomuto vývoji se situace na bojišti stále více měnila ve prospěch Rakušanů, kteří nyní mohli útočit na zbývající nepřátelské obrněnce, nad nimiž získali početní převahu, jelikož Italové už měli z boje vyřazené lodě PALESTRO, SAN MARTINO, FORMIDABILE a RÉ D´ITALIA, které se vzdalovaly z bojiště, popřípadě byla jejich bojeschopnost podstatně oslabena. K nimž je nutné připočítat Vaccovy CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO, jež v podstatě prchaly z boje a TERRIBILE, který se brzy po zahájení bitvy vydal k Albiniho plavidlům. Z toho vyplývá, že Persano měl v té době již k disposici pouze čtyři plně bojeschopné pancéřové lodě, zatímco jeho protivník stále ještě mohl počítat se všemi sedmi obrněnci. Tegetthoff tohoto příznivého vývoje situace využil a tvrdě udeřil na zbývající italská pancéřová plavidla a záhy dosáhl rozhodujícího úspěchu.

Obrázek
Kapitán Faa´di Bruno

Obrněnec RÉ D´ITALIA měl již na začátku bitvy poškozené kormidlo, jež se stále nedařilo opravit, takže mohl manévrovat pouze s velkými obtížemi, což se mu nakonec stalo osudným, protože v 11:20 se na něj vyřítil ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN a kapitán Faa´di Bruno, který napadené lodí velel, přikázal přejít na zpětný chod, díky čemuž RÉ D´ITALIA zůstal na nějaký čas téměř bez pohybu a stal se snadným cílem pro plnou rychlostí (11 uzlů) plující ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN. Velitel rakouské vlajkové lodě, Sterneck, nechal zastavit stroje teprve ve vzdálenosti pouhých padesáti metrů od nepřátelského plavidla a lodní příď opatřená klounem se zabodla do střední části levého boku bezmocného plavidla, kde se nacházely i kotelny. Ozval se hrozný skřípot, doprovázený praskotem ničeného lodního trupu, který přehlušil nadšené výkřiky rakouských a poděšené italských námořníků. Vzápětí došlo k výbuchu několika kotlů a osud RÉ D´ITALIA byl zpečetěn. Sterneck zavelel zpětný chod a italskou dělostřelbou lehce poškozený ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN pomalu vycouval od zmrzačeného protivníka, v jehož boku zel obrovský otvor o ploše 13 metrů čtverečních. Do útrob italské pancéřové fregaty se nezadržitelně valila voda a nešťastná loď se během několika minut převrátila na levý bok a zmizela v hlubinách. Na jejím hlavním stěžni až do poslední chvíle vlála italská vlajka a traduje se, že posádka potápějícího se obrněnce zpívala bojovnou píseň „Venezia e nostra“ (Benátky jsou naše), což je ale pravděpodobně pouze výplod italské propagandy. Jako pravděpodobnější se jeví historka o dělostřelci jménem Poltio, který ve chvíli, kdy se ERZHERZOG FERDINAND MAXMILIAN vyprostil ze sevření svého zmrzačeného protivníka, přistoupil ke svému nabitému dělu a se slovy: „Ještě jednu" vypálil poslední výstřel, či tvrzení, že poslanec Boggio až do potopení pálil na rakouský obrněnec z pistole.

Obrázek
Erzherzog Ferdinand Maximilian

Také ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN utrpěl poměrně značné škody, neboť měl poničenou příď, čelní stěžeň a plachtoví, ale nepozbyl schopnost pokračovat v boji. Na místě tragédie bojovalo o život mnoho italských námořníků, což přimělo Tegetthoffa k vydání rozkazu k jejich záchraně. Rakouská vlajková loď zpomalila a chystala se spustit čluny, k čemuž nakonec nedošlo, protože na ní zaútočila pancéřová fregata ANCONA, která se dokonce pokusila o taranování, načež rozzuřený Tegetthoff záchranou akci odvolal. Trosečníci z RÉ D´ITALIA byli ponecháni svému osudu, což pro mnohé znamenalo rozsudek smrti. Z posádky čítající 577 mužů zahynulo celých 381 námořníků (včetně Faa´di Bruna), kdežto zbytek později zachránili Italové a 15 mužům se podařilo doplavat k Lisse, což byl vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám vskutku obdivuhodný výkon!

Zkáza RÉ D´ITALIA, který stále mnoho velitelů považovalo za vlajkovou loď, v podstatě rozhodla celou bitvu, protože už i tak dezorientovaní italští velitelé nyní naprosto ztratili víru v úspěch a boj postupně přerušovali. Jedinou výjimku představoval AFFONDATORE, jenž využil své vysoké rychlosti a opět se pokusil zničit řadovou loď KAISER. Italský obrněnec tentokráte manévroval natolik obratně, že se mu podařilo zaujmout vhodnou pozici ke klounovému útoku a zdálo se že KAISER brzy potká stejný osud jako RÉ D´ITALIA. AFFONDATORE nabral rychlost a neodvratně se přibližoval k pravoboku zmrzačené řadové lodě, ale na poslední chvíli změnil kurz a neškodně proplul kolem hořícího protivníka. Persano totiž nakonec ztratil nervy a útok odvolal. Toto rozhodnutí italský admirál alibisticky zdůvodňoval obavami, aby potápějící se KAISER nestáhl pod hladinu i jeho plavidlo, ale moc příznivců si v řadách posádky AFFONDATORE nezískal a není divu, že se našli i námořníci považující vrchního velitele za zbabělce. K taranování tedy nedošlo a obě lodě se namísto toho utkaly v dělostřeleckém souboji, do něhož se zapojili i RADETZKY, DONAU, ADRIA, SCHWARZENBERG a NOVARA, jimž připluly na pomoc i dvě pancéřové fregaty, což přimělo Persana k urychlenému ústupu, protože jeho obrněnec byl mnohokráte zasažen a tentokráte byla jeho poškození opravdu citelná.

Tím bitva u Lissy skončila a obě znesvářené eskadry boj přerušily. Tegetthoff vydal v 12:20 rozkaz, aby se jeho rozptýlené jednotky znovu soustředily do tří původních divizí a lodě z II.a III.divize pokračovaly v plavbě do Porto San Giorgio, zatímco pancéřové lodě vyčkávaly jak se situace vyvine. Také Persano dokázal konečně přimět ostatní velitele k poslušnosti a jeho plavidla se severozápadně od místa bitvy seřadila do kýlové linie a v 12:45 se pokusil znovu obnovit boj, ale AFFONDATORE následovaly pouze PRINCIPE UMBERTO a RÉ DI PORTOGALLO, takže Persano po několika výstřelech boj opět přerušil a odplul směrem na západ a na bojišti zůstaly pouze STELLA D´ITALIA a PRINCIPE UMBERTO, jež zachraňovali trosečníky z RÉ D´ITALIA.

Ovšem i přesto ještě Italové utrpěli těžkou ztrátu a přišli o pancéřový dělový člun PALESTRO, který se sice dokázal zařadit do jejich sestavy, ale na jeho palubě zuřily nezvladatelné požáry (údajně hořel po celé délce). Kapitán Cappellini ovšem věřil, že jeho muži situaci zvládnou a dovolil evakuovat pouze zraněné námořníky, zatímco ostatní pokračovali v hašení a údajně se povzbuzovali voláním: „Ať žije Itálie!“ a „Ať žije král!“Jejich snaha byla ovšem marná a ve 14:30 pronikly plameny až do muničního skladu a následný výbuch PALESTRO roztrhal. Zahynulo 231 mužů, mezi nimiž nechyběl ani kapitán Cappellini, a Italové z vody vylovili pouze 23 přeživších členů posádky.

Obrázek
Kapitán Cappellini

Persano svolal poradu důstojníků a oznámil svůj úmysl v boji nepokračovat a odplout zpět k Anconě. Je pravda, že zdaleka ne všichni důstojníci s jeho názorem souhlasili, ale většina se admirálovu rozhodnutí bez výhrad podvolila. Ostatně pokračovat v boji za situace, kdy posádky byly demoralizované nepříznivým vývojem bitvy, na mnoha italským lodím začalo docházet střelivo, a také zásoby uhlí se ztenčily, by těžko způsobilo nějaký zásadní zvrat celkové situace. Italové tedy odpluli a druhého dne zakotvili v Anconě.

Tegetthoff ve 14:30 nechal vyvlajkovat signál, jimž boj ukončil a odplul k Lisse a je paradoxní, že řada námořníků oslavila vítězství tradičním benátským bojovým pokřikem: „Viva San Marco". Jeho pancéřové lodě ovšem ještě celou noc zůstaly v pohotovosti a teprve následujícího dne zakotvily v Porto San Giorgio.

Bitva u ostrova Lissa tedy skončila jednoznačným vítězstvím rakouského loďstva, které potopilo dvě nepřátelské pancéřové lodě a několik dalších dokázalo vážně poškodit. Naopak Rakušané neztratili ani jednu loď a těžce poškozen byl pouze KAISER, třebaže i několik dalších plavidel bylo citelně zasaženo. Obrovský nepoměr byl ve ztrátách lodních osádek, kdy Rakušané měli 38 padlých a 138 raněných, kdežto Italové 619 mrtvých a 40 zraněných. Celkem vypálily Rakušané 4560 nábojů, kdežto Italové pouze necelých 2000.

Tady je seznam škod a ztrát na jednotlivých rakouských plavidlech: ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN (42 zásahů, 1 mrtvý, 7 zraněných), HABSBURK (38 zásahů), KAISER MAXIMILIAN (28 zásahů, 3 zranění), DON JUAN DE AUSTRIA (41 zásahů, 1 mrtvý, 4 zranění), PRINZ EUGEN (21 zásahů, 1 zraněný), DRACHE (17 zásahů, 1 mrtvý, 6 zraněných), SALAMADRER (35 zásahů, 9 zraněných), KAISER (80 zásahů, 24 mrtvých, 75 zraněných), NOVARA (47 zásahů, 7 mrtvých, 20 zraněných), SCHWARZENBERG (9 zásahů, 9 zraněných), ADRIA (27 zásahů, 2 mrtví, 5 zraněných), DONAU (7 zásahů, 1 mrtvý, 2 zranění), ERZHERZOG FRIEDRICH (9 zásahů), ELISABETH (4 zásahy, 1 mrtvý, 4 zranění), HUM (3 zásahy), DALMAT (1 zásah), ANDREAS HOFER (3 zásahy).

Obrázek
Poškozený Kaiser

A tady seznam mrtvých a zraněných na italských lodích: RÉ D´ITALIA (381 mrtvých), PALESTRO (231mrtvých), RÉ DI PORTOGALLO (3 mrtví, 11 zraněných), REGINA MARIA PIA (1 mrtvý, 19 zraněných), SAN MARTINO (3 mrtví, 4 zranění), ANCONA (1 mrtvý, 3 zranění), CASTELFIDARDO (3 zranění).

Dne 21. července se na ostrově Lissa konal pohřeb padlých rakouských námořníků. Posádky vytvořily slavnostní špalír, Tegetthoff pronesl smuteční projev a poté vhodil na rakve svých spolubojovníků první hrst hlíny, zatímco zakotvené lodě vypálily na jejich počest čestnou salvu. Následně byly hroby osázené rozmarýnem a později tu byl vztyčen památník, jenž tu dodnes připomíná tuto významnou událost v dějinách rakouského námořnictva. Na stejném hřbitově byla později pohřbena i těla utonulých italských nomořníků z posádky RÉ D´ITALIA.

Poté se většina rakouských plavidel vrátila do Puly, kde Tegetthoff zorganizoval velmi bouřlivou oslavu konanou na palubě těžce poškozené řadové lodi KAISER. Tegetthoff byl povýšen na viceadmirála a důstojníci sepsali písemnou žádost, aby mu byl udělen Řád Marie Terezie prvního stupně, což panovník následně učinil. Řád Marie Terezie dostali i kapitáni řadové lodě Anton Freiherr von Petz a Maximilian Daublebsky von Sterneck.

Obrázek
Pomník padlých rakouských námořníků

V Itálii způsobila zpráva o porážce hotové pozdvižení a rozhořčená veřejnost požadovala potrestání viníků. Persano se sice snažil některé nepříjemné skutečnosti utajit a zveličoval rakouské ztráty (KAISER měl být podle jeho slov potopen), ale nebylo mu to nic platné a byl ze své funkce odvolán (nahradil jej admirál Vacca) a následně zatčen. Italské lodě navštívila ministerská vyšetřovací komise, která vyslechla velitele jednotlivých plavidel a další důstojníky, a její zjištění byla v přímém rozporu s tím jak situaci popisoval Persano ve svém hlášení ze dne 23 července. Nakonec byl italský vrchní velitel postaven před námořní tribunál, který jej dne 15. dubna 1867 odsoudil k degradaci a nucenému penzionování a byly mu naúčtovány i veškeré soudní výlohy, což jej přivedlo takřka na mizinu, a zbytek života dožil v chudobě

Persano se pokoušel obhájit a veškerou vinu se snažil svalit na své podřízené, o nichž prohlásil: „Před bojem byli všichni lvi, ale když nadešla chvíle zkoušky, stali se - až na několik výjimek - králíky“. Ale jeho snaha byla marná a Persano zůstal hlavním viníkem odpovědným za nečekanou porážku. Je nepochybně pravda, že admirálové Vacca a Albini, kteří byli později rovněž posláni do výslužby, se zachovali přímo hanebně a jejich chování ošklivě zavánělo zradou a tito pánové mohli být rádi, že za své konání nestanuli před vojenským soudem, ale neoddiskutovatelnou skutečností zůstává fakt, že hlavní odpovědnost za porážku nese admirál Persano, jenž byl jako vrchní velitel koneckonců odpovědný i za své podřízené. Persano se dopustil mnoha chyb a svým neuváženým přeloděním na AFFONDATORE zcela dezorientoval ostatní velitele a do konce bitvy již nebyl schopen situaci napravit, třebaže mohl s rychlou AFFONDATORE dohnat Vaccavu vlajkovou loď, a celé nedorozumění (pokud se tedy nejednalo o úmyslné ignorování Persanových příkazů) napravit. Proto, ať již hodnotíme bitvu i Lissy z jakéhokoliv pohledu, vždy musíme konstatovat, že silnější italská flotila byla poražena početně i kvalitativně slabším protivníkem a v podstatě prchla z boje, což samozřejmě není právě nejlepší vizitka.

Admirál Persano se dožil vysokého věku a zemřel v Turíně dne 28. července 1883.

Ani jeho přemožitel neměl právě šťastný osud. Tegetthoff již krátce po uzavření míru upadl v nemilost a byl z velení rakouské flotily odvolán. Jako záminka k tomuto kroku byl použit onen divoký večírek konaný na palubě řadové lodi KAISER, kde Tegetthoff bujaře slavil dosažené vítězství, což mu bylo z jakýchsi důvodů vytýkáno a situace došla tak daleko, že po něm bylo dokonce požadováno, aby zaplatil veškeré výlohy spojené s touto oslavou, což je opravdu neskonale trapné a Tegetthoff se na vlastní kůži přesvědčil, že přízeň mocných bývá vrtkavá a sebevětší včerejší zásluhy mohou být zítra zapomenuty.

Později se však do čela rakouského loďstva opět vrátil a dočkal se ještě mnoha dalších ocenění. Bohužel se brzy začal zhoršovat jeho zdravotní stav a 7. dubna 1871 umírá. Jeho odkaz ovšem přetrvával nadále a bitva u Lissy ovlivnila taktiku námořního boje na několik dalších desetiletí a jméno admirála Tegetthofa zůstane navždy zapsáno zlatým písmen v dějinách námořního válčení.

Použité zdroje:
Milan Jelínek: Slavné bitvy admirála Tegetthoffa. Vydalo nakladatelství Kanon 2006.
Milan Jelínek: Rivalové na Jadranu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Ctirad Beneš: Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866. Vydala nakladatelství Mare-Czech, Naše vojsko a Ares, v roce 2004.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Luboš Tabara: Prodané vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2014.
Okrety Wojenne 2001/5.
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/10.html
http://www.gutenberg.org/files/25088/25 ... 5088-h.htm
http://www.marina.difesa.it/default.asp
http://www.valka.cz/index.php
http://www.wikipedia.org/
http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Použité citáty jsou většinou převzaté z knih autorů Milana Jelínka a Ctirada Beneše.
Naposledy upravil(a) jarl dne 29/10/2010, 12:04, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Jsem rád, že si autor tohoto článku vybral tuto dibtku, které stejně jako válka proti dánskému loďstvu z roku 1864 ukazuje, že Rakušané ve své době byli skutečnou námořní velmocí, která i přes své omezené počty dokázala vyhrávat bitvy nad mnohem silnějším protivníkem, což ostatně ukázal i průběh bojů První světové války.

Co se samotné bitvy U Lissy týče, tak italské velení bylo skutečně přímo trestuhodně naivní a také bázlivé. Bitva by zcela určitě dopadla jinak, kdyby se do ní zapojili všechny jednotky, které byli k dispozici. Co mě však trošku zaráží, je že si italové nechali klidně před bitvou vyřadit jednu pancéřovou jednotku FORMIDABILE, přestože věděli, že se k nim blíží Rakušané. Obětování FORMIDABILE při dobývání Porto Saint Giorgio (když jej v útoku nepodpořili další původně plánovaná plavidla) mi přijde zbytečné.

Ještě jsem se chtěl zeptat, co to jsou ta tzv. raketová děla? (viz. výzbroj pobřežního dělostřelectva na Lissu).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Co mě však trošku zaráží, je že si italové nechali klidně před bitvou vyřadit jednu pancéřovou jednotku FORMIDABILE, přestože věděli, že se k nim blíží Rakušané. Obětování FORMIDABILE při dobývání Porto Saint Giorgio (když jej v útoku nepodpořili další původně plánovaná plavidla) mi přijde zbytečné.
Tožko říci jestli to byla chyba nebo ne. Formidabile vedená odvážným velitelem by se Italům v bitvě samozřejmě hodila, ale bez určitého riskování se pobřežní baterie zničit nedaly. Pokud by Formidabile podpořily i ostatní plavidla mohlo to dopadnout jinak, takhle v tom Saint-Bon zůstal sám a dopadlo to špatně.

Raketová děla - pokud si vzpomínám, tak tuto zbraň přivezl do Evropy v 18. století nějaký anglický důstojník, který se s nimi seznámil v Indii, ale nejsem si tím jistý. O jakou konkrétní zbraň se jednalo nevím, ale Milan Jelínek jí popisuje takto: "Moderně řečeno jde o odpalovací rampy, v té době se jim ale říkalo raketová děla." Nic bližšího o nich nevím.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

K raketovým delám je niečo tu http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/73303/start/20. Diskusiu neberte vážne. Ale obrázok zodpovedá.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kdysi dávno jsem se učil o raketách plukovníka Congreveho. Na to vlákno u konkurence jsem se zatím nedíval ale myslím si, že je to ono.

Jarle to je fascinující práce. :up:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jo, ty raketový děla model 1864 byly tehdá celkem běžný ve výzbroji horskýho dělostřelectva. Šlo v podstatě o systém, který asi o dvacet let dřív vymyslel William Hale. Do tý doby se rakety odpalovaly z tyčí nebo všelijakých ramp, ale až Halea napadlo prohnat raketu krátkou hlavní s vrtáním, čímž se zvýšil dostřel a přesnost. A přesně to měli i Rakušané - krátkou vrtanou hlaveň na trojnožce a rakety na tuhý pohon.
BTW, ty rakety byly tří druhů: granátové, zápalné a osvětlovací.
さようなら。
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač - jsem rád, že se ti tento článek líbí. Snažil jsem se uvést co nejvíce podrobností o této bitvě, která mě už od dětství velmi zajímá, ale pořád si nejsem jistý výsledkem, protože srozumitelně popsat průběh této bitvy je nad mé síly.

Ostatním děkuji za údaje k těm raketovým dělům. Teď už mám určitou představu o tom jak tato zbraň vlastně vypadala. Osobně se domnívám, že jejich účinek proti nepřátelským lodím asi nebyl příliš velký (snad pouze ty zápalné rakety mohly být nebezpečné).
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Tahle přesně popsanou bitvu o Lissy jsem v češtině ještě nečetl. Díky za ni.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Tunac píše:Tahle přesně popsanou bitvu o Lissy jsem v češtině ještě nečetl. Díky za ni.
Nemáš zač. Rádo se stalo. Já osobně pokládám za zdaleka nejlepší popis bitvy u Lissy, příslušné pasáže z knihy Milana Jelínka Slavné bitvy admirála Tegetthoffa, kterou jsem použil jako hlavní zdroj k tomuto článku. Bohužel jeho knihy se do běžné distribuce nedostanou (dají se objednat pouze přímo u autora) takže se o nich mnoho zájemců o námořní problematiku ani nedozví. V této knize je zveřejněn i následující dobový dokument, který několik dní po bitvě sepsali rakouští důstojníci. Věřme, že to ti pánové mysleli upřímně a nejedná se o nějaký projev řiťolezectví.

VYSVĚDČENÍ HRDINNOSTI
My, c. k. kapitáni řadových lodí, fregat, korvet a poručíci řadových lodí, velitelé lodí c. k. rakouského loďstva dosvědčujeme na svou čest a svědomí i z vlastního popudu, že jsme byli c. k. kontraadmirálem Vilémem z Tegetthoffů 20. července 1866 vedeni u ostrova Visu proti nám mocnějšímu vlašskému loďstvu, že počínajíce si podle jeho rozkazů a signálů jsme se na nepřítele obořili a na něj svou střelbu pouštěli, čímž byl – ku slávě a cti rakouské vlajky a rakouských zbraní – nepřítel po utrpění hrubých ztrát poražen, a osvobozena též c. k. pevnost a ostrov Vis. Dosvědčujeme, že zásluha o toto dvojnásobné vítězství náleží jedině a pouze hrdinné odvaze a rekovnému i obezřetnému vedení velícího admirála, a stvrzujeme toto svědectví svými podpisy a pečetěmi. Soudíme, že c .k. kontraadmirál Vilém z Tegetthoffů si zjednal právo žádati o Řád Marie Terezie prvého stupně, která přísluší velícímu admirálovi , a prosíme Jeho Výsost, nechť učiní na základě našeho svědectví kroky se k tomu nesoucí, aby vysoká řádová kapitula mohla jeho činy oceniti a Jeho c. k. Apoštolské Veličenstvo bylo s to nám všem k poctě jemu tento řád Nejmilostivěji uděliti.
Na c. k. rakouském loďstvu ve Fasanském průplavě, 23. července 1866.

[align=right](podpisy)
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Jen ještě lehce doplním doplním Destroye

rakouská armáda v r.1866 používala dva typy raket:

čtyřliberní pro přímou střelbu, dostřel max. 1500 metrů
šestiliberní pro nepřímou střelbu, dostřel max. 900 metrů.

Dříve byly užívány i 12ti liberní výbušné rakety a rovněž rakety kartáčové pro blízkou obranu, v r.1866 však už byly vyřazeny.
Jen si dovolím nesouhlasit - rakety nebyl používány u jednotek horského dělostřelectva, neboť specializované horské děostřelectvo v té době Rakousko nemělo. Byly užity jakožto samostatné raketové baterie v rámci běžného polního dělostřelectva, a to dokonce i u Custozy a Hradce.
Rakety nebyly příliš přesné, ale velmi účinné při střelbě na plošné cíle. Takže - abych reagoval i na Jarla - jejich zařazení do pobřežního dělostřelectva dávalo smysl nikoli proti lodím, ale proti vyloděným jednotkám. Na stěsnané masy vojáků na úzkém pruhu pobřeží to mohlo mít zdrcující efekt!

Jinak Jarle jako vždy :up:
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Bublifuk píše:Rakety nebyly příliš přesné, ale velmi účinné při střelbě na plošné cíle. Takže - abych reagoval i na Jarla - jejich zařazení do pobřežního dělostřelectva dávalo smysl nikoli proti lodím, ale proti vyloděným jednotkám. Na stěsnané masy vojáků na úzkém pruhu pobřeží to mohlo mít zdrcující efekt!
Takže takové ruské "Kaťuše" po Rakousku?:-)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Bublifuk: Dík. Jinak osobně si myslím, že i ty osvětlovací rakety měly v době neexistence radarů a dalekohledů s nočním viděním cenu mimořádnou, možná až nezastupitelnou.
A Jarl je Jednička, to je jasný. :wink:
さようなら。
benson
Příspěvky: 5
Registrován: 15/8/2010, 18:50
Bydliště: Praha

Příspěvek od benson »

Teda Jarl!!!! Že tě svědomí nedře. Tenhle tvůj výplod je taky vybranej M. Jelínek "Slavné bitvy..." až na dno jen napsanej jinejma slovama. Teda jestli je tvoje tvorba živené opisováním jinejch autorů - a to na tomhle webu zdaleka nejsi sám tak potěšpánbuh kvalitní knížky a seriózní autoři. Je to lehký, viď, vzít nějakou brožůru, vyďobat k ní pár údajů z internetu a hele máme dalšího lodního vědce. A ještě se nestydíš "věcně" diskutovat a nechat se chválit za ukradenou věc. Měl by ses krotit hošane tohle je fakt nefér. Jelínek by tě zakous. Ale dobře ti tak, dělej vlastní věci a nevykrádej jiný.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Svědomí mě opravdu nehryže. Uveď mi nějakou pasáž, kterou jsem od Milana Jelínka opsal, protože tohle nekonkrétní obviňování k ničemu nevede.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

I u tohoto článku byl Milan Jelínek tak laskav a napsal pro Palbu vlastní názor na bensonovo nařčení z opisu jeho prací, jež následně uvádím:

"Bohužel zřejmě od r. 1866 nevyšla na území naší domoviny původní česká a česky psaná práce o Tegetthoffovi a bitvě u Visu. A tak, když jsem pak takovou před několika lety připravil ("Slavné bitvy admirála Tegetthoffa" - Helgoland a Vis), stala se skutečně jedinou, která u nás na téma "Tegetthoff" po r. 1918 vznikla, ač jsou jistě autoři, kteří by o ní dokázali napsat veledílo (můj konzultant J. Dvořák aj.). Považuji proto za přirozené, že z mé práce budou čerpat i jiní autoři. Pravda, když jsem před časem četl "jarlův" článek poprvé, překvapilo mě, že je v něm tolik převzatých faktů, ale nezasahoval jsem, protože jednak autor zdařil, vlastními slovy a věcně správně provedl jakousi esenci mé práce, jednak níže výslovně uvedl, že "Slavné bitvy..." byly jeho hlavním zdrojem. Soudím že "Jarl" ani v tomto případě neodevzdal plagiát a názor opačný považuji za přemrštěný. Milan Jelínek"

Pan Jelínek si dokonce i zde našel čas na vlastní názor na kvalitu uvodního článku, který zde rovněž uvedu ať je vidět, že se kritickým poznámkám (pro mne velmi cenným) nebráním:

"Celkový výsledek se mi jeví jako mnohem zdařilejší, než Asan. Je Vám zřejmě vlastní velmi poctivý přístup, a i vaše celková snaha je mi mimořádně sympatická, jen by to chtěl pracovat s více prameny, skutečně autoritativními, a vypsat styl - ten máte trochu tuhý. Hodně pomůže líčení lidských situací, ne jen uvádění stavu techniky, pozic... Bitvy nevedly lodě, ale lidé, u Vás - ale nejste sám - jako by to bylo obráceně. Což uvádím skutečně bona fide - nechci vás odradit. Ovšem i já jsem kdysi od svých lektorů dostával co proto.

Dále třeba pozor na expresívní výrazy druhu "vyšvihlo".

"... trpěla ... celou řadou nedostatků..." - zkuste napsat jen "řadou nedostatků", je to sevřenější, účinnější...

Velmi správě uvádíte "kontraadmirál" - tak by se to mělo psát, ale soudobý český úzus je bohužel "kontradmirál". Vy však rozhodně neděláte chybu s "kontraadmirálem"."
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nezbývá než zatleskat - dobrá práce kolego a pokračuj. A vypsanost přijde sama - je to otázka osobní invence a té máš Dost.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
benson
Příspěvky: 5
Registrován: 15/8/2010, 18:50
Bydliště: Praha

Příspěvek od benson »

Jarlééé!!! Pardon a celej kameradšafte - byl jsem na dovolený. Dostal jsem echo a teda koukám. Tak rapid. K tomu Asanu kterej už nemůžu najít. No jo Jarle to jsem teda totál zblnul takže promiň kámo – fakt!!!!!! Dík. Ukrutně se žeru a to mi teda fakt věř. Já si to spletl s něčím jiným. Nic proti tobě i když ti pořád nějak nevim a nějak se mi to nzdá a mám pocit že jsem to samý fakt někde četl. Ale jo - beru zpátky a ať teda to moje tam vymažou jestli to neudělali. Dík. (Jo pardon ve vyhledávání to najít můžu a už to mám ale pudu na ten jadran.) Ale Scrate tebe asi naflambuju – já čtu o lodích tuny věcí a taky jsem na nich sloužil dva roky a zrovna jsem se vrátil z Hamburgu kde jsem celej tejden šmejdil mezi šífama a prolejzal buchhandly a antikvariáty. Někde jsem četl asi na tom Asanu ale už nevim - jak můžeš u toho boje u Asanu srovnávt třeba der Vata???? Teda to ti zrovna nějak neberu kámo. Koukni dozadu do těch knih a uvidíš tam v registerech co musej tyhle lidi nechroustat do hlav aby něco sepsali a to určitě není jako když nějakej neumětel vobšlehne dva tři weby jak to teďka čtu na Palbě a vůbec nejen tady. Promiň pár slov od srdce. Ale z tohohle Jadranu jsem na vodpočet ká ó. Dyť pane Jelínek je to váš akorát z druhý půlky trochu přepsanej a zkrácenej Tegetthoff!!! To myslíte vážně??? Je to teda vaše věc ale budu rád když mi to vysvětlíte. Páč pak teda už se asi rovnou můžem klanět vietnamcům za jejich padělky a zrvna platit falešnejma penězma a kupovat falešný obrazy a falešný šperky!!! Palba je dobrá a je tu i dost dobrejch článků ale dost i vobšlehnutejch takovejma těma rychlokvaškama lodníma vědcema. Nebudu uvádět aby se tady zbytečně neřvalo ale je to někde fakt hodně machwerk. Já třeba sleduju druhou světovku a rakušáky páč tam dělal můj praděda na Babenbergu a Zentě fíru a byl i na boxerech v Číně a dost zajímavá je válka Ruska s japonskem a jinak jedu hlavně Německo a taky Pacifik – takže vím co říkám. Trochu němcký tanky. A nic proti Palbě ale když jí třeba srovnávám s německejma webama mnohem většíma tam se o lodích píše perfektně a férově - znám to dobře a hodně z vás by si tam napsalo jednou a víckrát už ne. Ale jestli tady neuhlídaj férovost autorů jako to teď tvrdě Němci stíraj můžou se jít s Palbou napást protže pak je budou číst jen lidi co jim ke štěstí stačí pár blábolů přemrskanejch z jinejch stránek nebo z jedný nějaký knížky a Palba bude s pověstí hodně dole. To mi scrate a jarle a kacere atd teda věřte a borci z Palby taky. Tady si stojím za svým. Ale jestli myslíte opačně a budete to dělat takhle tak už fakt mlčim a docela jste mě vytočili a pardon že jsem se dotkl vaší asi ješitnosti. A tož teda čááááu klapo námořnícká a jelikož na mě asi zase budete jak vzteklý vlci křížený naštvanejma sklípkanama tak konečná a pardon za pár upřímnejch slov a žijte si tady blaze!!! Zabydlim se a pak vlítnu čenichat jinam. Čááááu Benson
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17710
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Tak sem s něčím tvým, ať všichni vidí jak se to dělá. Zatím umíš jen urážet a napadat.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

NO z tohoto bensonova příspěvku moc chytrý nejsem. Ale na druhou stranu uznal, že napadání Jarla nebylo v pořádku. K ostanímu se vyjádřit nemůžu. Jen znovu musím říci - dávejme si pozor při tvorbě abychom na nic nezapomněli - i na ochranu práce našich zdrojů.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“