Ruská zem za vlády Romanovců III. a IV. díl

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců III. a IV. díl

Příspěvek od Ljubov »

Ruská zem za vlády Romanovců III. díl

Od dob Petra I. Rusko nepamatovalo takové množství reforem, Kateřina se zajímala o všechno: zahraniční i domácí politiku, kulturu a vědu. Za její vlády se Rusko stalo zdaleka největší, přesto nezaostalejší velmocí, ale mohlo si zase říkat velmoc.

Obrázek

Reformy imperátorky se týkaly těchto věcí:
Šlechta: osvobodila ji od povinnosti doživotní služby státu, aby se mohli lépe postarat o své statky, což vedlo k utužení nevolnictví. V roce 1785 vydala Listinu práv, svobod a výsad ruského panstva – potvrdila zostření podmínek pro rolníky a odsoudila volnomyšlenkářství ( umělce například vypověděla na Sibiř, aby se svého způsobu myšlení zbavili).
Nevolníci: samotní nevolníci byli nuceni pracovat v nově zbudovaných manufakturách, případně je verbovala do armády; Kateřina věděla, že by toto otrokářství mělo být zrušeno, ale nechtěla si tím proti sobě poštvat zástupce šlechty, s jejichž pomocí se dostala na trůn.
Kultura a vzdělanost: zvala nejvýznamnější zahraniční představitele vrcholné inteligence ke svému dvoru; vystavěla další odborné školy a akademie; Petrohradská akademie věd zažila nebývalý rozkvět za Michaila Lomonosova; prorusky laděné umělce Kateřina nadšeně hostila, mezitím, co jejich méně šťastní kolegové mrzli daleko na Sibiři.
Finance země: panovnice se snažila uvržením mnoha různých daní naplnit carskou pokladnu, zajímavost: vědoma si velké spotřeby alkoholu v zemi, zvýšila daň z pálenky na šestinásobek, ale lid se svého oblíbeného nápoje odmítal vzdát a rád připlatil. Jinak v roce 1769 nechala vytisknout první papírové rubly a zlehčila kovové mince.
Nové územní zisky na východě: k obrovských državám na Sibiři vydobyla ostrov Sachalin a umožnila osídlit poloostrovy Kamčatku a Čukotku.

Kateřina II. vynikala v zahraniční politice, sama se zvolila ministrem zahraničí, její vláda přinesla tři velké zlomy.

1.Situace kolem Polska a mír s Pruskem
Jakkoli panovnice Fridricha II. nenáviděla, byla si jistá, že nový mír bude nejlepším možným řešením. Sama nabídla Prusku neutralitu, která byla přijata a Fridrich Kateřině nabídl, že jí její laskavost oplatí podporou ruských nároků na část Polska. Tato země se v letech 1763 –1764 ocitla ve velké krizi, jež vedla k pozdějšímu Trojímu dělení Polska – 1772, 1793 a 1795 si stát rozdělili Rusové, Rakušané a Prusové, Kateřině připadla Pravobřežní Ukrajina, Litva a Kuronsko

2.Zánik autonomní Ukrajiny
Když Kateřina nastoupila na trůn, mnohé mocné ukrajinské rody prosily, aby se mohly stát dědičnými hejtmany země. Imperátorce se toto řešení nelíbilo, roku 1764 úřad zrušila a nahradila jej Maloruským kolegiem, kam zasedalo osm lidí předem jmenovaných vládou. V roce 1781 nechala organizaci rozpustit, Ukrajinu rozdělila do třech gubernií a umlčela poslední protesty o nezávislosti.

3.Turecko a získání přístupu k Černému moři
V roce 1768 se definitivně vyhrotily nikdy ne příliš pevné vztahy mezi Ruskem a Tureckem. Turecko nesouhlasilo s tím, jak se Rusové míchají do situace v Polsku. V červnu 1770 porazilo Kateřinino námořnictvo turecké loďstvo u Čestmy. Turci se stáhli, obnovovali síly a jen občasně se krymští Tataři pokusili zaútočit na jihu. Ruská armáda mezitím obsadila Moldávii, aby zabránila Turkům se spojit s Poláky, zvítězila v mnoha důležitých bitvách - u řeky Prut, na Dněstru apod.. V červenci roku 1774 byl podepsán mír v městě Kučuk – Kainardži, poražené Turecko se muselo vzdát velké části černomořského pobřeží a Kateřina splnila Rusku jeho velký sen zbudováním přístavů známých dodnes: Oděsa a krymská Sevastopol.

Tak, jako se již jednou v ruských dějinách stalo, když byl člen carské rodiny záhadně zavražděn ( vzpomeňme na careviče Dmitrije a následné zástupy samozvanců), se i po smrti Petra III. objevilo několik mužů, kteří se vydávali za zázračně zachráněného panovníka. Bezkonkurenčně nejúspěšnějším z nich byl Jemeljan Pugačov, nespokojení nevolníci se k němu okamžitě přidali a vytáhli do boje s imperátorkou. Pugačovovi se podařilo oblehnout město Orenburg na jihu Ruska, po porážce prchá na sever a v květnu 1774 vítězně vstupuje do Kazaně. Zradili ho jeho kozáci, vydali ho do rukou velitele Suvorova a neúspěšného samozvance popravili 10. ledna 1775 v Moskvě.

Veliká panovnice vší Rusi zemřela v listopadu 1796, zanechala svému synu Pavlovi přes 200 miliónů rublů dluhů a velké sny o celé Evropě sjednocené pod ruskou nadvládou.

6. listopadu 1796 byl její jediný syn korunován na cara Pavla I. Petroviče. Nenávist jeho matky z něj učinila na jednu stranu krutého a pomstychivého vládce, jeho milenky ho vnímaly jako romantického snílka. Rozporuplný Pavel zdaleka nenaplnil naděje, které do něho vkládali. Svého otce Petra III. nechal pohřbít v klášteře Alexandra Něvského, aby alespoň nějak uctil jeho památku, do Petropavlovského chrámu ho Kateřina II. uložit odmítla, aby ho co nejvíc zesměšnila. Mstil se carské gardě za otcovu smrt a všechny s velkou chutí šikanoval. Po čtyřech letech se objevily nové návrhy na zosnování povstání proti Pavlově krutovládě. Jeho syn, Alexander, se ho také zúčastnil, netušil, že jeho otce čeká smrt, namluvili mu, že pokud zůstane Pavel dál u moci, hrozí mu smrt. Skupina vedená hrabětem Pahlenem po bujaré večeři vtrhla do carových komnat, nešťastného panovníka uškrtili důstojnickým šálem a poté ho vesele bili tak, že ho během balzamování museli mnohokrát namalovat a stáhnout mu klobouk do čela, aby schovali modřiny po svém nočním reji.

Alexandra jmenovali roku 1801 novým imperátorem –Alexandrem I. Pavlovičem. Alexander, který porazil Napoleona, vstupoval na trůn s rukama potřísněnýma otcovou krví, což mu sám Napoleon mnohokrát připomínal, když ho car označil za krvelačnou zrůdu..

Konec III. části
Naposledy upravil(a) Ljubov dne 2/1/2009, 19:15, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců –IV. díl

Příspěvek od Ljubov »

[align=center]Ruská zem za vlády Romanovců – IV. díl[/align]

Alexander I. nastupuje na trůn v roce 1801, s počátkem nového století se od něj očekávaly velké změny, ale car raději o liberálních myšlenkách jen uvažoval. Zrušil některá vojenská nařízení svého otce, uklidnil gardu očekávající novou vlnu šikany a umožnil návrat vyhnancům ze Sibiře. Roku 1802 zakládá nová ministerstva a pokračuje ve výbojích do okolních zemí: v roce 1801 připojuje Gruzii, kolonizuje Aljašku a ovládá vzbouřeneckou jižní část ostrova Sachalin. Podpořil rozvoj školství a nechal zbudovat několik významných univerzit - ve Vilniusu, estonském Tartu, Kazani a Charkově. Prvních pár let se pokoušel zmírnit důsledky samoděržaví a zavést v zemi konstituční monarchii, ale brzy musel plánů s rozvojem vlastní říše zanechat. Ve Francii se zformovala Velká armáda a její vojáci byli připraveni ovládnout Evropu hnáni vpřed jediným hlasem.. Hlasem Napoleona Bonaparta..

V roce 1805 si Alexander začíná uvědomovat mocně narůstající vliv tohoto rodilého Korsičana a přidává se k protinapoleonské koalici. V témže roce, 2. prosince 1805, se s ním poprvé střetává v bitvě u Slavkova, kde proti sobě stanula vojska tří císařů – francouzská vedená Napoleonem, rakouská pod velením Františka I. a ruská, která vedl Alexander. Po drtivém vítězství Francouzů je car zděšen, splnily se všechny jeho nejčernější představy. 7. července 1807 uzavírá s Napoleonem mír v Tylži ( dnešní město Sovetsk v Kalinigradské oblasti blízko litevských hranic) a následující dva roky se obejdou bez vzájemných ztrát.. Jejich tradičně dobré vztahy koncem roku 1811 ochladly a Alexandrovi rádci se rozhodli, že musí rychle jednat. Přesvědčili cara, že Napoleon vše mínil jen na oko a chystá invazi, Alexander zmobilizoval armádu a připravoval se k nové válce. Když se zprávy o ruských jednotkách v blízkosti hranic donesly k Napoleonovi, usoudil, že naopak Alexander organizuje útok a hodlá smlouvu porušit. Nashromáždil své zbývající síly a zahájil roku 1812 tažení do Ruska..

V čele ruských vojsk se objevuje Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, původem Skot. Jeho rodina se počátkem 17.století usadila v Livonsku. Mezi lety 1810 až 1812 působil na postu ministra války, účastnil se první řady konfliktů mezi Alexandrem I. a Napoleonem a organizoval válku se Švédy ( 1808 –1809). V roce 1812 se ujímá vedení ruské armády. Jeho hlavní strategií bylo porazit nepřítele pomocí lsti, unavit ho a teprve potom zaútočit. Tato strategie se ovšem ukázala jako nepopulární, Michaila donutili k rezignaci a dosadili na jeho místo Michaila Illarionoviče Kutuzova, člena jedné z nejvýznamnějších ruských aristokratických rodin. Vojáci ho milovali a následovali ho do každé bitvy. Kutuzov dále pokračoval v plánech svého předchůdce..
Vyčítali jim nerozhodnost a odsuzovali jejich složité plánování, nicméně to byl právě Barclay de Tolly a poté Kutuzov, kteří nakonec přivedli jednu z nejdisciplinovanějších a nejlépe vedených armád světa ke katastrofální porážce..

Většina bitev měla jasného vítěze, ruská vojska utrpěla mnoho porážek, v srpnu 1812 u Smolenska nebo 7. září u Borodina, i když si vítězství v této nejkrvavější bitvě nárokovaly obě strany.. Rychle se šířící epidemie různých nemocí, problémy se zásobováním a odpor ruského obyvatelstva ubíraly Francii mnoho sil.. Kutuzov se rozhodl přenechat Napoleonovi Moskvu bez boje. Když jeho vojska slavnostně vtáhla do bývalého hlavního města Rusi, přivítalo je vylidněné město v plamenech..
Napoleon očekával, že bude v Moskvě podepsána dohoda o míru, ale místo toho ho na každém kroku pronásledoval strach. Strach z pověstné ruské zimy.. Vyhladovělá armáda mu mnoho neslibovala. Kutuzov se utábořil v Tarutinu, doplňoval poloprázdné řady svých vojáků a čerpal novou energii. 5. října roku 1812 byl ruskému vrchnímu veliteli doručen vzkaz, v němž sám francouzský císař nabízel klid zbraní. Kutuzovovi vojáci toužili Francouzům oplatit počáteční nezdary a jejich velitel jim nechtěl toto potěšení odepřít.. Rozdrtil Napoleonovy jednotky o několik dní poději nedaleko Tarutina, Francouzi vyklidili Moskvu a pomalu ustupovali. Napoleon se snažil dostat ke Smolensku, odkud by se snadněji vracel a hlavně by neprocházel vypálenou krajinou. Jeho plány donutila změnit porážka z 24. října u Malojaroslavce a musel tedy ustupovat stejnou cestou, jakou před časem přišel..
Útěk.. Zbídačené oddíly Velké armády prchaly zničenou zemí stíhané ruskými jednotkami. Postupně se je Kutuzovovi podařilo rozdělit do menších skupin a postupně je likvidoval. Napoleon ustupoval stíhán krutými porážkami – u Kolockého kláštera, Vjazmy aj..
Řeka Berezina pramenící v četných běloruských bažinách se stala v listopadu 1812 svědkem posledního utrpení Francie. Kutuzov jí nabídl „ Zlatý most na západ“. Obklíčil francouzské oddíly a samotnému Napoleonovi se zdařilo uniknout jen o vlásek. Do 14. prosince nezbyl na území Matičky Rusi jediný francouzský voják..
Z kdysi nezničitelné vojenské síly zbyly jen trosky, pouhý zlomek vojáků přežil..
Michail Barclay de Tolly byl v Paříži povýšen na polního maršála a bojoval proti Napoleonovi v bitěv u Waterloo. Po návratu do vlasti onemocněl a zemřel v roce 1818.
Michail Kutuzov se sice nedožil uvěznění svého protivníka na ostrově Elba, zemřel v dubnu 1813, ale dokázal se svými muži něco, co se na počátku napoleonských tažení napříč Evropou jevilo jako zcela nemožné..

Boje skončily a do Vídně se sjeli představitelé nejmocnějších států, aby válkami rozvrácenou Evropu znovu uspořádali. Alexandra počítali jako jednoho z nich a s přihlédnutím na zásluhy jeho vojáků mu podstoupili Finsko, Varšavské knížectví a Ázerbajdžán.

Ruského panovníka začaly trápit deprese, ovládala ho jakási temná melancholie. V roce 1819 se obrátil na mladšího bratra Konstantina a řekl mu, že se cítí unavený a vládnutí ho zmáhá. Jeho proslov Konstantina Pavloviče velmi zaskočil, podobal se svému zavražděnému otci vzhledem i povahou, trůn potřísněný jeho krví ho děsil a udělal by cokoli na světě, aby se mu mohl vyhnout.. Jakmile jeho bratr odešel, sepsal oficiální prohlášení, v němž se vzdává trůnu. Dalším v pořadí možných následníků, byl třetí syn Pavla I. – velkokníže Mikuláš ( Nikolaj), ale toho odmala vedli k vojenství a neposkytli mu dostatečné vzdělání. Dvůr ho označoval jako „oficíra“. Alexander tušil, že i jeho druhý sourozenec nebude souhlasit a jednoduše mu oznámil své přání jako rozkaz. Mikuláš musel souhlasit a přistoupil na bratrovu nabídku. Přesto v duchu prosil Boha, aby ho tohoto utrpení ušetřil. Četné převraty a tažení gardy navždy vnesly do Romanovského rodu hrůzu..
16. srpna 1823 vyhlásil Alexander manifest o nástupnictví, novým carem jmenoval Mikuláše. Představitelé gardy a armádních špičkek si ovšem přáli vidět jako cara Konstantina a domlouvali na schůzích další povstání, během něhož by svrhli nenáviděného Mikuláše posedlého vojenským drilem a dosadili by na jeho místo Konstantina..
Alexander se vypravil na obhlídku své říše, aby měl dost času na přemýšlení. Když zavítal do města Taganrog ( přístav u Azovského moře v blízkosti hranic s Ukrajinou), došlo k jedné z nejpodivnějších událostí ruských dějin. 1. prosince 1825 imperátor nečekaně umírá, přivolaní lékaři nebyli schopni určit diagnózu a do lékařské zprávy přesný důvod úmrtí nenapsali. Mezi lidem kolovaly pověsti, že Alexander nezemřel, ba naopak: utekl na Sibiř v převlečení na poustevníka a živořil mezi chudými, aby se kál ze zločinů spáchaným na otci..

Když se zvěsti o panovníkově smrti donesly k branám Petrohradu, dal Mikuláš vyslat posla za Konstantinem do Varšavy, aby mu tuto událost oznámil a zároveň ho vyzval, aby se vrátil domů a přijal carskou korunu. Tak moc se trůnu bál. Konstantinova odpověď byla jasná: za žádnou cenu se nestane vládcem Rusi. Vdova po Pavlu I., Marja Fjodorovna, ho prosila, aby alespoň předstoupil před lid a veřejně prohlásil, že se trůnu vzdává, Konstantin odmítl i tento návrh a umožnil spiklencům využít zmatků k provedení nového převratu známému jako Povstání děkabristů.

13. prosince Mikuláš strach překonal a splnil Alexandrovu poslední vůli. Oznámil, že přijímá povinnosti samoděržavného vládce. V kasárnách se okamžitě shromáždila skupinka intrikujících gardistů a ujednali, že po odstranění carské rodiny vyhlásí republiku. Druhý den – 14. prosince měl Mikuláš složit slavnostní přísahu. Gardisti rozhlásili, že jejich právoplatný car Konstantin byl k odmítnutí trůnu donucen, svolali vojáky Moskevského pluku, rozdali jim zbraně a vytáhli do ulic hájit zájmy svého pravého pána. Dav se uskupil na Senátním náměstí a provolával Konstantinovi slávu. Mikuláš se odhodlal k riskantnímu kroku: sám se objevil před lidem a přečetl mu Alexandrův manifest. Obyvatelé Petrohradu mu tleskali a zdálo se, že by se povstání mohlo zdařit zastavit včas a předejít zbytečnému prolévání krve. Náhle do slavnostního ticha zaduněly bubny a oddíl gardistů – granátníků se řítil na palác. Jeden z pluků, který Mikulášovi zůstal věrný, se za nového imperátora postavil. Mikuláš nasedl na koně, vydal rozkaz přesunující jeho příbuzné do bezpečí a rozjel se přímo na Senátní náměstí, kde gardisté volali: „ Chceme Konstantina“.
Napřed vyslal petrohradského gubernátora Milodaroviče a mladšího bratra Michaila, aby se je pokusili uklidnit, ale dav gubernátora v mžiku ušlapal a Michail smrti jen tak tak unikl.. Neuspěl ani metropolita a jeho bohoslužby. Moskevský pluk si vyvolil Konstantina a nechtěl se ho vzdát.. Mikuláši zbylo jediné řešení, nepomohly prosby ani mírová cesta, pomůžou zbraně. Ujal se velení dělostřelců a s myšlenkami na odplatu za smrt otce i děda zahájil útok..

Zvítězil, odpor byl rozmetán a děkabrističtí vůdci pozatýkáni. Mikuláš nastoupil na trůn provázen krveprolitím. Pět hlavních organizátorů nechal popravit a zbytek poslal na Sibiř do vyhnanství, degradoval je a se ztracenými hodnostmi jim odebral i výsostní práva.. Řídil se krédem, že bez jeho svolení se nemůže proletět ani malá muška. Ne nadarmo se mu přezdívalo Mikuláš I.- „četník Evropy“. S jeho nástupem začala nová epocha, éra cenzury, útisku a tajné policie..

Konec IV. části.
Naposledy upravil(a) Ljubov dne 8/9/2008, 19:12, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Ljubove, prosím Tě, mohl by jsi zmínit Rusko Švédskou válku 1808-9. Já vím, je to ve stínu Napoleona, ale je to celkem neznámé a ne nedůležité díky.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Díky za připomínku, určitě to napíšu a potom hned pošlu. Ještě bych chtěla poděkovat za přidání obrázku a umístění na hlavní straně..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Mám po prvním přečtení dvě poznámky. První. Myslím že důvodem Napoleonovy invaze do Ruska nebyl ani tak strach z nového Alexendrova vojenského tažení do Evropy (na to byl Napoleon v příliš velké přesile a Rusko by mělo v té době jediného spojence - Británii ), ale snaha donutit Rusko k dodržování závěrů Tylžského míru týkajících se kontinentální blokády pro britské zboží. Hlavním Napoleonovým záměrem bylo porazit Británii a boje s Rakouskem, Pruskem nebo Ruskem chápal jen jako boj s Brity placeným žoldnéřem. Druhá. Velitelem ruské armády při Napoleonově vpádu a taktéž autorem defensivní a vyčerpávací taktiky nebyl Kutuzov, ale Barclay de Tolly. Pokud pamatuji, Skot v ruských službách. Vystřídán Kutuzovem (který jeho taktiku převzal) byl až po Smolensku.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
kaprinec
Příspěvky: 6
Registrován: 1/1/2008, 13:57

Příspěvek od kaprinec »

Výborný článek,nebylo by špatné, ještě něco napsat o jiných evropských rodech.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Možná by to nebyl špatný nápad, třeba někdy později.
Se všemi připomínkami souhlasím, je to moje chyba, že jsem uvedla svůj osobní nepodložený názor, který samozřejmě nemá s historií mnoho společného.
Kutuzov: opravím a mockrát děkuji, nejsem zase žádný profík v oblasti taktiky, Napoleonské války jsem chtěla zmínit jen okrajově, ale určitě tu chybu spravím.
Chyba spravena, tak snad je to teď dobře.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Rusko –Švédská válka

Příspěvek od Ljubov »

Takže, tady je ta slibovaná zmínka o rusko - švédské válce:

Rusko - švédská válka
( 1808- 1809)


Poté, co po uzavření Tylžského míru v roce 1807 stali z Alexandra I. a Napoleona načas spojenci, rozhodl se ruský imperátor, že přinutí Švédy přijmout Kontinentální systém ( jakýsi souhrn pravidel pro obchodování a politické zákony, která stanovil Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci, aby omezil Anglii, pomstil se jí za porážku u Trafalgaru a zabránil jí v dalším rozvoji námořního obchodu). Tehdejší švédský král Gustav IV. Adolf jeho nabídku odmítl a Alexander proti němu zahájil tažení.

21. února 1808 vpadl do Finska a jeho dánští spojenci zaútočili na Švédsko. Zpočátku se Rusům dařilo, dobyli pevnost Sveaborg, ale s příchodem nového švédského velitele Carla Johana Adlercreutze byly Alexandrovy jednotky několikrát poraženy ( nejvýznamnější prohru zažily 8. dubna během bitvy o Siikajoki ( vesnice na pobřeží Finska nedaleko města Oulu)). I přesto již na konci března ovládaly většinu finského území – Kuopio, Helsinky, Tampere a Alandské ostrovy. Rusům se po pár měsících podařilo z porážek vzpamatovat, vyhráli v boji o Oravais ( fin. Oravainen) 14. září 1808.
Do konce zimy roku 1809 jim patřilo téměř celé Finsko, jeden z velitelů – Kamenskij, přišel s odvážnou teorií. Mohli by napadnout Švédy od moře, když by v zimě pochodovali přes zamrzlý Botnický záliv. První skupina by postupovala na město Umea; druhá ke Stockholmu a třetí by se připojila po pevnině u města Tornea. 13. března 1809 se Rusové vydali přes Baltské moře na nebezpečný pochod. Krále Gustava IV. Adolfa záhy sesadili a nahradil ho 22. března Karel XIII.
Cesta přes Balt se zdařila, 19. března dosáhli švédského pobřeží vzdáleného asi 70 kilometrů od Stockholmu. Nový král Karel vyslal k Rusům nabídku příměří, Alexander navštívil finské Turku, ale k podpisu smlouvy zde nedošlo. Car rozkázal pokračovat v ofensivě. Třetí skupina armády se spojila u Umey s vojsky Kamenského a cestou získala město Tornea.
Poslední bitva Švédsko- ruské války se odehrála v srpnu 1809 u Savaru a Ratanu, skončila sice nerozhodně, ale vítězství Ruska bylo nespochybnitelné.
17. září byla podepsána ve městě Fredrikshamn mírová smlouva, v níž Švédsko Rusku podstoupilo území Finska, které se stalo velkovévodstvím v rámci ruského impéria. Dále museli přistoupit ke Koloniálnímu systému a zavřít své přístavy pro všechny anglické lodě..
Naposledy upravil(a) Ljubov dne 10/9/2008, 16:49, celkem upraveno 2 x.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Díky ljubo, ty politické kličky mě opravdu jasné nebyly.
ObrázekObrázek
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Ruská zem za vlády Romanovců III. a IV. díl

Příspěvek od Johan »

1) Pánové-drobná poznámka:"Ljubov"je ženské jméno;nezbývá než říci, že konečně :!:

2) Možná by stálo za zmínku, že v období vlády Kateřiny II. vznikají jisté diskuse o rodu Romanovců. Ne zcela nesmyslné. U této velké političky opravdu platí, že matka známá je ovšem otce můžeme spíše jen hádat. Konečně i její manžel proslul výrokem:"Tak má žená má zase dítě. Bůh ví s kým, já teda ne!" To ovšem jen pro odlehčení :D
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Pravda, Ljubov je ženské jméno, žádná zdrobnělina, které se alespoň v češtině neskloňuje. Já se sice za chlapa nepovažuji, ale kdyby nebylo nic horšího. :)

Říká se, že syn Kateřiny II. a pozdější car Pavel I., nebyl synem Petra III., ale jednoho z řady jejích milenců - gardisty Grigorije Orlova. Ale přesto byl Pavel svému otci nápadně podobný nejen svým vzhledem, ale i povahou a jeho matka ho za to velmi nenáviděla. Tudíž jsou to všechno jen dohady.

Pokud mi bude dopřáno dalšího vyžití, chtěla jsem všechny dohady a spekulace kolem Romanovců vyčlenit zvlášť do příspěvku, je třeba zajímavý fakt, že Kateřina I., manželka Petra I. Velikého, byla původním zaměstnáním litevská kuchařka Marta, která byla navíc již jednou vdaná..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců –V. díl

Příspěvek od Ljubov »

Po malé odbočce se opět vracím k Romanovcům.
Jen pro vysvětlení: o Alexandru II. a vzniku narodovolských hnutí jsem už psala, tak bude tato verze více stručnější, nebude obsahovat takové množství informací a bude věnována samotným reformám..


Ruská zem za vlády Romanovců –V. díl[/align]



Lid i vláda Mikulášem I. pohrdaly - odsuzovaly jeho zaujatost vůči gardě, když se o tom car dozvěděl, rozhodl se kompletně přeorganizovat říši a všechny, kteří by se jen slovem zmínili o jeho nedostatečném vzdělání, nechal dle své vůle ztrestat. Jeho triáda: „ Samoděržaví – Pravoslaví - Národnost“ přežila dynastii Romanovců a stala se nesmrtelnou, když ji realizovali vůdci SSSR. Snad s malou výjimkou: tradiční pravoslavnou víru nahradil marxismus – leninismus.. Vládu Mikuláše a pozdější Sovětský svaz spojuje ještě jedna věc: jakkoli se bolševici snažili nenáviděné cary zesměšnit, časem jimi zbudované impérium začalo silně připomínat právě carský absolutismus. Ale raději zanecháme dohadů a řekneme si něco víc o jeho hlavních reformách..

Carská garda řídící zákon o nástupnictví ruských panovníků byla za Mikulášových časů jednou provždy oslabena a její pověst ve společnosti pošpiněna. Imperátor se pomstil za krutou smrt svých předků. Když dospěl k názoru, že současná tajná policie své povinnosti neplní důkladně, zrušil ji a třídil novou, efektivnější, tzv. III. oddělení. Jeho členové nazývaní „žandáři“ by měli oddaně sloužit a pečlivě vyhledávat sebemenší náznaky odporu proti novému režimu, rozprostřít sítě ve všech významných městech a na každém ministerstvu..

Když se podařilo tuto myšlenku zrealizovat, opřel se do literátů a umělců. Nařídil, aby se mu nepletli do jeho záležitostí, zakázal kritiku vlády a nechal všechna vycházející díla cenzurovat. Cokoli, co obsahovalo nepatrný nádech dvojjazyčnosti, se označilo tečkami a příslušná místa byla vynechána. Přesto v této době Rusko zažilo nebývalý rozkvět kultury, mohla za to především díla A. I. Puškina a N. V. Gogola. V hudbě se prosazuje Michail Glinka a odvěká inspirace ve Francii přinesla do země balet.
Postavení rolníků se snažil mírně vylepšit tím, že je přesunul do vlastnictví státu a nikoli jejich majitelů, jak bylo zvykem. Přesto nikdy o zrušení nevolnictví neuvažoval.
Trest smrti se neuděloval od panování Alžběty I., ale Mikuláš jej znovu zavedl.
Židovské obyvatelstvo, které odmítlo přestoupit na křesťanství, přinutil platit vysokou daň za nošení jarmulky a ostatní typické oblečení jim zakázal. Malé Židy posílal do speciálních vojenských škol již od 12 let.

Mikuláše odedávna lákal Kavkaz. Roku 1828 zahajuje tažení a posílá k vojákům svého nejstaršího syna Alexandra. Carovým snem bylo spojení již obsazeného Ázerbajdžánu, Gruzie a Arménie se severním Kavkazem. Kavkazani nehodlali své sousedy následovat a Rusům vyhlásili svatou válku – džihád. V prvních liniích se objevují murídové, kteří věřili, že jejich duše bude spasena pouze po prolití křesťanské krve. Krutě se mstili na Mikulášových oddílech, ale ty se velmi brzy naučily s nimi jednat stejně a vypalovali jim obydlí. Když si válčící kavkazské národy vybrali za svého vůdce Šámila, sjednotily se pod záštitou islámu. Šámil své muže vedl vždy sám, byl devatenáctkrát zraněn, ale dokázal bojovat s jinověrci přes dvacet let, přežil imperátora Mikuláše a stál v čele vojsk i za vlády jeho syna - Alexandra II.

V roce 1830 vypuklo v Polsku velké povstání, lid se bouřil proti útlaku ze strany Ruska a požadoval vlastní samosprávu či dokonce nezávislost. Místodržícího, carova bratra Konstantina, donutili k útěku ze země, když obsadili jeho palác. Mikuláš okamžitě řešil situaci vojensky a poslal své vojáky na Varšavu. Koncem září 1831 se oddílům generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče zdařilo dobýt hlavní město, zlikvidovat povstalce a definitivně připojit Polsko pod ruskou nadvládu..

Když se mu zdařilo tak úspěšně umlčet věčně nespokojené Poláky, obrátil pozornost jinam. Roku 1853 podpořil pravoslavné křesťany žijící v Palestině a žádal po Turcích, aby jim darovali speciální práva. Osmanská říše odmítla a Mikuláš se opět uchýlil k vyhlášení války. K Turkům se připojilo Rakousko, anglické a francouzské lodě vypluly na Černé moře, ale on byl pořád pevně přesvědčen, že jedině ruská armáda je nejlepší na světě a nikdy nemůže být poražena. Konflikt, který v tomto roce vypukl, nazýváme Krymská válka.

Naprostá nedostatečnost ve vybavení ruských vojsk se ukázala během první bitvy, loďstvo zastaralo a zbraně se výrazně nezměnily od dob Napoleona. Protiruská koalice vyhrála v září 1854 bitvu na řece Almě, o měsíc později i boj o Balaklavu ( město na jihozápadním pobřeží poloostrova Krym) a v listopadu se radovala z vítězství potřetí – po bitvě u města Inkerman. Zároveň obléhala déle než rok Sevastopol, kam vedla druhá cesta careviče Alexandra. Následník trůnu v obleženém městě pochopil, že jakmile důležitý přístav padne, ztratí poslední šanci válku vyhrát.. A bylo jasné, že město se již dlouho bránit nedokáže.. Po návratu do Petrohradu otce seznámil s vývojem situace. Mikuláše válka zmohla, přestal se starat o osudy obránců Sevastopolu i všech dalších. Viděl na vlastní oči pád svých milovaných vojáků a chtěl už jen jedno: zemřít.
2. března 1855 se mu přání vyplnilo..
Třicet let vládl Rusi, doba cenzury a útlaku skončila s nástupem Alexandra II. Nikolajeviče.

Nový vládce se řídil systémem: nemíchám se do situace v Evropě, mám dost svých starostí.
Problémů měl od začátku velmi mnoho:

Války:
První starostí nového vládce byla Krymská válka. Krátce po své korunovaci se podruhé vydal do obleženého Sevastopolu, aby zjistil, jak dlouho město vydrží. Cestou na Krym se zastavil v klášteře, poklonil se svou ženou ostatkům svatého Sergeje a doufal, že mu modlitby pomohou. Nepomohly, 8. srpna 1855 přístav padl. Car ztratil poslední zbytky naděje a aby se vyhnul dalším bojům, naplánoval uzavření mírové smlouvy. Válka skončila podpisem dokumentu roku 1856 v Paříži, s následky se Rusko dlouho nemohlo sžít. Přišlo o téměř celé pobřeží Černého moře, nemohlo nadále stavět pevnosti kolem jeho břehů ani držet vojenské loďstvo na hladině. Dvůr byl nespokojen s výsledky pařížského míru a Alexandra označil za příliš dobrotivého. Car však jinou možnost než příměří neměl, se svou armádou by se neubránil.

Spory na jihu byly vyřešeny, zbýval Kavkaz. Neústupný Šámil byl stále připraven, ale zradila ho víra, jež mu v počátcích tolik pomohla. Vojáci byli unaveni dlouhotrvajícími boji, ruský útok na jaře 1859 přinesl Alexandrovi malé zadostiučinění. Šámil musel podstoupit Dagestán a Čečensko, murídové houfně přestávali bojovat. Slavný válečník zůstal skoro sám, nevěřil Rusům, že by mu a jeho rodině neublížili, když by se vzdal, ale nakonec, po poradě s Alláhem, prohlásil, že vládu pravoslavného vůdce uznává a je připraven mu sloužit. Očekával, že ho popraví, ale laskavý car ho štědře obdaroval, přestěhoval do města Kaluga ( leží ve středním Rusku, jihozápadně od Moskvy na řece Oka) a umožnil mu cestu do Mekky. Do svatého vojevůdce města nedorazil, zemřel dříve, než spatřil mešitu Al–Masjid al–Haram.

Nevolníci:
Mnoho panovníků se zabývalo otázkou zrušení nevolnictví, na Alexandra připadlo naplnění jejich plánů. 19. únor roku 1861 navždy vstoupil do historie jako důležitý mezník dějin, právě tento den imperátor svým podpisem osvobodil na 20 miliónů nevolníků. Manifest vyhlásili o pár dní později, 5. března. Lid, budoucí revolucionáři i emigranti v zahraničí cara oslavovali jako osvoboditele. Rusové jsou velmi hrdí, že ke zrušení otroctví u nich došlo dříve, než v Americe. Něco však Alexandra II. a Abrahamem Lincolnem spojovalo: oba padli rukou lidu..

Další reformy:
Poté, co se ukázalo, že ruské zbraně nemohou konkurovat západním, zahájil Alexander obnovu a modernizaci nejen výzbroje, ale také námořnictva.
Soudy přepracoval, aby odpovídaly vzorovému systému Francie a ustanovil nový trestní zákoník.
III. oddělení nezrušil, zbudoval však další policejní síť s umírněnějšími způsoby na venkově a menších městech.
Ve velkých centrech postavil nové budovy státní samosprávy – regionální vlády.

Jen jednu věc nemohou dnešní obyvatelé Ruska Alexandrovi odpustit: v roce 1867 prodal Aljašku Spojeným státům.

Expanze armády do Střední Asie:
Na počátku sedmdesátých let poslal car své vojáky dobýt pro zem Střední Asii - Bucharu, Samarkand a Chivu v dnešním Uzbekistánu. Oddíly pod velením generála Michaila Čerňajeva získaly 28. května 1873 Chivu i s dalšími městy orientu a přičlenily je do obrovské říše.


Válka s Tureckem:

Po vypuknutí povstání v Bosně roku 1875, které turecká vojska krutě potlačila, vyhlásilo Srbsko s podporou Černohorců válku Osmanské říši. Alexandrovi ministři i chudí rolníci prosili cara, aby pomohl, a ten je 12. dubna 1877 poslechl. Společnost jásala, podruhé a naposledy si vážila svého panovníka. Dobrovolníci z řad vojáků, důstojníku i zdravotních sester překračují hranice a podporují slovanské bratry. Po bojích o Plevno a průsmyk Šipka, během nichž Rusko ztratilo tisíce mužů, generál Skobelev 8. ledna 1878 bez boje obsadil Adrianopol a blížil se ke Konstantinopoli, dávnému snu Kateřiny II.. Tehdy však zasáhla Anglie, vypravila lodě se vzkazem, že jakmile se jediný Rus objeví u městských zdí, celá zem bude odvracet anglickou invazi. Vyčerpaný Alexander souhlasil a postup zarazil. Po podpisu smlouvy v San Stefanu 3. března 1878 získaly Srbsko, Černá hora a Rumunsko nezávislost, Rusku vyplatili válečnou daň ve výši 310 miliónů rublů a přenechali mu jižní Besarábii.
Anglii a Rakousko - Uhersko smlouva rozzuřila, svolali nový kongres do Berlína, kde se usnesli, že Rusko musí vrátit získanou pevnost Bajazet, Srbsku odebrali většinu území a Rakousku - Uhersku svěřili pod ochranu Bosnu a Hercegovinu. Ruský lid cara jednohlasně odsoudil, jaké državy získali a téměř všechny zase ztratili!! Teroristům přibyl do rukou další trumf..

Vítězství teroristů a konec nadějí:
1. března 1881 byl Alexander II. smrtelně raněn během cesty přes Jekatěrinský kanál v Petrohradě. Ignacy Griniewski a Nikolaj Rysakov dovršili mnohaleté plány svých spolubojovníků. Car zemřel týž den v komnatách Zimního paláce, na místě, kde byl zraněn, stojí do dnešních dnů na památku katedrála Vzkříšení..
Nový car- Alexander III. Alexandrovič , syn Alexandra II. a jeho manželky Marji Alexandrovny, zastavil smělé plány otce týkající se možné ústavy. Tento panovník, podobající se ze všeho nejvíc typickému maloruskému statkáři, vrátil zemi o mnoho desetiletí zpět, do časů Mikuláše I., a opět ji přiblížil k revoluci..


Konec V. části
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Stále lepší a lepší. Hlavně zmínka o generálovi Skobelevovi - je to zajímavá osobnost.
Ljubov ty toho dokážeš napsat. :up:
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 11/9/2008, 21:57, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuji,ale domnívám se, že je tu spousta mnohem lépe píšících autorů. Tak snad nepříjde propad formy či jiná krize. Skobeleva považuji vedle Michaila Tarieloviče Lorise-Melikova M. Čerňajeva za jednoho z hlavních představitelů armády té doby, určitě by si zasloužil podrobnější zmínku.. Snad se najde dostatek času.

Mimochodem, co bych dala za to,abych měla znalosti o nějakém odbobí dějin jako Vy o Mongolech.. :)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Berezovskij nie je prvá ..., čo na našla ochranu u Britov, keď predtým škodila Rusku.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců –VI. díl

Příspěvek od Ljubov »

[align=center]Ruská zem za vlády Romanovců – VI. díl[/align]

Již za dob panování svého otce přemýšlel budoucí car Alexander III., že v liberálních reformách pokračovat nebude a naopak se vrátí k slavným Mikulášovým časům, kdy si nikdo nemohl být jistý, že tento den nebude jeho posledním.
Alexander měl staršího bratra - Mikuláše Alexandroviče, ale ten zemřel 12. dubna roku 1865 ve francouzském Nice na následky zranění, které utržil v souboji se svým bratrancem Mikulášem Lichtenberským. Bratrova snoubenka, dánská princezna Dagmar, po několika měsících slíbila, že se mladšího Alexandra vdá a přijala pravoslavné jméno Marja Fjodorovna.

Na trůn Alexander nastoupil v roce 1881 a přichází s ním éra posledního velkého utužení samoděržaví a krátké období rusifikace.
Alexander miloval všechno ruské: Finy a Poláky zbavil mnoha občanských práv, židovskému obyvatelstvu vyčlenil speciální pásmo a nedovolil, aby mohli studovat na vysokých školách.
Jako hluboce věřící člověk nechává vystavět mnoho církevních škol a více než 4000 kostelů.

Zahraniční politika: Přejal otcovo krédo a snažil se vyhýbat všem konfliktním situacím v Evropě. Za jeho vlády nevstoupilo Rusko do žádné války, což je skutečně neuvěřitelné, vezmeme-li v potaz, co se v té době dělo na starém kontinentě.
Po dohodě s manželkou ustupuje od tradičního spojenectví s německými zeměmi a uzavírá roku 1893 smlouvu s Francií.

Domácí politika: Soudy, zemstva i tajná policie ztrácejí samostatnost rozhodování, vše je podřízeno rozhodnutím panovníka. Území Střední Asie se konečně plně začleňuje do obrovské říše, budují se zde nové manufaktury a vnitřní infrastruktura.

Alexander III. zemřel 20. října roku 1894 ve svém sídle na Krymu, bylo mu 49 let. Léta se tradovalo, že zemřel na otravu alkoholem ( když si tak rád hrál na obyčejného chudého Rusa, se vším, co k němu patří – tedy i vodkou), ve skutečnosti trpěl vážným onemocněním ledvin, které se tehdejším lékařům nepodařilo včas identifikovat a následně léčit..

Alexandrův prvorozený syn – Mikuláš je korunován na cara Mikuláše II., posledního ze všech carů svaté Matičky Rusi, jehož jménem zanikne tisíciletá historie ruských vladařů započatá varjažským knížetem Rurikem..

Po korunovaci Mikuláš ohlašuje, že se pokusí napravit rozhádanou zemi a rozvine nedokončené plány svého děda, velkého reformátora Alexandra II.
Začíná zemědělstvím: zavádí program vymyšlený předsedou vlády Petrem Arkaďjevičem Stolypinem, tzv. Stolypinskou agrární reformu, která omezovala tradiční způsob obdělávání půdy a naopak plně podporovala nově vzniklou společenskou vrstvu – bohaté statkáře, v nichž hledala pro cara další spojence.
Pro zlepšení obchodu mezi západní a východní částí Ruska se zahajuje stavba železnice spojující Moskvu a přístav Nachodka u Vladivostoku, první úseky byly postaveny už za Alexandra III., stavba byla dokončena roku 1905.
Ruské námořnictvo se opíralo o přístavy na východě, při pobřeží Japonského moře, v části dnešní Číny zvané Mandžusko. Jedním z nich byl i Port Arthur. Pro Japonsko, které se stalo počátkem dvacátého století suverénní asijskou velmocí, bylo carské Rusko nebezpečným konkurentem. Nárokovalo si území zastavěné Mikulášovými městy a Korejský poloostrov a vidělo, že pokud je chce ovládnout, musí vstoupit do války. Když japonské jednotky zaútočily na Port Arthur a Vladivostok, vypukla roku 1904 Rusko- japonská válka.

Tento konflikt proti sobě svedl dva odlišné světy reprezentované dvěma rozdílnými muži. Japonské flotile velel Heihačiró Tógó, ruské po smrti admirála Makarova Zinovij Rožděstvenskij. Port Arthur byl obležen a po jedenácti měsících kapituloval. Zlomová bitva se odehrála 27. a 28. května 1905 u Cušimy. Japonci prokázali neobyčejnou sílu, rychlost a odvahu, využili lepší vybavenosti a porazili mnohonásobnou ruskou přesilu. Rožděstvenskij ztratil přes 4000 mužů, Japonci 21 lodí potopili, šest zcela vyřadili z provozu a sedm zajali. Od tohoto dne jim patřilo vše, zařadili se po bok Německa či Velké Británie.. Co zmohlo ruské loďstvo bez elitní baltské flotily a svého velitele, kterého nepřátelé zajali?
Vítězství japonských pozemních sil u Mukdenu, hlavního města Mandžuska, jen zvýraznilo jejich převahu. Bitva probíhala od 21. února do 11. března 1905.
Mír mezi oběma státy byl podepsán za pomoci amerického prezidenta Roosevelta v září 1905 na území Spojených států amerických, ve městě Portsmouth ( nachází se ve státě New Hampshire). Rusové se museli vzdát všech přístavů včetně Port Arthuru a jižní části ostrova Sachalin, dále museli uznat, že Korea se stává sférou japonského zájmu, na něž oni žádné právo nemají.

Poraženého Mikuláše II. ostře kritizovali za jeho neschopnost a lid se vzbouřil. Již na začátku roku 1905, v lednu, se donesly do Petrohradu zprávy o krizi na východě, obyvatelé města vyrážejí s peticí za carem do Zimního paláce. U bran narazili na ozbrojené hlídky, jež je dál nepustily a podle Mikulášova rozkazu je postřílely. „ Krvavá neděle“, jak se tomuto incidentu přezdívá, vyvolala novou vlnu stávek a demonstrací. Car, aby tyto vášně uklidnil, vydává Říjnový manifest ( 17. října 1905), v němž oznamuje zřízení prvního parlamentu v ruských dějinách –Dumy.
Celkem se vytvořily dva politické proudy: kadeti a socialisté. V řadách kadetů působili měšťané žádající konstituční monarchii. Socialisté se dále dělí na dvě skupiny: Esery ( příznivci aktivních změn, zastánci pozemkových reforem) a Sociální demokraty. Větev Sociálních demokratů se následně rozdvojila, vznikl směr menševický ( podporující umírněné, postupné změny vedoucí k monarchii řízené ústavou) a bolševický ( požadující rychlý konec samoděržaví a příchod revoluce).

Po založení parlamentu se Mikuláš věnuje své rodině, manželce Alexandře Fjodorovně a pěti dětem ( měl čtyři dcery: Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii a jediného syna – careviče Alexeje, který však trpěl hemofilií a byl odkázán na pomoc druhých). K moci se dostává společnost vybraná rukou carevny, především Grigorij Jefimovič Rasputin, potulný sibiřský mnich, jež si od svého příchodu ke dvoru roku 1907 získává důvěru carského páru dojemnou péčí o nemocného následníka trůnu a významně promlouvá do politického dění. Šťastný život v náručí své milované Alix překazila Mikuláši II. první světová válka..

28. června 1914, Sarajevo.. Gavrilo Princip spáchal atentát na následníka trůnu Habsburské monarchie Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Rakousko-Uhersko hbitě sebralo hozenou rukavici a vyhlásilo 28. července válku Srbsku, Německo jako velký spojenec se okamžitě přidalo. Když Srby podpořili Rusové, vyhlásili jim Němci 1. srpna válku, o dva dny později Francii. Anglie vstoupila mezi válčící státy 4. srpna vypovězením války Německu.
Evropa se zmítala v bojích jako vlajka ve větru, otevřely se fronty na Balkáně, v Turecku, Itálii, na východě i na západě, na moři..

Rusko vstupuje do války na straně Dohody, mobilizaci vláda vyhlásila 30. července. Na východní frontě se četná, ale nepříliš dobře vybavená armáda střetla s vojsky Rakouska-Uherska, které Mikulášovi vyhlásilo válku 6. srpna, a Německa. Car jako vrchní velitel odjíždí na frontu za svými vojáky, během jeho nepřítomnosti vládla carevna Alexandra konzultující všechny problémy s Rasputinem.
Po prvních úspěších Rusů se karta obrátila. Německý císař jmenuje velitelem Paula von Hindenburga. Němci vyhrávají na konci srpna 1914 bitvu u Tannenbergu a donutí ruské oddíly ke stažení z Východního Pruska. Na úseku patřícímu Rakousku – Uhersku se Mikuláši také na počátku dařilo, pronikl za pohoří Karpaty a obsadil většinu měst na východním Slovensku. Do konce roku 1914 se Rakušanům povzbuzeným zdárnou německou ofensivou zdařilo ovládnout zpět Karpaty, válka se přesunula do zákopů.
K rozhodujícímu útoku došlo v roce 1915, Rusové museli po porážkách vyklidit Polsko, Bělorusko a většinu Pobaltí. Boje se ustálily na hranici kolem řeky Daugava.
4. června 1916 zahájil generál Alexej Alexejevič Brusilov protiofensivu, která přinesla zisk Bukoviny a východní Haliče.

V paláci je carevnin favorit Rasputin 30. prosince 1916 zavražděn. Jeho skandální život plný alkoholu a žen spojil člena parlamentu Vladimira Puriškeviče a knížete Felixe Jusupova, manžela velkokněžny Iriny Alexandrovny ( dcery Xenie Alexandrovny - nejstarší z dcer cara Alexandra III.). Jeho smrt je opředena moha legendami, říká se, že přežil účinky otravy cyankáli, jeho vrazi ho proto museli ještě třikrát střelit a potom jeho tělo hodit do řeky Něvy..

Společnost nebyla z výsledky bojů spokojena, žádné velké úspěchy se slavit nedaly, car ve svých denících místo strategických plánů dennodenně informuje o vývoji počasí.. Země naplno pocítila hlad, chudobu a bídu války a vše přičetla na vrub Mikulášovi. Mnohaleté myšlenky na spásnou revoluci se konečně začínaly prosazovat. Carský režim ničil lid příliš dlouho.. Přichází Únorová revoluce.

Převrat nazývaný Únorový se v měsíci únoru odehrál pouze v Rusku, kde touto dobou ještě platil starý juliánský kalendář. Evropa jej zaznamenala podle gregoriánského kalendáře 15. března.
Mikuláš II. byl nucen abdikovat a k moci se dostává liberálně - demokratická strana vedená menševikem - knížetem Georgijem Georgijevičem Lvovem. Je vytvořena Prozatímní vláda, ale bolševický směr nebyl s tímto výsledkem spokojen. Vládu proto doplňují představitelé chudších vrstev, dělníci a armáda – nastává období dvojvládí. V létě 1917 střídá knížete Lvova ve vedení strany Alexander Fjodorovič Kerenskij. Bolševici semknutí kolem Vladimira Iljiče Lenina tajně plánují další státní převrat.

Poté, co se musel car nedobrovolně vzdát trůnu, věznili ho s rodinou v Carském Sele. Na přání bolševiků je posléze deportovali na Sibiř, do města Tobolsk. Doprovázelo je služebnictvo, kuchař, dvorní dámy a osobní lékař Botkin.

6. 11. 1917, v předvečer převratu, se Lenin dostává do Petrohradu. Druhý den 7. listopadu je zahájena Velká říjnová socialistická revoluce ( dle juliánského kalendáře 25. října, odtud název říjnová) .. V noci je dobyt Zimní palác, vedení Prozatímní vlády pozatýkáno, všechna důležitá místa obsazena, bolševici naplňují svůj sen..

Carskou rodinu přemístili z Tobolska do Jekatěrinburgu, ubytovali je v domě průmyslníka Nikolaje Ipaťjeva.
Nové bolševické Rusko ukončilo vztahy s Dohodou, vyslalo delegaci s úkolem vyjednat s Němci mír a ukončit na východní frontě válku. 3. března 1918 bylo ve městě Brest ( dnešní Bělorusko) podepsáno příměří potvrzující vítězství Německa a Rakouska-Uherska. Rusko ztratilo Finsko, Pobaltské země, dnešní Ukrajinu a Bělorusko, Besarábii a většinu Polska.

17. července 1918 byla ve sklepě Ipaťjevova domu Mikulášova rodina postřílena, podle rozkazu nejvyššího vedení s dodatkem „ bez zbytečných průtahů“. Dlouho se spekulovalo o pravém vrahovi samotného cara a jeho syna careviče Alexeje, nicméně dodnes se můžeme jen dohadovat. Každý se považoval za onoho „vyvoleného“.
Carova bratra, Michaila Alexandroviče, zastřelí téhož roku v Permu a sestru carevny Alexandry, Jelizavetu, rovněž. Bolševické špičky se postaraly, aby nezbyl jediný možný následník a dědic.

Jiná pověst vypráví, že nejmladší z velkokněžen, Anastázie Nikolajevna, přežila. Počet ohořelých, kyselinou poleptaných těl prý nesouhlasil. Řada žen s modrýma očima a blonďatými vlasy se během 20 století vydávala za dávno ztracenou dívku, ale žádné z nich to nebylo prokázáno.. Zůstala jen krásná legenda..

Když bělogvardějci na krátko získali nadvládu v Jekatěrinburgu, pátrali po carových osudech, ustanovili řídící komisi v čele s místním rodákem Sokolovem, ale nic nenašli. Po více než osmdesáti letech byly ostatky Mikulášových příbuzných vyzvednuty z hromadného neoznačeného hrobu a umístěny v Petrohradě. 14. srpna 2000 je pravoslavná církev označila za svaté..



pro Alchymista: kdyby jen on a kdyby jen Anglie.. Mnoho chránila též Francie.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Ljubov, je to vynikající.Mám prosbu, nebudeš náhodou v takovéto šíři zpracovávat Rurikovce? :up:
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Na seznamu plánovaných článků jsem to, přiznávám, neměla. Nápad je to určitě dobrý. Ale raději ověřím, jestli to třeba neplánuje někdo jiný, protože nevím, kdy se k tomu dostanu.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Ljubov-pokud nápad přetavíš v články, těším se už teď :)
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Přetavím, ale jak říkám, určitě to nebude za týden. Není to tolik zmapované, spousta věcí je sporných a během příliš detailního sondování do ruské historie před rokem 1500 mi paměť již tak dobře neslouží a bez kontroly se neobejdu.
Nemám už tolik času, ale věřím, že to nebude můj dárek pro Palbu na letošní Vánoce.. :)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „státy a říše“