Ruská zem za vlády Romanovců

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců

Příspěvek od Ljubov »

Ruská zem za vlády Romanovců
(1613- 1917)


Na naší dlouhé cestě dějinami Ruska jsme se na chvíli zastavili v roce 1613, kdy se k moci dostala Romanovská dynastie. Pojďme se nyní věnovat tomu, co následovalo a přiblížit si následujících tři sta let, úspěchy a pády tohoto rodu, jehož nejvýznamnější činy se navždy zapsaly zlatým písmem do historie a jiné naopak přispěly ke zhroucení impéria a rozpoutání občanské války..

Jak už jsme si řekli, Romanovci se chopili trůnu v roce 1613. Zem, které měli vládnout, nutně potřebovala změny a razantní reformy. Rusko bylo v té době zaostalým zemědělským státem, v němž měla po mnoha převratech a spiknutích hlavní slovo pravoslavná církev a vysoká šlechta. Chyběl pevný řád, větší množství manufaktur pro zkvalitnění průmyslu a další přístup k moři. Za vlády Rurikovců se obchodovalo přes zamrzající přístav Archangelsk, proto se Romanovci obávali, co bude ze zbožím, až moře zamrzne a upřeli svou pozornost na jih, k Černému moři..

První z nich, car Michail III. Fjodorovič Romanov, si brzy uvědomil neutěšitelnou situaci a pustil se do zavedení pořádku ve svém státě. Nejprve bylo potřeba posílit mír se Švédskem a Polskem. Po vleklých jednáních se Švédy byl v roce 1617 uzavřen Stolbovský mír, ale Rusko opět ztratilo přístup k Baltskému moři. S věčným rivalem – Polskem - se dohodli až v roce 1634. Michail dále pokračoval v upevňování vztahů s vyspělejšími částmi Evropy. Reformoval armádu a nechal v roce 1632 postavit první doly na železnou rudu v oblasti města Tula. Zemřel 13. července 1645 a je pochován v kremelské katedrále..

Na trůn nastoupil jeho syn Alexej I. Michailovič a ještě přitvrdil v intenzitě reforem. Usiloval o zvýšení carské autority a utužení samoděržaví. Dosud se mohli rolníci za příplatky šlechtě volně stěhovat, ale nový car nařídil, aby byli trvale svázáni s půdou, čímž jim odebral většinu práv a učinil z nich bezmocné obyvatele zcela odkázané na zvůli bojarů. Ztracený přístup k moři se snažil vynahradit kontakty s Anglií a Nizozemím a podporoval příliv obchodníků z ciziny ( osvobodil je od některých daní). Novou válku o Baltské moře se Švédskem již nechtěl riskovat a vrátit zemi tam, kde před několika desetiletími byla. Přesto se válčení vyhnout nedokázal - ukrajinský ataman Bogdan Chmelnický bojoval mezi lety 1648 – 1654 o osvobození země od polské nadvlády, Alexej mu pomohl a připojil Ukrajinu k Rusku. Polská odezva na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1654 vstoupili do války s Ruskem. Válčilo se o území Ukrajiny a Běloruska, která oba státy z historických důvodů považovaly za své. Po třech letech nepřetržitých bojů válka k velké radosti vyčerpaných armád skončila a Alexej se s polským králem Janem II. dohodl na mírové smlouvě známé jako Andrusovský mír. Ukrajina byla rozdělena na dvě části podle řeky Dněpr, levý břeh připadl Rusku ( Levobřežní Ukrajina) a pravý břeh Polsku ( Pravobřežní Ukrajina). Sporům na několik let odzvonilo, když byl v roce 1686 podepsán věčný mír, ale vzájemné antipatie přetrvaly a přetrvávají dodnes.
Po vyřešení situace na západě se Alexej obrátil na východ, na neobydlené hektary hustých lesů bez stopy civilizace plné nalezišť důležitých surovin. Postupně se mu podařilo většinu Sibiře ovládnout a zajistit přísun kvalitních rud.

Car Alexej byl dvakrát ženatý, se svou první manželkou Marjou Miloslavskajou měl třináct dětí, ale z pěti synů tři velmi brzy zemřeli. Po Alexejově smrti v roce 1676 bylo dvěma přeživším – Fjodorovi a Ivanovi - příliš málo na to, aby mohli vládnout. Oficiálně na trůn nastoupil starší z nich – Fjodor a byl korunován na cara Fjodora III. , jeho sestra Sofja Alexejevna byla zvolena regentkou, aby na něj dohlížela a radila mu. Fjodorova vláda však neměla dlouhého trvání a jeho smrt v roce 1682 vyvolala novou vlnu pochybností a zmatků. Druhý z Alexejových synů - Ivan trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala schopně a pevně spravovat ruskou zem..
Se svou druhou ženou, Nataljou Kirillovnou Naryškinovou měl Alexej jediného syna Petra, který splňoval všechna hlavní kritéria a všeobecně vyhovoval představám o dobrém panovníkovi. Jenže se narodil až v Alexejově druhém sňatku a tudíž jeho nároky na trůn nebyly tolik oprávněné jako Ivanovy. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, jmenovali 25. června 1682 cary oba dva malé chlapce..

Skutečnou moc držela do roku 1696 ve svých rukou Sofja Alexejevna. Vylepšila vztahy s Polskem dalším mírem, který potvrdil výsledky Andrusovského míru, v roce 1689 společně s Čínou uzavřela Něrčinskou smlouvu ( upravující politické a obchodní kontakty, rozdělení vlivu na Sibiři a společnou hranici) a vedla neúspěšnou válku proti krymským Tatarům, kteří chtěli ovládnout Pravobřežní Ukrajinu. Společná nenávist k Osmanské říši svedla dva odvěké konkurenty – Rusko, Polsko - dohromady a obě země vstoupily do protiturecké Svaté ligy. Její regentství skončilo, když bylo Petrovi 17 let. Ivan byl svým ctižádostivým, energickým bratrem zcela zastíněn, skryl se do ústraní a horoucně se modlil k Bohu. Zahraniční vyslanci ho označili za člověka zcela neschopného panovat, čímž otevřeli Petrovi cestu k trůnu. Když Ivan v roce 1696 zemřel, jedinou překážkou zůstala regentka Sofja. Rod Naryškinů požadoval její okamžité odstoupení, ale ona se odmítala trůnu jen tak vzdát. Teprve, když se jí vzdali i její nejbližší rádci, byla donucena odejít do Novoděvičího kláštera, aniž by formálně vstoupila do řádu. Pokusila se o převrat, ale její snahy Petr rychle zastavil a potrestal jí doživotním vězením v klášterní cele a odřízl jí od zbytku světa, nesměl s ní nikdo promluvit ani se s ní vídat kromě jediného dne v roce. Zemřela zde v roce 1704..

Petr byl teď konečně samovládcem a vrhl se do úpravy četných reforem země, která ho bude nazývat carem Petrem I. Velikým a bude si ho vážit jako jednoho ze svým nejmocnějších panovníků..

Nový car si svůj program modernizace rozdělil do několika bodů:
1. Získání opětovného přístupu k moři
2. Navázání důvěrných vazeb s vyspělým Západem
3. Zapojení Ruska do celosvětové politiky jako budoucí velmoci
4. Vlastní obnova Ruska – podpora infrastruktury, rozvoj průmyslu,změny v armádě, politických orgánech, rozdělení země, omezení vlivu církve a šlechty…

Za nejdůležitější část svého poslání zvelebení Rusi považoval obnovení obchodu přes moře, proto se tomuto bodu začal věnovat nejdříve. Pokusil se vyrvat Osmanské říši část pobřeží Černého moře, ale mimo dobytí pevnosti Azov jiné úspěchy nezaznamenal a svou snahu roku 1696 ukončil. První plán selhal, ale Petr se nechtěl tak brzy smířit s porážkou a rozhodl se otevřít další frontu na severu se Švédskem. Využil současných dobrých vztahů s Polskem a vytvořil koalici, zahrnující kromě těchto dvou států ještě Dánsko a Sasko, a s vervou zaútočil.
Tak začala roku 1700 Severní válka.

Silná švédská armáda vedená králem Karlem XII. představovala pro ambiciózního vladaře přece jen tvrdší oříšek než očekával. V témže roce, kdy konflikt vypukl, byli Petrovi dánští spojenci poraženi a on sám prohrál v bitvě u Narvy. Vítězný Karel XII. poskytl krátkou dobou klidu zbraní Petrovi čas na doplnění předních řad armády, čehož Petr okamžitě využil a pomalu se k němu přidávalo štěstí. Během bojů v Pobaltí se mu podařilo většinu pevností obsadit a založil na čerstvě dobytém území v roce 1703 město Petrohrad s cílem vybudovat z něj nové centrum Ruska. Karel zahájil tažení na Ukrajinu, kde se chtěl spojit s místním vůdcem Ivanem Mazepem, který s ruskou nadvládou nesouhlasil a vítal Švédy jako osvoboditele. Petrův oblíbenec kníže Menšikov nechal Mazepovo sídelní město Baturin vypálit a po vítězství Petra v roce 1709 u Poltavy ( boj o Poltavu považujeme za jeden z důležitých zlomů Severní války a počátek konečné švédské porážky) se Karel XII. obrátil s prosbou o pomoc k Turkům. Turci jeho návrh přijali a roku 1710 vyhlásili Rusku válku. Petr v červenci 1711 vytáhl s vojsky k řece Prut, ale i když tolik věřil, že nemůže být poražen, turecká armáda ho obklíčila. V zoufalství z fatální prohry se obrátil na vezíra Aliho pašu a navrhoval uzavření příměří. Ali paša souhlasil ( jistě mu to usnadnila bohatá finanční odměna od Petrovy manželky Kateřiny) a nechal ruské vojáky v klidu odejít. Slibovaný mír byl podepsán o dva roky později v Andrianopoli, car získal velkou část Finska a aby si na svou stranu přiklonil Prusko, daroval mu polské město Štětín. Prusové se na oplátku v roce 1715 přidali do koalice proti Švédsku. Karel vložil své zbývající síly do města Stralsund na severovýchodě dnešního Německa, které hodlal opevnit a následně se v něm ukrýt. Spojené armády Dánska, Pruska a Saska jeho poslední výspu v prosinci 1715 dobyly, Karlovi se jen o vlásek zdařilo uniknout. V roce 1716 vtrhl do Norska, ale kvůli nedostatečnému zásobování se musel stáhnout. Naplánoval poté ještě jedno tažení, na rok 1718, během něhož byl zabit. Švédská vojska bez svého velitele musela ustoupit, Petrovi bylo nyní zcela jasné, že Severní válka se chýlí k vítěznému konci.
Mírovou smlouvu z města Nystad stvrzenou roku 1721 získal Petr většinu švédského území – kromě Pobaltí také Karélii s důležitým přístavem Vyborg a Ingrii ( oblast mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem). Švédsko ztratilo své mocné postavení mezi evropskými zeměmi a uvolnilo prostor vzkvétajícímu Ruskému impériu.

Spokojen se svými zdařilými výsledky se teď Petr mohl naplno věnovat dalším reformám.

Armáda: zavádí pravidelnou armádu; přispívá na modernizaci zbraní; nechává též zbudovat válečné loďstvo.
Církev: nechává na ni dohlížet státní složky a zdaňuje jí veškeré příjmy
Vnitřní samospráva: aby oslabil pozice vysoké šlechty, ruší tradiční bojarskou dumu a zřizuje nový senát a ministerstva; Rusko nechal rozdělit na řadu menších celků – gubernií a v každé z nich zřídil hlavní město, aby tak mohl lépe kontrolovat i zapadlejší oblasti své obrovské říše.
Školství a kultura: zakládá ve všech významných městech odborné školy; aby zvýšil gramotnost, nechal celou azbuku zjednodušit; podporoval překlady zahraničních učených knih a vystavěl mnoho divadel..

Petrovi odpůrci z řad kozáků byli velmi tvrdě potrestáni a všechny pokusy o vzpoury byly okamžitě potlačeny. I carův syn, carevič Alexej, odsuzoval absolutismus a organizoval spiknutí, které bylo prozrazeno a následníka uvěznili a údajně utýrali.
V roce 1725 Petr těžce onemocněl, pravděpodobně dostal zápal plic. Když se u jeho postele shromáždili nejbližší velmožové a ptali se, komu mají říši přenechat, stihl odpovědět pouze:
,,Dejte všechno..“ než si ho smrt navždy zavolala. Rychle svolali radu, aby projednali, co dělat. Jediný Petrův syn zemřel, zůstala po něm jen jeho druhá manželka Kateřina a dvě dcery.. Mají přenechat prosperující impérium ženě či povolat šlechtice z jiné dynastie?? Garda, jež byla za dob Petrovy vlády založena, to viděla jasně: Romanovci musí zůstat na trůnu, obsadila palác a nechala povolat carovu manželku. Kateřina byla první samostatně vládnoucí ruskou imperátorkou, korunovali ji pod jménem Kateřina I. Alexejevna, ale přesto za ní většinu věcí řídil carův bývalý favorit kníže Menšikov, co kdyby..


Konec I. části
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ljubov - začalo to zajímavě. Pokračuj, těším se na další díl.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuji, doplním, jakmile to bude možné. Alespoň teď vím, že to bude k něčemu dobré a třeba to někomu pomůže..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

cernakus
poručík
poručík
Příspěvky: 797
Registrován: 20/3/2007, 08:15

Příspěvek od cernakus »

ljubov:

zajímalo by mne, zdali Levobřežní Ukrajina mělo národnostní složení jako dnes, tj. většina Rusů nebo byli vě většině ukrajinci? Dále by mne zajímalo, jestli kdy ukrajina existovala samostatně v hranicích, které má dnes?
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

cernakus píše:ljubov:
Dále by mne zajímalo, jestli kdy ukrajina existovala samostatně v hranicích, které má dnes?
Hoď oko sem http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2788&highlight= , třeba Ti to pomůže.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Těch map jsem si zatím nevšiml, dobrá práce. Otázka je, jak daleko se budeme do historie vracet. Podle jednoho extrému by například Česká republika měla vládnou Evropě a podle druhého vlastně neměla vůbec vzniknout.
Naposledy upravil(a) jaromír dolanský dne 31/8/2008, 11:22, celkem upraveno 1 x.
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
cernakus
poručík
poručík
Příspěvky: 797
Registrován: 20/3/2007, 08:15

Příspěvek od cernakus »

Tunac píše:
cernakus píše:ljubov:
Dále by mne zajímalo, jestli kdy ukrajina existovala samostatně v hranicích, které má dnes?
Hoď oko sem http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2788&highlight= , třeba Ti to pomůže.
Díky, to jsem přehlédl. První moje otázka zodpovězena.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ukrajina

Příspěvek od Ljubov »

O území Ukrajiny se vedlo mnoho válek, ale současné hranice platí více méně až od sovětské éry. Nejprve patřila část pod Kyjevskou Rus, dále byla jižní část a poloostrov Krym ovládnut Zlatou Hordou, Habsburská monarchie ovládala Halič a Bukovinu atd..

Národnostní složení Levobřežní Ukrajiny: velká většina ruského obyvatelstva a poté několik menšin: Ukrajinci, Kozáci.. Někteří Rusové se tam stěhovali za úrodnou půdou, ale většina z nich tam žila kvůli upevnění ruského vlivu, aby měli převahu, kdyby se nějaký propolský laděný ataman pokusil o další převrat..

PS: Děkuji, i když nevím komu, za to, že bylo toto téma umístěno na hlavní stranu, protože podle mého názoru to není zase nějaký zázrak..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Daver
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1573
Registrován: 5/10/2004, 21:11
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Daver »

Pefektní práce. Čte se to náramně.
K tomu povstání Bogdana Chmelnického. Z tohoto období existuje polský román od Sienkiewicze Ohněm a mečem, který byl v polské produkci zfilmován a dle mého názoru je to parádní snímek s perfektními dobovými kostými, bojovou choreografií, a dobrými hereckými výkony. Mohu vřele doporučit.
"Nemůžeš-li střílet, staň se bunkrem, nemůžeš-li se hýbat, staň se zbraní, nemůžeš-li vyhrát, staň se hrdinou."
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Ruská zem za vlády Romanovců –II. díl

Příspěvek od Ljubov »

[align=center]Ruská zem za vlády Romanovců –II. díl[/align]

Vláda Kateřiny I. trvala jen dva roky během nichž pokračovala v plánech svého manžela Petra. Nechala postavit v novém hlavním městě – Petrohradu - první mosty přes řeku Něvu a podporovala další výstavbu Ruské akademie věd. Vládla velmi opatrně, snažila se být ke všem spravedlivá, za což po ní pojmenovali Kateřinský palác v Carském selu. Její náhlou smrtí v roce 1727 začala nová éra ruských dějin, období palácových převratů vedených carskou gardou.

Kateřininy dvě dcery, Anna a Alžběta, ztratily jakoukoli vážnost a možnost pokusit se na sebe svrhnout moc, protože se narodily ještě před svatbou své matky s carem Petrem I. Byla svolána rada, která měla rozhodnout o dalším vladaři. Po několika dnech dospěli k názoru, že obě dívky nejsou trůnu hodny a pozvali do Ruska jediného syna careviče Alexeje Petroviče ( toho, jež měl zemřít kvůli plánovanému spiknutí), Petra. Korunovali ho v témže roce pod jménem Petr II. Alexejevič. Nastoupil jako nezletilý, jeho pomocníkem a rádcem jmenovali knížete Menšikova. Poté, co nejbližšího přítele mrtvého cara Petra I. poslali do vyhnanství, se kolem Petra II. vytvořil okruh mocných knížat a každý rod ho nutil prosazovat své plány. Stal se jakousi bezbrannou hračkou mocichtivých bojarů. Zemřel velmi mladý, v roce 1730, bylo mu necelých pětadvacet let. Jeho jménem zanikla mužská linie Romanovské dynastie, šlechta, které způsob jeho vlády maximálně vyhovoval, se obávala dalších spiknutí a nepokojů..

Nová schůze státní rady se usnesla, že když vymřela jedna část dynastie, zabrousí do té druhé větve a pokusí se vybrat nového cara z potomků Ivana V., nevlastního bratra Petra I.. Všimli si, že jeho dcera Anna si ve svém rodném Kuronsku ( západní části dnešního Lotyšska) velmi dobře zajistila podporu a přizvali ji do Petrohradu. Inteligentní dívka přijela v roce 1730, souhlasila s tím, že bude vládnout s podporou osmičlenné tajné rady, přijala jméno Anna I. Ivanovna a na krátkou dobu stabilizovala situaci a zabránila krveprolitím. Drobnými dary si na svou stranu získala představitele vrcholné šlechty a gardy a tajnou radu zrušila. Obklopila se příznivci z Kuronska a Německa, obnovila neotřesitelné postavení samoděržavného panovníka a své odpůrce posílala do vyhnanství na Sibiř, případně je nechala popravovat. Zemřela v roce 1740, ale stihla předtím jmenovat syna své neteře Anny Leopoldovny a brunšvického vévody Antona -Ivana Antonoviče svým nástupcem. Ivanu Antonoviči byly v době její smrti pouhé dva měsíce, tudíž zcela jasně nemohl vládnout. Vyřešili to obvyklým způsobem – dítěti přiřkli jméno car Ivan IV. Antonovič a jeho matku učinili regentkou..

Alžbětě Petrovně, dceři Petra I., došla trpělivost a rozhodla se i přes nepříznivé podmínky provést státní převrat. Unavovalo ji čekání na trůn, příchody cizích carů a napadlo ji, že by mohla využít otcovy gardy. Uvědomovala si, jakou má moc a také moc dobře věděla, že nová regentka si gardy příliš neváží. Jedné noci v listopadu 1741 se se třemi stovkami gardistů vydala k carskému paláci. Bleskově pozatýkala přívržence Anny Leopoldovny, ji samotnou probudila slovy: „Je čas vstávat, sestřičko!“. Než mohla Anna cokoli udělat, zatkli ji s celou rodinou a odvezli do vězení. Dědice vší Rusi, cara Ivana IV., Alžběta odsoudila k doživotnímu vězení ve Schlüsselburské pevnosti. Chlapec tak vyrůstal ve vězeňské cele, aniž by zjistil, kdo je a kdo byli jeho rodiče. Byl zabit během vzpoury vedené vězeňskými strážci a pohřben beze jména. Bývalá regentka Anna se svým manželem zemřeli o několik let později, brunšvická rodina doplatila na své pohrdání carskou gardou..

Převrat se zdařil, Rus oslavovala druhou imperátorku své historie Alžbětu I. Petrovnu. Hned po své korunovaci Alžběta oznámila, že se vrací k dobrým starým časům svého otce a postrčí Rusko vpřed. Nechala zrušit trest smrti, zařekla se, že když se jí podaří zmocnit se trůnu bez zbytečných obětí, nebude více prolita krev. Za její vlády se rozhádaná zem opět sjednotila a nadšeně vítala nové reformy. Imperátorka vrátila Senátu mnoho let odpíraná práva a posílila jeho vliv; zrušila většinu poplatků, které brzdily rozvoj trhu; zajímala se o kulturu a vědu – otevřela v Moskvě několik univerzit a štědře přispívala nadaným umělcům. Její nejdůležitější výnos z roku 1742 přesně upravoval přidělování postů na úřadech a zamezil tak úplatkářství ( ovšem pokud se jednalo o její rodinu a přátele, přestával tento zákon platit). Alžběta byla pravou dcerou svého otce, tvrdohlavě si šla za svými zahraničními cíly. Velmi jí trápila sílící pozice sousedního Pruska a strachovala se, že by mohl Fridrich II. Veliký napadnout její vlast. Uzavřela smlouvy s Rakouskem, připomněla si, jak její otec slavně porazil mocné Švédsko a rozpoutala s Pruskem v roce 1756 Sedmiletou válku.

V Sedmileté válce se na stranu Ruska přidaly kromě Rakouska také Francie, která byla Alžbětině zemi vždy velkým vzorem, Švédsko a Sasko. Fridrichovi II. pomáhala Anglie a Hannoversko (jedno z mnoha malých království na území dnešního Německa, s centrem ve městě Hannover, podle něhož získalo své jméno).. Prvotním objektem zájmů se stalo Slezsko, jehož chtěla císařovna Marie Terezie získat zpět a pruský král Fridrich jí v tom toužil mermomocí zabránit. Fridrich si uvědomoval sílu svých oponentů a raději začal válku sám, aby využil momentu překvapení. Rychle porazil Sasko a postupoval stále hlouběji do nitra Habsburské říše, zastaven byl až v roce 1757 u Kolína, když se během několika nečekaných zvratů podařilo rakouské armádě zvítězit. Těžce vydřená výhra však nepřinesla žádný velký úspěch, pruská vojska se stačila znovu zformovat. Alžběta se rozhodla Marii Terezii pomoci a ulehčit jí situaci tím, že spolu s dalšími členy protipruské koalice napadla Východní Prusko, zvítězila v bitvách u Zorndofe a Kurensdorfe, při čemž způsobila Fridrichovi velké ztráty a blížila se k Berlínu.. Vše nasvědčovalo tomu, že bude Prusko poraženo, ale ruská imperátorka se toho již nedožila. Zemřela v roce 1761, aniž by si vychutnala požitek kapitulace, smrt ji dostihla v předvečer vítězství..

Alžběta neměla manžela ani děti, ale během svého života jasně určila, že syn její starší sestry Anny holštýnský vévoda Karel ji po smrti vystřídá, vybrala mu dokonce i manželku, Němku Žofii Frideriku Augustu z Anhaltsko –zerbstského knížectví ( v pravoslaví přijala jméno Kateřina Alexejevna). Karel si zvolil jméno Petr a zapsal se do seznamu ruských vládců pod jménem Petr III. Fjodorovič. Petr III. již od mládí obdivoval disciplinovanost pruské gardy a částečně díky svému otci si Fridricha II. velmi vážil a odmítal ho vidět jako poraženého, složil zbraně a ukončil ze své strany válku, i když by si možná mohl nárokovat z pruské říše mnohá území. Sedmiletá válka skončila v roce 1763 uzavřením míru v Paříži ( potvrzující převahu Anglie v počtu kolonií) a poté v Hubertburgu, kde se rozhodlo o rozdělení vlivu ve Střední Evropě, Fridrich díky Petrovi vyvázl a zůstalo mu Slezsko a Kladsko, Marie Terezie musela oplakávat další porážku.

Rusové se těšili, že budou oslavovat, ale najednou nic, žádná nová připojená území, žádné peníze od poražených. Společnost na imperátora zanevřela a podporovala postavení jeho ženy Kateřiny. Petr III. byl popisován jako mírný, slabý a dle slov své manželky duševně méněcenný. Propustil řadu politických vězňů, umožnil návrat vyhnancům ze Sibiře a dokonce pro ně uspořádal ples v nově postaveném Zimním paláci v Petrohradě.. Kateřina nemohla svého muže vystát, vyčítala mu, že zničil vyhlídky tisícům lidí a pomalu spřádala intriky. Naučila se od Alžběty, že i jako žena má šanci provést převrat a pokud se k ní přidá i garda, je velmi pravděpodobné, že by mohla být úspěšnou. Svého muže nemilovala, jejich jediného syna Pavla raději svěřovala do péče služkám. Neuplynul ani rok a Kateřina v čele gardových pluků pochodovala k Zimnímu paláci!
Petrovi rádci se jednohlasně přidali k jeho ženě, zůstal mu věrný jedině polní maršál Münich, který vystrašenému panovníkovi poradil, aby hned odplul do Kronštadtu (pevnosti zbudované na ostrově v Baltském moři nedaleko Petrohradu) a s místní posádkou se jí postavil na odpor. Petr se vypravil na lodi do pevnosti, ale Kateřina dobře zvážila všechny jeho možné kroky a obsadila Kronštadt svými věrnými gardisty. Münich, když se to dozvěděl, poradil panovníkovi, aby spáchal před svou zběhlou armádou sebevraždu. Ale Petrovi se nechtělo umřít a pokorně se manželce vzdal s myšlenkou, že by se nad ním snad mohla slitovat a usmířit se s ním. Kateřina se ale rozhodně usmířit nehodlala, Petra zatkla a umístila ho pod trvalý dozor do osamělé pevnosti Ropša, kde záhy zemřel. Vůdce spiknutí Alexej Orlov a bratr Kateřinina milence Grigorije Orlova přinesl svrženému vládci Rusi pohár vína s jedem, který ho vypil, ale okamžitě poznal, že je otrávený a další odmítl. Alexej Orlov a jeho pomocníci ho ve vší tichosti udusili, před lidem prohlásili, že jejich imperátor naprosto neočekávaně zemřel a slavnostně korunovali triumfující Kateřinu..

Když se zbavila slabého muže, věnovala veškerou lásku jeho zemi. Vyvede ji z krize a přiblíží k vysněnému místu mezi hlavními velmocemi světa, nebude litovat ztrát a nevolníků..
Stala se imperátorku Kateřinou II. Velikou..


Konec II. části
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Petr I. bývá označován jako titán a občas se dodává, že dva takové za sebou by Rusko nepřežilo. Také jsem narazil na výrok, že Rusko bylo nesilnější za vlády tří mocných carů - Ivana Hrozného, Petra Velikého a Stalina.
Teď vidím, že Stalin jako jediný z nich nemá žádný přídomek, možná se už v moderní době nedávají.
Obrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

To je skutečně zajímavý citát, děkuji..
I když za vlády Ivana IV. a jeho chutí získat Baltské pobřeží, případně zavedením opričniny se země dostala do finanční krize a město Novgorod bylo téměř zničeno. Je ovšem pravda, že k ní byly připojeny državy na Sibiři+ bývalé chanáty Zlaté hordy, omezil se vliv šlechty a církve..
Na každém panovníkovi se dají najít dobré i špatné činy, ale oba stejným dílem přispěly k formování Rusi.
Máte pravdu, že jsem na nějakou osobnost s přídomkem v současné době nenarazila.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Možná byl Ivan IV. významný tím, že může může být považován za strůjce ruského absolutismu. Podřídil poměrně brutálním způsobem knížecí rody carovi, díky čemuž (mimo jiné) Rusko přerostlo věčně rozhádané oligarchické Polsko.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No napadlo mě Pátrač neuvěřitelně skvělý, ale já nejsem Rus takže mám smůlu.

To s tím absolutismem je zajímavá myšlenka a myslím si, že má něco do sebe. Koneckonců když se rozpadla Kyjevská Rus vznikly desítky různě velkých ruských knížectví které byly jako mocenské celky k ničemu až na pár opravdu velkých.

Jejich sjednocování bylo bolestivé a i po sjednocení ve spoustě dříve vysoce postavených šlechticů - nyní jen vysoce postavených poddaných doutnala potřeba samostanosti. To z nich Ivan vyhnal. Tím Rusko šlapalo jako jeden celek a jeho moc logicky rostla.

Co Ty na to, Ljubov?
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 29/1/2009, 12:48, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Tak jistě, byl to první car. Již roku 1546 byl pevně přesvědčen, že ovládne Moskvu, skoncuje s neomezenou mocí bojarů a nastolí samoděržaví. 16. ledna 1547 byl korunován metropolitou Makariem v Uspenském chrámu.
Po rozpadu Kyjevské Rusi roku 1240 vznikla, jak už bylo řečeno, řada knížectví, z nichž nejvýznamnější byla tahle čtyři: Vladimirsko–suzdalské, Smolenské, Haličské a Novgorodské. Samostatnost si uchoval pouze Novgorod.
Ivanu IV. se nedá upřít talent pro vládnutí, snažil se být dobrým panovníkem. Pochopil, jakou moc má církev a šlechta a rozhodl se, že i tyhle rivaly ovládne.

Jinak souhlasím.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Ještě bych na závěr dodal, že potom tak trochu zešílel. Také mám jeden dotaz, když už Tě tu ostatní nešetří (zcela nezdvořile si dovolím přehlédnout Tebou použité "Vy", snad Tě neurazím):

Považuješ Moskvu za dědice Kyjevské Rusi, nebo patří dědictví Ukrajině?

(K tomu jen tak na okraj - když se novgorodská princezna a manželka francouzského krále Anna podepisovala latinkou, psala "Anna reHina" s H, což ukrajinští nacionalisté používají jako důkaz, že se na Kyjevské Rusi mluvilo "ukrajinsky").
Obrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Ivan IV. zešílel možná i dříve. Už jako malé dítě nechával neúspěšné a neoblíbené dvořany rozsápat hladovými psy, říkalo se, že mu toto představení činilo velkou radost.
Ivanovi strýcové Jurij a Andrej byli uvězněni v hladomorně, matku údajně otrávili bojaři, šlechtici se vraždili kvůli trůnu.. To vše zanechalo na následníkovi stopy, podnítilo v něm ustavičný strach o vlastní život a podezíravost vůči rodině..
Roku 1560 zemřela jeho nejmilovanější manželka Anastázie Romanovna Zacharkina-Jurjeva, z čehož měl onemocnět schizofrenií. Trpěl rovněž častými záchvaty, které se projevily třeba 15. listopadu 1581, kdy potkal synovu třetí ženu Jelenu Šeremetěvovou, jak se prochází po komnatě v nedostatečném oblečení, což car považoval za nepřístojné a rozhodl se, že to nevhodné chování ze snachy vytluče. Carevič se manželky zastal a vypukla hádka. Panovník syna obvinil ze vzpoury a neposlušnosti a de facto ho umlátil svým žezlem.
Po synově smrti to s ním šlo rychle z kopce..

Informace o královně Anně je mimořádně zajímavá, slyším něco takového vůbec poprvé.
S ukrajinštinou na Kyjevské Rusi je to trochu složité. Hlavní centrum bylo v Kyjevě. Zkusím někde pohledat, jak je přesně psaná Ruská pravda. Počátky tohoto jazyka jsou z přelomu 12. až 13. století v jihovýchodním Rusku- Haliče a Volyně. Zde se nalezly úryvky z náboženských prvků obsahující typické ukrajinské rysy. Ale první sepsaná fonetika vznikla o několik set let později.
Je pravda, že mě to jejich "h" dohání k šílenství..

Dědictví Kyjevské Rusi nepatří podle mě Moskvě, která vznikla pozdě až za vlády Jurije Dolgorukého. Řekla bych, že patří stejným dílem Rusku i Ukrajině a jejich slavným městům- Kyjev, Novgorod, Rjazaň, Murom.. Ale zrovna Moskva mi do toho nezapadá.

P.S.: Rozhodně mě to neurazí, vykám raději z opatrnosti.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Podle mne se Rusko (i s Běloruskem a Ukrajinou) hodně proměnilo během tatarské nadvlády. Pamatuji si, že nám ve škole ukazovali novgorodské (tedy jejich snímky) březové svitky s dětskými "školními" úkoly - s XII. stol!
Děti zřejmě malovaly něco ve smyslu "čím budu, až budu velký". A některé obrázky zřejmě pocházely od dívek, byly na nich něco jako princezny. Novgorod tou dobou společensky předehnal západ o několik století, nepochybně díky kontaktům s Byzancí apod.
Zkouší-li člověk hodnotit Rusko, musí si uvědomit, že když si západ užíval humanismu a renesance, na Rusi se proháněli Tataři a mimo jiné také díky tomu nepřišli až k nám.
A ohledně dědictví Kyjevsko - Novgorodské Rusi, možná je to z velké části zaniklá civilizace a Moskevské Rusko vyrostlo až na jejích základech.
Obrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

To muselo být velice zajímavé, prohlédnout si tyto dokumenty. Když jsem chodila do školy, tak nám učitelé žádné podobné obrazové materiály neukazovali ani na českých ani ruských školách. Možná na nějakých speciálních s rozšířenou výukou dějin nebo vysokých školách tohoto zaměření.

Tatarská nadvláda svým způsobem určila, jak se bude země nadále vyvíjet. Po porážce na řece Kalce a definitivně od pádu Kyjeva roku 1240, přes dlouhé období Zlaté hordy, kdy platila ruská knížata Tatarům daně, do roku 1480, kdy Ivan III. Veliký vládl již samostatně, se nemohla země příliš rozvíjet jako zbylá Evropa. Těch dvě stě let se dalo těžko dohnat.
Přitom kultura Kyjevské Rusi, především Kyjev a Novgorod, mohla směle konkurovat Evropě. Vlivy vyspělé Byzance se projevily v malířství, architektuře a jiných. Rusko začalo dohánět okolní svět, a tento závod trvá v podstatě dodnes. Není to země Evropy ani Asie, leží jako kyvadlo uprostřed a čas od času se přehoupne na jednu stranu, ale za pár let se zase vrátí.
Dědictví Kyjevské Rusi je ztracené v minulosti, zůstalo nám jen málo vzpomínek a památek. Moskva se vzchopila a ukázala svou moc okolo roku 1317, kdy byl poražen Michail z Tveru u vesnice Bortenevo mongolsko-moskevskými vojsky. Vítězný Jurij Moskevský dal všem na srozuměnou, že teď je tu pánem Moskva. Do té doby však trochu paběrkovala na slavnějších a mocnějších městech. Poté se situace změnila a centrem se stala právě ona.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

No konečně slovo do pranice:-) pořád celá dlouhá léta člověk se jen učí a slyší, jak bylo Rusko zaostalá země, ale nikdo nedokázal pořádně říct, čím to asi tak mohlo být způsobeno. Nějak mi nedobliklo, že tatarská nadvláda se automaticky nerovná třeba Habsburské nadvládě v Čechách, a že matička Rus prostě neměla tu šanci po dvě století se rozvíjet.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“