VELBLOUD U PRAMENŮ LABE aneb hraniční války (1684)

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

VELBLOUD U PRAMENŮ LABE aneb hraniční války (1684)

Příspěvek od kacermiroslav »

VELBLOUD U PRAMENŮ LABE
aneb hraniční spory o Krkonoše
19.září 1684

Autor: Stanislav Wajsar
Uveřejněno s laskavým svolením autora

Pozdním červnovým dnem roku 1684 přijížděl k střapaté siluetě krajského královského města kurýr c.k. pošty. Jeho kůň obtěžkaný dlouhou jízdou z krkokošských hor a vakem poštovních listin nejdůležitějšího sdělení, dokonce zrychlil tempo, když mu hlavou proletěl známý signál poštovní trubky, oznamující příjezd c.k. postiliona k severní bráně města.

Listy musely být doručeny včas, ještě téhož dne, jak služba kázala. A ještě se nestalo, aby Thobias Matejka c.k. postilion nedoručil. V poštovském úřadě už věrně sloužil i jeho děd i otec, o spolehlivosti nebylo sporu.

Byl pamětliv slov o velkém významu zvláště listin hraběte Pavla Morzína, pána na Vrchlabí i hraběte Harracha, pána v Jilemnici a Branné, jímž musí doručiti, byť by i pútky podstoupil s živly všelijakými, kteří se teď potulují krajem. Stávalo se totiž, že k Polabanům, lidem robotným, leč pohanským, kteří již v tento čas se každoročně vydávali z podhorských vesnic k pramenům Labe, aby topili černé slepice v jeho vodách a do horských lesů vypouštěli střapaté kohouty věříce, že jejich pole i obydlí budou chráněna před velkou vodou, rozlévající se z horských toků, se připojil i nekalý man, jemuž o lup šlo. A ani kurýr c.k. pošty si takovými nebyl jist, i když jeho přepadení trestáno bylo tvrdou prací v okovech na postech v Uhrách.

Uschovav pečlivě garance za předání listin signované úředníkem c.k pošty města Hradce Králové, odvedl koně do poštovské stáje. Časně ráno se vydají zpět.

Teď však horský kurýr Thobias Matejka oprášil stejnokroj lesknoucí se zlatými knoflíky, sňal z hlavy široký klobouk s vysokým chocholem a vkročil do dveří krčmy „Pod věží“. Nabídka výborně pečeně se rozlévala podloubím i valounovou dlažbou hradeckého Velkého rynku.

Možná, že když chutně pojedl, připadl i na myšlenku, jakéže důležitosti byly ukryt v listinách pánů Krkonoš? Proč s nimi musel po předešlé cestě ze Slezska tak hbitě ráno vyrazit ke královskému městu? I nás bude jistě zajímat jejich obsah, vydejme se tedy za vysvětlením.


Hraniční spory

Hraniční spory pánů Krkonoš mezi vrchlabským, branským a jilemnickým panstvím se vedly od nepaměti. Zpočátku těžko dostupná místa s neupřesněnou hraniční čárou se později stávala chvilkovou državou právě důraznějšího pána. Boj o území, které slibovala vzácné kovy, dřevo, i pastvu pro dobytek, přetrvával staletí. A když pak různice zjitřila i slezská strana pánů Šafgočů (psáno původně německy Schafgottschů), podporována slezskými knížaty a stavu, právem získalo toto jiskření na vrcholcích hor pojmenování „válka hrabat“.

Roku 1595 ve sporu o Labskou louku dosáhl Kryštof Goč svolání hraniční komise. Ta neuznala hranice svévolně označené jilemnickým pánem, a patrně vytyčila meze v jeho prospěch. Po třicetileté válce nabývala seč na ostrosti. Za účasti nejvyšších šafgočských úředníků a rychtářů, konšelé a pamětníků byl osazen hraničními kameny tok Bílého Labe a Mumlavy. Každé handrkování o sporná místa nejvíce doléhalo na poddané obou stran. Byli-li v ozbrojených půtkách chycení, trpěli pak dlouhé měsíce v plesnivých, smrdutých vězeňských celách.

Uvěznění vrchlabského fořtmistra Mathese Bradlera a jeho dvou bratrů roku 1672 i uhlířů, poddaných hraběnky Harrantové roku 1682, bylo však již projevem slabosti slezské strany. Ta těmito provokacemi přispívala k sjednocování českých pánů proti protivníkovi na druhé straně hor.

Svěcení pramenů Labe
Jistě již tušíte, jaké asi tajemství skrývaly listiny, které c.k. kurýr Thobias Matejka onoho červnového dne spěšně doručil hradecké poště. Odtud listiny putovaly do biskupského paláce, stojícího poblíž strohého chrámu sv. Ducha na Velkém rynku. Sám Pavel Morzín v jednotě s pánem z Harrachu, aby získal přízeň a podporu v řešení sporů mezi českými a slezskými hrabaty, zval mocného hradeckého biskupa Jana Kryštofa Milíče z Talenberku k vysvěcení pramenů Labe. Jiným listem se obracel na Bohuslava Balbína, českého historika a jiskrného obránce mateřštiny, kupodivu jezuity hradeckého semináře ve víře, že i on svou autoritou podpoří českou stranu. Hradecký jezuita mu v doporučeném dopise píše „…, že Krkonošské hory z velké části patří do Čech, ne do Slezska, nejlépe vysvítá z reskriptu Rudolfa II.“ Postoj tedy jasný a srozumitelný.

Hradecký biskup podpořil české pány a své sympatie demonstroval i tím, že při cestě do Krkonoš navštívil vrchlabský zámek, Horní Brannou a přenocoval v Jilemnici u vdovy po majiteli jilemnického panství Anny Františky Harrantové. A hradečtí jezuité? Ti využili horské mise k potírání „kacířství“, které prý hlavně bujelo mezi poddanými v Rokytnici nad Jizerou. Kolem nich se šířil strach. Ještě několik týdnů před ohlášenou návštěvou hradecké mise se mezi rokytnickými luterány a Českými bratry rozneslo, že každému z nich bude biskup vypalovat na čelo kříž. V dobách tvrdé rekatolizace pohrůžka více než vážná.

Podle legendy utíkalo před ním 24.června 1684 čtrnáct lidí přes hory do sousedního Slezska. Na tzv. Českém pahorku je zaskočila prudká sněhová bouře a všichni, až na malé dítě zabalené do peřin a koudele, tam zahynuli. Biskup se pak po slavnosti zmiňuje o „plachém lidu z Rokytnice nad Jizerou“. Nebylo divu.

Za pomocí velblouda ukořistěného kdysi Turkům, vydal se 19.září 1684 čtyřicetičlenný průvod na dobrodružnou pouť k pramenům Labe. Ceremoniál nepostrádal vzrušivých okamžiků, neboť počasí bylo nevraživé. Silný vítr, tvrdé kroupy a vlezlá zima podrážely nosičům jeho milosti nohy a ti biskupa dokonce dvakrát vyklopili na tvrdou zem. Slavnostní akt vzbudil velké pohoršení na panství Kynost (nyní Chvojník) ve Slezsku.

Kryštof Leopold Šafgoč odpověděl zvýšenou ozbrojenou ostrahou hraničního území. Účastí 3.000 poddaných na nové pouti k pramenům Labe, pod vedením hraběnky Harrantové, však zabránit nemohl. Slavnost u pramene požehnaná samotným biskupem měla potvrdit nároky Morzínů a Harrachů na celou náhorní plošinu i s řekou Labe a ukončit spory mezi českou a slezskou šlechtou. Dlužno dodati, že dalším důvodem vysvěcení labské studánky byla snaha zcela likvidovat staré, snad pohanské obřady, které se tu odehrávaly od nepaměti vždy v polovině června. Ale o nich už byla zmínka v souvislosti s cestou c.k. kurýra do krajského města.

Války hrabat
Války hrabat kráčely i do dalších desetiletí. Roku 1690 určili Morzínové i Harrachové slezský za hranice svých panství. Na jejich žádost vydal císař Leopold I. roku 1692 reskript o svolání česko-slezské hraniční komise. Teprve za deset let se však sešli komisaři se zplnomocněnci obou stran (6.září 1701) v panském domě v Rokytnici nad Jizerou. Válka hrabat snad ukončena, avšak silencium – klid v horách nenastal ani v tomto (tj. 18.) století. Po obou stranách Krkonoš za nějaký čas vyzývaly vojenské trubky k houfování do vojenských šiků. Války slezské, pro Rakousko tak tragické, byly na obzoru a tentokráte v režii mocnářů obou německých zemí.


----------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento text je v porovnání s jinými tématy uveřejněnými zde na Palbě.cz spíše úsměvný a s military tématikou toho zase až tak moc společného nemá. Ovšem na druhou stranu může ukazovat, jak docházelo k jednotlivým sporům, které mohli časem dospět až do velkých ozbrojených konfliktů, vedených kolikrát kvůli malichernostem. Stejně tak je zde popsáno, jak se případně dalo předcházet dalšímu vyhrocování těchto sporů.

V roce 1684, kdy se tento příběh udál, vládl v českých zemích král a císař Leopold I. (1657 – 1705), který stál zároveň za kormidlem království uherského a Svaté říše římské a kterému patřilo i území na sever od Krkonoš, konkrétně slezská knížectví Javorské a Svídnické. Tato knížectví byla jako poslední ze slezských knížectví přičleněna k České koruně roku 1353, kdy se s jejich dědičku Annou Svídnickou (Javorskou) oženil ovdovělý císař Karel IV.

Slezská knížectví se pak za třicetileté války (1618 – 1648) významně podílela na stavovském odboji proti Habsburkům na počátku války. Znám je například postoj Jana Jiřího Krnovského. I po skončení třicetileté války (Vestfálský mír roku 1648) zůstala ve Slezsku na rozdíl od Čech a Moravy náboženská tolerance a možná i proto velká část obyvatelstva inklinovala k protestantismu, jako v sousedním Prusku. Samotné Slezsko pak patřilo mezi nejbohatší a nejvyspělejší země habsburské monarchie. Podkrkonoší pak bylo vyhlášené těžbou železných rud a dřeva.

V důsledku třicetileté války došlo k poklesu počtu obyvatelstva až téměř o třetinu. Tím pádem došlo ke zhoršení životních podmínek poddaných, i když situace na jednotlivých panstvích se mohla od sebe značně lišit. Vrchnost pak samozřejmě měla velký zájem co nejvíce využívat pracovních sil formou roboty. A jaká tedy byla situace poddaných v Čechách?:

rok 1677
Jsou-li poddaní utiskování přílišnou chudobou a nedostatkem, mohou lehce propadnout zoufalství podněcovat ke vzpouře, nebo přinejmenším hledat záchranu života v útěku, jak již učinilo mnoho tisíc těchto utlačovaných. A není nikdo, kdo by bral ohled na ztrátu tolika lidí a nesmrtelných duší, nikdo nechce toto pustošení říše vidět. Každý myslí jen na svůj vlastní užitek, k němuž přichází, jak chce, právem či neprávem, útiskem druhých či zničením celého společenství. (…) Zkušenost jasně dokazuje, že ti poddaní drží svobodný dům, nějaký dobytek, obilí a alespoň pár grošů, jsou velmi opatrní, pečují o sebe a o své vlastnictví, neboť vědí, že by za přečin proti pánu mohli být potrestání a mohli by být připraveni o svůj majetek. (…) V jakém rozkvětu, v jakém výtečném stavu by mohlo být České království, kdyby nebylo toho zatraceného útisku! Pak by země byla zalidněná, a kde je hodně lidí, tam je také hodně peněz. Pole by byla opatrována, obchod v rozkvětu, města, vsi i dvory by byly v dobrém stavu. To posoudí každá nestrannost, která není zaslepena českou ukrutností nebo která není tím ďábelským obyčejem zcela zatvrzelá.
(Zdroje: Osecký opat – Laurent Scipius)

rok 1734
Řekl-li jsem, že česká šlechta je nejbohatší v císařství rakouském, třeba dodati, že čeští sedláci žijí životem nadmíru bídným. Jejich pán je pánem jejich majetku, jejich těla, jejich života. Tito chudáci zhusta nemají ani chleba, v evropské zemi, jež oplývá velikými potravinami jako málokterá. Bez pánova souhlasu by se neodvážili jít sloužit do jiné vsi anebo naučit se řemeslu. Takové poddanství způsobuje, že se ti chudáci pořád jen třesou a krčí, takže s nimi nelze promluvit, aby vám nejdřív nepolíbili šos kabátu. Přísnost, s jakou se s těmi lidmi nakládá, je dojista hrozná; ale je ovšem pravda, že mírností se s nimi nic nepořídí. Jsou nadmíru leniví a umínění; zvykli ranám z pokolení na pokolení již do takové míry, že se jich nijak nehrozí; a přec jsou rány jediným prostředkem, jak s nimi zatočit.
(Zdroje: Saský diplomat – baron František Ludvík z Pollnitz)



Zdroje:
Zpracováno podle materiálů časopisu Krkonoše, ročník 83, 84
Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „ostatní“