Stránka 1 z 1

„Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 13/3/2018, 17:08
od parmezano
Obrázek
Mapa nástupu "Jižní armády " z Itálie do Čech na podzim roku 1850

V bouřlivém revolučním roce 1848 zasáhly revoluční nepokoje také státy německého spolku. Pruská armáda nestačila tyto nepokoje potlačit, a proto Prusko požádalo Rakousko o vojenskou pomoc. Rakousko Prusku vyhovělo a pomohlo revoluční vlnu potlačit. Po ukončení nepokojů zůstala část Rakouských vojsk v Německu. To se nelíbilo Hohenzorellskému Prusku v čele s králem Fridrichem Vilémem IV. římským, Prusko proto začalo vystupovat jako rival doposud dominantního habsburského Rakouska. Tyto spory vyvrcholily na jaře 1850, kdy rakouský ministerský předseda kníže Schwarzenberg svolal spolkový kongres, který Prusko bojkotovalo. Diplomatický konflikt eskaloval, když pruská vojska zasáhla v Hessenském knížectví, které bylo součástí spolku. Rakousko dalo Prusku ultimátum, po jeho odmítnutí začalo v Čechách a na Moravě soustřeďovat armády. Na podzim 1850 už mezi oběma státy hrozil otevřený válčený konflikt. Rakousko se rozhodlo přesunout část své jižní armády, která byla soustředěna v severní Itálii. Maršál Radecký, vrchní velitel dvou armádních sborů o síle 14 000 mužů, se měl s nimi přesunout z Itálie do Olomouce.

Obrázek
Heinrich Herman Josef, svobodný pán von Hess (1788-1870), ve válce s Napoleonem(1809)nadporučík, 1831 pravá ruka maršála Radeckého v Itálii, 1840-1860 šéf Štábu generálního ubytovatele, 1843 polní podmaršálek, 1848-1849 polní zbrojmistr a generální ubytovatel armády v Itálii, navrhl strategické dispozice úspěsných tažení 1848-1849, stanul v čele důležitých vojenských orgánů monarchie, 1859 polní maršál, po drtivých porážkách Rakouska u Magenty a Solferina odešel z aktivní služby, 1861 člen panské sněmovny ve Vídni.

O rozměrech chystaných železničních manévrů informoval ve dnech 29. – 30. 10. 1850 polní zbrojmistr Heinrich von Hess (tehdy šéf Štábu generálního ubytovatele) místní zemská velitelství ve Vídni, Pešti, Veroně a Praze. Nařídil, aby byla vybraná vojenská tělesa co nejrychleji mobilizována a odeslána železnicí na místo určení. Z dalšího obsahu Hessova rozkazu čiší jistota, že transporty po kolejích budou rychlejší než pěší pochody, neboť vojenská přeprava bude na dráze prioritní.

První kolona vojska dojela do Pardubic už 31.10 1850. Jednotky měly napochodovat na nejbližší železniční stanici bez jediného odpočinku, který byl nařizován zpravidla po 4 dnech nepřetržitého pochodu. Přesun jednotek z Itálie přes rakouské země do Čech neměly být zdržovány příliš dlouhými pobyty v předem určených zastávkách. Aby nebyl ohrožen hladký průběh akce, vyšlo nařízení, že torny, proviant a vše co souviselo se zásobováním jednotek, bude přepraveno najatou přípřeží na účet eráru. V té době nebylo ještě zřejmé, jak správně organizovat přesuny armády po železnici. Objevil se i názor, že vojska mají nastoupit v 7.00 hod. ráno do vlaku, do 12.00 hod. cestovat, ve 12.00 hod. vystoupit a poobědvat, a ve 14.00 hod. znovu nastoupit a cestovat do 19.00 hod. V 19.00 hod. měly opět vystoupit z vlaku a přenocovat. To se mělo opakovat po celou dobu jízdy. Tento plán ale neprošel. Převládl názor, že přeprava jednotek po železnici musí probíhat nepřetržitě. Na sklonku roku věřila c.k. armáda tomu, že se podaří najít určitou formu spolupráce mezi armádou a železničními společnostmi na nejvyšší úrovni. Důvodem k optimismu byl rozkaz císaře Františka Josefa I., který obdrželo ministerstvo války dva týdny po vyhlášení mobilizace: "Poté, co dorazí na Moravu a do Čech (vyjma jednotek z Itálie) ještě 40 praporů, větší počet dělostřeleckých a muničních povozů, je z Vaší strany nezbytně nutné zasednout ke schůzce s mým ministrem obchodu a veřejných staveb, aby vynaložením všech sil a prostředků až do konce měsíce listopadu fungovalo vše výborně." Přesun vojsk z Itálie do Čech a na Moravu měl trvat asi tři týdny. Protože ještě nebyla postavena železnice z Benátek do Rakouska, musela být vojska přepravena z Benátek do Terstu po moři lodí. Z Terstu museli vojáci pochodovat asi 100 km do Lublaně, odtud cestovali 350 km po Jižní dráze vlakem do Mürzzuschlagu, dále přes Semering do městečka Gloggnitz pěšky 30 km, z Gloggnitz potom vlakem do Vídně. Protože neexistovalo mezi Jižním nádražím a nádražím Severní dráhy přímé železniční spojení, museli vojáci přejít přes Vídeň pěšky. Ze severního nádraží až do cílové stanice už jeli vlakem. Přesun všech jednotek měl trvat asi tři týdny, a měl skončit do konce listopadu.

12.11. byl jmenován důstojník odpovědný za centrální řízení přesunu jednotek po železnici. Stal se jím hejtman Štábu generálního ubytovatele Michael von Thom, který se hned ujal organizace transportu brigády Van der Null do Kolína. Ze zprávy 12. Armádního velitelství vyplývají detaily o instrukcích, okruhu působností a prvních úkolech styčného důstojníka: "Co se týká železničních transportů, je nutno řešit veškeré záležitosti (zejména čas expedice – den,hodinu) prostřednictvím hejtmana Thoma, který se nachází při velitelském sboru Štábu generálního ubytovatele, aby mohly být jednotky odeslány a současně uvedeny do pohybu další administrativní procesy. Rovněž je nutné v každém případě hlásil odjezdy jednotek zemskému velitelství v Praze. V Kolíně bude každou transportní kolonu čekat důstojník, aby jí oznámil vše důležité ohledně dalšího instradování (stanovení směru cesty a vlakových spojů), dislokace, zásobování.!
Tak mohly být dotazy ministerstva obchodu na ministerstvo války zodpovídány s odkazem na kompetentního úředníka, jak vyplývá z dopisu ministra války ministru obchodu. Protože nebylo v silách ani vojenské, ani civilní byrokracie vytvořit centrální řídící orgán sestavený z kompetentních osob, pokusil se samotný císař František Josef I. stanovit alespoň jakési všeobecně závazné normy: „U jezdectva a dělostřelectva musí platit zásada , že v případě pluku a baterie ze vzdálenějších míst monarchie bude při pochodu na shromaždiště (železniční stanici) stanoven 4. den jako odpočinkový, s tím, že se v dnech předchozích odehrají pochody dvojité. Toto se může lišit podle lokality, ale 4. den pro odpočinek musí být bezpodmínečně dodržen. Koním se v době pochodu zajistí dávka ovsa vyšší o půldruhého přídělu oproti normě. Infanteristé během volného dne budou výhradně odpočívat." Ministr obchodu přišel s nápadem doslova „vymáhat přesné časy odjezdu, protože jinak vzniknou na všech drahách nehody, zpoždění atd., jež spolknou hodně času a zcela naruší pravidelnost dopravy." Navržené řešení nemohlo být uvedeno do praxe, jelikož nikdo nedokázal stanovit délku jízdních dob vojenských vlaků z minutovou přesností. Např. délka cesty z Lublaně do Müzzuschlagu kolísala mezi 14 až 16 hodinami..

Vedle legitimních hlášení o úspěšných transportech na Moravu a do Čech, které se až na vyjímky odehrávaly podle plánů, existují i takové zprávy, které hovoří o štěpení jednotek, z nichž jednotlivé části uvízly někde na trati, ovšem vůbec se je nepodařilo najít, a pokud ano, tak jedině s velkou námahou. Ve 30. letech dvacátého století se rozšířila hypotéza, že rozjezd železničního nástupu rakouské armády v roce 1850 byl pomalý, protože vojenský a strategický vývoj zaostával za vývojem politickým a diplomatickým, hlavně z důvodu nedostatečné výstavby železničních tratí. Tehdy baron Geza Kôvess von Kôvessháza analyzoval zejména přesuny rakouských jednotek z italských provincií, a usoudil, že transporty realizované během posledních dnů a měsíců r. 1850 postrádaly jakoukoliv plynulost, takže časová úspora oproti dosud používaným pěším pochodům byla prakticky nulová, neboť z Itálie do Vídně se jednotky musely přesouvat střídavě po železnici, lodí a pěšky. Jednotky transportované z Pešti nastoupily částečně na dunajské parníky, které je dovezly do Prešpurku, částečně se přesunuly do Prešpurku pěšky. Odtud pokračovaly přes Marhegg do Rakous a na Moravu. Podstatná zpoždění, jež se přenášela na železnici, vznikala už při lodních transportech (jak námořních, tak říčních). Tento fakt se zřetelně projevil při krátkém přejezdu jednotek z Benátek do Terstu na parnících Custozza , Germánia , Marie Anna a Vulkán. Ze dne 6. 11. 1850 pochází informace, že parník Custozza, který plul pro vojáky z Kotoru do Terstu, dorazil do Terstkého přístavu místo 28.11. (jak bylo naplánovano) až 4.11., protože žádost o jeho vyslání dorazila omylem do Dubrovniku. Přitom ve Vídni byly očekávany zprávy o úspěšně zvládnutém přesunu jednotek z Terstu do Lublaně už 25.10.

Polní zbrojmistr von Hess 29.10.1850 rozkázal urychlit celou věc tak, že se vypustí odpočinkové dny při pochodu. Proto byl například následný železniční přesun z Lublaně k úpatí Semmeringu zvládnut příkladně. Cesta přes Semmering byla podle očekávání velmi náročná, ale třeba dělostřeleckým jednotkám trvala pouze jeden den, což lze vzhledem k ročnímu období pokládat za vynikající výkon.

To, co se nám dnes jeví jako skvělé logistické výkony, představovalo zátěž pro civilní obyvatelstvo. Zejména pro obce Gloggnitz a Schottwien ,které přes skromné kapacity ubytovacích prostor poskytly v této velmi pohnuté době znamenitou pomoc vojsku k jeho plné spokojenosti. Obě obce se na to ale dívaly jinak. Stěžovaly si ve Vídni, že se ubytovatelé často dostavují v kteroukoliv denní a noční hodinu a shánějí pro vojsko nocleh. Jednotky jsou zde ubytovávány bez jakékoliv náhrady pro ty, kteří jim ubytování poskytnou. Okresní hejtmanství v Neunkirchen spočítalo, i s ohledem na přesuny vojsk během revolučních let 1848 – 1849, že v uplynulých třech letech každé stavení v Gloggnitz ubytovalo průměrně 645 vojáků a ustájilo 104 koní. V Schottwinu činila stejná statistika 886 vojáků a 120 koní. Okresní hejtmanství dodalo, že se v obou obcích nacházejí velmi malé domy, často jen s jednou obytnou místností, a že oba kraje jsou chudé na přírodní produkty, kvůli tomu mnoho železničních dělníků běduje nad stoupajícími cenami potravin dovážených z daleka, pak musí každé ubytování vojska nutně znamenat pro domácnosti nesmírnou zátěž, finanční i materiální. Vojska se zdržovala také přestupem ve Vídni. Císař František Josef I. si přál (při inspekční cestě po Vídni) provést přehlídku jedné pěší brigády, která byla připravena k odjezdu na potenciální bojiště, takže se musel odložit její odjezd o jeden den. Na nádraží v Gänserndorfu uvízla jedna dělostřelecká baterie několik dní jen proto, že nikdo, dokonce ani velitelský kádr, neznal přesné místo jejího určení. Teprve major Thoma po několikadenním pátrání zjistil, že dělostřelci patří do Brna.

S přesunem vojsk se rozvinula nesmírná byrokracie, což vyplývá například z dopisu plukovníka pionýrů barona von Slechty z 25. 11. 1850 polnímu zbrojmistrovu von Hess: „Hned jsem se v Prešpurku zastavil,abych se dozvěděl u vrchního provozního komisaře Státních drah, proč posádka s vybavením pro stavbu mostů neodjela do Kolína, a proč polovina včera transportované 5.roty zůstala několik hodin trčet v Gänserndorfu. Bylo mi sděleno, že příčina prvotního selhání spočívala v tom, že se prostě nepodařilo sehnat vhodné železniční vozy k přepravě pontonového vybavení a vozatajstva mých pionýrů, i když jsem se kvůli tomu telegraficky obracel na příslušná místa. Dovoluji si proto, vaše Excelence, vlídně poprosit, abyste popohnal kompetentní k zajištění: 11 vagonů pro přepravu koní a 12 prostorných vagonů vhodných k přepravě pionýrského materiálu“.

Byly taky potíže s civilní přepravou, v té době totiž vypukl v Haliči a v Uhrách dobytčí mor a vznikl problém se zásobováním hovězím masem ve Vídni a Dolních Rakousech, kam se zdravý dobytek, který nepocházel z oblastí postižených nebezpečnou nákazou, dal přivézt jen po železnici. Veterinární správa zakázala hnát dobytek přes postižené oblasti. Aby netrpělo zásobování obyvatel vojenským provozem, vyhlásilo provozní ředitelsví „Státní dráhy“, že na trati Prešpurk- Marhegg/Gänserndorf je nemožné přepravovat jiné než vojenské zásilky o celkovém objemu 3000 - 4000 tun denně. Po shora uvedeném provozním ředitelství žádá, aby ve Vídni a v Prešpurku byly hlášeny objednávky na převoz naturálií (potravin atd.) 48 hodin předem, čímž se mělo podařit zavčas zajistit provozní prostředky.

Rakousko– pruský konflikt o vedoucí postavení v "Německém spolku" bedlivě pozorovala celá Evropa. Hlavně ruský car Mikuláš I. Tomu se totiž nehodilo posílení vlivu Pruska, proto v říjnu 1850 pozval oba panovníky na schůzku do Varšavy. Car se bál, že by případná válka mezi oběma státy mohla rozpoutat v Evropě další vlnu revolucí. Mikuláš měl v úmyslu postrašit pruského krále, že v případě války mezi Rakouskem a Pruskem, zasáhne do ní Rusko ve prospěch Rakouska. Pruský král vyslal do Varšavy svého ministerského předsedu hraběte Branderburga. Ten se vrátil do Berlína zděšený rakouskou a ruskou neústupností. I ostatní státy, sdružené v "Německém spolku", pomalu ustupovaly od podpory Pruska. V druhé polovině listopadu 1850 se sešli v Olomouci ministerští předsedové Rakouska a Pruska- kníže Swarzenberg za Rakousko a Manteuffel za Prusko (ten nahradil mezitím zesnulého hraběte Brandenburga). Rusko zastupoval velvyslanec ve Vídni Myendorf. Konference skončila 29.11.1850 takzvanými "Olomouckými punktacemi". Pod tlakem Ruska se Prusko zavázalo k tomu, že uzná postavení Rakouska v "Německém spolku" a zastaví válku v Dánsku. Rakousko se zavázalo k zastavení nástupu vojsk do Čech a na Moravu. Ale vojenská byrokracie běžela dál svou setrvačností, ještě 4.12.1850 vznikl plán na odeslání polního špitálu č.3 po železnici do Prahy. Zemské velitelství v Praze telegraficky oznamovalo armádnímu velitelství ve Vídní následující: "Polní špitály jsou rozmístněny a plně vybaveny- příjmová nemocnice č.10 v Praze pro 150 mužů, polní špitál č.7 v Terezíně pro 500 mužů, polní špitál č.8 v Bílině pro 500 mužů, amputační komise v Kutné Hoře, spolu s ubytovacími prostory pro 15 000-20 000 mužů, je rovněž připravena. V civilních nemocnicích je zajištěno 3300 míst, po rozšíření až 4 500 míst. Dále solí, tabákem, luštěninami, moukou, chlebem, dřevem a potřebami pro osvětlení budou pevnosti v Čechách plně zásobeny do 15. 12.1850. Dodávky masa, vína a koření jsou právě dojednávány a budou zabezpečeny na 91 dní do 15.12. Prosíme ještě o posílení zdravotnické služby."

Po kvantitativní stránce můžeme "Eisenbahnaufmarch" v roce 1850 hodnotit jako zdařilý. V listopadu 1850 bylo za 26 dní přepraveno 75 000 mužů, 8000 koní, 1800 vozů a 4000 tun materiálu z Uher a Dolních Rakous. Transporty probíhaly po tratích KFNB (Severní dráha císaře Ferdinanda) a Severní státní dráze k severním hranicím říše, k Olomouci, Josefovu a Terezínu. Z Vídně vyjíždělo na sever průměrně 6 - 7 vlaků s 3000 muži, 300 koňmi, 70 vozy a děly a 150 tunami materiálu. Největší výkon předvedly dráhy 29. listopadu, kdy 8 vlaků odvezlo z Vídně 8000 mužů, 550 koní a 180 vozů. A to všechno i přes to, že vlaky jely po jednokolejných a nedostatečné vybavených tratích.
Vlaky s transporty vojáků občas urazily za den jen 10 km. V soudobém „Operačním žurnálu o rozestavění rakouské armády v Čechách a na Moravě od 20. do 25. listopadu 1850“ se píše: "Při nedostatku provozních prostředků, kterým dráhy trpěly, musel každý transport rakouských jednotek (jak se v praxi ukázalo) proběhnout s určitou mírou improvizace. Mnohé transporty postihly težkosti v zásobování. Jednotky musely být dislokovány podle polohy míst vhodných z hlediska ubytování apod., a nikoliv z hlediska strategického. Výrazného urychlení nástupu oproti pěším pochodům docíleno nebylo, ač železniční zaměstnanci pracovali s vypětím všech sil, správy jednotlivých drah nasadily do provozu všechen vozový park. Ukázalo se, že vojenské transporty po železnici můžou být efektivní jen s přesnými nástupovými plány a s důsledným dodržováním jízdního řádu vojenských vlaků. Nástup armády byl tak rychlý, že nebyla aktivována „polní pošta“, velitelé komunikovali s centrálními úřady prostřednictvím „civilního poštovního styku“.
Ukázala se také potřeba budovat polní telegrafní linky. V té době byly v provozu jen železniční telegrafní linky, které nemohly zvládnout jak řízení železniční dopravy, tak posílání telegramů státní správy a vojenských depeší. Zcela bylo zastaveno přijímání soukromých depeší, které potom bylo povoleno jen krátce od 1. února 1850. Přes velké potíže, které provázely kampaň v listopadu 1850, autor knihy, z které čerpám informace, cituje práci „Supplying War: logistics from Wallenstein to Patton", Cambridge 2004, Martina von Creveld, který tvrdí, že: "Během prusko – rakouské roztržky v roce 1850 se (snad poprvé v dějinách) stalo to, že železnice sehrály důležitou roli v mezinárodní mocenské politice, hlavně tím, že přispěly k pokoření Prusů uzavřením smluv (punktacemi) v Olomouci, na jejichž základě bylo Prusko nuceno vzdát se nároků na vedoucí postavení v Německém spolku."

Rakousko ale zažilo ostrý „Eisenbanaufmarch“ v roce 1859, kdy se naopak přesunovala „Severní armáda" směrem na jih do války s Itálií, to je už ovšem jiná kapitola. Prusové podrobně prostudovali nástup rakouské armády a rozvinuli postupy nástupu armády po železnici tak dobře, že byl roku 1866 nástup jejich armády po železnici (ve válce proti Rakousku) jedním z několika hlavních pilířů jejich úspěchu ve zmíněném konfliktu.

Eisenbahnaufmarch: nástup armády po železnici.
červená čára- cesta po železnici; zelená čára- pěší pochod; modrá čára- cesta lodí po moři nebo po Dunaji

Zdroje:
Vojtěch Zsajko: Železnice, pošta a telegraf Rakouské armády v letech 1848-1914, nakl. Epocha, 2017
Wikipedie,
Google mapy.
Autor děkuje přítelkyni Heleně a kamarádovi Michalovi za spolupráci na této práci.

Re: „Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 13/3/2018, 19:44
od kik
Výborný článek :up: Když to shrnu, tak si vlastně R-U na sebe upletlo bič. Přestože poprvé názorně ukázali jak použít železnice k dopravě armády na delší vzdálenosti - i při všech těch zmíněných nedostatcích se jim to povedlo - tak v roce 1866 na základě analýzy tohoto přesunu a vlastních zkušeností dokázalo Prusko využít železnice lépe než Rakušané.

Re: „Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 14/3/2018, 13:04
od Martin Hessler
kik píše:Výborný článek :up: Když to shrnu, tak si vlastně R-U na sebe upletlo bič. Přestože poprvé názorně ukázali jak použít železnice k dopravě armády na delší vzdálenosti - i při všech těch zmíněných nedostatcích se jim to povedlo - tak v roce 1866 na základě analýzy tohoto přesunu a vlastních zkušeností dokázalo Prusko využít železnice lépe než Rakušané.


Toť otázka. Někdo to jako první zkusit musel, a jak vidno z výše uvedeného, rakouský generální štáb nebyl ani zdaleka tak myšlenkově zaostalý a zpátečnický, jak se všeobecně vykládá... Železniční doprava byla tehdy poměrně hi-tech záležitost, asi jako dnes kosmonautika.
Oni by na to Prajzové asi časem přišli sami. Ale byla-li možnost studovat rakouské zkušenosti, proč toho nevyužít? Jednoduše analyzovali průběh akce u "konkurence", zjistili kde jsou slabá místa a jak je odstranit, a pokročili ve vývoji a organizaci o kus dál. To se dělá všude na světě a v celé řadě oborů, zdaleka ne jen ve vojenství.

Re: „Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 14/3/2018, 15:11
od vodouch
Dobré čtení. Jedna zanedbatelná chyba: Prusko bylo Hohenzollernské.

Re: „Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 14/3/2018, 21:34
od Pátrač
Parmezáno, tak toto je hodně zajímavé čtení, krásná práce. Všechna čest.

Re: „Eisenbahnaufmarsch“ rakouské armády v roce 1850

PříspěvekNapsal: 19/3/2018, 11:55
od O. Filip
Díky za zajímavý článek. V té době byla železnice opravdu na počátku, i lokomotivy a vozy byly menší, než jaké si asi v první chvíli představíme, když se řekne parní vlak. Technika později pokročila, ale organizace transportů byla nesmírně složitá i o 64 let později, kdy Rakousko-Uhersko mobilizovalo do první světové války. Měnit předem připravené plány bylo tak složité a rizikové, že generální štáb nechával dojet vlaky s vojáky do cílových destinací a pak je teprve posílal jinam, byť třeba na druhý konec monarchie. Na ukázku úryvek z naší knihy Pevnosti v bojích velké války 2:

" .... Záložní sled B o síle armády měl být původně nasazen k porážce Srbska, ale po vstupu Ruska do války změnil rakousko-uherský generální štáb názor a hodlal jej nasadit proti Rusku. Tragédií bylo, že záložní sled již byl z větší části odeslán na Balkán a kvůli obavám, aby pokus zastavit železniční transporty nevyvolal naprostý zmatek, byla přeprava raději dokončena. V cíli byly jednotky znovu naloženy a postupně odesílány zpět na východ, což samozřejmě značně zdrželo jejich nasazení na frontě v Haliči."