Stránka 1 z 2

Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 12:05
od Pátrač
ObrázekxxxxxObrázek

SMILŮV HRAD
SOUČÁST KOLONIZACE DRAHANSKÉ VRCHOVINY


ÚVOD.

Posledním hradem přímo ve Vojenském újezdu Březina je hrad s názvem Smilův hrad. Je to hrad technicky z pohledu hradní architektury zajímavý, ale že by to byla vyloženě celebrita, to určitě ne. Je navíc otázkou, zda šlo opravdu o hrad, jak je dnes chápeme, i když zachované stavební prvky a terénní úpravy jej mezi hrady bez pochyby řadí. I v této práci si mohu ušeřit cokoliv o Vojenském újezdu Březina, a jelikož se cítím povinen volný prostor nějak vyplnit, abych si nezkazil dobrou pověst tím, že sem dám nějak moc krátkou práci, podíváme se pár slovy na kolonizaci Drahanské vrchoviny. Dle všeho Smilův hrad k této kolonizaci patřil, i když ne přímo jako opěrný bod samotné kolonizace - na to byl příliš malý, ale jako strážce těžby surovin, bez kterých by kolonizace nebyla možná.

Obrázek
Mapa České republiky s červeně vyznačenou Drahanskou vrchovinou

Myslím si, na základě mých dvou návštěv, které jsem zde vykonal, jsem schopen vám o něm podat ucelenou informaci v rozsahu, který v populárně naučné formě, není jinde dostupný.

Kapitola první: KOLONIZACE DRAHANSKÉ VRCHOVINY.

Kolonizace je extrémně zajímavá. Myslím si, že je potřeba vidět tři úhlové kameny, na kterých stála. Tedy na tom, že kolonizace byla trojího typu.

První variantu lze popsat jako - kolonizaci kolonisty zvenčí, a převážně šlo o kolonisty německy mluvící, z německých zemí a Rakouska.

První smělejší doklady o německé kolonizaci přináší listina vydaná moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem z konce roku 1213. V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Tedy nejen že sem mohl přijít německý živel, ale dostal podle všeho nejen půdu, ale mohl žít podle práva, na které byl zvyklý. Zhruba 10-20 let poté se objevují převody ryze českých vesnic, pokud se na to díváme etnicky, ve staré sídelní oblasti, na německé právo. Například obec Mury na německé právo přešla v roce 1226, jiná obec Jakubov v roce 1234 a další obce následovaly. Téměř divoký rozvoj zažívají západní a severní Čechy, Slezsko, jižní Morava; pomalejší jižní Čechy, kde získávají svůj vliv Vítkovci. Svoji strukturu začala měnit i starší sídla. Doklady o německé kolonizaci jsou četnější až ve druhé polovině téhož století. Zdá se, že předtím nebylo v úplnosti toto právo u nás používáno, často jsou úkony zadány ústně a nesepsány, ovšem ke konci století vskutku zažívá svůj vrchol.

Rozsáhlé zakládání nových vesnic na Moravě prováděl olomoucký biskup Bruno z Schauenburka , který žil v letech 1245 až 1281, věrný spolupracovník krále Přemysla, který na majetcích své diecéze založil 121 vsí na německých právech. Většinou šlo o obce na místech do té doby pustých tedy v lokalitách jako je Drahanská vrchovina, Vizovické vrchy a další. Pro oporu nových obcí vybudoval i několik velkých hradů, které měli zajistit mocenský vliv a obranu tohoto území, které se podařilo přírodě odebrat.

Zde je podoba tohoto významného muže.

Obrázek
Podoba biskupa Bruna ze Schauenburgu - Němce, který pro naši zeni udělal mnoho a mnoho užitečného

Byl pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž kolonizoval dosud neobydlené oblasti. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Udělováním lén stupňoval výnos biskupského pozemkového majetku a zajistil si tím také posílení svého vojska. Mnozí lenníci přišli s Brunem s Vestfálska a Dolního Saska z okruhu mindenského biskupství a s nimi mnoho kolonistů do nových osad. V jeho listině z roku 1267, známé jako závěť biskupa Bruna, jsou zmíněny kolonisty založené osady na Ostravsku a Osoblažsku. Je zde dokonce poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava Na Moravě založil také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburk a další. Založil město Místek a podílel se také na založení města Uherské Hradiště. V roce 1269 při založení města Brušperka nařídil, aby převzalo městské právo z Opavy, protože považoval opavskou verzi magdeburského práva za dobře prověřenou.

V jeho úsilí pokračoval ve ztenčené míře i jeho nástupce Dětřich. Svých mezí dosahuje kolonizace v 70. letech 14. století. Předpokládá se, že oproti roku 1200 se počet obyvatel po odeznění převratných změn v českých zemích více než zdvojnásobil na 2,5 – 3 miliony lidí. A to byl významný ekonomický ale i sociální a demografický počin.

Odkud k nám tito vnější kolonisté přicházeli? Ti prvotní pocházeli z Porýní a Pomohaní, později ze Saska, Bavorska, Horní Falce, Rakous. Daleko důležitější byla schopnost pochopení „novot“ domácím obyvatelstvem, které posléze tvořilo nezanedbatelnou součást.

Druhou variantu lze popsat jako kolonizaci vnitřní tedy silami naší původní, dejme tomu české populace. Jak to vypadalo? To je stejně zajímavé ale omlouvám se za takový skoro spam.

Zhruba v 9. století tu dosáhlo osídlení hranice 400 metrů nad mořem. Tedy byly osídleny nížiny a nižší střední polohy tedy oblasti tradičně osídlované už od pravěku a střežené z výšinných sídlišť, hradišť. Následně se osídlovaná plocha přestala zvětšovat – získání nových území bylo pracné a nákladné. Proto na přelomu tisíciletí dochází:
- ke zvyšování počtu obyvatel,
- je zhušťována síť sídlišť ve starých oblastech.
V průběhu 11. a 12. století, pod kuratelou Přemyslovců, dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor těch zalesněných. Prostě oblastní představitelé přemyslovské moci vyčleňovali část populace k tomu, aby se přestěhovala do pustého místa a za podpory – materiální potravinové a vojenské došlo k žáření, založení nových polí a příslušných obcí. Dost často se podařilo tyto obce stabilizovat a trvale dané místo osídlit a ekonomicky využívat.

Šlo o rozšířený jev a také více podloženým prameny. Toto přesídlování je doloženo mimo jiné i za pomoci vlastního jména výchozí obce.
- Žatčany na Moravě vznikly ve 30. letech 12. století přesunem lidí ze žatecké kastelánie.
- podobně Moravany na Pardubicku.
Zhruba kolem roku 1140 domácí kolonizace pozvolna vrcholí, zasídleny jsou téměř všechny významnější pahorkatiny, ale má před sebou ještě dlouhé trvání. I v tomto typu kolonizace se angažoval Bruno z Schauenburka.

Třetí varianta je kolonizace vnější ale založená na zajatcích. To je unikátní záležitost a stojí za pozornost.

Je nad vší pochybnost prokázáno, že někdy se ke kolonizaci použilo i obyvatelstvo právě poráženého nepřítele. Na to narazil i Kosmas, když takový příklad popsal v souvislosti stažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

Cituji:

Když došli k hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost a nemilost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od tohoto hradu podnes nazývají se Hedčané

Zde šlo asi o dobrovolný akt. Ale bohužel pravda je a to prokázaná, že často při výbojích do okolních zemí, česká knížata brala zajatce proti jejich vůli, a jimi zvyšovala počty vlastních poddaných. Tímto způsobem nově vzniklé vesnice moderní historiografie označuje jako zajatecké osady a jejich jména často nesou původ zajatých – Úherce, Krakovany. Logické tedy je odkud tito nedobrovolní kolonisté pocházeli.

Tyto vnitřní, vnější a zajatecká kolonizace se navzájem prostupují a prolínájí se v jeden neoddělitelný celek. Ta vnitřní na sklonku knížecí éry začíná ztrácet dech a právě v té době se české země poprvé dostávají do kontaktu se západní „kulturou“. Překračování pohraničního hvozdu, se z německé strany dělo na několika místech. Na Chebsku to bylo díky úsilí kláštera ve Waldsassen, u Sušice a na Vitorazsku díky klášteru ve Světlé (Zwettl) – vše se většinou odehrálo ve třetí čtvrtině 12. století. Zvláště o Vitorazsko sváděla česká knížata boje s rakouskými vládci, nakonec neúspěšné, kolonizace těchto zemí z druhé strany hvozdu připravila půdu pro jejich ztrátu. Ovšem ve všech případech šlo o šíření procesu výstavby země po německém právu, stejně jako v Podyjí, a později také ve Slezsku.

České kláštery začínají zakládat nové vesnice ke konci 12. století, významná je aktivita především cisterciáckých řádů – Plasy, Nepomuk, pozadu nejsou třeba ani premonstátky z Doksan. Záhy po klášterech začíná kolonizovat na základě německého práva i právě vzniklá pozemková šlechta. Zde vynikají aktivity Hrabišovců, Hroznatovců, Benešoviců a Jiřího z Milevska. Právě tato šlechta má rozšiřováním svých majetků největší podíl na výstavbě země. Ke konci třináctého století začínají vlastní vesnice zakládat nejbohatší měšťané.

V době kdy kolonizace končí, naše území ztratilo ryze český charakter. Příchodem německé kolonizace Čechy ztratily ryze český charakter a staly se zemí Čechů a Němců.

Obrázek
A takto ta kolonizace ve finále vypadala.

Podle dostupných prací nadšenců, mezi kterými má přední místo pan Martin Musil z Blanska je doložitelné, že do poloviny 13. století byla naše pohorská, veskrze méně úrodná Drahanská vrchovina po dlouhé věky pokryta sotva proniknutelnými lesy, v nichž se nacházelo jen několik málo osad, založených snad již v 11. století. Pro osídlení naší lesnaté krajiny nemáme však v 11. a 12. stol. téměř žádné písemné zprávy. První záznam o Blansku pochází z roku 1131.

Před započetím kolonizace bylo toto území osídleno pouze 7 až 10 osadami, které tvořily izolované ostrůvky v nesnadno proniknutelném hvozdu. Svůj starý původ tyto osady prokazují právě svým charakteristickým návesním typem, dodnes patrným a je pravděpodobné, že mezi ně patřily vesnice:
- Žďárná,
- Petrovice,
- Šošůvka,
- Ostrov,
- Jedovnice,
- Rudice,
- Drahany,
- Studnice
- Račice.
Tyto vesnice či osady byly asi všechny české. Blansko samotné bylo centrem državy olomouckých biskupů, z nichž jako první je uváděn Jindřich Zdík a to právě v uvedeném roce 1131.

Na blanenském panství se vystřídalo mnoho olomouckých biskupů, kteří byli vesměs všichni původu slovanského. Po Jindřichu Zdíkovi to byli například:

- strahovský kanovník Jan Obidenův který tuto práci vykonával do roku do roku 1157,

- premonstrátský opat v Litomyšli Jan IV., který dne 20. října 1157 přijal biskupské svěcení z rukou mohučského arcibiskupa sloužil do roku 1172,

- Dědleb, který byl původně kaplanem pražského biskupa a arcijáhenem bechyňským. Olomouckým biskupem byl jmenován králem Vladislavem roku 1172, ale biskupské svěcení přijal až v roce 1174. Zemřel 3. listopadu 1181

- Pelhřim, který do jmenování biskupem olomouckým knížetem Bedřichem byl kanovníkem premonstrátského řádu na hoře Sion v Praze na Strahově. Biskupské svěcení přijal 23. května 1182. Zemřel 2. března 1184

- Kaim, původně premonstrát strahovské kanonie, který byl dne 10. července 1186 jmenován biskupem markrabětem moravským Konrádem Otou. Zemřel 12. ledna 1194.

- biskup Andělín pocházel z Brabantska a stal se řeholníkem premonstrátů v Praze na Strahově. Později arcijáhen a kanovník olomoucké kapituly. Na olomoucký biskupský stolec byl uveden 30. září 1194. Zemřel 17. prosince 1199.

- Jan V., zvaný Bavor, pocházel z Čech z nezámožného šlechtického rodu. Byl řeholníkem v Praze na Strahově a olomouckým biskupem se stal na základě jmenování od krále Přemysla Otakara I. Jan V. však nepřispěl k rozkvětu moravské diecéze, Bartoloměj Prapocký o něm napsal, že "člověk to byl marnivý, opilec veliký, básněmi se zaneprázdňoval a k tomu marnotratník." Zemřel dne 1. 10. 1201.

- Robert byl olomouckým biskupem dlouhých 39 let do roku 1240. Původně to byl převor cisterciáckého kláštera na Zelené hoře u Nepomuku. Podle tradice pokládán za Angličana. Biskupem jej jmenoval král Přemysl Otakar I., kterému již od samého počátku vlády poskytoval četné diplomatické a jiné služby, a to zvláště takové, které vyžadovaly mimořádnou obratnost a takt. Svému světskému vládci zůstal loajální a několikrát ho zastupoval v době jeho nepřítomnosti jako místodržící na Moravě. Po jeho smrti pak nastala zásadní změna. Došlo ke sporům o biskupský stolec.

Po smrti biskupa Roberta totiž zvolili roku 1241 děkan Jan a kanovníci v olomoucké kapitule svého spolubratra a opavského arciděkana Viléma novým olomouckým biskupem. Český král Václav I. se však proti této volbě postavil a olomoucké diecézi násilně vnutil Konráda z Friedbergu. Za tímto kanovníkem stál mohučský arcibiskup Siegfried.

Děkan Jan a kanovníci, kteří hájili právo svobodné volby olomouckých biskupů, strávili téměř tři roky ve vyhnanství. Svou při předložili římské kurii, kde vedli proti Konrádovi proces. Papežská kurie nakonec nalezla kompromis a na olomoucký biskupský stolec dosadila Bruna ze Schauenburku. Biskup Konrád byl v červenci 1245 odvolán.

Bruno ze Schauenburku se narodil pravděpodobně v roce 1205. Byl to německý a moravský duchovní, v letech 1245 - 1281 byl olomouckým biskupem, rádce a diplomat českého krále Václava I. a později Přemysla Otakara II.

Pocházel ze starého severoněmeckého šlechtického rodu, jehož rodový hrad Schaumburg stojí nad řekou Veserou u města Riteln v Dolním Sasku. Zastával řadu církevních úřadů. Roku 1229 se stal proboštem katedrální kapituly v Lübecku. V roce 1236 je doložen jako probošt v Hamburku a roku 1238 byl zvolen proboštem v Magdeburku. Asi to byla divoká volba - jeho protikandidát byl zabit a Bruno musel uprchnout do Říma k papeži a dosáhl u něj odpuštění. Roku 1244 ho papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem a dne 20. září 1245 pak ho tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Díky tomu skončily několikaleté spory ohledně obsazení místa zdejšího biskupa. Na biskupa byl Bruno vysvěcen až roku 1247. Český král Václav I. nejprve s jeho podporou váhal a uznal Bruna biskupem až roku 1247 po jeho vysvěcení. Vzápětí si však biskup Bruno získal královu přízeň, když se za povstání jeho syna Přemysla postavil na Václavovu stranu a později se zasloužil o smíření otce a syna.

Biskup Bruno se aktivně zabýval ve svém biskupství reformou církevní správy rozvojem ekonomické a demografické situace na Moravě. Zabýval se tím při správě biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Blízko staršího osídlení založil nové město Kroměříž s hradem a poručil vysázet vinohrady. Byl pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému totiž kolonizoval dosud neobydlené oblasti. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Na Moravě založil vedle zmíněné Kroměříže, také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburg a další. Podílel se také na založení města Uherského Hradiště.

Po Václavově smrti se biskup Bruno stal rádcem a diplomatem mladého krále Přemysla Otakara II. a oporou královské moci na Moravě. V letech 1254-55 a znovu 1267-68 doprovázel Přemysla Otakara II. na křížové výpravy do Prus. Biskup Bruno však pro Přemysla Otakara II. získal Štýrsko a v letech 1262-69 zde zastával funkci hejtmana. Podařilo se mu také dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na koncilu v Lyonu, kde měl za úkol obhájit neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského, to se mu však nepodařilo. Často stál v čele přemyslovských vojsk, v té době to ještě nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 biskup Bruno zřejmě přemlouval Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně Rudolfovi Habsburskému. Bitvy na Moravském poli se však zřejmě již neúčastnil. Bohužel v té době už sebevědomý král jeho radám nenaslouchal. Toto navrhované podvolení se pro něj byla jen radou starce za zenitem schopností. Měl toho moudrého muže poslechnout a možná se mohly dějiny Zemí Koruny české vyvíjet jinak.

Obrázek
Vítěz v bitvě na Moravském poli, Rudolf Habsburský stojí na mrtvým tělem krále Přemysla Otakara II.

Po porážce a smrti Přemysla Otakara II. pak biskup Bruno holdoval Rudolfovi. Ten ho pověřil správou Olomoucka a Přerovska. Biskup Bruno ze Schauenburku zemřel v roce 1281.

Pokud mohu vyjádřit svoje osobní přesvědčení, tak volba toho německého muže, který byl asi dobrým pastýřem, ale stejně tak dobrým vojákem, státníkem, diplomatem a stavitelem pevností byla volbou velmi dobrou. Je to zvláštní, ale Němec jménem Bruno ze Schauenburku se v dané době postaral o rozvoj Moravy více než kterýkoliv člověk slovanského původu.

Ale zpět k tématu, tedy kolonizaci.

V této době kdy došlo k vážným sporům církevní a politické povahy situaci na Moravě zhoršil na nejvyšší míru vpád Mongolů do střední Evropy. Jeden mongolský oddíl u polské Lehnice drtivě porazil armádu Jindřicha II. Pobožného. Bitva se odehrála mezi slezským a malopolským rytířstvem a Mongoly 9. dubna 1241. Křesťanská vojska utrpěla porážku, vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul. Spolu s ním padl i Boleslav, syn Přemyslovce Děpolta III.

Obrázek
Bitva u Lehnice - poslední bitva Jindřicha II Pobožného a většiny jeho mužů.

České oddíly, které spěchaly na pomoc, již nestačily do bitvy zasáhnout. Václavovi I. se však podařilo zastavit Mongolské průzkumné oddíly v Kladsku. Tím jim zabránil vtrhnout do Čech a obrátil jejich hlavní síly k jihu. Mongolové prošli Moravou a přes některý z průsmyků se vrátily do Uher, kde se spojili se s Bátúovými tümeny, které operovaly v Uhrách. Na Moravě se tedy Mongolové dlouho nezdržovali, pověsti o bitvě Čechů a Moravanů s Mongoly u Olomouce jsou proto nepodložené. Také příběh o obléhání Hostýna a zázračné porážce tatarského vojska za přispění Panny Marie byl do doby mongolského vpádu v 13. století situován až dodatečně

I když se zde zdrželi málo, Mongolové napáchali mnoho škod. Jejich pohyblivé malé jednotky zavinili velké lidské ztráty na územích, kterými jen tak mimochodem prošli. V tomto plenění a vyhlazování české populace pokračovali následně Uhři, kteří se po odchodu Mongolů rychle otřepali a v roce 1251 těžce poplenili území dnešní jižní Moravy a byli poraženi až u Olomouce. Poté se vrátili domů. Po těchto dvou vlnách venkovní agrese byla celá Morava vylidněna a ekonomicky výrazně upadala.
Do této doby budované dřevěné tvrze se začaly jevit jako málo bezpečné, proto je do doby po roce 1241 kladen počátek budování kamenných hradů na méně přístupných místech. Je pravděpodobné, že již po mongolském nájezdu se v menším rozsahu započalo se stavbou hradu Blanseka nad říčkou Punkvou.

Nastalá změna, kdy následkem německého vlivu byl olomoucký biskupský stolec obsazen mužem původu německého, vedla ke změnám dalším. Německý biskup povolal na svůj dvůr německé úřednictvo, dvořany i řemeslnictvo. „Lehké“ poněmčování zažil náš kraj zřejmě už za časů nejstarších olomouckých biskupů původu německého. Například v roce 1104 v Olomouci působil německý biskup Engelbert. Dřívější kolonizační aktivity však byly nevelkého rozsahu a byly spíše živelné povahy vrchností trpěné.

V 11. až 14. století se projevil téměř ve všech zemích Evropy neobyčejně velký vzrůst obyvatelstva, který měl za následek rozvoj měst, výroby zboží, a rozšiřování obdělávané půdy. S tím přirozeně souvisel obrovský ruch a zabírání nové půdy pro obdělávání – začala probíhat vnitřní kolonizace ve Francii, Anglii, Německu a dalších zemích a stejně tak kolonizace německých rolníků k nám na východ. Expanze byla taková, že po zabrání půdy lepší bonity, začalo se sahat k půdě stále horší, která nemohla dávat očekávané výnosy.
Jedním z takto osídlovaných míst se stala právě i méně úrodná a na terén náročnější Drahanská vrchovina. Zde se díky malému počtu osad, mohlo se začít s intenzivním osídlováním. K hlavním iniciátorům této kolonizace na Blanensku byl právě zmíněný biskup Bruno ze Schaumburgu.

V Blansku se připomíná Bruno poprvé v latinsky psané listině dne 5. října 1267, kdy sídlil krátkodobě na Blanseku, který se v onom dokumentu nazývá Planceke. Na tomto hradu, který Bruno snad zbudoval od základů nebo jej značně rozšířil, se vyskytoval pomálu. Čas od času přijel, zjistil stav hospodaření, vydal zde několik majetkových či prvních listin a pokračoval ve své cestě.

ObrázekxxxxxObrázek
Zde je plán pozůstatků hradu Blanzek a rekonstrukce podoby hradu. Tento hrad bez hlavní věže někdy bývá označován za prototyp kolonizačního hradu. Znám ho osobně a byl jsem tam asi tak 8x. Myslím si, že i o něm napíšu nějakou práci tohoto typu.

Bruno začal v okolí organizovaně zakládat množství osad, které byly v blanenském panství pod správou právě Blanzeku, jako biskupský statek. Tehdejší panství, patřící k hradu Blanzeku, bylo rozsáhlé a kromě Blanska patřilo k němu množství osad jednak starých, jednak i mladších, založených jak samotným biskupa Bruna, tak i jeho předchůdci. Nepatrně osídlená pohorská krajina se stala cílem vnější i vnitřní kolonizace.

Naše domácí šlechta a kláštery, začaly povolávat kolonizátory z vnitrozemských nížin, ale pod vlivem biskupa Bruna jich marginální počet přišel z Rakouska a Bavorska. Bruno sám k nám na Moravu pozval kolonisty ze svého rodného kraje. Odhaduje se, že v té době na Moravu přišlo přibližně 25 tisíc německých kolonistů a tito založili skoro dvě stě obcí a snad až 30 měst a městeček. Povolával k sobě německé dvořany a úředníky, a také mnoho duchovních bylo původem z Německa. Také z tohoto důvodu bylo mnoho původně českých názvů osad poněmčováno nebo měly rovnou jméno německé od svého založení. Mnohé z nich se dochovaly až dodnes. Jak významná byla tehdy německá složka obyvatelstva je vidět třeba v Modřicích, kde biskup Bruno také často působil. Zde žije původem německé obyvatelstvo až dodnes. Na církevních statcích vůbec, bylo vlivem četných německých duchovních mnoho německých přistěhovalců.

Iniciátory kolonizačních aktivit byla tedy šlechta a kláštery. Například v sousedním panství holštejnském – od Blanseku vzdáleného asi 8 kilometrů - to byli původně páni z Jedovnic, kteří si však záhy přisvojili přídomek "z Holštejna" podle jména hradu, který vybudovali. Původně „z Jedovnic“ uvádí Bohuš v roce 1251, syn Crhy z Ceblovic a jeho bratr Hartman poprvé své jméno s přídomkem z Holštejna a to v roce 1278. Do roku 1278 můžeme tedy s největší pravděpodobností vročit vybudování mohutného hradu Holštejna a přemístění dosavadního centra jedovnického panství z Jedovnic na Holštejn. Jiné prameny potom praví, že za vlády Václava I. získal Crh erbu beraních rohů, purkrabí královského hradu Děvičky a Olomouce – zde v roce 125, kdy se zasloužil o porážku Uhrů pod tímto hradem, výsluhou za věrné služby rozsáhlá území v Drahanské vrchovině. Jeho syn Hartman z Čeblovic prováděl na zděděném panství rozsáhlou kolonizaci německými osadníky. Ke správě nového osídlení vystavěl poměrně rozsáhlý hrad pojmenovaný Hohlerstein přeloženo jako „dutý, vykotlaný kámen“, tedy Holštejn. Hrad byl z valné části hotov v lednu roku 1278, kdy se po něm Hartman poprvé psal.

ObrázekxxxxxObrázek

Pozůstatky hradu Holštejn, a rekonstrukce vzhledu hradu v jeho vrcholné podobě. Rekonstrukce je střízlivá a myslím si že takto skutečně mohl vypadat.

O kolonizaci se v této lokalitě zasloužil i Uhersko - hradišťský klášter a po smrti Crhy II. po převzetí části panství, páni z Lipé. Kolonizace holštejnského panství byla provedena významnou mírou německými přistěhovalci. O německém původu vesnic svědčily už jejich názvy. Tak např. když Vok z Holštejna oznamuje v právě založených zemských deskách – stalo se v roce 1349, že cituji:

„Čeněk z Lipé prodal panu Vokovi z Holenstaina hrad Holenstain s malými dvorci pod ním stojícími, s vesnicemi Hartwigslog s lesem Thenwald, se vsí Zybothalog, se vsí Kylein, se vsí Boda, se vsí Czynola, se vsí Gothfridslog, se vsí Merhlinslag, se vsí Ulraichslog, s městečkem Gedwicz - dnes Jedovnice, se vsí Wylhlemslog, s polovinou vsi Preterslog….“

T tohoto seznamu je jasně patrné, že kromě Jedovnic jde o jména německá, daná převážně podle zakladatele neboli lokátora, tedy povolaného člověka šlechtického původu té které osady. Koncovky …lag nebo …log jsou významově spojena s vymýceným místem v lesích. Tedy míst získaných vykácením porostu pro stavební dříví a vyžďářením nevyužitelných dřevin. Z toho vyplývá, že zde jde o kolonizační osady plánovitě budované i s plužinami na vymýcených prostorách německými kolonisty přivolanými nejspíše z Rakouska a Bavorska.

V pozdějších zápisech je doloženo, že německá jména osad se počešťují nebo zcela mizí a jsou nahrazována jmény českými nebo počeštěnými. Je to zřejmé ze zápisu z roku 1371. Několik příkladů:
Preterslog je uveden jako Ostrow,
Wilhlemslog jako Milenowicze tedy dnes Vilémovice,
Gotfridslog jako Hosprzidoeicze,
Czynols což je v překladu v překladu „krásný les“ jako Zenotycz tedy Senetářov,
Boda jako Podom,
Kylein jako Cholerzow,
Zybothslog jako Lypowka, tedy dnes Lipovec.
Hertwigslog jako Hussy čili dnes Housko,
Merhlinslag se dnes jmenuje Bystřec)
Ulraichlog dnes známe jako Budkovany.
Nově se v zápise z roku 1371 objevují osada s německým názvem
Rorbach později zvaná Harbech
Hemlyncow což ale je původní český název později nesl název Hamlíkov.

Na tomto počešťování jmen, osad i obyvatel měli vliv česky hovořící majitelé hradu Holštejna a jejich služebnictvo, podobně jako původní české obyvatelstvo centra panství v městečku Jedovnice. Zcela jistě nemalý vliv na tento proces mělo obyvatelstvo českých osad okolních panství, například z Petrovic, Šošůvky, Rájce, Doubravice, Drahan a dalších.

Historie tohoto německého jazykového ostrůvku na pomezí Blanenska a Vyškovska uprostřed ryze českého okolí je zajímavá a přitahuje pozornost vědců nejen u nás. Oživení zájmu našich badatelů o tuto tématiku vyvolala práce Wolfganga Wanna otištěná pod názvem“Der Rattenfa¨nger von Hammeln – Hamelner Landeskinder zogen aus nach Ma¨hren“. Doktor Wann se prakticky celý život zabýval pověstí o krysaři z Hameln a jejím historickým výkladem. Vysvětlením pověsti podle Wanna je, že 26. června 1284 odešlo z Hameln 130 mladých lidí tedy „Kinder“ na Moravu, aby tam kolonizovali území pod správou olomouckého biskupa Bruna. Byl to jeden z mnoha odchodů tamních kolonistů, k nimž docházelo po celou dobu, kdy Bruno ze Schauenburgu zastával úřad olomouckého biskupa.

Mimochodem jeho rodové sídlo Schauenburg leželo jen asi 20 km severně od Hameln, dolnosaského městečka asi 40 km jihozápadně od Hannoveru. Jestli je to pravda tak ta nádherná pověst o muži, který hrou na svoji píšťalu odvedl z města Hameln krysy a tím pomohl město ozdravit, ze msty hrou na stejnou píšťalu odvedl z města malé děti, protože mu byla upřena smluvená odměna, získává jiný, prozaický rozměr.

Děti by v tomto případě nebyli malé děti ale děti dospělé, které ochotně opustily své rodiče a rodné město, aby se staly zakladateli vlastní vesnice během kolonizace východní Evropy. Některé středoevropské vesnice a města dodnes užívají názvy velmi podobné slovu Hameln či Hamelin. Sám Wolfgang Wann byl přesvědčen, že tito mladí lidé na Moravě z pověření olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku založili vesnici Hamlíkov. Krysař by v tomto případě nebyl nikdo jiný než jejich vůdce – lokátor.

Pravda je, že v okolních panských regionech naprosto převládají jména česká. Tak je tomu v původních panstvích dědicko- račickém, církevním zábrdovickém, plumlovském, boskovickém, rájecko drnovickém. V církevním panství blanenském vedle jmen českých se původně vyskytlo i několik jmen německých. Německé obyvatelstvo se později v průběhu 14. a 15. stol. počeštilo. Takovýto německý vliv v našich dějinách nebyl jediný Ale to bych se dostal do budoucnosti a to bych nerad.

Zodpovědně tedy můžeme tvrdit, že Německá kolonizace v oblasti Drahanské vrchoviny v konečném důsledku rozhodně nevedla k vytlačení české populace, ale naopak ta došlá německá byla v toku času asimilována. Ale co je důležité, je to, že sem přišli desítky tisíc pracovitých, velmi houževnatých osadníků, kteří pomohly osídlit rozsáhlé oblasti naší země, které do té doby ležely ladem.

Asi nelze dohledat kolik vesnic v tomto zájmovém prostoru bylo založeno. Navíc jak šla doba, mnohé z nich díky špatnému založení nebo také díky přehnané důvěře v budoucí ekonomickou prosperitu, nepřežily válečné události pozdního středověku a velká část jich nakonec zanikla v novověku, hlavně v době třicetileté války. Na zániku některých z nich se mohlo podílet i působení chorob nebo totální vyčerpání úrodnosti těžce vydobytých políček. Díky panu Černému, který byl vůdčí postavou výzkumu pozůstatků kolonizace Drahanské vrchoviny a dlouhá léta studoval zaniklé vesnice a jejich projevy v terénu včetně plužin.

Pan Černý, dohledal, a asi to byla práce pro kata, kolik těchto vesnic nakonec zaniklo. A je vysoce pravděpodobné, že tam nejsou všechny. Je možno je - někteé - i vyjmenovat. Takže se na to podívejme.

Bezděčice, Bohdalůvka, Budkovany, Bystřec, Češkovice, Dvorce, Gadišina,

Hamlíkov, to je ta, kterou měli založit děti z Hamelnu
Roku 1958 našel pan Černý v půhonech, že ves stála někde pod příhonem mezi Ruprechtovem a tratí Kuchlovem . Na základě této archivní informace terénním průzkumem zjistil stopy po 11 staveních Hamlíkova v trati Psí žleb jihovýchodně od Podomí s velkou částí zaniklé plužiny v okolních lesních tratích. Relikty po staveních se zaniklou částí plužiny leží v územním katastru Podomí. Obdělávaná část bývalé hamlíkovské plužiny leží dnes již v územním katastru Ruprechtova.

Holíkov, Holštejn, Hošperk, Housko, Hrádek, Jablonsko, Loučka, Neradice, Neznámá u Petrovic, Novošice, Podolí, Podomí, Polom, Přivyšina, Rohrbach, Svatoňůvka, Tipeček,
Valkounov

Vilémov – na tu se také podíváme blížeji
Ves stála v dnešním ruprechtovském katastru, ve výši 530 m nad mořem. Místo, kde se nacházela, bylo známé pod jménem „Na krchůvku“. Obyvatelé Ruprechtova a Podomí považovali totiž vyvýšená místa po zaniklých staveních za hroby.
Od doby povrchového výzkumu na Vilémově r. 1953 byl Vilémov uveden v řadě prací
E. Černého a spol. a z archeologického hlediska v pracech D. Šaurové. První a současně i poslední zmínka o Vilémovu je z roku 1563, kdy je ves uvedena současně s pustým Sokolím a dalšími vesnicemi račického panství.

Vesnice stála na mírně k severu klesající plošině a její dlouhá osa směřovala v ostrém úhlu k potůčku tekoucímu mimo ves. V současné době kryje plochu zaniklé vsi vyšší smrkový les. Jen její severozápadní část končí na lesní louce, k níž ze severu přiléhá menší rybníček. Půdorys vesnice se zachoval celý s výjimkou menší severozápadní části. Jde o návesní typ s výrazně protáhlou trojúhelníkovou návsí. Ves byla dlouhá 210 m, na svém jihovýchodním konci 70 m široká. Protáhlá náves byla dlouhá 165 metrů, její šířka před reliktem byla od 28 metrů do 9 - 10 metrů.

Tuto obec jsem vybral mimo jiné i proto, že ji zkoumala pracovnice muzea ve Slavkově u Brna paní Šaurová, a ta je známá hlavně svým výzkumem zaniklé obce Konůvky ve Ždánickém lese. Bohužel tato paní díky předčasné smrti svoji práci nedokončila. Škoda. Bylo to skvělá odbornice na tuto problematiku.

Jako poslední ze zaniklých obcí je to obec Žižlavice

Všechny tři hrady, které popisuji ve své trilogii spadají do plumlovského panství, jehož centrem bylo městečko Plumlov, které významově nahradilo Drahany.

Městečko Plumlov bylo založeno koncem 13. Století. Jako jednoho z prvních držitelů Plumlova nalézáme vévodu Mikuláše Opavského, o kterém jsem psal v práci o Starém Plumlově, levobočkovi Přemysla Otakara II. Ten prodal Plumlov králi Janu Lucemburskému roku 1310. Ten vzápětí prodal městečko Vokovi z Kravař. Právě páni z Kravař začali na Plumlovsku budovat rozsáhlou rodovou doménu, která se stala základem pozdějšího plumlovského panství. A byl to právě Plumlov, který se stal správním centrem pozdějšího plumlovského panství. Páni z Kravař drželi Plumlov až do roku 1466. ,

Součásti panství: Plumlov, Kostelec na Hané, Alojzov, Bílovice, Bousin, Čechovice, Domamyslice, Drahany, Hamry, Hartmanice, Kobylničky, Krasice, Křenůvky, Krumsín, Lešany, Mostkovice, Myslejovice, Ohrozim, Otinoves, Prostějovičky, Rozstání, Seloutky, Slatinice, Slatinky, Smržice, Soběsuky, Stichovice, Stínava, Vícov, Žárovice, Žešov, město Prostějov se statky Čechůvky, Dětkovice, Dobrochov, Vranovice.

Hrad jménem Smilův byl dle všeobecně uznávaného názoru hradem který měl sloužit jako ochrana významného naleziště železné rudy. Jak to bylo vůbec s těžbou čehokoliv na Drahanské vrchovině?

Rudy byly v této oblasti těženy jen výjimečně a těžba měla jen menší hospodářský význam. Mezi nejvýznamnější patřila naleziště železné rudy v oblasti:
Olomučan,
Rudice,
Habrůvky a
Josefova. Na tuto těžbu sahající daleko do historie upozorňuje naučná stezka "Cesta železa Moravským krasem." Právě tato železorudná naleziště motivovala mimo jiné kolonizaci a zdá se, že i Smilův hrad byl lokální pevnůstkou pro střežení nalezišť této suroviny a sloužil pro uskladnění cenného inventáře a pro život osob na těžbě zainteresovaných.

Další lokalitou, kde se těžila železná ruda již v dobách Keltů, byla oblast kolem Malého Hradisko, kde leží velké keltské sídlo městského typu, oppidum s názvem Staré Hradisko.

Asi 2 km jihozápadně od Stínavy, severně od Repešského žlebu se nachází ložisko železné rudy, místními obyvateli nazývané "Na kutiskách". Těžba zde probíhala (pravděpodobně) ve 4 oddělených historických etapách:

Je pravděpodobné, že první kutací práce na ložisku zahájili již Keltové. Keltské oppidum Staré Hradisko patřící k nejvýznamnějším u nás leží necelé 2 kilometry severozápadně od kutiska. Přestože zatím neexistují přímé archeologické důkazy, je jistá pravděpodobnost že jedním z důvodu založení oppida - kde železářská výroba byla jednou z nejdůležitějších činností, bylo právě zdejší naleziště železné rudy.

Druhá etapa využití ložiska probíhala zřejmě v období kolonizace Drahanské vrchoviny ve 13. a 14. století. Z této doby pravděpodobně pochází horní štola dlouhá asi 25 metru.

Největší rozmach prožívalo ložisko v 16. století. Z této doby pochází většina terénních pozůstatků, a také většina nalezených pracovních nástrojů. V této době byla také založena nedaleká ves Hamry - jak je z názvu patrné, docházelo zde ke zpracování železné rudy.

Poslední "těžba" probíhala na ložisku ještě počátkem 18. století, tentokrát již ale nejspíš nešlo o opravdovou těžbu, nýbrž o rozebírání středověké haldy ze které byly vybírány bohatší kusy železné rudy.

Další významná komodita potom bylo vápno. A to naprosto bezesporu.

Ve středověku se rozšířila výroba vápna a jeho používání v celé Evropě. Pálení se nelišilo od starověkého způsobu, zvláště římského. Postupně se zaváděly trychtýřové pece s kulatým nebo elipsovitým průřezem. Pece se vyzdívaly cihlami a vytápěly se dřívím. Nejstarší pece v Čechách pocházejí z konce 10. století, kdy se pálilo vápno pro účely stavby knížecího hradu Boleslava I. a stavby Břevnovského kláštera.

K rozvoji pálení vápna docházelo v 13. a 14. století v souvislosti s výstavbou hradů a kamenných kostelů. V Čechách se pálilo např. v Braníku, Podolí, Radlicích či Zlíchově, na Moravě jsou záznamy vápenkách v Mokré, Vyškově, či Brně, byly zachovány pozůstatky vápenek v předpolí hradů Holštejn či Obřany. Pálení vápna se postupně rozvíjelo na celém území Čech a Moravy. Původně se pálilo v milířích a pecích typu milíře, později se začalo užívat pecí šachtových a kruhových shodně s vývojem vápenictví v Evropě. Drobnější výrobci však stále užívali jednodušší a méně nákladné trychtýřovité pece šachtové. Jednalo se např. o sedláky, kteří se v méně úrodných podhorských oblastech byli nuceni zabývat další činností. Tyto pece se také někdy nazývají jako "vápenice" či "selské vápenice" a pálilo se v nich v některých případech téměř až do poloviny 20. století.

Obrázek
Jednoduchá selská vápenice

Vápno se ve středověku pálilo v polních pecích, které jsou známy pod termínem milíře. Ještě před samotným pálením se musel vápenec vhodným způsobem připravit, říkalo se tomu, že se tzv. tluče pec. Vápenec se železnými nástroji odlamoval do menších a plochých fragmentů, poté se pec začala rovnat. Pro tuto činnost bylo zapotřebí minimálně 2 lidí. Jeden nabíral vápencovou surovinu do ošatky a druhý stál v peci. Vápence byly pokládány takovým způsobem, že nakonec vytvořily jakousi klenbu. Kopuli uzavřeli většími kusy vápence (tzv. hroudí). V peci se obvykle topilo 12 až 16 hodin, vše ale podmiňovala jakost dřeva a roční období. Popel z pece se opatrně vyhrabával, pokud by tak učiněno nebylo, mohl by se vápno tzv. zapopelit. Žárem se vápenec vypálil do běla, poté se muselo nechat vychladnout. Doba chlazení přibližně odpovídala době, kde se v peci vápno pálilo. Vypálené vápno se v peci pak v rukavicích začalo směrem od hroudí rozebírat. Naložilo se na vápenický vůz, který již směřoval ke konečnému odběrateli. Dalšími transportními prostředky byl trakař, vozík se psím spřežením či se jednoduše dalo do nůše.

Obrázek
Jiná selská vápenice.

Hašení vápna probíhalo přímo na stavbách. Do jámy se nasypalo vápno a přidala se voda, jáma se pak obvykle zakryla. Samotný proces hašení vápna byl velice nebezpečný, když jsem bylo dítě, tak se to ještě na dědině kde jsem vyrostl, běžně dělalo a bylo to velké dobrodružství.

Takže tolik ke kolonizaci - nyní se podíváme na samotný hrad.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 12:22
od Pátrač
Kapitola druhá: KUDY K HRADU A NĚCO MÁLO HISTORIE

Napřed opět pár slov, citace přes propast 82 let.

„Lesnaté východní svahy Drahanské vysočiny spadají terasovitě od Drahan a Bousína k Žárovicím; jejich úbočí jsou rozbrázděna hlubokými žleby a žlíbky a do jejich skalnatých hřebenů historie vtiskla nesmazatelné stopy mohutných příkopů a rozlehlých valů, takže jejich jména: Oberská vrata a Ježův hrad v údolí potoka Okluky, Smilovo hradisko a Starý Plumlov v Drahanském žlebě udržela se po staletí a nezanikla v šeru jejich věků.“

Ježův hrad je hrad Vícov, ten už ode mě znáte. Oberská vrata jsou obrovské hradiště a přijde i na ně. Starý Plumlov už znáte také

„Co bylo nad zemí, důkladně ohlodal zub času od dob, kdy se tato místa uvádějí v listinách…… Smilovo hradisko a Oberská vrata se připomínají v zakládací listině augustiniánského kláštera v Prostějově (r.1391)…...

Za vydatné spolupráce s ing. C.F. Meislem z Plumlova dal jsem se r.1933 do soustavného prokopávání Smilova hradiska a Starého Plumlova, když mi k tomu ředitelství st. lesů na Plumlově dalo laskavé povolení. Předkládám zprávu o nálezech a naskytnuvších se zjevech a první zaměření těchto míst.“

Jak jsem uvedl, je to další hrad ve Vojenském újezdu Březina. Je to jeho třetí, opět málo známá perla, která i přes nevelké zbytky samotného hradu a stejně tak nevelké zemní příznaky po fortifikaci, která jej měla chránit, stojí zato. Jelikož i tento hrad bude pro většinu z vás bohužel nedostupný, pokusím se vám jeho vzhled a to, proč jej považuji za velmi zajímavý přiblížit.

Já na něm byl třikrát. Dvakrát, tak jako u Starého Plumlova s kamarádem Čmeldou. Moje paní tam ani tentokrát s námi nebyla, takže jsem byl v dobré společnosti kamaráda, který jak jsem uvedl dříve je skvělý a to mimo jiné i tím, že je poměrně mlčenlivý a já můžu žvanit a žvanit, což je moje přirozenost. Jednou jsem tam byl sám a to cestou, kterou vám popíšu. Se Čmeldou to ale bylo jinak. On preferuje adrenalinový způsob hledání a tak to je jak pro horkou kozu. A tak jdeme, já kecám, Čmelda fotí, občas přitom spadne - rozuměj, flákne sebou o zem, anžto jak pořád hledí do foťáku, unikají mu drobné překážky a cesta nám pěkně ubíhá.

Tak kudy ke hradu?- moje cesta.

Obrázek
Mapa kudy k hradu Smilovu. Jednodušeji to nejde, ale je zde jisté riziko blízkého setkání s vojenskou policií.

Jde to různě, ale nejjednodušší je to takto. Od Plumlova dojedete do Žárovic a projedete je směrem na Hamry. Na konci Žárovic uvidíte soutok větší říčky, což je Hloučela, zde ještě s přízviskem Okluka a do ní se z vašeho pohledu z levé strany vlévá menší potok, zvaný Žbánovský. Těsně před jejich soutokem je odbočka doleva, na užší, ale kvalitní asfaltovou cestu. Ta po nějaké době končí hřištěm a u něj bylo občerstvení. Někdy v chodu je, někdy není. Ale hlavně je tam zamčená závora a cedule jak kráva že dál je vstup zakázaný. Anžto je to vojenský prostor. Takže dnes je to Stropnickýho a potom zase někoho jiného. Závoru obejdete a jdete pořád po cestě.

Je to kouzelné údolí zvané Žbánovské. Já tama na zapřenou šel dokonce třikrát s mojí paní, když jsem poprvé a podruhé šel na Oberská vrata. Moc se nám to líbilo. Procházíte kolem malého rybníčku a na konci první části údolí, které je v tomto úseku na dně tvořeno loukami – hlavně po pravé straně cesty, je největší smrk, jaký jsem kdy viděl. Pod ním je i lavička na odpočinek.

ObrázekxxxxxObrázek
Inu zde je ten smrk, krásný strom jakých jsem viděl málo. A takto se u něj dá posedět.

Potom už se jde lesem. Po pravé straně jsou postupně dva markantní žlíbky. První je relativně velký, les je tam v současnosti vymýcen. Na dnešních mapách je bezejmenný, ale na mapě, kterou přiložím jako doplněk té současné, se jmenuje Jakubův. Pokud jej vystoupáte, zjistíte, že končí poměrně velkou plošinou pod valem hradiště Oberská vrata a že na něj navazuje jeden z možných vstupních areálů do tohoto hradiště.

Další žlíbek se jmenuje Kostelecký, je zalesněný, protéká jím malý potůček a končí na plošině, na které leží již zmíněné hradiště. Žlíbky nejde přehlédnout, pokud se to někomu podaří, je beznadějný případ a ztratí se a následně zhyne bez pomoci. Kousek od toho kosteleckého je můstek přes potok, který po celou současnou cestu pořád zurčí vlevo nebo vpravo od cesty a hned za ním se cesta rozděluje. Ta kvalitní s asfaltovým kobercem směřuje mírně doprava do Bousínského žlebu a ta druhá, pevná ale horší kvality se v pravém úhlu stáčí doleva do Drahanského žlebu. I podél této cesty běží potůček. Po ujití asi tak 500 až 600 metrů dojdete ke křižovatce, kdy rovně pokračujete Drahanským žlebem a doprava by jste se dostali do Kamenného žlebu, opět na mapách dnešní doby tento název není. Tyto dvě cesty tak jdou podél ostrožny, na které je Smilův hrad. Takže jste tam, kam bylo potřeba dojít.

Na samotný hrad se dostanete různě. Pokud půjdete jako já, tak stačí jen tak naskočit na svah ostrožny ze strany Drahanského žlebu a prostě narazíte na obvodový příkop na jihozápadě. A pokud jím budete stoupat nahoru, dojdete do hlavního příkopu a ten projdete na druhou stranu a bez problémů vystoupáte na plošinu hradního jádra.

Trochu historie tohoto hradu

Když už jste na samotném zbytku hradu, je čas si říci pár slov o jeho historii. Trvala asi jen pár let, možná pár desítek let, ale ani jedno nelze ničím doložit.

Samotné skromné zbytky zdiva hradu, napovídají, že se s ním jako s významnou nemovitostí nepočítalo. Na ostrožně, kde leží, prostě na další významnější stavby není místo. Takže od počátku šlo asi skutečně o součást kolonizačního programu a ochrana rudných nalezišť se tak jeví vysoce pravděpodobnou.

Samotný hrad je pojmenován s největší pravděpodobností po synovi Bohuše z Jedovnice a z Drahotuš a synovci Hartmana z Holštejna Smilovi. Byl vystavěn koncem 13. století jako ochranný objekt blízkého naleziště železné rudy. Po rozpadu kolonizačního dominia pánů, kteří pocházeli z rodu z Ceblovic, získali tuto oblast páni z Kravař. Hrad, který nebyl ani dokončen, ztratil na významu a již počátkem 14. století zpustl. Jediná písemná zmínka o něm pochází z roku 1391, kdy se uvádí pusté Smilovo hradisko.

A to je vše, co se o historii hradu ví. Je to poněkud chudé. A jelikož si nemohu zkazit dobrou pověst tím, že by tato práce byla moc krátká, uvedu něco málo o pánech z Ceblovic, dávno zaniklého rodu, který pocházel z vesnice s tvrzí, jejíž místo zatím nebylo jednoznačně určeno.
Rod pánů z Ceblovic, byl rod, který měl v erbu beraní nebo možná kamzičí rohy, měl sídlo v Ceblovicích. To byla dávno zaniklá obec, údajně poblíž Tišnova. Jeho nejvýznamnějším příslušníkem byl Crha z Ceblovic, jehož synové založili dva významné moravské rody pánů z Holštejna a pánů z Drahotuš.
Jeho otcem byl Radoslav z Ceblovic, který v roce 1227 působil ve funkci nejvyššího lovčího. První zmínka o Crhovi z Ceblovic pochází z roku 1226. Spolu se svým bratrem Častolovem se uváděl jako svědek na listinách moravských markrabat Vladislava a později Přemysla Otakara. Býval též často uváděn na donačních listinách klášterních a biskupských. Crha užíval v markrabství moravském velké vážnosti.

Obrázek
Pečeť moravského šlechtice Bohuše z Drahotuš - jeho erb jsem nesehnal

Získal úřad stolníka, později nadstolníka. Doprovázel na inspekčních cestách jak moravská markrabata, tak českého krále Václava I. Ten ho jmenoval za věrné služby purkrabím na hradě Děvičky. Když Rakušané tento hrad neúspěšně dobývali, měl být Crha dle staré pověsti zajat a protože hrad odmítl vydat, byly mu prý vyloupnuty oči. V každém případě se však Crha osvědčil a nový král Přemysl Otakar II. ho pak jmenoval purkrabím města Olomouce. Crha též získal rozlehlé majetky na řídce osídlené Drahanské vrchovině s centrem na tvrzi v Jedovnicích. Tento majetek pak získali po jeho smrti v roce 1251 jeho synové Bohuš a Hartman, kteří tuto oblast kolonizovali.

Hartman se poprvé v listinách objevuje roku 1252, kdy se svým bratrem Bohušem svědčil při založení žďárského kláštera. V následujících letech byl připomínán na řadě listin. Jeho bratr však panství, které mělo původně sídlo na tvrzi v Jedovnicích, opustil a přestěhoval se na Přerovsko, kde vystavěl hrad Drahotuše a založil tam vlastní rod pánů z Drahotuš. Tím ztratil na dění v oblasti Drahanské vrchoviny nosný vliv.

Obrázek
Pečeť Hartmana z Holštejna - jeho erb jsem nesehnal

Přesto i o něm je potřeba pár slov. Bohuš se v pramenech poprvé objevuje roku 1245, v roce 1251 se uvádí jako "Bohuš z Jedovnic". Bohuš byl neméně významný, jako jeho otec, patřil totiž k družině krále Přemysla Otakara II., účastnil se jeho svatby s Markétou Babenberskou v roce 1252. Účastnil se též Přemyslových vojenských tažení.

Za své věrné služby se stal přerovským purkrabím a moravským maršálem. V 60. letech 13. století mu král Přemysl daroval oblast kolem Lipníka, kde si Bohuš postavil hrad Drahotuše, po kterém se poprvé píše roku 1269. Zda přenechal svému bratru Hartmanovi z Holštejna otcovu výsluhu na Drahanské vrchovině celou, či zda se tam dále na části angažoval, není zřejmé. Je možné, že si zde nějaký majetek zachoval, centrem držav mohl být hrad Drahans, tedy Starý Plumlov, případně Smilův hrad, který byl pojmenován po jeho synu Smilovi. Ale vzhledem rozsahu obou hradů si myslím, že to byl Starý Plumlov
Bohuš z Drahotuš měl manželku Žofii, která byla dcerou Gerharda ze Zbraslavi. S ní měl čtyři syny a jednu dceru. Naposledy se Bohuš uvádí 26. února 1287 a 21. května 1288 již byl nebožtíkem.

Hartman začal budovat na panství nové pevné sídlo. Jako Hartman s přídomkem „z Holštejna“ se uvádí poprvé na pečeti listiny z 5. března 1268, což znamená, že jeho nový hrad Holštejn byl v té době dostavěn nebo alespoň zčásti obyvatelný. V první kapitole ten hrad máte vyobrazen.

Od roku 1278 se uváděl jako Hartman z Holštejna již na všech listinách. Téhož roku získal významnou funkci brněnského komorníka. Hartman byl významným šlechticem své doby, i když starší literatura uvádí, že byl loupeživým rytířem. Toto bylo způsobeno záměnou s jiným moravským hradem Hoštejnem. Ve skutečnosti se Hartman uváděl v listinách na prvních prestižních místech. Z veřejného života se stáhl v roce 1302, kdy už byl stár. Na jeho místo nastoupil jeho syn Crha z Holštejna, který však v roce 1308 předčasně zemřel. Hartman se naposledy uvádí 1. ledna 1315 na listině zábrdovického kláštera, poté zemřel. Hrad Holštejn a holštejnské panství získal odúmrtí král.

Někdy v té době možná zanikl i Smilův hrad.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 12:24
od Pátrač
Kapitola třetí: ZBYTKY HRADU

Pan Blekta píše o ostrožním vrchu a zbytcích hradu toto:

„ Smilovo hradisko, též Smilův hrad je opevněná ostrožeň, 50m zvýši, mezi Drahanským žlebem a Kamenným žlíbkem. její úzký hřeben přetínají dva předhradní příkopy, 72 m od sebe vzdálené.

První P1 je 6m široký a 2m hluboký, druhý P2 8m široký a 4m hluboký. Hřeben ostrožny byl při druhém příkopu vylámáním snížen, a tak témě hradiska je 5 m nad něj vyvýšeno. S příkopem splývá jen úzký hradební příkop Hp, který částečně obchvacuje vrcholek v délce 80 m. Nad kamenným žlíbkem není příkop dokončen. Příkop Hp na příkré stráni je jen mělký a jeho vnější val je nevýrazný.

Vrcholek hradiska tvoří podlouhlou rovinku označenou V, V1, V3 a nižší prostranství N, N1, N2 a N3, ohraničenou ze dvou stran odkrytou ohradní zdí Z, Z1, Z2, Z3, a Z4. Délka hradiska činí od příkopu P2 ke zdi Z3 65 metrů a nejmenší šířka vrcholu je 8 m a největší 15 m. Plocha jeho od násypu V2 je asi 550 m2.“


Obrázek
Plán hradu od pana Blekty z roku 1934

Tolik slova odborníka na slovo vzatého a ještě z jeho nálezové zprávy budu brát další data.
nyní se dáme do fotografií a já vám hrad ukážu, jak jsem ho pro účely této práce fotil.

Začneme příkopy, a aby to bylo lehčí, použijeme plán pozůstatků hradu od pana Plačka.

Obrázek
Takže plán ukazuje:
Ph- hradební příkop
P1- příkop na přístupové šíji
P2 příkop před hraním jádrem

Když dojdete k hradu, stačí ujít tak 100 metrů od vidlice cest směrem na jih a potom vyrazíte přímo na ostrožnu. Jako první nemůžete minou hradební příkop, který obepíná hrad od jihu. Jinde už není.

ObrázekxxxxxObrázek

První obrázek ukazuje konec hradebního příkopu a jeho vnějšího valu na severovýchodě ostrožny. Zde není tak markantní, ale druhý snímek ukazuje jeho průběh v polovině jeho délky a to už je čitelný dokonale.

ObrázekxxxxxObrázek

V polovině hradu hradební příkop končí a stáčí se doprava tedy na západ a prudce stoupá nahoru do příkopu P2. Druhý obrázek ukazuje pohled na tento směrový zlom hradebního příkopu právě z příkopu P2

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je hlavní příkop P2 mezi hradním jádrem a předhradím- přístupovou cestou od šíje ostrožny. Je to hodně velký příkop. Druhý obrázek ukazuje pohled z hradního jádra přes příkop P2na přístupovou část ostrožny - předhradí. Mezera je dnes více než 8 metrů široká.

ObrázekxxxxxObrázek

Pohled na úzkou část ostrožny, tedy předhradí, mezi příkopy P2 a P1. Je velmi úzké a není ani stopy po jeho opevnění byť lehkou fortifikací po obou stranách. Hledal jsem pečlivě, ale není nic vidět. Tím není vyloučeno, že by nebylo. Ale zeminy je tak tenká vrstva, že by třeba terénní hranu nezakryla. Druhý snímek je příkop P1, pohled od západu. I tento příkop je relativně výrazný.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je pohled na příkop od východu a pozůstatek zdiva - našel jsem i pozůstatky malty v tomto příkopu. To značí důležitou věc. Stěny příkopu byly vyzděny a tedy lze předpokládat i patky na most. Potom logicky je možné, že zde byla i nějaká forma brány.

ObrázekxxxxxObrázek

A zde je cesta od příkopu P1 směrem k hlavní ploše ostrožny a druhý snímek ukazuje konec této cesty a počátek hlavní plochy ostrožny.
ObrázekxxxxxObrázek

Zde jsou první pohledy na hradní jádro. První snímek ukazuje plochu hradního jádra hned u hlavního příkopu na západní straně a druhý to samé na straně východní. Je zde výškový rozdíl asi tak 80 až 160 cm, jak kde. Východní strana nese známky zaniklých staveb, částečně zasekaných do skály.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je fotografie ukazující značnou část obvodové hradby na východě jádra. Na západě nic takového není. Druhý snímek ukazuje střed hradního jádra na východní plošiny a to včetně průběhu hradby a svahu na východní straně.

ObrázekxxxxxObrázek

Fotografie jednoho úseku hradby a detail zdiva na maltu. Malta je v mezerách mezi kameny dobře vidět, je hrubá a ne zrovna kvalitní.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde stávaly hlavní budovy hradu. Byly zapuštěny do skály si tak 160 cm a trochu to připomíná skalní hrady. Zde je objekt, který se v literatuře moc nerozebírá. Vypadá to jako suťový kužel v nejsevernější části hradního jádra. Interpretovat ho nedovedu. Musel bych do něj hrábnout, ale to se nesmí a tak to nechám jak je.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je krásně vidět oblouk hradby na severní části jádra hradu a pohled detailní na další část zachovaného zdiva. Zde je ve velmi dobrém stavu.

ObrázekxxxxxObrázek

Nedokončené stavební práce na západní straně hradního jádra. Možná zde měla stát další hradba, možná něco jiného. Druhý snímek ukazuje pozůstatek původní cesty do hradu. Šla ze západní strany od Kamenného žlíbku šikmo svahem po západním svahu směrem na sever. do hlavního příkopu.

ObrázekxxxxxObrázek

Hradní vrch na západní straně. Druhý snímek ukazuje opyš ostrožny na severu a šipky ukazují konec hradebního příkopu v této části. Je to pohled ze suťového kuželu na severu hradního jádra.

ObrázekxxxxxObrázek

Pohled do Kamenného žlíbku z hradního jádra. Stál jsem nad stěnou příkopu P2. Druhý snímek ukazuje podobný pohled, ale tentokrát do Drahanského žlebu.

Tím jsem vyčerpal celý hrad z pohledu u fotografické dokumentace. Snímků mám samosebou nadbytek, ale tyto jsou pro seznámení se s hradem ty nejdůležitější a dají představu o jeho stavu. Hrad je velmi dobře v terénu čitelný a je radost si jej procházet. Pokud se tam dostanete, budete to mít nyní trochu jednodušší- máte představu co najdete a jak to asi vypadá.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 12:32
od Pátrač
Kapitola čtvrtá: NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Když byl hrad opuštěn a zničen vlastními silami ohněm, byl zcela jistě vyrabován a i shořeniště se stalo cílem několika kol protěžení - vždy se najde něco, co se hodí. Následně se ujaly vlády nad ním a jeho okolím síly přírody. Bylo to ale celou dobu veřejné místo. Jak ale prostor postupně a opakovaně přebíral lesní porost, nakonec místo sešlo z lidské mysli a uzavření lokality do vojenského výcvikového prostoru v roce 1936 jej úplně převedli do oblasti příběhů a pověstí. Pečlivé výzkumy pana Blekty asi byli poslední výzkumy takového rozsahu.

Přesto popsané ničení a vytěžení hradiště, zde pan Blekta a jeho lidé nezůstali bez nálezů, které pomohly pochopit život lidí na hradě a jeho okolí a tak se na ně podívejte i Vy.

ObrázekxxxxxObrázek

Železné předměty a něco málo keramických nálezů
- šipky s násadkou, celkově tři kusy
- části podkov
- část udidla
- nože pro domácnost
- část srpu
- hřebíky
- dvě dýky a z toho jedna má krásný listovitý tvar
- klíč
- hřebelec
- nůžky
- přezky na opasky

Obrázek

Třetí obrázek ukazuje keramické nálezy i železné nálezy

- torza sošek koní - toto by ukazovalo, že zde byly doma i malé děti, možná místního správce hradu, nebo že místní posádka či horníci zde měli ve svých věcech uloženy dárky pro své děti bydlící někde jinde
- střepy nádob různého určení - misky, mísy nádoby na uložení potravin, nádoby na uložení sypkých materiálů i tekutin
- udidla,
- sekerka - velmi moderní tvar
- zbytek velmi krásné nádoby, ta je vyrobeny na hrnčířském kruhu a před vysušení tvarována reliéfem vytlačeným zevnitř.

Pravda je, že stejně jako na Starém Plumlově, velmi krátká existence hradu a jeho opuštění a následné vyrabování a vypálení nedaly šanci na vznik silné kulturní odpadové vrstvy, tak jako u pravěkých hradišť a Středověkých hradů, které byly osídleny někdy i stovky let.

Samotná obvodová hradba budí dojem, že plní dvě funkce. Jak fortifikační, tak i stavební. Pan Blekta uvádí, že tato zeď je uložena v nehlubokém základu - jen 0,2 metru. Byla vyzděna do výše asi 4 metrů nad strání. Uvnitř jádra hradu potom bylo temeno jádra odsekáno a shrnuto a takto získaná suť byla nasypána kolem hradby zevnitř tak, že vznikla plošina pro budování staveb. Takže zevnitř byla hradba jen asi 2 mety vysoká. Tím hradba umožnila vytvořit stabilní podloží pro stavby.

Po opuštění hradu se hradba rozpadá pomalu ale jistě a většina materiálu padá pod hrad. Dovnitř ho padá minimum. Celá plocha je přepálena vícero ohništi, je ze spálená mazanice -asi zbytky shořelých stěn dřevěných objektů. Podle povahy nálezů je jasné, že trosky hromady suti byly několikrát přeházeny z místa na místo.

ZÁVĚR

Zde je rekonstrukce od pana Ivo Rozehnala. Vypadá moc hezky, ale opět jako hrady Vícov a Starý Plumlov není přesná. Ve své podstatě je chybná až na pár detailů.

Obrázek
Co mi na ní vadí:
- po nějaké zděné příčce v jádře hradu není ani stopa, nikde se o ní nepíše

- zděný branský areál na hlavním příkopu nebyl nalezen, ale terénní stopy jej zcela nevylučují, stejně jako stavbu brány u prvního příkopu, kde ji indikují i zbytky zdiva na maltu, které nějak formovalo příkop. Ale vysloveně stopy po něčem jako brána zde nalezeny nebyly a to ani u jednoho příkopu

- v zadní časti hradního jádra je větší množství suti a hmoty - zde mohla být větší stavba, ale v rekonstrukci není nic, jen ohraničený volný prostor.

- předhradí mezi oběma příkopy je tvořeno velmi úzkým hřbetem. Nenese žádné stopy jakýchkoliv terénních úpravy, tedy ani po možné byť lehké fortifikaci.

Ale kdo ví, jak to bylo, informací je málo. Přesto si myslím, že takto pojatá rekonstrukce lidi spíše klame. Pan Blekta je přesvědčen, že oba příkopy byly jen příkopy s určením pouze pro pasivní obranu. Možná přes ně byly dřevěné mostovky, které byly stržitelné nebo spalitelné v době ohrožení, ale stejně tak tento výzkumník tvrdí, že vstupní cesta do hradu nebyla po úzkém hřbetu mezi oběma příkopy.

Dle něj byl přístup do hradu veden po dodnes viditelné cestě nad kamenným žlíbkem - fotka reliéfu této cesty je v kapitole tři. Potom asi vedla od hlavního příkopu podél svahu až k severozápadnímu konci obvodové hradby. Ale to už dnes není tak jasně vidět, jako před 80 lety.

Vlastně ta cesta běžela podél stop po možné fortifikace. Zde by to chtělo asi ještě jednu návštěvu a věnovat ji vyloženě průzkumu přístupových komunikací.

Dle tohoto webu

http://viktoria-hohe.net/historie/obdob ... ahany.html

k Smilovu hradu a hradu Starý Plumlov vedla řádně značená turistická trasa. Ta zanikla v roce 1936, kdy celý prostor zabrala armáda.

Základní zdroje a literatura, mimo uvedené v textu:
http://stredovek-dv.webnode.cz/hrady-na ... -drahans-/
Ročenka národopisného a průmyslového muzea a města Prostějova a Hané, ročník XI. Prostějov 1934, Jos. Blekta, článek Smilovo hradiště a Starý Plumlov, strany 9 až 31
Drahotuš, Rostislav Vojkovský, Beatris, 2005
Plumlov, Rostislav Vojkovský, Beatris, 2008
https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%BD_Plumlov
http://www.hrady.cz/?OID=622
http://stredovek-dv.webnode.cz/hrady-na ... -hradisko/
http://geography.upol.cz/soubory/studiu ... _Jurci.pdf
http://www.boskowan.com/region/sloupsko ... esnice.htm

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 14:29
od Hobit
Teda kolego, smím-li Vás tak oslovit, Vaše pracovitost a nadšení je až nakažlivé a doufám, že dlouho vydrží!
Pěkná práce a zajímavý úvod o Brunovi. Jen tak dál! :lej:

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 15:25
od Pátrač
Tyto tři kousky se připravovaly dva roky. Sepsání už trvalo cca 6 hodin na jeden, hodně práce s fotkama, je to práce kupivá. Nyní si dám pár dní pauzu.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 17:36
od Zemakt
Celá série je obdivuhodná, jen co je pravda. Téma kolonizace, a s tím spojených souvislostí je jen třešnička na dortu.

Svůj starý původ tyto osady prokazují právě svým charakteristickým návesním typem, dodnes patrným a je pravděpodobné, že mezi ně patřily vesnice:


Oním návesním typem se rozumí, že objekty byly situovány do kruhu, kolem centra? Na rozdíl od německého, podél hlavní cesty?

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 20:11
od Pátrač
Ahoj Zemakte, zde jsou tři obrázky:

Obrázek

Zde jsou základní typy středověkých a vrcholně středověkých vsí a osad. Asi je to úplné, nic lepšího nemám.

Ke vsím potom patří ještě plužiny:

ObrázekxxxxxObrázek

Mylím si, že více říci nedovedu a ani nemusím. Stačí třeba si vzít google a podívat se po naší zemi a ledaco z toho co zde je najdeš i dnes, ikdyž socialistické zemědělství tomu zasadilo skoro smrtelnou ránu.

Kdyby bylo potřeba doplnit ještě něco písni, pokud budu moci dohledám a doplním.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 20:29
od Zemakt
:shock: tak moje povědomí z této oblasti spočívá pouze ve znalosti dvou typů půdorysu středověkých vesnic. Zjednodušeně: okrohuhlého/slovanského či podél cest vinoucího se/germánského. Tímto jsi mi vyrazil dech.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 5/12/2016, 20:56
od Pátrač
Jo a to nejlepší je, Zemakte že mám takový pocit, že na Drahanské vrchovině by se asi našly úplně všechny, jelikož jak jsem uvedl se její kolonizace měla několik zdrojů kolonistů, kdy tito měli své zkušenosti, znalosti a zvyky. U nás je to dost divoké.

No uvidíme co dál.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 11:03
od palo satko
Patrač,
maš tam taku klasicku uvahu, že kamenne hrady na kopcoch sa začali stavat ako vojenska odpoved na mongolsky vpad. Nie je to tak. Vpad sa len zhodou okolnosti udial v čase vyznamnych socialnych zmien v strednej Europe. Vznikli dedične državy rozsiahlych uzemi u šlachty a vznikli aj prve stredoveke mesta. Šlachta sa vyrazne majetkovo aj mocou oddelila od ostatnej slobodnej populacie a vdaka prijmom si vybudovala svoje sidla, chraniace ju pred akymkolvek utočnikom. Hrady boli menšie než hradisk a neposkytovali spoločnu obranu obyvatelom určiteho teritoria. Šlachta sa vykašlala, alebo rezignovala na spoločnu obranu so slobodnými. Nakoniec v priebehu času sa z väčšiny slobodnych stali poddani. A v Uhorsku hrady nevznikali v miestach kde by branili nomadom vtrhnut do Uhorska, ale tam kde žili vyznamni zemepani.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 12:46
od Pátrač
Ahoj palo - kde mám takovou úvahu? :shock: O ničem takovém nevím.

Když jsem prostřelil hrady přechodného typu tak jsem Mongoly nezmínil vůbec, u kolonizace jsem je zmínil jako příčinu úbytku populace a jeden z impulzů vln kolonistů z německy mluvících oblastí Evropy.

Nějakou souvislost mezi kamennými hady a hradišti jsem z tohoto pohledu neřešil vůbec, ani mě to nenapadlo jako možnost. Byl dle mého jen postupný pokrok v nových technologiích a architektonický export z jiných částí Evropy. A potom logicky ekonomický vzestup jak panovnického rodu tak šlechty.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 14:05
od parmezano
Malý upozornění pro případný zájemce o návštěvu popsaných zaniklých hradů, od letošního jara je zastaveno vydávání povolenek ke vstupu do VVP ( u nás byla v trafice "Petice za obnovení vydávání povolenek ke vstupu do VVP"), když někoho ve VVP přistihne vojenská policie bez povolenky tak dostane pokutu 5000 Kč .

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 14:50
od palo satko
tu Patrači tu to máš :)

I když se zde zdrželi málo, Mongolové napáchali mnoho škod. Jejich pohyblivé malé jednotky zavinili velké lidské ztráty na územích, kterými jen tak mimochodem prošli. V tomto plenění a vyhlazování české populace pokračovali následně Uhři, kteří se po odchodu Mongolů rychle otřepali a v roce 1251 těžce poplenili území dnešní jižní Moravy a byli poraženi až u Olomouce. Poté se vrátili domů. Po těchto dvou vlnách venkovní agrese byla celá Morava vylidněna a ekonomicky výrazně upadala.
Do této doby budované dřevěné tvrze se začaly jevit jako málo bezpečné, proto je do doby po roce 1241 kladen počátek budování kamenných hradů na méně přístupných místech. Je pravděpodobné, že již po mongolském nájezdu se v menším rozsahu započalo se stavbou hradu Blanseka nad říčkou Punkvou.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 15:25
od Pátrač
Jo toto myslíš - to je fakt, Ale dal jsem to tam jen proto, že jsem to zapomněl odmazat. :oops: Je to skutečně takové jakési kliše. Nekladu na to zásadní důraz. Ale díky- tuto zjevnou nekorektní informaci asi z práce vypreparuji. Vychází asi z toho že když Mongolové válcovali Uhry v četně horních tak některé kamenné hrady přežily. Já to měl už v jiné práci a tehdy to ještě vypadalo správně.

Vskutku dnes platí, že vzestup počtu kamenných hradů na hůře přístupných lokalitách je dán demografickým rozvojem a rozvojem řemesel, dále zbohatnutím jak panovníka tak šlechty. Ohledně Uher- pokud beru v dané době jako Uhry i Slovensko, tak na druhou stranu existuje dokonalá linie pohraničních hradů dnes na Slovensku od Pajštúnu na Blavou až po Oravu. Byly to pohraniční hrady podél hranic se Zeměmi Koruny české. Asi se nás báli více než nomádů.

Díky kolego. :razz:

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 16:11
od palo satko
Tie hrady na Západe vznikali pri tradičnych obchodnych cestach, ale zaroven s nimi vznikali aj mesta. Uhorsko a Česke země boli niekedy vo vojne a niekedy spojenci. To bolo vtedy bežne. Pred nomadmi chranila Uhorsko jeho armada. Nomadov nechali vtiahnut do vnutrozemia, nabalit sa koristou, ktora ich spomalila a pri odchode ich porazit. Fungovalo to bezchybne, až pri najazde Mongolov v roku 1241/42, ked to nefungovalo. Ale pri dalšom vv roku 1285/86 už ano. Chudaci Mongoli sa nakoniec po niekolkych poražkach plahočili naspäť cez Karpaty peši.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 19:53
od Pátrač
palo mám dotaz - našel by se na Slovensku nějaký hrad, který by se dal označit jako kolonizační? Dost by mě to zajímalo. O Slovenských hradech mám dost literatury, ale tomuto tématu se moc nevěnují. Tak nějak by mi do této kategorie zapadal Pustý hrad u ZVolena, což je hodně velká fortifikace, ale nevím.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 21:55
od t.hajek
Pustý hrad u Zvolena kolonizační není. Nebo.. můžeme jej jako kolonizační nazvat, ale pak je kolonizační i Vyšehrad v Praze :rotuj:

Tento hrad není kolonizačním hradem v našem chápání.

Byl to župní hrad Zvolenské župy, sídlo župana, králem pověřeného úředníka.
Mnohem výhodněji položený Zvolen jej však z jeho funkce pomalu vytlačil a poslední ránu mu zasadil požár v 15. století.

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 6/12/2016, 22:12
od Pátrač
Dobrý den pane Hájku. Díky za info. Já mám pro zatím hrady hotovo. A jelikož mám splněno a hradiště musí počkat - musím zpracovat dost fotek a to mě baví tak asi hodinu denně,asi se budu flákat a prudit.

Znáte Blanzek a Holštejn? Zvláště Blanzek se mi líbí a vždy obdivuji nádhernou lipovou alej, co k němu vede. I samotný hrad má něco do sebe. Holštejn je už tak skoro jako Vícov, ale jsou tam i větší kusy zdiva. To by byla práce na plný úvazek se jim věnovat jako těm třem co jsem popsal.

CO máte v plánu Vy? Nějaku specialitu?

Re: Smilův hrad - třetí perla Vojenského újezdu Březina

PříspěvekNapsal: 7/12/2016, 03:16
od Tunac
Pátrači, díky za tyto práce. Hodil jsi mě do roku 1964, kdy jsme měli na Holštejně putovní tábor na nádvoří zříceniny. Když jsem se tam byl podívat v 90. letech, tak jsem Holštejn už skoro nepoznal, jak zarost stromy a křovím.